od Mission » sobota 30. 7. 2016, 12:48:08
Kasz píše: Nevím, Missione, jak to máš v partnerských vztazích ty, ale nezdá se mi, že by bylo časté, aby se v novém vztahu s někým jiným bývalí partneři nějak dál intenzivně scházeli, přáli si k narozeninám, k Vánocům, aby si posílali pohled z dovolené či aby si dávali dárky k narozeninám. Za mě osobně se spíš budu snažit na danou osobu zcela zapomenout a rozhodně se nebudu snažit ji nějak výrazně často kontaktovat - po rozchodu často zůstávají bolavá srdce, bolavé vzpomínky, a do těch bych nechtěl druhé straně "rýpat" a zároveň bych byl rád, kdyby ani druhá strana do těch mých "nerýpala".
Nuž, nech nám čas a za 10 let se zeptej, jak to dopadlo. Rádi se s Allein o svou zkušenost podělíme. :)
Tomu asi rozumím. Nechci, aby to působilo cynicky, bylo by těžké v pár řádcích vypovědět nějak výstižně po citové stránce celý životní příběh. A každá "zkratka" může být zavádějící, ono každé přirovnání trochu kulhá. Ale abych se nevykrucoval, abych přímo odpověděl na otázku mně položenou tím, kdo upřímně odpověděl na moje (asi dost všetečné) otázky: Jak to mám já se vztahy - asi jako statisíce a miliony jiných většinových heterosexuálů. Zapadám do běžných statistik. Byl jsem celkem dvakrát ženatý, ale jsem také dvakrát rozvedený. Ale pozor! Tady nechci, aby to vyznělo cynicky! Jak první manželství, do kterého jsem šel ve velmi mladém věku (22 let) s o 4 roky mladší, tedy sotva plnoletou dívkou (vydrželo jenom rok), tak druhé manželství, které vydrželo přes čtvrt století, pro mě bylo pokaždé něčím, co jsem velmi chtěl, byl jsem silně zamilován a při uzavírání formálního svazku jsem si myslel, že je to navždy. Asi jsem se dopustil nepřesnosti v pojmu „na věčné časy", správnější je asi říci „do smrti - nebo do konce života". Ale i když ty mně ty formální svazky nevydržely, vydržely mně do dnešních dnů určité trvalé city k bývalým manželkám. Ano, po rozchodu a zejména po rozvodu to tak bývá, že je lepší jít si na nějaký čas tzv. „z cesty" a snažit se zapomenout. To je racionální postoj, který uvádíš, já mu rozumím a souhlasím s ním. Proč jitřit nějaké rány? Pokud se někdo „poraní" třeba na ruce, je asi správně ránu ošetřit, tj. vyčistit a obvázat. Nebylo by asi dobře v té ráně bolestivě něčím ostrým rýpat, sypat do té rány sůl a pepř. K ukončení těch manželství nevedlo nějaké moje lehkomyslné selhání, ani přelétavost, ani obvyklé schéma, které bývá příčinou rozpadu vztahů a svazků: Muž se zakouká jinam, do mladší sousedky, do mladší kolegyně a svojí stejně starou partnerku, které se kdysi dvořil a žádal ji o roku, odkopává kvůli nové lásce. Podle statistik se v ČR rozvede cca polovina manželství. Není vzácností, že se rozvedený muž znovu ožení a bere si ženu i o generaci mladší, se kterou má opět malé děti. Nešlo a nejde jen o příběh J. Paroubka, M. Topolánka a lidí ze showbusinessu, kteří se notoricky žení a mají s o 30 a více mladšími ženami malé děti i ve svých sedmdesáti letech. O nich se to píše a přetřásá, protože jsou veřejně známi. O statisících jiných mužů se to nepíše, protože je nikdo nezná, ale oni prožívají stejný životní příběh jako ti Paroubkové, Topolánkové a showbusinessoví umělci. To ale nebyl můj případ. Do těchto statistik já nespadám. Poprvé se u mého mladého a asi nevyzrálého manželství (překotně uzavřeného) jednalo o naprosté pobláznění, závrať, takové to mladické „šílenství". Ale ukázalo se, že si naprosto nerozumíme, nemůžeme si rozumět i když jsme vykonávali stejné povolání. Partnerka byla poznamenaná dlouholetým zneužíváním nevlastním otcem od svých třinácti do osmnácti let a nedokázala udržet partnerské vztahy. Po našem rozvodu se vdala, ale i rozvedla celkem třikrát. Její čtyři rozvody o něčem svědčí. Ne proti mně, ne proti ní samotné. Svědčí o něčem jiném. Život jí zkazil abuzor, který byl v rámci trestního řízení znalecky zkoumán. A nebyl shledán pedofilem. Jeho sexuální preference prý byly v normě. Byl to spíše primitiv a násilník. Moje druhé manželství bylo spokojené, vydrželo dlouho, vychovali jsme (a dobře) dva syny, od staršího syna mám vnuka, který mně dělá radost. Mladší syn se chystá založit rodinu tento rok. I když jsem měl vedle sebe stárnoucí ženu, neopustil jsem jí pro to, že by odkvétal její půvab. I druhá manželka byla o čtyři roky mladší než já. A já jsem si vědom, že přece ani já nemládnu. Ten vztah, který byl kdysi velmi silný, který jsme si „vybojovali" proti všem, který nám vydržel po několik desetiletí, po čtvrt století, jednoho dne prostě skončil. A nebyl v tom někdo třetí z mojí strany, ani ze strany manželky. Bylo v tom pracovní odloučení, někdy tisíce, většinou jen stovky kilometrů vzdálenosti, která mně nějak přestávala stát za to jí zdolávat každý weekend, jelikož i ve volných dnech jsem se věnoval práci. Synové už byli dospělí, byli v té době už oba z domu. Pokud by se vnuk narodil už tehdy, možná by nás to tehdy zase spojilo. Manželka zdědila nějaké nemovitosti, polnosti, měla představu, že se o to já budu s ní starat, ale mě to táhlo jinam. Mě pohlcovala práce v hlavním městě a v zahraničí. Rozvod přišel jako formalita několik let po tom, kdy už jsme spolu řadu let nežili. A proč to všechno píšu? Abych dal nahlédnout do životního příběhu běžného většinového heterosexuála, který zapadá do běžných statistik. Abych byl pochopen v tom, že dnes, s časovým odstupem od obou rozvodů mám v mobilu všechny narozeniny, svátky, výročí, že občas s jednou i druhou ze svých někdejších manželek zajdu na oběd nebo na večeři, zavzpomínat, promluvit o věcech společných zájmů, společně pomluvit toho, o kom si myslíme, že pomlouvá on nás atd. S oběma bývalými manželkami vycházíme dobře, s nějakou maličkostí k narozeninám si na ně vždy vzpomenu, pošlu pohled z různých exotických míst svého pracovního a dovolenkového cestování. Tak to snad na vysvětlenou k tomu, že jsem já k něčemu podobnému nabádal v případě rozpadu vztahu, který nemusí vydržet. Ano, mám tu typickou preferenci žen mezi osmnáctým a třicátým rokem věku, to empiricky vím i bez vyšetření PPG. A nezastírám, že jsem v období „osamění" po rozvodu měl i jako vlk samotář hned celou řadu milenek (postupně i současně), tedy žen v různém věkovém rozpětí od osmnácti do padesáti let. Nejednalo se vždy o trvalý vztah, mnohdy se jednalo o tzv. „rychlé a snadné ženy", někdy i o tzv. „jednorázové" partnerky. Tvojí upřímnost oplácím svou upřímností. A na otázky mých různých blízkých osob typu: „Proč si nenajdeš babu?" - myšleno stálou partnerku - jsem poctivě a upřímně odpovídal, že na vážný vztah nejsem připraven. To byla pravda, mně takové různé „jednorázovky" vyhovovaly, proč to nepřiznat. Ne, ani tohle nechci, aby vyznělo cynicky. Jde o upřímnost. Prostě mi vyhovovalo „experimentovat" s rychle získanými partnerkami různých národností, ras, etnických a věkových skupin. Sám sobě jsem si to zdůvodňoval vědeckým zájmem, jelikož jsem vystudoval psychologii, a mnohé z různých teorií jsem znal z učebnic, lákala mě praxe. Opravdu jsem si myslel, že už asi nejsem vážného vztahu schopen. On nebyl žádný na obzoru, žen bylo hodně, ale žádná mě nezaujala tak, že bych o ní uvažoval jako o trvalé partnerce. Až jednou! Přestěhoval jsem se v Praze z periferie do centra, kousek od Václavského náměstí, doslova pár kroků od Karlova náměstí. A po práci nebo při návratu z cest jsem chodil do takového malého baru, který byl za rohem, kousek od pronajatého bytu. Dotyčná, která pracovala v tom baru za rohem, bydlela ve stejné ulici jako já, dokonce ve vedlejším vchodu. Všiml jsem si jí ještě o mnoho měsíců dříve, než začala dělat barmanku, pracovala v té době na poště. Jenom jsem ji sem tam zahlédl a něco se ve mně jakoby zachvělo. Začal jsem jí říkat „Žena od vedle“ po vzoru jednoho francouzského filmu. Na různě dlouhou dobu jsem odjížděl do zahraničí, ale rád jsem se do pražského pronajatého bytu 1+ kuchyň ve starobylém činžáku z dob 1. světové války vracel. A jednou při mém návratu už ta moje sousedka nepracovala na poště, stala se barmankou v tom šikovném bárku, kam jsem chodil po práci spláchnout prach cest a každodenní stres. Moc jsme toho spolu nenamluvili, jenom to nejnutnější, ale z její profesionální slušnosti a marketingové příjemnosti jsem začal být rozechvělý víc a víc. Bylo mně v té době 52 let, myslel jsem si, že jí je něco kolem dvaceti, že nedávno skončila školu a hledá si své místo v životě tak, jak to u mladých lidí v tomto životním období bývá. Jaké bylo moje překvapení po třech letech takového občasného, náhodného a letmého setkávání se slečnou Michaelou, když v kruhu rodiny a kamarádů v tom baru oslavovala třicáté narozeniny! To bylo v červnu 2009. Co se mně přihodilo? Zamiloval jsem se do ní jako blázen! A nemohl jsem s tím (a proti tomu) nic udělat. A to jsme se téměř neznali, nebo jak se říká - znali jsme se „od vidění", věděli jsme, že jsme sousedy, kdo kde v kterém vchodu bydlí, jak se jmenuje a kolik umí vypít piv a panáků. Pocítil jsem k ní něco těžko definovatelného a jen obtížně popsatelného. Přál jsem si, aby byla mojí dcerou, protože věkově přesně zapadá mezi moje dva syny. To ale byla nějak divně schizofrenní myšlenka, protože jsem na ní stále myslel jako na ženu. Věkový rozdíl jedné generace, věkový rozdíl jednoho čtvrt století by pro běžné statistiky asi nepředstavoval nic neobvyklého. Stal jsem se jejím tajným ctitelem. A vlastně nikdy jsem nenašel odvahu jí na rovinu všechno říct do očí. Mnohokrát jsem si představoval, že jí požádám o ruku. Byl jsem jako realista připraven i na pro mě bolestnou variantu jejího odmítnutí. A jak ten příběh skončil? Nijak, moje láska k ní zůstala jenom v platonické rovině. A já si dodnes myslím, že už mě nic podobného v životě asi nepotká. A rád na ni budu pořád vzpomínat, moc bych si přál, aby byla v životě šťastná. Po devíti letech jsem se z toho malebného pražského zákoutí na Novém Městě odstěhoval zase na periferii, pořád jezdím pracovně i turisticky po zahraničí, narodil se mi v mezičase vnuk. Na slečnu Míšu (které v duchu říkám Michalka) nikdy nezapomenu. Nerozešel jsem se s ní, protože jsme spolu nikdy nechodili, všechno bylo a už asi navždy zůstane jen platonické. Několikrát jsem se s ní sešel, popovídali jsme si o všem možném, pořád na mě působí její úsměv a smích, způsobuje u mě takové rozechvění. Vím něco o zamilování se, přečetl jsem Freuda i moderní autory, mám v šuplíku magisterský diplom v oboru psychologie. A není mně to nic platné. Jsou věci mezi nebem a zemí, které nikdo asi nikdy neobjasní. A co zde chci zdůraznit? To takové rozechvění z blízkosti Michalky mě přepadne pokaždé. I v současné době, kdy jí je 37 let, jde o úplně stejné rozechvění jako v době, kdy jí bylo 27 let, a já jsem si myslel, že jí je tak 19. Ano, tak to někdy v životě je. Asi proto ti rozumím. A proto jsem kladl ty otázky, které jsem kladl. Tvoje odpovědi na moje dotazy byly jasné a přesvědčivé. Myslím si, že jim dobře rozumím a ten příběh mě nechal nahlédnout a vhlédnout zase někam dál, to poznání mě zase někam posunulo. A souhlasím: za 10 let si řekneme v jaké životní etapě a situaci se nacházíme, jaký měly naše příběhy vývoj.
[quote="Kasz"] Nevím, Missione, jak to máš v partnerských vztazích ty, ale nezdá se mi, že by bylo časté, aby se v novém vztahu s někým jiným bývalí partneři nějak dál intenzivně scházeli, přáli si k narozeninám, k Vánocům, aby si posílali pohled z dovolené či aby si dávali dárky k narozeninám. Za mě osobně se spíš budu snažit na danou osobu zcela zapomenout a rozhodně se nebudu snažit ji nějak výrazně často kontaktovat - po rozchodu často zůstávají bolavá srdce, bolavé vzpomínky, a do těch bych nechtěl druhé straně "rýpat" a zároveň bych byl rád, kdyby ani druhá strana do těch mých "nerýpala".
Nuž, nech nám čas a za 10 let se zeptej, jak to dopadlo. Rádi se s Allein o svou zkušenost podělíme. :) [/quote]
Tomu asi rozumím. Nechci, aby to působilo cynicky, bylo by těžké v pár řádcích vypovědět nějak výstižně po citové stránce celý životní příběh. A každá "zkratka" může být zavádějící, ono každé přirovnání trochu kulhá. Ale abych se nevykrucoval, abych přímo odpověděl na otázku mně položenou tím, kdo upřímně odpověděl na moje (asi dost všetečné) otázky: Jak to mám já se vztahy - asi jako statisíce a miliony jiných většinových heterosexuálů. Zapadám do běžných statistik. Byl jsem celkem dvakrát ženatý, ale jsem také dvakrát rozvedený. Ale pozor! Tady nechci, aby to vyznělo cynicky! Jak první manželství, do kterého jsem šel ve velmi mladém věku (22 let) s o 4 roky mladší, tedy sotva plnoletou dívkou (vydrželo jenom rok), tak druhé manželství, které vydrželo přes čtvrt století, pro mě bylo pokaždé něčím, co jsem velmi chtěl, byl jsem silně zamilován a při uzavírání formálního svazku jsem si myslel, že je to navždy. Asi jsem se dopustil nepřesnosti v pojmu „na věčné časy", správnější je asi říci „do smrti - nebo do konce života". Ale i když ty mně ty formální svazky nevydržely, vydržely mně do dnešních dnů určité trvalé city k bývalým manželkám. Ano, po rozchodu a zejména po rozvodu to tak bývá, že je lepší jít si na nějaký čas tzv. „z cesty" a snažit se zapomenout. To je racionální postoj, který uvádíš, já mu rozumím a souhlasím s ním. Proč jitřit nějaké rány? Pokud se někdo „poraní" třeba na ruce, je asi správně ránu ošetřit, tj. vyčistit a obvázat. Nebylo by asi dobře v té ráně bolestivě něčím ostrým rýpat, sypat do té rány sůl a pepř. K ukončení těch manželství nevedlo nějaké moje lehkomyslné selhání, ani přelétavost, ani obvyklé schéma, které bývá příčinou rozpadu vztahů a svazků: Muž se zakouká jinam, do mladší sousedky, do mladší kolegyně a svojí stejně starou partnerku, které se kdysi dvořil a žádal ji o roku, odkopává kvůli nové lásce. Podle statistik se v ČR rozvede cca polovina manželství. Není vzácností, že se rozvedený muž znovu ožení a bere si ženu i o generaci mladší, se kterou má opět malé děti. Nešlo a nejde jen o příběh J. Paroubka, M. Topolánka a lidí ze showbusinessu, kteří se notoricky žení a mají s o 30 a více mladšími ženami malé děti i ve svých sedmdesáti letech. O nich se to píše a přetřásá, protože jsou veřejně známi. O statisících jiných mužů se to nepíše, protože je nikdo nezná, ale oni prožívají stejný životní příběh jako ti Paroubkové, Topolánkové a showbusinessoví umělci. To ale nebyl můj případ. Do těchto statistik já nespadám. Poprvé se u mého mladého a asi nevyzrálého manželství (překotně uzavřeného) jednalo o naprosté pobláznění, závrať, takové to mladické „šílenství". Ale ukázalo se, že si naprosto nerozumíme, nemůžeme si rozumět i když jsme vykonávali stejné povolání. Partnerka byla poznamenaná dlouholetým zneužíváním nevlastním otcem od svých třinácti do osmnácti let a nedokázala udržet partnerské vztahy. Po našem rozvodu se vdala, ale i rozvedla celkem třikrát. Její čtyři rozvody o něčem svědčí. Ne proti mně, ne proti ní samotné. Svědčí o něčem jiném. Život jí zkazil abuzor, který byl v rámci trestního řízení znalecky zkoumán. A nebyl shledán pedofilem. Jeho sexuální preference prý byly v normě. Byl to spíše primitiv a násilník. Moje druhé manželství bylo spokojené, vydrželo dlouho, vychovali jsme (a dobře) dva syny, od staršího syna mám vnuka, který mně dělá radost. Mladší syn se chystá založit rodinu tento rok. I když jsem měl vedle sebe stárnoucí ženu, neopustil jsem jí pro to, že by odkvétal její půvab. I druhá manželka byla o čtyři roky mladší než já. A já jsem si vědom, že přece ani já nemládnu. Ten vztah, který byl kdysi velmi silný, který jsme si „vybojovali" proti všem, který nám vydržel po několik desetiletí, po čtvrt století, jednoho dne prostě skončil. A nebyl v tom někdo třetí z mojí strany, ani ze strany manželky. Bylo v tom pracovní odloučení, někdy tisíce, většinou jen stovky kilometrů vzdálenosti, která mně nějak přestávala stát za to jí zdolávat každý weekend, jelikož i ve volných dnech jsem se věnoval práci. Synové už byli dospělí, byli v té době už oba z domu. Pokud by se vnuk narodil už tehdy, možná by nás to tehdy zase spojilo. Manželka zdědila nějaké nemovitosti, polnosti, měla představu, že se o to já budu s ní starat, ale mě to táhlo jinam. Mě pohlcovala práce v hlavním městě a v zahraničí. Rozvod přišel jako formalita několik let po tom, kdy už jsme spolu řadu let nežili. A proč to všechno píšu? Abych dal nahlédnout do životního příběhu běžného většinového heterosexuála, který zapadá do běžných statistik. Abych byl pochopen v tom, že dnes, s časovým odstupem od obou rozvodů mám v mobilu všechny narozeniny, svátky, výročí, že občas s jednou i druhou ze svých někdejších manželek zajdu na oběd nebo na večeři, zavzpomínat, promluvit o věcech společných zájmů, společně pomluvit toho, o kom si myslíme, že pomlouvá on nás atd. S oběma bývalými manželkami vycházíme dobře, s nějakou maličkostí k narozeninám si na ně vždy vzpomenu, pošlu pohled z různých exotických míst svého pracovního a dovolenkového cestování. Tak to snad na vysvětlenou k tomu, že jsem já k něčemu podobnému nabádal v případě rozpadu vztahu, který nemusí vydržet. Ano, mám tu typickou preferenci žen mezi osmnáctým a třicátým rokem věku, to empiricky vím i bez vyšetření PPG. A nezastírám, že jsem v období „osamění" po rozvodu měl i jako vlk samotář hned celou řadu milenek (postupně i současně), tedy žen v různém věkovém rozpětí od osmnácti do padesáti let. Nejednalo se vždy o trvalý vztah, mnohdy se jednalo o tzv. „rychlé a snadné ženy", někdy i o tzv. „jednorázové" partnerky. Tvojí upřímnost oplácím svou upřímností. A na otázky mých různých blízkých osob typu: „Proč si nenajdeš babu?" - myšleno stálou partnerku - jsem poctivě a upřímně odpovídal, že na vážný vztah nejsem připraven. To byla pravda, mně takové různé „jednorázovky" vyhovovaly, proč to nepřiznat. Ne, ani tohle nechci, aby vyznělo cynicky. Jde o upřímnost. Prostě mi vyhovovalo „experimentovat" s rychle získanými partnerkami různých národností, ras, etnických a věkových skupin. Sám sobě jsem si to zdůvodňoval vědeckým zájmem, jelikož jsem vystudoval psychologii, a mnohé z různých teorií jsem znal z učebnic, lákala mě praxe. Opravdu jsem si myslel, že už asi nejsem vážného vztahu schopen. On nebyl žádný na obzoru, žen bylo hodně, ale žádná mě nezaujala tak, že bych o ní uvažoval jako o trvalé partnerce. Až jednou! Přestěhoval jsem se v Praze z periferie do centra, kousek od Václavského náměstí, doslova pár kroků od Karlova náměstí. A po práci nebo při návratu z cest jsem chodil do takového malého baru, který byl za rohem, kousek od pronajatého bytu. Dotyčná, která pracovala v tom baru za rohem, bydlela ve stejné ulici jako já, dokonce ve vedlejším vchodu. Všiml jsem si jí ještě o mnoho měsíců dříve, než začala dělat barmanku, pracovala v té době na poště. Jenom jsem ji sem tam zahlédl a něco se ve mně jakoby zachvělo. Začal jsem jí říkat „Žena od vedle“ po vzoru jednoho francouzského filmu. Na různě dlouhou dobu jsem odjížděl do zahraničí, ale rád jsem se do pražského pronajatého bytu 1+ kuchyň ve starobylém činžáku z dob 1. světové války vracel. A jednou při mém návratu už ta moje sousedka nepracovala na poště, stala se barmankou v tom šikovném bárku, kam jsem chodil po práci spláchnout prach cest a každodenní stres. Moc jsme toho spolu nenamluvili, jenom to nejnutnější, ale z její profesionální slušnosti a marketingové příjemnosti jsem začal být rozechvělý víc a víc. Bylo mně v té době 52 let, myslel jsem si, že jí je něco kolem dvaceti, že nedávno skončila školu a hledá si své místo v životě tak, jak to u mladých lidí v tomto životním období bývá. Jaké bylo moje překvapení po třech letech takového občasného, náhodného a letmého setkávání se slečnou Michaelou, když v kruhu rodiny a kamarádů v tom baru oslavovala třicáté narozeniny! To bylo v červnu 2009. Co se mně přihodilo? Zamiloval jsem se do ní jako blázen! A nemohl jsem s tím (a proti tomu) nic udělat. A to jsme se téměř neznali, nebo jak se říká - znali jsme se „od vidění", věděli jsme, že jsme sousedy, kdo kde v kterém vchodu bydlí, jak se jmenuje a kolik umí vypít piv a panáků. Pocítil jsem k ní něco těžko definovatelného a jen obtížně popsatelného. Přál jsem si, aby byla mojí dcerou, protože věkově přesně zapadá mezi moje dva syny. To ale byla nějak divně schizofrenní myšlenka, protože jsem na ní stále myslel jako na ženu. Věkový rozdíl jedné generace, věkový rozdíl jednoho čtvrt století by pro běžné statistiky asi nepředstavoval nic neobvyklého. Stal jsem se jejím tajným ctitelem. A vlastně nikdy jsem nenašel odvahu jí na rovinu všechno říct do očí. Mnohokrát jsem si představoval, že jí požádám o ruku. Byl jsem jako realista připraven i na pro mě bolestnou variantu jejího odmítnutí. A jak ten příběh skončil? Nijak, moje láska k ní zůstala jenom v platonické rovině. A já si dodnes myslím, že už mě nic podobného v životě asi nepotká. A rád na ni budu pořád vzpomínat, moc bych si přál, aby byla v životě šťastná. Po devíti letech jsem se z toho malebného pražského zákoutí na Novém Městě odstěhoval zase na periferii, pořád jezdím pracovně i turisticky po zahraničí, narodil se mi v mezičase vnuk. Na slečnu Míšu (které v duchu říkám Michalka) nikdy nezapomenu. Nerozešel jsem se s ní, protože jsme spolu nikdy nechodili, všechno bylo a už asi navždy zůstane jen platonické. Několikrát jsem se s ní sešel, popovídali jsme si o všem možném, pořád na mě působí její úsměv a smích, způsobuje u mě takové rozechvění. Vím něco o zamilování se, přečetl jsem Freuda i moderní autory, mám v šuplíku magisterský diplom v oboru psychologie. A není mně to nic platné. Jsou věci mezi nebem a zemí, které nikdo asi nikdy neobjasní. A co zde chci zdůraznit? To takové rozechvění z blízkosti Michalky mě přepadne pokaždé. I v současné době, kdy jí je 37 let, jde o úplně stejné rozechvění jako v době, kdy jí bylo 27 let, a já jsem si myslel, že jí je tak 19. Ano, tak to někdy v životě je. Asi proto ti rozumím. A proto jsem kladl ty otázky, které jsem kladl. Tvoje odpovědi na moje dotazy byly jasné a přesvědčivé. Myslím si, že jim dobře rozumím a ten příběh mě nechal nahlédnout a vhlédnout zase někam dál, to poznání mě zase někam posunulo. A souhlasím: za 10 let si řekneme v jaké životní etapě a situaci se nacházíme, jaký měly naše příběhy vývoj.