Mgr. Ptáček: Tabuizování sexuálních deviací škodí společnosti

ptacekVelký rozhovor o tématu sexuálních deviací, jejich tabuizování ve společnosti a léčbě těch deviantů, kteří překročili zákony, nám poskytl Mgr. Petr Ptáček, který jako psycholog od roku 2006 působí na sexuologickém oddělení v psychiatrické léčebně Bohnice. Krom toho také působí v Centru krizové intervence, má vlastní soukromou psychoterapeutickou a poradenskou praxi a je lektorem na Vysoké škole psychosociálních studií. Dříve působil také v dětské psychiatrické léčebně Louny. Magisterský titul získal v roce 2005 na Masarykově univerzitě v Brně.

Pane magistře, co Vás přivedlo ke studiu psychologie?

Bylo toho víc. Nejdůležitější pro mě bylo, že to byla podmínka pro to, abych se mohl věnovat psychoterapii. Zároveň to také byla cesta, jak zvolit povolání, u kterého jsem měl dojem, že povede k mému dalšímu sebepoznávání.

Už sedmým rokem pracujete se sexuálními delikventy, u nichž byla diagnostikována deviace. Jaké jsou cíle jejich léčby?

Cíl je rozhodně jednoduchý: snížit společenskou nebezpečnost z hlediska opakování sexuálního chování, které překračuje základní normy.

Jakými způsoby se toho snažíte dosáhnout?

Tohle pacientům často opakuju. Nejzákladnější pro ně je samozřejmě porozumění. Porozumění tomu, jaká ta moje sexualita je a přijetí schopnosti rozpoznávat, co se se mnou děje. Ta druhá část je přijetí a schopnost dodržovat ustanovení v životě a přijmout nějaké hranice. To jsou ty dvě hlavní části, tedy získání náhledu a schopnosti kontrolovat se.

Nakolik si myslíte, že jsou tito lidé schopni vrátit se do normálního života?

Myslím, že největší problém v návratu do společnosti nedělá těmto lidem přímo sexuální deviace. Z pacientů větší potíže vracet se do života určitě mají ti, kteří krom sexuální deviace trpí také poruchou osobnosti nebo vedli vždy asociální život. Celý život jsou vyloučeni ze společnosti a pak se do ní těžko mohou vracet. U lidí, kteří byli předtím běžně adaptovaní, to nebývá problém, i když to také mají těžký.

Lze říct, že větší část pacientů má kromě sexuální deviace i obecnější problémy?

Je spousta lidí, kteří trpí parafilií a nikdy nespáchají delikt. Sexualita je, zejména v určitém období života, velice naléhavá a nutkavá a sama o sobě může vést k překročení hranic. Ty si ovšem naprostá většina lidí, co spáchají nějaký delikt, sami uvědomují. To znamená, často je tady ještě něco jiného v životě, v osobnosti, v nastavení člověka, co mu umožnípřekročit hranici. Hranici, o které ví. Proto jsou tu často lidé, u nichž se dá diagnostikovat duální diagnóza, nejčastěji psychiatrická, anebo snížený intelekt. Pro tyto lidi je pak složitější dodržovat hranice anebo si v rámci života vytváří svůj způsob myšlení o sobě a o světě, který jim umožňuje to dál dělat.

V rámci léčby se tedy snažíte i odbourávat takovéto zažité racionalizace či další problémy pacientů, které je mohly vést k protiprávnímu jednání?

Je to tak. Sexuální deviace jsou dost tabuizované téma a devianti, o nichž se to rozkřikne, jsou vyčleňováni ze společnosti. Když člověk o sobě zjistí, že je jeho sexualita odlišná, tak si kvůli tomu samozřejmě sám začne vytvářet mechanismy, jak to utajit před ostatními. To znamená, jak s tím žít. Dlouhodobě se pak rozvíjejí tyto mechanismy skrývání a hledání cesty, jak přeci jen se nějak sexuálně uspokojit a samo o sobě to může vést k nějakým způsobům myšlení a ospravedlňování sebe a svého chování. Tyto mechanismy skrývání a sebe omlouvání jsou ještě výrazně posilovány, pokud se člověk dostane do výkonu trestu, kde jak známo lidé se sexuálními delikty nejsou v dobré pozici mezi spoluvězni. To je potom samozřejmě také součástí léčby. Porozumět tomu, jak já sám před sebou omlouvám nebo skrývám povahu svého chování.

Zmínil jste tabuizování tématu sexuálních deviací ve společnosti a předsudky proti sexuálním deviantům. Myslíte si, že to může mít vliv na jejich zařazování se do společnosti a na to, jak v ní jsou schopni fungovat?

Určitě to má nějaký vliv na to, jak jsou schopni sexuálně žít. Nemusí jít jen o odlišnost v sexualitě, která vede k překračování právních norem, ale přesto je nějakým způsobem odmítána, ve společnosti to je výrazné tabu. Pak lidé trpí výraznou sexuální frustrací. Mimochodem přijmout určitou míru sexuální frustrace je také součástí léčby. Je to těžké říct, ale myslím si, že takový ten pocit: „Jsem jinej, nemůžu o sobě mluvit a obtížně získám přijetí od většinové společnosti,“ tak to může některé lidi ze společnosti skutečně vyčleňovat, ale obecně bych neřekl, že je to automatické.

Napadá mě, zda právě pocit vyčlenění ze společnosti nemůže být jednou z příčin, proč se sexuální deviant nakonec rozhodne překročit společenské normy. Pocit ve smyslu, už jsem se stejně jako vyvrhel narodil, tak proč dodržovat zákony?

To nemohu vyloučit. Ten přístup, oni na mě kašlou, tak já budu kašlat na ně, když si to takhle přeložím, je možný. Já si myslím, že problém je v tom, že lidi, kteří trpí deviací, pokud nedojde k nějakému velkému průšvihu ve smyslu překročení zákona, málokdy se sami dostanou k odborníkům a to i když mají třeba sami problémy s dodržováním hranic, protože se bojí si sami říct o pomoc. Myslím si, že tohle je nejhorší následek toho tabuizování a vyčleňování sexuálních deviantů společností.

Pavilon sexuologického léčení v Bohnicích.

Pavilon sexuologického léčení v Bohnicích.

Všichni jsme nějak společensky nebezpeční

Předtím než jste začal své působení v psychiatrické léčebně Bohnice, tak jste dva roky pracoval jako psycholog v dětské psychiatrické léčebně Louny. Byl pro Vás složitý přechod od pomáhání dětským pacientům k léčení sexuálních delikventů, z nichž mnozí právě dětem ublížili?

Nebylo to složité z hlediska povahy práce, že jsem odešel od práce s dětmi a začal pracovat s lidmi, kteří spáchali nějaký delikt. Uvědomuji si ale, že práce tady vede ke zhrubnutí pohledu na to, co je vůbec v životě možné. Proto čas od času jsem také v kontaktu s lidmi, kteří naopak pracují s oběťmi sexuálního násilí a trestných činů. Přeci jen povaha práce zde na sexuologickém oddělení je dost specifická. Máme prostě tendenci dost zapomínat, že pracujeme s lidmi, kteří často nevybíravě vkročili do životů jiných lidí. My tady s nimi pracujeme jako s těmi, kterým je třeba pomáhat, což já naprosto přijímám. A myslím si, že je potřeba si také uvědomit, že léčba má i tu část ochrany těch lidí, kteří jsou potencionálně ohroženi.

Jaká je Vaše motivace k této práci?

Mně se líbí, že je to terapeutická práce. To je to, co jsem chtěl dělat. Na druhou stranu vím, že bych nedokázal pracovat jen tady, proto je to pouze jedna ze čtyř prací, co mám. Pokud by to měla být jenom jedna práce, jeden okruh lidí s určitými specifickými problémy, tak bych to nedokázal dělat, protože potřebuji změnu, potřebuji různé podněty.

Když se podívám třeba do internetových diskusí, často se tam objevují názory, jako že by se sexuální delikventi nebo i devianti měli střílet a jejich léčení je pouze vyhazování peněz. Co si myslíte o takových názorech?

Já se na to dívám zaprvé z pohledu toho, že pracuji s lidmi, kteří trpí – a to trpí je důležité říct, protože netrpí samozřejmě jenom oběti, ale trpí i pachatel kvůli své poruše, protože přeci jen se jedná o poruchu. Je nějaká norma sexuálního chování a oni z ní vybočují takovým způsobem, který je ve společnosti neakceptován. Přitom sexualita je velice důležitou součástí života každého člověka. To znamená, lidé, kteří jsou deviantní, skutečně trpí. Samozřejmě se nesmí zapomínat na oběti. Na druhou stranu je třeba vidět i to, že aby došlo ke spáchání nějakého deliktu, tak je třeba „splnit“ mnoho podmínek. Přispět k tomu může i společenská nálada, která komplikuje přístup k léčbě, i když dneska je naštěstí na internetu množství informací, takže kdo chce, si je může najít.

Když budeme vycházet z toho, že se jedná o poruchu, tak k poruše nemám žádné emoce. Je potřeba těmto lidem dát možnost porozumět svému zaměření a potom s tím porozuměním dál zacházet. V okamžiku, kdy člověk projde léčením, takže se mu dostalo všech informací, a přesto spáchá stejný nebo ještě závažnější delikt znova, tak potom už mám také pochybnost, zda toho člověka léčit znovu. V tom prvním případě žádnou pochybnosti nemám, protože si myslím, že východisko toho člověka je hodně těžký. Ale samozřejmě, pokud by tady ten názor byl konfrontovaný s názorem člověka, kterému bylo zneužitý dítě, tak prostě neobstojí nikdy. Naštěstí ale společenským názorem je spíš tyto lidi léčit než střílet.

Asi se stalo, že soud poslal zpátky do léčení pacienta, kterého jste Vy sám předtím léčil. Jak jste to vnímal?

Uvažuji, kolik takových případů znám. Vybavuji si lidi z ambulantní léčby, kteří znovu spáchali delikt. Co se týká těch, kteří prošli ústavní formou léčby, tak si nevybavuji nikoho, kdo by se mi vrátil. Ambulantní léčení je založeno na dobrovolnosti a ochotě pacienta. Pokud se rozhodne lhát a zamlčovat, tak naše páky jsou minimální a pokud se to neprovalí přes policii, tak se ani nedozvíme, že neměl zájem spolupracovat v léčbě. Takže co se týče ambulantní léčby, tak žádné výčitky nemám.

V ústavní léčbě jsem tuto situaci nezažil, takže nemůžu dobře odpovědět. Možná bych nějaký podíl osobní zodpovědnosti cítil. Rozhodování o tom, kdy pacient úspěšně prošel léčením, tedy z našeho pohledu míra jeho společenské nebezpečnosti je přijatelná – všichni jsme nějak společensky nebezpeční – tak samozřejmě u některých pacientů je velice složité rozhodování, kdy přeměnit ústavní léčení na ambulantní, u jiných je to jasnější. Je to vždycky rozhodnutí celého terapeutického týmu. Pokud by se někdy takovýto pacient dostal zpátky, tak bych asi přemýšlel, na základě čeho jsme se tehdy rozhodli pro jeho propuštění.

Už jenom to, že jste ještě nikdy nezažil „návrat“ svého pacienta z ústavní léčby, svědčí asi hodně o tom, že je nízká míra recidivy u sexuálních delikventů, kteří projdou léčbou.

Obecně vzato, váha léčení, specificky zaměřeného na získání náhledu a porozumění své sexualitě je myslím si dost specifická a může mít dobrý výsledek. Předpokladem k tomu je už jen to, když si pacient uvědomí, že i když je tady jistá buzerace, tak je potřeba aby něco změnil ve svém myšlení a chování. Pokud alespoň toto přijme, tak i když celou dobu bude naštvaný, pravděpodobnost toho, že už něco takového v budoucnu nikdy neudělá, je veliká. Určitě mnohem větší, než kdyby takový člověk prošel jenom kriminálem, kde jak už jsem říkal, se často jenom posílí mechanismus skrývání a zapírání.

Ale to, jak je přesně léčba úspěšná, jde těžko říct. Protože pokud teď někdo z mých pacientů spáchá delikt a skončí na pár let ve vězení, tak se to dozvím, až když ho po propuštění převezou zpátky sem. Možná tak teprve přijde doba, kdy se sem vrátí někteří pacienti, které jsem zde léčil na začátku svého působení. Nicméně statisticky ta míra recidivy po ukončení léčení je výrazně nižší, než pokud devianti projdou pouze kriminálem. Stejně tak je nižší, když projdou takto specializovaným sexuologickým léčením, než když dříve procházeli pouze obecnou psychiatrickou léčbou. To znamená, že léčení má velký význam.

Je něco na Vaší práci, z čeho máte vyloženě dobrý pocit?

Mám dobrý pocit z toho, že mohu dělat práci, kterou jsem si vybral. A občas mám i dobrý pocit, když vidím, že léčba má efekt.

Tento web čte řada pedofilně orientovaných lidí. Je něco, co byste jim chtěl vzkázat?

Určitě aby, ač to znamená mnoho překonávání, tak aby raději navázali kontakt s nějakým odborníkem – sexuologem. Dále aby byli upřímný sami k sobě a dali si pozor na to, kdy u sebe uvidí větší inklinování nebo intenzivní puzení nebo snahy a tendence nějak více kontaktovat děti a překračovat hranice už v tom, že se dětí „jenom“ dotýkají. V takovém momentě se potom začne stávat velice lehkým překročit hranice přímo k erotickému kontaktu a dostávají se do okamžiku, kdy je jejich chování pro ně velice obtížně kontrolovatelné.

Tak pokud je to možné, apeloval bych na to kontaktovat odborníka a třeba jednou za čtrnáct dní si o tom popovídat. Protože ono je těžký vyrovnávat se se svojí sexualitou, která je odlišná. Lidi, kteří jsou pedofilní, se eroticky zamilovávají do dítěte. Je to pro ně velice složitý, mnozí kvůli tomu trpí depresemi, protože to odmítají přijmout. Podstatná složka jejich osobnosti je odmítána ve společnosti, tabuizována. Ten pocit nepřijetí významné součásti „mě“ skutečně může vést k úzkostem, k výrazné tenzi. Jakákoliv další psychická zátěž zvyšuje riziko toho, že pak překročí hranici a ty následky jsou potom těžký. Ať už pro to dítě a to i když se jedná o zneužití nenásilnou formou, tak taky pro toho samotného člověka. Proto bych doporučil kontaktovat sexuologa a získat v něm vnější oporu.

 

Diskuse k článku

Příspěvek byl publikován v rubrice Léčba, Rozhovory, Ústavní. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.