Trestný čin pohlavního zneužití a jeho definice

Budu předpokládat, že většinu lidí zajímají spíše případné následky dobrovolných sexuálních aktivit s osobou mladší patnácti let, eventuálně kde jsou zákonné hranice dobrovolné fyzické interakce. Mám za to, že každý snad chápe, že sexuálně motivované jednání proti vůli dotčené osoby je z hlediska trestního práva nepřípustné bez ohledu na věk. Trestný čin pohlavní zneužití je charakteristický právě tím, že jeho závažnost bude vždy záviset na okolnostech případů a k jeho spáchání, resp. naplnění skutkové podstaty, může dojít i v případě oboustranně dobrovolného jednání a bez toho, aby komukoliv reálně vznikla jakákoliv újma. Mnohdy není snadné přesně vymezit, co pohlavním zneužitím je a co jím již není, vždy je nutné posuzovat každý případ zvlášť v kontextu všech důkazů a okolností. Nápomocná je v tomto vymezování judikatura Nejvyššího či Ústavního soudu.

§ 187 trestního zákoníku; Pohlavní zneužití

1) Kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let.
2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví.
4) Odnětím svobody na deset až osmnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
5) Příprava je trestná.

Zákon tudíž stanovuje fixní věkovou hranici pro legitimní sexuální interakci – u nás je to 15 let (jinde ve světě zase nepatrně víc nebo míň). Můžeme se bavit jestli je to málo, hodně nebo „akorát“, ale v každém případě má věkový limit svoji logiku. Asi by dost dobře nebylo možné žádnou věkovou hranici nemít vůbec a komplikovaně pak v tomto smyslu posuzovat každý případ ad hoc.

Poškozenou osobou je v případě tohoto trestného činu chlapec nebo dívka mladší patnácti let, bez ohledu na úroveň jejich fyzické vyspělosti a stupeň dospívání. Osobou mladší patnácti let se rozumí osoba do dne předcházejícího dni patnáctých narozenin (Jelínek, Trestní právo hmotné, str. 555).

U trestné činnosti se obecně posuzuje objektivní a subjektivní stránka věci:

Objektivní stránka vyjádřená v § 187 odst. 1 tr. zák. rozlišuje dva možné způsoby spáchání, a sice:

  • pachatel vykoná soulož s osobou mladší patnácti let,
  • pachatel takovou osobu jiným způsobem pohlavně zneužije.

Platná judikatura stanovuje, že při pohlavním zneužití není třeba, aby u pachatele došlo k pohlavnímu ukojení. Stačí, když pachatel jedná v pohlavním vzrušení a ve snaze své vzrušení jakýmkoli způsobem uspokojit. Není rozhodná ani sexuální preference pachatele – případná pedofilní či homosexuální orientace pachatele je pro naplnění skutkové podstaty trestného činu bezpředmětná (usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tdo 550/2009).

Sexuální orientace pachatele dále sama o sobě není ani polehčující, ani přitěžující okolnost. Minimálně z objektivního hlediska ve smyslu zákona, protože polehčující a přitěžující okolnosti jsou dané trestním zákoníkem. Ze subjektivního hlediska (pohledu soudců) by byla naopak v celkovém hodocení spíše přitěžující – mohlo by se na věc pohlížet tak, že pokud je pachatel pedofil a ví to o sobě, o to víc si měl při interakci s dětmi dávat pozor. Navíc při zjištěné pedofilní orientaci pachatele je mnohem vyšší pravděpodobnost nařízení sexuologické léčby, zákazu práce s dětmi nebo celkově nějakého „zostření“ trestu. U „nepedofila“ k tomu není důvod, protože není co „léčit“.

Roli nehraje ani pohlavní nedotčenost, tedy to, zda již poškozená osoba měla v minulosti pohlavní styk či jiné sexuální zkušenosti či nikoliv, stejně tak jako v případě pachatele není rozhodná ani její sexuální orientace (a to ani tehdy, pokud je s ohledem na věk a vyspělost schopna si ji uvědomovat).

Obdržel jsem v této souvislosti dotaz v soukromé zprávě, zda se považuje za protiprávní jednání, když pachatel jedná ve snaze uspokojit sexuálně ono dítě, bez ohledu na uspokojení své. Sexuální vzrušení pachatele je sice ve smyslu judikatury zákonná podmínka k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití, nicméně osobně si nedokážu představit situaci, kdy by někdo dobrovolně provozoval sexuální praktiky jen čistě mechanicky kvůli uspokojení dítěte a sám by z toho žádné vzrušení neměl, resp. se je ani u sebe vyvolat nepokusil. Navíc jednání se zcela zjevným sexuálním podtextem (tzn. masturbace, orální, anální nebo vaginální styk, …) vůči osobám mladším než patnáct let je z hlediska legislativy nepřípustné bez ohledu na míru vzrušení, „pozici“ pachatele při takovém aktu nebo skutečnost, že k sexuálnímu uspokojení došlo pouze na straně dítěte. Zjevný zájem o pohlavní orgány nezletilých, který se konkrétně projevuje zejména manipulacemi s jejich přirozením, jednoznačně svědčí o sexuální motivaci činu obviněného (tj. pohlavně se ukájet na těle osoby mladší než patnáct let). Je-li taková pohnutka obviněného z okolností inkriminovaného činu naprosto zjevná, nelze přijmout jeho argumentaci, že ve skutečnosti zjištěna nebyla (usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tdo 1200/2008).

Subjektivní stránkou je chápán vztah pachatele k protiprávnímu jednání, tedy jestli se jedná o úmyslný trestný čin nebo nedbalostní. V případě trestného činu pohlavního zneužití se vždy jedná o úmyslný čin, kdy zde musí být jasně vyjádřen úmysl pachatele provozovat sexuální aktitivy s osobou mladší patnácti let. Domníval-li se pachatel na základě jejího vzhledu a vyspělosti, že je starší patnácti let, jednal v tzv. skutkovém omylu a v důsledku toho je beztrestný. Domníval-li se pachatel naopak, že zneužitá osoba je mladší, než patnáct let a ve skutečnosti tomu tak nebylo, posuzoval by se takový akt jako trestný čin pohlavního zneužití ve stádiu pokusu (Jelínek, trestní právo hmotné, str. 556). V praxi se jedná zejména o případy náhodných kontaktů s neznámými osobami, kdy má pachatel s ohledem na okolnosti důvodně za to, že se jedná o osobu starší patnácti let, nebo tato osoba o svém skutečném věku lhala. Pokud však pachatel prokazatelně věděl, že se jedná o osobu mladší patnácti let, je její fyzická i mentální vyspělost pro naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu irelevantní.

Definice „jiného způsobu pohlavního zneužití“

Jiný působ pohlavního zneužití je třeba spatřovat v intenzivnějších zásazích do pohlavní sféry poškozených, které jsou v širším smyslu považovány za pohlavní styk. I v případě jiného způsobu pohlavního zneužití musí proto jít o tak intenzivní zásah do mravního a tělesného vývoje dětí, který je srovnatelný s vykonáním soulože. Jde tedy např. o orální pohlavní styk, ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů i líbání přirození, které směřuje k sexuálnímu vzrušení pachatele. Uvedený znak je naplněn jak aktivním jednáním pachatele, tak aktivním jednáním poškozené osoby. Nelze sem však řadit jednání spočívající v letmých dotecích přes oděv, které nenaplní formální znak jiného pohlavního zneužití (usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tdo 1341/2011). Avšak i v případě, když se nejedná jen o letmé jednorázové dotyky jakoby mimoděk, ale o úmyslné sahání na prsa či přirození poškozených dětí, jedná se, byť opakovaně, o krátkodobé osahávání přes oděv, které z hlediska intenzity nelze srovnat s vykonání pohlavního styku, nebo např. s orálním pohlavním stykem nebo líbáním přirození, jako jinými způsoby pohlavního zneužití, kde o směřování jednání pachatele k jeho sexuálnímu vzrušení není pochyb. Charakter daného jednání a okolnosti, za kterých k němu docházelo musí svědčit pro spolehlivý a nezvratný závěr, že jednání směřovalo k sexuálnímu vzrušení obviněného. Soud přitom takovýto závěr nemůže postavit pouze na úvaze, že pro jednání obviněného neexistuje jiné vysvětlení (usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 235/2004).

U těchto případů soud zkoumá právě intenzitu takovýchto zásahů, jelikož povaha a závažnost trestného činu nebude vždy stejná. Pro posouzení případu budou důležité i okolnosti, za kterých byl spáchán, například vzájemná blízkost pachatele a osoby poškozené (Šámal, Trestní zákoník, str. 1861-1862). Pro naplnění tohoto znaku nehraje roli, zda poškozené osoby vnímaly své zneužití nebo zda určité jednání jako zneužití chápaly. To se posuzuje až v případě uznání viny při posuzování společenské škodlivosti, popř. při posouzení druhu a výměru trestu.

Definice „zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele“

V zásadě se jedná o situaci, kdy souhlas osoby mladší patnácti let je dán pod psychickým nátlakem vyplývajícím z poměru mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem. Díky stavu odkázanosti na pachateli není poškozená osoba zcela svobodná v rozhodování a právě toho pachatel zneužívá k realizaci svých záměrů (usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tdo 766/2011).

Zákonný znak „na osobě svěřené dozoru“ pachatele je dán v případech, kdy má pachatel právo a povinnost nad takovou osobou dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu zejména u rodičů vůči dětem, vychovatelů, trenérů, vedoucích různých zájmových kroužků nebo učitelů vůči chovancům, svěřencům a žákům či u manžela matky dítěte žijícího s ním ve společné domácnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 11 Tdo 759/2006). Také by tak měly být posuzovány např. akce typu zahraničních zájezdů a letních táborů, zvlášt pokud se jich pachatel účastnil v postavení odpovídajícímu nejvyšší funkci, pokud byl uznáván a přijímán jako autorita. O zneužití závislosti se jedná také v případě, kdy rodiče dítěte útlého věku jej opětovně na kratší dobu svěřují pachateli, na něhož je dítě zvyklé jako na rodinného přítele, a ten vzniklé závislosti či důvěry využije (Šámal, Trestní zákoník, str. 1864).
V praxi se tak bude jednat o nejrůznější situace bez ohledu na to, jakým způsobem byla osoba dohledu svěřena, pokud zároveň dojde ke zneužití závislosti.

Definice „zneužití postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu“

Jde o situaci, kdy mezi pachatelem a obětí existují i jiné vazby, než jen ty vytvořené na základě svěření dozoru. Pachatel vzbuzuje u poškozené osoby důvěru, nebo na ni působí svoji autoritou, popř. ji svými úspěchy či schopnostmi ovlivňuje. Takové postavení je dáno např. u nadřízeného v zaměstnání, vedoucího umělecké skupiny, sportovního družstva či vysokého státního úředníka (Šámal, Trestní zákoník, str. 1856). Trestní zákoník tímto rozšířil ochranu i na případy, u kterých nelze nalézt znak závislosti. Jedná se o situace, kdy má pachatel na poškozenou osobu tak výrazný vliv, že ta si z úcty, z respektu a možná i ošálení ani nedovolí zpochybnit požadavky, které na ni má, nebo případné jednání, které vůči ní směřuje.

Posuzování okolností TČ pohlavního zneužití soudem

Z hlediska zákona a v řízení před soudem se v případě, že bude jednání pachatele vyhodnoceno jako naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití, posuzuje celá řada okolností rozhodných pro určení druhu a výše trestu:

  • míra dobrovolnosti (eventuální nátlak nebo zneužití autority) a spouštěcí mechanismus (kdo to inicioval, zda pachatel nebo poškozený);
  • intenzita samotného intimního aktu (aneb co konkrétně se vlastně stalo, konkrétní „praktiky“);
  • individuální vyspělost poškozené osoby a její schopnost uvědomovat si podstatu takového intimního děje a důsledky svého chování, resp. míra schopnosti dát k takovému jednání svůj souhlas (nezletilost nutně nemusí znamenat nevědomost);
  • věkový rozdíl zúčastněných (je něco jiného, když se spolu vyspí např. čtrnáctiletý a devaténáctiletý, než když to samé proběhne mezi dvanáctiletým a čtyřicetiletým);
  • jak často k takovému jednání došlo (jestli šlo o jednorázový „úlet“ nebo k tomu došlo opakovaně/pravidelně);
  • zda se jednalo o předem plánované jednání, nebo tzv. spontánní záležitost;
  • vzájemné „postavení“ mezi aktéry (příbuzenský vztah, kamarádství, autoritativní postavení typu učitel/žák, …)
  • případná citová vazba mezi aktéry a její úroveň, resp. „motiv“ (jestli šlo o sobecké, jednostranné uspokojení fyzických potřeb pachatele nebo vzájemný „citový“ projev);
  • jestli k takovému jednání došlo jen s jedním/jednou nebo s více nezletilými;
  • jestli takové jednání zanechalo nějaké negativní fyzické/psychické důsledky a pokud ano, tak jaké;
  • jestli takové nějak negativně narušilo výchovu, vývin nebo chování nezletilého a pokud ano, tak jak;
  • jestli už dotyčný něco takového spáchal v minulosti nebo je bezúhonný, pokud ano, tak co konkrétně;
  • přístup dotyčného k věci (viz polehčující a přitěžující okolnosti podle trestního zákoníku) a jeho celková osobnost a případná trestní minulost, ale i chování před soudem;
  • přístup poškozeného, jestli jednání pachatele sám/sama subjektivně vnímá jako zneužití nebo podraz, nebo jestli stojí na straně pachatele (opět s ohledem na věk a schopnost to objektivně posoudit);
  • celkový důkazní stav, aneb zásada „in dubio pro reo“ (= v pochybnostech ve prospěch obžalovaného);
  • do jisté míry subjektivní postoj soudců k této problematice (jsou sice vázáni zákony a judikaturou vyšších soudů, ale jistý prostor pro vlastní iniciativu mají), aneb „záleží kdo to dostane na stůl“;
  • schopnost obhájce a státního zástupce prosadit si tu „svou pravdu“ a odolnost soudců vůči manipulaci, do jisté míry i případné negativní/pozitivní vztahy mezi jednotlivými soudci/obhájci/státními zástupci (on to sice nikdo otevřeně nepřizná, ale někteří soudci se s některými advokáty a státními zástupci tzv. „nemusejí“, naopak jindy zase mohou mít tendenci si jít vzájemně tzv. „na ruku“ a trochu se to projevit může. Je to kus od kusu a soud od soudu).

Kromě samotného trestu odnětí svobody (pohlavní zneužití je ve smyslu trestního zákoníku zločin a nemůže tudíž být, narozdíl od přečinu, řešeno u dospělého pachatele jiným způsobem, např. upuštěním od potrestání nebo podmínečným zastavením trestního stíhání, vždy bude uložen minimálně podmíněný trest) mohou být uložena další opatření a omezení, například zákaz práce s dětmi, povinnost podrobit se nařízené léčbě, zdržet se kontaktů s poškozenou nezletilou osobou, dohled probačního úředníka a jiná omezení, vyplývající z trestního zákoníku.

Závažnost činu dále zvyšuje okolnost, že pachatel jednáním uvedeným v základní skutkové podstatě trestného činu pohlavního zneužití způsobí poškozené osobě těžkou újmu na zdraví nebo smrt, přičemž újmou na zdraví se rozumí nejen závažná újma fyzická, ale i psychická (tzn. závažné a dlouhodobé psychické problémy, vyžadující pomoc psychologa/psychiatra).

Stejně jako u znásilnění je i příprava tohoto činu trestná. Přípravou se rozumí takové jednání, které spočívá v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu (§ 20 odst. 1 trestního zákoníku), pokud současně nedošlo k pokusu ani dokonání takového činu z důvodů nezávislých na vůli pachatele. Není podstatné ani to, zda osoba, na které měl být trestný čin spáchán, o takové hrozbě věděla. Trestní sazba je v takovém případě stejná jako u dokonaného trestného činu, k jehož spáchání příprava směřovala.

Pro zahájení trestního stíhání není v případě pohlavního zneužití nutný souhlas poškozené osoby, neboť se už z podstaty věci jedná o trestný čin vůči osobě mladší 15 let a v takovém případě není souhlas nutný u žádného trestného činu (§ 163a odst. 1 písm. c) trestního řádu). I přesto by však byl rozhodující právě přístup dotyčné nezletilé osoby a její eventuální snaha pachateli „pomoci“. I když není v tomto případě vyžadován souhlas s trestním stíháním, i nezletilý má právo ze zákonných důvodů odmítnout výpověď. Otázkou je, zda by se v případě takové úmyslné „nespolupráce“ poškozené osoby vůbec podařilo zajistit dostatek důkazů pro vznesení obvinění a podání obžaloby. Nicméně musím v této souvislosti poukázat na fakt, že orgány činné v trestním řízení jsou schopny prokázat, pokud by poškozený odmítal vypovídat v důsledku nějakého nátlaku nebo výhrůžek pachatele či jiné osoby. Toto nechci nastiňovat jako návod k vyhnutí se postihu, zde se bavíme čistě o případech, kdy se nezletilý rozhodne „krýt“ pachatele plně ze své vlastní vůle bez toho, aby k tomu byl kýmkoliv a jakkoliv nucen. A pořekadlo „není žalobce, není soudce“ známe asi všichni.

Mladistvý pachatel trestného činu pohlavního zneužití

Závěrem se krátce se zmíním o situaci, kdy pachatel i poškozená osoba jsou si věkově blízcí, zejména když mezi těmito osobami bude silný citový vztah. Je otázkou, zda je v těchto případech společenská škodlivost případných imtimních aktivit natolik výrazná, aby bylo třeba je kvalifikovat jako trestný čin. Ústavní soud České republiky došel k závěru, že v situaci, kdy je mezi pachatelem a poškozenou osobou minimální věkový rozdíl, může jít o jednání společensky škodlivé, ale spíše se přibližuje hranici zahrnující etické normy než oblasti, v níž by bylo možné jednání pokládat za trestný čin pohlavního zneužívání (nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 173/94).

V případě, že pachatelem trestného činu pohlavního zneužití je mladistvý (tj. osoba starší než 15 let, ale mladší než 18 let, přičemž narozdíl od výše popsaného principu určení věku poškozeného dítěte a narozdíl od nabytí zletilosti ve smyslu občanského práva se dle práva trestního pachatel považuje za mladistvého ještě v den svých osmnáctých narozenin), se horní hranice trestní sazby snižuje na jednu polovinu. Narozdíl od dospělého pachatele může u mladistvého dojít i k upuštění od trestního opatření (§ 11 odst. 1 písm. a) zákona o soudnictví ve věcech mládeže) v případě, že intenzita sexuálního jednání bude velice nízká, resp. pokud jsou celkově splněny všechny zákonné podmínky pro upuštění. V praxi by takové rozhodnutí mělo za následek, že soud sice formálně vysloví vinu, ale žádný trest neuloží a na pachatele se bude pohlížet, jako by odsouzen nebyl (tzn. nevznikne záznam v rejstříku trestů).

Většina prvních dobrovolných sexuálních zkušeností osob mladších patnácti let však s nejvyšší pravděpodobností není nikdy oznámena.

Úplným závěrem ještě dodám, že v případě nedovoleného sexuálně motivovaného jednání s dětmi velmi nízkého věku, které s ohledem na tento nízký věk a s tím související rozumové schopnosti nejsou schopny se bránit a projevit svou vůli, resp. jim nebude ani docházet, čeho se na nich pachatel vlastně dopouští, může být takové jednání považováno za tzv. „zneužití bezbrannosti“, a tím za trestný čin znásilnění ve smyslu § 185 trestního zákoníku.

Doufám, že tento článek pomůže k lepšímu pochopení zákonných limitů při interakci s dětmi mladšími patnácti let a třeba i někomu do budoucna ušetří případné problémy se zákonem v důsledku nevědomosti či špatného pochopení platných právních norem.

Diskuze k článku na fóru

Příspěvek byl publikován v rubrice Základní informace. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.