od Livrey » neděle 1. 1. 2017, 20:31:32
http://www.hatefree.cz/blo/hf-zpravy/1886-national-geographic-leden-2017
Lednové číslo magazínu National Geographic vstoupilo do historie – na obálce se totiž objevila 9letá Avery Jackson, která se už před 2 lety podělila o svůj příběh, život transgender dítěte. Avery, která se narodila jako chlapec, ale cítí se být spíše dívkou, pózovala fotografovi Robinu Hammondovi Jacksonovi. „Nejlepší na tom být tam jako dívka je, že už nemusím předstírat, že jsem kluk,“ říká Avery ke svému pózování pro National Geographic.
Tenhle článek od HateFree mě velmi potěšil. V prvním videu jsou pěkní kutíci i holčičky z celého světa mluvící o rozdílnosti pohlaví a podobně. Jeden kutík mě tam dost pobavil, ale nebudu prozrazovat který
Je to pro mě celkem zajímavé vzhledem k tomu, že jsem do svých 9 let netušila, že "
mají" být mezi holčičkami a chlapci propastné rozdíly. Jako malá jsem odmítala růžovou
(protože je prostě škaredá a stále ji nemám ráda, ale už jsem ohledně ní smířlivější, protože některým holčičkám fakt sluší, ale stejně tak sluší i některým kutíkům) a šatičky taky nebyly to pravé ořechové (zase na druhou stranu byla sranda si je vykasávat až skoro nad hlavu), ale brala jsem to tak, že sváteční oblečení je oprus pro každé dítě.
V devíti letech jsem přestoupila na novou školu, kde měli nádherné fotbalové hřiště, samozřejmě kluci nebyli moc nadšení, že se jim do toho plete nějaká holka, která to ještě pořádně neumí.
Potom mi tam většina holek absolutně nevyhovovala tím o čem se spolu baví a tak nějak všeljak mi přišly někde úplně jinde než já (až na výjimky, se kterými jsem se později začala kamarádit). Historka k dobru: jednoho krásného dne si ke mně sedla spolužačka T.. Celou hodinu jsem T. bavila svými vtipy (dostala jsem za to i poznámku, že ruším v hodině
) Ke konci hodiny mi řekla, že by se mnou i kamarádila, kdybych se chovala méně jako kluk. Nechtěla jsem se přestat přátelsky prát s jedním spolužákem a tak jsme se kamarádkami nestaly
. Našla jsem si ale jiného dobrého přítele- kluka samozřejmě. Po určité době už byly posměšky od ostatních, jak spolu chodíme a jak to nechceme přiznat, neúnosné a postupně jsme se víceméně přestali kamarádit.
Největší ránu do srdíčka mi však zasadila naše třídní učitelka. Neměla mě moc ráda, což chápu, když jsem v hodinách buď bavila své okolí, nebo si četla pod lavicí (vlastně jsem se moc nezměnila, pravdou je že vůbec
) Jednou když jsem běžela na oběd, tak jsem omylem vrazila do této naší učitelky. Byla velmi naštvaná a začala na mě křičet: "Už zase ty, Livrey?! Nemůžeš se aspoň někdy chovat jako holka?!" Bylo mi z toho špatně. Z celé té školy. Nechápala jsem, co všichni stále mají. Má jediná a hlavní otázka byla
proč jsem se nenarodila jako kluk z čehož vyplývalo i mé hlavní přání.
Nevěděla jsem, že všichni se jen schovávají za streotypy a že hlavní problém spočíval v tom, že mám hodně energie a jsem nevybitá, že se nudím v hodinách a poté otravuji ostatní. Naštěstí jsem poté přešla na jinou školu a vše bylo mnohem lepší, protože mí kamarádi tam jsou v zásadě divní a tudíž na ně používat nějaké gendrové stereotypy nejde.
Abych se vrátila zpět k tématu, tak v lecčems transsexuály chápu, jen si nejsem jistá do jak velké míry je člověk s rozhodnutím o změně svého pohlaví ovlivňován svým okolím, které mu říká jak má vypadat a jak se má chovat a do jaké míry je to skutečně jeho volba, protože když změní pohlaví, tak se jen přesune do opačné škatulky... A já bych nejradši ty škatulky rozdupala, ať každý vypadá a chová se jak chce, když je to v mezích zákona.
[url]http://www.hatefree.cz/blo/hf-zpravy/1886-national-geographic-leden-2017[/url]
[i]Lednové číslo magazínu National Geographic vstoupilo do historie – na obálce se totiž objevila 9letá Avery Jackson, která se už před 2 lety podělila o svůj příběh, život transgender dítěte. Avery, která se narodila jako chlapec, ale cítí se být spíše dívkou, pózovala fotografovi Robinu Hammondovi Jacksonovi. „Nejlepší na tom být tam jako dívka je, že už nemusím předstírat, že jsem kluk,“ říká Avery ke svému pózování pro National Geographic.[/i]
Tenhle článek od HateFree mě velmi potěšil. V prvním videu jsou pěkní kutíci i holčičky z celého světa mluvící o rozdílnosti pohlaví a podobně. Jeden kutík mě tam dost pobavil, ale nebudu prozrazovat který 8p
Je to pro mě celkem zajímavé vzhledem k tomu, že jsem do svých 9 let netušila, že "[i]mají[/i]" být mezi holčičkami a chlapci propastné rozdíly. Jako malá jsem odmítala růžovou [color=#FF80FF](protože je prostě škaredá a stále ji nemám ráda, ale už jsem ohledně ní smířlivější, protože některým holčičkám fakt sluší, ale stejně tak sluší i některým kutíkům)[/color] a šatičky taky nebyly to pravé ořechové (zase na druhou stranu byla sranda si je vykasávat až skoro nad hlavu), ale brala jsem to tak, že sváteční oblečení je oprus pro každé dítě.
V devíti letech jsem přestoupila na novou školu, kde měli nádherné fotbalové hřiště, samozřejmě kluci nebyli moc nadšení, že se jim do toho plete nějaká holka, která to ještě pořádně neumí.
Potom mi tam většina holek absolutně nevyhovovala tím o čem se spolu baví a tak nějak všeljak mi přišly někde úplně jinde než já (až na výjimky, se kterými jsem se později začala kamarádit). Historka k dobru: jednoho krásného dne si ke mně sedla spolužačka T.. Celou hodinu jsem T. bavila svými vtipy (dostala jsem za to i poznámku, že ruším v hodině *kasz* ) Ke konci hodiny mi řekla, že by se mnou i kamarádila, kdybych se chovala méně jako kluk. Nechtěla jsem se přestat přátelsky prát s jedním spolužákem a tak jsme se kamarádkami nestaly :D . Našla jsem si ale jiného dobrého přítele- kluka samozřejmě. Po určité době už byly posměšky od ostatních, jak spolu chodíme a jak to nechceme přiznat, neúnosné a postupně jsme se víceméně přestali kamarádit.
Největší ránu do srdíčka mi však zasadila naše třídní učitelka. Neměla mě moc ráda, což chápu, když jsem v hodinách buď bavila své okolí, nebo si četla pod lavicí (vlastně jsem se moc nezměnila, pravdou je že vůbec :D ) Jednou když jsem běžela na oběd, tak jsem omylem vrazila do této naší učitelky. Byla velmi naštvaná a začala na mě křičet: "Už zase ty, Livrey?! Nemůžeš se aspoň někdy chovat jako holka?!" Bylo mi z toho špatně. Z celé té školy. Nechápala jsem, co všichni stále mají. Má jediná a hlavní otázka byla [i]proč jsem se nenarodila jako kluk[/i] z čehož vyplývalo i mé hlavní přání.
Nevěděla jsem, že všichni se jen schovávají za streotypy a že hlavní problém spočíval v tom, že mám hodně energie a jsem nevybitá, že se nudím v hodinách a poté otravuji ostatní. Naštěstí jsem poté přešla na jinou školu a vše bylo mnohem lepší, protože mí kamarádi tam jsou v zásadě divní a tudíž na ně používat nějaké gendrové stereotypy nejde. :)
Abych se vrátila zpět k tématu, tak v lecčems transsexuály chápu, jen si nejsem jistá do jak velké míry je člověk s rozhodnutím o změně svého pohlaví ovlivňován svým okolím, které mu říká jak má vypadat a jak se má chovat a do jaké míry je to skutečně jeho volba, protože když změní pohlaví, tak se jen přesune do opačné škatulky... A já bych nejradši ty škatulky rozdupala, ať každý vypadá a chová se jak chce, když je to v mezích zákona.