Deník ze sexuologické léčby V.

deník ze sexuologické léčbyPo nějakém čase se opět zavedlo pro všechny pravidlo, že zápisky v deníku mají být rozděleny na část, která bude pojednávat, co daný pacient přes den dělal a na část druhou, která bude věnována emocím, jež přitom zažíval. V léčbě jsem se zabýval především svým postojem k holkám, jež jsem zneužíval. Navíc pro mě bylo těžké překousnout, že terapeuti nechtějí, abych se stýkal s dětmi. Ve složitém období mě stále víc psychicky pomáhal spolubydlící Filip, i když jsem se ještě naplno neodvažoval přiznat, co pro mě znamená.

Středa 27.6.

Odpoledne jsem byl na soudu ofotit si spis a získat audio záznam z jednání před Okresním a Krajským soudem. Také mi přišlo vyúčtování za advokáta – 45 tisíc.

Emoce: Při vstupu do areálu soudu po třičtvrtě roce jsem měl zvláštní, lehce mrazivý pocit. Když jsem si poslechl záznam výpovědi holek, byl jsem na sebe opět hodně nasr*nej, ale k večeru jsem začal být klidnější.

Čtvrtek 28.6.

Dopoledne jsem absolvoval pohovor a zkoušky, poté jsem šel na asertivitu, edukační skupinu jsem kvůli pohovoru zmeškal, což je škoda. Na asertivitě jsem se lehce naštval, příčinou  byla především přetrvávající blbá nálada ze včerejška. Ale pokud už nic jiného, tak jsem si aspoň procvičil zvládání porážek. 🙂 Večer jsem koukal na film.

Emoce: Drží se mě teď blbá nálada, sebeobviňování, výčitky. Potřebuju se do něčeho zažrat, vzít si náročný úkol, na který bych upřel svůj intelekt a tím zatlačil současné myšlenky do pozadí. O něčem takovém i vím. Zároveň se těším na sobotu, kdy očekávám výrazné zlepšení nálady v souvislosti s propustkou.

Chodba na pavilonu 5 v PL Bohnice

Chodba na pavilonu 5 v PL Bohnice

Pondělí 16.7.

Po delší době jsem byl dopoledne na stěhování, což byla příjemná změna. Na pavilonu 25 jsem se už včera domluvil, že jim bude stačit, když dnes přijdu jen odpoledne. Arteterapii jsem raději vynechal, ale když jsem se později dozvěděl, co se kreslilo, přišlo mi to jako docela zajímavé téma a trochu jsem zalitoval, že jsem nešel. Stejně ale příště raději spíš nepůjdu. 🙂

Emoce: Na skupině jsem byl trochu naštvaný, byť je určitě i možné naštvat mě mnohem víc. Navíc mi přijde, že to ze mě z části docela rychle spadlo. Během zametání a vytírání na pavilonu 25 jsem přemýšlel, proč jsem se naštval a především, co konkrétně mě naštvalo. Myslím si, že to naštvání má hlubší kořeny, nejde jen o to, že jste mi (celá skupina) něco vytkli. To mě tedy může naštvat i samo o sobě, ale tentokrát v tom podle mě bylo i něco víc.

Zpět na povrch se vyplavily některé starší věci, které mě štvou dlouhodobě a které jsem měl po nějaký čas zastrčeny hlouběji v hlavě a přímo na ně nemyslel. Štve mě postoj lidí k pedofilii, vypichování a zvýrazňování negativ a rizik a zároveň přehlížení nebo neuvědomování si skutečnosti, že s tím mnozí dovedou žít řádný život prospěšný druhým lidem, velmi často dětem, kterým se nijak nevyhýbají.

Ještě víc mě štve, když slyším (dnes to zdaleka nebylo poprvé), že jsem si deliktem zavřel dveře (k práci s dětmi či jakémukoliv častějšímu kontaktu s nimi). Ne proto, že by to nebyla – z mého pohledu bohužel – pravda, ty dveře jsem si skutečně zřejmě natrvalo zabouchl. Vytáčí mě něco jiného – když jsem si ony dveře přibouchával, vůbec jsem netušil, že takové dveře (možnost pracovat s dětmi, cítit se přitom šťastný, spokojený, uznávaný a vyzdvihovaný za svou práci všemi lidmi okolo) existuje. Kdybych o nich věděl, kdybych se vyznal sám v sobě, neprovinil bych se na Terce s Kačkou a nezavřel bych ony dveře. Kdyby…

Štve mě, že mně po celé mé dospívání a ani později (než už bylo pozdě) nikdo – opakuji vůbec nikdo – jakkoli nepomohl s problémy vyvěrajícími z mého sexuálního zaměření a to jak přímo nebo alespoň nepřímo (formou nějaké brožurky, pořadu v TV, sexuální výchově ve škole). Vždyť by nejspíš stačilo několik přesně podaných základních informací o pedofilii, co by mi pootevřely oči a já už bych se poté o to sám zajímal, našel si informace, vyrovnal se sám se sebou a vyvaroval se pohlavního zneužívání dětí.

Proč se ke mně žádné takové informace včas nedostaly? Proč jedinými lidmi, kteří mi nakonec byť už s křížkem po funuse dokázali pomoci poznat své zaměření a vyrovnat se s ním, byli ti zbytkem světa démonizovaní pedofilové?

Mám hluboko v sobě zakořeněnou zlost na všechny psychology, sexuology a jiné odpovědné osoby, že alespoň z mého pohledu činí strašně málo ve věci prevence a osvěty. Pedofilovi se snaží pomoci, až když něco spáchá (to už je ale pozdě) nebo když jim dobrovolně přijde do ordinace (to dovede málokdo, zvlášť, když třeba mě ani nenapadlo, z čeho vyvěrá můj problém a tak mě návštěva sexuologa v době, kdy ještě bylo co zachránit, vůbec nenapadla). Proč neexistují preventivní programy zaměřené na dospívající mládež, mezi kterou je také nezanedbatelné procento pedofilů, kteří potřebují pomoc, aby se vyrovnali se svou jinakostí. Ale kdo jim pomůže?

Zároveň mě štve, když slyším, že bych se měl pokud možno izolovat od dětí, kvůli tomu, co jsem dřív provedl. Ano, co jsem udělal holkám je hrozné, budu si to vyčítat do konce života a v jistém smyslu je to pro mě i tím největším trestem. Ale to už si nikdy nezasloužím druhou šanci? Jedním z mých nejoblíbenějších literárních děl, které jsem přečetl vícekrát, jsou Bídníci od Victora Huga o Jeanu Valjeanovi. Věří někdo v reálu na možnost nápravy hříšníka? Protože pokud ne, asi bych se měl rovnou oběsit, můj život nebudu už nikdy mít žádnou cenu – to vše proto, že jsem si kdysi zabouchl jisté dveře, o nichž jsem vůbec nevěděl, že existují a nikdo mi to neřekl.

Z toho všeho pramenilo mé naštvání na pondělní skupině. A jelikož jsem obětoval spoustu času, abych to sem takto hezky vypsal, naštvaný budu ještě pořád. Jsou to takové křivdy, které hluboko v sobě nosím a občas (jako dnes) vyvěrají na povrch. Nemyslím na to pořád, navíc si racionálně uvědomuji, že skutečnost tomu, jak vše vidím já, úplně neodpovídá, jako bych se taky vymlouval na druhé („nikdo mi nepomohl“) za to, co jsem udělal, přitom to byla má chyba a sám si za ni nesu odpovědnost. Chybějící prevenci přesto vnímám jako zásadní nedostatek a velké množství své energie vkládám do snahy pokusit se to změnit. Snad dopomohu někomu, aby neopakoval mé chyby. Mám se tak v životě pořád o co snažit a být prospěšný.

Úterý 17.7.

Opět mě čekala hromada práce na pavilonu 25 (nebyla tam žádná uklízečka), mezitím relaxace a skupina. Filip mi zapůjčil k přečtení svůj starý deník, tak jsem si pročetl zápisky od loňského srpna. Párkrát mě tam docela hnusně zdrbal. Ale možná měl i v něčem pravdu. Každopádně ho mám za svého kamaráda. Teď se na pokoji smějeme. Jako vždycky. 🙂

Emoce: Nyní se cítím uvolněně, tváře mě bolí od smíchu. Předtím jsem se po včerejší skupině cítil vnitřně částečně vyvedený z rovnováhy, měl jsem pocit, že se nedovedu plně soustředit a potřebuji psychický odpočinek.

Středa 18.7.

Dopoledne jsem byl na pavilonu 25, odpoledne na úřední propustce, kde jsem si úspěšně zařídil vše, co jsem potřeboval. Během dne jsem si povšiml naštvání přinejmenším několika pacientů na sestru Janku za způsob, kterým rozdává mínusáky. Sám jsem ráno, když jsem viděl, že přišla do služby, udělal svůj rajon po předchozích zkušenostech důkladněji než obvykle, ale výsledek byl jako vždy: sestra Janka = mínusové body, jakákoliv jiná sestra = žádné body. Mám pocit, že záleží víc na tom, jaká sestra přijde do práce, než na tom, jak moc (ne)poctivě dělám rajon.

Emoce: Naštvání kolem poledne, potom jsem to ale hodil za hlavu a soustředil se na propustku. večer jsem už byl klidnější.

Pátek 27.7.

Po konfliktech s paní z kuchyně v patře pavilonu 25 jsem si z naštvání zatrucoval, využil dopoledního stěhování a vůbec tam nešel, přičemž mě hřála představa, jak paní, která se mnou byla – dle mě tak nezaslouženě – nespokojená a pomlouvala mě za zády, si celé patro hezky uklízí sama.

Emoce: Zítra propustka. Hurá!

Jídelna na pavilonu 5 v PL Bohnice. Za zmínku stojí zvlášť obrázky plačících dětí na zdi. Ze začátku to člověku bere chuť k jídlu, pak si zvyknete. Těžko tedy říct, zda je účelem znechutit pacientům pobyt či je naučit být otrlými a lhostejnými vůči dětskému utrpení.


Jídelna na pavilonu 5 v PL Bohnice. Za zmínku stojí zvlášť obrázky plačících dětí na zdi. Ze začátku to člověku bere chuť k jídlu, pak si zvyknete. Těžko tedy říct, zda je účelem znechutit pacientům pobyt či je naučit být otrlými a lhostejnými vůči dětskému utrpení.

Neděle 29.7.

Byl jsem pracovat v patře na pavilonu 25. Mé páteční teatrálně trucovité chování asi zabralo, protože paní z kuchyně na mě žádné poznámky neměla, byť byla opět příjemná jako bolavý zub. Místo na mě si ale tentokrát stěžovala na *****, že jí ještě nepřišel spravit koště. Pokud budu moci, raději budu stejně chodit do přízemí. Večer jsem načmáral artefakt a sesmolil týdenní úkol.

Chtěl bych se ještě vrátit k otázce předsednictví a nezbytnosti jeho absolvování pro propuštění. Musím napsat, že nutnost této podmínky aplikované na většinu pacientů nechápu. Naopak vnímám velké riziko, že komunita takto může dlouhodobě blokovat propuštění neoblíbeného spolupacienta. Takovou moc by podle mě komunita mít neměla. Nemyslím si, že by neabsolvování předsednictví, pokud by neexistovaly žádné jiné překážky, mělo komukoliv bránit v propuštění.

Neberu ani argument, že je potřeba, aby si **** během předsednictví procvičil komunikování s lidmi a zvládání stresových situací. On toho předseda zase tolik nedělá (a s řadou věcí bych mu stejně výrazně pomohl). Myslím, že poslouchat, jak na skupině mluvím o svých deliktech, je pro něj mnohem více stresující, než by bylo cokoliv, co by jej potkalo ve funkci předsedy. Vidím mu to na očích. Nepochybuji, že kdybych ho potkal ve vězení, tak by mě přinejmenším přizabil. Tady se ale ohromně kontroluje. Zátěžových situací už tu podstoupil celou řadu a obstál, ostatně i jeho čtvrteční nezvolení do spolusprávy bylo jedním takovým momentem. Nepřipadá mi tak nezbytné, aby musel absolvovat předsednictví.

Tím neříkám, že nemohou být jiné důvody, které brání, abyste ho příští měsíc nedoporučili na propuštění, ale pokud byste tak měli učinit jen na základě neabsolvování předsednictví, přišlo by mi to hodně hloupé.

Takový ***** předsednictví nezvládl, ale dle mě to znamená jen to, že pro takovou funkci nemá předpoklady (a neměl být zvolen a nemělo se to po něm chtít), z čehož ale vyvozuji pouze to, že by venku asi nezvládl řídit vlastní firmu, což myslím stejně nechce, tak co na tom záleží? Nemělo by to být něco, co by mu samo o sobě bránilo v propuštění.

A potom Filip. Nepochybuji, že má dost inteligence a rozvahy, aby předsednictví hravě zvládl. V jeho případě je to jen taková formalita. Jenže formalita, na kterou může čekat velmi dlouho, protože je u řady pacientů neoblíbený. Musím zopakovat, že se mi vůbec nelíbí, že (ne)oblíbenost v komunitě může být takto nepřímo faktorem určujícím, kdy kdo bude propuštěn do ambulantní léčby. Přijde mi to postavené na hlavu.

Ano, léčbu si protáhl hlavně sám svými průšvihy, ale protahovat ji ještě dál, protože je neoblíbený? Nevím, jak pracuje na skupině, ale jak jsem ho poznal, přijde mi, že už mu ústavní léčba nemá co dát. Vždyť mě pomalu ve dne v noci vysvětluje a hučí do mě, že se mám přestat zabývat dětmi a najít si jiné zájmy. Až to od něj hezký není!

Ovšem jestliže má sexuologickou léčbu fakticky za sebou, držet ho tu třeba ještě několik měsíců (teď je *******, potom se bude na předsedu tlačit ****) jen protože nebyl ještě předsedou, by mi přišlo jako velká sviňárna. Další věcí je to, že neustále opakování ze strany terapeutického týmu, že absolvování předsednictví je nutnou podmínkou pro propuštění, vyvolává úplně zbytečné napětí a rozbroje v komunitě a odpoutává to pozornost pacientů od samotné léčby.

Osobně jsem proto, aby ti, co jsou připraveni na propuštění, byli připuštěni v nejbližším termínu k primářské i přesto, že případně neprošli předsednictvím. Protože vážně nechápu, jak tohle může být důvodem, aby tu někdo byl držen déle, než sexuologická léčba vyžaduje. Nechápu.

Sám se na předsednictví těším, podle mě přináší řadu benefitů (vlastní pokoj, možnost nechodit dopoledne do pracovní terapie) a rád jej budu vykonávat třeba až do svého propuštění. Nemyslím si tedy, že by bylo nutné pacienty do předsednictví hnát s tím, že je jinak nepustíte. Přijde mi to jako blbost, nechápu nezbytnost absolvování předsednictví pro propuštění a je mi to celé proti srsti.

Emoce: Dobré, jsem trochu rozladěn situací kolem předsednictví (viz výše) a to přestože se to netýká přímo mě. Těším se na další týden.

 

Diskuse k deníkům

Diskuse k ústavní léčbě (sem prosím směřujte obecnější dotazy k režimu oddělení a na průběh léčby)

 

Kubův deník ze sexuologické léčby:
– část 1
– část 2
– část 3
– část 4
– část 5
– část 6
– část 7
– část 8
– část 9
– část 10
– část 11
– část 12
– část 13
– část 14
– část 15
 
Fílův deník ze sexuologické léčby:
– část 1
– část 2
– část 3
– část 4
– část 5
– část 6
 
Bonus:
– Dopis na rozloučenou
Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky, Léčba, Texty pacientů. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.