Právě je neděle 18. 11. 2018, 11:45:46


Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]

    Seznam poděkování
Vyhledáváním bylo nalezeno 5 výsledků

Autor Zpráva

 Přejít do fóra   Přejít do tématu

 Předmět příspěvku: Velké naděje/Great Expectations
Napsal: čtvrtek 24. 5. 2012, 14:55:39 

http://www.csfd.cz/film/11976-velke-nadeje/

Vypravěč příběhu, Finnegan Bell, zažil v dětství osudové setkání s trestancem, kterému pomohl při útěku. Později se setká s podivínskou a bohatou slečnou Dinsmoorovou a v jejím zpustlém sídle pozná svou osudovou lásku, půvabnou, leč svéhlavou Estellu. Mezitím se sám stává bohatým a úspěšným mužem... (oficiální text distributora)


Ve filmu v první části hraje cca jedenáctiletá Raquel Beaudene. Proč jsem se ale rozhodl sem tento film dát je jedna scéna, která mi vpravdě vyrazila dech a musel jsem si ji pouštět několikrát dokola. Schválně jestli se vám bude také líbit :)

V_1YF3ULOwo

 Přejít do fóra   Přejít do tématu

 Předmět příspěvku: nejake filmy pre boyloverov :)
Napsal: úterý 24. 1. 2012, 22:48:26 

http://www.csfd.cz/film/283982-utek-na-aljasku/
http://www.csfd.cz/film/256513-je-tady-nekdo/
http://www.csfd.cz/film/258193-skellig/
http://www.csfd.cz/film/245168-love-and ... -pursuits/
http://www.csfd.cz/film/195837-zathura- ... odruzstvi/
http://www.csfd.cz/film/191183-for-the- ... d/galerie/
http://www.csfd.cz/film/199089-zkaza-zamku-herm/



PS: moji naj herci su freddie highmore, Chandler Canterbury a Charlie Tahan
keby ste chceli este nejake filmy napiste :))

 Přejít do fóra   Přejít do tématu

Napsal: pátek 29. 3. 2013, 14:57:50 

Homosexuální pedofilie u žen (www.cspsychiatr.cz)

Jediný případ diagnotikované pedofilní ženy za celou historii české sexuologie. Samozřejmě, že se jedná, jak jinak, o ženu delikventní.

 Přejít do fóra   Přejít do tématu

 Předmět příspěvku: Další (nejen) filmové setkání
Napsal: čtvrtek 9. 5. 2013, 8:34:05 

Ahoj a dobrý den,

moc zdravím všechny po delší době opět tady na fóru.

Od začátku natáčení dokumentu věnovaného problematice pedofilie, o kterém asi většina z váš už něco slyšela, uplynulo skoro půl roku. Natáčení se tak přehouplo do své druhé půlky, a proto bych vás chtěla oslovit s prosbou, zda byste se neměli chuť a čas zúčastnit dalšího filmového setkání. Na tom mikulášském jsme se sešli v počtu 6 lidí a tak pevně doufám, že se to povede zopakovat. Tentokrát je zatím plán takový, že bychom vyrazili do některého z pražských parků - jednalo by se tedy o setkání v přírodě, které by začalo odpoledne a pokračovalo do večera. S kameramanem jsme si tentokrát říkali, že bychom natáčeli z velkého odstupu, zúčastnění by tedy byli vidět jen ve vzdálených siluetách, divák následně zblízka uslyší jenom jejich debaty a rozhovory.

Jako první datum bych ráda navrhla sobotu 8.6., případně se pak nabízí ještě víkend následující. Myslíte, že by někdo z vás byl ochotný dorazit a zúčastnit se?

Opět mile rádi proplatíme cestovné, bude i něco k pití a pokud to jen trochu stihnu, tak snad i něco k jídlu :-)

Ráda zodpovím na případné dotazy buď tady nebo na svém emailu veroliska@gmail.com.

Díky a mějte se!

Veronika

 Přejít do fóra   Přejít do tématu

 Předmět příspěvku: Lucinka (povídka)
Napsal: pátek 28. 6. 2013, 15:24:40 

Můj pokus o povídku. Budu rád za každou kritiku.



První prázdninový víkend už bylo vše připraveno a čekali jsme, až se začnou sjíždět děti. Většina rodičů je přiveze autem a večer si pro ně zase přijede. Brzy dorazily všechny přihlášené děti, ty menší nervózně přešlapovaly na místě, jiné seděly na lavičce a čekaly, co se bude dít, a větší kluci, kteří tu nebyli poprvé, už nadšeně probírali, co jsme si na ně asi přichystali.
Hned za městem začíná les a kus krásné přírody. Člověk v té divočině snadno zapomene, že je jen pár kilometrů od statisícového centra. Vsadil bych se, že některé děti tam nikdy nebyly.
"Ahoj, vítejte," ujala se slova Jitka. Já na velké mluvení nikdy nebyl. "Jmenuju se Jitka a tady s Petrem vás budeme mít na starost. S některýma z vás už se známe, ale ani vy ostatní si nemusíte dělat starosti, dneska budeme mít dost času se navzájem poznat."
"Tak můžeme rovnou vyrazit, ne?" dodal jsem. "Máro, Vítku, vy už to znáte, veďte nás."
"Rozkaz, šéfe!"
"A nežeňte tak, není to závod!" zavolal jsem za nimi naoko přísně, ale neubránil se úsměvu. S kluky už jsme si dobře rozuměli, znali jsme se z kroužků. Byli jako dvojčata, všude pořád spolu.
Ten rok se nám přihlásilo jen sedm dětí, sedm statečných, kteří se budou vydávat za město hledat dobrodružství. Skupinky bývají dost různorodé, některé děti se těší, jiné ze začátku chodí jako z donucení, ale nakonec se tábor zalíbí všem a jsou z nich dobří kamarádi.
Pavlík byl Vítkův brácha. Vypadal znuděně, když kráčel po nezpevněné stezce do lesa. Znal jsem i Lenku a Terku. Na pohled nenápadné, ale pusu na chvilku nezavřely. Vzaly s sebou i kamarádku, která se nedala zahanbit a vášnivě oběma skákala do řeči.
"To si letos užijeme," poznamenala Jitka.
A poslední byla - vzadu, klečela na zemi a zavazovala si kecku.
"Jak ty se vlastně jmenuješ?"
"Lucka."
"Tak pojď, než nám utečou," usmál jsem se na ni.
Byla zřejmě nejmladší, sahala mi sotva po lokty, jak vedle mě cupitala s batůžkem na zádech. Neznal jsem ji. Zdála se nejistá, bystrýma očima vše zvídavě sledovala, potřebovala nějaký čas, aby si zvykla na nový kolektiv. Jako bych se díval na sebe v jejím věku.
Po půlhodině byli už všichni správně naladěni, takže jsme se mohli rozesadit na plochou skalku na našem tradičním místě a vysvětlit si, co nás čeká. Seznámili jsme děti s průběhem tábora a popsali jim celotáborovou hru.
"To bude ještě lepší, než loni," slyšel jsem Vítka šeptat klukům.
Dokonce i Lucinka už se tvářila spokojeně.

***

Druhý den ráno jsme s Jitkou čekali na lavičce před centrem. Na to, že bylo teprve půl deváté, začínalo být nepříjemné dusno. Děti se pomalu scházely a já se přistihl, že jedno z nich vyhlížím netrpělivěji než ostatní. Konečně dorazila i Lucinka a jako by tušila, že čekám hlavně na ni, usmála se na mě, až jsem se musel přidržet stolu.
Dopoledne jsme strávili ve stínu stromů na dvoře a po obědě vyrazili k potoku.
"Hráz je jako nová, chce jenom trochu zpevnit," hlásil Marek po tom, co kluci obhlédli její stav.
"Půjdu vám s tím pomoct."
Voda příjemně chladila mezi prsty, zatímco jsme na hráz vršili kameny a drny ve snaze udržet hladinu v zátoce co nejvýš. Začátek budování přehrady si nikdo z kluků nepamatoval, za ty roky se rozrostla a pevně odolávala všem rozmarům počasí.
Holky už byly ve vodě. Rychle jsme vyspravili poslední trhliny a šli se také smočit. Tohle soukromé koupaliště bylo dost velké pro nás všechny. Místo, kde se koryto potoka zužovalo, jsme přehradili a voda postupně zaplavila okolní písčité břehy. Potok se rozlévá už dobrých dvacet metrů od hráze a tvoří tak slušné jezírko. U břehu je voda mělká a v létě příjemně teplá, zato v nejhlubším místě má více než metr. Na dně už nezbyly žádné kameny, všechny teď zpevňují hráz. Odpolední slunce proniká korunami stromů a odráží se od klidné hladiny.
Ten den ale hladina rozhodně klidná nebyla. Měl jsem co dělat, aby mě kluci neutopili a holky jen pištěly, když jim voda stříkla do obličeje. Jitka seděla na písku a máčela si nohy. Konečně se děti trochu unavily a rozhodly se na protějším břehu postavit hrad. Holky se motaly kolem a přispívaly svými nápady, které se ale klukům vůbec nezamlouvaly.
"Takovejma blbostma náš hrad kazit nebudem," odbyl je Vítek.
"Tak abyste věděli, my si postavíme vlastní a bude daleko krásnější, než ta vaše hromada písku."
"Zámek pro princezny," dodala Lenka.
Kluci vyprskli smíchy a holky uraženě odešly splnit svůj slib. Ani jsem si nevšiml, že Lucka pořád plave kolem. Celý den se mi dařilo její přítomnost ignorovat.
"V zimě jsme měli se školou plavání," předváděla dokonale zvládnutou techniku. "Dostala jsem rybičku."
"Vážně? To já bych dostal leda kámen, plavat moc neumím."
"Chceš to naučit? Je to lehký. Teď už ale ne, je mi zima."
Doplácala se ke břehu, postavila se a prstíkem upravila zaříznuté plavky. Mokrá gumička ji pleskla po zadečku. Schoulila se chladem, vlásky jí splývaly na úzká ramena a kapky vody stékaly po zádech. Jitka jí pomohla zabalit se do osušky, až jí koukaly jen drobné nožky obalené pískem.
To už jsem měl ale hlavu pod vodou. Ven se mi nechtělo, potřeboval jsem zchladit tu protivnou erekci.

***

"Vypadáš nějak ztrhaně."
"Moc jsem toho nenaspal."
"To jsem teda zvědavá, jak dneska ty děti zvládneš."
"Já taky."
Bylo mi hrozně a nemohl jsem se dočkat Lucinky.
Následující dny se mi slily do nepřetržitého zážitku. Přes den jsem téměř nevnímal okolí a naplno si užíval každý okamžik strávený s Luckou. V noci jsem nemohl spát. Nikdy jsem nezažil tak intenzivní pocity, jejich náhlý příval mě dokonale odrovnal. Navenek jsem se snažil působit normálně, ale hrozil jsem se, aby si někdo nevšiml, že Lucince dávám před ostatními přednost. Nechtěl jsem se k ní chovat jinak. Přesto si z těch dnů pamatuji jen pár útržků, které dnes patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám. A ve všech je ona.

***

"Tak. A teď zavři zase pravý oko a tímhle kolečkem si zaostři levý. Člověk vidí každým okem trošku jinak."
"Jéé, už vidím baráky."
"Z týhle dálky toho ve městě moc neuvidíš. Támhle k lesu se podívej."
"Pasou se tam krávy."
"Nemusíš znova přeostřovat to levý oko, to už máš srovnaný."
"Aha."
"Nemůžu uvěřit, že ses nikdy nedívala dalekohledem."
"Když doma žádnej nemáme. Co je támhleto za potok?"
"No, co myslíš?"
"Ten, ve kterým jsme se koupali?"

***

"Luci, pojď se podívat," zvolal jsem tlumeným hlasem.
"Co tam máš?" skláněla se nad mýma rukama, které jsem svíral nízko nad spadaným jehličím. Odrnula si vlasy z čela a vrhla na mě tázavý pohled. Sklopil jsem zrak.
"Nastav ruce."
"Jéé."
"Neboj!"
Obličej jí rozzářil úsměv, jak malá žabka jedním skokem zmizela v lesním podrostu.

***

"Kolik je ti vlastně let?"
"Osum a půl."

***

Lucinku si každý večer odvážela maminka autem. Často jezdila pozdě a Lucka odcházela poslední. Jednou měla opravdu velké zpoždění, Jitka už odešla a já slíbil, že s Lucinkou počkám. Seděli jsme na lavičce před centrem a střídavě sledovali příjezdovou cestu a zapadající slunce.
"Ještě bude tma, než mamka přijede."
"Snad už tady bude každou chvilku, přece by na tebe nezapomněla."
"Nezapomněla, ale má pořád moc práce a domů jezdí až večer."
"Tak proč tě někdy nevyzvedne taťka?"
"Táta s náma nežije. No konečně!"
Na štěrku zapraskaly gumy a z oblaku prachu se vynořilo auto. Zabrzdilo pár metrů od nás a s Luckou už jsme stáli v pozoru. Řidička otevřela dveře a ještě neoběhla auto, už ji bylo slyšet: "Moc se omlouvám, že jedu zase tak pozdě. Vy už tady musíte s Luckou čekat věčnost, to je hrozný, já měla dnes odpolední a dřív jsem to prostě nestihla. Promiň Luci, že jsem nepřijela dřív, ale víš, že to nešlo jinak zařídit. Takhle do noci tady čekáte, to je fakt hrůza, nezlobte se prosím."
Konečně jí došla slova, tak alespoň vzdychla a zůstala na nás koukat. I přes rozpaky působila příjemně, byla stará jako já, něco přes třicet, a asi docela pohledná.
"Nic se neděje, chápu, že někdy člověk prostě nestíhá, a stejně nikam nespěchám."
"Vážně se nezlobíte? A neotravovala vás Lucka?"
Lucinka rychle otočila hlavu nahoru.
"Vážně ne," ujistil jsem spíš Lucku, než její maminku. Vzal jsem malou kolem ramen a přátelsky přitiskl k sobě. "A Lucka mě nikdy neotravovala."

***

V sobotu tábor končil, loučili jsme se s dětmi a rodiče si je odváželi domů. I Lucčina maminka přijela včas.
"To je škoda, že už to končí. Teď se budu zase nudit."
"Jestli budeš jenom sedět doma, tak asi jo, to záleží na tobě."
"Ale ještě se uvidíme, že jo?"
"Slíbilas přece, že budeš chodit k nám do kroužku."
"Budu!" vykřikla Lucinka a objala mě kolem pasu. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, jen jsem ji neobratně pohladil po vlasech. Když se konečně pustila, přidřepl jsem si, abychom si viděli do tváře.
"Určitě se ještě uvidíme, teď už ale běž, mamka na tebe čeká."
Ta informace jako by ji vrátila zpět do reality a jestli měla ještě před chviličkou slzy v očích, teď po nich nebylo ani památky.
Otočil jsem se a nechal v konečcích prstů doznívat její poslední doteky. Začínal jsem si uvědomovat, že čtrnáct dní jako z jiného světa skončilo a Lucinku teď dva měsíce neuvidím. Hrozil jsem se té skutečnosti a má nálada klesala s každým úderem srdce, když tu jsem měl zase kolem pasu ty ruce s drobnými prstíky propletenými tentokrát na břiše. Leknutím jsem sebou trhnul a díval se po nějakém vysvětlení. Můj zmatený pohled jako první narazil na Lucinčinu maminku.
"Říkala jsem ti, že je to hloupost," rozpačitě sklopila zrak k dcerušce, která mě pustila a o krok ustoupila.
"Víte," pokračovala už ke mně, "Lucka o vás pořád básní, jak se jí krásně věnujete, jak si spolů povídáte a vůbec. Totiž, já jsem s ní sama, chápete, a v pondělí odjíždím na pracovní schůzku a nemám ji u koho nechat. Může zůstat sama doma, samozřejmě, ale Lucka, teda, říkala jsem si, jestli by nemohla být třeba tady, když se jí tu tak líbilo."
"Tady ale nikdo nebude," nenapadla mě lepší odpověď.
"To jsem si taky myslela, nevadí, nebudeme vás s tím otravovat."
"Chcete, abych vám Lucku pohlídal?" vzpamatoval jsem se. A hned se mi zatočila hlava, když jsem si uvědomil, na co jsem se zeptal.
"A to byste udělal?"
"Já teď přes prázdniny nemám moc práce, no, a s Luckou si docela rozumíme," bezděčně jsem se rozhlížel, kam bych si mohl sednout.
"No, to by bylo super."
"To teda... Chci říct, přijdete v pondělí ke mně? Dám vám adresu."

***

Neděli jsem strávil úklidem zanedbané garsonky, čekáním, pocením, přemítáním. V pondělí ráno jsem si vzal čisté oblečení, oholil se, abych vypadal jako člověk (nebo mladší?) a s úšklebkem si uvědomil, že takhle bych se asi připravoval na první rande. Kdybych někdy nějaké měl.
Zůstal jsem na sebe hledět do zrcadla a viděl jen vrásky na čele, hrubé rysy dospělého chlapa a šedivějící vlasy. Víc než kdy jindy jsem si uvědomoval, jak nesnáším své staré, dospělé tělo. Přitom nejsem nijak ošklivý a kdybych se chtěl zalíbit třeba Lucinčině mámě... Krev mi ztuhla v žilách se zařinčením zvonku. Zalil mě studený pot ze zvěsti, kterou přinášel. Srdce se mi znovu rozběhlo, teprve když zvuk ustal. Dvojnásobnou rychlostí.
U dveří jsem se zhluboka nadechl, nasadil vyrovnaný výraz a vzal za kliku.
"Dobrý den."
"Dobrý den. Tak vám ji vedu. Nechcete si to ještě rozmyslet?"
"Nechci," usmál jsem se.
"Dobře. Ještě jednou vám moc děkuju, Lucka se nemohla dočkat. Už musím jít, vrátím se kolem pátý. Mějte se hezky a nezlob. Nashledanou."
"Nashle."
"Ahoj, mami."
"Ahoj. Pojď dál."
Vešla dovnitř a už od vchodu se rozhlížela, pečlivě zkoumala a hodnotila všechny detaily nového, a tedy zvláštním způsobem vzrušujícího, prostředí. Byla naplno zabraná do průzkumu, od předsíně přes pokoj až po kuchyňku. Mlčky jsem ji následoval jako posvátnou bytost, pozoroval ji a vnímal tu zvláštní energii, která teď prostupovala každý centimetr, na který vstoupila nebo se podívala, a která vše oživovala a omlazovala.
"To je všechno?"
"Jo, všechno."
"Máš to tady malý."
"Hm, mně to stačí."
"Ale pěkný. Máš tady hodně návštěv?"
"Moc ne. Seš taková výjimka."
"Hehe, mohla jsem zůstat doma, ale tam by byla nuda."
"Já jsem rád, žes přišla. Sám bych se tady taky nudil. Spolu se snad nějak zabavíme."
"Jé, ty máš knížek. To všechno čteš?"
"Všechno ne, něco už jsem přečet, ale hodně mě toho pořád čeká. Však víš, na dlouhý zimní večery."
"Jako by sis celou zeď vymaloval knížkama."
"Ale vypadá to hezky, ne?"
"Já zas tak moc nečtu."
"Škoda. Nechceš něco pučit? Mám jednu, co by se ti mohla líbit."
"Tak jo."
"Heh, ta bude chtít nejdřív naladit."
"To já nepoznám," brnkala Lucinka dál na struny kytary opřené o křeslo. "Ale zahraješ mi něco, že jo?"

***

"Běž otevřít, to bude máma."
"To už je tolik?" ohlédla se Lucinka po hodinách.
Přikývl jsem. "Tak běž, ať nečeká."
"Ahoj, mami," ozvalo se z chodby.
"Ahoj, jak ses měla?"
"Dobře, ani jsem nevěděla, že už je tolik."
"Tak to je dobře. Moc vám děkuju," otočila se ke mně, když jsem došel ke dveřím, "přijďte k nám zítra na večeři, musím se vám nějak odvděčit. Jestli teda budete chtít."
"Přijdu moc rád."

***

Stále jsem nemohl uvěřit všem těm zážitkům. V přítomnosti Lucinky jako by ze mě spadly všechny starosti, jako bych se znovu vrátil do dětství a vyměnil všechny nudné problémy každodenního života za ty dětské. Samozřejmě jsem jí z pozice staršího předával zkušenosti a odpovídal na nejrůznější otázky, ale dokonale jsme si rozuměli, já doplňoval ji a ona mě. I když jsem si často připadal nemožný, vždy mi s ní bylo příjemně, každý její pohled, úsměv nebo letmý dotek mě zahřál u srdce a zároveň mnou naprosto otřásl. Měla mě ve své moci, aniž si to uvědomovala, byl jsem z ní naprosto zoufalý a ochotný udělat pro ni cokoliv.
Na večeři jsem opravdu přišel, i když jsem musel vypadat příšerně po probdělé noci. Snažil jsem se působit příjemně, ale uvnitř jsem byl omámený a ztěží schopen vnímat otázky a odpovídat na ně. Dokázal jsem vnímat jen tu krásu, která seděla u stolu na dosah, vrhala po mně pohledy a zasahovala s bolestnou přesností.
Dny a týdny plynuly a já se stále stýkal s Lucinkou. Zřejmě si mě oblíbila i její maminka, což mi otevíralo nové možnosti. Bydleli jme nedaleko, proto jsem byl střídavě já u nich a Lucka u mě. Trávili jsme spolu spoustu času, hráli si doma, venku, sportovali, lenošili, povídali si. Každým okamžikem v přítomnosti Lucinky jsem se stával víc a víc posedlým, zbožňoval jsem ji nade vše.

***

"ahoj," ozvalo se z počítače otravné pípnutí.
"Ahoj," odpověděl jsem.
"jak se mas?"
"Výborně." Ani nevíš jak. Píšu si přece s tebou. "Jak ty?"
"taky. mamka zitra nebude pres noc doma a rikala ze me mas hlidat"
Naklonil jsem se blíž, abych si přečetl zprávu ještě jednou.
"rikala sem ji ze to zvladnu sama ale ona ze ne ze se s tebou domluvi"
Četl jsem tedy dobře.
"Můžu se za tebe přimluvit, aby tě nechala samotnou, když se na to cítíš..."
"to ne klidne muzes prijit," hrdinství ji najednou opustilo.
"Já jsem si to myslel. Tak se domluvím s mamkou, dobře?"
S maminkou jsem se domluvil. Už jsme si dobře rozuměli a byl jsem u nich jako doma. Líbilo se jí, jak se bavím s Lucinkou a že už na ni není sama. Přes noc mě s ní ale ještě nenechala.
Druhý den navečer už jsem celý roztřesený zvonil u dveří. Cítil jsem, že tahle noc bude zlomová a vzrušovalo mě to i děsilo zároveň. Lucinka mi brzy přišla otevřít. Byla už doma sama.
Trvala na tom, že se o ni musím starat, když už ji hlídám, a mně to vůbec nevadilo. Večer jsme trávili jako spoustu jiných, ale celou dobu jsem si připadal zvláštně nesvůj. Lucinka naštěstí nepotřebovala pomoci s koupáním ani s převlékáním, za což jsem byl vděčný. Rychle jsem ji uložil do postele, bylo už pozdě. Nakonec jsem byl rád, když jsem se mohl také svalit na gauč. Pocity ve mně jen vřely, musel jsem o všem přemýšlet a nemohl vůbec usnout.

***

Když jsem se ráno probudil, Lucčina maminka už byla doma. Stihla vše zkontrolovat a byla ráda, že jsme to sami zvládli. Vyšlo najevo, že to nebyla poslední noc, kdy budu mít malou na starost. Netrvalo dlouho a ukládal jsem ji do postele znovu, tentokrát dřív, abychom si stihli chvilku číst.
Držel jsem knížku v rukou, ale ještě ji neotevřel. Emoce ve mně bouřily a já už to nemohl vydržet.
"Luci, já ti musím něco říct."
"A co?" zeptala se, když jsem dlouho nepokračoval.
"Já… Já tě mám rád."
"No, já tebe taky," opáčila nejistě.
"Jenže, víš… Já tě miluju," hlas už mi selhával. "Nemůžu bez tebe být, seš pro mě úplně všechno."
Nevěděla, jak reagovat, co si o tom myslet. Nemohl jsem se na ni podívat, oči mi vlhly, v rukou jsem pevně svíral knížku. Snažil jsem se vzchopit.
"Jen jsem chtěl, abys to věděla," pohladil jsem ji po vlasech a usmál se na ni. "Nic se tím mezi náma nemění, neboj. Ale mamce o tom neříkej, zbytečně by se zlobila."
Musel jsem se ještě párkrát zhluboka nadechnout, ale i Lucinka už se zdála být klidnější. Konečně jsme si mohli číst.

***

Teprve v následujících dnech jsem si začal uvědomovat, co jsem způsobil. Naložil jsem jí zbytečné starosti, které její hlavička nemohla pochopit. Navíc závazek tajemství. Místo, abych se to snažil odčinit, jsem ale vše jen zhoršoval.
Lucinku jsem večer hlídával už docela pravidelně, někdy byla doma dokonce i její maminka. Kdykoliv nám to vyšlo, před spaním jsme si četli, stejně pravidelně jsem jí ale začal projevovat lásku různými něžnostmi. Hladil jsem ji po vlasech, zlehka líbal na tvářičku, objímal ji, mazlil se s ní. Nic z toho jí nevadilo, měli jsme se přece rádi. Zacházel jsem ale pokaždé dál a ona mi to v bezmezné důvěře dovolovala.

***

Zářila vedle mě, celá čerstvá a čisťoučká. Příjemně ospalá se přitulila. Natáhl jsem se na poličku pro knížku a potom malou pohladil, od tvářičky přes ramínko, po celé ruce až po prstíky, které jsem propletl se svými. Knížku jsem musel odložit, druhá ruka mezitím našla kolínko a začala sledovat linie jejích boků.
Byla to pořád jenom hra, ale záhyby jejího těla jsem zkoumal stále důkladněji. Rukou pod košilkou jsem ji lechtal na bříšku, to se jí vždycky líbilo a usmívala se na mě.

***

Ležel jsem na boku vedle Lucinky, přitisknutý těsně k ní, a hladil ji po vnitřní straně stehen, stále výš a výš. Dával jsem si pozor, aby necítila mé vzrušení. Do očí jsem se jí díval jen letmo, zdálo se mi totiž, že jsem v nich zahlédl záchvěv nejistoty nebo něčeho jiného. Možná strachu. Ale jenom to vyzkoušíme a zůstane to naše tajemství . Domluvili jsme se tak.

***

Vešel jsem za ní do pokoje. Seděla na posteli a pod rozsvícenou lampičkou si četla tenkou knížku. Lehce při tom pohybovala rty. Podívala se na mě s nadějí v očích. Pořád doufala, že dnes si budeme opravdu jen číst. Dokud jsem nezavřel dveře a neotočil klíčem.
Přisedl jsem si k ní na postel. Nechala si ode mě vzít knížku. Věděla, že dnes večer už ji nic příjemného nečeká, spíš si to do poslední chvíle odmítala připustit. Knížku jsem položil na postel deskami nahoru a přisunul se blíž. Odvrátila se ode mě. Já nevidím tebe, ty nevidíš mě. Litoval jsem ji, jak tam rukama objímá kolena a nenáviděl se za to, co jsem se chystal udělat. Přesto jsem ji pohladil po tváři a jemně otočil zpátky k sobě. Odhrnul jsem jí vlásky z čela, teď už se na mě ale nepodívala. Zkrásněla strachem. Byla tak bezmocná a voněla po večerním koupání.
Ani se nebránila, když jsem jí zvedal ruce, abych mohl svléknout noční košilku. Zdála se tak malá, když jsem ji ukládal na polštář. Dívala se do stropu, ruce podél těla. Podél tělíčka, které jsem začínal špinit svými doteky, zatímco ona se ukryla někde, kde se jí žádná z těch špatností netýkala. Sedmadvacet kilo čisté rozkoše ponechaných mně napospas. Hltal jsem tu krásu všemi smysly od prstíků na drobných rukou přes jemně ochmýřené předloktí dále nahoru, nad jamkami klíčních kostí jsem nechal trpět tu lidskou bytost a vydal se zpět, počítal žebírka, jedno, dvě, tři, až k těm posledním, kde se bříško vzdouvalo a znovu klesalo nepravidelnými nádechy. Obkroužil jsem pupík a pokračoval dál, dokud mi cestu nepřehradila gumička kalhotek jako poslední zoufalá ochrana té čistoty. Nedal jsem se však zaskočit žádnou překážkou, objal jsem její útlé boky a jedním až příliš zkušeným pohybem se zbavil posledního kousku šatstva.
Zavřela oči a po tvářích jí začaly stékat slzy. Byla ale pryč, daleko. Mohl jsem si s ní dělat, co jsem chtěl. Objevoval jsem právě odrytý poklad a mezitím se také svlékal, abych ji v tom nenechal samotnou. Vzal jsem ji za kolena, tvaroval podle sebe, ničil její nevinnost rukama i tím dalším. Svírala pěstičky, až jí zbělaly klouby. Věděl jsem, že do ní vniknout nemohu, přesto jsem to zkoušel. Bradička se jí krabatila, jak zatínala zuby bolestí. Nebude ale křičet, nedá mi najevo svou slabost. Chabě jsem ty zrůdnosti omlouval sám před sebou. Nebude přece krvácet. Už ne. Posledními doteky jsem nasával krásu toho mláďátka a najednou vše skončilo, zůstal jen pocit viny. Už to máme za sebou. Oba.
Chvilku jsem nad ní klečel a nemohl uvěřit, jak rychle jsem dokázal tolik zničit. Chtěl jsem se jí omluvit, ale nevnímala by mě. Stále jen netečně ležela, zatímco jsem se ji snažil očistit, alespoň od té fyzické špíny, která očistit šla.
Oči otevřela, až když jsem ji oblékal. Když jsem ji přikrýval, hleděla do stropu. Knížku, která stále ležela na posteli, jsem vrátil na poličku a dal do ní záložku. Stále zbývalo pár kapitol. Zhasl jsem lampičku a beze slova odešel. Bude už spát. Zítra jí bude dobře. Děti jsou silné a ze zlých věcí se rychle zotaví. Hluboko uvnitř mě ale tížila myšlenka, že úplně nezapomene nikdy. A ještě hloub, že za ní brzy přijdu znovu.

***

"Spíš?" něco do mě strkalo. "No tak, Péťo," rychle ucukla, když jsem otevřel oči, a teď stála vedle gauče a nevěděla, co s rukama. "Mamka už je doma."
"Doufám, že ho nebudíš," vešla právě do pokoje.
"Ne, už byl vzhůru," sklopila zrak Lucinka.
"Ahoj. Koukám, že ti dala Lucka pěkně zabrat."
"Ne, to ne," ujištoval jsem ji honem, "jen jsem v poslední době špatně spal. Bylo to fajn," mrknul jsem na Lucinku.

***

Doma jsem nad vším dlouho přemýšlel. Vždycky jsem se dokázal ovládat a dobro Lucinky je pro mě přece na prvním místě. Je opravdu nevyhnutelné, abych jí takhle ubližoval? Měl bych se s ní raději přestat stýkat? Má mě ale ráda, to při vší skromnosti nemůžu popřít. Svým odchodem bych jí ublížil také. Nemám na výběr, musím se s ní vídat dál, dělat pro ni, co bude v mých silách a projevovat jí svou lásku tak, jak jen můžu projevovat lásku dítěti. Jediné, co pro ni můžu udělat, co pro ni musím udělat, je naplnit její vzpomínky na dětství těmi nejkrásnějšími zážitky.

***

Vyšlo najevo, že to skutečně nebyla poslední noc, kdy budu mít malou na starost. Netrvalo dlouho a ukládal jsem ji do postele znovu, tentokrát dřív, abychom si stihli chvilku číst.
Vešel jsem za ní do pokoje. Seděla na posteli a pod rozsvícenou lampičkou si četla tenkou knížku. Lehce při tom pohybovala rty. Podívala se na mě s radostí v očích. Ten pohled plný bezstarostné důvěry mě zahřál u srdce. V tu chvíli jsem si byl jistý, že nikdy neselžu, nezklamu ji. Posunula se na kraj postele, abych si mohl přisednout. Přitulila se a opřela si o mě hlavu, aby viděla na obrázky. Teplo jejího tělíčka mě krásně uklidňovalo.
"Jé, to je ta ode mě," vzal jsem si od ní knížku a prohlížel si ji. "Kde jsi skončila?"
"Začni od začátku, ať si ji přečtem spolu. Stejně jsem přečetla jenom kousek."
Obrátil jsem pár stránek zpět a začal: "Léto na Letním vršku. V červeném domě u řeky bydlí..."
Stránka 1 z 1 [ Vyhledáváním bylo nalezeno 5 výsledků ]


Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz

                         Public Domain Mark ČEPEK - Československá pedofilní komunita, jejímž autorem je kolektiv, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko.