od Allein » úterý 26. 1. 2016, 18:15:22
Po čase bych zde chtěla zpětně reagovat k diskuzi, která se ve vlákně o projektu Obědy pro děti, rozjela. A to konkrétně o problematice lidí, kteří přišli o svůj domov.
V rodině mám strýce Radovana, který nám - není tomu moc dlouho - ztrpčil v rodině životní bytí. Už předtím mi bylo okrajově známo, že momentálně pobývá "všude možně" - avšak daleko od nás. Nedá se říct, že by měl v životě nějaké zklamání, že by ho něco zlomilo, jako tomu bývá u jiných příběhů, kdy se člověk dostane na ulici. Jen prostě propadl alkoholu, gamblerství a smířil se s tím, že na té ulici je. Nechodil do práce. A na svoji dceru, kterou si "nedopatřením" s jednou ženou pořídil, samozřejmě nepřispíval ani korunu.
Se vzdálenější rodinou se moc nestýkáme, a proto jsem se o Radovana velmi nezajímala, vlastně skoro vůbec, jen jsem si z jeho dávnějšího asi půlročního pobývání u nás, když mi bylo tak devět, pamatovala, že někdo takový vlastně existuje.
Můj táta bývá někdy i šest nebo sedm dní v týdnu v práci, která není zrovna lehká. Bývá tam i do devíti, výjimečně desíti večer, pokud jeho šéf nemá dobrou náladu a neozáří ho něco, aby ho pustil dřív - obzvlášť když je léto, je dlouho světlo a teplo, tak se mu moc nechce. Můj bratr je 98% roku v zahraničí. Já bývám pondělí až pátek ve škole a díky dlouhého dojíždění domů také docházím až večer. A mamce se v posledních letech velmi v mnoha ohledech podlomilo zdraví. A tak potřeboval otec pomoct s tím, aby na zimu nachystal dostatek dřeva a podobně.
A tak se domluvil - aniž by se s námi poradil - a jednoho dne nám stal Radovan na prahu. Ve smradlavém špinavém oblečení, ušmudlaný, s jedním odrbaným batohem, ve kterém měl pár rozpadajících se věcí, již velmi dlouho vybitý mobil a polámanou nabíječku, prázdnou věc, která se ani nedala nazvat peněženkou a kromě pytlíku s pár tvrdými zmuchlanými ušmudlanými rohlíky to bylo vše. Oči měl zarudlé z neustálého požívání alkoholu a bůhví-čeho-dalšího, z "absťáku" se celý třásl jako sulc. A přestože byl v tu chvíli snad střízlivý, jeho artikulace byla více než příšerná.
Matka ho okamžitě poslala do koupelny. Otec se rozhodl mu pomoct. A to nejen tím, že mu v tu chvíli poskytl své oblečení, holení, kosmetiku, ale i střechu nad hlavou a dokonce mu zařídil i "flek" v práci, která, jak jsem psala, sice není lehká a zrovna "pro boháče", ale jedna z nejlepších, které lze v okolí nalézt. A hlavně - daný šéf je ochotný poskytnou finance a práci i "na černo", což je to, co takový člověk s dluhy, že by v nich mohl plavat, právě potřebuje.
Takže vlastně dostal Radovan úplně vše, co by pro nový start do života potřeboval. Ze začátku po něm matka nechtěla nic, minimálně do doby, než si něco vydělá, a později po něm chtěla jen velmi symbolickou částku za využívání naší domácnosti. Táta požadoval pouze to, aby mu o víkendu, kdy měl obvykle snad jeden den volno, pomáhal s chystáním na zimu a udržováním zahrady.
Moji rodiče už spolu mnoho let nespí v manželské posteli, ale matka přespává na gauči a otec bývá v ložnici sám. A tak teda otec Radovanovi "věnoval" místo vedle sebe, včetně prostoru skříně a podobně.
Nejdříve to vypadalo idylicky. Až natolik idylicky, že mi bylo jasné, že se to musí pokazit. Nedá se říct, že by Radovan byl líný. Pokud mu táta dal sekačku, sekal, pokud po něm chtěl pomoct se dřevem, pomáhal, pokud šli do práce, Radovan normálně vstával a chodil s ním. I tam "makal jako Bulhar" a snažil se o to, aby s ním byl šéf spokojený. Jediný tehdejší problém byl, že dostat ho do koupelny, na nějakou tu očistu těla, bylo velmi složité. A to kvůli tomu jeho "zvyku z ulice".
Pak začaly první problémy. Když už konečně Radovanovi zmizely abstinenční příznaky, začal otce tahat čím dál častěji do hospody "na jedno či dvě pivka". Nejdříve to možná jedno "pivko" bylo, ale po čase se to s číslem jedna či dva nedalo vůbec srovnat. Domů chodili opilí, oba dva. A kdyby s ním otec nebyl, dopadlo by to ještě hůře. A když končil jednou Radovan dřív než táta, jako první šel do zdejší krčmy, kde svoji první zálohu naprosto propil. K nám domů dorazil s kymácením ze strany na stranu, padl u nás v kuchyni na lavici a tam se válel. Nechutně páchl chlastem, bylo mi z toho velmi nepříjemně. Matka mu říkala, ať se jde vyspat do postele, nebo ať se aspoň nají. Asi po třech hodinách, kdy došel táta - který byl z jeho vzezření pěkně naštvaný - se nakonec uraženě přesunul na terasu, kde se svalil na lavičku a celé to tam pomočil, zatímco tam v bundě - zpocený a smradlavý z práce - strávil celou noc.
To byl teprve začátek. Pokračovalo to přivlastňováním si otcova počítače, který si pořád půjčoval a půjčoval, aby sexuálně flirtoval s nějakými zahraničními ženami - přičemž ani neuměl správně česky, natož anglicky... A tak místo toho, aby otci o volném času pomáhal se dřevem a zahradou, seděl u počítače jako puberťák. A pokud náhodou neflirtoval, tak hrál na Facebooku Poker. Takže začaly padat ještě více pubertální hlášky: "Půjdu až to dohraju!"
Po první výplatě se vypravil do nedalekého města, kde ji "proluftoval" zakoupením rádoby "tabletu" (který mimochodem "umřel" zhruba tak po měsíci), který vůbec nepotřeboval, a zbytek propil ve večerce, kde samozřejmě s hlavou na pultě zůstal až do rána. A najednou byl bez peněz, takže ani neměl na to, aby si koupil nějakou svačinu nebo rohlík, natož aby mamce nějak přispěl na domácnost.
Vůbec se nemyl, i přes matčino naléhání. Domů chodil téměř každý den opilý, hlavně poté, co to otec vzdal, a přestal ho chodit do té hospody "hlídat". A co hlavní - opilý či po kocovině chodil i do práce, což se šéfovi samozřejmě nelíbilo. Pracuje se tam s nebezpečnými stroji a jedna jeho chyba taky mohla znamenat jeho vlastní úraz, či úraz někoho jiného. Někdy došel tak "napitý", že ani nedokázal skoro stát na vlastních nohách.
Jedna z posledních teček přišla tehdy, když vešla matka do ložnice, odhrnula peřinu a objevila, že nejen peřina, ale i prostěradlo a matrace jsou naprosto "durch" pomočené a hrozně páchly. Pod postelí měl několik krabic "čuča" (krabicového vína). Některé prázdné, jiné ještě plné. Pokoj příšerně smrděl. Otec už dávno utekl spávat jinam, do jiného pokoje. Matka příšerně Radovana seřvala, vydrhla to a potom následně pokoj vyvětrala, převlékla postel a veškeré jeho matrace obalila do igelitu. Když pak na nich Radovan spával, muselo to potupně šustit. Ale nic jiného nešlo dělat, když se - s dovolením - choval jako prase.
Všechno pokračovalo dál, když si z výplaty Radovan koupil sice značkové boty ve slevě, ale o dvě čísla větší - další zvyk z ulice (aby si tam mohl dát teplé ponožky a podobně). Samozřejmě se mu po chvíli rozbily a další finance byly pryč.
Celou dobu pobývání u nás se přímo chlubil historkami z ulice, jak kde žebral, jak co dělal, jak co bylo fajn... a už tehdy bylo vidět, že on vlastně ten "normální život" ani nepotřebuje. No později se ukázalo, že o něj vlastně ani nemá zájem.
Pak se - že jsme na něj "hnusní" - vypakoval pryč, jen se svým batohem. Zbytek věcí nechal u nás. Pobýval u své údajné "přítelkyně" - přičemž je ověřené, že přespával ve večerkách a na ulici - a do práce nadále docházel navátý. Jednou dokonce vytratil peněženku a nebýt otce, tak o ni nadobro přišel. Jelikož neměl kde oblečení prát, tak ho vždy cpal do skříňky v práci a v nedalekém sekáči si kupoval další a další - které když bylo špinavé, zase strčil do skříňky.
Jedna z dalších teček nastala tehdy, když si otec odložil batoh z peněženkou do šatny, kam měli v té době přístup jen on a Radovan, a když se vrátil, chyběla tisícikoruna. A Radovan přece o ničem absolutně nevěděl. Když jsem se to dozvěděla já, soptila jsem jako sopka, jelikož jsem ho měla úplně plné zuby. A máma taky. Měl si přijít pro zbytek svých věcí, ale v uvedený termín nedošel. Naopak se sem tam přišel zadarmo naobědvat, opět ožralý, než mu mamka řekla, že příště má prostě smůlu, i kdyby škemral jak by chtěl.
Následně ze dne na den Radovan svému šéfovi zavolal, že mu dává "ahoj", našel si jinou práci a už nepřijde, prostě jen tak. Zapletl se s jednou cikánskou partičkou, se kterou chvíli bydlel, a následně ho za něco zbili.
Když už bylo nejhůř, měl jet zpátky za jeho a otcovou nevlastní matkou, kde se za ní měl stavit a pak tam zajít na Úřad práce. Večer volala z jeho čísla otci nějaká žena - průvodčí -, že našla jeho mobil ve vlaku a tak zavolala na poslední číslo. A že jeho mobil bude tam a tam k vyzvednutí. U nevlastní matky se prý ani neobjevil. Za svou dcerou a bývalou "družkou" se stavil jen jednou a ve zbídačeném stavu.
Kde je nyní? Dojel zpět a je někde poblíž? Nebo zůstal tam? Nemám o něm žádné zprávy. A ani vlastně ani nechci. Na povrch pak vyplavalo, že za něj jeho a otcův bratr splácí dluhy, které mu nadělal, když se mu snažil pomoct, podobně jako táta.
Radovan dostával vše, co potřeboval. A všechno zahodil. Zjevně se mu líbí na ulici a v opojení alkoholu mnohem víc, než v normálním životě. Takže o některých bezdomovcích asi tak. Nejsou takoví všichni, ale některým prostě pomoci není.
Po čase bych zde chtěla zpětně reagovat k diskuzi, která se ve vlákně o projektu Obědy pro děti, rozjela. A to konkrétně o problematice lidí, kteří přišli o svůj domov.
V rodině mám strýce Radovana, který nám - není tomu moc dlouho - ztrpčil v rodině životní bytí. Už předtím mi bylo okrajově známo, že momentálně pobývá "všude možně" - avšak daleko od nás. Nedá se říct, že by měl v životě nějaké zklamání, že by ho něco zlomilo, jako tomu bývá u jiných příběhů, kdy se člověk dostane na ulici. Jen prostě propadl alkoholu, gamblerství a smířil se s tím, že na té ulici je. Nechodil do práce. A na svoji dceru, kterou si "nedopatřením" s jednou ženou pořídil, samozřejmě nepřispíval ani korunu.
Se vzdálenější rodinou se moc nestýkáme, a proto jsem se o Radovana velmi nezajímala, vlastně skoro vůbec, jen jsem si z jeho dávnějšího asi půlročního pobývání u nás, když mi bylo tak devět, pamatovala, že někdo takový vlastně existuje.
Můj táta bývá někdy i šest nebo sedm dní v týdnu v práci, která není zrovna lehká. Bývá tam i do devíti, výjimečně desíti večer, pokud jeho šéf nemá dobrou náladu a neozáří ho něco, aby ho pustil dřív - obzvlášť když je léto, je dlouho světlo a teplo, tak se mu moc nechce. Můj bratr je 98% roku v zahraničí. Já bývám pondělí až pátek ve škole a díky dlouhého dojíždění domů také docházím až večer. A mamce se v posledních letech velmi v mnoha ohledech podlomilo zdraví. A tak potřeboval otec pomoct s tím, aby na zimu nachystal dostatek dřeva a podobně.
A tak se domluvil - aniž by se s námi poradil - a jednoho dne nám stal Radovan na prahu. Ve smradlavém špinavém oblečení, ušmudlaný, s jedním odrbaným batohem, ve kterém měl pár rozpadajících se věcí, již velmi dlouho vybitý mobil a polámanou nabíječku, prázdnou věc, která se ani nedala nazvat peněženkou a kromě pytlíku s pár tvrdými zmuchlanými ušmudlanými rohlíky to bylo vše. Oči měl zarudlé z neustálého požívání alkoholu a bůhví-čeho-dalšího, z "absťáku" se celý třásl jako sulc. A přestože byl v tu chvíli snad střízlivý, jeho artikulace byla více než příšerná.
Matka ho okamžitě poslala do koupelny. Otec se rozhodl mu pomoct. A to nejen tím, že mu v tu chvíli poskytl své oblečení, holení, kosmetiku, ale i střechu nad hlavou a dokonce mu zařídil i "flek" v práci, která, jak jsem psala, sice není lehká a zrovna "pro boháče", ale jedna z nejlepších, které lze v okolí nalézt. A hlavně - daný šéf je ochotný poskytnou finance a práci i "na černo", což je to, co takový člověk s dluhy, že by v nich mohl plavat, právě potřebuje.
Takže vlastně dostal Radovan úplně vše, co by pro nový start do života potřeboval. Ze začátku po něm matka nechtěla nic, minimálně do doby, než si něco vydělá, a později po něm chtěla jen velmi symbolickou částku za využívání naší domácnosti. Táta požadoval pouze to, aby mu o víkendu, kdy měl obvykle snad jeden den volno, pomáhal s chystáním na zimu a udržováním zahrady.
Moji rodiče už spolu mnoho let nespí v manželské posteli, ale matka přespává na gauči a otec bývá v ložnici sám. A tak teda otec Radovanovi "věnoval" místo vedle sebe, včetně prostoru skříně a podobně.
Nejdříve to vypadalo idylicky. Až natolik idylicky, že mi bylo jasné, že se to musí pokazit. Nedá se říct, že by Radovan byl líný. Pokud mu táta dal sekačku, sekal, pokud po něm chtěl pomoct se dřevem, pomáhal, pokud šli do práce, Radovan normálně vstával a chodil s ním. I tam "makal jako Bulhar" a snažil se o to, aby s ním byl šéf spokojený. Jediný tehdejší problém byl, že dostat ho do koupelny, na nějakou tu očistu těla, bylo velmi složité. A to kvůli tomu jeho "zvyku z ulice".
Pak začaly první problémy. Když už konečně Radovanovi zmizely abstinenční příznaky, začal otce tahat čím dál častěji do hospody "na jedno či dvě pivka". Nejdříve to možná jedno "pivko" bylo, ale po čase se to s číslem jedna či dva nedalo vůbec srovnat. Domů chodili opilí, oba dva. A kdyby s ním otec nebyl, dopadlo by to ještě hůře. A když končil jednou Radovan dřív než táta, jako první šel do zdejší krčmy, kde svoji první zálohu naprosto propil. K nám domů dorazil s kymácením ze strany na stranu, padl u nás v kuchyni na lavici a tam se válel. Nechutně páchl chlastem, bylo mi z toho velmi nepříjemně. Matka mu říkala, ať se jde vyspat do postele, nebo ať se aspoň nají. Asi po třech hodinách, kdy došel táta - který byl z jeho vzezření pěkně naštvaný - se nakonec uraženě přesunul na terasu, kde se svalil na lavičku a celé to tam pomočil, zatímco tam v bundě - zpocený a smradlavý z práce - strávil celou noc.
To byl teprve začátek. Pokračovalo to přivlastňováním si otcova počítače, který si pořád půjčoval a půjčoval, aby sexuálně flirtoval s nějakými zahraničními ženami - přičemž ani neuměl správně česky, natož anglicky... A tak místo toho, aby otci o volném času pomáhal se dřevem a zahradou, seděl u počítače jako puberťák. A pokud náhodou neflirtoval, tak hrál na Facebooku Poker. Takže začaly padat ještě více pubertální hlášky: "Půjdu až to dohraju!"
Po první výplatě se vypravil do nedalekého města, kde ji "proluftoval" zakoupením rádoby "tabletu" (který mimochodem "umřel" zhruba tak po měsíci), který vůbec nepotřeboval, a zbytek propil ve večerce, kde samozřejmě s hlavou na pultě zůstal až do rána. A najednou byl bez peněz, takže ani neměl na to, aby si koupil nějakou svačinu nebo rohlík, natož aby mamce nějak přispěl na domácnost.
Vůbec se nemyl, i přes matčino naléhání. Domů chodil téměř každý den opilý, hlavně poté, co to otec vzdal, a přestal ho chodit do té hospody "hlídat". A co hlavní - opilý či po kocovině chodil i do práce, což se šéfovi samozřejmě nelíbilo. Pracuje se tam s nebezpečnými stroji a jedna jeho chyba taky mohla znamenat jeho vlastní úraz, či úraz někoho jiného. Někdy došel tak "napitý", že ani nedokázal skoro stát na vlastních nohách.
Jedna z posledních teček přišla tehdy, když vešla matka do ložnice, odhrnula peřinu a objevila, že nejen peřina, ale i prostěradlo a matrace jsou naprosto "durch" pomočené a hrozně páchly. Pod postelí měl několik krabic "čuča" (krabicového vína). Některé prázdné, jiné ještě plné. Pokoj příšerně smrděl. Otec už dávno utekl spávat jinam, do jiného pokoje. Matka příšerně Radovana seřvala, vydrhla to a potom následně pokoj vyvětrala, převlékla postel a veškeré jeho matrace obalila do igelitu. Když pak na nich Radovan spával, muselo to potupně šustit. Ale nic jiného nešlo dělat, když se - s dovolením - choval jako prase.
Všechno pokračovalo dál, když si z výplaty Radovan koupil sice značkové boty ve slevě, ale o dvě čísla větší - další zvyk z ulice (aby si tam mohl dát teplé ponožky a podobně). Samozřejmě se mu po chvíli rozbily a další finance byly pryč.
Celou dobu pobývání u nás se přímo chlubil historkami z ulice, jak kde žebral, jak co dělal, jak co bylo fajn... a už tehdy bylo vidět, že on vlastně ten "normální život" ani nepotřebuje. No později se ukázalo, že o něj vlastně ani nemá zájem.
Pak se - že jsme na něj "hnusní" - vypakoval pryč, jen se svým batohem. Zbytek věcí nechal u nás. Pobýval u své údajné "přítelkyně" - přičemž je ověřené, že přespával ve večerkách a na ulici - a do práce nadále docházel navátý. Jednou dokonce vytratil peněženku a nebýt otce, tak o ni nadobro přišel. Jelikož neměl kde oblečení prát, tak ho vždy cpal do skříňky v práci a v nedalekém sekáči si kupoval další a další - které když bylo špinavé, zase strčil do skříňky.
Jedna z dalších teček nastala tehdy, když si otec odložil batoh z peněženkou do šatny, kam měli v té době přístup jen on a Radovan, a když se vrátil, chyběla tisícikoruna. A Radovan přece o ničem absolutně nevěděl. Když jsem se to dozvěděla já, soptila jsem jako sopka, jelikož jsem ho měla úplně plné zuby. A máma taky. Měl si přijít pro zbytek svých věcí, ale v uvedený termín nedošel. Naopak se sem tam přišel zadarmo naobědvat, opět ožralý, než mu mamka řekla, že příště má prostě smůlu, i kdyby škemral jak by chtěl.
Následně ze dne na den Radovan svému šéfovi zavolal, že mu dává "ahoj", našel si jinou práci a už nepřijde, prostě jen tak. Zapletl se s jednou cikánskou partičkou, se kterou chvíli bydlel, a následně ho za něco zbili.
Když už bylo nejhůř, měl jet zpátky za jeho a otcovou nevlastní matkou, kde se za ní měl stavit a pak tam zajít na Úřad práce. Večer volala z jeho čísla otci nějaká žena - průvodčí -, že našla jeho mobil ve vlaku a tak zavolala na poslední číslo. A že jeho mobil bude tam a tam k vyzvednutí. U nevlastní matky se prý ani neobjevil. Za svou dcerou a bývalou "družkou" se stavil jen jednou a ve zbídačeném stavu.
Kde je nyní? Dojel zpět a je někde poblíž? Nebo zůstal tam? Nemám o něm žádné zprávy. A ani vlastně ani nechci. Na povrch pak vyplavalo, že za něj jeho a otcův bratr splácí dluhy, které mu nadělal, když se mu snažil pomoct, podobně jako táta.
Radovan dostával vše, co potřeboval. A všechno zahodil. Zjevně se mu líbí na ulici a v opojení alkoholu mnohem víc, než v normálním životě. Takže o některých bezdomovcích asi tak. Nejsou takoví všichni, ale některým prostě pomoci není.