od Daniel » pátek 31. 1. 2014, 7:22:23
Jednorozec píše:1. prakticky každý má zkušenosti s výchovou (učíme se od rodičů)
2. člověk co zrovna nemá u sebe potomka má alespoň nadhled.
Problém tvého tvrzení vidím v tom, že výchova dětí vypadá z pohledu dětí a z pohledu dospělého odlišně.
Vzpomínám si na jeden rozhovor, který jsem měl před mnoha lety s jedním důvěryhodným starším člověkem. Stěžoval jsem si přitom na svého otce. Řekl mi, že svoje rodiče nejlépe pochopíme, až sami budeme vychovávat děti. Měl jsem v tu chvíli chuť na něj zavrčet, že mého otce nezná a že je mimo, a jen z úcty k tomu člověku jsem si tu poznámku nechal pro sebe.
Uplynulo hodně let a ke svému překvapení zjišťuji, že ten člověk měl pravdu. A že dnes chápu svého otce a rozumím mu mnohem více, než kdykoliv předtím. A i když chápat neznamená souhlasit nebo některé věci přehlížet, dnes bych o otci už mluvil jinak.
A co se výchovy dětí týče, víš co je na ní nekrásnější? Okamžik, kdy si uvědomíš, že to dítě je doopravdy tvoje.
Abych dal příklad, představ si situaci. Holčička dostane nové šatičky. Člověk by čekal, že bude nadšená, že si je hned bude chtít vyzkoušet, že se bude prohlížet v zrcadle, a že bude přemýšlet, která čelenka by se k nim nejlépe hodila.
Holčička místo toho nasadí kyselý obličej, začne se rozčilovat a nakonec se rozbrečí.
Manželka se ni zmateně dívá a přemýšlí, kde udělala nějakou chybu. Ale já vím, co se děje. Sám jsem totiž jako malý nesnášel nové oblečení. Pamatuji si na to a dobře si vzpomínám, jak a proč jsem se tenkrát cítil. A že jsem sám kolikrát také brečel. A teď vidím, že dcera, ač je holka, to zdědila po mě. Umím si dobře představit, jak se teď sama cítí. A při pohledu na ni mám vlastně pocit, že se dívám očima dospělého člověka sám na sebe. A i když mi připadá, že se to nehodí, někdy se prostě neudržím a musím se smát. A musím vzít tu malou plačící holčičku do náruče, pevně ji obejmout a dát ji pusu. Protože si v tu chvíli uvědomuji, že to je moje dítě. Protože si uvědomuji, jak moc ji mám rád.
A víš, co je na výchově dětí ještě krásné. To, že to dítě nevychovávám sám, ale že jsme na to dva. Občas se totiž nechápavě tvářím já a směje se manželka
A tohle jsou životní zkušenosti, které se nedají předat. Je to něco, co člověk musí sám zažít.
A nemyslím si, že by největší nadhled měli ti, co sami děti zrovna nemají. Myslím si, že největší nadhled dokáží mít ti, co děti vychovávají, ale nezapoměli přitom na to, že sami kdysi také byli dětmi.
Ale kdo ví, třeba až budu starší a budu na klíně chovat vnoučata
budu mluvit zase trochu jinak.
[quote="Jednorozec"]1. prakticky každý má zkušenosti s výchovou (učíme se od rodičů)
2. člověk co zrovna nemá u sebe potomka má alespoň nadhled.[/quote]
Problém tvého tvrzení vidím v tom, že výchova dětí vypadá z pohledu dětí a z pohledu dospělého odlišně.
Vzpomínám si na jeden rozhovor, který jsem měl před mnoha lety s jedním důvěryhodným starším člověkem. Stěžoval jsem si přitom na svého otce. Řekl mi, že svoje rodiče nejlépe pochopíme, až sami budeme vychovávat děti. Měl jsem v tu chvíli chuť na něj zavrčet, že mého otce nezná a že je mimo, a jen z úcty k tomu člověku jsem si tu poznámku nechal pro sebe.
Uplynulo hodně let a ke svému překvapení zjišťuji, že ten člověk měl pravdu. A že dnes chápu svého otce a rozumím mu mnohem více, než kdykoliv předtím. A i když chápat neznamená souhlasit nebo některé věci přehlížet, dnes bych o otci už mluvil jinak.
A co se výchovy dětí týče, víš co je na ní nekrásnější? Okamžik, kdy si uvědomíš, že to dítě je doopravdy tvoje.
Abych dal příklad, představ si situaci. Holčička dostane nové šatičky. Člověk by čekal, že bude nadšená, že si je hned bude chtít vyzkoušet, že se bude prohlížet v zrcadle, a že bude přemýšlet, která čelenka by se k nim nejlépe hodila.
Holčička místo toho nasadí kyselý obličej, začne se rozčilovat a nakonec se rozbrečí.
Manželka se ni zmateně dívá a přemýšlí, kde udělala nějakou chybu. Ale já vím, co se děje. Sám jsem totiž jako malý nesnášel nové oblečení. Pamatuji si na to a dobře si vzpomínám, jak a proč jsem se tenkrát cítil. A že jsem sám kolikrát také brečel. A teď vidím, že dcera, ač je holka, to zdědila po mě. Umím si dobře představit, jak se teď sama cítí. A při pohledu na ni mám vlastně pocit, že se dívám očima dospělého člověka sám na sebe. A i když mi připadá, že se to nehodí, někdy se prostě neudržím a musím se smát. A musím vzít tu malou plačící holčičku do náruče, pevně ji obejmout a dát ji pusu. Protože si v tu chvíli uvědomuji, že to je moje dítě. Protože si uvědomuji, jak moc ji mám rád.
A víš, co je na výchově dětí ještě krásné. To, že to dítě nevychovávám sám, ale že jsme na to dva. Občas se totiž nechápavě tvářím já a směje se manželka :D
A tohle jsou životní zkušenosti, které se nedají předat. Je to něco, co člověk musí sám zažít.
A nemyslím si, že by největší nadhled měli ti, co sami děti zrovna nemají. Myslím si, že největší nadhled dokáží mít ti, co děti vychovávají, ale nezapoměli přitom na to, že sami kdysi také byli dětmi.
Ale kdo ví, třeba až budu starší a budu na klíně chovat vnoučata :) budu mluvit zase trochu jinak.