Seigoldovy povídky

VLASTNÍ TVORBA slouží ke sdílení vlastní tvorby uživatelů – povídek, črt, básní, písní, kreseb, případně i fotografií a videoklipů zobrazujících veřejně známé osoby v současnosti starší 18 let (narozené do r. 2003 včetně).
Pravidla fóra
  1. Je povoleno vkládání vlastní tvorby uživatelů.
  2. Je přísně zakázáno vkládání tvorby, která je sexuálně explicitní či provokativní.
  3. V případě, že je v rámci vlákna uvedeno audiovizuální dílo zobrazující reálnou osobu, musí se jednat o osobu, která je veřejně známá či na veřejnosti se prezentující a která je v současnosti starší 18 let (narozena do r. 2003 včetně). Fotografie, obrázky a videa je zároveň možné vkládat jen formou odkazů (za využití URL, IMG či VIDEO tagu), při užití IMG tagu je nutné dodat přímý odkaz a zdroj.
  4. Při porušení těchto pravidel dojde k upravení či odstranění vlákna, případně k penalizaci uživatele. V případě nejasností, jaké odkazy můžete v této sekci sdílet, kontaktujte Macka, moderátora AV sekce. Stížnosti na obsah sekce řeší administrátorský tým odpovědný za chod fóra, viz rubriku Kontakt.
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Seigoldovy povídky

Nový příspěvek od Seigold »

JEDNO LETNÍ ODPOLEDNE

Sedím před kavárnou a popíjím svůj čajíček. Je krásný letní den, ale můj soukromý mrak se opět uhnízdil přímo nade mnou. V mých myšlenkách se opět probudily vzpomínky na minulost. Hlavou se mi honí připomínka zla, které jsem spáchal. Zla, které mě bude pronásledovat po zbytek života. Ublížil jsem někomu, koho jsem miloval. Opět na mne sedla depka, a mrcha ne a ne jít o dům dál. Nakonec to nevydržím, a volám Blance, ať mi pošle mou pilulku. Maty doráží za chvíli. Má soukromá pilulka. Ihned se mi vrhá kolem krku a já ho tisknu k sobě. Jak já ho miluji! Říct mu to nemohu, ale vím že to cítí. Okamžitě se mi zlepšuje nálada minimálně o sto procent.

„Co podnikneme? ptá se zvědavě. „Půjdeme se koupat?“ Jsou prázdniny a já mám volno. Počasí koupání přeje a Maty vodu miluje.
„Neměl by ses napřed zeptat mamky?“ Vím, že ho Blanka se mnou pustí, ale pořádek musí být. Vůbec, můj vztah s Blankou i Lubou je nadstandardní. Ví o mě vše, a Matymu jsem málem ublížil, ale přesto mi dali druhou šanci. Opravdoví kamarádi. Teď je jen na mě, abych je podruhé nezklamal.
„No jo, tak já se jdu zeptat“, slézá mi z klína a už vidím jen jeho záda, jak prchá k domovu. Já dumám jestli půjdeme na koupaliště nebo na rybník. Koupaliště je blíž, ale zase tam bude hlava na hlavě. Nakonec rozhodne Maty, protože táhne i nafukovací člun, který dostel k osmým narozeninám.
„Jestli jsi nevzal pumpu, tak zapomeň, že ti to budu zase nafukovat!“ s hrůzou jsem si vzpomněl na nedávný náš výlet, kdy jsem se snažil nahradit zapomenutou pumpu svými plícemi.
„Neboj, myslel jsem na všechno“, a vesele mává pumpou nad hlavou.
„Tak jo, můžeme jít. Ještě se stavíme u mě pro plavky a svačinu.“ K rybníku jsou to asi tři kilometry a široko daleko jen pustina.

Na našem místečku nikdo není, a u rybníka jen jedna rodinka na druhém břehu. Prostě paráda. Maty chystá ležení, já nafukuji člun. Rychle převléct do plavek a hurá do vody. Maty nosí na moje přání takové opravdu mini plavečky, které zakrývají jen to nejnutnější, a já se na jeho krásně opálené tělíčko nemohu vynadívat. Ze zadumání mě vytrhuje sprška vody a Matyho pokřik.
„Kdo bude poslední ve vodě, je žabař!“ a s mohutným plácnutím se potápí. Já moc dlouho neváhám a skáču za ním. Následující půlhodinu nám z vody koukají jen nosy a blbneme spolu ostošest. Potom velím „Na břeh!“ a následuje slunění. Tedy dle mé představy. Maty to vidí jinak, a začíná naše obvyklá pranice a lechtačka. Já si jen musím dávat pozor kam dávám ruce, protože opravdu už nechci provést něco, čeho bych litoval, ale i tak si to užívám.

„Do člunu!“ následuje další rozkaz. Tentokrát Matyho. Moc se mi s ním nechce, protože vím jak to dopadne. Opět ze mě bude remorkér.
„Dědku dělej!“, myslí si že mě tím oslovením naštve, ale opak je pravdou. Rád mu dělám dědu. Konec konců žádného nemá.
„Měj ohled na mé stáří a bolavé kosti.“, naoko vzdychám, ale přesto se zvedám a jdu s ním. Napřed se mi snaží odplout, ale jeho „šikovnost“ při práci s vesly ho otáčí v kruhu. Když ho dostihnu a dám mu ochutnat rozbouřeného moře, ještě rád mě vezme do vleku. Bohužel větřík nás snáší na otevřené moře, takže nakonec dojde i na tlačný remorkér. Kus od břehu ho překvapím pirátským útokem a zmocním se člunu. Plavat sice umí dobře, ale s křikem a nadávkami to moc dohromady nejde, tak za chvíli prská vodu a lapá po dechu. Z člunu se stává záchranná loď a vyráží mu na pomoc.

Tentokrát konečně dojde na slunění, a já jen Matymu masíruji chodidla, jak to má rád. Později se ke mně přitulí a dokonce na chvíli usne. Já jsem v sedmém nebi, a přemýšlím co by se mnou bylo bez něho. Maty je nejen mým sluníčkem, ale hlavně motorem, který mě pohání vpřed navzdory všem mým problémům. Bez něj bych už byl na psychiatrii a mé minulé zločiny by mi dávno zlomily vaz. S ním mohu problémům, které mě ještě čekají, čelit s odhodláním a vědomím, že existuje někdo, komu na mě záleží. A není to jen Maty, ale celá jeho rodina. Děkuji.
Tito uživatelé poděkovali autorovi Seigold za příspěvky (celkem 2):
Filip, Livrey
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Vánoce (povídka)

Nový příspěvek od Seigold »

VÁNOCE

Blíží se prosinec, a já si pomalu uvědomuji, že letos Vánoce opravdu nechci trávit v kruhu rodiny. Není to proto, že bych své blízké neměl rád, ale mé třicetileté přetvařování jsem se rozhodl hodit za hlavu a oni jsou jediní z těch na kom mi záleží, kteří o mě nic nevědí. A já bych asi nedokázal s nimi sedět u svátečního stolu a opět nebýt sám sebou. Jenže jak to provést? Nakonec pomůže náhoda, a já vyfasuji na týden okolo Štědrého dne domácí pohotovost. To znamená, že k rodičům se v žádném případě nedostanu. Nakonec to vezmou sportovně, a domluvíme se, že mi dopoledne přivezou štědrovečerní večeři a dárky, a já po svátcích přijedu. Super.

Dárky mám většinou nakoupené, tak si mohu užívat předvánočních zmatků v klidu a pohodě. Když se zmíním Blance, že na Vánoce budu mít opravdový klid a pohodu, ihned mě zve na Štědrovečerní večeři k nim. Dost mě tím zaskočila, protože já vždy považoval Vánoce za oslavu pro nejbližší rodinu. Když jsem tím argumentoval, řekla mi že oni to tak nevidí, a že jsem konec konců jejich rodina. To byl pro mne nejkrásnější předvánoční dárek. Když se to dozvěděl Maty s Barčou, nebylo cesty zpět. Tak jsem se chystal na Vánoce v rodině svého miláčka Matyho. No ono nebylo co chystat, jen jsem se domluvil, čím přispěji k sváteční večeři. Nakonec to vyřešilo pití a ovoce. A cukroví od mé mamky.

Na Štědrý den s Lubou přemisťujeme dárky ode mne pod stromeček a po zbytek odpoledne odtud vyháníme děti. Nakonec jsem vyhnán i já, a dostanu za úkol hlídat děti, aby nelezly do místnosti se stromečkem. Pokud bych měl hlídat děravý pytel blech, byla by to brnkačka. Ale zvládnout dvojčata, by byla práce pro Herodese s Fryštenským. Bára pořád vymýšlí proč musí nutně do kuchyně a Maty začíná být až surový. Nakonec je musím oba zlechtat až skoro k smrti, aby na dvacet vteřin zapomněli na dárky. A to nás čeká ještě večeře! Konečně se ozve zvoneček.

Na rozdíl od večeře v naší rodině, která má čtyři chody, zde nás čekají chody dva, a už vím proč. Ani jeden dětský člen rodiny nedojí a ostatní honí jak na závodech v pojídání knedlíků. Konečně se dočkají, že i ten nejpomalejší dojí (já), a vrhají se na dárky pod stromečkem jak hyeny na kořist. Papíry jen létají a uzávěrka fotoaparátu nestíhá zachytit ty bleskové pohyby. Vše je doplněno jásotem a vřískotem. Během pěti minut vše končí. V haldě papíru jsou vidět jen zářící očka dvojčat. Nakonec následuje děkovačka a chlubení se kdo má víc a lepších dárků. My dospělí na tu hrůzu benevolentně pohlížíme a v duchu si oddychneme, že máme zase na rok pokoj.

Mé Vánoce ale ještě nekončí. Nakonec dostanu ten nejúžasnější dárek. Mám přespat, a to dokonce s dětmi pod jednou peřinou! Teď se zase já nemohu dočkat, až se děti unaví dárky, a budou ochotny zalézt pod tu zmiňovanou peřinu. Nakonec se dočkám. Přetrpím i nějaké kreslené filmy a konečně se zhasíná. O spaní nemůže být řeč, na to byl večer příliš plný emocí. Takže si povídáme. Na pravé ruce mám Matyho, na levé Barunku. Jaký jiný dárek bych si mohl přát k Vánocům? Kolem jedenácté konečně usínají, a já se mohu ponořit čumákem do Matyho vlásků a pokusit se usnout také. Co se mi bude zdát? Jak já se těším na příští Vánoce! Děkuji za nádherný dárek.
Tito uživatelé poděkovali autorovi Seigold za příspěvek:
Filip
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Vodopád (povídka)

Nový příspěvek od Seigold »

VODOPÁD

„Dělej šneku, zase jsi poslední!“ Že já si ten výšlap vymyslel! Tak nemám komu nadávat, a mohu jen zatnout zuby a šlapat. Jsem totálně z formy. Z pětikilometrového výletu se stává peklo. Já úplně zapomněl, že se jde nejen pořád do kopce, ale nejsem ušetřen ani žebříků, padlých stromů a podobných vychytávek. Kdo si to naopak užívá je Maty. Počasí moc na koupání není, tedy alespoň z mého pohledu, tak ukecám miláčka na turistický výlet plný dobrodružství.
„A budou tam řetězy?“ to je vzpomínka na Tatry.
„Ne, vždyť jsou to jen Jeseníky, ale půjdeme kolem vodopádů a myslím, že je tam nějaký žebřík.“
„To je nuda, já chci lozit po skalách.“
„Neboj, bude se ti to líbit. A jestli si budeš stěžovat, tak tě do toho vodopádu hodím!“
„Jů, fakt? Tak to se nemůžu dočkat.“ no nezabili by jste ho?

Takže konečně sobota a my vyrážíme. Cesta autobusem uteče celkem rychle, a na parkovišti v Karlově Studánce dáváme zmrzku a párek v rohlíku. Tedy Maty, já tomu moc neholduji. Několik povinných fotek a jdeme na to. Začátek cesty je celkem nuda, ale povídáme si, tak to utíká. První zastávka u splavu a už slyším:
„To jsou ty vodopády?“ proneseno s patřičným despektem.
„Ne ťulínku, to je jen splav, který na jaře zachytává vodu. Ale hodit tě tam můžu.
„Tss, já chci do vodopádu.“ Nakonec si alespoň namočí nohy.
„Brr, to je studené!“ No, studené nestudené, nakonec si namočí i trenýrky, když jsem mu před tím prozřetelně nařídil sundat kalhoty.
„Jestli budeme pokračovat tímto tempem, to abychom si začali shánět nocleh.“
„No jo, už jdu. A co ty mokré trenýrky?“ má najednou starost.
„V klidu, ty za chvíli uschnou, a já ti zatím vezmu kalhoty do baťohu.“ Do konce výletu po kalhotách ani nevzdechne.

Konečně jsme na rozcestí modré a žluté značky.
„Tak co, jdeme lehčí nebo těžší cestou?“ snažím se na poslední chvíli ještě nabídnout alternativu.
„Jasně že tou těžší, už se nemůžu dočkat.“ A vyráží jak Šemík k Neumětelům. Ach jo.
„Počkej na mě! Chci tě pořád vidět.“
„Tak pohni, dědku!“ už je to tu zase.
„Já ti dám dědka, abych tě ještě nemusel kutálet před sebou.“ prsím se celkem marně.
Cesta dál pokračuje celkem v pohodě, akorát musím vyhlašovat přestávky, protože nestíhám s dechem. Vždy to ale kamufluji jako nádherné místo na několik fotek. Maty se najednou zarazí a zírá na malý vodopád, který jako přítok padá asi z pěti metrů do potoka.
„Tak sem mě můžeš hodit.“
„Zmrzneš.“
„Ty jsi ale měkkýš.“ a už sundává tričko a boty.
„Kam na ty výrazy chodíš?“
„Hádej!“ Hm, no jo. To už stojí do půl stehen ve vodě před vodopádem a dumá jak na to.
„Vypadá to jako sprcha.“ otáčí se ke mně a v tom mu podjedou nohy a mizí pod hladinou. Já se můžu potrhat smíchy, když se vynoří jak vodník z tůně.
„Nechceš sehnat mýdlo?“
„To jsou fórky, pojď za mnou.“ Já stojím ve vodě do půli lýtek a po třiceti vteřinách mám pocit, že mi upadávají prsty. On si nakonec ještě vleze pod vodopád a slastně se tam rochní.
„Pojď ven nebo z tebe bude rampouch!“ nakonec si dá říct a lehne si na vyhřátý kámen. Já si sednu k němu a hladím ho po zádíčkách.

Když se dáme zase na pochod, jsem odpočatý, ale Maty ještě víc. Honí mě jak nadmutou kozu. Po zdolání několika žebříků a padlých stromů se konečně blížíme k cíli. Já melu z posledního, Maty běží!!! napřed, aby mi vzápětí sdělil, že hned za těmi schody je chata a mají tam zmzku. Bože, těch schodů je milion. Konečně sedíme před chatou. Po asi půlhodinové regeneraci jdeme již pohodovou cestou k autobusu. Po menších zmatcích najdeme ten pravý a k cestě domů nám již nic nebrání. Maty se ke mně lísá, a kousek před cílem usíná. Mě na klíně. Škoda, že ten autobus nejede déle. Musím ho vzbudit, ale naštěstí autobus zastavuje skoro před domem, takže dojde i v polospánku. Jsem sice zničen, ale i šťastný, že je Maty spokojený. Příště si to prý zopakujeme.
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Zoologická zahrada - povídka

Nový příspěvek od Seigold »

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA


Radou mladších bylo jednohlasně rozhodnuto, že v sobotu pojedeme do zoologické. Nezbylo mi než se podřídit a vypracovat detaily. Vlak vybírám o půl osmé, protože pokud bude vůle, mohli bychom navštívit i muzeum poznání. Tam jsme ještě nebyli. Maty brble, že bude muset vstávat, ale když mu připomenu, že on mě stejně budí okolo šesté, utichne.

Je sobota ráno a počasí se tváří, že by nám mohlo přát.
„Pohni, ať nám to neujede!“ honí mě Maty, přitom je ještě v pyžamu.
„Klídek, ještě se stihneš nasnídat.“
„Já nemám hlad.“ jo, to známe. A sotva dojdeme na nádraží tak slyším: Kup mi tatranku, mám hlad.
„Udělej si kuličky s mlékem, já si stejně udělám ještě kávu.“
„Tak mi to nachystej, já si jdu vyčistit zuby.“ No aspoň nějaká smysluplná činnost.
„A vem si kraťasy, bude tam pěkně!“ křičím za ním do koupelny.
Na nádraží jsme samozřejmě včas a dojde i na to sladké. Vlak jede mimořádně na čas a je poloprázdný. Maty se po mě hned nešplhá a způsobně cosi hraje na mobilu. Jen se u mě opírá a nechává se objímat. Po chvíli zjistí, že mu do mobilu svítí sluníčko, tak si sedne naproti, zuje si boty a dá nohy nahoru.

Autobus do ZOO je sice celkem plný, ale jedno místečko najdeme, tak se mi uhnízdí na klíně. Stánky okolo brány míjím, jako by nebyly. Ne tak Maty. Všechny hračky by se mu tak hodily. Nakonec neodolám jeho psím očím a slíbím mu, že až půjdeme ven, bude si moci něco vybrat. Vzápětí přemýšlím, jestli je tu i jiná cesta, ale stejně uvažovali i stánkaři. Konečně jsme uvnitř.
„Tak kam jdeme napřed?“
„Na žraloky!“ Nevím proč se ptám, když odpověď je jasná. Dnes jsem výjimečně nezapomněl foťák, tak brzdím Matyho rozlet a aranžuji si ho podle svých představ. Dělá ksichtíky a já se ho snažím přesvědčit, ať se alespoň chvíli tváří lidsky. Takže z dvaceti fotek alespoň na jedné vypadá skoro normálně.

U žraloků toho mám po chvíli plné zuby. Plno lidí, smrad a vedro. Žraloci jsou v pavilonu opic.
„Maty, počkám tě venku.“
„Jo, já za chvíli přijdu.“ Sedám si venku a čekám. Po deseti minutách vystrčí Maty hlavičku a jestli mu půjčím foťák. I když vím, že fotky přes to sklo budou k ničemu, dávám mu ho kolem krku. Po dalších patnácti minutách konečně spokojeně vyleze a barvitě líčí, co dělali žraloci. Před pavilonem jsou informační tabule a on si je musí všechny vyfotit. Začínám mít chuť ho k těm žralokům hodit. Jenže s jeho láskou k nim by ho jistě adoptovali.

„Kam teď?“
„Ke gepardům!“ Další jeho miláčci. Ti jsou naštěstí ve venkovním výběhu a jsou tam lavičky.
„Ne že zas polezeš až k plotu!“ vzpomenu si na loňské extempore, kdy se snažil pohladit geparda dírou v plotě.
„Neboj, už jsem velkej.“ No to jsi mě moc neuklidnil. Nakonec ho od jeho miláčků vyžene až hlad. V bufetu si dává jen párek v rohlíku, protože plánuji oběd v restauraci.
„Můžeme jet vláčkem?“
„Jo, to můžeme, já alespoň ušetřím za lanové centrum.“ Vláček je celkem o ničem, protože mimo nějaké antilopy z něj moc zvířat vidět není, a vystoupit se dá až na konci ZOO.
„Tak to tedy ne! Jdeme pěšky!“ Výjimečně s ním souhlasím, i když se mi výlet prodraží o vstup do centra.

Kupuji mu lístek. Na ruku dostane pásku, a už může jít blbnout jak dlouho chce. Já si dám v klidu kafe. Po kávě se po něm jdu podívat a udělat zase nějaké fotky. Maty se stal velkým kápem a organizuje pohyb po dráze všem ostatním dětem. Konečně ho to přestane bavit, a můžeme jít dál. Z ostatních zvířat už žádné výrazné oblíbence nemá, snad jen surikaty, takže prohlídku dokončujeme rychle. Ještě se zdržíme u netopýrů, kde se je snaží chytat. Následuje návštěva upomínkových předmětů, kde se dívám po žraločím zubu. Nic takového nemají, takže Matymu ani neříkám co jsem hledal, aby nebyl zklamaný. Nekupujeme nic, protože jsem mu připomněl, že jsem mu slíbil hračku. Zase jsme u stánkařů a já dávám Matymu rozchod, aby si mohl něco vybrat. Jen jsem stanovil finanční strop. Po pobíhání od jednoho stánku k druhému si nakonec něco vybere a volá na mě. Nehodnotím kvalitu toho co si vybral a zaplatím. Stačí mi jeho šťastné oči.

Na oběd jsme si vybrali restauraci přímo v ZOO, i když s minulých návštěv vím, že obsluha si vzala příklad z lenochodů. Ale vaří se zde dobře.
„Co si dáš?“ ptám se, i když vím že výběr stejně nechá na mě.
„To co ty, ale mám chuť na omáčku.“ No tos mi dal tedy manévrovací prostor.
„Tak vydrž, já se podívám.“ Vím že na výběr bude svíčková, rajská a možná koprovka. Já bych si dal svíčkovou. Teď jde o to, jak to podat Matymu, aby ji vybral on.
„Takže rajskou s plněnou paprikou a těstovinami.“ nejí plněné papriky a těstoviny nemusí.
„Brr, to ani náhodou!“
„Koprovka s uzeným masem a bramborem.“
„A?“
„Svíčková s knedlíkem.“
„A to je s masem?“
„Jasně. Nebo si můžeš dát třeba řízek.“
„Mají kaši?“
„Ne.“
„Tak tu svíčkovou.“ Hurá!
Dáme si tedy oba svíčkovou a nelitujeme. Domlouváme se, jestli půjdeme ještě do toho muzea, ale nakonec si to necháme na příště. Na Matym je vidět, že toho začíná mít plné zuby. Takže po jídle nespěcháme na autobus, ale jdeme ještě do dětského koutku. Maty zde opět ožije a blbne na prolézačkách a houpačkách a mě zneužívá jako pohon lanovky.

Na nádraží samozřejmě dorážíme pět minut po odjezdu vlaku. Máme dvě hodiny čas. Co sním? Jdeme na lavičky před krajský úřad, kde si já budu v klidu číst a Maty řádit v kašně, kde je i několik dalších dětí.
Po asi hodince toho má dost, ale spíš mu odešli ostatní, takže se přijde pomazlit. Přemýšlím co se zbývajícím časem a nakonec se jedeme podívat do restaurace v sedmnáctém patře s výhledem na město. Já si dám kávu, Matymu objednávám palačinku. Čas příjemně uteče už sedíme ve vlaku domů. Maty se mi stulí na klíně a nakonec usne. Má toho za celý den dost, ale já si myslím, že den plný zážitků za trochu únavy stojí.
Naposledy upravil(a) Marco Freeman dne pondělí 18. 1. 2021, 10:30:23, celkem upraveno 1 x.
Důvod: Dvě pasáže upraveny.
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Víkend na přehradě - povídka

Nový příspěvek od Seigold »

VÍKEND NA PŘEHRADĚ

Po delším čase to vypadá, že by přes víkend mohlo být pěkně, tak plánuji uskutečnit dlouho odkládané nocování na přehradě. Sbaleno máme asi vše, jen nevím, kdo to odnese. A to jsem Blanku ještě brzdil. Nevím na co by si měl brát Maty tři trička na dva dny, o gumácích nemluvě. Maximálně se vrátíme špinaví a smradlaví. Hlavně ať nás vezmou do autobusu. Jeden spacák stačí, a když vyhodím i nafukovací matraci, dá se to unést. Chvíli jsem uvažoval nad stanem, ale počasí je fakt vrtošivé.
„Máte všechno?“ ptá se Blanka starostlivě asi teprve po patnácté.
„Ano, peníze a zapalovač mám, bez ostatního se obejdeme.“ Však nejedeme na Aljašku.
„No dobře, jen se mi o Matýska dobře starej!“
„Ale mami, už toho nech, zítra jsme zpátky.“ přidává se na mou stranu i Maty.
„Budu se o něj starat jako o vlastního.“ to už říkám ve dveřích, aby si to ještě nerozmyslela. Přitom nejedeme s Matym poprvé.
„Uf, teď už máme skoro celé dva dny pro sebe.“
„Jen to nezakřikni, mamka je schopna za námi přijet.“
„Ale huš!“ vzpomenu si na loňský rok, kdy za námi přijela nejen Blanka, ale i čtyři další.

V autobuse se už uklidním a těším se na zážitky s Matym. Ten je taky natěšený a vzpomíná na poslední akci na přehradě. A už vystupujeme. Místečko, které jsme objevili loni je asi půl hodiny cesty. Jen doufám, že nám ho nezaberou rybáři. Cestou ještě nabíráme vodu do kanystru. Místečko je volné, nejbližší rybář nejméně dvě stě metrů odsud. Shodíme batohy, ani se nezdržujeme hledáním plavek, a už jsme ve vodě. Jestli má někdo dalekohled, dobře mu tak.
„Maty, jdeme makat!“ hážu na sebe šortky a pouštím se do stavění našeho tábora.
„Začni beze mne, já jsem ještě přehřátej!“ a dál vesele blbne u břehu.
Postavím stan, naháži do něj naše věci, převleču se do plavek a s Matyho plavkami v ruce jdu opět do vody.
„Mates, hoďku si dáme koupání a potom zajdeme na oběd. Večeře bude na ohni. A tady máš plavky.“
„Ty si nech, mě je dobře.“ směje se mi můj naháček. Jo, kdyby mi tak bylo opět osm! Následující hodinu blbneme jak u břehu, tak plaveme na výdrž. Maty tvrdí, že už nemůže když jsme asi třicet metrů od břehu, a já musím plavat zpět se zátěží kolem krku. To je dost vyčerpávající. Vyvalíme se na deku, já abych si odpočinul, Maty aby po mě skákal. Když uschneme, velím odchod na oběd. Maty na sebe hodí riflové kraťasy, které mu byly malé už předloni, ale on je miluje, a vyrážíme. Nechápu na co jsem tahal všechno to jeho oblečení.

„Já bych si dal nanuka. Na schlazení po cestě.“
„Až po obědě.“ snažím se být nekompromisní.
„No to už ale nebudu potřebovat schladit.“ snaží se Maty argumentovat. Celkem logicky.
„Tak jo, půjdeme se před obědem podívat, co nám mohou půjčit za loďku.“ vzdávám se. S nanukem v ruce jdeme k půjčovně loděk, kde si myslím, že by mohl být jeden známý a tudíž by byla lodička za symbolickou cenu. Petr tam je, tak hned zamlouvám kánoi, protože s ní se nejméně nadřu.
„Ale to šlapadlo se skluzavkou by bylo lepší.“ nafukuje se miláček.
„To možná ano, ale párek otroků k němu bohužel nepůjčují a já se dřít odmítám.“ Fouká docela svěží větřík a z minulých zkušeností vím, co s takovým monstrem dokáže. Ono to nemá kotvu, a pokud si nedáte pozor hned jste o kilometr dál. A potom to ušlapte zpátky proti větru!
„Z kánoe se nedá skákat.“ argumentuje.
„Ale dá.“ Osudová slova, kterých budu dnes ještě litovat. „Jdeme na ten oběd.“

Po obědě, který neurazil ale ani nenadchnul, jdeme pro lodičku. Domlouvám, že ji vrátím až zítra. Plavba ze zátoky s půjčovnou, do zátoky, kde máme stan, by mi trvala tak dvacet minut. Ne tak s Matym na postu porcelánu.
„Můžu taky pádlovat?“ já hlupák vzal dvě pádla.
„Jo, můžeš si to zkusit, ale počkej až se vymotám od těch plachetnic.“
„Takovou bych taky chtěl.“ závistivě kouká na asi pětimetrovou kajutovou plachetničku. Jo to je můj sen, a všechen volný čas bych trávil na ní s tebou. Sním.
„Podobná se dá půjčit, ale napřed se na ni musím naučit plout.“ Informuji ho o svých vzdálených plánech.
„A proč to ještě neumíš?“ sladká naivita dětství. Těch protože se najde vždy milión. „A už můžu?“ vytrhává mě ze zamyšlení.
„Začni opatrně na pravé straně, já budu vyrovnávat.“ Po několika pokusech a opakované sprše, kterou mi uštědřil, to konečně vzdává.
„To je pěkná otrava, jdu si zaplavat.“ A už má dole kraťasy a hrne se přes bok kánoe. Sice nás rozhoupe, ale ještě to ustojím. Chvíli plave vedle mě, občas podpluje loď, většinou se nechá táhnout. Když ho to přestane bavit, začne se škrabat do lodě.
„Počkej!“ křičím už celkem marně, protože jsem to nečekal a Maty se opřel o bok. To už neustojím a letím za ním do vody. Kánoe se převrací a já zachraňuji Matyho a co se dá. Pádla naštěstí plavou a jeho kraťasy před utopením stihnu vylovit. Co nestihnu je můj mobil. Od břehu jsme asi sto metrů a na vodě kánoi neobrátím ani náhodou. Takže akce remorkér.

Zbytek odpoledne se střídavě koupeme a blbneme na dece, občas dojde i na kánoi. Obrátíme ji ještě několikrát, ale spíš schválně. Mobil jsem nerozchodil.
„Musíme nasbírat dřevo na večerní oheň. Jinak jíme syrové párky. Snažím se nadhodit úkol odpoledne.
„A máš sekerku?“
„Jo, i s motorovou pilou!“
Nakonec se vypravíme do nedaleké smrčiny, kde se dělala probírka, tak není nouze o klacky. Svážu Matymu otýpku a ten se s ní táhne k táboru. Já si vyrobím druhou a za chvíli jdu za ním. Otýpka je u ohniště, ale Maty nikde. Hrkne ve mně jak ve starých pendlovkách a hned ho volám a rozhlížím se. Nic. Už před sebou vidím katastrofický scénář, když uslyším potlačovaný smích z pod kánoe. Úleva. Napřed mu chci dát na zadek, ale nakonec ho ulechtám. Oba skončíme opět ve vodě.

Začíná se stmívat a Maty si konečně obleče aspoň tričko. Nechám ho chystat ohniště a jdu sehnat klacky na opékání. Párky se nám nezkazily a po celo odpoledním blbnutí pěkně vytrávilo. Po jídle se ke mně Maty přitulí, a já vyprávím strašidelné příhody. Slastně se třepe strachy. Večerní hygienu provedeme jedním rychlým skokem do vody a po usušení nasoukám Matyho do tepláků a trika. Domlouváme se, budeme spát venku. Stan bude jen nouzovka. Oheň pomalu dohořívá a my ze spacáku pozorujeme hvězdičky. Vzpomínám na jména souhvězdí, ukazuji mu je a povídáme si. Konečně mi usne v náručí a já ho za chvíli následuji.

„Vstávej, už je ráno“ třepe se mnou ta malá příšera. Protože jsem utopil mobil, nevím kolik je hodin, ale podle sluníčka těsně nad obzorem, něco kolem šesté. Začnu ho lechtat a nadávat do malých otrav, které nenechají vetchého starce vyspat.
„Nech toho, já se potřebuji vyčůrat, pokud nechceš mít mokrý spacák!“ Takže vylézáme z vyhřátého spacáku. Byla jedna z těch tropických nocí, tak je horko hned od rána. Maty neváhá ani vteřinu, shodí ze sebe noční oblečení, a opět jak ho pánbůh stvořil, skáče do vody.
„Počkej, a co snídaně?“ volám za ním marně.
„Nachystej ji, já ji potom sním.“ A kdy bude „potom“? Nicméně nachystám snídani, najím se a začnu balit. Nakonec to nevydržím a jdu za ním do vody.
„No to je dost, potřebuji skokanský můstek.“ čímž myslí mě. Blbneme asi půl hodiny, až mě bolí celé tělo, načež Maty konečně zkonstatuje, že má hlad. Zatím co jí, já dobalím, protože jsme doma slíbili, že přijedeme na pozdnější oběd. Domlouváme se, že se přesuneme k půjčovně lodí a zbytek času do odjezdu autobusu strávíme tam. Maty souhlasí, protože ví o bufetu na parkovišti, kde mají zmrzku a jiné dobroty. Takže uklidíme tábořiště, naložíme loď a já ho důrazně poprosím, ať nás zase nepřevrátí.
„To by byla sranda. Představ si, že by se nám všechno utopilo.“
„Sranda by to byla, o věci ani tak nejde, ale představ si, že bys až domů musel jet nahatej.“
„No tak to by sranda nebyla.“
„Proč? Já bych se smál, až bych se za břicho popadal.“ zlobím ho. To už pádluji k půjčovně. Naše věci nechávám u Petra, zjišťuji kolik je hodin a jdeme na zmrzku a kafe. Přesto, že už jsme v civilizaci, s Matym to nic nedělá a nadále se odmítá obléknout. Máme asi tři hodiny času, tak se jdeme projít ke kostelu s krásným výhledem na přehradu. U kostela je pumpa, a Maty nedá jinak, než že ho musím osprchovat. Voda je dost studená, tak u toho krásně řve. Následuje poslední koupání v přehradě a poslední nanuk a jdeme na autobus. Maty se konečně souká do kraťasů. Škoda. Doma jsme na čas, akorát dostaneme nadáno, že jsme nezavolali. Jak asi?
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Vodácký výlet - povídka

Nový příspěvek od Seigold »

VODÁCKÝ VÝLET

To nemůžeme sjet! Sedím s Matym v nafukovací kanoi a blížíme se k jezu, který ze břehu vypadal pohodově. Ne tak z vody. Maty je úplně v klidu a důvěřuje mi. Blázínek. Je to zase jeden z mých inteligentních nápadů, do kterých zatahuji i Matyho. Pravdou je, že sám bych je zase nerealizoval. Naplánoval jsem jednodenní sjezd Moravy z Moravičan do Olomouce. Na nafukovací kanoi pro jednoho. S Matym před sebou. V Moravičanech nafouknu člun, obhlédnu z cesty jez a s nezdravým sebevědomím nasedáme.

„Maty drž se, bude to houpat!“ stihnu ještě křiknout a už jsme v tom. Do ničeho jsme nenarazili, proud nás neotočil a nevyklopil, jen jsme chytli čelní vlnu. Tedy Maty ji chytil. Je celý mokrý a chláme se jak blázínek.
„Jedem ještě jednou!“ křičí nadšením. Já slíbil zapálit svíčku v kostele a dát se na modlení. A on chce jet ještě jednou! Naštěstí to už jsme od jezu dost daleko. Následuje celkem pohodový úsek a já se uklidňuji. Povídám si z Matym o Moravě, zvířatech která tu žijí a o městech kterými řeka protéká. Na osmiletého kluka jeví značný zájem a i si pamatuje, co jsem mu říkal dříve. Řeka je tu celkem líná, tak máme čas se rozhlížet a pozorovat hlavně ptáky. A že jich tu je! Zajímal jsem se svého času o vodní ptactvo, ale zde jich třetinu nedokážu určit. Když objevíme ledňáčka, zpomalíme na minimum a hezkou chvíli ho pozorujeme. Je to doopravdy klenot.

Maty dostane na něco chuť, tak ze zásob vytahuji skleničku rozmačkaných jahod a on se do nich pouští. To už se řeka opět rovná a blíží se další jez, o kterém vím, že je vlastně rozbitý a je to spíš peřej. S obnoveným sebevědomím do něj najíždím. Je to v pohodě, akorát opět chytáme vlnu. Když vyjedeme z vodní tříště, vidím Matyho jak užasle zírá na skleničku s jahodami. To co stihl ujíst má opět zpět, ovšem naředěné vodou. Když mu to dojde, začne se hihňat.
„Pokud na každém jezu doplním, co jsem snědl, vydrží mi sklenička až do Olomouce.“ filozofuje.
„To už z toho ale budeš mít akorát obarvenou vodu.“ usazuji ho. Další úsek je silně meandrující, a já musím dávat pozor co je za nejbližším zákrutem. Několikrát přetahuji kanoi po náplavu, několikrát musíme přelézat popadané stromy. Na jednom místě objevuji bobří okusy, tak přistávám a Maty si nasbírá několik třísek.

To už se blížíme ke Střeni, kde chci udělat zastávku na oběd. V jednom zákrutu se dostáváme kvůli padlému stromu až ke břehu pod převislé větve, a já hlupák udělám dětskou chybu, a těch větví se chytím. Co následuje je celkem zřejmé. Člun pluje dál a já se nakláním, až nás převrátím. Tedy cvaknout se tak blbě, to nemůžu nikomu říct. Proud nás vynáší se všemi věcmi na mělčinu, takže se celkem nic nestalo. Maty je trochu vykulený, ale bere to s humorem. Vykroutím naše oblečení a plujeme dál. Ve Střeni vytahujeme loď na břeh. Na chatě jsou známí, takže jim dám za úkol hlídat a s Matym jdeme do Lhoty na oběd. Oba jsme sice mokří, ale dobrá nálada nám nechybí.

„Milánku, co nám uděláš za specialitku?“ ptám se majitele restaurace Pod kaštany, který je mým dobrým známým. Sedíme na zahrádce na sluníčku a dosušujeme se.
„No jak znám tvoje chutě, tak ty si určitě dáš býčí koule a tady mladej něco sladkého?“
„To až jako zákusek, teď nějaké maso.“ poroučí si Maty
„Takže jeden telecí řízeček s bramborovou kaší a jako zákusek palačinku se zmrzlinou.“ nenechá se zmást Milan.
„To by šlo, ale tu palačinku chci s ovocem.“ s vážným obličejem upřesňuje Maty objednávku.
„Jak si mladý pán přeje.“ to už se Milan chechtá. „Kde jsi našel takové číslo?“
„Ále měli ho ve slevě na internetu.“ Milan jde s objednávkou do kuchyně a potom si k nám sedá a začneme si povídat. Maty se nudí, čehož si Milan všimne a odběhne. Za chvíli se vrací i s Vojtíkem a představuje ho Matymu. Jsou zhruba stejně staří a vypadá to, že si padli do oka. Za chvíli už spolu řádí po dvoře. Když nám donesou jídlo, sedne si k nám a pusu nezavře. Já to vidím, že další plavba je asi marná, a když to navrhnu Matymu, ani se nebrání.

„A to už pojedeme domů?“ ptá se smutně.
„Ne, něco vymyslím, běž si hrát s Vojtou, já hned přijdu.“ jdu za Milanem, který zmizel v kuchyni, a ptám se ho, jestli s námi může Vojta na pískovnu.
„Proč ne. Já budu jedině rád že vypadne od počítače.“ je hned pro.
„Tak fajn. Půjčím si kolo a zajedu na chatu vyřešit člun, a potom s nimi půjdu. Pohlídáš Matyho?“
„Není problém.“
Jdu vysvětlit situaci klukům a odjíždím na chatu. Tam balím člun a schovávám ho dovnitř, však sem jezdím dost často, abych ho někdy odvezl. Zbytek věcí se vejde do baťůžku a já mohu vyrazit zpět. Hospoda ještě stojí a ani hosti s děsem v tváři neprchají, takže je vše asi v pořádku.

Místo na koupání necháme na Vojtíkovy, přece jen je místní. Vybere břeh s pozvolným vstupem do vody a už roztahuje deku. Shodí ze sebe šortky a v plavkách čeká na Matyho. Ten ovšem plavky nemá, s koupáním jsem nepočítal, a trenýrky také ne, protože chodí bez. Když vidí Vojta Matesovy rozpaky, stáhne plavky a už oba naháči pádí do vody. Krásný pohled. Oba umí celkem dobře plavat, takže strach o ně nemám. Vím, že Vojta závodně plachtí a Matyho znám. Já si užívám sluníčka na dece. Ovšem jen do chvíle než se na mě oba vrhají a snaží se mě odtáhnout do vody. Mých devadesát kilo se sice jejich úsilí chvíli brání, ale zradí mě šikmý břeh a tráva. Stihnu zachránit jen mobil a doklady. Boty jsem si vyzul předem.
„Já vám dám, namáčet starého dědka, co když se rozpustím?“ hulákám na ně, sotva se mi podaří vynořit hlavu nad hladinu.
„No to bys naštval taťku, protože bys určitě otrávil všechny ryby v pískovně“ přejde Vojta automaticky na tykání. Pusa mu jede stejně jak Matymu, který se samozřejmě nenechá zahanbit.
„Ty jsi nerozpustný a staré maso se musí namáčet!“
„To jsi přehnal!“ rozčiluji se na oko a začínám je oba honit, na což samozřejmě čekali. Takhle s nimi blbnu nějaký čas, a kdy už toho mají dost, jdou se natáhnout na deku. Ovšem osmiletí kluci v klidu moc dlouho nevydrží a opět jsem jejich cílem já. Snaží se mě lechtat a znehybnit. Chvíli je nechávám vyhrávat, a potom je oba zlechtám na hromadu. Nakonec je odtáhnu do vody. Tam na mě chvíli šplíchají, ale když jim navrhnu, že by mohli postavit něco z písku, hned se na tento úkol vrhají s nadšením. Hrad, nebo co to je, roste utěšeně do výšky, ale už se blíží čas, kdy se budeme muset rozloučit. Kluci ze sebe ještě rychle smyjí písek, oblečou se a jdeme zpět.

Milan nám nachystal studenou svačinu královských rozměrů, ale kluci jsou tak vyhládlí, že na mě se skoro nedostane. Loučení je srdceryvné. Slibují si, že se určitě ještě setkají a plánují co mi provedou. Milan mi děkuje za Vojtu, ale spíš bych měl děkovat já jemu, že mi umožnil prožít tak nádherné odpoledne. Nás už čeká jen cesta domů, kdy Maty při líčení dnešních zážitků usíná.
Tito uživatelé poděkovali autorovi Seigold za příspěvky (celkem 2):
šmudlík, Filip
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

"Mám tě rád!" - povídka

Nový příspěvek od Seigold »

„Mám tě rád!“

Jestli Maty nějakou činnost miluje nade vše, je to koupání v jakékoli formě. A je jedno, jedná-li se o vanu, rybník, bazén, kaluž, nebo kašnu. Pokud je možnost, snažím se tuto jeho zálibu podporovat. S jistým omezením. Přece jen vymést tu největší kaluž před nádražím těsně před odjezdem vlaku, není to pravé ořechové. Na nedělní ráno proto plánuji návštěvu bazénu. Ráno proto, že je tam minimum lidí.
„Maty, nachystej si plavky, v neděli jdeme na bazén.“ ohlašuji radostnou novinu v pátek po obědě.
„Hurá. Ale potřebuji nové plavky.“
„Proč? Vždyť jsi od minulého týdne nevyrostl.“ divím se a čekám nějaký zádrhel.
„To ne, ale už se mi nelíbí, jsou moc dětské.“ má plavky s nějakou postavičkou s disneyovek, a nedal na ně dopustit.
„Snad to ještě jednou vydržíš, zítra se podíváme na internetu po nových.“
„Ne, to raději půjdu v trenýrkách.“ ach jo. Pak si vzpomenu, že bych doma měl mít nějaké neutrální, tak to nějak zaonačím.
„Tak jo.“ Přijde ke mně zítra po obědě, protože musí ještě pomoci odstrojit vánoční stromeček. Na mě je vymyslet večeři a přečkat jeho řádění.

Volá už od půl jedné, že je po obědě, ale jsem nekompromisní, a užívám si poslední okamžiky klidu.
„Přijdu pro tebe až ve dvě, jak jsme se domluvili.“ Mohl by sice přijít sám, ale potřebuji se na něčem ještě domluvit s jeho taťkou. Využiji zbývající čas a upeču mu bábovku. Mám tím vystaráno o svačinu a snídani. Minimálně. U nich doma si dávám čaj a řeším něco s Lubou.
„Už půjdeme?“ skáče kolem nás netrpělivě.
„Klídek, dopiji a půjdeme. Zabalil sis ty plavky?“
„Jsem ti říkal, že je nechci!“
„Vezmi je, vyhodit je můžeš vždycky.“ Konečně odcházíme, a Maty kolem mě hopsá jako neposedné zvířátko. Všude je třicet čísel prašanu, tak po chvíli vypadá jak sněhulák. Rozhoduji se, že s ním později půjdu blbnout ven. Doma vše při starém. Napřed se musíme chvíli pobít a polechtat, potom se pochlubit s úspěchy v jakési hře, a teprve potom převléct a zklidnit. Nabízím mu plavky.
„Takové nechci, chci s nohavičkou.“ poroučí si.
„Ty ale nemám, takže to vypadá na trenýrky.“ a hodnotím jeho bombarďáky, tak o tři čísla větší. Kriticky je zhodnotí, pokrčí rameny a už se věnuje něčemu jinému. Já to nechávám na zítřek.

V podvečer nabízím blbnutí ve sněhu, a je všemi deseti pro. Rychle obléct a ven. Následuje koulovačka, nějaká hoňka a výroba andílků. Je to fakt prašan, takže výroba čehokoliv není možná. Nakonec ho alespoň celého zahrabu do závěje. Po hodince toho máme plné zuby a jdeme domů. Horký čaj a peřina ho opět uvedou na provozní teplotu a začíná vymýšlet ptákoviny. Nové plavky ho nezajímají, zato vášnivě studuje stránky věnované chovu burunduků. Pravda, mě se tato zvířátka také líbí, ale v slibech jsem opatrný. Nakonec podlehnu jeho psím očím, a slíbím, že to prostuduji. V duchu jsem s jednou veverkou smířen, ale až podle toho, jak dopadne můj soud.

Na večeři si dáme borůvkové knedlíky a hned po ní opět následuje litý boj a lechtačka. Maty je trochu surový, tak mu vyhrožuji studenou sprchou.
„Klidně.“ prsí se. U mě není nikdy od slov k činům daleko, takže za chvíli se už třese zimou ve vaně. V tričku a trenkách. Na mou adresu padne nějaká ta nadávka, ale z toho si nic nedělám. Napustím mu vodu na koupání a pošlu ho se mýt. Při kontrole schytám plný zásah mokrou houbou, ale já vládnu nad sprchou, takže pomsta je studená. Potom raději zahájím taktický ústup, nechci vyplavit sousedy. Nakonec konečně dojde v župánku, který mu byl malý před dvěma lety, a mizí pod peřinou. Domlouváme se na filmu na dobrou noc a před devátou už spí.

Ráno se mi ho podaří udržet v peřinách až do sedmi, což je zázrak, ale potom se již dere ven a spěchá na bazén. Donutím ho se nasnídat a můžeme jít. Podle informační tabule je na bazénu třicet pět lidí, což je ideální stav. Své obrázkové plavky si do batohu nepřidal, ale v trenýrkách jít nechce, takže nakonec vyhrají mé plavky. V průběhu koupání se několikrát dozvím, že jsou super. Tak se v něm vyznejte.
„Maty, je otevřeno k venkovnímu bazénu!“ v zimě se do venkovního dá jen proplouvat, ale dnes jsou otevřeny i dveře. „Jdeme se koulovat!“ navrhuji. Chvíli váhá, ale nakonec je venku první. Chvilku po sobě házíme prašan, ale za chvíli se jdeme ohřát. Tyto výlety opakujeme několikrát, a později se Maty ve sněhu i válí. Takový můj lední medvídek. Snažím se ho naučit šipku, ale moc mu to nejde. Nakonec náš čas utekl jako voda, a musíme se jít sušit. S jeho dlouhými vlasy to trvá dost dlouho. Konečně jsme oblečeni a odcházíme. Já sebou ještě prásknu na schodech a namohu si rameno, ale to už jsou jen detaily.

Domů jdeme přes obchod, protože si poručil koprovku s vejci. Já ji sice moc nemusím, ale podřídím se. Začne se věnovat tabletu a já jdu vařit. Omáčky udělám tak pro pět, protože ji mám hustou a musím ředit. Sníme sice každý plný talíř, ale stejně mi zůstalo i na večeři. Po obědě se snažím Matyho přesvědčit na odpočinek, ale opět končíme rvačkou. S rodiči jsem domluven na pátou hodinu, takže máme ještě čas, ale zapomněl jsem, že jsem mu slíbil najít ještě model na slepení, tak mě uhání, ať jdeme dřív. Nakonec ho zdrží ještě televize, když se zakouká do Chucka Norrise. Vybere mi z mých zásob jeden z posledních plastikových modelů, a jdeme domů. Maty se pustí do úkolů, já si dám čajíček, a jdu k sobě. Maty se loučí se slovy:
„Mám tě rád!“
Tito uživatelé poděkovali autorovi Seigold za příspěvky (celkem 2):
Filip, Daniel
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Uhlířský vrch - povídka

Nový příspěvek od Seigold »

UHLÍŘSKÝ VRCH

Maty už od rána kňourá, že se chce projít. Já jsem sice líný jak veš, ale co bych pro svého miláčka neudělal. Po snídani tedy vyrážíme směr Uhlířský vrch. Dnes má zase svou veverkovskou náladu, a chodí s uvázaným liščím ohonem kolem boků. Cesta vede přes celé město.
„Stavíme se v cukrárně.“ to není otázka, ale příkaz.
„Vždyť jsi teď snídal.“ hrozím se.
„No a? Zákusek není jídlo, sám jsi to říkal.“ To má pravdu, ale tehdy argumentoval, že polévku jíst nebude, že měl zákusek.
„Tebe bude bolet břicho.“ rezignuji. S takovou to bude výlet na celý den, a ne jen na dopoledne, jak jsem plánoval. Nakonec jsou to zákusky dva a ještě kopec zmrzliny. Já si dám alespoň kafe. Jdeme nalehko, a já si uvědomuji, že musím koupit aspoň pití.
„Stavíme se v Kaufu pro pití.“ informuji Matyho.
„To bychom mohli koupit buřty a opéct si je.“ Hned druhá nejoblíbenější věc, hned po vodě, je oheň.
„Vidím, že sis to pěkně naplánoval.“ povzdechnu si.
„Někdo musí.“

Při zastávce v obchodě tedy kupuji nejen pití, ale i buřty, pečivo, kečup a zápalky. Konečně můžeme pokračovat. Ne na dlouho. U dlouhodobě zavřené hospody objevuje dětské hřiště a pískoviště. Napřed se nechává houpat na houpačce, ale potom se s plným nasazením vrhá na pískoviště, zvlášť když zjistí, že jsou tam i hračky. Já si rezignovaně sedám na lavičku, když mu předtím ještě stihnu sundat tenisky. Písek je dost vlhký. Nakonec mě přesvědčí, ať mu jdu pomoct, takže za chvíli se v písku hrabeme dva. Vydrží nám to skoro hodinu, než můžeme pokračovat.

Křížová cesta ke kostelíku nám utíká celkem rychle, snažím se mu mým laickým náhledem vysvětlovat jednotlivá zastavení a obdivujeme řemeslné zpracování jednotlivých výjevů. Jde o dřevořezby z různých dřev. Zde jsem silnější v kranflecích, takže mu povídám o jednotlivých stromech, a výhodách daných dřev. Kupodivu ho to asi zajímá, protože vzápětí se snaží vylézt na stoletou lípu.
„Tady je krásný výhled! Polez se podívat.“ láká mě do koruny.
„Stačí, když spadne jeden, já vidím dost i zdola.“ to narážím na absenci spodního prádla svého miláčka.

Kostelík je sice zavřený, ale Uhlířák je skutečnou dominantou, takže rozhledy jsou skvělé. Viditelnost vynikající. A informační tabule co kde vidíme také pomáhá.
„A kde si opečeme ty buřty?“ vrací mě na zem Maty.
„Slezeme tady kousek dolů. Kdysi se tu těžila sopečná láva a je tam pěkné místečko.“ místečko využívané generacemi trempů a výletníků. Kupodivu i nějaké dřevo tu je. Posílám Matyho najít klacky na opékání a já rozdělávám oheň. Je za chvíli zpátky, objevil párek již nachystaných klacků. Po chvíli se už cpeme voňavými buřty. Chvíli se jen tak válíme a kočkujeme a nakonec se přes louky vydáváme domů. Zde se chvíli honíme navzájem, později honíme luční kobylky. Menší problém nastane v okamžiku, kdy Matyho dožene snídaně, zákusky, zmrzlina a buřty. Uprostřed louky. Nakonec ho zachrání papír od buřtů.

Najednou se rychle zatahuje a strhne se pravá letní bouřka. Schovat se není kde, tak si to užíváme naplno. Maty tančí nějaký indiánský tanec deště a chytá dešťové kapky do pusy. Po cestě přes město vyhledáváme každou kaluž, a závodíme, kdo dostříkne výš. Oba se smějeme jak blázni a před domem si nějaká důchodkyně klepe na čelo. Ve výtahu děláme pěkné loužičky a Maty už se svléká. Do dveří vbíhá nahatý, až na liščí ohon, který se mu nějak zasukoval. Já akorát posbírám jeho věci a jdu napustit vanu.
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Moravský kras - povídka

Nový příspěvek od Seigold »

MORAVSKÝ KRAS

„Maty pojď dolů! Jestli zahučíš do nějaké jeskyně, tak tě tam nechám liškám.“ Jsme v Moravském krasu, je březen a příroda se pomalu probouzí. Také netopýři, takže komerční jeskyně už otvírají. Alespoň jsem si to přečetl na netu. Ale lanovka jede, i když jsme tu sami dva, takže máme šanci. Maty po cestě samozřejmě nepůjde, takže leze břehem a nahlíží do každé nadějné díry, že uvidí netopýra. Ve svahu jsou ještě zbytky sněhu, takže mu každou chvíli ujede noha a on se smíchem sjede několik metrů dolů. Mně se pokaždé zastaví srdce.
„Kdy už bude pořádná jeskyně?“ ptá se každou chvíli netrpělivě.
„Už jsme skoro tam.“ naštěstí se za další zatáčkou objevuje vstup do Punkevní jeskyně. Ani bych to zde nepoznal, protože tu není ani človíčka, což je vítaná změna oproti létu, kdy se musíte objednávat týden dopředu. Až mám strach, že bude zavřeno. Zbytečně. Nakonec na lodičku pro třicet lidí nasedá pět. My dva a tři průvodci. Tedy byl jsem tu už mockrát, ale tak perfektní prohlídku jsem nezažil. Maty měl na průvodce asi milión otázek, a ti mu odpovídali, alespoň na ty smysluplné. Naštěstí se vůbec nenudil, i když se z lodičky několikrát pokusil vystoupit. Plavba při baterce byla docela hrůzostrašná. Maty se mě držel jako klíště. Celá prohlídka trvala skoro dvě hodiny. Akorát netopýra jsme neviděli.

U další jeskyně už tolik štěstí nemáme. Zájezd Poláků. Během prohlídky je několikrát napomínám, ať laskavě zavřou huby, za což si vysloužím vděk průvodkyně. Na konci prohlídky posílá Poláky k východu a mě s Matym bere ještě do míst veřejnosti normálně nepřístupných. A zde se Maty konečně dočká netopýrů. Ze stropu jich visí desítky, někteří pokrytí jinovatkou, jiní už se hýbou. Matymu lezou oči s důlků. Takhle volně je ještě neviděl. Navíc průvodkyně o nich ledacos zajímavého ví, takže se vzdělávám i já. Doháníme Poláky a vycházíme na denní světlo. Maty nadšeně líčí, co viděl. Na Macochu se nám moc nechce, tak míříme k východu z údolí. A zde se na nás opět usměje štěstí. U Amatérské jeskyně je několik aut a jeskyňářů. Přimotáme se k nim a nakonec se necháme pozvat alespoň na začátek jeskyně. Je to úplně jiný zážitek, než upravené jeskyně. Zde je to jako objevitelské pracoviště. Světlo jen z několika žárovek a v temnotě náznak tajemství. Na Matyho to udělalo dojem, dokonce i zavřel pusu. A co teprve až se zhasnou na chvíli světla. Teď si připadáme jako staří objevitelé. Jen při světle loučí, to muselo chtít značnou dávku odvahy lézt do neznáma.

Máme štěstí, autobus nám jede téměř hned. V Brně si zajdeme na pozdní oběd, který proběhne kupodivu bez obvyklého vymýšlení. Asi má opravdu hlad.
„Maty, jdeme se podívat na Špilberk, kde byla věznice, nebo na mumie?“
„Opravdové mumie?“ vykulí oči a je rozhodnuto.
Kapucínská hrobka ho trochu zklame, přece jen měl o mumii jinou představu, ale mrtvoly ho stejně přitahují. Fascinuje ho hlavně cihla pod hlavou. Na Špilberk už nám čas nezbývá, tak se jdeme podívat na Brněnského draka a kolo. Ještě že si trochu pamatuji na pověsti s tímto spojené, protože vydávat vycpaného krokodýla za draka mi moc nežere. Následuje povinná zastávka v cukrárně a v hračkářství, a jedeme domů.
„Nejlepší stejně bylo, jak jsi nadával těm Polákům.“ zhodnotí Maty náš dnešní výlet. A potom se snažte pro dítě vymýšlet hodnotnou náplň výletů, když stačí pár nadávek. Mohl jsem ušetřit. Nadávat můžu i doma.
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Rodinná krize - povídka

Nový příspěvek od Seigold »

RODINNÁ KRIZE

V době, kdy dvojčatům bylo šest, o svém taťkovi pomalu ani nevěděli že existuje, a chodili ještě do školky, se jejich mamce podařilo napít čisticího prostředku a poleptat si hltan a žaludek. Samozřejmě skončila v nemocnici, a já se stal ze dne na den dědečkem na plný úvazek. V práci naštěstí nemám problém si domluvit pozdější nástupy, takže s vypravováním do školky není problém. Snídani v té době moc nedali a obědy měli ve školce. Večeře jsem zvládal i dřív, takže bez problémů. Neměl jsem to srdce nechávat děti po obědě ve školce, takže kolem dvanácté jsem je vyzvedával. Problémem bylo je zaměstnat tak, aby na mamku nemuseli myslet. Naštěstí bylo léto a dalo se chodit na koupaliště. Takže jsme tam byli denně od jedné, do pozdního odpoledne. Maty se tehdy naučil plavat, Barča neměla zájem.

Byla melancholická a často plakala. Já k ní nikdy neměl stejný vztah jako k Matymu, ale teď bylo nutné můj přístup změnit. Musel jsem se jí věnovat víc než jejímu bráchovy. Nebylo to vůbec jednoduché, protože čím víc jsem se snažil k ní přiblížit, tím víc smutnila po mamce. Maty to celou dobu držel spíš v sobě a navenek vypadal, že se nic neděje. I když vím, že měl o mamku stejný strach jako Barča a několikrát jsem ho viděl brečet do peřin.

S Blankou to zpočátku vypadalo všelijak, nevědělo se, jestli ji budou dělat plastiku hltanu, nebo brát část žaludku. Mluvit samozřejmě nemohla, tím pádem ani telefonovat. Byl jsem v tom sám. Ty první dny byly hrozné. Hlavně večery, kdy to na nás všechny sedlo, a nebylo jak se z toho dostat. Barča se běžně probrečela až ke spánku, když jsem je oba držel v náručí. Ráno nebylo moc času na smutnění a ve školce to paní učitelka zvládala lépe než já. Na koupališti to byly jediné okamžiky, kdy byli alespoň chvíli veselí. Čtvrtý den nám povolili návštěvu, takže místo bazénu jedeme do nemocnice.

Pohled na Blanku ničí i mě, co to dělá s dětmi si mohu jen domýšlet. Už nebyla na JIPce, ale stále na přístrojích, nosem zavedenou hadičku a strhaný výraz jak feťák po tripu. Mluvila jen šeptem a evidentně ji to bolelo. Přesto měla z dětí radost a ty z ní. Loučení bylo srdceryvné, ale už jsme měli alespoň částečnou jistotu, že se z toho dostane. Další návštěvu jsme domluvili za dva dny, tak jsem děti zaúkoloval, aby vymyslely a vyrobily mamce nějaký dárek. Zabavily se tím po dva večery. Nakonec z toho byl kopec obrázků, převážně srdíček a dva hrníčky, které také pomalovaly. Strach o mamku pomalu ustupoval, a zase se z nich stávaly děti, které jsem znal.

Druhá návštěva byla o poznání veselejší než předešlá. Blanka byla odpojena od přístrojů, jen katetr jí zůstal. Předváděla dětem jak přes něj jí. Docela humus. Chodit nemohla, pořád byla ležák, ale už mohla alespoň s menší bolestí komunikovat. Už se i zajímala, jak nám to jde a co provádíme. Kupodivu z tohoto referátu dětí vyjdu dobře, což mě těší. Loučení není ovšem o nic jednodušší než minule, a neobejde se bez slziček na obou stranách. Ještě ve vlaku je nějaké smutnění, ale doma se už jakž takž otřepali.

Máme před sebou víkend a Blanka naznačovala, že podepíše reverz, aby příští týden už mohla být doma. Rozhoduji, že ji překvapíme. Dávám se do úklidu jejich bytu a děti bez odmlouvání pomáhají, co jim síly stačí. Makáme skoro celou sobotu, až byt vypadá jako ze škatulky. Odpoledne si za odměnu dáváme koupaliště až do zavíračky. Dětem se také podstatně zlepšila nálada, těší se, jak mamku překvapí. Na neděli jsem s kamarádem domluvil výlet na Sovinec, aby děti nebyly pořád ve známém prostředí. Akce se vydařila a děti jsou spokojeny. Usínání se obejde bez pláče.

Na úterý se už ohlásila Blanka, že po vizitě ji pustí. Sehnal jsem ji odvoz, a na poledne vyfešákoval děti, které s kytičkou netrpělivě vyhlíží mamku. Shledání jak po třiceti letech odloučení. Já se nenápadně vytrácím, a jdu rekapitulovat.

Ze zpětného pohledu jsem neudělal pro děti vše, co se dalo, ale i pro mě to byl šok. Z hodiny na hodinu se stát zodpovědným za dvojčata v krizové situaci na mě bylo moc. Také tomu nepomohl můj odstup od Barunky. Na druhou stranu nás právě tato zkušenost svedla blíž k sobě, a už nikdy jsem v citech nedělal tak výrazné rozdíly mezi ní a Matějem, jako dřív. I na dětech je vidět, že už nejsem jen příležitostný kamarád, ale že jsem se tímto stal členem rodiny, i když dědečku mi začali říkat až skoro za další dva roky. Celá tato zkušenost trvala deset dnů. Nikdy si ji nechci zopakovat, ale na druhou stranu vím, že jakoukoli krizi týkající se dětí, bych nejspíš zvládl.
Tito uživatelé poděkovali autorovi Seigold za příspěvky (celkem 3):
Daniel, Filip, Marco Freeman
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Táborová láska - povídka

Nový příspěvek od Seigold »

TÁBOROVÁ LÁSKA

Můj asi poslední tábor. Dnešním dětem přestávám rozumět, už jim nemám co nabídnout. Letos se ani vlastně nezapojuji do programu. Mám na starosti technické zázemí. Kuchař, zdravotník, hospodář. Přesto se obrovsky těším. Na Vojtíka. Těsně před táborem jedu do děcáku ještě něco vyřídit, a paní ředitelka chce, abych vzal ještě dvě děti, které má jako čerstvý přírůstek v domově. Nejsem proti, tak že mi je představí. Do kanceláře vchází dva asi šestiletí kluci. A mě spadne brada. Krásnějšího klučinu jsem dlouho neviděl. Zaregistruji, že se jmenuje Vojta, jméno druhého klučiny již neslyším. Láska na první pohled. Odjíždíme za tři dny, a má fantazie jede na plné obrátky.

Netrpělivě čekám před nádražím na auto z dětského domova. Konečně. Zdravím se s vychovatelem a dětmi, které znám z minula. Přes jejich hlavičky však vyhlížím tu správnou. Konečně ji vidím, má žlutou kšiltovku a široký úsměv. Pomáhám se zavazadly a snažím se ukořistit to Vojtíkovo. Podaří se, a za odměnu mě bere za ruku a jdeme k vlaku. Stále má široký úsměv a zvědavě mě okukuje. Začíná se osmělovat a nakonec pusu nezastaví skoro celou cestu. Sedám si vedle něho a začínám ho zpovídat. Dozvídám se, že má šest roků, po prázdninách jde do školy a že žil s babičkou. Tady brzdím, nechci ho stresovat. Na otázky ostatních dětí odpovídám na půl huby, a můžu nechat oči na Vojtíkovi. Ten si nakonec lehá na mé nohy a já ho zlehka lechtám na zádech. V cílové stanici se mi ani nechce vystoupit.

Při ubytování nastávají klasické zmatky, ale já si jdu přebrat kuchyň a naplánovat jídelníček. Až do večeře Vojtu nevidím. Po večeři se ho přes okénko ptám, jak se celý den měl, co dělal, a on se rozpovídá. Musím jít umýt nádobí, tak ho pozvu do kuchyně, kde si dále povídáme. Dozvídám se, že už umí číst, a hned mi to předvádí na jídelníčku. Povídá, co za jídla má rád a která nemusí. Po půl hodině ho volají na další program, ale z tohoto večerního povídání se stala tradice, která trvá celý tábor. Někdy se přidají i jiné děti, ale Vojta nechybí nikdy. A mně je sním dobře.

Jak již jsem psal, na programu se nepodílím, ale některé hry sleduji a tajně fandím. Také s dětmi chodím na výlety. Hlavně proto, že jsem na tomto místě už po čtvrté. Většinou jdu s třemi kluky Vojtova věku, a to potom zjišťuji, že mi chybí třetí ruka. Vojta si mě uzurpuje na trvalo, a druzí dva se musí střídat. Počasí je přímo pekelně letní, tak se každý den chodíme koupat do místního rybníčku. Je u něj krásná písečná pláž, kde se takový šestiletý kluk dá krásně celý zahrabat. Snažím se Vojtíka naučit plavat, ale ostatní děti nám k tomu nedají moc prostoru. Ten je ale stejně šťastný, že se mu věnuji víc než ostatním.

Někdy kolem pátého dne si Vojta už od rána stěžuje na bolesti bříška, a také začíná zvracet. Zprvu to vypadá na úpal. Zaženu ho do stínu a dostane hořký čaj a piškoty. Kolem poledne mi někdo z dětí přijde říct, že Vojtík brečí na záchodě. Jdu za ním a zjišťuji, že to nestihl a pokadil se. Uklidňuji ho a po zahnání zvědavců ho posílám do sprchy, že tam hned za ním přijdu. Protože nevím kde má v pokoji své věci, beru své triko a jdu ho umýt. Už to bere s humorem, a když ho navleču do mého trička, které je mu pod kolena, může se potrhat smíchy. Už mi ho nevrátil, a do konce tábora ho používal místo pyžama. Posílám ho za ostatními a jdu prát.

Jeho stav se bohužel nezlepšil, pořád v sobě nic neudrží, takže rozhodujeme, že ráno pojede do nemocnice. Nechci ho nechávat spát na pokoji, aby se náhodou nezadusil, a beru ho k sobě do postele. Udělal jsem dobře, i když jsem se nevyspal, ale zvracel třikrát. Ráno oba potřebujeme sprchu a jedeme do nemocnice. Je evidentně zesláblý a do ordinace už ho nesu. Jedná se o nějakou střevní infekci. Nechali si ho tam. Nasadili mu kapačky a uložili do postele. Než jsem odjel, už spal. Druhý den jsem koupil plyšáka, a šel ho navštívit. Kapačku měl pořád, ale náladu už úplně jinou. Je veselý a chce si povídat. Zůstanu celou dobu návštěv a slíbím, že zítra přijedu zase. Loučení zvládá s minimem slziček. Třetí den už vím, že ho pustí, takže jedu pro něj. Cestou z nemocnice ještě koupím nějaké tričko a kraťasy, protože z děcáku toho moc nemá. Do konce tábora se ode mne skoro nehne a já jsem šťastný.

Na druhý den máme naplánován celodenní výlet na hradní zříceninu a přírodní koupaliště. Vojtík má mít ještě klid, tak domlouvám, že ho autem přivezou za námi, když pojedou s obědem. Tak nepřijde o hrad, ale hlavně o koupání. Vracíme se až k večeru, kdy není takové vedro. To už jde s námi. Jdeme obvyklá sestava, já a tři kluci. Všechny tři beru na střídačku na ramena, takže přijdu úplně ztrhaný, ale spokojený. Pokud mám čas, účastním se programu a Vojta už nepokrytě patří ke mně. Po zbytek tábora jsme si stále nablízku. Když se přiblíží konec, slíbím mu, že za ním budu jezdit do dětského domova. Ve vlaku mi celou cestu sedí na klíně a ostatní ho nezajímají. Loučení je srdceryvné, ale až na pár slziček v pohodě. Své slovo jsem dodržel, ale to už je jiný příběh.
Tito uživatelé poděkovali autorovi Seigold za příspěvky (celkem 2):
Filip, Daniel
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Zimní radovánky - povídka

Nový příspěvek od Seigold »

ZIMNÍ RADOVÁNKY

Zimní čas nemám zrovna v lásce a nejraději bych ho strávil u topení. V příštím životě chci být medvědem. Leč co bych neobětoval pro Matyho. Proto domlouvám na víkend ubyťák v Malé Morávce. Ubyťák, neboli ubytovací vagón, stojí v Morávce na odstavné koleji místního nádražíčka, kam už vlaky nejezdí. Není v nejlepším stavu, ale přespat se v něm dá a hlavně je zadarmo. Jsme nabaleni jako polární výprava, ale alespoň se mi podařil ukecat dopravní prostředek, a místo saní táhneme jen tzv. boby.
„Nechceš vzít ten batoh na boby?“ nabízí mi velkomyslně Maty.
„A ty je potáhneš?“
„Ne, já si sednu navrch.“ no, to zrovna.
„Dík, ale nejsem tažný pes.“ odmítám velkorysou nabídku.
„A to já zase jo. HAF, HAF.“ a začne mě obíhat dokolečka.
„Počkej až se zbavím toho batohu, potom dáme závody psích spřežení.“
„Jupí!!“

Z autobusu to naštěstí není daleko, tak se své zátěže brzy zbavuji. Než dojde na závody, musíme něco udělat s teplem. Ve vagónu je sice elektrické topení, ale než bychom jím prohřáli vymrzlé místnosti, tak bude neděle. Kvůli tomu jsou tu i klasická kamna. Zatápím, u čehož mi Maty mohutně pomáhá hlavně zavazením, a za půl hodiny už je cítit pokrok. Můžeme si sundat palčáky a čepice. Naláduji kamna co se dá, a velím odchod k nákupu. Nakupujeme na celý víkend, abychom nemuseli přerušovat naše radovánky zbytečnostmi.

Konečně můžeme jít na ty boby.
„Už to můžu odstartovat?“ hopsá Maty samou nedočkavostí.
„Vydrž, ukáži ti kam pojedeme.“ Protože za chvíli bude tma a chci, aby si Maty ještě užil většího kopce, směřuji závod k němu.
„Tři, dva , jedna, START!“
Dávám mu náskok, ale brzy zjišťuji, že to byla chyba.
„Dělej dědku!“ popohání mě Maty. Já jazyk na vestě a mám co dělat ho stíhat. Konečně cíl.
„Vyhrál jsem! Jsi salát!“ upřimně se raduje z mé porážky.
„Schválně, jak rychle sjedeš ten kopec. Já ti to stopnu.“ Znaleckým okem zhodnotí výšku kopce, kvalitu sněhu a povětrnostní podmínky.
„Tss, to budeš koukat.“ Okatě si chystám na mobilu stopky, a sleduji ho jak leze do kopce.
„Připravit, pozor, TEĎ!“ Při první jízdě ještě trochu přibržďuje, ale další už valí naplno. Šťastná nevědomost mládí.
„Pojeď se mnou.“ láká mě.
„Dnes už ne, za chvíli je tma, tak poslední jízda.“ vymlouvám se. Do toho kopce se mi rozhodně nechce lézt.

Ve vagónu už je příjemné teploučko. Ještě před převlečením do suchého se Matyho ptám, jestli nechce na záchod.
„A kde je vůbec záchod?“ prohlíží ubyťák. „A kde se budem mýt?“
„Čurat ke stromečku, kadit do kadiboudy a mýt se výjimečně nemusíš, když, tak ve sněhu, ovšem ne v tom počuraném..“ vysvětluji sparťanské podmínky.
„HA,HA,HA!, moc vtipné. Na tu budku budeš chodit se mnou.“
Převlečeme se do tepláků, a jdeme večeřet. Z domu máme řízky, takže uvařím jen čaj a můžeme se věnovat večernímu programu. Vzal jsem karty a snažím se Matyho naučit Prší. Pravidla pochopí za chvíli a i ho to baví. Zvlášť když vyhrává. To už jsme ve spacáku. Zhasínám, a vyprávím strašidelné příběhy, které tak miluje. Tulí se ke mně a je nám fajn. Za chvíli už usíná.

Ráno se mnou třese, že potřebuje na záchod. Jak já ten jeho strach nenávidím, objektivně ale nevím, jestli jsem byl lepší. Venku se rozednívá, zima jak v ruském filmu.
„Dělej, nebo ti přimrzne zadek k prkýnku.“ povzbuzuji ho a třesu se v tričku zimou. Konečně hotovo. „Umej si ruce.“
„Čím?“ kouká udiveně kolem.
„No sněhem, ty ťuňťo!“ Chvíli váhá, ale nakonec začne dělat kouli a já začínám zdrhat. Opravdu nejsem oblečen na koulovačku. Na chvilku ještě zalézáme do spacáku, abychom se zahřáli.
„Sáhni mi na zadek, jak je studený.“ láká mě.
„To určitě, ten jsi si neumyl!“ Nakonec vylézáme a zahajujeme dnešní program. Matyho nechávám udělat snídani, já vybírám kamna a chystám na podpal. Chci ven na celý den, tak ať máme nachystáno. Do baťůžku svačinu, a můžeme vyrazit.

Jdeme podél lesa směrem na Karlovu Studánku. Občas se koulujeme, děláme andílky, chvílemi jezdíme na bobech. Dojde i na psí spřežení, kdy Matyho chvíli táhnu, ale spíš se ho snažím vyklopit. Snažím se ho naučit nějaké stopy a po delším výkladu pozná koně od vrány. Když narazíme na stopu lišky, nechám ho ji chvíli sledovat a snažíme se odhadnout, co liška dělala. Tak nám cesta krásně utíká a ani se nenadějeme, a jsme u cíle. Matymu jsem schválně nic neřekl, takže překvapení.
„Tak jsme tady.“ oznamuji mu.
„Kde tady?“ rozhlíží se po lese, jakým jdeme poslední půlhodinu.
„Vydrž, ale drž se u mě a nežeň dopředu.“ varuji ho, čímž vzbudím jeho zvědavost. Po chvíli stojíme na okraji rokle. Po sněhových závějích se slézá dobře, v létě je to podstatně horší. Konečně jsme dole, a já Matymu začínám vykládat o středověkých hornících, kteří zde těžili zlato.
„Tady je zlato?“ svítí mu žádostivě očička.
„Bylo,“ chladím jeho nadšení, „dnes je tu zimoviště netopýrů.“
„Kde? Nic nevidím.“ zmateně se rozhlíží.
„Na druhé straně, musíme přelézt ty závěje.“ přelézám k protější stěně rokle závějí, která je mi po pás, Matymu po krk. Už i on vidí nízké vchody do štol.
„Jů, jak je to hluboké?“
„Moc ne, ale tma je tam pořádná.“
„A ty jsi nevzal baterku!“
„Neboj.“ a podávám mu baterku, kterou jsem vylovil z batohu. „Hlavně nedivoč.“ pouštím ho prvního, protože vím, že štola, kterou si vybral je jen asi pět metrů dlouhá.
„Tady nic není!“ ozývá se zevnitř zklamaný hlásek.
„Pojď tady do té, ta je větší.“ lákám ho do sousední díry. A opravdu. Štola se rozšiřuje v jakýsi dóm, ze kterého vedou tři nízké štoly. „Hlavně dávej pozor kam šlapeš, je tu plno kluzkých kamenů.“
„A kde jsou netopýři?“ ptá se zvědavě a na zlato dávno zapomněl.
„Jdi do té prostřední štoly na konec a posviť si na strop.“ radím mu.
„Jů, vždyť oni vypadají jako zmrzlí.“ na stropě je kolem dvacítky ojíněných tělíček.
„Neboj, na jaře se probudí a budou mít pořádný hlad.“
„Ten mám já už teď.“ povzdechne si. Dostane rohlík a chystáme se na cestu zpět.

Než se vyškrabeme z rokliny, vypadáme jako dva sněhuláci. Já mám sníh všude, Matyho v sněhové kouli nemůžu ani najít. Naštěstí cesta do civilizace vede povětšinou z kopce, takže bohatě využíváme boby. U hospody zaparkujeme, oklepeme zbytky sněhu a jdeme si dát pozdní oběd a horký čaj. Zbytek odpoledne trávíme na svahu, kde se i já odhodlám sjíždět na bobech. K večeru už jsme ve svém vagónku u kamen. K sušení toho moc nemáme, protože celý den mrzlo a sníh se na nás nestačil rozpustit. Odnesly to jen rukavice, ale ty máme náhradní. Po večeři s hrnkem čaje v ruce zalézáme do spacáku a navzájem se zahříváme. Večer patří Matymu, protože musí vylíčit všechny dnešní zážitky. Oba jsme utahání, takže brzy po večerním hororu usínáme.

Ráno jakoby z oka vypadlo včerejšímu. Akorát tentokrát nepodcením zimu a obleču se dostatečně. Takže ranní hygiena se odbývá formou koulovačky. A znovu zalézáme do spacáku a tulinkáme se k sobě. Po snídani kamna jen vyčistím, chystat nic nemusíme. Odjíždíme někdy po obědě, takže ještě celé dopoledne máme na blbnutí. Vypravíme se do míst bývalého tábora, kam jsem kdysi jezdil s oddílem. Chatu sice někdo vypálil, ale krásné vzpomínky zůstaly. Zpátky to bereme přes kopec, abychom si užili pořádného sjezdu. A tam se mi podaří zapadnout tak šikovně, že nemůžu ani tam ani zpět. Jednu nohu mám v díře, která snad nemá konec, a druhou skrčenou až pod bradu. Maty se může potrhat smíchy a skáče kolem mě jak indián kolem mučednického kůlu. Mě do smíchu není, protože je mi brzy jasné, že bez pomoci se z toho nedostanu.
„Maty, běž sehnat nějaký pořádný klacek.“ prosím toho indiána.
„A můžu tě napřed zkoulovat?“ ptá se ten vtipálek.
„Opovaž se! Jestli mě trefí jediná koule, zahrabu tě do sněhu tak, že ti nebude koukat ani bambule od čepice!“
„HA,HA. Já žádnou bambuli nemám. A když ti nepomůžu, budeš tu až do jara.“ v tom má bohužel pravdu.
„Maty, prosím, běž najít ten klacek.“ snižuji se k poníženému škemrání.
„A co za to?“ začíná smlouvat.
„Nezmaluji ti zadek do modra, že mě tady tak dlouho necháváš trčet!“ začínám soptit.
„Hm, to nepůjde, asi tu zůstaneš do jara.“ Je mi jasné, že výhrůžkami ho neobměkčím. Zkusím nabídnout med.
„Dobře, po návratu půjdeme do cukrárny.“ nabízím.
„To jsi mi stejně slíbil.“
„Dobře, tak co chceš?“ rezignuji.
„Hotvilzáka!“ nesmlouvavě klade požadavky. (pro neznalé kovové autíčko Hot wheels.)
„Tak jo, ale už běž hledat ten klacek.“ vzdávám se. A to už mi klepe klackem na rameno. Měl ho již delší dobu, ale já se nemůžu otočit, takže nevidím, co mi dělá za zády. Po menším úsilí se mi podaří pořádně zapřít a konečně jsem volný.
„Ty potvoro, ty bys mě tu chtěl nechat až do jara?“ zlobím se na oko, a zahajuji koulovačku. Když toho máme oba dost, já tedy podstatně dřív než Maty, sedáme na boby a sjíždíme kopec smrti. Aspoň mě to tak připadá. Dole máme tak akorát čas dát se do kupy, zajít na oběd a stihnout autobus. Až v autobuse mě napadlo, že jsem žádný klacek nepotřeboval, že jsem měl celou dobu po ruce ty pitomé boby. Tomu říkám demence.
Tito uživatelé poděkovali autorovi Seigold za příspěvky (celkem 2):
Daniel, Gabriel Svoboda
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Zubatá Veverka - povídka

Nový příspěvek od Seigold »

ZUBATÁ VEVERKA

Zaujatě sleduji předpověď počasí, protože potřebuji mít jistotu, že zítra v noci nebude pršet. Nakonec to vypadá, že by mi mé plány mohli vyjít. Od minulého roku učím Matyho střílet z luku a už mu to celkem jde, ale hlavně ho to baví. Trochu mi také nahrál letošní dětský den, který se nesl v duchu indiánů. Matymu jsem šil kostým já, a bez nadsázky ho měl takřka nejlepší. Taky prohlašuje, že jsem jediný dědeček, který umí šít. Takže jsem nakonec navrhl, že si uděláme indiánský víkend se vším všudy. Prostě strávíme v lese dva dny jako indiáni. Nejprve měl milión dotazů, ale nakonec se nadchnul, a minulý měsíc otravoval každý pátek, kdy už půjdeme. Vše je ale o počasí. Nechci brát stan, takže potřebuji tu výše zmíněnou jistotu, co se počasí týká.

„Maty, zítra se stáváš indiánem.“ oznamuji mu tuto novinku hned za tepla.
„Hurá!“ zní v telefonu ohlušující řev. „Doufám, že ty nebudeš zbabělým bělochem, jinak tě budu muset postavit k mučícímu kůlu.“ Toto jsem už řešil a rozhodl se nekazit mu radost. Stejně mě nikdo neuvidí.
„Tak to ani náhodou, vykopu válečnou sekeru a u mučícího kůlu skončíš ty.“
„UF UF, už se bojím!“
Ještě večer si nachystám vše potřebné a zabalím to do celty. Když indiáni, tak se vším. Akorát přes město půjdeme v civilu.

Ráno jdu vyzvednout mého malého indiána, a ten už nedočkavě poskakuje u dveří.
„Vy jste opravdu cvoci.“ dostane se mi uvítání od Blanky.
„To jo, ale krásní. Mami, nechceš jít s námi?“ Tak této představě se musím v duchu smát.
„Ani náhodou, a klidně si tam zůstaňte týden.“
„Jů, fakt můžeme?“ No, mě by se to určitě líbilo.
„Maty, já musím v pondělí do práce.“ krotím divocha.
„To je škoda.“
„Vezmi si luk a šípy, divočina čeká.“

Jako místečko našeho tábora jsem vybral plácek, kam chodíme opékat a kde kdysi byla nějaká trempská osada. Nikdy jsme tam nepotkali ani človíčka. Shazujeme svůj náklad a velím k proměně v indiány. Matyho kostým jsem trochu zjednodušil a hlavně upravil na větší zátěž než je dvouhodinový karneval. Takže vesta, bederka a mokasíny. U nich jsem zvědav kolik toho vydrží. Daly mi nejvíc práce. Já dlouhou košili přes hlavu a bederku. Na mokasíny nezbyl materiál. Válečné barvy až po vykopání válečné sekery.
„Ty máš ale pecku!“ posmívá se mi Maty, vlastně Zubatá Veverka. No bodej by ne, s mým pupkem. Ale co, třeba mě nikdo neuvidí. Ale jméno Tlustý Bizon mu neodpustím.
„Můj rudý bratr uráží svého mohutnějšího bratra? To si žádá boj!“ a vrhám se na Veverku, že ji ulechtám. Ta ale mizí v lese a já jsem naboso. „U poradního ohně to vyřešíme, Zbabělá Veverko!“ Ohniště je tu nachystáno, takže je potřeba jen doplnit dřevo. S ohněm ale nespěcháme, jdeme střílet z luku. To jsme sice dělali už mockrát, ale nikdy v indiánském a navíc jsem vymyslel nový terč. Kousek od nás je krmelec se zbytky sena, kterým naplním pomalovaný pytel, a hned máme srnku. Matymu ji vždy trochu schovám a on ji musí najít a trefit. Boduji mu to. Střelba nám vydrží skoro do oběda, a ani neztratíme moc šípů.

„Zubatá Veverka ulovila kořist, Tlustý Bizon udělá jídlo.“ přikáže Veverka.
„Zubatá Veverka rozdělá oheň, Bizon připraví maso.“ přikáži já. Maty už oheň rozdělával, ale vždy jsem mu radil, popřípadě pomáhal. Teď chci, aby to zkusil sám. Já mám vychytrale nachystané maso z domu, takže skutečně stačí ho dát na oheň. Takže po očku pozoruji Zubatou veverku. Vede si docela slušně, pamatuje si hodně. Papír samozřejmě nemáme, ale pečlivě láme smrkové větvičky na drobno, takže má šanci. Asi na třetí ohnivé dřívko mu to začne kouřit, a po chvíli foukání mu to chytlo. Akorát si nenachystal větší větvičky, ale to už mu pomáhám. Vidět ho krčit se v bederce, která se zatím shrnula jen do úzkých proužků zakrývajících fakt jen to nejnutnější, u ohýnku je něco, na co se nezapomíná.
„Zubatá Veverka je šikovná. Zubatá Veverka si zaslouží orlí pero.“ Má dlouhé vlasy a z civilu je zvyklý nosit čelenku. Teď má koženou. Dříve jsme si povídali o indiánech, a já mu povídal i o orlích perech. Několik per jsem si nachystal jako překvapení, a on mě teď dostal.
„Rada starších u poradního ohně rozhodne. Teď bude můj bratr jíst.“ Mezi tím se nám ohýnek rozhořel a já přihodil maso na kámen u ohniště. Místo indiánských placek jsem vzal tortily, takže teď máme pravý indiánský oběd. A nemusíme umývat nádobí.

„UF,UF, Zubatá Veverka bude odpočívat.“ načeš se vyvalil na celtu. To už pohled na něj nevydržím a lehnu si k němu. Zcela neindiánsky ho začnu hladit a škrabkat na zádech. Objímám svého malého indiána a čichám k jeho vláskům, které krásně voní po ohni. Vydržel bych to tak věčně. Ale Veverka má jiný názor.
„Zubatá Veverka se nudí. Zubatá Veverka chce lovit.“
„Masa máme dost, lovit není třeba. U potoka ale Bizon viděl stopy bobra, je třeba zjistit kde má bobr hrad. Potřebujeme kožešinu pro bílé tváře.“ Potok je sice jen taková mini strouha, ale včera jsem tam nachystal stopy a na konci poschovával několik obrázků bobra. „Bizon svému rudému bratrovy stopy ukáže.“ Vedu ho k začátku stop a vysvětluji, co má dělat.
„Zubatá Veverka uloví mnoho bobrů!“ vykřikne a vyráží po stopě jako indián. Stopa se hodně stáčí, takže jsem u cíle dřív než Veverka a tajně ho sleduji. První dva bobry mine, ale potom začne pracovat jak jsem ho to učil. Vrátí se na konec stopy a začne hledat ve spirále. Nakonec najde všechny mimo jednoho, kterého jsem mu schoval asi metr nad zem. Takže ještě je co zlepšovat, ale pochvalu si zaslouží.
„Zubatá Veverka ulovila mnoho bobrů, bledé tváře nám dobře zaplatí.“ chválím ho.

O kus dál je malá tůňka, tak akorát pro jednu Veverku, tak ho tam vedu. Shodí vestu a mokasíny a chvíli se tam máčí. Blíží se večer a my potřebujeme ještě nachystat dřevo a udělat večeři. Mokrá bederka ho pěkně obtahuje, a já se nemohu vynadívat. Málem si vypíchnu oko o větev. S ohněm Veverce pomůžu a chystám večeři. Veverku vyženu s nožem na větve na opékání. Doufám, že bude mít všechny prsty až se vrátí. Ale potřebuje zvýšit sebevědomí. Zvládl to a je na to hrdý.
„Bizon nachytal na jídlo hady, doufám že je má Veverka rád.“ chvíli na mě nevěřícně hledí, ale když vidí, že chystám těsto a párky, uklidní se.
„Veverka jí všechno co jí Bizon a hady má rád.“ Z těsta namotávám hady na klacky a nechávám Veverku je péct. Párky opékáme klasicky. U ohně chutná všechno. Přemýšlím jak to uděláme se spaním. Máme tři deky a vzal jsem i nějaké tepláky a tričko, ale když indiáni, tak indiáni. Prodiskutuji to s Veverkou.

„Zubatá Veverko, až půjdeme spát, vezmeš si oděv bílého muže?“ začínám vyjednávat.
„Indiáni ale spí nazí.“ To mám z toho, že mu povídám o indiánech už dva roky. Jen jsem netušil že si pamatuje každý detail.
„My ale nemáme ani týpí, ani medvědí kožešiny.“
„Rudí bratři na lovu také neměli týpí a kožešiny, jen deku.“ Jak já se nenávidím.
„To ale neznamená, že na lovu spávali nazí.“ Dochází mi argumenty.
„To nevím, ale já myslím, že ano. Chci to zkusit.“ Tak tady už nevím jak dál. Já mám spát pod jednou dekou s nahatým indiánem!
„Tak jo, ale když ti bude zima, vzbudíš mě.“

Čeká nás ještě poradní oheň, kde si promluvíme o dnešním dni a Zubaté Veverce dávám dvě orlí pera. Ohňové a Lovce bobrů. Je šťastný jak blecha, ale tváří se jako opravdový indián. A jdeme spát. Na celtu natahuji jednu deku a dvě nechávám na přikrytí. A nahatá Veverka už se dere pod ně. Já dělám všechno pro to, abych oddálil okamžik, kdy budu muset vlézt za ním.
„Tak si už pojď lehnout, Tlustý Bizone“ a nadzvedává deku aby mi snad něco neušlo. Ach jo. Takže se začnu soukat k němu.
„Ale, ale, a co ta bederka?“ On si to snad užívá! Konečně jsem pod dekou a snažím se tvářit normálně.
„Chceš příběh?“ Přečetl jsem si nějaké indiánské pohádky, že se na večer budou hodit, ale teď se mi všechno vykouřilo z hlavy.
„To víš, že ano.“ Takže improvizace. Nakonec něco dám dohromady a můj malý indián konečně usíná. Bohužel s tím mačkáním to myslí vážně. Nakonec se alespoň trochu vyspím, ale ta veverka testuje mé sebeovládání až na maximum.

Konečně ráno a já výjimečně vstávám dřív než Zubatá Veverka. Rychle obléct a nachystat snídani. Máme pemikan, takže oříšky s čokoládou. Veverka ještě spí, tak ho jdu jemně vzbudit. Hrnek vody je tak akorát. Vyletí jak raketa a žene se po mě, ale má smůlu, v hrnku je ještě voda tak schytá další dávku. Nakonec mě dožene a já se nechám zmučit, ale potom ho zlechtám. Natáhne na sebe bederku, nasnídá se a vyzvídá, co budeme dělat.
„Zubatá Veverko, víš kdo je šaman?“
„Jasně, něco jako kouzelník indiánů“
„A víš co dělá?“
„No léčí...“
„To také, ale stará se o duše indiánů svého kmene a dělá z chlapců indiánské bojovníky.“
„Jů, jak?“ konečně jsem vzbudil jeho zvědavost.
„Je toho víc, ale v podstatě chlapce podrobuje řadě zkoušek.“
„A můžu nějakou zkusit?“ To jsem chtěl slyšet.
„Každý chlapec vlastně skládal trochu jiné zkoušky, podle své povahy a vlastností. Ty už jsi nějaké zkoušky splnil, třeba včera.“
„A nějakou novou?“
„Sebeovládání si necháme na jindy, tu už nestihneme,“ při představě, že mohl čtyřiadvacet hodin mlčet se biji do hlavy, že mě to nenapadlo včera, „ale zkoušku trpělivosti ještě zvládneme.“
„Já jsem trpělivý jako medvěd.“ kasá se.
„Nevím, jestli je medvěd zrovna trpělivý, ale uvidíme.“

Vedu ho k potůčku, kde v jedné zátočině jsou vyplavené oblázky velikosti jeho pěsti. Dávám mu asi čtyřiceti centimetrový proutek, a vysvětluji mu, co po něm chci.
„Z těchto kamenů postavíš tři věže do výšky tohoto proutku. A po celou dobu stavby nesmíš promluvit.“ krapítek mu to ztěžuji. Já se vyvalím do trávy a těším se na chvíli klidu.
„A můžu si zpívat?“ Jen to ne!
„Ne, musíš být úplně potichu, dokud to nepostavíš.“
„Tak jo,“ a pouští se do stavby. Zpočátku mu věž několikrát spadne, a já vidím jak se kouše do rtu, aby nenadával, ale později si kameny začne třídit, a věže mu utěšeně narůstají do výšky.
„Máchale, asi začne foukat vítr.“ vzpomenu si na jistou pohádku. Vysloužím si jen škaredý pohled, který by mě mohl probodnout. Kupodivu mu to netrvá ani celou hodinu a je hotov. No to jsem ho tedy podcenil! Myslel jsem, že budu mít od něj pokoj delší čas. Ale pohled na mou Zubatou Veverku v bederce, která si opět dělá co chce, mi rozradostní srdce. Musím ho pochválit.
„Můj rudý bratr si vysloužil další orlí pero.“
„Hurá!!“

Dopoledne jdeme ještě jednou střílet z luku na terč. Tentokrát se střídáme, a musím uznat, že Zubatá Veverka je lepší. Po obědě, který odbudeme jen plackami na sladko, dojde i na mučednický kůl. Veverka i Bizon zkrášlují svou tvář válečnými barvami, a začíná boj. Střídáme se v nenápadném plížení k nepřátelskému bojovníkovy na dotek. Kdo je zajat, je odveden ke kůlu a následně mučen. Já Veverku mučím pírkem a vodou, on se mně napřed snaží lechtat, později použije kopřivu. Bohužel vše jednou končí, takže i náš indiánský víkend. Veverka si vymíní, že půjde v indiánském až domů, já se raději hodím do „normálu“. Akorát ty barvy jaksi nechtějí ve studené vodě povolit. Ale co, vedle malého indiána si mě nikdo nevšimne. Akorát před bytem ještě stihnu Veverce upravit bederku, aby mamka neměla hned ve dveřích šok z jeho neoděvu.
„A příští týden půjdeme dělat další zkoušky. Chci být indiánský válečník.“
A mokasíny vydržely!
Tito uživatelé poděkovali autorovi Seigold za příspěvky (celkem 2):
Filip, Livrey
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 38
Dal: 23 poděkování
Dostal: 59 poděkování

Poklad na Šelenburku - povídka

Nový příspěvek od Seigold »

Poklad na Šelenburku

Maty je můj malý strašpytlík. Bojí se tmy, a to až tak, že spí při rozsvícené lampičce a bojí se dojít si sám na záchod. Na druhou stranu miluje strašidelné příběhy a lehčí horory. I když už jsem ho přistihl, že se bál i u Scooby Doo. Nicméně příběhy mu vypravuji rád, protože se u nich pěkně tulí. Naopak někdy sám vyhledává zábavu, u které ví, že se bude bát. Ale musí být někdo s ním. Ať už to byly noční procházky lesem, nebo ježdění na kole opuštěným, strašidelným parkem.

I proto jsem mu navrhl, že bychom mohli jít prozkoumat tajemnou zříceninu hradu Šelenburk. Podle pověsti, tomu kdo zde tři noci po sobě příšerám odolá, tomu se zjeví vchod k pokladu převelikému. Přímo se nadchnul, a už utrácel zlaťáky z pokladu.

„Uklidni se, ještě jsi tam těm příšerám neodolal ani jednu noc, a už utrácíš?“ krotím jeho přemíru nadšení. „Ovšem jestli najdeme poklad, půlka bude moje!“
„A co by jsi s ní dělal? Už jsi starý a žádný poklad nepotřebuješ! Zato já...“ projevil se hamounek.
„No, a co s tím zlatem budeš dělat ty? Necháš si udělat svou sochu v životní velikosti?
„Co znamená v životní velikosti?“
„Že bude stejně velká jako ty. I když v tvém případě by to byla spíše pidisocha.“
„TY!!!“ nesnáší narážky na svou malost, takže z toho hned byla honička a rvačka. Jako zatím každá naše rvačka, končí i tato nakonec lechtáním a smíchem.
„Tak kdy tedy půjdeme?“ vracíme se zpátky na zem.
„Vidím to na druhý květnový víkend. Pokud bude teplo.“ Díky svátku je víkend o den delší, a také předpověď vypadá nadějně.

Maty se konečně dočkal vytouženého víkendu. Já mám nachystáno asi vše, co budeme potřebovat, plus něco navíc. Do Krnova jedeme vlakem hned ráno, ať máme více času na naše bláznivé nápady. Na zříceninu je to asi hodinka cesty. Jen doufám, že tam nebudou nějací puboši něco slavit. Nakonec zjišťujeme, že Šelenburk je celý náš. Alespoň prozatím. Stan zatím nestavíme, věci schováváme do křoví.
„Můžu vylézt na tu zeď?“ zajímá se Maty, sotva se rozhlédne. Výstup na zeď je relativně bezpečný, tak ho jen krotím v jeho divokosti:
„Můžeš, ale prosím nezávoď.“
„Hurá!!!“ a už se žene ke kamenným stupňům. Tolik k jeho divokosti. Nakonec se zklidní a leze skutečně opatrně.
„Jů, tady je boží výhled!“
„Čučíš přímo do Polska, tento hrad tu stál na obranu cesty do Slezska.“ To už stojím u něj. „Představ si, že jsi středověký rytíř, který tu má hlídku, a vyhlíží případné lapky a loupežníky, co přepadají počestné pocestné. Pokud vyhlásíš poplach, tví bratři ve zbrani vyjedou, aby je pobili, nebo alespoň zahnali.“
„Poplách, poplách!!!“ křičí mi můj rytíř do ucha, až mi drnčí hlava.
„Můj drahý pane, dávejte pozor, ať nesletíte, jinak z Vás bude rytíř v konzervě.“ Nakonec slézáme dolů a zahajujeme rytířský souboj. Za meče nám musí stačit klacky.

Oběd řešíme řízky z domova, a hned po obědě si hledáme místo na postavení stanu. Protože kolem hradu vede turistická značka, dá se očekávat, že až takové soukromí mít nebudeme. Nakonec nacházíme místečko vně bývalých hradeb, mimo dohled. Stan je postaven raz dva, a protože je tmavozelený, není ani moc vidět. Odpoledne jdeme trénovat boj kopím, kdy se snažíme trefit delším klackem malé kroužky svázané z proutí. Po několika pokusech musím uznat, že to jde Matymu lépe než mně. Na pochvalu je patřičně hrdý.

„Jdeme na dřevo,“ velím před večerem. „Na večeři jsou špekáčky.“
„Mňam, to si dám. Doufám, že jsi nezapomněl kečup jako minule.“
„Neboj, dnes jsem zapomněl špekáčky,“ škádlím ho.
„Ha, ha, moc vtipné...“
Dřevo máme nasbírané rychle, v okolí je plno větví ze stromů napadených kůrovcem. Před zapálením ohně máme čas i na šiškovou bitvu. Málem to odnesly mé brýle. Zase.

Špekáčky jsou opečeny i snědeny, a mi sedíme u malého ohýnku a povídáme o všem možném i nemožném. Dojde i na historii hradu, jak jsem si ji zapamatoval a dávám k dobru i strašidelné pověsti. Přesunujeme se ke stanu, ale vytahujeme spacáky ven, protože na květen je docela teplá noc. Povídám Matymu o hvězdách a planetách a za chvíli už slyším jeho odfukování. Chvíli přemýšlím, jestli ho mám přenést do stanu, ale nakonec přes nás jen přehodím celtu a jdu také spát.

Ráno nás budí šimrání slunečních paprsků. Vypadá to na další krásný den.
„Vstávat a cvičit!“ honím lenocha z vyhřátého pelíšku.
„Sám si běž cvičit a mě potom dones snídani.“ poroučí si Maty.
„Tak to tedy ne!“ a přes jeho chabý odpor ho vytřepu ze spacáku.
„TY!“ žene se za mnou, sotva si srovná nohy. Takže rozcvičku máme vyřešenou. S osobní hygienou to nepřeháníme, jen si vyčistíme zuby. Džusem. Na snídani jen rohlík se salámem, ale to nám nevadí, stejně oba snídani moc nedáváme.
Řeším co se stanem, jestli zbourat a schovat, nebo nechat stát. Nakonec ho necháváme stát a doufáme ve slušnost lidí. Ostatně moc jich tu včera neprošlo, jen dvě rodinky s malými dětmi. Chceme jít na rozhlednu a později na oběd někam do města. Maty sice brble, že kdo má pořád lézt do těch schodů, ale nakonec uzná, že za svíčkovou to stojí. Dopoledne ještě chvíli blbneme okolo zříceniny, a cestou k rozhledně absolvujeme několik cvičných soubojů mečem, ale už se na nás usmívá Cvilínská rozhledna. Necelých 150 schodů vyběhneme jako nic, tedy někteří, a už se kocháme výhledem na Krnov, Polsko a dokonce i Praděd. Po obvodu rozhledny jsou informační siluety, takže můžeme i pojmenovat to co vidíme.
„Tu rozhlednu tu měli už rytíři?“ ptá se zvědavě Maty.
„Tuhle ne, ta je relativně nová, ale je docela možné, že nějakou dřevěnou předsunutou hlásku zde mít mohli. Je odsud vidět dál do vnitrozemí, než z hradu. Navíc tehdy tady nerostly žádné stromy, právě aby nebránily ve výhledu. Všechny byly použity na stavbu hradu a na topení.“
„Já myslel, že celý hrad byl kamenný?“
„To ne, jen ty nejdůležitější zdi a hradby. Většina byla ze dřeva.“
„Proč?“ pokračuje nekonečný kolotoč otázek. Mně to ale nevadí, protože vím, že když mu něco vysvětlím, že si to pamatuje a umí i použít, třeba ve škole.
„Z několika důvodů. Těžba kamene byla drahá, náročná a doprava na takový kopec ne moc jednoduchá. Navíc stavba pokračovala pomalu, a místní vládce většinou spěchal a šetřil každý zlaťák. A bydlet v kamenných zdech nebyl žádný med. Pěkně tam profukovalo a v zimě mrzlo. Vládce zde sice většinou nebydlel, ale občas přijel na kontrolu, a určitě nechtěl zmrzat. Navíc stromy se stejně musely vykácet kvůli rozhledům.
„To ale mohl takový hrad snadno shořet, nebo být nepřáteli zapálen.“
„To víš, že ano. A mnoha hradům se to i stalo. Ale konec řečí, jde se na oběd.“
„Hurá! Už mám hlad jak vlk.“

Svíčková byla skvělá a v cukrárně se dorážíme zákuskem, džusem a kávou. Na kopec se nám hned po obědě nechce, tak couráme po městě, až zaparkujeme u domu dětí, kde je lanové centrum. Tam Maty vydrží řádit do pozdního odpoledne. Naštěstí je zde i kavárna, takže si dávám druhou kávu, než vyrazíme do kopce zjistit, jestli máme ještě stan. Cesta uteče jako nic. Maty celou dobu nezavře pusu, a zatahuje mne do svých fantazií. A já se rád nechám. Hned jsme rytíři, hned zase akční hrdinové, chvíli dokonce psi, kteří si volně pobíhají po lese, a loví zajíce. Stan naštěstí stojí, a dokonce vypadá, že ho nikdo nenavštívil. Na večeři máme makový závin a mléko, které nesu z města.

Po povinné výpravě pro dřevo na večerní táboráček, vypravuji o zde nalezené mincovně.
„Zdejší pán musel být oblíben na králově dvoře, když mu povolili razit vlastní mince. Někde ve zdejším sklepení byla mincovna, kde mincíř razil nové mince. Taková mincovna musela být dobře střežena, protože mnoho lapků si brousilo zuby na tyto zlaťáčky.“
„A podařilo se někomu nějaké uloupit?“ zvědavě vyzvídá můj malý loupežník.
„To netuším, hrad byl sice dobit, ale to tu mincovna ještě nebyla. Myslím spíše, že loupežníci se snažili přepadat vozy, které zlato odvážely. A nebo jim musel pomoct někdo zevnitř hradu, a pustit je dovnitř. Potom se jen museli proplížit ke stráži mincovny, přemoci ji, a něco si nakrást. A potom se samozřejmě ještě se zdravou kůží dostat pryč.“ To už jsem mírně fabuloval.
„Tak pokud jsem uvnitř, je to hračka!“ přemítá malý Babinský.
„Myslíš? Můžeme vyzkoušet jak lehce překonáš stráže.“
„A ty budeš ta stráž?“ ptá se s despektem.
„Ale až po večeři, aby tě náhodou neprozradilo kručení v břiše. A navíc bude větší tma.“

Vytahuji tři LEDkové pochodně, a umisťuji je v okolí výklenku, který nám poslouží jako vchod do mincovny. Stráž se pohybuje od výklenku oběma směry asi dvacet pět metrů. Loupežník se musí dostat nepozorován do výklenku. Pokud je spatřen, prohrál. Loupežníkovy trochu nahrává křoví, kousek od jeho cíle, pokud nebude dělat velký rambajs, mělo by se mu to podařit.

„A mám tě Babinský, teď už ze šatlavy nevylezeš!“ volám na mého loupežníka, kdy po dvou úspěšných pokusech je až moc sebevědomý, a nedává si pozor na mou obrátku.
„A teď si to vyměníme, tebe chytím pokaždé.“ Chvástá se.
Poprvé se dám snadno odhalit, protože jsem neodhadl terén a také mu chci udělat radost. Podruhé se mi podaří se mu proplížit za zády, ale jen taktak. To není strážný, ale běžec na krátké tratě. Potřetí využiji stínu, nechám ho projít kolem mě a potom na něj bafnu. Jestli si cvrnkl do gatí se ho raději ani neptám, ale ten řev musel být slyšet nejen v Krnově, ale až v Bruntále. O slovníku malého loupežníka se raději vyjadřovat nebudu.
„Takže nerozhodně“, hodnotím naše pokusy, když se uklidní.
„To bafnutí ti oplatím, těš se!“ vyhrožuje, ale je spokojen.

Jdeme si lehnout opět před stan, a povídáme si opět o všem možném. Tentokrát víc mluví Maty. Už se mu zavírají oči, když nedaleko zaštěkne srnec. Já jsem se lekl, ale můj rytíř bez bázně a hany, se k mně okamžitě přimkl a se slzičkami v očích mě mačká.
„CO TO BYLO? Já mám strach!“ šeptá mi do ucha.
„Pamatuješ proč jsme tady? Kdo po tři noci příšerám odolá...“ využívám situace.
„To sis vymyslel, ale toto bylo doopravdy!“ stále je vystrašený.
„No, každá příšera má své jméno, a tohle byl srnec lesní, ovšem podle hlasu parádní kus.“
„To byla jen blbá srnka? To ji nedaruji, já si ji opeču na večeři!“ pomstychtivě spřádá plány.
„Srnec. A pochybuji že ho přesvědčíš, aby přišel na tvou večeři. A už spi.“
„Můžu za tebou?“ žadoní. Nezbývá, než spojit naše dva spacáky v jeden, kde se ke mně ihned přitulí a za chvíli spí s nevinností mládí. Ne tak já.

Ráno nás probudí hlasy nějakých turistů, ale nás neviděli. Jen si všimly našich pochodní, které jsem zapomněl uklidit, ale nechávají je na místě. Dnes máme v plánu procházku po hřebenu k rozhledně nad Úvalnem, vláčkem do Krnova, a protože už zrovna nevoníme, zajdeme v Krnově na bazén a samozřejmě na oběd. Stan necháváme opět stát, spoléhaje na slušnost národa turistického. Na snídani dojídáme včerejší buchty. Vyrážíme něco po deváté, na rozhlednu to je asi pět kilometrů, takže máme spousty času. Po cestě mi Maty vysvětluje, že večer vůbec neměl strach, jen se hrozně lekl. Já mu to nevymlouvám, ale oba víme své. Zkouším ho ze stromů a kytek, které už zná, a ukazuji mu nové. Paměť má dobrou, moc se neplete. Příště začneme i s druhovými jmény. Akorát si je sám musím zopakovat.

Kamenná rozhledna se 103 schody nabízí krásné výhledy, ale Cvilínská se mi zdá co do rozhledů lepší. Stejný názor má výjimečně i Maty. V Úvalnu si dáváme vynikající zmrzku, kafe a limonádu. Vláček nám jede za chvíli, a před dvanáctou jsme opět v Krnově. Oběd si dáváme v nádražní restauraci, protože vím, že se tam dobře vaří. Maty si objedná smažený sýr přes celý talíř, já gulášek. Protože na bazén je ještě brzy, a rozhodně tam nechci jít s plným břichem, jdeme se cournout po Krnově a Tescu, a vymyslet co budeme večeřet, a zítra snídat. Na večeři vyhrály opět špekáčky, na snídani sýr.

„To je ale blbej bazén“, hodnotí krnovskou pětadvacítku. „Není tu žádná zábava.“ Jako kdyby v Bruntále chodil na tobogán a využíval bublinky. Stejně vždy chce jít do pětadvacítky skákat a plavat. Možná je to ale reakce na to, že jsem ho nechtěl pustit z pod sprchy, dokud se pořádně nevydrbe. Nechtěl jsem, aby zašpinil vodu v bazénu. Nakonec si ty skoro tři hodiny pořádně užijeme, a odcházíme někteří spokojení, někteří utahaní. A ještě nás čeká cesta na Šelenburk. V lanovém centru trávíme necelou hodinku, a už se škrabeme do schodů na Cvilín. Stan stále nikdo neznárodnil, ani se tu nikdo neusadil. Vyháním Matyho na dřevo, a chystám večerní překvapení. Ze Silvestra mi zůstaly dvě římské svíce, ke kterým jsem dodělal delší doutnák a teď je potřebuji zamaskovat někde na hradě.

Večerní táboráček probíhá v poklidu, jen Maty je jak na trní, protože čeká ode mne nějakou čertovinu. Špekáčky jsou snězeny, ohýnek dohořívá, a já pořád nic.
„Co budeme teď dělat?“ nevydrží to už Maty.
„Dnes je třetí noc, kterou tady, podle pověsti, ještě nikdo nevydržel přespat. Měli bychom se nějak připravit. A pokud vydržíme, nevím jak dlouho budou otevřeny dveře k pokladu.“
„A jak se chceš připravit?“
„No asi nachystat baterky, nějaké lano, co já vím.“ Improvizuji.
„Možná bychom mohli ještě obejít zdi, kde by se ty dveře mohly objevit.“ vymýšlí Maty.
„Dobrý nápad, ber baterku a jdem.“ Jsem rád, že přebírá iniciativu. „Pokud nás něco v noci vzbudí, budeme připraveni.“ Prolezeme při baterkách ještě celou zříceninu, což si Maty užívá, jen se nesmím moc vzdálit. „Víc už připraveni být nemůžeme. Jdeme spát.“
„Já neusnu, budu celou noc hlídat.“ prsí se můj nebojsa.
„Dobře, ale ze spacáku.“ Přece si nenechám zkazit plán. „Víš co, napřed budeš hlídat ty a já se vyspím, a až se ti bude chtít spát, probudíš mne, a budu hlídat já.“
„Tak jo,“ nezní moc přesvědčivě.

Zalézáme do spojených spacáků, a já se k němu otočím zády a předstírám spánek. Chvíli to vydrží, ale nakonec somruje:
„Povídej si se mnou.“
„To ale usneme oba, a prošvihneme poklad.“
„Myslím, že ne. Pokud se něco bude dít, vzbudí nás to.“
Takže si nakonec povídáme o pokladu, o tom, jaké by to bylo žít ve středověku, až konečně usne. Ještě chvíli počkám, vyplížím se ze spacáku a jdu nachystat poklad a zapálit rachejtle. Teď jen doufám, že se mi ho podaří vzbudit.
„Maty vstávej! Něco jsem slyšel.“ Třepu s ním. Naštěstí nespí tak hluboce, tak ho probudím. „Maty“ šeptám „slyšel jsem nějaký hlas!“ A opravdu. Někde nad našimi hlavami se ozve: „BÍDNÍ SMRTELNÍCI, OPUSŤTE TENTO HRAD, JE-LI VÁM ŽIVOT MILÝ!!!“
„Co budeme dělat? Zní to strašidelně.“ Mačká mě můj strašpytlík.
„Klídek je to jen hla…“ v tom začnou létat správně načasované rachejtle, a Maty jen stojí s otevřenou pusou, vyvalenýma kukadlama a snaží se mi rozmačkat ruku.
„Rychle, popadni baterku, jdem hledat ten poklad. Jiné znamení už asi nedostaneme.“ Rytíř bez bázně a hany v ponožkách, popadne baterku, ale mou ruku drtí dál.
Obcházíme zeď, až v jednom rohu za křovím svítí malý obdelník.
„To musí být ono!“ nadšeně šeptá, a táhne mě křoví nekřoví k výklenku. Vítězoslavně vytahuje malou truhličku a křepčí kolem ní jak indiánský válečník. A vůbec mu nevadí, že je jen v ponožkách, že se ještě před chvílí málem strachy počůral, jak sám prohlásil, a už vůbec mu nevadí, že zlaťáky jsou jen čokoládové, mimo několika pamětních turistických známek.

Ještě poznámka, onen tajemný hlas byl můj telefon s nastaveným budíkem a ukryt na vrcholku zdi.
Tito uživatelé poděkovali autorovi Seigold za příspěvek:
Gabriel Svoboda
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti