Deník ze sexuologické léčby XIII.

Moje pozornost se začíná ještě víc upínat na snahu o co nejrychlejší ukončení léčby, ovšem na začátku prosince se dozvídám, že na propuštění ještě doporučen nebudu, což mě ještě víc rozhodí. Na skupině jsem nejdřív pranýřovaný za to, že jsem si dovolil vzít tříletou neteř na záda, když ji bolely nohy a později se rozjíždí velké řešení mého vztahu a chování k ostatním lidem, což mě rychle začíná štvát. Malým rozptýlením je pro mě aspoň série natáčení a interview, z nichž jedno jsem premiérově dával i zahraniční televizi.

Pondělí 3.12.

Dopoledne jsem nejprve myl okna zde na pavilonu a protože potom zbyl ještě nějaký čas, šel jsem na 25ku, kde mi vtipně sdělili, že jim nepřišla uklízečka a potřebují uklidit celé patro, tak jsem to musel vzít hodně narychlo, abych to ani ne za hodinu stihl. Potom byla asertivita, ale minule mě bavila víc, vánoční téma bylo takové moc klidné. 🙂

U skupiny jsem věděl, že pro mě zase jednou bude těžká, za hlavní téma svého check-inu považuji problémy ohledně bydlení s Filipem, což mě taky v uplynulém týdnu znatelně zasáhlo.

Odpoledne mě po návratu z V. kolony překvapil pan Hollý se štábem z ******* televize, tak jsem dával poprvé interview v angličtině. Doufám, že z té mé hrůzné výslovnosti budou moci aspoň něco pochytit a použít, každopádně než vystříhají všechny mé přeřeky a chvíle, kdy jsem přemýšlel, jak správně časovat nějaké sloveso či vyslovit slovo, tak jim to dá hodně práce, pokud se do toho vůbec pustí (abych nedopadl jako s Fokus ČT24).

Večer pak klasicky fotbal s panem docentem. To bych musel mít zlomenou nohu nebo něco takového, abych nešel. 🙂

Emoce: Na skupině se mi ani nechtělo pouštět se do check-inu, ale šel jsem do toho, ať to mám za sebou. Když jsem domluvil, cítil jsem úlevu, že jsem to všechno řekl, přežil – myšleno doplňující vyptávání pana Ptáčka na můj kontakt s neteří (jak jsem ji nesl na zádech). Čekal jsem, že to asi bude chtít detailně probrat.

Ohledně krachu bydlení s Filipem mám pocit jistého selhání (že nedotáhnu do konce něco, co chci) ale s tím už se nějak srovnám.

Zájem o natáčení se mnou mi udělal radost, moje zápolení s angličtinou už menší, ale nakonec jsem byl stejně rád a jistým způsobem na sebe hrdý, že jsem to i v té angličtině aspoň jakžtakž zvládl. Ale na středeční natáčení se těším víc (a trochu se děsím, protože jistě po mně budou chtít hlouběji popsat delikt a o tom nemluvím rád, protože k tomu nemělo dojít a je to má chyba a moc jsem tím ublížil.

Úterý 4.12.

Celkem tradiční úterý: pavilon 25, vizita, skupina, V. kolona, sledování fotbalu. A **** jsem sepsal žádost o přeměnu léčby.

V noci na dnešek jsem se ještě myšlenkami vracel ke včerejší skupině a bádal do hloubky nad svými motivacemi vůči neteři a dětem obecně, jak se mě na to pan Ptáček vyptával. Kromě toho, co jsem už na skupině řekl, jsem si uvědomil ještě následující motivaci, proč jsem vzal neteř na záda, když ji bolely nožičky: Chci, aby mě měla ráda, protože mám radost, když jsem u dětí oblíbený a jsem šťastný, když se na mě usmějí – proto jsem byl taky tolik spokojený, když jsem pracoval na ŠvP a táborech. No a uvědomuji si (ač je to těžké), že se nemůžu touto motivací nechat vést k tomu, abych s dětmi trávil větší množství času (to znamená, víc než párkrát za měsíc při rodinných návštěvách), protože bych se téměř jistě opět do nějakého zamiloval a potom bych chtěl být s tou holčičkou pořád, vedlo by to zase až k jakési posedlosti a bylo by obrovským rizikem, že by to potom mohlo končit podobně jako s Terezkou a Kačkou. A i při těch rodinných návštěvách si nemohu děti nějak víc všímat, asi jedinou cestou je, abych k nim byl tak trochu odtažitý. Pro jejich dobro a vlastně i pro svoje, neboť když se jim budu víc věnovat, bude ve mně růst chuť věnovat se jim ještě víc a bude mě trápit, když nebudu moct.

Emoce: Celkem dobrý, těším se na víkendovou propustku, těším se na předsednictví (jestli budu zvolen po ****) a samostatný pokoj a jsem zvědavý na zítřejší natáčení.

Pátek, sobota, neděle 7.-9.12.

Byl jsem na víkendové propustce. Trávil jsem ji z větší části doma, hlavně u počítače. V sobotu jsem se spolu s některými svými kamarády, známými či spolupracovníky z www.pedofilie-info.cz účastnil natáčení našeho „Mikulášského“ setkání v ********, bylo to fajn (natáčelo se pro tentýž celovečerní dokument, jako tuto středu tady se mnou v Bohnicích.

S Filipem jsem se neviděl, protože on nemohl v pátek a já zase v sobotu a v noci se nám už nikam nechtělo, takže jsme spolu akorát asi 10 hodin chatovali. V neděli jsem se vrátil zpátky, dospával zpola probdělé noci u počítače a udělal artefakt a týdenní úkol.

Emoce: Propustka byla dobrá, mám pocit, že jsem si ji užil. Těším se, až se dostanu ven natrvalo.

Pondělí 10.12.

Dopoledne bylo větší stěhová – jeli jsme na 3x a zvlášť tahání těch pomočených matrací, které nechali venku, až zpola zmrzly, bylo velice příjemné. Asertivitu už jsme pak nestihli. Odpoledne skupina, potom jsem zůstal na baráku a četl si, nemusím chodit na internet každý den, stejně jsem ale nějaký čas i prokecal s ****. Večer potom fotbal.

Emoce: Když jsme stěhovali ze sklepa pavilonu 2 skříně a další věci, které jsme tam předtím 19.10. ve dvou natahali s Filipem, padla na mě nostalgie a byl jsem pak myšlenkama úplně jinde.

Na skupině mě potěšilo, že mi bylo více konkrétně řečeno, co mám probrat, hodně o tom od té chvíle přemýšlím. Dám si na tom záležet. Ale obávám se, že až budu upřímný v otázce „zohledňování druhých“ a vztáhnu to ke spolupacientům, asi je naštvu, protože jsou mi vesměs lhostejní (a kdybych měl teď udělat sochy na téma mého postavení v komunitě, bylo by to stejné, jako jsem udělal tenkrát – viz zápisy 1.10. a 8.10., jen bych byl sám a nesmál bych se, i když *** a **** by byli možná o něco blíž a ne úplně zády ke mně) a kdybych se s nimi nemusel vidět, nevídal bych se. No a taky mě štve, že jsem pořád tady a nedokázal jsem se ještě posunout dál.

Úterý 11.12.

Ráno jsem se na vizitě dozvěděl o něco víc, co po mně chcete, za což děkuji. Co jsem se trochu uklidnil, přemýšlím o tom. Probíral jsem to nejdřív s **** a ***, kteří mi řekli, že nerozumí tomu, co po mně chcete a že je to nespravedlivé, čímž mi neporadili, takže jsem se potom o přestávce zeptal lidí ze skupiny a dozvěděl se něco málo víc k tomu, co jsem vydedukoval ohledně toho záhadného „zohledňování druhých“, prý jsem k nim byl na skupině příliš kritický, tak se teď budu snažit nebýt. A taky nechám ostatní, ať si dětní na skupině „řídí“ a třeba budou více aktivnější (v interakcích, když jim k tomu dám prostor tím, že sám budu aktivní méně. Snad je to to, co po mně chcete. Jinak ta dvě témata navíc mám zadána jasně, dnes jsem se rozhodl ještě si žádné nebrat, ať mám víc času si je rozmyslet.

Po vizitě jsem byl na stěhování, odpoledne skupina, V. kolona byla zavřená, tak jsem se vrátil na barák a v **** nepřítomnosti dělal body a přepsal papír s mínusákama, protože na původní se to již nevešlo – máme po čtyřech hodinách navíc na leden. Večer jsem byl dílem u PC a dílem si četl, navíc sepsal (překvapivě :-D) tento zápis. Jestli budou mít kluci (*** a ****) chuť, půjdu si s nimi ještě večer pokecat.

Emoce Po vizitě jsem vnitřně zuřil. Více naštvaný na Vás jsem, co si pamatuji, byl snad jen, když jsem se dozvěděl, že po Filipovi chcete ještě navíc předsednictví, než jej pustíte. Nebo když jsem měl tenkrát pocit, že se snažíte, abych se s ním přestal bavit.

Tentokrát mě vytočil můj prvotní dojem, že chcete, abych se víc bavil a kamarádil s ostatními pacienty zde, přestože ze svého pohledu s nimi mám pramálo společného (zájmy apod.) a nemám si s nimi co říct. Postupně jsem si uvědomil, že po mně chcete něco jiného (viz první odstavec), což mi pomohlo se uklidnit. Že mě nedáte v prosinci na primářskou jsem tušil (i když jsem i doufal v opak), takže to za rozčílením tolik nestálo. To už spíš to, že mi občas připadá (a každý, s kým jsem o tom mluvil mě v tom podezření utvrdil, respektive souhlasil s ním), že pokud byste na mě měli stejné nároky, jako máte v průměru na ostatní, tak už bych byl nejen po primářské, ale i venku.

Tak mám důvod se snažit. A ta má nadcházející dvě témata budou patřit z mé strany k těm nejlépe probraným, protože jsem vždycky lepší, když o něco jde a jsem pod tlakem.

Nároky přizpůsobujeme, Jakube, to jistě víte. Okolností čemu je více, ale základem je: na každého takové nároky, na co on má! – Ř.

Pokud jsou vaše vztahy s ostatními negativní, tak o tom na skupině mluvte. Nebo je pro vás příliš obtížné slyšet od druhých, jak na ně působíte? – PP.

 

Hezké rýpnutí. 😀 V pondělí na skupině se zkusím zeptat, může to být zajímavé. Sám bych své vztahy s ostatními jako negativní neviděl, zvlášť ne z jejich strany. Téměř vždy jsem pomohl, když po mně někdo něco chtěl a téměř nikdy jsem tu já po nikom nic nechtěl a obvykle odmítám, když mi kdokoliv něco nabízí, prostě se tu nechci k ostatním poutat a naopak, jak jen to tu jde (moc ne)m, snažím se jich stranit, být samostatný a sám s pár kamarády okolo, se kterými si rozumím. Vadí mi tu být v přítomnosti ostatních, sledovat jejich nekulturní chování, poslouchat jejich nekultivované projevy, děsit se nad jejich nevzdělaností a názory. Nebo mám snad s ***** probírat svou poslední přečtenou knížku, s ******** rozebírat programování, s *********** řešit politiku, s ************* debatovat nad Kubrickovými filmy a s *********** se radit nad svým posledním počinem v oblasti tvůrčího psaní? Nebuďte směšní.

Jestli naopak Vy v sobě máte aspoň špetku empatie musíte cítit, jak mi tu je. Téměř s nikým se zde nemůžu bavit o svých zájmech, protože mají zájmy jiné. Navíc i samotný styl projevu mám zažitý jiný (srovnejte mě třeba s **********). Neříkám, že lepší, ale rozhodně jiný. Jsem jiný než ostatní, nezapadám mezi ně, respektuji to, a jak to jde, vyhýbám se jim. A že jsem jiný, dobře víte, jinak byste na mě nekladli jiné nároky než na ostatní, jak hned nad Vámi napsala paní Řeřichová.

Nechci tu nikomu škodit ani znepříjemňovat život, budu se teď snažit být na ostatní více milý, méně kritický a nechat ostatním víc prostoru na skupinách. TO můžu. Ale nemůžu se začlenit k ostatním do jedné řady, srovnat krok a být jako oni. Už třeba proto, že kamarádi, které mám venku a na nichž mi záleží, by o mně poté ztratili zájem a rodiče by se zhrozili nad mojí proměnou (více děsivou než z pera Kafky :-D).

Středa 12.12.

Dopoledne jsem byl na pavilonu 25, odpoledne pak na 6ti hodinové propustce, vyběhal jsem si opencard, zanesl domů špinavé prádlo, dohodl se, jak si vezmu propustky přes Vánoce a nechal se ostříhat. Večer jsem psal deník a četl si.

Emoce: Dobrý, zařídil jsem, co jsem chtěl. A máma mi udělala obrovskou radost, když mi sehnala vydání měsíčníku pro světovou literaturu Plav o švédské dětské literatuře. Miluju skandinávské knihy a filmy o dětech, protože děti jsou v těchto dílech oproti těm z jiných krajin více samostatné, sebevědomé, přirozené a podnikavé – prostě přesně takové, jako se mi líbí. A mimochodem, když už jsme byli u té mé bezcitnosti, víte, že mně stačil krátký pohled na pomník Astrid Lindgrenové ve Stockholmu, abych se rozbrečel? A že teď, když si to vybavím, mám opět slzy v očích? Je to asi proto, že v jejich dílech jsem našel svět, který mi přijde dokonalý a ve kterém nikdy žít nebudu. Jsem tady, obklopen lidmi, kteří by to nepochopili. Můžu k nim být více milý, ale k srdci si je nepustím. Nikdy.

Buďte stejně otevřený na skupině, Jakube. – PP.

 

Čtvrtek 13.12.

Ráno po komunitě beseda se studenty, potom jsem ještě skočil na posledních 20 minut na arteterapii. Následně přehrávka, kde jsem byl zvolen předsedou a poté skupina, kde jsem se dostal na půl hodinky k tématu „Jak prožívám selhávání jistot a borcení snů“, kde jsem bohužel nestihl říct úplně vše, co jsem chtěl, ale aspoň jsem se omluvil ostatním, že si ostrými výroky na nich vybíjím frustraci a zbytek mohu dopovídat jindy, při check-inu nebo tématu „zohledňování druhých“, které s tím beztak souvisí.

Emoce: Od rána jsem byl nervózní z volby předsedy a z tématu na skupině, plus přetrvávaly emoce z posledních dvou dní. Byl jsem tak podrážděny n, že jsem na besedě párkrát zatrucoval a stavěl se do role ublíženého – nic hezkého to ode mě nebylo. Když jsem byl na přehrávce zvolen předsedou, uklidnil jsem se, protože je to pro mě pozitivní zpráva. Těším se na samostatný pokoj, na to že nebudu muset chodit dopoledne do pracovní terapie (i když minimálně zpočátku tam aspoň o víkendu půjdu kvůli MA bodům) a taky na to, že tu teď budu mít více na práci a že už se mi nebude v bodech hrabat žádný zvolený předseda. 😀

Na skupině mě pak mrzelo, že jsem neměl více času na téma, to nejpodstatnější jsem však snad probrat zvládl a budu o tom mluvit dál.

Diskuse k deníkům

Diskuse k ústavní léčbě (sem prosím směřujte obecnější dotazy k režimu oddělení a na průběh léčby)
 
 
Kubův deník ze sexuologické léčby:
– část 1
– část 2
– část 3
– část 4
– část 5
– část 6
– část 7
– část 8
– část 9
– část 10
– část 11
– část 12
– část 13
– část 14
– část 15
 
Fílův deník ze sexuologické léčby:
– část 1
– část 2
– část 3
– část 4
– část 5
– část 6
 
Bonus:
– Dopis na rozloučenou
Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Léčba, Texty pacientů. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.