Definice pedofilie

„Pedofilové” a zvláště „pedofilie“ jsou nejasné pojmy, užívané ve velmi rozličných významech. Původně jimi byl myšlen „ten, kdo miluje dítě”. Pak vstoupily do hry erotické a sexuální konotace: „Ten, kdo cítí erotickou přitažlivost vůči dětem“. To je dnes správná definice. (Gieles, 2001)

Definice pedofilie vznikaly a vznikají především z potřeby pojmenovat to, co přesahuje dobovou představu o normalitě nebo co nelze snadno vysvětlit pomocí jiných pojmů. Proto je pojem pedofilie většinou definován a užíván pro označení něčeho, co se od „normální sexuality“ zásadně liší, a definice se opírají zejména o problémové symptomy pedofilie, nikoliv o vlastní esenciální podstatu a dynamiku pedofilních dispozic. Příznivější projevy pedofilie jsou často používány v klinické diagnostice nebo odborném popisu pedofilie, nebývají však součástí samotné definice. Paradigma oboru tak samo konstruuje a fixuje představu o tom, že některé typické projevy jsou považovány za jaksi vedlejší, akcidentální, zatímco za definující jsou zpravidla považovány pouze kriminální a patologické aspekty. Z ideologické zátěže pak vyplývá i představa, že pokud se pedofilie označí jako sexuální deviace, je tím zdůrazněn její patologický aspekt (ten přešel i na novější termín parafilie), zatímco označení za sexuální orientaci je vnímáno jako snaha srovnávat pedofilii s homosexualitou, která patologizující nálepku nemá. Termín deviace je navíc původně spojen s psychoanalytickými teoriemi o vzniku perverzí a inverzí v průběhu psychosexuálního vývoje, zatímco termín orientace se obvykle používá k označení vrozené a trvalé dispozice, za niž je dnes pedofilie moderními sexuology vesměs považována.

Doposud se vědci neshodli na objektivní ostře ohraničující definici pedofilie. Nebyl ostatně popsán ani žádný příznak, který by byl pro pedofily naprosto specifický. Pedofilie se projevuje především tak, že v sobě člověk cítí jakousi zvláštní náklonnost k dětem. Jenže přesně definovat pocity je prakticky nemožné, protože každý člověk je jiný, a tudíž i zdánlivě stejnou věc každý vnímá vždy alespoň mírně rozdílně.

Že hranice mezi pedofilem a „nepedofilem“ není ostrá, dokládají některé výzkumy. Briere a Runtzová (1989) zkoumali 193 vysokoškolských studentů dobrovolníků; 21 % uvedlo sexuální přitažlivost k některým dětem, 9 % přiznalo sexuální fantazie zahrnující děti, 5 % s těmito fantaziemi masturbovalo a 7 % připustilo realizaci sexuálního kontaktu s dítětem, kdyby se mohli vyhnout odhalení a potrestání. K podobným výsledkům dospěli také Smiljanichová a Briere (1996), kteří zkoumali soubor 99 mužů a 180 žen, přičemž sexuální přitažlivost alespoň k jednomu dítěti připustilo přibližně 3 % žen a 22 % mužů. Hall (1995) zkoumal dobrovolníky falometricky; v souboru 80 dospělých mužů, z nichž 20 % přiznávalo nějakou sexuální přitažlivost k prepubertálním dívkám, skoro třetina (32,5 %) vykazovala ve vztahu k heterosexuálním prepubertálním objektům stejnou nebo větší míru sexuálního vzrušení než ve vztahu k dospělým objektům. Přitom u všech tří souborů dobrovolníků je pravděpodobné, že málokdo z těch, kteří připustili určitou sexuální přitažlivost k dětem či ve vztahu k nim vykazovali převažující míru sexuálního vzrušení, se sám bude považovat za pedofila. Záleží zřejmě na tom, s jakou intenzitou se pedofilní dispozice v daném člověku projeví, nakolik mu vstoupí do života a zda si takový jedinec reaktivitu vůči dětským objektům vůbec přizná. V této souvislosti je neméně zajímavé zjištění Freunda (1965, 1972), že při vizuální stimulaci obrázky nahých prepubertálních dívek falometricky reagují penilními tumescencemi i muži s nepedofilní objektovou preferencí, i když samozřejmě v mnohem menší míře než v případě vizuální stimulace obrázky nahých dospělých žen. Zdá se tedy, jakoby „kousek“ pedofilie měl v sobě téměř každý člověk, avšak vlivem nejrůznějších okolností se u různých lidí projevuje rozličnými způsoby a v rozdílné míře, takže většinou za pedofilii není ani označena.

Wikipedie, článek Pedofilie (2009) k výše citovaným výzkumům uvádí, že „se zaměřují úzce na genitální projevy pedofilie. Citové a vztahové projevy pedofilie (schopnost zamilovat se do dětí a citově k nim přilnout, pocit naplnění a štěstí ze vztahu s nimi) hrají sice v praxi často při stanovení diagnózy pedofilie rozhodující roli, avšak ve výzkumech je ze společenských i metodologických důvodů není možné odlišit od sociálně akceptovaných a oceňovaných citů a vztahů interpretovaných obvykle jinak než jako projev pedofilie.“

Příklady definic

Uveďme si zde několik příkladů definic pedofilie z různých zdrojů:

[1] Krafft-Ebing (1886, str. 417) zahrnul pod pojem pedofilie případy, u kterých shledal kromě nespecifického „dědičného zatížení”, což byl oblíbený univerzálně používaný pojem psychiatrie té doby, tři další specifické společné znaky:

- Náklonnost k nedospělým osobám druhého pohlaví se jeví jako primární (oproti „prostopášníkovi“); související představy jsou nenormální a se silně zdůrazněnými pocity radosti, slasti a rozkoše.

- Deliktní akty až na jeden případ spočívají v pouhém necudném osahávání a onanizování oběti. Nicméně vedou k uspokojení dotyčného, i když u něj nedojde k ejakulaci.

- Pedofilové jsou nevzrušiví sexuální přitažlivostí dospělého jedince, na němž provádějí koitus pouze faute de mieux (z nedostatku něčeho lepšího) a bez duševního uspokojení.

[2] „Pedofilie je sexuální deviace, při níž jsou objektem zájmu devianta děti.“ (Barták a kol., Encyklopedický slovník, 1993)

[3] „Pedofilie – med. psych. sexuální úchylka, při níž jsou zneužívány děti.“ (Kraus a kol., Nový akademický slovník cizích slov, 2005, str. 607)

[4] „Pedofilie patří k společensky vysoce nebezpečným poruchám chování. Dopouští se jí člověk, který své sexuální chování, případně sexuální uspokojení vztahuje k nezletilým dětem.“ (Novotná a Kremličková, Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele, 1997)

[5] „Pedofil je jedinec sexuálně zaměřený na děti ve věku 5–12 let. Jsou však známy též případy, kdy se pedofil uchyluje i k sexu s nemluvňaty. Pedofila vzrušuje nezralost objektu (chybění pubického ochlupení a prsů u dívek, u homosexuálních pedofilů i nepřítomnost ejakulace). Pedofil si většinou s dětmi velice dobře rozumí, proto také často pracuje ve škole, na dětských táborech apod.“ (Sexus.cz: Sexuologický slovník, heslo Pedofilie, 2009)

[6] „Pedofilie (pedophilia), pederosis; dle MKN-10 řazeno mezi poruchy sexuální preference; zaměření na děti, nejčastěji prepubertálního n. časného pubertálního věku, objevuje se u obou pohlaví, zhruba u 1–2 % populace, více ve stáří; výběr partnerů je hetero- či homosexuální, častější je u heterosex. mužů, objekty jsou u někt. pouze dívky, u jiných pouze chlapci, příp. obě pohlaví; pedofilové obvykle dobře komunikují s dětmi, získávají si je dárky a pozornostmi, zastrašováním a hrozbou nutí dítě o p. styku mlčet; trestný čin, je-li dítěti méně než 15 let; pedofilové mají zpravidla zachovanou preferenci pro dospělé sex. partnery, ale protože jsou jimi chronicky frustrováni, obracejí se na děti jako na náhradní objekty.“ (Hartl a Hartlová, Psychologický slovník, 2000, str. 403)

[7] „Pedofilie: Sexuální láska k dětem, sexuální preference dětí, obvykle prepubertálních. Existuje v heterosexuální i v homosexuální formě. Nejčastější je u heterosexuálních mužů. (…) Pedofilně orientovaný jedinec má často dobrou schopnost komunikace s dětmi, získává si je dárky a pozornostmi. V opačných případech používá zastrašování a hrozby, které svým obsahem jsou natolik účinné, že dítě o pedofilním aktu mlčí. (…) Pedofilně orientovaných je cca 1–2 % populace. Častěji postihuje muže.“ (Capponi, Hajnová a Novák, Sexuologický slovník, 1994, str. 94)

[8] „Pedofilie: Název pochází z řeckého pais (hoch, dítě) a z řeckého philós (milovník). Pedofil je tedy milovník dětí. U této deviace jde o erotické (erotosexuální) zaměření na objekty v prepubertálním věku (tedy na chlapce a dívky bez znaků dospívání). Nejčastější je zde zaměření na děti ve věku 5–12 let. Pedofilové jsou lidé, kteří preferují jak fyzickou nezralost objektu (…), tak i jeho dětské chování“ (Weiss, 2002, str. 74). Dále Weiss zmiňuje i různé autory, kteří pedofilii vysvětlují jako sociosexuální nezralost nebo do pojmu pedofilie zahrnují i náhražkové chování zaměřené na děti, uvádí podle Brzka (1999) pedagogicko-estetický komplex jako důležité diagnostické vodítko při zjišťování pedofilie, cituje Kolářského a Brichcína (2005), podle nichž je pro pravou pedofilii charakteristická pedofilní proceptivita často v užitečných rolích vůči dítěti, atd.

[9] „Pedofilie je v odborném pojetí trvalá nebo dlouhodobá náklonnost či reaktivita s erotickým rozměrem převážně nebo výlučně vůči nedospělým chlapcům nebo dívkám. Člověk, u něhož je taková náklonnost rozeznána, bývá nazýván pedofil.“ (Wikipedie, otevřená encyklopedie, článek Pedofilie, 2009)

[10] „Pedofilie je náklonnost či reaktivita (zpravidla s erotickým rozměrem) vůči nedospělým chlapcům nebo dívkám, která se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k dětem, schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim.“ (ABZ.cz: slovník cizích slov, heslo Pedofilie, online cit. 11. října 2008)[3]

Na první pohled si můžeme povšimnout, že definice jsou rozdílné, místy i rozporuplné.

Krafft-Ebingova původní a nejstarší definice [1] zřetelně klade hlavní důraz na pocity radosti či slasti (Lustgefühlen), duševní uspokojení (seelische Befriedigung) a též na půvabnost objektu (Reize). Krafft-Ebing dvakrát rozlišuje autentickou paedophilia erotica od náhražkového sexuálního chování: poprvé když popisuje, že do pedofilie nespadá náhražkové sexuální chování vůči dětem, podruhé když popisuje, že pokud má pedofil sexuální styk s dospělou osobou, je to pro něj náhražkové chování, které jej plně duševně neuspokojuje. O explicitně sexuálním kontaktu se Krafft-Ebing také zmiňuje, ale především kvůli zdůraznění, že typicky nejde o soulož, ale „pouze“ o nepenetrativní formy kontaktu. Z předchozího (zde necitovaného) textu kazuistik je ovšem zřejmé, že ani tyto formy nepovažuje Krafft-Ebing za nezbytný příznak.

Definice Encyklopedického slovníku [2] je příliš stručná. Neuvádí, o jaký zájem se jedná. Slůvko deviant je zde nadbytečné – je přece jasné, že nositel sexuální deviace je sexuální deviant; toto označení nositele sexuální odchylky mívá mezi lidmi pejorativní zabarvení. Navíc slovo deviace je v sociologii vžité pro deviantní chování, a tedy asociuje odlišnost sexuálního zaměření s nepřijatelným chováním.

Definice Nového akademického slovníku [3] je zcela chybná. Při pedofilii nemusí být zneužívány děti a zneužívání dětí nemusí souviset s pedofilií. Autoři slovníku se nedrželi původního odborného významu slova, ale podlehli pokleslému užívání slov s koncovkou „-filie“ pro označení sexuálních praktik, nikoliv erotického zaměření.

Definice z knihy Novotné a Kremličkové [4] je rovněž zcela nepřesná. Pedofilie není porucha chování (tudíž se jí nelze dopustit) a o její společenské nebezpečnosti lze pochybovat – Weiss (2002) uvádí, že mezi námi žije nejspíš mnoho pedofilně orientovaných lidí zcela v souladu se společenskými normami.

Definice dle Sexuologického slovníku Sexus.cz [5] je vcelku správná, je však do ní zapletena zmínka o „sexu s nemluvňaty“ (tedy aktivitě pro pedofily zcela netypické) namísto toho, aby se definice seriózně zabývala skutečnými projevy pedofilie a rozlišením případného pedofilního zaměření na nemluvňata (nepiofilií).

Podobná zkratovitá spojení, jako jsou uvedená v definicích [3], [4] a [5], mohou v člověku, který cítí erotickou náklonnost k dětem, skutečně vytvářet dojem, že nemá jinou možnost, než nějaké dítě sexuálně kontaktovat. Pedofilie však neimplikuje zneužití dítěte, zároveň pokud někdo sexuálně kontaktuje dítě, nejedná se vždy o pedofilně orientovaného člověka.

Slovníkové heslo z Psychologického slovníku Hartlových [6] vzniklo zjevně z části převzetím stejně nedoložených tvrzení z hesla Pedofilie v Sexuologickém slovníku [7], přičemž v rámci zkracování bylo vypuštěno například slovo láska, stejně jako všechna další relativizující fakta. Heslo [6] obsahuje v úvodu vcelku racionální jádro definice, avšak následuje několik výzkumy nepodložených tvrzení (například údaj o výskytu v populaci, o častějším výskytu u heterosexuálních mužů) nebo obecně pochybných tvrzení (např. o častějším výskytu ve stáří). Zmíněny jsou i pozitivní projevy pedofilie, avšak pouze v kontextu záludného chování v rámci kriminálního scénáře získávání pozornosti dětí za účelem jejich zneužití, přičemž Hartlovi ve své definici [6] sloučili dva protikladné scénáře ze Sexuologického slovníku [7] do scénáře jediného.

Weiss (2002) [8] ve své monografii představuje celou škálu různých pojetí. Celkově se však jeho pojetí velmi blíží Krafft-Ebingovu, navíc rozsáhle popisuje i užitečné projevy pedofilie ve vztazích s dětmi. Zřetelně rozlišuje „pravou“ pedofilii od „náhražkové“ a zřetelně rozlišuje sexuální styk s dětmi od erotického zaměření na děti. Příznačné je i to, že Weiss, podobně jako Krafft-Ebing, používá původní, nezkreslený význam slova erotický.

Formu zájmu a též objekt zájmu pedofila uvádí správně definice [9] Wikipedie, otevřené encyklopedie, v rozšířené podobě pak i definice [10] slovníku cizích slov ABZ.cz. Jsou nejblíže definicím uváděným v relevantních odborných sexuologických textech (např. Berlin, 2000; Edwards, 2004; Musk a Swetz, 1997; Jones, 1990; Weiss, 2002) a zároveň i původnímu Krafft-Ebingovu vymezení pojmu. Pedofilie zde není ani v nejmenším definována jako sex s dětmi. Definice ABZ.cz [10] sice uvádí touhu po orgasmických (sexuálních) aktivitách s dětmi, avšak pokud někdo po něčem touží, nemusí to znamenat, že tuto svou touhu někdy zrealizuje.

Poslední dvě definice, které pedofilii vymezují jako erotickou náklonnost k dětem, považuji za správné a v této práci se k nim přikláním. Na jejich základě bychom mohli ve vší stručnosti charakterizovat pedofila jako člověka, který cítí erotickou přitažlivost vůči dětem.

Text je citován s laskavým svolením autora z jeho bakalářské práce: http://is.muni.cz/th/174448/pedf_b/

Mgr. Karel Žák se představuje

- externí spolupracovník, zabývá se tématem pedofilie především z hlediska doposud opomíjené primární prevence pohlavního zneužívání dětí. Ve spolupráci se sexuology a psychology plánuje sepsat “příručku pro pedofily”, která by (nejen) pedofilům poskytla základní informace, ale také doporučení, jak mohou se svým odlišným erotickým cítěním naložit nejen tak, aby sobě ani nikomu jinému neubližovali, ale především aby mohli být plnohodnotnými členy lidské společnosti. Doposud žádná taková literatura pro pedofilně zaměřené spoluobčany neexistuje. Kontakt na autora: karelzak@kazaweb.cz
Příspěvek byl publikován v rubrice Základní informace. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.