Cesta s překvapením

Když nastupujete na Smíchovském nádraží do vlaku směr Beroun, musíte před příjezdem soupravy zabrat správné místo na nástupišti, abyste nastoupili mezi prvními a měli vůbec šanci si sednout. Paní Křenová to dobře věděla, neboť v létě jezdila na chatu často. Tráva se sama neposeká, říkávala.  Pravým důvodem jejích cest do Řevnic ale byla paní Bořilová, její sousedka, která s ní vždy nad mnoha šálky kávy probrala všechny místní drby. Ty paní Křenovou moc nezajímaly, ale byla ráda, že si má s kým popovídat. Od té doby, co odešla do důchodu, se cítila hrozně osamělá. Manžel od ní utekl už před lety a jediný její syn se přestěhoval za prací do Německa.

Paní Křenová zahlédla v dálce blížící se vlak a přesunula se blíž k okraji nástupiště, aby nehrozilo, že ji někdo předběhne. Přeci jen už neměla nejmladší nohy a nechtěla celou cestu stát. Vlak zastavil přesně, jak si přála a před ní se otevřely dveře do prvního vagonu. Ten býval zpravidla nejvolnější. Nedávno došlo k tomu neštěstí na Ostravsku, při němž vlak narazil do spadlého mostu, a zemřelo několik lidí. Zejména staré babky se po té tragédii bály do prvního vagonu sedat. Ale já nejsem žádná stará babka, opakovala si paní Křenová, i když tomu už pomalu sama přestávala věřit.

Tentokrát ale ani v prvním vagonu mnoho volných míst nebylo. To je tím pěkným počasím, pomyslela si. Ještě, že se dovnitř prodrala mezi prvními, takhle má šanci si k někomu přisednout, než budou úplně všechna místa obsazena. Povšimla si o samotě sedícího mladíka. Na první pohled jí byl sympatický, protože jí připomínal syna.

„Mátě tu volno?“ zeptala se. Mladík něco zamumlal, pokýval hlavou a paní Křenová s radostí usedla do sedačky naproti němu. Oproti jejímu synovi byl o trochu vyšší a měl tmavší vlasy, přesto se určitá podoba zapřít nedala.

Důležitý ale je, že tenhle sympaťák určitě pravidelně navštěvuje svoji matku, pomyslela si paní Křenová. To její vlastní syn dělal něco s počítači v Německu a ji navštěvoval tak pětkrát do roka. A to mu dávala všechnu svou lásku. Svět je dost nespravedlivej, problesklo jí hlavou a bezděky sevřela ruku v pěst.

Vlak už byl za Chuchlí, když mladíkovi začal zvonit telefon. Vytáhl jej z kapsy, podíval se na displej a poprvé za celou cestu se pousmál. Takhle mu to sluší mnohem víc, řekla si paní Křenová, ale to už si on dával mobil k uchu.

„Ahoj srdíčko,“ skoro až zakřičel do telefonu, aby jej přes rachot vlaku bylo slyšet. „Neboj, už jsem na cestě. Dorazím tak za čtvrthodinky.“

Paní Křenová se také usmála, dobrá nálada, kterou nyní vyzařoval mladík, byla přímo nakažlivá. Ten po krátké pomlce pokračoval: „Miluji tě. Vždyť to přece víš. Ptáš se mě na to pořád dokola jako nějaká bláznivá puberťačka.“ Nyní se už jen neusmíval, teď se smál tak hlasitě, až se za ním ostatní cestující otáčeli. Jemu to ale vůbec nevadilo. „Tak zatím, pa,“ zakončil hovor a schoval mobil zpátky do kapsy.

„To byla vaše láska?“ vyhrkla paní Křenová a nejraději by si hned nafackovala. Ale mladíkovi její hloupý dotaz nevadil. „Ano,“ řekl s úsměvem a po chvíli zasněně dodal: „Známe se už přes čtyři roky.“

Na paní Křenovou to udělalo dojem. Její syn vydržel s jednou ženou maximálně čtyři týdny. Neustále partnerky střídal, přestože jej nabádala, aby si už vybral tu pravou, oženil se a měl děti, aby ona měla konečně zase koho zahrnovat svou láskou. S trpkostí si uvědomila, že by vnoučata stejně moc často neviděla. Ta jeho prokletá práce! Kariéra pro něj byla na prvním místě, stejně jako tomu bylo u jejího bývalého manžela. A ona si skoro pořád připadala tak osamělá.

To ale zrovna neplatilo, protože se dala do hovoru s mladíkem sedícím naproti. On zjevně netrpěl stejnými neřestmi jako její syn a ex-manžel. Nadšeně jí vyprávěl, jak pravidelně jezdí za svou milovanou, chodí s ní do přírody, přes den se koupou v Berounce a večer pozorují hvězdy. Přišlo jí to neuvěřitelné, jako vystřižené z  romantického filmu. Myslela, si že takové vztahy v moderní době už neexistují, ale teď viděla, jak se mýlila. Dojalo jí to pomalu až k slzám.

„Neplánuje svatbu? Znáte se přeci jen už dost dlouho a podle všeho vám to úžasně klape.“ Mladík se znovu rozesmál: „Svatbu zatím neplánujeme, na to máme ještě hodně času. Ale jednou bych si jí strašně rád vzal a měl s ní spoustu dětí.“ Paní Křenová z toho byla úplně naměkko. Chlap, co chce mít spoustu dětí. V dnešní době! Proč její syn nemůže být taky takový?

Jakmile vlak zastavil ve stanici, v níž mladík vystupoval, zaplavil paní Křenovou smutek. Dost možná, že už jej nikdy neuvidí. „Držím vám palce, ať vám to všechno vyjde,“ stihla na něj ještě zakřičet, ale to už ji pomalu mizel z dohledu. Vyhlédla z okna a začala tipovat, která to šťastná slečna bude jeho přítelkyní.

Na peróně spatřila stát pěknou blondýnku. Ti dva spolu tvoří nádherný pár, pomyslela si paní Křenová. Ale co to, mladík blondýnku minul a ani koutkem oka o ní nezavadil. Kousek za ní si přidřepl, roztáhl ruce a… To snad ani nemůže být pravda!

K mladíkovi přiběhla dívčina s dlouhými kaštanovými vlasy, které mohlo být tak jedenáct, maximálně dvanáct let, vždyť se jí pod tričkem sotva rýsovalo pučící poprsí a ačkoliv byla štíhlá a vytáhlá, tak nedosahovala výšky dospělých. Ani nezpomalila a skočila mladíkovi do náruče, naráz jej objala rukama i nohama, takže on ji vůbec nemusel přidržovat. Vysela na něm přisátá jako klíště. Ještě než stačil cokoliv říct, dala mu pusu a oba se rozesmáli.

To bylo všechno, co paní Křenová zahlédla. Vlak se dal znovu do pohybu a dvojice jí zmizela z dohledu. Ale ona je měla ještě dlouho před očima. A pořád nemohla pochopit to, co viděla.

Komentáře k povídce

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše tvorba, povídky. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.