Prospěšné informace o léčbě sexuálních deviantů lll

Mgr. Milan Duzbaba (1977)

Psycholog zabývající se problematikou sexuálních deviací z pohledu evoluční psychologie, především náhledovou terapií. V náhledové terapii vidím smysluplnou pomoc psychologa sexuálním deviantům, protože při správném přístupu, muži se sexuální deviací chtějí porozumět své sexualitě, vyhnout se sexuálním deliktům a najít realizaci sexuality v mezích zákona.

Pokračovat ve čtení

Prospěšné informace o léčbě sexuálních deviantů ll

Narozen 1932, vzděláním psycholog, specializován na sexodiagnostiku, kterou založil.Behaviorální sexuologii se věnuje půl století, objevuje biologický původ dvoření a pudové předpoklady morálky.

 Sexualita znamená mozkový program pro sexuální chování

Sexualita znamená mozkový program pro sexuální chování. Čím více se sexuální chování řídí tímto programem, tím více je preferováno. Všichni máme v mozku nějakou sexualitu – pacient, lékař, president, papež – prostě všichni. Jaká ta sexualita je, zda typická nebo netypická, to nemá nic společného s charakterem jejího nositele. Její vyšetřování je proto z celé psycho(pato)logie nejblíže neurologii.

Pokračovat ve čtení

Prospěšné informace o léčbě sexuálních deviantů l

MUDr. Želmíra Herrová

primářka sexuologického oddělení Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod

Devianti jsou chudáci…

Devianti jsou chudáci… Iidé s normální sexualitou si o deviantech myslí, že to, co dělají, dělají schválně a promyšleně. Ale to není pravda. Nedávno mi jeden pacient řekl, „já jsem to neudělal úmyslně“ a já jsem mu to věřila.

Pokračovat ve čtení

Pedofilie – seminární práce (Veronika Černohorská)

Seminární práce obsahuje obecné informace o pedofilii převzaté z běžně dostupné literatury, ale mimo to je ozvláštněna informacemi převzatými z bakalářké práce Bc. Karla Žáka, který se fenoménem pedofilie dlouhodobě zabývá a materiály, které vznikly díky spolupráci několika mužů, pedofilů, speciálně pro tuto práci. Čtenář má možnost získat povědomí o základní terminologii, etiologii, dělení, diagnostice a léčbě této parafilie, zárověň se dozví, jakou osobní zkušenost s pedofilem má autorka práce a v neposlední řadě získává informace, které lze označit jako „zájímavosti“, jenž mnohdy společnosti nejsou známé. Práce byla přednesna na semináři předmětu Sociální patologie (Slezská univerzita v Opavě), vyučující Mgr. Hermanová, která udělila zápočet, pozitivně hodnotila zejména osobnitý přístup ke zpracování. Posluchači výstup hodnotili kladně, ocenili především exkluzivitu některých informací.

Pokračovat ve čtení

Jak to bylo se mnou…

Je mi 20 let, studuji pedagogickou fakultu na VŠ a momentálně jsem se svým „problémem“ stoprocentně smířen a vím, že je v mé moci dětem nikdy neublížit, ba naopak. Určitě Vás ale zajímá, jak jsem dospěl až sem…

Už jako malý kluk jsem si přál mladšího brášku a to z čistě praktických důvodů; prostě jsem záviděl svým spolužákům, že i když jsou třeba u babičky, nikdy se nenudí, protože mají svého kamaráda přímo v rodině. To jsem o své mladší, rozmazlené sestře říct nemohl. Dodnes přemýšlím, jestli ta nesplněná touha mohla něco spustit, zaktivovat, ale věřím, že pokud je to něco z mého mládí, asi to nebude právě tohle. Pokračovat ve čtení

Odpustila jsem „svému pedofilovi“

Jsem dospělá žena, která má vlastní rodinu, takže se mě až tolik téma pedofilie netýká. Nebo vlastně ano, ale z druhé strany. Byla jsem jako dítě často sexuálně zneužívaná jedním mužem, o něco starším než byl tehdy můj táta. Ten člověk mě zjevně měl rád, mnohem radši, než jsem mu já tehdy mohla opětovat, pro mě to všechno bylo jen dobrodružství, navíc velmi fyzicky příjemné.

Nevím přesně, kdy moje zkušenosti začaly, ale byla jsem v předškolním věku. Asi 4 nebo 5 let mi mohlo být a vídali jsme se dost dlouho. Nevím, určitě několik měsíců, možná půl roku. Scházeli jsme se často, rodiče mě i sestru k němu pouštěli beze strachu, jednalo se o rodinného přítele. Zneužíval nás obě, ale sestra byla o 2 roky starší, tak už z toho měla větší rozum a „zařadila zpátečku“ – tedy nějakou dobu to nechala být, ale pak řekla rodičům, že už ke strejdovi jezdit nechce, že jí to u něj nebaví. Rodiče to nezkoumali, koho by napadlo, co za tím bylo ve skutečnosti… Se ségrou to bylo naše společné tajemství. Nepamatuji si, že by mi návštěvy ke strejdovi vymlouvala, ale v dospělosti se mi přiznala, že měla vůči mě pocity viny, že mě před tím neuchránila, když měla v té věci už „lepší rozum“.

Pokračovat ve čtení