Deník ze sexuologické léčby III.

deník ze sexuologické léčbyDruhý měsíc v léčbě byl pro mě plný změn. Po prvním měsíci, kdy jsem byl téměř jen zavřený na baráku, jsem získal možnost chodit ven, podíval se i domů a i v řadě dalších ohledů jsem se posunul v léčbě dál. Zároveň jsem i párkrát malinko vystrčil růžky a byl kritický vůči dění v léčebně.

 

Pátek 16.3.

Dopoledne proběhla zajímavá, příjemná beseda se studenty psychologie a komunikace z Americké univerzity. Je to už hodně dlouho, co jsem se naposledy pokoušel mluvit anglicky (vlastně 10,5 měsíce, vždyť si to pamatuji) a znělo mi to překvapivě málo strašně. Kvůli času, počtu lidí účastnících se besedy a neustálému překládání, nikdo nevyprávěl svůj příběh příliš do hloubky, což mi bylo docela líto, ale těžko by to bylo možné jinak.

Sobota 17.3.

Dopoledne jsem si pročetl sborník textů z XXIII. Bohnických sexuologických dní. Docela zajímavý, potěšily mě jednak rozbory paragrafů nového tr. zákoníku, ale i další články (přednášky), nejvíce asi od pana Šupiny o znaleckém posuzování dětské pornografie. Zaujalo mě také, že z 23 přednášek se hned 10 zcela nebo významnou měrou zabývalo problematikou pedofilie, adolescentofiliemi, zneužíváním dětí, dětskou pornografií apod., očividně se jedná o témata, která jsou i samotnými sexuology chápána jako velmi významná- Zároveň se nemohu úplně ubránit dojmu, že sami odborníci v některých otázkách tak trochu tápou, chybí jim přímá zkušenost i více informací, což je škoda. Možná, že bych v případě zájmu byl v tomto směru schopen částečně pomoci.

Úterý 20.3.

Velké změny. Byl jsem zařazen do regulérní terapeutické skupiny, z toho mám velkou radost. Potěšilo mě i přesunutí z „přibylu“ na pokoj číslo 4, věřím, že tam budu dobře vycházet. Dokonce je tam i šikovnější noční stolek, do kterého se mi vejde víc knížek! Akorát doufám, že přesunem do tmavšího pokoje příliš neutrpí mé kytky.

Další změnou pro mě od příštího týdne bude docházka na pracovní terapii. Přiznám se, že bych raději dělal něco, co by bylo bližší mému srdci a při čem bych mohl lépe využívat své schopnosti, ale na pavilonu 25 snad také nebude špatně. A i kdyby bylo, nesmím zapomínat, že tu nejsem za odměnu.

Jelikož to zítra bude měsíc, co mě sem převezli, budu mít již více příležitostí podívat se ven, na což se těším, obzvlášť při současném jarním počasí.

Přes den se také hodně řešil útěk *****. Nic jsem o tom nevěděl a ani ***** příliš neznal, nebudu se snažit odhalit jeho pohnutky. Jen bych byl rád, kdyby tu v reakci na jeho útěk nebyl zaváděn přísnější režim. Není tu vězení ani detenční ústav, od pacientů se očekává spolupráce (a ti většinou spolupracují) a to i když tu jsou z nařízení soudu. Kdo odsud bude chtít utéct, cestu si najde a to i kdyby se režim zpřísnil. Jakákoliv opatření postihnout především spolupracující pacienty, kteří se snaží propracovat se ven řádnou cestou.

 

Středa 21.3.

Odpoledne jsem se byl v doprovodu pár spolupacientů projít po areálu léčebny. Takto venku jsem nebyl skoro 11 měsíců. Moci se opět volně pohybovat pod širým nebem pro mě byl skoro šok, snové zjevení, téměř něco neuvěřitelného, zároveň však i něco velmi krásného, zkrátka paráda.

Čtvrtek 22.3.

Tentokrát byly ve čtvrtek hned dva terapeutické programy. U arteterapie stále (a asi to bude platit pořád) bojuji se svojí nelibostí v kreslení (furt ale lepší, než kdyby jste po mně chtětli, abych zpíval nebo tančil), nicméně musím říct, že mi právě arteterapie tady poskytuje nejvíce impulsů, abych se nad něčím zamyslel, což vnímám pozitivně.

Dnes jsem dostal za úkol zamyslet se, jak osvobodit své vnitřní dítě, které od mého loňského zadržení policií vnímám stále jako uvězněné, osamělé. Ono je to těžké, protože plně osvobodit jej dokáže jen můj kontakt se skutečnými dětmi, povídání a hraní si s nimi. Částečně v omezené míře se tak může stát třeba i při sportu (s dospělými), případně při hraní na počítači. To je tak vše, co mě napadá v tomto směru, přičemž musím zdůraznit, že ani jedna ze zmíněných aktivit u mě nemá potenciál ono uvězněné dítě osvobodit zcela a naplnit mě dlouhodobě pocitem štěstí.

Druhou cestou k osvobození mého vnitřního dítěte (či spíše zmírnění jeho osamělosti, je náhrada za kontakt s reálným dítětem a to prostřednictvím kultury. Knižní či filmová díla o dětech (pozor, většinou se zároveň nejedná o díla určená především pro děti, aby nedošlo k nedorozumění), popřípadě vlastní tvorba, ve které budou vystupvoat děti, u mě spolehlivě plní roli náhražky za reálné kontakty s dětmi. Z filmů mám na mysli snímky stylu Obecná škola, přičemž celosvětově takových filmů existuje opravdu hodně, osobně v tomto směru celkově považuji za nejlepší díla skandinávské kinematografie. V televizi se mnoha takových filmů nedočkám, takže zde mám v tomto ohledu smůlu. Lepší situace je pro mě na poli četby, kde mám i zde na výběr. V případě tvůrčího psaní (což je pro mě preferovaná forma využití volného času, co zde mám) se a Vámi v blízké době budu muset dohodnout, co mi povolíte (psaní rukou je pro mě přeci jen dost omezující – pomalé, nepřehlední, velmi omezené možnosti zpětné editace textu). Nicméně i zde platí, že žádná náhražka se nevyrovná originálu a nemůže jej nastálo plně nahradit.

Sobota 24.3.

Další krásný den, kdy jsem strávil celé odpoledne venku. Dopoledne jsem uklízel a poté pokračoval ve čtení sexuálních deviací od Petra Weisse.

Neděle 25.3.

Do oběda jsem zvládl artefakt a týdenní úkol, po obědě si pak četl a byl s návštěvou venku. Těší mě, že sem za mnou chodí a mohu být v kontaktu s tolika lidmi. Spousta lidí o mě má stále zájem. Akorát to neustálé omlouvání se každému, že jsem byl neupřímný atd., je poměrně drsný očistec. Platí ovšem, že si za to mohu jedině sám.

Pondělí 26.3.

Večer fotbal, cítím se zničený. Štve mě to, protože tohle se mi dříve nestávalo. Asi výsledek vězení a s ním spojeného deficitu pohybu. No nic, ještě se takhle zničím několikrát a postupně snad naberu kondici, co jsem míval dříve.

Úterý 27.3.

Na vizitě mi na zítřek schválili propustku, mám velkou radost a už se těším domů.

Dnes ráno jsem se cítil hodně unavený, přestože jsem včera šel spát o něco dříve než obvykle, asi následek včerejšího fotbalu a především ztráty kondice ve vězení.

Paní doktorka si na mě vzpomněla s farmakoterapií, počítal jsem, že k tomu dojde, ale upřímně, kdyby zapomněla, byl bych raději. Po pravdě jsem toho názoru, že v mém případě není biologický útlum nutný. Bez užívání jakýchkoliv medikamentů jsem dva roky pracoval s dětmi bez toho, abych se dopustil čehokoliv zlého nebo abych se cítil zmítán naléhavým sexuálním puzením. Za faktory bránící recidivě u sebe považuji náhled, znalost problematiky pedofilie i zneužívání dětí, vlastní zkušenost (nechtěl jsem ublížit – ublížil jsem, chtěl jsem trvalý vztah – vinou deliktu došlo k jeho přerušení/ukončení po mém zadržení policií…) a spokojený život, ve kterém bych v případě provalení opětovného selhání měl co ztratit.

Nicméně farmakoterapii akceptuji jako součást ochranné léčby, kterou mám nařízenou soudně, takže si v tomto ohledu nemohu vyskakovat. Navíc jsem docela zvědavý, co to se mnou začne po pár týdnech dělat a zda / za jak dlouho / v jaké míře se projeví negativní vedlejší efekty (únava, feminizace…), dokonce jsem i četl teorii, že útlum postihuje více deviantní složku sexuality – to jsem teda zvědavý. Přirovnal bych to k tomu, když jsem měl jít do vězení, to jsem byl také zvědavý, jak moc a jak často mě budou spoluvězni mlátit (nakonec to nebylo ani nijak extrémní), ale raději bych si tu zkušenost nechal ujít. No, když to po sobě čtu, tento příměr jsem možná malinko přehnal…

Středa 28.3.

Vrátil jsem se z první propustky domů, kde jsem byl po 11 měsících. Bylo to parádní, klidně bych tam vydržel i déle (ale zase dobrá motivace, proč získávat MA body). Ze všeho nejvíc mě asi potěšilo, že jsem se mohl vidět s babičkou, která už není příliš pohyblivá a proto by i bylo problematické, aby byla třeba i autem vezena sem na návštěvu. Návštěva doma se jistě bude trochu rozebírat v pondělí na skupině, tak se nebudu už dále rozepisovat.

Čtvrtek 5.4.

Cítím se dobře (až překvapivě vzhledem k braní léků), na pokoji je sranda (s Filipem) – odlehčení při jinak vážné léčbě přijde vhod:

„Já ti tu celou dobu lhal, nejsem vůbec pedofil. Jsem zoofil.“

„Víš, já ti také neříkal pravdu. Taky nejsem pedofil.“

„A co teda jsi?“

„Ovečka. Bé.“

Neděle 8.4.

Už když jsme nedávno na komunitě byli informováni o zavádění náramků pro chovance psychiatrické léčebny, měl jsem z této novinky hodně negativní pocity. Nicméně realita, kterou jsem měl možnost shlédnout na zápěstích pacientů pavilonu 25, překonala veškeré mé noční můru:

Obrovité umělohmotné monstrum nevkusnosti je výsměchem estetice i obyčejnému vkusu a nemilosrdně útočí na důstojnost těch, kdož jsou přinuceni jej nosit a to i u těch lidí, kterým už moc důstojnosti nezbývá, jako jsou skomírající klienti místní „čekárny na smrt“ (LDN) – za tento vrchol šerednosti a hnusu by se styděl i nebožtík na pavilonu patologie!

Vždyť i kroužky, jimiž se značkuje ptactvo, jsou mnohem méně nápadné, ošklivé a ponižující! Za méně nevkusné by se snad dalo považovat i to, kdyby se pacienti namísto zrůdných náramků značkovali číslem vytetovaným na předloktí.

Pokud už náramky musí být, nechápu, proč se musí jednat o takovou nepřehlédnutelnou zločinnou nechutnost negující důstojnost nositele. Proč ono monstrum nevkusnosti musí být tak obrovské, že by se na něj čárový kód vešel několikrát? Proč musí vypadat tak, aby každý na padesát metrů poznal, že jste na vycházce z ústavu? Dovedete si představit, jak na tyto umělohmotné okovy, navíc opatřené snadno čitelným nápisem „PL Bohnice“, budou reagovat lidé v MHD, při nákupu v supermarketu, při vyřizování si záležitostí na úřadech apod. – to jistě napomůže bezproblémové resocializaci (nejen) sexuálních deviantů.

Smířit se s náramky je jedna věc. Překousnout jejich hrůznou podobu, je pak ještě mnohem složitější. Pravda, pořád jsou o něco méně ponižující než vězeňský mundur, ale jejich zbytečně okázalá příšernost mi nedopřává klidu, obzvlášť když uvážím jejich nesmyslnost minimálně na některých pavilonech včetně pavilonu sexuologie – nikdo z nás se neztratí ani nezapomene své současné přechodné bydliště a pokud se někdo rozhodne zdrhnout, náramek si během okamžiku snadno sundá – jejich absolutní bezúčelnost tak jen podtrhává efekt ponížení u těch, co je budou nuceni nosit.

Pacienti, co doufali, že náramek schovají pod hodinky, se budou muset doma podívat na půdu, zda neobjeví kukačky po babičce, ostatním nezbude, než v parných letních dnech chodit v mikině či svetru nebo předstírat zlomeninu, případně šílenství.

Diskuse k deníkům

Diskuse k ústavní léčbě (sem prosím směřujte obecnější dotazy k režimu oddělení a na průběh léčby)

 

Kubův deník ze sexuologické léčby:
– část 1
– část 2
– část 3
– část 4
– část 5
– část 6
– část 7
– část 8
– část 9
– část 10
– část 11
– část 12
– část 13
– část 14
– část 15
 
Fílův deník ze sexuologické léčby:
– část 1
– část 2
– část 3
– část 4
– část 5
– část 6
 
Bonus:
– Dopis na rozloučenou
Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Léčba, Texty pacientů. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.