Zoologická zahrada - povídka

Místo pro sdílení vlastní tvorby uživatelů - povídky, básně, písně, kresby, fotografie, videoklipy aj. (Na tento web není vhodná ani psaná či kreslená pornografie!)
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Pohlaví: Muž
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: seigold@seznam.cz
Příspěvky: 38
Dal: 29 poděkování
Dostal: 57 poděkování

Zoologická zahrada - povídka

Nový příspěvek od Seigold » čtvrtek 12. 1. 2017, 20:03:16

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA


Radou mladších bylo jednohlasně rozhodnuto, že v sobotu pojedeme do zoologické. Nezbylo mi než se podřídit a vypracovat detaily. Vlak vybírám o půl osmé, protože pokud bude vůle, mohli bychom navštívit i muzeum poznání. Tam jsme ještě nebyli. Maty brble, že bude muset vstávat, ale když mu připomenu, že on mě stejně budí okolo šesté, utichne.

Je sobota ráno a počasí se tváří, že by nám mohlo přát.
„Pohni, ať nám to neujede!“ honí mě Maty, přitom je ještě v pyžamu.
„Klídek, ještě se stihneš nasnídat.“
„Já nemám hlad.“ jo, to známe. A sotva dojdeme na nádraží tak slyším: Kup mi tatranku, mám hlad.
„Udělej si kuličky s mlékem, já si stejně udělám ještě kávu.“
„Tak mi to nachystej, já si jdu vyčistit zuby.“ No aspoň nějaká smysluplná činnost.
„A vem si kraťasy, bude tam pěkně!“ křičím za ním do koupelny.
Na nádraží jsme samozřejmě včas a dojde i na to sladké. Vlak jede mimořádně na čas a je poloprázdný. Maty se po mě hned nešplhá a způsobně cosi hraje na mobilu. Jen se u mě opírá a nechává se objímat. Po chvíli zjistí, že mu do mobilu svítí sluníčko, tak si sedne naproti, zuje si boty a dá nohy nahoru. A já z hrůzou zjišťuji, že celé jeho dětské mužství mu kouká z kraťásků.
„Mates! Kde máš slipy?“ potichu na něj řvu. V okolí naštěstí nikdo není, tak to vidím akorát já.
„Však jsi říkal, že si mám vzít kraťasy.“ hájí se celkem logicky. Ach jo. Samozřejmě si vzal ty ze všech nejkratší. Vím, že celé léto chodí rád na ostro, a já ho zapomněl zkontrolovat. Takže moje chyba.
„Prosím tě, schovej si tu svou ozdobu a drž kolena u sebe.“ Stejně na tuto radu vzápětí zapomíná. Já už to po zbytek dne nekomentuji.

Autobus do ZOO je sice celkem plný, ale jedno místečko najdeme, tak se mi uhnízdí na klíně. Stánky okolo brány míjím, jako by nebyly. Ne tak Maty. Všechny hračky by se mu tak hodily. Nakonec neodolám jeho psím očím a slíbím mu, že až půjdeme ven, bude si moci něco vybrat. Vzápětí přemýšlím, jestli je tu i jiná cesta, ale stejně uvažovali i stánkaři. Konečně jsme uvnitř.
„Tak kam jdeme napřed?“
„Na žraloky!“ Nevím proč se ptám, když odpověď je jasná. Dnes jsem výjimečně nezapomněl foťák, tak brzdím Matyho rozlet a aranžuji si ho podle svých představ. Dělá ksichtíky a já se ho snažím přesvědčit, ať se alespoň chvíli tváří lidsky. Takže z dvaceti fotek alespoň na jedné vypadá skoro normálně.

U žraloků toho mám po chvíli plné zuby. Plno lidí, smrad a vedro. Žraloci jsou v pavilonu opic.
„Maty, počkám tě venku.“
„Jo, já za chvíli přijdu.“ Sedám si venku a čekám. Po deseti minutách vystrčí Maty hlavičku a jestli mu půjčím foťák. I když vím, že fotky přes to sklo budou k ničemu, dávám mu ho kolem krku. Po dalších patnácti minutách konečně spokojeně vyleze a barvitě líčí, co dělali žraloci. Před pavilonem jsou informační tabule a on si je musí všechny vyfotit. Začínám mít chuť ho k těm žralokům hodit. Jenže s jeho láskou k nim by ho jistě adoptovali.

„Kam teď?“
„Ke gepardům!“ Další jeho miláčci. Ti jsou naštěstí ve venkovním výběhu a jsou tam lavičky.
„Ne že zas polezeš až k plotu!“ vzpomenu si na loňské extempore, kdy se snažil pohladit geparda dírou v plotě.
„Neboj, už jsem velkej.“ No to jsi mě moc neuklidnil. Nakonec ho od jeho miláčků vyžene až hlad. V bufetu si dává jen párek v rohlíku, protože plánuji oběd v restauraci.
„Můžeme jet vláčkem?“
„Jo, to můžeme, já alespoň ušetřím za lanové centrum.“ Vláček je celkem o ničem, protože mimo nějaké antilopy z něj moc zvířat vidět není, a vystoupit se dá až na konci ZOO.
„Tak to tedy ne! Jdeme pěšky!“ Výjimečně s ním souhlasím, i když se mi výlet prodraží o vstup do centra.

Kupuji mu lístek. Na ruku dostane pásku, a už může jít blbnout jak dlouho chce. Já si dám v klidu kafe. Po kávě se po něm jdu podívat a udělat zase nějaké fotky. Maty se stal velkým kápem a organizuje pohyb po dráze všem ostatním dětem. Konečně ho to přestane bavit, a můžeme jít dál. Z ostatních zvířat už žádné výrazné oblíbence nemá, snad jen surikaty, takže prohlídku dokončujeme rychle. Ještě se zdržíme u netopýrů, kde se je snaží chytat. Následuje návštěva upomínkových předmětů, kde se dívám po žraločím zubu. Nic takového nemají, takže Matymu ani neříkám co jsem hledal, aby nebyl zklamaný. Nekupujeme nic, protože jsem mu připomněl, že jsem mu slíbil hračku. Zase jsme u stánkařů a já dávám Matymu rozchod, aby si mohl něco vybrat. Jen jsem stanovil finanční strop. Po pobíhání od jednoho stánku k druhému si nakonec něco vybere a volá na mě. Nehodnotím kvalitu toho co si vybral a zaplatím. Stačí mi jeho šťastné oči.

Na oběd jsme si vybrali restauraci přímo v ZOO, i když s minulých návštěv vím, že obsluha si vzala příklad z lenochodů. Ale vaří se zde dobře.
„Co si dáš?“ ptám se, i když vím že výběr stejně nechá na mě.
„To co ty, ale mám chuť na omáčku.“ No tos mi dal tedy manévrovací prostor.
„Tak vydrž, já se podívám.“ Vím že na výběr bude svíčková, rajská a možná koprovka. Já bych si dal svíčkovou. Teď jde o to, jak to podat Matymu, aby ji vybral on.
„Takže rajskou s plněnou paprikou a těstovinami.“ nejí plněné papriky a těstoviny nemusí.
„Brr, to ani náhodou!“
„Koprovka s uzeným masem a bramborem.“
„A?“
„Svíčková s knedlíkem.“
„A to je s masem?“
„Jasně. Nebo si můžeš dát třeba řízek.“
„Mají kaši?“
„Ne.“
„Tak tu svíčkovou.“ Hurá!
Dáme si tedy oba svíčkovou a nelitujeme. Domlouváme se, jestli půjdeme ještě do toho muzea, ale nakonec si to necháme na příště. Na Matym je vidět, že toho začíná mít plné zuby. Takže po jídle nespěcháme na autobus, ale jdeme ještě do dětského koutku. Maty zde opět ožije a blbne na prolézačkách a houpačkách a mě zneužívá jako pohon lanovky.

Na nádraží samozřejmě dorážíme pět minut po odjezdu vlaku. Máme dvě hodiny čas. Co sním? Jdeme na lavičky před krajský úřad, kde si já budu v klidu číst a Maty řádit v kašně, kde je i několik dalších dětí.
„Mates!“ volám ho k sobě, „nezapomeň, že nemáš slipy a jsou tam i holky, tak si ho hlídej.“
„Jen ať se kouknou.“ směje se a pádí zpět. A to má prosím osm roků. Ach jo.
Po asi hodince toho má dost, ale spíš mu odešli ostatní, takže se přijde pomazlit. Přemýšlím co se zbývajícím časem a nakonec se jedeme podívat do restaurace v sedmnáctém patře s výhledem na město. Já si dám kávu, Matymu objednávám palačinku. Čas příjemně uteče už sedíme ve vlaku domů. Maty se mi stulí na klíně a nakonec usne. Má toho za celý den dost, ale já si myslím, že den plný zážitků za trochu únavy stojí.
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host