Rodinná krize - povídka

Místo pro sdílení vlastní tvorby uživatelů - povídky, básně, písně, kresby, fotografie, videoklipy aj. (Na tento web není vhodná ani psaná či kreslená pornografie!)
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Pohlaví: Muž
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: seigold@seznam.cz
Příspěvky: 38
Dal: 29 poděkování
Dostal: 57 poděkování

Rodinná krize - povídka

Nový příspěvek od Seigold » středa 18. 1. 2017, 13:08:31

RODINNÁ KRIZE


V době, kdy dvojčatům bylo šest, o svém taťkovi pomalu ani nevěděli že existuje, a chodili ještě do školky, se jejich mamce podařilo napít čisticího prostředku a poleptat si hltan a žaludek. Samozřejmě skončila v nemocnici, a já se stal ze dne na den dědečkem na plný úvazek. V práci naštěstí nemám problém si domluvit pozdější nástupy, takže s vypravováním do školky není problém. Snídani v té době moc nedali a obědy měli ve školce. Večeře jsem zvládal i dřív, takže bez problémů. Neměl jsem to srdce nechávat děti po obědě ve školce, takže kolem dvanácté jsem je vyzvedával. Problémem bylo je zaměstnat tak, aby na mamku nemuseli myslet. Naštěstí bylo léto a dalo se chodit na koupaliště. Takže jsme tam byli denně od jedné, do pozdního odpoledne. Maty se tehdy naučil plavat, Barča neměla zájem.

Byla melancholická a často plakala. Já k ní nikdy neměl stejný vztah jako k Matymu, ale teď bylo nutné můj přístup změnit. Musel jsem se jí věnovat víc než jejímu bráchovy. Nebylo to vůbec jednoduché, protože čím víc jsem se snažil k ní přiblížit, tím víc smutnila po mamce. Maty to celou dobu držel spíš v sobě a navenek vypadal, že se nic neděje. I když vím, že měl o mamku stejný strach jako Barča a několikrát jsem ho viděl brečet do peřin.

S Blankou to zpočátku vypadalo všelijak, nevědělo se, jestli ji budou dělat plastiku hltanu, nebo brát část žaludku. Mluvit samozřejmě nemohla, tím pádem ani telefonovat. Byl jsem v tom sám. Ty první dny byly hrozné. Hlavně večery, kdy to na nás všechny sedlo, a nebylo jak se z toho dostat. Barča se běžně probrečela až ke spánku, když jsem je oba držel v náručí. Ráno nebylo moc času na smutnění a ve školce to paní učitelka zvládala lépe než já. Na koupališti to byly jediné okamžiky, kdy byli alespoň chvíli veselí. Čtvrtý den nám povolili návštěvu, takže místo bazénu jedeme do nemocnice.

Pohled na Blanku ničí i mě, co to dělá s dětmi si mohu jen domýšlet. Už nebyla na JIPce, ale stále na přístrojích, nosem zavedenou hadičku a strhaný výraz jak feťák po tripu. Mluvila jen šeptem a evidentně ji to bolelo. Přesto měla z dětí radost a ty z ní. Loučení bylo srdceryvné, ale už jsme měli alespoň částečnou jistotu, že se z toho dostane. Další návštěvu jsme domluvili za dva dny, tak jsem děti zaúkoloval, aby vymyslely a vyrobily mamce nějaký dárek. Zabavily se tím po dva večery. Nakonec z toho byl kopec obrázků, převážně srdíček a dva hrníčky, které také pomalovaly. Strach o mamku pomalu ustupoval, a zase se z nich stávaly děti, které jsem znal.

Druhá návštěva byla o poznání veselejší než předešlá. Blanka byla odpojena od přístrojů, jen katetr jí zůstal. Předváděla dětem jak přes něj jí. Docela humus. Chodit nemohla, pořád byla ležák, ale už mohla alespoň s menší bolestí komunikovat. Už se i zajímala, jak nám to jde a co provádíme. Kupodivu z tohoto referátu dětí vyjdu dobře, což mě těší. Loučení není ovšem o nic jednodušší než minule, a neobejde se bez slziček na obou stranách. Ještě ve vlaku je nějaké smutnění, ale doma se už jakž takž otřepali.

Máme před sebou víkend a Blanka naznačovala, že podepíše reverz, aby příští týden už mohla být doma. Rozhoduji, že ji překvapíme. Dávám se do úklidu jejich bytu a děti bez odmlouvání pomáhají, co jim síly stačí. Makáme skoro celou sobotu, až byt vypadá jako ze škatulky. Odpoledne si za odměnu dáváme koupaliště až do zavíračky. Dětem se také podstatně zlepšila nálada, těší se, jak mamku překvapí. Na neděli jsem s kamarádem domluvil výlet na Sovinec, aby děti nebyly pořád ve známém prostředí. Akce se vydařila a děti jsou spokojeny. Usínání se obejde bez pláče.

Na úterý se už ohlásila Blanka, že po vizitě ji pustí. Sehnal jsem ji odvoz, a na poledne vyfešákoval děti, které s kytičkou netrpělivě vyhlíží mamku. Shledání jak po třiceti letech odloučení. Já se nenápadně vytrácím, a jdu rekapitulovat.

Ze zpětného pohledu jsem neudělal pro děti vše, co se dalo, ale i pro mě to byl šok. Z hodiny na hodinu se stát zodpovědným za dvojčata v krizové situaci na mě bylo moc. Také tomu nepomohl můj odstup od Barunky. Na druhou stranu nás právě tato zkušenost svedla blíž k sobě, a už nikdy jsem v citech nedělal tak výrazné rozdíly mezi ní a Matějem, jako dřív. I na dětech je vidět, že už nejsem jen příležitostný kamarád, ale že jsem se tímto stal členem rodiny, i když dědečku mi začali říkat až skoro za další dva roky. Celá tato zkušenost trvala deset dnů. Nikdy si ji nechci zopakovat, ale na druhou stranu vím, že jakoukoli krizi týkající se dětí, bych nejspíš zvládl.
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host