Dělat něco pro druhé

Nezávazná diskuze o čemkoliv, co se nehodí jinam.
Hranicar
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 8
ve věku do: 14
Příspěvky: 214
Dal: 19 poděkování
Dostal: 43 poděkování

Dělat něco pro druhé

Nový příspěvek od Hranicar »

Taková otázka. Pokud nemáte náladu na filosofování, tak to ani nečtěte :D Nejednáme vlastně výhradně sobecky? Párkrát tu myslím v užším smyslu už něco podobného zaznělo. Zejména co se týče práce s dětmi. Je pravda, že bychom tu měli být my pro ně a ne oni pro nás. Ale kolik pedofilů, kteří s dětmi pracují, to tak má? I když je nějaký pedofil skvělý vedoucí, dětem by neublížil, dokáže jim být přínosem a připravit jim krásně strávený čas, nedělá to nakonec jen pro to, aby jemu samotnému bylo dobře, aby uspokojil nějakou potřebu blízkosti? A nebo ještě obecněji... Když vidím starou paní s těžkou taškou a pomůžu jí (což většinou udělám), nedělám to rovněž ze sobeckých důvodů, abych měl prostě sám ze sebe dobrý pocit? Představte si takové ty totálně altruistické lidi, kteří jsou ochotni se pro ostatní rozkrájet. Často tak jednají proto, že jim samotným se zvláště v dětství nedostalo lásky a uznání, takže podvědomě doufají, že když budou ostatním ve všem pomáhat, tak si tu lásku nakonec zaslouží. Pomoc potřebným je zakotvena v křesťanství i v islámu, tudíž i v naší společnosti - a je to tak dobře, ale... Kolik lidí v křesťanské a islámské společnosti dělá něco pro druhé kvůli tomu, že by jim na nich opravdu záleželo? Není to zase čistě sobecké smýšlení, neboť si tím člověk zajistí přízeň Boha a zejména pak jeho přízeň po smrti? A třeba i podvědomě? Skutečně věřící mi pravděpodobně budou oponovat s tím, že kdo chce následovat Ježíšovo učení, musí sobeckost potlačit. Ale tam v hloubi duše, tam v nitru, je to opravdu tak? Podle mě je správné a důležité, aby si lidé pomáhali. No ale pořád je v tom ta sobeckost. Já někomu pomůžu, on třeba jednou pomůže mě. Není to prostě jen evoluční taktika? Tohle jsou poměrně hnusné myšlenky a je lepší o tom snad nepřemýšlet. Stejně jako o takových věcech, jako zda je láska jen chemickým dějem :D Ale zase, když jsem ateista, někoho doopravdy miluju a dokázal bych pro něj i položil život, pokud bych měl (v takových rozpoloženích jsem už párkrát byl), tak tím přeci sám pro sebe nic získat nemůžu, to by mohla být výjimka, ne...
Uživatelský avatar
Myš
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Mám
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 8
ve věku do: 15
Kontakt: [email protected]
Výkřik do tmy: Všimli jste si letos, kolik se urodilo jmelí?
Příspěvky: 906
Dal: 145 poděkování
Dostal: 822 poděkování

Re: Dělat něco pro druhé

Nový příspěvek od Myš »

Záleží na tom, co člověka dělá šťastným. Naprostá sebestřednost většinu lidí doopravdy šťastnou nedělá. Naopak rozdat celé své jmění asi také není úplně to ono. Je rozdíl pomoci někomu jak jen můžu a pomoci někomu jak je mi to příjemné - do hranic lásky k sama sobě.

Ano, podle mě je člověk veskrze sobecká bytost ale je to tak špatně? Člověk má přirozenou radost z pomoci jiným, vidím to u sebe, pomáhat lidem mě dělá šťastným. Kdyby mě to šťastným nedělalo, neudělám to. Šťastným mě naopak neudělá dávat peníze závislému bratrovi jenom proto, že bych mu měl pomáhat. Znám lidi, kteří by se rozdali i člověka, kterému je pomoc okolí úplně fuk, ale ani jeden z nich není šťastný a svým postojem k životu trpí. Naopak vlastní štěstí je důležité pro ostatní, protože šťastný člověk kolem sebe šíří dobrou náladu, je produktivní ve věcech, které jsou potřebné i pro jiné (a když člověk dělá to, co dělá skutečně rád, je produktivnější a dělá to lépe než člověk, který tu samou věc dělá jenom pro setrvání v zaměstnání) atd.

S tím náboženstvím souhlasím. Ve společnosti ovlivněné křesťanstvím máme např. zakódované pravidlo cti otce svého a matku svou. Dle definice wikipedie je úctou trvalý vztah ocenění druhého, který se projevuje dobrovolným sebeomezením v jednání vůči němu, zejména ohleduplností, zdvořilostí, podporou a případně i dary. Podíváme-li se do bible, pak zjistíme, že úcta a vážnost se konkrétně projeví například tím, že se s někým rozdělíme o část svého majetku (Př 3,9), jsme připraveni mu pomoci (Př 14,31) atd. Jakmile je nám vnitřně nepříjemné pomoci otci nebo matce, protože by ta pomoc výrazně zasáhla do vlastního štěstí, ale pocit nepřístojnosti takového pocitu pocházejícího z podvědomého svázání dogmatem "cti otce svého a matku svou" je silnější, rozhodneme se zachovat dle dogmatu, kterého se tedy v podstatě vážíme více než sami sebe. Pod tím dogmatem se totiž skrývá pomyslný Jákobův žebřík do nebes... Tímto způsobem se lze v mnoha kulturách setkat s lidmi , jejichž skutky jsou motivované pouze náboženstvím.

Samozřejmě je zcela běžné, že náboženské dogma, na jehož základě činíme se bude shodovat s tím, co my bychom rádi udělali, ale není to tak vždy.

Láska podle mě zdaleka není jen chemický děj, ale to jenom můj idealistický pohled.

Co se týče toho položení života, i tam lze sobecký motiv vlastního štěstí vysledovat. Před vlastním položením života bys totiž věřil v možnou záchranu a tím, že by si tu osobu zachránil, bys se uchránil té bolestivé ztráty, která by mohla přijít.
Tito uživatelé poděkovali autorovi Myš za příspěvek:
Tim
"Life is a waterfall, we're one in the river and one again after the fall
swimming through the void we hear the word
we lose ourselves but we find it all..."
SOAD
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host