Jsi pedofil ochotný věnovat trochu času vyplňování dotazníku ohledně tématu pedofilie? Vyplň prosím dotazník k výzkumné části seminární práce!

Víkend na přehradě - povídka

Místo pro sdílení vlastní tvorby uživatelů - povídky, básně, písně, kresby, fotografie, videoklipy aj. (Na tento web není vhodná ani psaná či kreslená pornografie!)
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Pohlaví: Muž
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: seigold@seznam.cz
Příspěvky: 38
Dal: 29 poděkování
Dostal: 57 poděkování

Víkend na přehradě - povídka

Nový příspěvek od Seigold » pátek 13. 1. 2017, 15:38:53

VÍKEND NA PŘEHRADĚ


Po delším čase to vypadá, že by přes víkend mohlo být pěkně, tak plánuji uskutečnit dlouho odkládané nocování na přehradě. Sbaleno máme asi vše, jen nevím, kdo to odnese. A to jsem Blanku ještě brzdil. Nevím na co by si měl brát Maty tři trička na dva dny, o gumácích nemluvě. Maximálně se vrátíme špinaví a smradlaví. Hlavně ať nás vezmou do autobusu. Jeden spacák stačí, a když vyhodím i nafukovací matraci, dá se to unést. Chvíli jsem uvažoval nad stanem, ale počasí je fakt vrtošivé.
„Máte všechno?“ ptá se Blanka starostlivě asi teprve po patnácté.
„Ano, peníze a zapalovač mám, bez ostatního se obejdeme.“ Však nejedeme na Aljašku.
„No dobře, jen se mi o Matýska dobře starej!“
„Ale mami, už toho nech, zítra jsme zpátky.“ přidává se na mou stranu i Maty.
„Budu se o něj starat jako o vlastního.“ to už říkám ve dveřích, aby si to ještě nerozmyslela. Přitom nejedeme s Matym poprvé.
„Uf, teď už máme skoro celé dva dny pro sebe.“
„Jen to nezakřikni, mamka je schopna za námi přijet.“
„Ale huš!“ vzpomenu si na loňský rok, kdy za námi přijela nejen Blanka, ale i čtyři další.

V autobuse se už uklidním a těším se na zážitky s Matym. Ten je taky natěšený a vzpomíná na poslední akci na přehradě. A už vystupujeme. Místečko, které jsme objevili loni je asi půl hodiny cesty. Jen doufám, že nám ho nezaberou rybáři. Cestou ještě nabíráme vodu do kanystru. Místečko je volné, nejbližší rybář nejméně dvě stě metrů odsud. Shodíme batohy, ani se nezdržujeme hledáním plavek, a už jsme ve vodě. Jestli má někdo dalekohled, dobře mu tak.
„Maty, jdeme makat!“ hážu na sebe šortky a pouštím se do stavění našeho tábora.
„Začni beze mne, já jsem ještě přehřátej!“ a dál vesele blbne u břehu.
Postavím stan, naháži do něj naše věci, převleču se do plavek a s Matyho plavkami v ruce jdu opět do vody.
„Mates, hoďku si dáme koupání a potom zajdeme na oběd. Večeře bude na ohni. A tady máš plavky.“
„Ty si nech, mě je dobře.“ směje se mi můj naháček. Jo, kdyby mi tak bylo opět osm! Následující hodinu blbneme jak u břehu, tak plaveme na výdrž. Maty tvrdí, že už nemůže když jsme asi třicet metrů od břehu, a já musím plavat zpět se zátěží kolem krku. To je dost vyčerpávající. Vyvalíme se na deku, já abych si odpočinul, Maty aby po mě skákal. Když uschneme, velím odchod na oběd. Maty na sebe hodí riflové kraťasy, které mu byly malé už předloni, ale on je miluje, a vyrážíme. Nechápu na co jsem tahal všechno to jeho oblečení.

„Já bych si dal nanuka. Na schlazení po cestě.“
„Až po obědě.“ snažím se být nekompromisní.
„No to už ale nebudu potřebovat schladit.“ snaží se Maty argumentovat. Celkem logicky.
„Tak jo, půjdeme se před obědem podívat, co nám mohou půjčit za loďku.“ vzdávám se. S nanukem v ruce jdeme k půjčovně loděk, kde si myslím, že by mohl být jeden známý a tudíž by byla lodička za symbolickou cenu. Petr tam je, tak hned zamlouvám kánoi, protože s ní se nejméně nadřu.
„Ale to šlapadlo se skluzavkou by bylo lepší.“ nafukuje se miláček.
„To možná ano, ale párek otroků k němu bohužel nepůjčují a já se dřít odmítám.“ Fouká docela svěží větřík a z minulých zkušeností vím, co s takovým monstrem dokáže. Ono to nemá kotvu, a pokud si nedáte pozor hned jste o kilometr dál. A potom to ušlapte zpátky proti větru!
„Z kánoe se nedá skákat.“ argumentuje.
„Ale dá.“ Osudová slova, kterých budu dnes ještě litovat. „Jdeme na ten oběd.“

Po obědě, který neurazil ale ani nenadchnul, jdeme pro lodičku. Domlouvám, že ji vrátím až zítra. Plavba ze zátoky s půjčovnou, do zátoky, kde máme stan, by mi trvala tak dvacet minut. Ne tak s Matym na postu porcelánu.
„Můžu taky pádlovat?“ já hlupák vzal dvě pádla.
„Jo, můžeš si to zkusit, ale počkej až se vymotám od těch plachetnic.“
„Takovou bych taky chtěl.“ závistivě kouká na asi pětimetrovou kajutovou plachetničku. Jo to je můj sen, a všechen volný čas bych trávil na ní s tebou. Sním.
„Podobná se dá půjčit, ale napřed se na ni musím naučit plout.“ Informuji ho o svých vzdálených plánech.
„A proč to ještě neumíš?“ sladká naivita dětství. Těch protože se najde vždy milión. „A už můžu?“ vytrhává mě ze zamyšlení.
„Začni opatrně na pravé straně, já budu vyrovnávat.“ Po několika pokusech a opakované sprše, kterou mi uštědřil, to konečně vzdává.
„To je pěkná otrava, jdu si zaplavat.“ A už má dole kraťasy a hrne se přes bok kánoe. Sice nás rozhoupe, ale ještě to ustojím. Chvíli plave vedle mě, občas podpluje loď, většinou se nechá táhnout. Když ho to přestane bavit, začne se škrabat do lodě.
„Počkej!“ křičím už celkem marně, protože jsem to nečekal a Maty se opřel o bok. To už neustojím a letím za ním do vody. Kánoe se převrací a já zachraňuji Matyho a co se dá. Pádla naštěstí plavou a jeho kraťasy před utopením stihnu vylovit. Co nestihnu je můj mobil. Od břehu jsme asi sto metrů a na vodě kánoi neobrátím ani náhodou. Takže akce remorkér.

Zbytek odpoledne se střídavě koupeme a blbneme na dece, občas dojde i na kánoi. Obrátíme ji ještě několikrát, ale spíš schválně. O plavky nezavadil ani pohledem, tak ho mám pořád před sebou v plné kráse. Mobil jsem nerozchodil.
„Musíme nasbírat dřevo na večerní oheň. Jinak jíme syrové párky. Snažím se nadhodit úkol odpoledne.
„A máš sekerku?“
„Jo, i s motorovou pilou!“
Nakonec se vypravíme do nedaleké smrčiny, kde se dělala probírka, tak není nouze o klacky. Svážu Matymu otýpku a ten se s ní táhne k táboru. Já si vyrobím druhou a za chvíli jdu za ním. Otýpka je u ohniště, ale Maty nikde. Hrkne ve mně jak ve starých pendlovkách a hned ho volám a rozhlížím se. Nic. Už před sebou vidím katastrofický scénář, když uslyším potlačovaný smích z pod kánoe. Úleva. Napřed mu chci dát na zadek, ale nakonec ho ulechtám. Oba skončíme opět ve vodě.

Začíná se stmívat a Maty si konečně obleče aspoň tričko. Nechám ho chystat ohniště a jdu sehnat klacky na opékání. Párky se nám nezkazily a po celo odpoledním blbnutí pěkně vytrávilo. Po jídle se ke mně Maty přitulí, a já vyprávím strašidelné příhody. Slastně se třepe strachy. Večerní hygienu provedeme jedním rychlým skokem do vody a po usušení nasoukám Matyho do tepláků a trika. Domlouváme se, budeme spát venku. Stan bude jen nouzovka. Oheň pomalu dohořívá a my ze spacáku pozorujeme hvězdičky. Vzpomínám na jména souhvězdí, ukazuji mu je a povídáme si. Konečně mi usne v náručí a já ho za chvíli následuji.

„Vstávej, už je ráno“ třepe se mnou ta malá příšera. Protože jsem utopil mobil, nevím kolik je hodin, ale podle sluníčka těsně nad obzorem, něco kolem šesté. Začnu ho lechtat a nadávat do malých otrav, které nenechají vetchého starce vyspat.
„Nech toho, já se potřebuji vyčůrat, pokud nechceš mít mokrý spacák!“ Takže vylézáme z vyhřátého spacáku. Byla jedna z těch tropických nocí, tak je horko hned od rána. Maty neváhá ani vteřinu, shodí ze sebe noční oblečení, a opět jak ho pánbůh stvořil, skáče do vody.
„Počkej, a co snídaně?“ volám za ním marně.
„Nachystej ji, já ji potom sním.“ A kdy bude „potom“? Nicméně nachystám snídani, najím se a začnu balit. Nakonec to nevydržím a jdu za ním do vody.
„No to je dost, potřebuji skokanský můstek.“ čímž myslí mě. Blbneme asi půl hodiny, až mě bolí celé tělo, načež Maty konečně zkonstatuje, že má hlad. Zatím co jí, já dobalím, protože jsme doma slíbili, že přijedeme na pozdnější oběd. Domlouváme se, že se přesuneme k půjčovně lodí a zbytek času do odjezdu autobusu strávíme tam. Maty souhlasí, protože ví o bufetu na parkovišti, kde mají zmrzku a jiné dobroty. Takže uklidíme tábořiště, naložíme loď a já ho důrazně poprosím, ať nás zase nepřevrátí.
„To by byla sranda. Představ si, že by se nám všechno utopilo.“
„Sranda by to byla, o věci ani tak nejde, ale představ si, že bys až domů musel jet nahatej.“
„No tak to by sranda nebyla.“
„Proč? Já bych se smál, až bych se za břicho popadal.“ zlobím ho. To už pádluji k půjčovně. Naše věci nechávám u Petra, zjišťuji kolik je hodin a jdeme na zmrzku a kafe. Přesto, že už jsme v civilizaci, s Matym to nic nedělá a nadále se odmítá obléknout. Máme asi tři hodiny času, tak se jdeme projít ke kostelu s krásným výhledem na přehradu. U kostela je pumpa, a Maty nedá jinak, než že ho musím osprchovat. Voda je dost studená, tak u toho krásně řve. Následuje poslední koupání v přehradě a poslední nanuk a jdeme na autobus. Maty se konečně souká do kraťasů. Škoda. Doma jsme na čas, akorát dostaneme nadáno, že jsme nezavolali. Jak asi?
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host