Dětská pornografie a její trestně-právní definice – II. díl

K vymezení pojmů dětské pornografie, resp. pornografického díla a jeho forem a pojmů s tím souvisejících, odkazuji na předchozí výklad.

Konkrétní trestně-právní normy vztahující se k dětské pornografii

Trestný čin „Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií“ (§ 192 TZ)

  • (1) Kdo přechovává fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem, bude potrestán odnětím svobody až na dva roky.
  • (2) Stejně bude potrestán ten, kdo prostřednictvím informační nebo komunikační technologie získá přístup k dětské pornografii.
  • (3) Kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem, anebo kdo kořistí z takového pornografického díla,
    bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.
  • (4) Odnětím svobody na dvě léta až šest let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 3
    • a) jako člen organizované skupiny,
    • b) tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
    • c) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
  • (5) Odnětím svobody na tři léta až osm let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 3
    • a) jako člen organizované skupiny působící ve více státech, nebo
    • b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

Odstavec první ustanovení § 192 ve své základní skutkové určuje trestnost přechovávání dětské pornografie. Pojem přechovávání je třeba chápat jako možnost dispozice s tímto matriálem (ať už je v tištěné nebo elektronické podobě) a rozumí se jím jakýkoliv způsob držení dětské pornografie. Pachatele se daného jednání dopustí vždy, pokud má dětskou pornografii ve své, třebaže ne bezprostřední moci. Nezáleží na účelu a délce doby přechovávání, způsobu umístění, vzdálenosti od pachatele či postupu, jakým pachatel k přechovávanému materiálu přistupuje, pokud tak vůbec činí. Trestné je tedy úmyslné přechovávání jakékoliv formy dětské pornografie např. v tašce, ve stole, doma, u známých, na pracovišti, na skladě, v bankovním depozitu, na pevném disku počítače, v paměti mobilního telefonu, na přenosných paměťových zařízeních a médiích (flash disky, SD karty, DVD apod.), v e-mailové schránce nebo na serveru se vzdáleným přístupem či na webovém úložišti apod.
Naopak pod tento odstavec nelze podřadit a z důvodu chybějícího znaku dispozice ze strany uživatele nelze za přechovávání považovat pouhé prohlížení dětské pornografie na webových stránkách a s tím spojené možné automatické ukládání dat do vyrovnávací paměti, případně ukládání dočasných internetových souborů či cookies, protože není naplněn znak možnosti dispozice s vyobrazeným materiálem. Tato činnost je ovšem trestná v kvalifikované skutkové podstatě dle § 192 odst. 2, tzn. jako získání přístupu k dětské pornografii prostřednictvím informačních a komunikačních technologií.

Tím se dostáváme k odstavci druhému, dle kterého je trestným nejen samotné šíření dětské pornografie a její držení, ale také její získávání (například prostřednictvím internetových stránek). Je zřejmé, že pojem „informační a komunikační technologie“ je dosti široký a neurčitý a může být provázen určitými výkladovými problémy. Zatímco „veřejně přístupnou počítačovou sítí“ se ve smyslu odstavce 4 písm. b) tohoto ustanovení rozumí funkční propojení počítačů do sítí s cílem vytvořit informační systém s tzv. dálkovým přístupem (v praxi především internet), neurčitý pojem „informační a komunikační technologie“ je určitě rozsáhlejší, už jen z důvodu chybějící podmínky veřejné přístupnosti.
Co se týče pojmu „získání přístupu“, je zřejmé, že je účelem příslušného ustanovení postihnout zejména prohlížení dětské pornografie, typicky na webové stránce či jiném vzdáleném úložišti nespadajícím do dispozice pachatele. Daný trestný čin by tak neměl být spáchán v případě, kdy by ony technologie byly využívány pouze nepřímo. Pokud by si tedy např. pachatel prostřednictvím internetového objednávkového formuláře, e-mailu či telefonu objednal zásilku obsahující dětskou pornografii na fyzickém nosiči, která by mu měla být následně doručena přepravní službou, mělo by jeho jednání být kvalifikováno pouze jako přechovávání dětské pornografie podle § 192 odst. 1 TZ (pokud by došlo k doručení zásilky), nebo jako pokus takového trestného činu (pokud by k doručení nedošlo).
Nabízí se také otázka, zda je trestné, pokud někdo například zhlédne dětskou pornografii, která mu byla jinou osobou zaslána do e-mailové schránky. Diskuze na toto téma vyřešil Nejvyšší soud, když ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl: „Samotné zaslání pornografického díla existujícího v elektronické podobě prostřednictvím elektronické pošty (tzv. e-mailu) do soukromého úložného prostoru využívaného určitou osobou nelze považovat za naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel učinil takové dílo veřejně přístupným ve smyslu § 192 odst. 2 tr. zákoníku.“ (usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tdo 641/2012). Nicméně se tím vracíme zpět k odstavci prvnímu, dle kterého by se příjemce v případě, že by takovou pornografii z mailové schránky ihned nesmazal coby nevyžádanou, ale úmyslně si ji nadále ponechal, mohl dopustit přechovávání dětské pornografie ve smyslu tohoto odstavce.

Závěrem lze uvést, že podle TZ není postihováno samotné prohlížení dětské pornografie, pokud zároveň nejsou naplněny znaky podle § 192 odst. 1 a 2 TZ (např. účast na projekci filmu majícího povahu dětské pornografie, ať už se jedná projekci soukromou či veřejnou).

Odstavec třetí trestá šíření dětské pornografie, přičemž uvádí demonstrativní (neúplný) výčet způsobů šíření, a sice jako vyrobení, dovezení, vyvezení, provezení, nabídnutí, veřejné zpřístupnění, zprostředkování, uvedení do oběhu, prodání nebo jiné opatření pro někoho jiného. Současně zde zákonodárce vyjmenovává možné podoby pornografického díla, které může být fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné, kdy se opět jedná o demonstrativní výčet.
Tento odstavec také zavádí trestnost tzv. „kořistění“ z dětského pornografického díla, které pachatel šíří, jenž je v komentáři k TZ definováno jako „jakýkoli způsob získávání majetkového prospěchu z tohoto díla“. Jako příklad kořistění se pak uvádí například pronájem prostorů k výrobě dětské pornografie, jejich zveřejnění na webových stránkách, nebo odkaz na takové dílo, to vše za předpokladu, že si je daná osoba vědoma skutečnosti, že se jedná o dětské pornografické dílo (Šámal, Trestní zákoník). Kořistění se pachatel dopustí také např. pronájmem či prodejem technického vybavení k výrobě dětské pornografie (za předpokladu, že je mu známo, k čemu má toto vybavení sloužit), poskytnutím placené inzerce či získáním podílu na zisku z prodeje či šíření dětské pornografie. Pokud pak získá pachatel majetkový prospěch (tj. kořistí) ze samotné účasti dítěte na díle, spáchá zločin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 TZ.

Kvalifikovaná skutková podstata dále pokračuje v odstavci čtvrtém a pátém. Tyto odstavce směřují na spáchání tohoto trestného činu jako člen organizované zločinecké skupiny nebo spáchání tohoto trestného činu tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Jak konstatoval Nejvyšší soud, účelem tohoto ustanovení je přísnější postih šíření závadného obsahu masově či hromadně účinnými prostředky takovým způsobem, aby se tímto obsahem mohl seznámit blíže neurčený a neomezený počet adresátů, resp. počet dostatečně vysoký (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 7 Tdo 809/2011). V jiném svém rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvedl, že se musí jednat o podstatně širší okruh lidí, než jaký postačuje k naplnění základní skutkové podstaty daných trestných činů (usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tdo 641/2012).

„Organizovaná zločinecká skupina“ je společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti (viz § 129 TZ).

Význam pojmů „tisk“, „film“, „rozhlas“ a „televize“ je dle mého názoru jasný a není třeba je nějak hlouběji rozebírat, byť je taková formulace v dnešní době vzhledem k technologickému vývoji poněkud archaická. Z pojmu „rozhlas“ lze nicméně s ohledem na jeho význam dovodit, že z hlediska zákona se dá považovat za dětskou pornografii i zvukový záznam, bude-li naplňovat znaky „jiného pornografického díla“ a současně bude zjevné, že je na něm zachyceno dítě (např. hlasité čtení erotické povídky do zařízení pro záznam zvuku, případně zvukový záznam pohlavního styku či jiného sexuálního chování). Stejně tak z pojmu „tisk“ lze dovozovat, že dětskou pornografií mohou být míněny i texty, např. ve formě erotických povídek, jak již bylo uvedeno výše.

Pokud se týče pojmu „film“ a jeho srovnání, resp. analogické rozšíření na digitální videosoubor sdílený elektronickou formou, Nejvyšší soud vyjádřil názor, že je z hlediska naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty (a tedy okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby) nutné posoudit též rozsah dotčeného pornografického filmového díla. Je-li film jako dílo svým rozsahem z časového hlediska v rozsahu desítek minut až několika hodin, jsou k e-mailu připojené videosoubory (videoklipy) záležitostí několika vteřin nebo nanejvýš minut. Aby se zpřístupnění díla formou připojeného videosouboru svojí intenzitou vyrovnalo zpřístupnění díla filmem, musí se jednat o výrazně větší počet veřejně přístupnou počítačovou sítí odeslaných videosouborů, což o to víc platí v případě opatření fotografického díla. Skutečnost, že pachatel vyrobil filmové dílo mající charakter tvrdé pornografie a následně ho učinil veřejně přístupným nebo uvedl do oběhu nemusí bez dalšího znamenat, že spáchal daný čin filmem, nebyla-li zároveň splněna podmínka dostatečně vysokého počtu adresátů (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 687/2011).

Pojmu „veřejně přístupná počítačová síť“ je třeba věnovat větší pozornost, neboť se s ohledem na technologický vývoj společnosti bude jednat nejspíše o nejčastější způsob šíření pornografie. Již výše bylo zmíněno, že se dle ustáleného výkladu veřejně přístupnou počítačovou sítí rozumí funkční propojení počítačů do sítí s cílem vytvořit informační systém s tzv. dálkovým přístupem, tedy především internet. Je celkem zřejmé, že za takovou síť nelze považovat uzavřenou počítačovou síť, u které chybí podmínka veřejné přístupnosti, přesto se mohou vyskytnout i sporné případy např. sice lokální, avšak veřejně přístupné, institucionální počítačové sítě, jaké mohou provozovat třeba veřejné knihovny. Daný pojem je v literatuře i v judikatuře vykládán v souvislosti s podmínkou možnosti tzv. dálkového přístupu, ačkoliv to z jeho obsahu přímo nevyplývá, což by v praxi mohlo mít význam právě u veřejně přístupných lokálních počítačových sítí. Konečně za určitých okolností může být i zcela uzavřená (např. podniková) počítačová síť prostředkem šíření závadného materiálu jiným obdobně účinným způsobem.

Jistý výkladový problém představuje vztah elektronické pošty (e-mailu) jako možného prostředku šíření závadného obsahu, k pojmům veřejně přístupné počítačové sítě a jiného obdobně účinného způsobu. Touto problematikou se opakovaně zabýval Nejvyšší soud, přičemž lze v jeho přístupu v průběhu času vysledovat jistý názorový rozpor.

Pravděpodobně poprvé se k tomuto tématu vyjádřil Nejvyšší soud v září roku 2010, kdy uvedl, že přeposíláním digitálních fotografií s tématikou dětské pornografie do e-mailových schránek dalších osob byl mimo jiné naplněn znak spáchání činu veřejně přístupnou počítačovou sítí (usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 6 Tdo 1135/2010). Z citovaného rozhodnutí bohužel nejsou patrné další podrobnosti, nicméně lze dovodit, že pachatel pravděpodobně sdílel s více osobami přístup k několika e-mailovým schránkám.

Další rozhodnutí Nejvyššího soudu se pak týkalo případu, kdy obviněný rozeslal ze své e-mailové schránky různým adresátům 163 zpráv obsahujících dětskou pornografii. Nižší soudy opět rozhodly ve smyslu, že nebyl s ohledem na soukromou povahu heslem chráněných e-mailových schránek a zpráv podléhajících ochraně listovního tajemství při spáchání činu naplněn znak veřejně přístupné počítačové sítě. Nejvyšší soud se v daném případě neztotožnil se závěry nižších soudů, nicméně jednoznačně nedal za pravdu ani státní zástupkyni. V rámci svých úvah pak přímo nevyloučil, avšak ani nepotvrdil, že byl daný čin spáchán veřejně přístupnou počítačovou sítí, a zároveň upozornil, zejména s ohledem na enormní počet příjemců, na možnost alternativy spáchání činu jiným obdobně účinným způsobem. Z celkového vyznění rozhodnutí je patrné, že se Nejvyšší soud přiklání spíš k druhé možnosti, přesto výsledné posouzení nechal na odvolacím soudu, kterému uložil povinnost věc znovu projednat (usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 8 Tdo 1467/2010).

V jiném rozhodnutí pak Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že obecně je „zaslání pornografického díla elektronickou poštou uvedením do oběhu prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě“ a naplňuje tak formálně znaky předmětné kvalifikované skutkové podstaty, nicméně vzhledem k soukromé povaze e-mailové korespondence se jedná o využití veřejně přístupné počítačové sítě způsobem nikoliv veřejně přístupným. Zároveň Nejvyšší soud uvedl, že se v daném případě, kdy obviněnému bylo prokázáno pouze 5 odeslaných e-mailových zpráv s dětskou pornografií, nejednalo ani o spáchání činu jiným obdobně účinným způsobem ve smyslu příslušného ustanovení tr. zákona, protože by pro naplnění tohoto znaku musela být dětská pornografie rozeslána většímu počtu adresátů, aby jednání vykazovalo zákonem požadovanou hromadnou účinnost (usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 3 Tdo 414/2011).

Výše nastíněné výkladové problémy vedoucí k nejednotnému a nekomplexnímu přístupu v rozhodovací praxi vyústily v lednu roku 2013 vydáním stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu. Kolegium došlo k závěru, že „rozesílání pornografických děl prostřednictvím elektronické pošty mezi tzv. e-mailovými schránkami, chráněnými individuálními přístupovými hesly, nenaplňuje znak ‚veřejně přístupná počítačová síť‘ ve smyslu § 191 odst. 3 písm. b) a § 192 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku“, a že „v případě rozesílání pornografických děl na větší počet e-mailových adres, je-li význam tohoto jednání pro šíření díla právě s ohledem na počet oslovených adresátů srovnatelný se spácháním trestného činu tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo veřejně přístupnou počítačovou sítí, naplňuje znak „jiným obdobně účinným způsobem“ ve smyslu § 191 odst. 3 písm. b) a § 192 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku“. K druhé právní větě trestní kolegium uvedlo, že uvedený znak bude naplněn v případě, kdy pachatel rozeslal pornografii 163 adresátům, s tím, že uvedená podmínka srovnatelnosti může být splněna i v případě menšího počtu adresátů. Podle názoru trestního kolegia tomu tak bude zpravidla, když jejich počet bude tvořit několik desítek (stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tpjn 300/2012).

Nad rámec výše uvedeného lze v souvislosti s pojmem veřejně přístupné počítačové sítě lze ještě poukázat na velmi aktuální problematiku sociálních sítí jako je např. Facebook či český portál Lidé.cz. Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že pokud „slouží veřejně přístupná počítačová síť pouze jako prostředek pro přenos zprávy jednotlivým konkrétním uživatelům (obdobně jako dopis zasílaný poštovní přepravou), nelze podle názoru Nejvyššího soudu považovat za naplněný znak spočívající ve spáchání činu veřejně přístupnou počítačovou sítí“ (usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 5 Tdo 641/2012). Zároveň NS opět připustil, že by mohl být, vedle případu rozesílání e-mailové zprávy obsahující dětskou pornografii širšímu okruhu osob, čin spáchán veřejně přístupnou počítačovou sítí také za situace, kdy by pachatel zveřejnil přístupové údaje k e-mailové schránce dalším osobám.
K povaze i účelu sociálních sítí se v rámci tohoto případu vyjádřil i Ústavní soud a poukázal především na rozličné funkce, které tyto služby svým uživatelům nabízejí (včetně obvyklé možnosti zasílání individuálně adresovaných soukromých zpráv). Dle Ústavního soudu pak z problematiky sociálních sítí a podstatných funkčních rozdílů mezi různými platformami „vyplývá celá řada otázek, kterým se soudy v podobných případech musejí věnovat. Před tím, než dospějí k rozhodnutí, by si měly ujasnit, jaké funkcionality měl pachatel k dispozici, jaké skutečně využil, a co toto využití z hlediska rozsahu jeho trestné činnosti znamená.“ Soudy by se tak měly při dokazování v obdobných případech zabývat funkcemi konkrétní služby, možnostmi jejich nastavení a skutečností, zda uživatel tyto funkce používal, dále např. úrovní soukromí uživatelského profilu, počtem kontaktů uživatele atd., přičemž nelze tyto aspekty pominout pouhým obecným konstatováním, že předmětná služba či webová stránka je sociální sítí (Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III.ÚS 4244/12).

„Jiným obdobně účinným způsobem“ může být např. záznam na jakémkoliv zvukovém, obrazovém či datovém nosiči, avšak pouze za podmínky jeho zpřístupnění většímu počtu posluchačů nebo diváků, tedy veřejnosti ve formě blíže neurčeného počtu lidí bez ohledu na to, zda je takový přístup zcela volný či určitým způsobem omezený (např. placený). Z dovětku „nebo jiným obdobně účinným způsobem“ je nicméně patrné, že se v případě tohoto ustanovení jedná o demonstrativní výčet, který může být analogicky rozšířen i na jiná obdobná média.

„Značným prospěchem“ se v odstavci 4 rozumí zisk převyšující částku 500 000 Kč, „prospěchem velkého rozsahu“ v odstavci 5 pak zisk převyšující částku 5 000 000 Kč (viz § 138 TZ).

V případě odstavců 1 až 3 se jedná o přečin (který může být v důvodných případech řešen např. podmíněným zastavením trestního stíhání nebo upuštěním od potrestání), naopak v odstavcích 4 a 5 jde již o zločin (viz § 14 TZ).

Z ustanovení § 53 TZ pak vyplývá, že v případě vyslovení viny přichází v úvahu ještě vyhoštění, zákaz pobytu, peněžitý trest (pokud by se neuložil trest pro propadnutí věci či jiné majetkové hodnoty), nebo obecně prospěšné práce v případě, že nebude uložen trest odnětí svobody.

Trestný čin „Zneužití dítěte k výrobě pornografie“ (§ 193 TZ)

  • (1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě pornografického díla nebo kořistí z účasti dítěte na takovém pornografickém díle, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
  • (2) Odnětím svobody na dvě léta až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
    • a) jako člen organizované skupiny, nebo
    • b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
  • (3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
    • a) jako člen organizované skupiny působící ve více státech, nebo
    • b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

Na rozdíl od § 192 TZ, který definuje trestný čin, jenž nemusí nutně zahrnovat účast dítěte při takovém jednání, tento paragraf míří na aktivity, které zahrnují fyzickou účast osoby mladší osmnácti let, neboť zde zákonodárce nepracuje se souslovím „osoba, jež se jeví být dítětem“, když uvádí toliko pojem „dítě“. Způsoby zneužití dítěte uvádí toto ustanovení taxativním (úplným) výčtem:

Pojem „přimět“ zákonodárce využívá ve smyslu využití vlivu, který má pachatel ve vztahu k dítěti (např. učitelem).
„Zjednání a najmutí dítěte“ zahrnuje uzavření dohody mezi dítětem a pachatelem, přičemž najmutí oproti zjednání zahrnuje úplatu, ať už ve finanční, naturální nebo jiné podobě.
„Zlákáním“ je pak myšleno zneužití dítěte s nepravdivým slibem určitých výhod (např. ve smyslu nadržování ve škole, nikoli finanční úplaty).
„Svedení“ je velice podobné zlákání, nicméně zde nejde o otevřené přesvědčování dítěte k účasti na pornografickém díle, ale spíše o skrytý úmysl pachatele (když tento například ví, že se dítě pravidelně účastní pornografických děl, a tedy cíleně si toto dítě vybere).
„Zneužít“ dítě ve smyslu tohoto ustanovení lze pouze tehdy, pokud toto zneužití dítěte je spácháno osobou, která má ve vztahu k dítěti práva nebo povinnosti (např. rodič).

V případě odstavce 1 se v základní skutkové podstatě jedná o přečin, v odstavcích 2 a 3 jde již o zločin, kdy žádné „alternativní“ možnosti dořešení (jako např. obecně prospěšné práce nebo upuštění od potrestání) již nejsou možné. Stejně jako v případě § 192, i zde zákon při spáchání tohoto trestného činu připouští také možnost vyhoštění, uložení zákazu pobytu a v případě majetkového prospěchu též uložení peněžitého trestu (viz. § 67 TZ). Na rozdíl od § 192 zde však nepřipadá v úvahu trest propadnutí majetku (viz. § 66 TZ).

Trestný čin „Účast na pornografickém představení“ (§ 193a TZ)

Kdo se účastní pornografického představení nebo jiného obdobného vystoupení, ve kterém účinkuje dítě, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Pornografickým představením se v tomto případě rozumí „živé vystoupení využívající dítě, jež v něm účinkuje, k vytvoření pornografického díla určeného určitému publiku, a to zejména osobám jej přímo sledujícím, ale též osobám, jež je sledují i prostřednictvím informačních a komunikačních technologií. (Draštík a kolektiv, Trestní zákoník). Oproti § 192 ovšem nezahrnuje skutková podstata účasti na pornografickém představení kromě osoby dítěte i osobu, která se jako dítě jeví. Nebude zde tedy posuzováno vzezření osoby, která je předmětem pornografického představení, ale pouze věk této osoby.

Příkladem účasti na pornografickém představení může být například pozorování pornografického představení v nočním klubu, nebo prostřednictvím online přenosů. Ačkoli název ustanovení může svádět k takovému výkladu, podle nějž by byl pachatel aktivní osobou v pornografickém představení, ve skutečnosti je skutková podstata tohoto trestného činu naplněna již při pasivním sledování takového představení.

Jak je patrné z nízké horní hranice trestní sazby, jedná se o přečin a soud (resp. státní zástupce) tak má možnost při jeho projednávání využít veškeré alternativní způsoby jeho vyřešení.

Trestný čin „Navazování nedovolených kontaktů s dítětem“ (§ 193b TZ)

Kdo navrhne setkání dítěti mladšímu patnácti let v úmyslu spáchat trestný čin podle § 187 odst. 1, § 192, 193, § 202 odst. 2 nebo jiný sexuálně motivovaný trestný čin, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

O tomto trestném činu se zmíním pouze okrajově, neboť jeho spáchání za účelem výroby dětské pornografie je jen jedním z možných motivů pachatele.

Ustanovení konkrétně vyjmenovává trestný čin pohlavního zneužití dítěte mladšího patnácti let (v jeho prvním odstavci), výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, zneužití dítěte k výrobě pornografie a svádění k pohlavnímu styku osobu mladší patnácti let. K těmto trestným činům musí úmysl pachatele směřovat, když s dítětem navazuje kontakt, nicméně v konečném důsledku k takovému kontaktu a tím i ke spáchání zamýšleného činu nemusí nikdy dojít.
Objektem tohoto trestného činu je osoba mladší patnácti let. Vzhledem k dovětku „nebo jiný sexuálně motivovaný trestný čin“ je zjevné, že ve výčtu trestných činů se jedná opět o výčet demonstrativní.

S ohledem na výši trestní sazby je tento trestný čin sám o sobě opět „pouze“ přečinem. Pokud by však nezůstalo pouze u návrhu schůzky, ale tato by se nakonec i uskutečnila a pachatel se následně některého ze sexuálně motivovaných trestných činů na onom dítěti dopustil (byť jen ve stádiu pokusu ve smyslu § 21 TZ), jednalo by se o souběh trestných činů.

Beztrestnost dítěte (§ 203 TZ)

U přečinu výroby dětské pornografie podle § 192 odst. 3 TZ by měla být trestní odpovědnost dětského účinkujícího vyloučena. Dítě, které žádá nebo přijme za pohlavní styk s ním, své pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování úplatu nebo jinou výhodu či prospěch, není pro takový čin trestně odpovědné, a to ani podle ustanovení o návodci nebo pomocníkovi (viz § 203 TZ). Přestože se tato zvláštní okolnost vylučující protiprávnost vztahuje především k přečinu svádění k pohlavnímu styku (viz § 202 TZ), jedná se o zákonné provedení zásady, že „nemůže být trestná osoba, k jejíž ochraně je příslušné trestněprávní ustanovení určeno“ (Šámal, Trestní zákoník). Z toho důvodu lze takovou okolnost vylučující protiprávnost analogicky aplikovat i na původní výrobu pornografie v případech, kdy se dítě starší patnácti let dobrovolně na takové výrobě podílí jako účinkující, neboť dítětem se ve smyslu tohoto ustanovení míní osoba mladší osmnácti let. Není zřejmě podstatně, zda by za takové jednání žádalo či přijmulo odměnu ve smyslu citovaného ustanovení. I pokud by se podílelo na výrobě „bezplatně“, stále by bylo možné, opět s ohledem na přípustnou analogii okolností vylučujících protiprávnost, danou zásadu aplikovat. Pro úplnost lze dodat, že pokud by bylo dítě k takové „spolupráci“ donuceno, mělo by postavení tzv. živého nástroje, a jeho trestní odpovědnost by tak opět byla vyloučena (viz § 22 odst. 2 TZ).

Obdobně by pak měly být posuzovány i případy, kdy by děti ve věku pohlavní dospělosti dobrovolně vyhotovily např. videozáznam svých sexuálních aktivit splňující znaky dětské pornografie. De iure by nezletilí „autoři“ takového materiálu naplnili znaky skutkové podstatu přečinu výroby a jiného nakládání s pornografií podle § 192 odst. 3 (a následně i odst. 1), případně též zločinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 TZ za předpokladu, že by byla tímto způsobem zachycena i jiná osoba než samotný „autor“. Záleželo by samozřejmě na okolnostech konkrétního případu, ale v zásadě by mělo být takové jednání beztrestné, též s ohledem na zcela zanedbatelnou míru společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 TZ a zásadu subsidiarity trestní represe (princip „ultima ratio“). Je ovšem třeba zdůraznit, že v případě dalšího úmyslného šíření takového materiálu, ať už jeho původci či dalšími osobami, již trestnost takového jednání vyloučit nelze.

Poznámky závěrem

Ve všech výše uvedených případech (§ 192 – § 193b) se jedná o úmyslné trestné činy, který nelze spáchat z nedbalosti (viz § 13 odst. 2 TZ). Pouhá jejich příprava není sama o sobě trestnou, neboť se nejedná o zvlášť závažný zločin (viz § 14 odst. 3 TZ).

Demonstrativní výčet znamená, že jde o výčet neúplný, jenž obsahuje několik typických prvků. Daná právní norma tedy působí i v případě splnění jiných podmínek či i vůči jiným prvkům. Demonstrativní výčet lze odvodit, pokud jsou v textu použity slova jako „například“, „a podobně“ nebo „zejména“; slovem „zejména“ pak zákonodárce vymezuje prvky či podmínky pro danou právní normu typické, tudíž jiné prvky či podmínky by měly být obdobné již uvedeným. Opakem demonstrativního výčtu je výčet taxativní (tedy úplný, kdy jsou všechny jednotlivé prvky či podmínky pevně stanoveny a analogie je tedy nepřípustná), přičemž platí, že pokud nelze daný výčet jako demonstrativní odvodit, jde vždy o výčet taxativní.

I. díl: Vymezení pojmů | Diskuze ke článku na fóru

Příspěvek byl publikován v rubrice Definice dětské pornografie, Základní informace. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.