Táborová láska - povídka

Místo pro sdílení vlastní tvorby uživatelů - povídky, básně, písně, kresby, fotografie, videoklipy aj. (Na tento web není vhodná ani psaná či kreslená pornografie!)
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Pohlaví: Muž
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: seigold@seznam.cz
Příspěvky: 38
Dal: 29 poděkování
Dostal: 57 poděkování

Táborová láska - povídka

Nový příspěvek od Seigold » pátek 20. 1. 2017, 11:57:02

TÁBOROVÁ LÁSKA


Můj asi poslední tábor. Dnešním dětem přestávám rozumět, už jim nemám co nabídnout. Letos se ani vlastně nezapojuji do programu. Mám na starosti technické zázemí. Kuchař, zdravotník, hospodář. Přesto se obrovsky těším. Na Vojtíka. Těsně před táborem jedu do děcáku ještě něco vyřídit, a paní ředitelka chce, abych vzal ještě dvě děti, které má jako čerstvý přírůstek v domově. Nejsem proti, tak že mi je představí. Do kanceláře vchází dva asi šestiletí kluci. A mě spadne brada. Krásnějšího klučinu jsem dlouho neviděl. Zaregistruji, že se jmenuje Vojta, jméno druhého klučiny již neslyším. Láska na první pohled. Odjíždíme za tři dny, a má fantazie jede na plné obrátky.

Netrpělivě čekám před nádražím na auto z dětského domova. Konečně. Zdravím se s vychovatelem a dětmi, které znám z minula. Přes jejich hlavičky však vyhlížím tu správnou. Konečně ji vidím, má žlutou kšiltovku a široký úsměv. Pomáhám se zavazadly a snažím se ukořistit to Vojtíkovo. Podaří se, a za odměnu mě bere za ruku a jdeme k vlaku. Stále má široký úsměv a zvědavě mě okukuje. Začíná se osmělovat a nakonec pusu nezastaví skoro celou cestu. Sedám si vedle něho a začínám ho zpovídat. Dozvídám se, že má šest roků, po prázdninách jde do školy a že žil s babičkou. Tady brzdím, nechci ho stresovat. Na otázky ostatních dětí odpovídám na půl huby, a můžu nechat oči na Vojtíkovi. Ten si nakonec lehá na mé nohy a já ho zlehka lechtám na zádech. V cílové stanici se mi ani nechce vystoupit.

Při ubytování nastávají klasické zmatky, ale já si jdu přebrat kuchyň a naplánovat jídelníček. Až do večeře Vojtu nevidím. Po večeři se ho přes okénko ptám, jak se celý den měl, co dělal, a on se rozpovídá. Musím jít umýt nádobí, tak ho pozvu do kuchyně, kde si dále povídáme. Dozvídám se, že už umí číst, a hned mi to předvádí na jídelníčku. Povídá, co za jídla má rád a která nemusí. Po půl hodině ho volají na další program, ale z tohoto večerního povídání se stala tradice, která trvá celý tábor. Někdy se přidají i jiné děti, ale Vojta nechybí nikdy. A mně je sním dobře.

Jak již jsem psal, na programu se nepodílím, ale některé hry sleduji a tajně fandím. Také s dětmi chodím na výlety. Hlavně proto, že jsem na tomto místě už po čtvrté. Většinou jdu s třemi kluky Vojtova věku, a to potom zjišťuji, že mi chybí třetí ruka. Vojta si mě uzurpuje na trvalo, a druzí dva se musí střídat. Počasí je přímo pekelně letní, tak se každý den chodíme koupat do místního rybníčku. Je u něj krásná písečná pláž, kde se takový šestiletý kluk dá krásně celý zahrabat. Snažím se Vojtíka naučit plavat, ale ostatní děti nám k tomu nedají moc prostoru. Ten je ale stejně šťastný, že se mu věnuji víc než ostatním.

Někdy kolem pátého dne si Vojta už od rána stěžuje na bolesti bříška, a také začíná zvracet. Zprvu to vypadá na úpal. Zaženu ho do stínu a dostane hořký čaj a piškoty. Kolem poledne mi někdo z dětí přijde říct, že Vojtík brečí na záchodě. Jdu za ním a zjišťuji, že to nestihl a pokadil se. Uklidňuji ho a po zahnání zvědavců ho posílám do sprchy, že tam hned za ním přijdu. Protože nevím kde má v pokoji své věci, beru své triko a jdu ho umýt. Už to bere s humorem, a když ho navleču do mého trička, které je mu pod kolena, může se potrhat smíchy. Už mi ho nevrátil, a do konce tábora ho používal místo pyžama. Posílám ho za ostatními a jdu prát.

Jeho stav se bohužel nezlepšil, pořád v sobě nic neudrží, takže rozhodujeme, že ráno pojede do nemocnice. Nechci ho nechávat spát na pokoji, aby se náhodou nezadusil, a beru ho k sobě do postele. Udělal jsem dobře, i když jsem se nevyspal, ale zvracel třikrát. Ráno oba potřebujeme sprchu a jedeme do nemocnice. Je evidentně zesláblý a do ordinace už ho nesu. Jedná se o nějakou střevní infekci. Nechali si ho tam. Nasadili mu kapačky a uložili do postele. Než jsem odjel, už spal. Druhý den jsem koupil plyšáka, a šel ho navštívit. Kapačku měl pořád, ale náladu už úplně jinou. Je veselý a chce si povídat. Zůstanu celou dobu návštěv a slíbím, že zítra přijedu zase. Loučení zvládá s minimem slziček. Třetí den už vím, že ho pustí, takže jedu pro něj. Cestou z nemocnice ještě koupím nějaké tričko a kraťasy, protože z děcáku toho moc nemá. Do konce tábora se ode mne skoro nehne a já jsem šťastný.

Na druhý den máme naplánován celodenní výlet na hradní zříceninu a přírodní koupaliště. Vojtík má mít ještě klid, tak domlouvám, že ho autem přivezou za námi, když pojedou s obědem. Tak nepřijde o hrad, ale hlavně o koupání. Vracíme se až k večeru, kdy není takové vedro. To už jde s námi. Jdeme obvyklá sestava, já a tři kluci. Všechny tři beru na střídačku na ramena, takže přijdu úplně ztrhaný, ale spokojený. Pokud mám čas, účastním se programu a Vojta už nepokrytě patří ke mně. Po zbytek tábora jsme si stále nablízku. Když se přiblíží konec, slíbím mu, že za ním budu jezdit do dětského domova. Ve vlaku mi celou cestu sedí na klíně a ostatní ho nezajímají. Loučení je srdceryvné, ale až na pár slziček v pohodě. Své slovo jsem dodržel, ale to už je jiný příběh.
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti