Pedofilní sadizmus

kuroshitsuji-52097Je to strašák logicky větší než samotná pedofilie. Někdy i slýcháme, že ten kdo znásilní dítě, není vlastně pouze pedofil, ale má ještě sadistickou složku osobnosti. Někdy to tak může být a někdy to může být předsudek na druhou. Protože lze podle jakékoliv vlastnosti člověka dopředu odsuzovat jeho neuskutečněné skutky?

Někdy takové tendence můžeme vycítit i v pedo komunitě, a popravdě je to pochopitelné. Částečně v tom může hrát roli i pocit, že pokud sám mám nějakou odlišnosti, obecně považovanou jako úchylnou, rád bych měl jaksi „pod sebou“ ještě někoho, jehož odlišnost je i podle mě nebezpečnější. Pedofilní sadista se na to dokonale hodí, stejně jako homosexuál může rád říct, že aspoň není žádný pedofil. To pak může vést k úvaze, že i když pedofilii není nutné považovat za nemoc, tak pedo-sadizmus vzhledem k jeho podstatě ano, a dotyčný by se měl léčit. Ale v čem tedy tkví ten rozdíl, který někoho označí za nemocného, i když ani pedosadista nechce dítěti nic zlého provést? Zároveň lze zcela chápat, že pro pedofila, který v sobě intenzivně cítí lásku a něhu vůči dětem, je dost nepochopitelné, že někdo může mít v své osobnosti zakořeněnou touhu dětem ubližovat.

Rozdělme si tento pojem na jeho dvě části, protože se dá vcelku říct, že i pro pedosadistu bývá jeho sexualita vnitřně rozpolcená. Jako pedofil cítí podobné city k dětem jako i ostatní pedofilové, dokáže se zamilovat a záleží mu na dítěti, do kterého je zamilován. Sadistická složka osobnosti se pak projevuje vyšší vzrušivostí při představách ubližování dítěti. Rozpor, který z toho plyne, je zřejmý.

Nehodlám zde momentálně pokládat odborné definice samotného sadizmu ani pedofilně zaměřeného, i když i to by pro srovnání a zamyšlení mohlo být zajímavé, a byl bych vděčný komukoliv, kdo by takové informace poskládal. Stejně jako by nebylo od věci, kdyby se někdo bližšímu výzkumu pedofilního sadizmu a možností práce s ním věnoval. Momentálně ale můžu jen vycházet ze svých zkušeností a zkušeností dalších podobně zaměřených pedofilů.

Ostatně, projevy takové orientace budí bezpočet dalších variací už jen podle toho, jak intenzivně a často se u člověka projevují, nebo jakým směrem se ubírají touhy a představy pedosadisty. Nejpodstatnější je ovšem přístup k nim. Žádný z projevů se nedá paušalizovat. Je i možné, že některým sadistům jejich preference může znemožňovat se do dítěte zamilovat, ale je snad naděje, že při smíření se s takovým rozporem, překlene toto životní omezení.

Ostatně zauvažujme taky nad tím, nakolik se všelijaké různé složky sexuality vyskytují v každém z nás, jen se často vyskytují v takové míře, že o nich řada lidí nemluví, ani mluvit nepotřebuje. Museli bychom si všichni hluboko sáhnout do srdce, nebo někam jinam, abychom rozklíčovali, jaké všechny složky naše sexualita má. Už sama každá sexuální fantazie se skládá z řady dílčích prvků a jen kdybychom chtěli vyloženě její rozbor, museli bychom ji velmi složitě strukturovat. Což se ale většinou člověku nechce právě při sexuálním snění. Možná by ale řada lidí překvapeně zjistila, že v sobě má kus sadisty nebo pedofila? Ale třeba to ani většina lidí vědět nepotřebuje, pokud jim ani komukoliv jinému tento kousek sebe sama nedělá potíže. Pro někoho ale může být ten kus větší, a právě takoví lidé, například pedosadisti, můžou mít potřebu o takovém problému mluvit a řešit ho. Právě pro ně musí existovat otevřený a chápavý prostor, kde si o tom promluvit můžou. A nesmí panovat atmosféra, že by se o tom z jakéhokoliv důvodu báli mluvit.

Pro přiblížení ještě uvedu fantazii, kterou lze zmiňovaný rozpor definovat. Sadista si představí své sexuální uspokojení na dítěti, se vším, co vyhovuje jeho preferenci. Pak se ocitne před šokovaným dítětem, kterému hluboce ublížil, a má myšlenky jen na to, jak mu způsobené utrpení vynahradit, jak mu maximálně pomoct, utěšit jej. Nutno říct, že taková představa může být dost nebezpečná, a proto dodávám, že kdo něco takového spáchá v realitě, už pro něj není cesta zpět, protože spáchal zlo, které není spasitelné. V tom tkví základ rozporu a smutku takové orientace.

Smiřme se s tím, že to co se děje v hlavě kteréhokoliv člověka, je jen jeho věc. Mělo by to pro nás být snazší, pokud se vymezujeme proti předsudku většiny, že jen snít o sexuálním kontaktu s dětmi je nepřirozené a špatné. Pak si stačí uvědomit, že někomu se mohou ve fantaziích objevovat ještě jiné, podle předchozího předsudku ještě nepřirozenější a horší myšlenky. Ale jsme opět u toho, podstatné je, jak dotyčný s takovými myšlenkami pracuje, jak se s nimi vyrovná, aby vnitřně neubližovaly sám sobě, ale zejména (anebo následně) pak druhým. O tom, že je to možné bych poreferoval dále, stejně jako bych ocenil možné další reakce a zkušenosti pedofilních sadistů. Protože první zásadní krok je vzbudit atmosféru, že ani toto téma nemá být tabuizované, že i pedo sadisti mezi námi se nemusí bát o svém problému promluvit, nemusí za něj stydět. Každopádně ne víc než kdokoliv jiný v naší komunitě.

Články o pedofilním sadizmu:
Pedofilní sadismus
Výhody pedofilního sadismu
Smíření s pedofilním sadismem

 

Diskuse k článkům

Příspěvek byl publikován v rubrice Názory a komentáře, Odborná knihovna. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.