Český rozhlas – seriózní médium?

Článek vyšel dne 2. srpna 2014 v reakci na reportáže Českého rozhlasu a slovenského deníku SME z předchozích dní.

 

Když se mi zhruba před 10 lety svěřil kamarád, kterého jsem velmi dobře znal, s tím, že se mu líbí malé holčičky, netušil jsem, co všechno toto jeho svěření přinese.

Tehdy jsem i já měl pod pojmem pedofil fixovanou představu člověka, který

je dětem nebezpečný, který děti zneužívá nebo znásilňuje, zkrátka jediné, o co mu v životě jde, je mít s dětmi sex. Svěření kamaráda pro mě proto bylo dost šokující. On první tehdy použil pojem pedofil a zároveň mi vysvětlil, co to skutečně znamená (tedy, že pedofilie = erotická preference dětí). Nechal jsem si všechno vyložit, vysvětlit, zkrátka chtěl jsem jej vyslechnout, nechtěl jsem zklamat jeho důvěru. Popisoval mi, jak miluje 10tiletou dívku, do které se zamiloval, a že by jí nedokázal ublížit právě proto, že ji miluje. Znal jsem jeho i rodinu té dívky. Do představy pedofila tak, jak jsem ji tehdy měl sám vykonstruovanou, mi jeho povídání vůbec nezapadalo.

Ukázal mi nějakou odbornou literaturu, sám jsem pak také začal vyhledávat další, ale velice záhy jsem zjistil, že odborné literatury je velmi málo. Spíš to byly takové kraťoučké odstavečky, kde občas nějaký sexuolog sice o pedofilech napsal, že mají děti rádi, že mohou být dobrými učiteli nebo vedoucími volnočasových aktivit, ale záhy se zbytek textu věnoval pouze kriminálním případům – tedy těm pedofilům, kteří svou preferenci „neukočírovali” a nějakému dítěti ublížili. Nejen v médiích a v obecném povědomí, ale i mnozí odborníci používali a někteří stále používají pojem pedofilie ve smyslu označení pohlavního zneužívání dětí. A bohužel, jak dokazuje i dnešní text ve slovenském deníku SME, stále existuje mnoho takových „odborníků”, které v pedofilovi vidí raději psychicky nemocného člověka, než lidskou bytost schopnou opravdové lásky.

Jako začínající student pedagogiky jsem postupně začal zjišťovat, že tabu kolem pedofilie má nedozírné rozměry. O tématu se jen velmi těžce s někým začínala diskuze. A pokud už se to povedlo, velmi často se nesla v duchu „vždyť je to úchyl, co jednou znásilní nějaké dítě, měl bys ho někam nahlásit.” Za situace, kdy vidíte, jak je ONA šťastná, když je s ním, pro mne bylo něco takového nemyslitelné (jeho podrobnější životní příběh je v mé diplomové práci).

Téma mne nakonec natolik pohltilo, že jsem se rozhodl v rámci svého studia na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně věnovat tématu pedofilie v bakalářské práci (2009). Netušil jsem, že tato práce bude mít takový úspěch – záhy po jejím vydání jsem byl pozván na Kongres k sexuální výchově v Pardubicích (2009), kde se po přednesení mého referátu zvedl z pléna sexuolog MUDr. Kolan s tím, že by bylo dobré, kdyby referát zazněl i na Bohnických sexuologických dnech v Praze (2010).

Čeho že se onen referát týkal? Abychom si to mohli poctivě vysvětlit, musíme se vrátit zpět k mému kamarádovi. Ten první známky toho, že je s jeho sexualitou něco jinak, než by mělo být, vnímal od svých 13 let. Tehdy se mu podle jeho slov nejvíc líbily dívky ve věku 7-9 roků. Nechápal, proč tomu tak je, ale zároveň věděl, že kdyby se s tím někomu „pochlubil”, dotyčný by jej určitě označil za pedofila. V těch dívkách – holčičkách viděl, dle jeho slov, obrovskou krásu, kterou by nedokázal nijak poškodit, zničit, naopak cítil nevinnost, bezprostřednost, krásu a potřebu tuto krásu chránit. To je vlastně jedna ze základních charakteristik pedofilů. Toto všechno můj kamarád cítil už ve svých 13ti letech. Trvalo mu 7 let, než si uvědomil a záhy pak i přiznal, že je „na děti”, tedy že je pedofil – ve svých 20 letech se zamiloval do 10tileté dívky, o které již v tomto textu byla řeč. K přijetí tohoto zásadního zjištění mu tehdy významně pomohly webové stránky jiného pedofila – prostý web, který jen popisoval životní příběh.

Mnoho lidí si myslí – a je to velký mýtus, že pedofil cítí pouze fyzickou přitažlivost, touhu po fyzickém kontaktu, po sexu. Není tomu tak. Snad všichni pedofilové, se kterými jsem komunikoval, popisovali velice podobné pocity, jako když je dospělý člověk zamilovaný do věkově přiměřené osoby – na danou osobu neustále myslí, těší se ni, až ji uvidí, až si s ní bude moci popovídat. Je velkou křivdou ze strany společnosti, pokud redukuje pedofilně zaměřeného člověka pouze na nebezpečné „sexuální monstrum“. Pedofilové chovají k dětem city, a divili byste se, jak hluboké a vážné tyto city mohou být.

Po čase mne tento můj kamarád seznámil i s jinými jeho dalšími „kolegy” pedofily, kteří seznamování se se svou odlišnou sexualitou prožívali velmi podobně, avšak v průběhu tohoto svého vnitřního coming outu zažívali mnohá velmi trýznivá úskalí. Mám-li jich pár vyjmenovat, pak to je především nemožnost si o tom, co cítí a prožívají, s někým promluvit, společenské ovzduší, kdy lidé obecně cokoliv, co je spojováno s pedofilií, velmi tvrdě odsuzují, výroky v diskuzích typu „všechny pedofily by měli nadoživotí zavřít, zastřelit, pověsit za koule do průvanu, jsou to ty největší zrůdy, které nemají právo na život…” a vlastně na nic. Ani na svou webovou stránku, jak se nyní zdá.

Setkal jsem se s mnohými, kteří v pubertě či adolescenci z výše uvedených důvdů buď přemýšleli o sebevraždě a nebo se ji i pokusili spáchat. Je možné, že ji někteří i úspěšně spáchali – z policejních statistik se však důvod natož erotická preference osob, jež si sáhli na život, zjistit nedá.

Referát na výše zmíněných konferencích se proto týkal následujících zjištění: S pedofilně zaměřenými lidmi se nijak preventivně nepracuje. S člověkem, který je pedofil, se většinou začne pracovat, až když už je pozdě – když spáchá sexuální delikt. Neexistuje žádná literatura, která by těmto lidem sdělila, jak mají se svou erotickou preferencí naložit, jak s ní mají žít. V závěru pak padla otázka: Nebylo by méně zneužitých dětí, kdybychom mladým lidem poskytli informace o tom, že oni sami nebo jejich kamarádi mohou být „jiní”?

Při diskuzích o pedofilech se mnoho lidí ohání „právy dětí“, i pan redaktor Kroupa se jimi při pořizování rozhovoru dne 24.7.2014 ve studiu Českého rozhlasu v Ostravě oháněl. Jaksi už se ale zapomíná na to, že lidé s erotickou preferencí dětí se s touto vlastností rodí, tedy že to také kdysi byli a nebo, pokud jim je v současnosti méně než 18 let, aktuálně JSOU děti, přitom společnost těmto dětem žádnou pomoc nenabízí, nenabízí jim v podstatě vůbec nic – tedy vlastně ano, nabízí, ale pouze odsouzení, zavržení, „vykastrování“, doživotní detenci… nebo by bylo možná vůbec nejlepší, kdyby se nikdy ani nemohli narodit. Takové ovzduší vnímají ti kluci už třeba od těch 13ti let, kdy cítí, že jsou jiní.

Když si představím, že bych se narodil jako pedofil do současné společnosti, naskakuje mi husí kůže a dělá se mi nevolno. Jak bych s tím žil? Jak bych žil s vědomím vyvrhela společnosti, jak bych žil s vědomím, že jsem v měřítku mnoha lidí zrůdou? A to i za situace, kdy jsem nic nespáchal! Tím spíš, když si představím, že to prožívá 13ti, 14ti, 15tiletý kluk… tedy DÍTĚ, a to je podle Úmluvy o právech dítěte i podle pana Kroupy osoba až do věku 18 let.

Ve 13 letech ten kluk, mladý člověk ještě vůbec neví, co je to sexualita, jaké má projevy, teprve se s tím sám seznamuje – vnímá, kdo se mu líbí, cítí přitažlivost… nějakou dobu trvá, než si na projevy své sexuality zvykne a než se s ní sžije. Pokud však zjišťuje, že je jeho sexualita zaměřená na jiné, než očekávané objekty, pak se mu toto sžívání může značně zkomplikovat. I synovec Ester Janečkové, když zjišťoval, že je homosexuál, tyto komplikace, které byly způsobeny především homofobními reakcemi některých lidí z jeho okolí, neunesl a ve svých 14ti letech spáchal sebevraždu.

Mnoho pedofilně zaměřených lidí si odmítá přiznat, že jsou pedofilové. Necítí se být těmi zrůdami, o kterých píší v novinách a nebo slyší v rozhlase (dne 30.7.2014 dokonce i v tom Českém s velkým Č!). Teď si ale vemte – tento člověk, který sice vnímá, že ho přitahují děti, ale odmítá si přiznat, že je pedofil, se třeba v 18 letech dostane do nějaké situace, na kterou není připravený, a náhlým pod návalem pudů, na jejichž reakci nebyl připraven, zneužije dítě. Všichni se na něho oboří, chtějí pro něho nejpřísnější potrestání. Přitom to, že je pedofil a jaké má toto sexuální zaměření úskalí, mu „společnost“ sdělí až v léčebně v rámci soudně nařízené léčby. Což je samozřejmě pozdě! Současnou situaci těchto mladých dospívajících pedofilů přirovnávám k tomu, jako kdybychom neplavce (pedofila) hodili do hluboké vody (mezi děti). Pokud ten člověk neví, jaká je jeho sexualita, jaké mohou být její projevy, pokud si nepřizná, že jeho erotické cítění směřuje k dětem, má jen velmi omezené možnosti se s touto svou odlišnou sexualitou naučit zacházet, a tedy pak je riziko, že spáchá delikt, mnohem vyšší. Společnost v podstatě ponechává náhodě, zda ten člověk to v sobě nějak zpracuje a delikt nikdy nespáchá, nebo zda se k němu potřebné informace nedostanou včas a on nakonec delikt spáchá.

Jeden příklad za všechny poskytl článek o odsouzených deviantech z havlíčkobrodské léčebny, který vyšel v časopise Reflex (45/2009). Heterosexuální pedofil Radek v něm vyjádřil: „Celý život jsem cítil, že se mi líbí malé holky, ale nepřisuzoval jsem to deviaci.“ Že je pedofil, se dozvěděl až v léčebně ve svých 28 letech poté, co spáchal sexuální delikt: „Já se té diagnóze strašně bránil, protože jsem měl představu, že to znamená zneužívání a znásilňování dětí.“

Tedy po světě nám běhají pedofilové, kteří o sobě nevědí, že jsou pedofilové. Nebylo by lepší, kdyby to věděli? Nebylo by lepší, kdyby společnost těmto lidem umožnila poznání své odlišnosti, poznání rizikových situací, do kterých se mohou dostat? Domnívám se, že jedině pedofil, který o sobě ví, že je pedofil, se může naučit projevy své sexuality kultivovat a zároveň s nimi zodpovědně zacházet.

Pan Kroupa mi v ostravském studiu Českého rozhlasu na mou otázku, co má dělat 13tiletý kluk, který začíná cítit, že jej přitahují děti, odpověděl, že má jít k doktorovi. Tuto odpověď může, dle mého názoru, vyslovit pouze člověk, který postrádá k dětem – mladým dospívajícím lidem jakoukoliv empatii. Dítě v 7. třídě na základní škole, které začne zjišťovat, že je „jiné”, se půjde samo(?) svěřit nějakému doktorovi? To je, pane Kroupo, velmi naivní vize. Vzhledem k celospolečenskému negativnímu náhledu na pedofilii, vzhledem k tabu, které je kolem tohoto pojmu vytvořeno, se i dospělí lidé bojí dobrovolně navštívit sexuologa. Bojí se, že když se odborníkovi svěří, ten je někam nahlásí – vždyť neustále se v médiích dočteme zcela „oficiální” výroky, že „pedofilie je trestná”. Bojí se, že bude evidován nejen v kartotéce lékaře, ale též v nějakém seznamu u zdravotní pojišťovny, a k těmto seznamům kdo ví kdo má přístup.

Pan Kroupa také argumentoval, že pedofilie má být tabu, protože z morálního hlediska společnosti je erotická náklonnost k dětem něco, co je špatné a nepatřičné. Vysvětloval jsem mu, že to tabu, které se kolem pedofilie vytváří, znemožňuje pedofilně zaměřenému člověku, aby si uvědomil, co je příčinou toho, že se mu líbí děti, a tím pádem znemožňuje, aby se učil se svou odlišnou sexualitou zodpovědně zacházet. Pan Kroupa ale trval na tom, že pedofilie má být tabu, protože podle něj to tabu děti chrání. Jenže to tabu děti nechrání, naopak, myslím si, že to tabu, které kolem pedofilie panuje, z důvodů, které se snažím v tomto textu vysvětlit, děti ochrany jednoznačně zbavuje a dělá situaci horší, než by mohla být.

Zajímavé je, že v reportáži Radiožurnálu nezazněla jediná zmínka, že se věnuji tématu pedofilie na odborné úrovni – jezdím na konference, přednášky, besedy, že upozorňuji na nedostatečnou preventivní práci s pedofily, že za diplomovou práci jsem obdržel Cenu děkana. Zato zazněly tak podstatné informace, jako například zda mám či nemám úsměv na tváři, nebo jak vypadá můj účes. Totiž původně jsem měl domluvený rozhovor pouze s paní redaktorkou Chaloupskou, která mě pravděpodobně záměrně neinformovala, že se rozhovoru zúčastní i pan Kroupa. Psala, že připravují pořad na téma pedofilie a jejím vnímání u veřejnosti. Nikdy jsem se styku s médii nebránil a v minulosti jsem již několik rozhovorů jak pro Český rozhlas, tak pro jiná média poskytl. Nenapadlo mě, že může ze strany zdánlivě seriózního média přijít předem připravený podraz.

Diskuze s panem Kroupou nebyla diskuzí – spolu s TeenBL, mladým 19tiletým čerstvě odmaturovaným mladíkem, který mluvil velice fundovaně, jsme se ocitli nikoliv ve studiu Českého rozhlasu v Ostravě, ale ve výslechové místnosti. Pan Kroupa s námi jednal velmi nadřazeně a také mi položil otázku, kterou bych od seriozního reportéra nečekal – zda (ne)jsem pedofil. Považuji za zcela neseriózní se na něco takového pozvaného hosta ptát, protože do toho zkrátka nikomu nic není. Dnes již vím, že v momentě, kdy padne taková otázka, rozhovor končím – seriózní redaktor se totiž nebude zajímat o erotické preference svého hosta, naopak jej budou zajímat věci jiné a pro téma podstatnější.

Od samého začátku, kdy jsem se rozhodl tématu pedofilie věnovat, jsem si vědom, že pokud se budu jakýmkoliv způsobem snažit „obhajovat pedofilii“ nebo „obhajovat pedofily“, může mě někdo nařknout, že sám jsem pedofil. A nebo v tomto kontextu zaútočí třeba slovy „Vy se scházíte s pedofily a zároveň pracujete jako učitel na základní škole?“ To všechno si uvědomuji, nicméně i když jsem si pedagogiku zvolil jako záložní obor poté, co jsem skončil na VUT v Brně, svým způsobem mi přirostla k srdci – předávat mladým lidem vědomosti a zároveň je vést k zodpovědnosti a toleranci k druhým lidem, dávají mé práci hluboký smysl.

Když si představím, jak stojím před třídou, říkám si, že mezi těmi hochy může být i člověk, který třeba cítí svou sexualitu jinak než většina. Ve 13 letech tomu stěží může rozumět, tím spíš, že kdyby se mu náhodou líbily třeba děti z 1. stupně, s pojmem pedofilie si to nespojí, a i kdyby náhodou chtěl, pedofilie přece znamená pohlavní zneužívání dětí a on ty děti zneužívat nechce. Je mi velice líto všech těchto mladých lidí, toho, čím si musí projít, čím se trápí (a vyslechl jsem osobně již mnoho příběhů), takže po úspěchu s bakalářskou prací jsem se rozhodl tématu dál věnovat v diplomové práci a nyní i v doktorském studiu, do kterého jsem byl letos přijat, plně si uvědomujíc, že mi pokusy o nabourání společenského tabu kolem pedofilie mohou přinést komplikace.

Moje odborná činnost se již od počátku dotýká prevence pohlavního zneužívání dětí. Ta je dnes postavena pouze na informování dětí jako potenciálních obětí a na represi, která zasáhne případného pachatele. Děti varujeme před pedofily, přitom je vůbec neinformujeme, že i ony samy nebo jejich kamarádi mohou být těmi pedofily. Zcela se opomíjí jakákoliv preventivní práce s pedofilně zaměřenými lidmi. Všichni vlastně jen čekáme, zda/až spáchají delikt. Mnozí lidé přitom rovnou očekávájí, že určitě jednou delikt spáchají, že je to jen otázkou času, a dokonce se může stát, že nakonec pedofilně zaměřený člověk spáchá delikt právě proto, protože je to od něj společností očekáváno a protože mu nikdo nenabídl jinou alternativu. Domnívám se, že sama společnost je spoluzodpovědná za některé delikty mladých dospívajících nebo adolescentních pedofilů. Však také výzkum, který jsem provedl v diplomové práci, potvrdil skutečnost, že vyrovnávání se se sexualitou zaměřenou na děti v kontextu současné společnosti skutečně způsobuje vyšší výskyt deliktů těchto osob právě kolem věku 18 let. Jinými slovy domnívám se, že preventivní práce s mladými pedofily může předejít pohlavnímu zneužívání dětí z jejich strany.

Ochrana dětí před pohlavním zneužíváním je vlastně můj hlavní motiv toho, proč se tématu pedofilie věnuji. Odpovídá tomu nyní i název mého projektu disertační práce – Sexuální výchova na základních a středních školách jako nástroj primární prevence pohlavního zneužívání dětí. Zkrátka a dobře – pedofil by se měl nejdřív naučit plavat (zacházet se svou sexualitou), respektive budu trochu kritičtější – společnost by jej měla naučit plavat, resp. měla by mu poskytnout tu možnost, aby se naučil plavat dřív, než bude vhozen do hluboké vody (mezi děti). Současná společenská konstrukce pojmu pedofilie toto velice ztěžuje a nebál bych se říct, že v některých případech zcela znemožňuje.

V reakci na mé odborné práce mi napsalo již mnoho lidí, nejen pedofilů, ale i rodičů dětí, kteří zjistili, že jejich syn je pedofilně zaměřen. Děkovali mi, že jim moje práce pomohly s vyrovnáváním se s odlišnou sexualitou, v případě maminek synů tyto děkovaly, že jim moje práce pomohly pochopit, co jejich syn prožívá. Velkou zkušeností a zadostiučiněním pro mě byla situace, kdy se mi shodou okolností podařilo zachránit jedno konkrétní dítě před pohlavním zneužíváním ze strany svého nepedofilního otce právě na základě toho, že se tomuto tématu věnuji.

Proč v předchozí větě zdůrazňuji, že se jednalo o nepedofilního otce? Protože lidé si myslí, že každý pedofil zneužívá děti, a také, že každý, kdo zneužívá děti, je pedofil. Neplatí ani první, ani to druhé. Mezi pedofily je mnoho lidí, kteří děti nezneužívají, a nejsou dětem o nic víc nebezpeční, než kdokoliv jiný. Druhé tvrzení pak vyvrací pan prof. Weiss, který odhaduje, že přibližně 90% případů pohlavního zneužívání dětí nemají na svědomí pedofilové, nýbrž většinově sexuálně orientovaní lidé. Laikovi to může znít divně – proč by měl dítě zneužívat někdo, kdo je primárně zaměřen třeba na dospělé ženy? Jenže právě děti jsou zranitelnější, snadněji manipulovatelné a mohou tak někomu, kdo nevede uspokojivý partnerský život s dospělou ženou a zároveň je osobnostně či sociálně defektní, posloužit jako snadněji dostupný náhradní sexuální objekt.

Na konferencích jsem se vždy snažil být jakýmsi prostředníkem mezi Československou pedofilní komunitou a odborníky – sexuology, psychology. Těmto dvěma skupinám jsem se snažil najít k sobě cestu. Na konferencích proto se mnou téměř pravidelně vystupuje i zástupce komunity ČEPEK, který většinou popíše svůj životní příběh a zmíní se o tom, co jej nejvíc trápí.

Pedofily nejvíc trápí předsudečné odsouzení od společnosti. Ačkoliv se mnozí z nich snaží žít bezúhonný a spořádaný život, jakmile by se někomu svěřili, co cítí, riskují, že budou zaškatulkováni do stejné skupiny s těmi, kteří děti zneužívají. Jirka Fx100d se často v řečnické otázce zamýšlel, co pedofil od společnosti získá, když se bude celý život snažit žít v souladu se zákony a normami společnosti, když jej pak tato společnost stejně nakonec odsoudí?

Pedofilové mají strach přijít k odborníkům.  Tím spíš, pokud se odborníci vyjadřují stylem paní sexuoložky MUDr. Růženy Hajnové – že pedofil vždy představuje pro dítě potenciální riziko. S tímto výrokem nesouhlasím, protože není úplný. Každý člověk představuje pro dítě potenciální riziko, bez ohledu na to, zda je nebo není pedofil. Nejvíce dětí je zabito rukou svých vlastních rodičů, v rodinách je také nejvíce týrání dětí, zanedbávání, ale i sexuálního zneužívání – podle Zory Duškové asi 60% případů pohlavního zneužívání dětí se děje přímo v rodinách.

Ještě jedna věc byla zmiňována – domény www.pedofilie-info.cz a www.nejenhomo.cz jsou zaregistrovány na moje jméno. Proč? Protože zřejmě nelze předpokládat, že by si nějaký pedofil z Československé pedofilní komunity tyto domény zaregistroval na jméno svoje vlastní. Před asi dvěma lety byla hlavní doména webu ČEPEK registrována jedním z administrátorů na falešné údaje, jenže v podmínkách hlavního českého registrátora CZ.NIC stojí, že nebudou-li údaje pravdivé, může být registrace domény zrušena pro porušení podmínek. Z tohoto důvodu, aby web ČEPEK nemohl být zrušen z tak banálního důvodu, jakým je uvedení falešného jména v informacích o doméně, jsem souhlasil s tím, že domény budou zaregistrované na moje jméno. Na obsah webu pak dohlížejí administrátoři a moderátoři. Až na jednu výjimku všechny moderátory a administrátory znám osobně. Jsme v častém kontaktu a mimojiné jsme domluvení, kdyby někdo na webu dělal něco nelegálního, administrátoři či moderátoři mi předají potřebné údaje, a já podám trestní oznámení pod svým jménem. Již jsem takto podal za dobu provozu webu necelou desítku trestních oznámení, většinou se týkaly uvedení odkazu na dětskou pornografii.

Pan Kroupa při našem čtvrtečním rozhovoru v Ostravě považoval za velmi problematické diskuzní fórum, kde si v některých vláknech pedofilové radí, co je ještě v pořádku, co už je za hranou nebo jak projevit nebo neprojevit náklonnost k dětem a podobně. Říkal, že to považuje za návodné. Myslím si však, že přesně o tom by tento web měl být – pedofilové zde diskutují nad situacemi – těmi skutečnými, které se jim staly, ale i hypotetickými, které by se jim mohly stát, jak se v té či oné situaci zachovat, apod. Myslím si, že tato svépomoc je tou nejdůležitější a nejpřínosnější částí celého webu ČEPEK. Myslím si také, že administrátoři a moderátoři o provoz webu dbají skutečně dobře, o čemž svědčí vysoká úroveň diskuzí (jsou vždy slušné, bez vulgárích slov) a absence nevhodných řečí o dětech. Koneckonců v pravidlech webu mají psáno, že o dětech tolerují pouze slušnou diskuzi.

Nyní bych se chtěl dotknout z pohledu veřejnosti spíš citlivější, ale též mediálně vděčné záležitosti, a tou jsou ony tolik propírané fotografie dětí na „pedofilním” webu. Pan Kroupa tvrdil, že celý web ČEPEK je v nevhodném sexuálním kontextu už jenom proto, že zkrátka je to web primárně pro pedofily. Nahlédnu-li však do sekce fotografií, co vidím? Překvapivě nacházejí se tam fotografie dětí a ne fotografie umyvadel, jak zmínil v diskuzi jeden z administrátorů. Pokud pedofilům tyto fotografie pomáhají prožívat jejich sexuální preferenci na fantazijní úrovni, proč by je tam nemohli mít? Osobně jsem si celou tu sekci prošel a co jsem našel? Fotografie oblečených dětí, fotografie nahých dětí… většinou umělecké akty, jindy momentky z běžných situací, tedy žádná dětská pornografie. Nevím, kterou fotografii pan Kroupa ukazoval soudní znalkyni, možná jsem se přehlédl, ale já jsem v celé sekci žádnou pornorgafickou fotografii, která by byla jednoznačně za hranou zákona, nenašel.

Protože jsem pochopil, že rozhovor poskytnutý dne 24.7.2014 nebyl ze strany pana Kroupy i paní Chaloupské seriozní diskuzí o problematice kolem pedofilie a jejím vnímání u veřejnosti, jak mi původně v emailu paní redaktorka Chaloupská psala, rozhodl jsem se o den později nesouhlasit s použitím záznamu mého hlasu ve vysílání. Načež mi paní Chaloupská sdělila, že tím, že jsem s natáčením rozhovoru souhlasil, jsem zároveň souhlasil i s jeho použitím v reportáži, čili že rozhovor každopádně odvysílají. Zaslal jsem tedy prostřednictvím emailové i doporučené pošty na adresu Českého rozhlasu v Praze odvolání souhlasu s použitím záznamu svého hlasu podle § 87 Občanského zákoníku, a to s okamžitou platností. Žel zákony asi platí jen pro někoho, neb můj hlas byl v reportáži bez skrupulí použit.

Je evidentní, že reportáže Českého rozhlasu neměly za cíl vyvolat seriózní diskuzi o pedofilii a nebo dejme tomu diskuzi o existenci tohoto webu, jediným cílem bylo web ČEPEK zdiskreditovat. Pevně věřím, že policie vše prověří. Sám jsem na středeční telefonickou otázku redaktora Českého rozhlasu odpovídal, že jakožto člověku, na něhož jsou zaregistrovány domény, na kterých web běží, mně samozřejmě záleží na tom, aby zde bylo vše v rámci zákonných norem, a pokud se od policie dozvím, že by bylo třeba něco upravit nebo udělat jinak, neprodleně s tím seznámím administrátory, kteří se jistě podle toho zařídí.

Na závěr tohoto dlouhého pojednání, které je zároveň reakcí na veškeré mediální dění, které započaly reportáže Českého rozhlasu ze dne 30.7.2014, bych chtěl všem, kteří nemají pro pedofily tolik vlídných slov pochopení jako já, sdělit, ať si zkusí představit, co by dělali, kdyby ve 13ti letech zjistili, že je eroticky přitahují děti nebo kdyby se jim přišel svěřit třeba jejich 16letý nebo 17letý syn. Zatímco cesta za pochopením je náročná a zdlouhavá, odsoudit člověka okamžitě a zvláště na základě toho, co cítí, je velmi snadné. Věřím však, že se vždy najde dost lidí, kteří Vás – kluky zde z ČEPEKu, alespoň částečně pochopí, a že tento web bude naplňovat cíle, které koneckonců oceňuje i odborná veřejnost, v zastoupení například sexuologem MUDr. Trojanem, který se vyjadřoval dne 30.7.2014 ve 20 minutách Radiožurnálu, nebo na Slovensku paní sexuoložkou MUDr. Danicou Caisovou, která se zcela jasně vyjádřila pro deník SME.

Tento web je kromě své svépomocné funkce také pokusem přiblížit komunitu pedofilů běžným lidem ale i odborníkům – jediná anonymní sexuologická poradna v ČR i na Slovensku, ve které si domluvili spolupráci sami pedofilové, funguje právě na tomto webu. Právě na tomto webu se mohou dočíst informace, které se týkají jejich odlišnosti, veřejnosti tolik obávané. Chce si vzít někdo na svědomí, že tito pedofilové, kteří se zde snaží kultivovat své projevy, se budou sdružovat někde mimo veřejný prostor, mimo dohled „všech kamer”, někde v ilegalitě? Tato otázka se zde také nabízí.

V zahraničí, například v Kanadě, je takové ovzduší, které zcela znemožňuje pedofiům komukoliv se svěřit, protože jakýkoliv odborník tam má ohlašovací povinnost na člověka, který je považován za potenciální riziko pro děti. A tak se ptám: Chceme bojovat proti zneužívání dětí jakýmikoliv prostředky a za jakoukoliv cenu? Třeba i takovými, že budeme nezletilé děti (ve věku od 15 do 18 let) zavírat za to, že samy sebe vyfotily v zrcadle v erotické póze, čímž vytvořily dětskou pornografii? Budeme zavírat lidi za to, že si do šuplíku napíší svůj erotický sen (v případě textového přepisu erotického snu pedofila, případně doplněného malůvkou by se jednalo o výrobu dětské pornografie)? Zavedeme registr sexuálních násilníků tak, jako to mají v USA, do jehož evidence se dostane i 12tileté dítě, jež sáhne mezi nohy svému osmiletému sourozenci, ihned je z rodiny v rámci „ochrany” onoho osmiletého sourozence deportováno do „nápravného zařízení” a následně, jakmile je mu 18, je záznam v registru sexuálních násilníků doživotně zveřejněn? Toto jsou reálné příklady „boje” proti pohlavnímu zneužívání dětí. Každý ze čtenářů nechť si na tyto i jiné otázky zodpoví sám.

Pevně věřím, že rýpnutí do „pedofilního tabu” v podobě reportáží Českého rozhlasu, byť provedeného s jiným záměrem, nakonec přinese i pozitivní efekty – vždyť právě po odvysílání reportáží se na web ČEPEK přihlásilo mnoho „nových tváří”, kteří se doposud přihlásit zdráhali. Také je jasné, že pro příště si dám mnohem větší pozor na redaktory, kteří mě osloví – a poprvé bohužel musím zavést seznam redaktorů, se kterými již nikdy v budoucnu spolupracovat nebudu.

Promiňte mi za délku mého sdělení, ale nedokázal jsem všechny myšlenky vyjádřit stručněji. O něco stručněji se to povedlo paní redaktoce Haně Čápové z magazínu Respekt. Promiňte mi, že na její mnohem stručnější a přitom výstižný text odkazuji až na samém konci tohoto předlouhého příspěvku: Líbí se mi děti, ale nechci jim ubližovat (Respekt.cz)
A zde pro zájemce výtah z mých prací poněkud odbornějšího charakteru: Pedofilie + výsledky výzkumu 2012

Co říci na úplný závěr? Přeji tomuto webu mnoho úspěchů v plnění jeho cílů a více lidí, kteří třeba někdy jednou v budoucnu pochopí. Lidé by si měli uvědomit, že i pedofilové, kteří nepáchají trestnou činnost, jsou lidé se svými nezadatelnými lidskými právy. Že to jsou – jako všichni ostatní lidé – většinou slušní občané, kteří žijí spořádaný život. Nabídneme jim pomocnu ruku, nebo je zatratíme? Odpověď na tuto otázku je, jak se zdá, stále otevřená…

Záložka pro permanentní odkaz.

Autor: Mgr. Karel Žák

- externí spolupracovník, zabývá se tématem pedofilie především z hlediska doposud opomíjené primární prevence pohlavního zneužívání dětí. Kontakt na autora: [email protected]

Komentáře jsou uzavřeny.