Pohádka o kouzelné růži

Místo pro sdílení vlastní tvorby uživatelů - povídky, básně, písně, kresby, fotografie, videoklipy aj. (Na tento web není vhodná ani psaná či kreslená pornografie!)
Uživatelský avatar
Daniel
Správce poradny
Pohlaví: Muž
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 4
ve věku do: 10
Kontakt: daniel@pedofilie.net
Výkřik do tmy: O každé dívence smýšlej, chovej se k ní a jednej s ní tak, jako by to byla tvoje milovaná dcera.
Příspěvky: 430
Dal: 583 poděkování
Dostal: 607 poděkování

Pohádka o kouzelné růži

Nový příspěvek od Daniel » neděle 7. 8. 2016, 13:17:12

Námět na tuto pohádku vymyslela dcera a také se hned dala do spaní. Bohužel skočila někde na třetím odstavci. Když se pak několik měsíců nic nedělo, rozhodl jsem se její nápad realizovat po svém a doplnit pohádku písničkami. Dcera mi pak v textu provedla jeden zásah. Chtěl jsem hlavní hrdinku pojmenovat po dceři, ale ona to jednoznačně odmítla a nahradila ho jménem z její původní verze. Tak doufám, že se vám pohádka bude líbít.

V jednom zákoutí podél cesty, kudy lidé chodívali na nedělní procházky, vyrostla růže. Krásná rudá růže. Na první pohled nebyla ničím zvláštní. Ale růže věděla, že byla obdařena kouzelnou mocí. A někdy si sama pro sebe zpívala.

Jsem kouzelná růže, ač jak druhé vypadám,
jsem kouzelná růže, moc tajemnou v sobě mám.

Krása v poupěti malém se skrývá,
kouzlo často v prostých věcech bývá,
zázrakem který nevidíme,
je už to že tu býti smíme.

Jsem kouzelná růže, moc tajemnou v sobě mám,
jsem kouzelná růže, přec sama si připadám.


kouzelna_ruze.pdf
kouzelna_ruze.mid

Chodili kolem lidé. „Podívej, jaká krásná růže zde vyrostla,“ říkali jedni. „Obyčejná růže, stejná jako tisíce jiných, které se dají koupit v zahradnictví, kdo ví, kdo ji zde vysadil,“ odpovídali jim na to druzí. Postupem času všichni začali brát růži jako samozřejmost a přestávali si jí všímat. A růže byla smutná. Ne proto, že nebyla středem pozornosti. To jen občas plakala nad jejich slepotou.

Myslíte, že všechno znáte,
všechno jste poznali,
myslíte, že všechno máte,
všechno jste získali.

Jen dětské oči všechno vidí,
dětské oči se všemu diví,
děti se stále musí ptát,
všechno by dneska chtěli znát.

Není tu už nic nového,
co byste chtěli znát,
na cestu pro vás neznámou,
nechcete se už dát.

Jen dětská duše stále hledá
a odradit se jen tak nedá,
děti by všude chtěli být
a po všech cestách jednou jít.

Jedno je, co jste a máte,
stárnout jste začali.


detske_oci.pdf
detske_oci.mid

Až jednou v krásný letní den se u růže znenadání objevila malá holčička. Dlouhé kaštanové vlásky jí splývaly na ramena a z jejích hnědých očí svítila dětská zvědavost. Byla zde s rodiči na procházce, a když uviděla růži, seběhla z cesty, aby se na ni mohla podívat. „Maminko, podívej se, to je krásná květina,“ zvolala holčička. „To je růže,“ odpověděla maminka, „ale nesahej na ní, má ostré trny, mohla by si se popíchat.“ „A maminko, můžu si k přivonět?“ „Můžeš Ivanko. Tamhle je lavička, sedneme si tam, a chvíli na tebe s tatínkem počkáme.“

Holčička osaměla. Udělala ještě několik nesmělých kroků k růži a dlouze a k ní přivoněla. Pak se na květinu znovu zadívala. „Ty jsi ale krásná,“ řekla po chvilce. „Já vím,“ odpověděla růže. „Ty umíš mluvit?“ zeptala se překvapeně holčička. „Ano, umím mluvit,“ odpověděla růže. „Stejně jako mluví ptáci, bublající potůček, západ slunce nebo vítr v korunách stromů. Ale jen ten, kdo je ochoten naslouchat, jim může rozumět.“

„Tak ty jsi kouzelná růže,“ vydechla úžasem holčička. „Ano, jsem,“ odpověděla růže, „a jestli chceš, můžu ti splnit tři přání. Řekni mi, co by sis teď ze všeho nejvíc přála.“ „Ze všeho nejvíc bych si teď přála … velkou zmrzlinu“, vykřikla holčička, „už jsem dlouho žádnou neměla“. A růže začala zpívat.

Jak je život sladký, když odejde žal
a když všechno smutné odpluje ti v dál,
jak je život krásný, když slunce svítí
a když kolem tebe rozkvétá kvítí.

Ale jen proto však sladké známe,
že i hořké občas ochutnáme,
a co je radost jen proto víme,
že též smutek občas zakusíme.


sladky_zivot.pdf
sladky_zivot.mid

„Ivanko, pojď už“, pozvalo se maminčino zavolání. „Promiň, musím běžet“, zašeptala holčička a rozeběhla se za hlasem. Maminka seděla na lavičce a z druhé strany přicházel tatínek se třemi kornouty zmrzliny v ruce. „Vzpomněl jsem si, že kousek odtud je stánek se zmrzlinou, tak mě napadlo, že by jsi určitě měla chuť“, usmál se na malou dcerku. Ta se ihned usadila na lavičku mezi rodiče a pustila se do kornoutu. „Tak vida, růže je opravdu kouzelná“, řekla si v duchu.

Uplynulo několik dnů a holčička v doprovodu rodičů opět přišla. „Ráda tě znovu vidím“, řekla růže. „Já tebe také“, řekla holčička. „A děkuji za zmrzlinu, byla to ta nejlepší, kterou jsem kdy měla.“ „To mě těší“, odpověděla růže, „a co by jsi si přála tentokrát.“ „Tentokrát bych si ze všeho nejvíc přála svézt se na kolotoči“, odpověděla holčička. „Už je to moc, moc, moc dlouho, co jsem se svezla naposledy.“ A růže opět začala zpívat.

Stoupáme nahoru
a potom zas dolu,
život je jak kolotoč.
Dobrou chvíli máme,
pak si zas zoufáme,
kolikrát sám nevíš proč.

Jakpak by se ti žít líbilo,
kdyby vše stále stejné bylo,
den každý stejně by vypadal,
člověk by nudou pak uvadal.


kolotoc.pdf
kolotoc.mid

„Ivanko, pojď už, jdeme dál“, ozval se maminčin hlas ze směru, kde stála lavička. „Promiň, musím běžet“, omluvila se holčička, a pospíchala k lavičce. Tatínek s maminkou už na ni čekali, vzali ji mezi sebe za ruce a pokračovali v procházce. „Poslyš, Ivanko“, povídá najednou maminka, „včera přijela do města velká pouť. Chtěla by jsi tam zítra s tatínkem zajít a svézt se na kolotočích?“ „Moc ráda," vykřikla radostně holčička. A v duchu myslela na krásnou růži a těšila se, že ji zase znovu brzy uvidí.

Uplynulo několik týdnů. Léto se chýlilo ke svému konci, dny se pomalu krátily, teplých dnů ubývalo. Už to vypadalo, že na růži všichni zapomněli, když jednoho dne po cestě přiběhla holčička. Tentokrát byla sama, bez rodičů.

„Ráda tě znovu vidím,“ řekla růže. „Promiň, že jsem tak dlouho nepřišla,“ řekla holčička. „Nezlobím se,“ řekla růže, „stalo se něco?“ „Víš,“ řekla holčička, „maminka je v poslední době smutná a unavená, tatínek s ní pořád někde jezdí, nebo je v práci. Nikdo na mě nemá čas. Musela jsem rodiče hodně prosit, ale nakonec mi dovolili, abych šla na procházku sama.“ „A co by sis přála tentokrát,“ zeptala se růže. „Víš, přála jsem si, abych měla bratříčka nebo sestřičku, abych nebyla sama a aby si se mnou měl kdo hrát. Ale teď bych si nejvíce ze všeho přála udělat mamince radost, aby už nebyla tak smutná.“ „Tak mě utrhni a dones mě mamince,“ řekla růže. „Ale to přece zvadneš,“ polekala se holčička. „Já vím,“ řekla růže. „To už si spolu nikdy nebudeme moci povídat,“ řekla smutně holčička. „Já vím,“ řekla růže. „Nakonec budeš mrtvá,“ zašeptala holčička se slzičkami v hnědých očích. „Já vím,“ řekla růže, „právě proto jsem tady.“ A růže začala zpívat.

Vykvetla jsem z poupěte,
dar krásy byl mi dán,
proč jenom jsem na světě,
proč jen zde rostu se ptám.

K čemu je krásy dar,
když jej nemáš komu dát,
jaký smysl žít dál,
když nikoho nemáš rád.

Jsem jenom jedna z růží,
co rostou podél cest,
růže co světu dluží,
že jí bylo přáno kvést.

Proč si život upřít
a proč tady vlastně být,
když máš důvod umřít,
pak máš také důvod žít.


smysl_zivota_ruze.pdf
smysl_zivota_ruze.mid

„Dobře, udělám, jak mi radíš,“ řekla holčička. „Ale bude se mi stýskat,“ dodala plačtivě. Natáhla svoji malou ručku a trhla. „Au,“ vykřikla bolestí a na prstíku se objevili krůpěje krve. Růže spadla na zem. Holčička ji opatrně uchopila a zvedla. „Promiň,“ řekla, „nečekala jsem to.“ „Láska je krásná jako květina, ale snadno se můžeš poranit o její trny. Nezapomeň na to,“ řekla růže a nadobro umlkla.

Holčička přišla domů. Maminka jí přišla otevřít. „To je pro tebe,“ maminko, řekla holčička a podala mamince květinu. „Chtěla jsem ti udělat radost, abys už nebyla tak smutná a znovu se usmívala.“ „Ta je krásná,“ řekla maminka a na její tváři se objevil úsměv. „To jsem opravdu nečekala. Pojď domů.“

Zatím co se holčička přezula, maminka dala růži do vázy, postavila ji na stůl, a posadila se na pohovku. Holčička se posadila vedle ní, přitulila se k mamince a chvíli se mlčky na růži dívali. Pak se maminka naklonila k holčičce. „Povím ti veliké tajemství, chceš? Příští rok nás bude o jednoho víc. Narodí se ti bratříček nebo sestřička. Těšíš se?“ Místo odpovědi se mamince dostalo dlouhého objetí.

Plynuly dny, týdny, měsíce a roky. A znovu bylo teplé léto. U cesty stála holčička a dívala se na rozkvetlou růži. Hnědé kaštanové vlásky jí splývali na ramena. Jen oči měla modré po tatínkovi. A vedle ní stála její maminka. A i když jí život poznamenal mnoha vráskami, v jejích očích stále přetrvávala jiskřička onoho dětského svitu.

„Maminko, to je krásna květina, viď,“ vydechla holčička. „To je růže,“ odpověděla maminka, „když jsem byla malá, také tu rostla. Chodila jsem si s ní povídat.“ „Maminko, a květiny umějí mluvit,“ zeptala se holčička překvapeně. „Ano, umí mluvit. Stejně jako mluví ptáci, bublající potůček, západ slunce nebo vítr v korunách stromů. Ale jen ten, kdo je ochoten naslouchat, jim může rozumět.“ „A maminko, nevíš, co růže povídá právě teď.“ Maminka se na chvíli zaposlouchala, pak se naklonila k holčičce a tiše jí zašeptala do ouška: „Myslím si, že se růže stydí přede mnou mluvit a že by s tebou raději chvíli zůstala o samotě. Jestli chceš, můžeš tady chvíli sama zůstat a já budu s tatínkem sedět opodál na lavičce.“

Holčička osaměla. Udělala ještě několik nesmělých kroků k růži a dlouze a k ní přivoněla. A přitom se jí zdálo, že růže zpívá.

Jsem kouzelná růže, ač jak druhé vypadám.
Jsem kouzelná růže, moc tajemnou v sobě mám.
Všichni dospělí byli nejdříve dětmi. Ale málokdo se na to pamatuje.
Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti