Smíření s pedofilním sadizmem

kuroshitsuji-52097Dá se říct, že právě pedosadizmus sám o sobě budí ještě větší potřebu, aby se s ním jedinec vyrovnal, a to nejen v rovině každodenního života a chování, ale rovněž v rovině svých vlastních představ, které mohou být nositeli daleko nepříjemnějších pocitů než čistě pedofilní sexuální fantazie.

Do jisté míry může existovat tolik způsobů vyrovnání, kolik je pedofilních sadistů. Navíc pravděpodobně každý, kdo tento proces smíření nastoupí, si vyzkouší celou řadu takových metod. Žádná z nich se nedá paušalizovat, i když někomu mohou některé přijít nebezpečné, nebo proti jeho přesvědčení, právě někomu jinému mohou dokonale sedět k jeho charakteru. Anebo ještě jinak, v určitém období mu mohou vyhovovat, ale po nějakém čase může zjistit, že ani taková metoda není dostačující, nebo že sebou přináší opět jiné komplikace.

V první řadě se asi dá říct, že se pedosadista musí vyrovnávat s tím samým jako i ostatní pedofilové. Samozřejmě, může to jít simultánně se složkou sadistickou, ale body jsou veskrz stejné. Musí se naučit sebeovládání, kontrole svých pudů, a taky životu v okolní společnosti, tak jako všichni ostatní pedofilové. Je to složka směřující k vnějšímu prostředí a tedy taky k dětem. Už zde mohou pro pedosadistu přicházet zdvojené komplikace. „Jak se můžu vůbec bez studu podívat na támhleto dítě, když jsem si včera podobné dítě představoval, jak mu ubližuju?“ Tahle otázka se může objevovat sama od sebe, může pedosadistu vzdalovat kontaktu s dětmi, tak dost možná i celé společnosti, uzavírat ho do sebe sama, do samoty, deprese. Nebezpečný stav.

Aby dosáhl vůbec schopnosti plnohodnotně žít ve společnosti, musí tento stav překonat, obtížnost toho je násobená sadistickou složkou. Jak jsme ale i mohli vidět výše, hlavní komplikace tohoto smíření směřuje právě k vnitřnímu prostředí pedosadisty, k jeho fantaziím, myšlenkám, které se jako pocit studu a sebevýčitky mohou projevovat i navenek. Proto považuji za vhodné, zaměřit se právě na řešení samotného rozporu představivosti pedosadisty.

Prvním podstatným bodem se stává samotný objekt zájmu. Řekněme, že už se jako pedofil vyrovnal s tím, že jeho sexuálním objektem jsou děti. Ale v jeho představách neprobíhají situace, kdy je sex s dítětem dobrovolný, oboustranně uspokojivý, případně mezi dvěma dětmi. Naopak sadistovi preference jdou přesně proti tomu, sexuální kontakt musí být objektu nepříjemný, ať už se v představě dítě brání, je svázáno, nebo ponižováno. Jen tak dosáhne většinou sadista skutečného sexuálního uspokojení, nebo ho tak jako tak k takovým fantaziím sexuální pud svádí.

První možné řešení tohoto rozporu se může nabídnout samo. Sadizmus i v rovině heterosexuální často jde ruku v ruce s masochizmem. Můžeme tedy říct, že toto řešení se nabízí spíš pedofilním masochistům, respektive pedofilním sadomasochistům. Právě takové prvotní zkušenosti může mít takový pedofil už v rané pubertě, kdy se jeho masturbační fantazie můžou pohybovat v rovině, kdy on sám je objektem zneužití, násilí. Někdy to může být způsobeno snad i vnějšími vlivy, vlastním zážitkem takového činu, někdy i šikanou na škole, kdy zjišťuje, že jsou pro něj takové obecně nepříjemné zkušenosti vlastně vzrušivé. Dalším příznakem může být, že takový člověk cítí vnitřní vinu, méněcennost, za kterou se ve svých představách trestá. Možnosti jsou různé a spekulativní, podstatné je, co z nich vychází.

Takto může pedosadista obejít ve své představě ublížování jinému dítěti, pokud je objektem ubližování on sám. Logicky vzato se taková možnost nabízí zejména homosexuálně zaměřeným pedofilům. I když pokud bychom mluvili o heterosexuálním pedofilovi, který by v sobě cítil zejména i složku masochistickou, dá se představit, že může ve svých fantaziích být on sám objektem násilí, ovšem páchaném dětmi na něm.

Takovéto představy bývají nejintenzivnější právě ve věku, kdy se pedofil nachází ještě ve svém preferenčním věkovém rozsahu. Ovšem i následně v životě si může na takové vlastně fantazijní zážitky „vzpomínat“ respektive si do svých představ zasazovat sebe sama jako dítě, které je objektem znásilnění. Nad takovou fantazií, pokud je to pro něj vhodným řešením, může dojít plnohodnotného sexuálního uspokojení.

Druhá použitelnější metoda by se dala nazvat dítětem bez tváře. Pokud dítěti ve své fantazii neposkytneme žádný charakter, oprostíme jej vlastně pouze na sexuální objekt. Nedosadíme si za něj tedy žádné dítě, které jakkoliv známe. Přesně to, co si za žádných okolností nesmíme dovolit v realitě, může v naší fantazii fungovat. Pokud má dítě ve fantazii pouze vlastnosti k sexuálnímu uspokojení: projevuje strach, utrpení, vzrušivost, můžeme se tak oprostit od rozporu s takto vysněným dítětem soucítit. I tak to může znít krutě, ale projevovat city k vymyšlené bytosti obsahuje vlastně poněkud chorobnější prvky, než pozbývat vůči takovému objektu morálku. Takto pak lze v každodenních fantaziích docházet uspokojení, a tak i směřovat k vyrovnání se se svou sexuální přirozeností.

Samozřejmě ale může být i případ, kdy pedosadistovi nedělá problém, že se v jeho fantaziích, byť násilných, objevují i konkrétní děti, které potkal, viděl na fotkách, nebo osobně zná. Může mu to někdo vyčítat a pokládat to za amorální? Vždyť opět lze hlavně o to, jak se dokáže člověk vyrovnat a normálně působit v životě. A pokud mu vlastně jakékoliv sexuální fantazie nedělají problém, má už docela vyhráno.

Opačný případ může být, pokud někdo nehodlá akceptovat tuto složku své sexuality a takové fantazie. Opět, může někomu přijít špatné, že někdo nechce přijmout zcela svou sexualitu, a že to může být nebezpečné. Ale věřím, že pokud dotyčný dokáže, aby se toto potlačení části sexuality v jeho životě negativně neprojevovalo, je to pouze jeho věc a jeho vlastní způsob smíření se sexualitou. Nabízejí se mu pak možnosti se uspokojovat u sexuálních fantazií, které neobsahují sadistické prvky. Je možné, že u takových fantazií nedosáhne vyšší míry uspokojení, ale pokud je s tím smířený, nemusí to být problém. Celkové potlačení sexuálního uspokojení, a tedy i masturbace, bych nikomu nedoporučoval. I když v individuálních případech to rovněž pro někoho může být možnost, pokud u něj prostě touha po sexuálním uspokojení není na vysoké úrovni.

Lze najít ještě jeden možný princip, který spočívá v budování si komplexního příběhu okolo sexuální fantazie. Pedosadista v takové fantazii nemusí vystupovat jako agresor, ale naopak svědek znásilnění dítěte, který takovému jednání zabrání a dítě zachrání, utěšuje. V takové fantazii se pak naopak otvírají možnosti procítění soucitu k dítěti, spojení sexuálního uspokojení i hlubokým emocím vůči dítěti. Tento princip svědka sexuálního aktu se dá uplatňovat i v různých jiných kombinacích, kdy si jednoduše pedosadista, nebo pedofil, nepředstavuje sebe páchajícího zneužití.

Věřím, že by se dala najít celá řada dalších mechanizmů, kterými se jedinec může podle svého vlastního přesvědčení a nastavení vyrovnat se sexuálními fantaziemi takového druhu, a tedy i svou komplexní složkou sexuality, kterou můžeme nazývat pedofilní sadizmus. Můžeme zde dále o takových možnostech diskutovat, budu rád, pokud někdo bude mít odvahu přispět v diskuzi vlastní zkušeností. Důvodem takového smíření je hlavně pozitivní a spokojenější život pedosadisty, kterému jeho vlastní sexuální fantazie, pocit studu nebo zhnusení ze své vrozené sexuality můžou přinášet v životě různé problémy a úzkosti. Překonání takových stavů by mělo vést k spokojenějšímu životu pedosadisty, ale taky k větší sebedůvěře a vyrovnanosti vzhledem k tomu, aby svou touhu po sexuální uspokojení tohoto druhu nikdy nerealizoval.

Články o pedofilním sadizmu:
Pedofilní sadismus
Výhody pedofilního sadismu
Smíření s pedofilním sadismem

 

Diskuse k článkům

Jaký je váš postoj k pedofilním sadistům?

Zobrazit výsledky

Loading ... Loading ...

Příspěvek byl publikován v rubrice Názory a komentáře, Odborná knihovna. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.