od Kasz » sobota 1. 6. 2013, 19:45:46
Přepis článku:
http://www.letohrad.farnost.cz/86.pdf
JSEM PEDOFIL – DÍTĚTI BYCH NIKDY NEUBLÍŽIL
Jednoho dne v redakci zazvonil telefon. Mladý mužský hlas mi říkal: „Jsem pedofil, a nikdy jsem žádnému dítěti neublížil. Většina pedofilně orientovaných jedinců je na tom podobně, ale společnost to nechce slyšet. Jste ochotni o tom psát?“ Pro psychologický časopis to byla výzva – a tak jsem se rozhodla uveřejnit zpověď pedofila doplněnou odborným názorem sexuoložky Hany Fifkové.
„Společnost má zkreslenou představu o pedofilech a chtěl bych ji změnit. Proto jsem se také ke své orientaci veřejně přiznal,“ řekl mi Daniel Kubec, jinak též začínající spisovatel. A tak jsem mu dala slovo:
Lidi nás nenávidí. Přitom většinu případů sexuálního zneužití dětí mají na svědomí členové rodiny nebo normální heterosexuálové, kteří si tak kompenzují svůj sexuální nedostatek, nebo si berou dítě jako nejsnazší objekt pro znásilnění.
Na to, že jsem pedofil, jsem přišel na začátku puberty, možná už v deseti nebo dvanácti letech. V té době se mi v hlavě začaly vynořovat první sexuální představy hned spojené s pedofilií. Ale přiznal jsem si to až v osmnácti. Mám ještě další sexuální úchylku, jsem homosexuální pedofil a taky sadomasochista. V podstatě to znamená, že mě v mých sexuálních představách nejvíc vzrušuje ubližování malým chlapcům. Ovšem sexuální představy nejsou realita, nikdy bych dítěti neublížil, nic mě neděsí víc. Je to vlastně můj neustálý rozpor, zatímco v realitě cítím k dětem lásku a hlubokou empatii, ve fantazii mě vzrušuje jim ubližovat.
Právě jsem se svěřil své kamarádce. Hodně jsme se spolu bavili a byli jsme k sobě upřímní. Cítil jsem, že je do mě zamilovaná, a tenhle problém jsem potřeboval vyřešit. Vysvětlit jí, že to není její chyba, ale moje. Že jsem teplej úchyl. K lásce si opravdu nemohla vybrat nikoho horšího. Bylo to pro ni těžký.
Něco dělat jsem se rozhodl asi v sedmnácti: pokoušel jsem se omezit masturbaci, přemýšlel jsem o tom, co dál. Většinou to skončilo úvahami o sebevraždě... V osmnácti jsem navštívil sexuoložku a začal jsem s ní o svém problému mluvit... Už jsem měl značné psychické problémy kvůli svým představám. Věděl jsem, že jestli ty představy nezarazím, tak se zblázním. Mám jasné morální zásady. Ublížit dítěti jde mimo mě. Dokážu si hodně teoreticky představit, že bych měl sex s patnáctiletým klukem, ale taková situace prostě nenastane.
Proč jsem se rozhodl veřejně odhalit?
Společně s jedním klukem jsme založili webovky pro pedofily s úmyslem zabránit zneužívání dětí. Chtěli jsme otevřít diskusi s lidmi, kteří by se mohli dopustit zneužití. Chceme pomáhat komunitě pedofilů, kteří se se svými problémy chtějí někomu svěřit. Potřebují si o tom promluvit dřív, než udělají nějakou blbost. Když tu možnost nedostanou, tak třeba ublíží sobě nebo někomu dalšímu, prostě to může mít tragické následky. Druhý účel je informovat veřejnost o pedofilii: když budou mít lidé dostatek informací, ubude ne- bezpečně zkreslených představ a mýtů. Také si tam lidé můžou přečíst příběhy a osudy lidí, kteří mají s pedofílií co do činění. Zneužití dítěte je podle mě projev charakteru člověka.
První krok je nejtěžší
„Vrozená pedofilní sexuální orientace skutečně ještě nemusí znamenat, že se dotyčný dopustí pedofilních deliktů,“ potvrzuje naše přední sexuoložka Hana Fifková a dodává: „Pedofilně se mnohdy chová i člověk bez této orientace. Zneužívání dětí mohou páchat lidé trpící závažnou poruchou osobnosti, lidé, jimž komplikuje život výrazná závislost na drogách, alkoholu, mentální handicap. A naopak mnozí z těch, kteří mají tu smůlu a narodí se s pedofilní orientací, celý život žádný trestný čin nespáchají, žádné dítě nezneužijí. Většinou se nikdo nikdy nedozví, že trpí tímto typem odchylky, ale život pro ně není jednoduchý.“
Obecně platí, že sexuální preference se každému nejzřetelněji zobrazí ve vlastních erotických fantaziích. „Pedofilní orientaci může dospívající mladík poznat podle toho, že při masturbaci si nepředstavuje milování se stejně starou dívkou, ale má tam dětské objekty, je jedno, jestli chlapce nebo dívky. Podstatné je, že vypadají a chovají se jako děti, nemají žádné známky dospívání,“ vysvětluje doktorka Fifková.
Aha, se mnou není něco v pořádku, měl bych snít o tom, že se líbám se spolužačkou, ale já místo ní vidím sousedovic šestiletou Aničku – dospět k tomuhle poznání není tak složité.
Mnohem náročnější je, jak s informací naložit. „Je důležité, aby se člověk dozvěděl, co tahle vrozená dispozice znamená, v ideálním případě by měl vyhledat odborníka – sexuologa, psychoterapeuta – a navázat s ním dlouhodobou spolupráci. Prostě udělat všechno pro to, aby tu orientaci v praxi nikdy nereali- zoval. Najít odvahu zaklepat na dveře odborníka a vyjít s pravdou ven je velmi těžké, protože většina lidí s pedofilní orientací, pokud jsou po osobnostní stránce v pořádku, se za své preference stydí, i když za ně nemůžou,“ říká sexuoložka.
Někteří muži se k odborníkovi vypraví až ve chvíli, kdy jsou na konci svých sil. „Jeden muž, který trpěl sadisticky zaměřenou pedofilní odchylkou, mě například vyhledal, až když byl psychicky na dně. Nikdy niko- mu nic neudělal, ale hrozně se trápil obsahem svých fantazií, zhoršovalo mu to sebevědomí. Léta žil s vědomím, že je špatný člověk, když si představuje, že zneužívá, trápí, nebo dokonce zabíjí malé holčičky,“ potvrzuje Hana Fifková.
Co dál?
V rámci terapie je třeba stále dokola probírat eventuální rizikové situace. (Řeč není o jednorázovém rozhovoru, ale o dlouhodobé, nejlépe celoživotní spolupráci s odborníkem.) Znamená to práci na stabilitě psychického stavu, aby klienti nenadužívali alkohol ani jiné drogy, aby žili v relativně spokojeném
vztahu, aby včas dokázali rozpoznat náročné situace a dokázali se v nich ovládnout,“ dodává odbornice a pokračuje: „Záleží na kvalitě spolupráce, osobnosti, inteligenci, motivaci člověka. U lidí, kde hrozí riziko, např. výrazná agresivita, horší spolupráce, osobnostní dispozice, lze snižovat hladinu testosteronu medikamentozně. Muži užívají antiandrogeny, které hladinu testosteronu snižují až téměř k nulovým hodnotám, takže výrazně klesá sexuální puzení. Pro některé nositele deviantních dispozic to bývá velká úleva. Opravdu se jim nežije hezky, když jdou po ulici a napadají je věci, které je napadají.“
Doktorka Fifková oceňuje, že jsme stále ještě jednou z mála zemí, kde lze využít i chirurgický zákrok – kastraci, přestože býváme obviňováni z nehumánnosti. „Podle mě je to naopak humánní. Představte si člověka s nebezpečnou úchylkou, který má za sebou vraždu malého dítěte, je v léčebně na soudem nařízené ochranné léčbě, není schopen spolupráce a není žádná záruka, že bude po propuštění docházet na ambulantní léčbu. Žádný ošetřující lékař si nevezme na zodpovědnost ho propustit, bude se snažit o dlouhodobou detenci. Kastrace je zákrok, který recidivitu snižuje na pravděpodobnost 1%. Je to jediná cesta, jak těmto lidem umožnit život na svobodě. U nás ji ročně dobrovolně absolvuje několik lidí.
Co je ještě povoleno?
I když má pedofilně orientovaný jedinec naprosto jasno v tom, že se nikdy nedopustí násilí na dítěti, v běžném kontaktu s dětmi svých přátel neustále řeší dilema, kam až zajít. Může pohladit dítě po hlavě? Nebo jinde? (A kde? Zádíčka jsou ještě v pořádku?) Může si ho posadit na klín?
„V tomto pohledu bych doporučovala dívat se pohledem, jakým se díváme na chování lidí, kteří jsou orientovaní na dospělé objekty, na muže nebo na ženy,“ doporučuje doktorka Fifková a vysvětluje: „Když se bude muži líbit nějaká žena, taky si ji neposadí na klín a nezačne ji hladit. Člověk s pedofilní orientací může využít svoji převahu, svoji moc nad dětským objektem – ale takové věci se prostě nedělají. Doporučovala bych nastavit jasné hranice a nehrát žádné hry na to, „co ještě můžu“.
Mám rád děti, takže jim líp rozumím
Pedofily to táhne do dětské společnosti. Mnozí z nich říkají, že díky tomu, že děti milují, jim mnohem víc rozumějí, dokážou se snáze vcítit do jejich myšlení a vžít se do jejich světa. „Rozhodně to není tak automatické. Já jsem orientovaná na muže a nemůžu říct, že bych jim kvůli tomu nějak speciálně rozuměla a uměla se vcítit do jejich světa. Někteří dospělí dětem lépe rozumějí než jiní, není to ovšem sexuální orientací, ale díky osobním vlastnostem,“ říká doktorka Fifková. Nicméně mnozí by rádi pracovali v pedagogických profesích, jako trenéři nebo vedoucí dětských oddílů. Sexuoložka Hana Fifková upozorňuje spíš na úskalí, která na pedofilně orientované jedince v takových profesích číhají: „Jako učitel či trenér je takový člověk mnohem víc vystaven pokušení, výrazně se zvyšují nároky na jeho sebeovládání. Prožívá neustálý boj se sebou samým a se společenskými normami. Radím být ostražitý a velmi zvažovat, jestli se na tak tenký led vydat...“
MUDr. Hana Fifková, Psychologie dnes, 2/2013
Přepis článku:
[url]http://www.letohrad.farnost.cz/86.pdf[/url]
[i]JSEM PEDOFIL – DÍTĚTI BYCH NIKDY NEUBLÍŽIL
Jednoho dne v redakci zazvonil telefon. Mladý mužský hlas mi říkal: „Jsem pedofil, a nikdy jsem žádnému dítěti neublížil. Většina pedofilně orientovaných jedinců je na tom podobně, ale společnost to nechce slyšet. Jste ochotni o tom psát?“ Pro psychologický časopis to byla výzva – a tak jsem se rozhodla uveřejnit zpověď pedofila doplněnou odborným názorem sexuoložky Hany Fifkové.
„Společnost má zkreslenou představu o pedofilech a chtěl bych ji změnit. Proto jsem se také ke své orientaci veřejně přiznal,“ řekl mi Daniel Kubec, jinak též začínající spisovatel. A tak jsem mu dala slovo:
Lidi nás nenávidí. Přitom většinu případů sexuálního zneužití dětí mají na svědomí členové rodiny nebo normální heterosexuálové, kteří si tak kompenzují svůj sexuální nedostatek, nebo si berou dítě jako nejsnazší objekt pro znásilnění.
Na to, že jsem pedofil, jsem přišel na začátku puberty, možná už v deseti nebo dvanácti letech. V té době se mi v hlavě začaly vynořovat první sexuální představy hned spojené s pedofilií. Ale přiznal jsem si to až v osmnácti. Mám ještě další sexuální úchylku, jsem homosexuální pedofil a taky sadomasochista. V podstatě to znamená, že mě v mých sexuálních představách nejvíc vzrušuje ubližování malým chlapcům. Ovšem sexuální představy nejsou realita, nikdy bych dítěti neublížil, nic mě neděsí víc. Je to vlastně můj neustálý rozpor, zatímco v realitě cítím k dětem lásku a hlubokou empatii, ve fantazii mě vzrušuje jim ubližovat.
Právě jsem se svěřil své kamarádce. Hodně jsme se spolu bavili a byli jsme k sobě upřímní. Cítil jsem, že je do mě zamilovaná, a tenhle problém jsem potřeboval vyřešit. Vysvětlit jí, že to není její chyba, ale moje. Že jsem teplej úchyl. K lásce si opravdu nemohla vybrat nikoho horšího. Bylo to pro ni těžký.
Něco dělat jsem se rozhodl asi v sedmnácti: pokoušel jsem se omezit masturbaci, přemýšlel jsem o tom, co dál. Většinou to skončilo úvahami o sebevraždě... V osmnácti jsem navštívil sexuoložku a začal jsem s ní o svém problému mluvit... Už jsem měl značné psychické problémy kvůli svým představám. Věděl jsem, že jestli ty představy nezarazím, tak se zblázním. Mám jasné morální zásady. Ublížit dítěti jde mimo mě. Dokážu si hodně teoreticky představit, že bych měl sex s patnáctiletým klukem, ale taková situace prostě nenastane.
Proč jsem se rozhodl veřejně odhalit?
Společně s jedním klukem jsme založili webovky pro pedofily s úmyslem zabránit zneužívání dětí. Chtěli jsme otevřít diskusi s lidmi, kteří by se mohli dopustit zneužití. Chceme pomáhat komunitě pedofilů, kteří se se svými problémy chtějí někomu svěřit. Potřebují si o tom promluvit dřív, než udělají nějakou blbost. Když tu možnost nedostanou, tak třeba ublíží sobě nebo někomu dalšímu, prostě to může mít tragické následky. Druhý účel je informovat veřejnost o pedofilii: když budou mít lidé dostatek informací, ubude ne- bezpečně zkreslených představ a mýtů. Také si tam lidé můžou přečíst příběhy a osudy lidí, kteří mají s pedofílií co do činění. Zneužití dítěte je podle mě projev charakteru člověka.
První krok je nejtěžší
„Vrozená pedofilní sexuální orientace skutečně ještě nemusí znamenat, že se dotyčný dopustí pedofilních deliktů,“ potvrzuje naše přední sexuoložka Hana Fifková a dodává: „Pedofilně se mnohdy chová i člověk bez této orientace. Zneužívání dětí mohou páchat lidé trpící závažnou poruchou osobnosti, lidé, jimž komplikuje život výrazná závislost na drogách, alkoholu, mentální handicap. A naopak mnozí z těch, kteří mají tu smůlu a narodí se s pedofilní orientací, celý život žádný trestný čin nespáchají, žádné dítě nezneužijí. Většinou se nikdo nikdy nedozví, že trpí tímto typem odchylky, ale život pro ně není jednoduchý.“
Obecně platí, že sexuální preference se každému nejzřetelněji zobrazí ve vlastních erotických fantaziích. „Pedofilní orientaci může dospívající mladík poznat podle toho, že při masturbaci si nepředstavuje milování se stejně starou dívkou, ale má tam dětské objekty, je jedno, jestli chlapce nebo dívky. Podstatné je, že vypadají a chovají se jako děti, nemají žádné známky dospívání,“ vysvětluje doktorka Fifková.
Aha, se mnou není něco v pořádku, měl bych snít o tom, že se líbám se spolužačkou, ale já místo ní vidím sousedovic šestiletou Aničku – dospět k tomuhle poznání není tak složité.
Mnohem náročnější je, jak s informací naložit. „Je důležité, aby se člověk dozvěděl, co tahle vrozená dispozice znamená, v ideálním případě by měl vyhledat odborníka – sexuologa, psychoterapeuta – a navázat s ním dlouhodobou spolupráci. Prostě udělat všechno pro to, aby tu orientaci v praxi nikdy nereali- zoval. Najít odvahu zaklepat na dveře odborníka a vyjít s pravdou ven je velmi těžké, protože většina lidí s pedofilní orientací, pokud jsou po osobnostní stránce v pořádku, se za své preference stydí, i když za ně nemůžou,“ říká sexuoložka.
Někteří muži se k odborníkovi vypraví až ve chvíli, kdy jsou na konci svých sil. „Jeden muž, který trpěl sadisticky zaměřenou pedofilní odchylkou, mě například vyhledal, až když byl psychicky na dně. Nikdy niko- mu nic neudělal, ale hrozně se trápil obsahem svých fantazií, zhoršovalo mu to sebevědomí. Léta žil s vědomím, že je špatný člověk, když si představuje, že zneužívá, trápí, nebo dokonce zabíjí malé holčičky,“ potvrzuje Hana Fifková.
Co dál?
V rámci terapie je třeba stále dokola probírat eventuální rizikové situace. (Řeč není o jednorázovém rozhovoru, ale o dlouhodobé, nejlépe celoživotní spolupráci s odborníkem.) Znamená to práci na stabilitě psychického stavu, aby klienti nenadužívali alkohol ani jiné drogy, aby žili v relativně spokojeném
vztahu, aby včas dokázali rozpoznat náročné situace a dokázali se v nich ovládnout,“ dodává odbornice a pokračuje: „Záleží na kvalitě spolupráce, osobnosti, inteligenci, motivaci člověka. U lidí, kde hrozí riziko, např. výrazná agresivita, horší spolupráce, osobnostní dispozice, lze snižovat hladinu testosteronu medikamentozně. Muži užívají antiandrogeny, které hladinu testosteronu snižují až téměř k nulovým hodnotám, takže výrazně klesá sexuální puzení. Pro některé nositele deviantních dispozic to bývá velká úleva. Opravdu se jim nežije hezky, když jdou po ulici a napadají je věci, které je napadají.“
Doktorka Fifková oceňuje, že jsme stále ještě jednou z mála zemí, kde lze využít i chirurgický zákrok – kastraci, přestože býváme obviňováni z nehumánnosti. „Podle mě je to naopak humánní. Představte si člověka s nebezpečnou úchylkou, který má za sebou vraždu malého dítěte, je v léčebně na soudem nařízené ochranné léčbě, není schopen spolupráce a není žádná záruka, že bude po propuštění docházet na ambulantní léčbu. Žádný ošetřující lékař si nevezme na zodpovědnost ho propustit, bude se snažit o dlouhodobou detenci. Kastrace je zákrok, který recidivitu snižuje na pravděpodobnost 1%. Je to jediná cesta, jak těmto lidem umožnit život na svobodě. U nás ji ročně dobrovolně absolvuje několik lidí.
Co je ještě povoleno?
I když má pedofilně orientovaný jedinec naprosto jasno v tom, že se nikdy nedopustí násilí na dítěti, v běžném kontaktu s dětmi svých přátel neustále řeší dilema, kam až zajít. Může pohladit dítě po hlavě? Nebo jinde? (A kde? Zádíčka jsou ještě v pořádku?) Může si ho posadit na klín?
„V tomto pohledu bych doporučovala dívat se pohledem, jakým se díváme na chování lidí, kteří jsou orientovaní na dospělé objekty, na muže nebo na ženy,“ doporučuje doktorka Fifková a vysvětluje: „Když se bude muži líbit nějaká žena, taky si ji neposadí na klín a nezačne ji hladit. Člověk s pedofilní orientací může využít svoji převahu, svoji moc nad dětským objektem – ale takové věci se prostě nedělají. Doporučovala bych nastavit jasné hranice a nehrát žádné hry na to, „co ještě můžu“.
Mám rád děti, takže jim líp rozumím
Pedofily to táhne do dětské společnosti. Mnozí z nich říkají, že díky tomu, že děti milují, jim mnohem víc rozumějí, dokážou se snáze vcítit do jejich myšlení a vžít se do jejich světa. „Rozhodně to není tak automatické. Já jsem orientovaná na muže a nemůžu říct, že bych jim kvůli tomu nějak speciálně rozuměla a uměla se vcítit do jejich světa. Někteří dospělí dětem lépe rozumějí než jiní, není to ovšem sexuální orientací, ale díky osobním vlastnostem,“ říká doktorka Fifková. Nicméně mnozí by rádi pracovali v pedagogických profesích, jako trenéři nebo vedoucí dětských oddílů. Sexuoložka Hana Fifková upozorňuje spíš na úskalí, která na pedofilně orientované jedince v takových profesích číhají: „Jako učitel či trenér je takový člověk mnohem víc vystaven pokušení, výrazně se zvyšují nároky na jeho sebeovládání. Prožívá neustálý boj se sebou samým a se společenskými normami. Radím být ostražitý a velmi zvažovat, jestli se na tak tenký led vydat...“
MUDr. Hana Fifková, Psychologie dnes, 2/2013[/i]