Zubatá Veverka - povídka

Místo pro sdílení vlastní tvorby uživatelů - povídky, básně, písně, kresby, fotografie, videoklipy aj. (Na tento web není vhodná ani psaná či kreslená pornografie!)
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Pohlaví: Muž
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: seigold@seznam.cz
Příspěvky: 38
Dal: 29 poděkování
Dostal: 57 poděkování

Zubatá Veverka - povídka

Nový příspěvek od Seigold » čtvrtek 16. 2. 2017, 19:46:21

ZUBATÁ VEVERKA

Zaujatě sleduji předpověď počasí, protože potřebuji mít jistotu, že zítra v noci nebude pršet. Nakonec to vypadá, že by mi mé plány mohli vyjít. Od minulého roku učím Matyho střílet z luku a už mu to celkem jde, ale hlavně ho to baví. Trochu mi také nahrál letošní dětský den, který se nesl v duchu indiánů. Matymu jsem šil kostým já, a bez nadsázky ho měl takřka nejlepší. Taky prohlašuje, že jsem jediný dědeček, který umí šít. Takže jsem nakonec navrhl, že si uděláme indiánský víkend se vším všudy. Prostě strávíme v lese dva dny jako indiáni. Nejprve měl milión dotazů, ale nakonec se nadchnul, a minulý měsíc otravoval každý pátek, kdy už půjdeme. Vše je ale o počasí. Nechci brát stan, takže potřebuji tu výše zmíněnou jistotu, co se počasí týká.

„Maty, zítra se stáváš indiánem.“ oznamuji mu tuto novinku hned za tepla.
„Hurá!“ zní v telefonu ohlušující řev. „Doufám, že ty nebudeš zbabělým bělochem, jinak tě budu muset postavit k mučícímu kůlu.“ Toto jsem už řešil a rozhodl se nekazit mu radost. Stejně mě nikdo neuvidí.
„Tak to ani náhodou, vykopu válečnou sekeru a u mučícího kůlu skončíš ty.“
„UF UF, už se bojím!“
Ještě večer si nachystám vše potřebné a zabalím to do celty. Když indiáni, tak se vším. Akorát přes město půjdeme v civilu.

Ráno jdu vyzvednout mého malého indiána, a ten už nedočkavě poskakuje u dveří.
„Vy jste opravdu cvoci.“ dostane se mi uvítání od Blanky.
„To jo, ale krásní. Mami, nechceš jít s námi?“ Tak této představě se musím v duchu smát.
„Ani náhodou, a klidně si tam zůstaňte týden.“
„Jů, fakt můžeme?“ No, mě by se to určitě líbilo.
„Maty, já musím v pondělí do práce.“ krotím divocha.
„To je škoda.“
„Vezmi si luk a šípy, divočina čeká.“

Jako místečko našeho tábora jsem vybral plácek, kam chodíme opékat a kde kdysi byla nějaká trempská osada. Nikdy jsme tam nepotkali ani človíčka. Shazujeme svůj náklad a velím k proměně v indiány. Matyho kostým jsem trochu zjednodušil a hlavně upravil na větší zátěž než je dvouhodinový karneval. Takže vesta, bederka a mokasíny. U nich jsem zvědav kolik toho vydrží. Daly mi nejvíc práce. Já dlouhou košili přes hlavu a bederku. Na mokasíny nezbyl materiál. Válečné barvy až po vykopání válečné sekery.
„Ty máš ale pecku!“ posmívá se mi Maty, vlastně Zubatá Veverka. No bodej by ne, s mým pupkem. Ale co, třeba mě nikdo neuvidí. Ale jméno Tlustý Bizon mu neodpustím.
„Můj rudý bratr uráží svého mohutnějšího bratra? To si žádá boj!“ a vrhám se na Veverku, že ji ulechtám. Ta ale mizí v lese a já jsem naboso. „U poradního ohně to vyřešíme, Zbabělá Veverko!“ Ohniště je tu nachystáno, takže je potřeba jen doplnit dřevo. S ohněm ale nespěcháme, jdeme střílet z luku. To jsme sice dělali už mockrát, ale nikdy v indiánském a navíc jsem vymyslel nový terč. Kousek od nás je krmelec se zbytky sena, kterým naplním pomalovaný pytel, a hned máme srnku. Matymu ji vždy trochu schovám a on ji musí najít a trefit. Boduji mu to. Střelba nám vydrží skoro do oběda, a ani neztratíme moc šípů.

„Zubatá Veverka ulovila kořist, Tlustý Bizon udělá jídlo.“ přikáže Veverka.
„Zubatá Veverka rozdělá oheň, Bizon připraví maso.“ přikáži já. Maty už oheň rozdělával, ale vždy jsem mu radil, popřípadě pomáhal. Teď chci, aby to zkusil sám. Já mám vychytrale nachystané maso z domu, takže skutečně stačí ho dát na oheň. Takže po očku pozoruji Zubatou veverku. Vede si docela slušně, pamatuje si hodně. Papír samozřejmě nemáme, ale pečlivě láme smrkové větvičky na drobno, takže má šanci. Asi na třetí ohnivé dřívko mu to začne kouřit, a po chvíli foukání mu to chytlo. Akorát si nenachystal větší větvičky, ale to už mu pomáhám. Vidět ho krčit se v bederce, která se zatím shrnula jen do úzkých proužků zakrývajících fakt jen to nejnutnější, u ohýnku je něco, na co se nezapomíná.
„Zubatá Veverka je šikovná. Zubatá Veverka si zaslouží orlí pero.“ Má dlouhé vlasy a z civilu je zvyklý nosit čelenku. Teď má koženou. Dříve jsme si povídali o indiánech, a já mu povídal i o orlích perech. Několik per jsem si nachystal jako překvapení, a on mě teď dostal.
„Rada starších u poradního ohně rozhodne. Teď bude můj bratr jíst.“ Mezi tím se nám ohýnek rozhořel a já přihodil maso na kámen u ohniště. Místo indiánských placek jsem vzal tortily, takže teď máme pravý indiánský oběd. A nemusíme umývat nádobí.

„UF,UF, Zubatá Veverka bude odpočívat.“ načeš se vyvalil na celtu. To už pohled na něj nevydržím a lehnu si k němu. Zcela neindiánsky ho začnu hladit a škrabkat na zádech. Objímám svého malého indiána a čichám k jeho vláskům, které krásně voní po ohni. Vydržel bych to tak věčně. Ale Veverka má jiný názor.
„Zubatá Veverka se nudí. Zubatá Veverka chce lovit.“
„Masa máme dost, lovit není třeba. U potoka ale Bizon viděl stopy bobra, je třeba zjistit kde má bobr hrad. Potřebujeme kožešinu pro bílé tváře.“ Potok je sice jen taková mini strouha, ale včera jsem tam nachystal stopy a na konci poschovával několik obrázků bobra. „Bizon svému rudému bratrovy stopy ukáže.“ Vedu ho k začátku stop a vysvětluji, co má dělat.
„Zubatá Veverka uloví mnoho bobrů!“ vykřikne a vyráží po stopě jako indián. Stopa se hodně stáčí, takže jsem u cíle dřív než Veverka a tajně ho sleduji. První dva bobry mine, ale potom začne pracovat jak jsem ho to učil. Vrátí se na konec stopy a začne hledat ve spirále. Nakonec najde všechny mimo jednoho, kterého jsem mu schoval asi metr nad zem. Takže ještě je co zlepšovat, ale pochvalu si zaslouží.
„Zubatá Veverka ulovila mnoho bobrů, bledé tváře nám dobře zaplatí.“ chválím ho.

O kus dál je malá tůňka, tak akorát pro jednu Veverku, tak ho tam vedu. Shodí vestu a mokasíny a chvíli se tam máčí. Blíží se večer a my potřebujeme ještě nachystat dřevo a udělat večeři. Mokrá bederka ho pěkně obtahuje, a já se nemohu vynadívat. Málem si vypíchnu oko o větev. S ohněm Veverce pomůžu a chystám večeři. Veverku vyženu s nožem na větve na opékání. Doufám, že bude mít všechny prsty až se vrátí. Ale potřebuje zvýšit sebevědomí. Zvládl to a je na to hrdý.
„Bizon nachytal na jídlo hady, doufám že je má Veverka rád.“ chvíli na mě nevěřícně hledí, ale když vidí, že chystám těsto a párky, uklidní se.
„Veverka jí všechno co jí Bizon a hady má rád.“ Z těsta namotávám hady na klacky a nechávám Veverku je péct. Párky opékáme klasicky. U ohně chutná všechno. Přemýšlím jak to uděláme se spaním. Máme tři deky a vzal jsem i nějaké tepláky a tričko, ale když indiáni, tak indiáni. Prodiskutuji to s Veverkou.

„Zubatá Veverko, až půjdeme spát, vezmeš si oděv bílého muže?“ začínám vyjednávat.
„Indiáni ale spí nazí.“ To mám z toho, že mu povídám o indiánech už dva roky. Jen jsem netušil že si pamatuje každý detail.
„My ale nemáme ani týpí, ani medvědí kožešiny.“
„Rudí bratři na lovu také neměli týpí a kožešiny, jen deku.“ Jak já se nenávidím.
„To ale neznamená, že na lovu spávali nazí.“ Dochází mi argumenty.
„To nevím, ale já myslím, že ano. Chci to zkusit.“ Tak tady už nevím jak dál. Já mám spát pod jednou dekou s nahatým indiánem!
„Tak jo, ale když ti bude zima, vzbudíš mě.“
„Budeme se k sobě mačkat.“ Bože, to bude noc. „A ty budeš taky nahý.“ Nasazuje tomu korunu moje Veverka.

Čeká nás ještě poradní oheň, kde si promluvíme o dnešním dni a Zubaté Veverce dávám dvě orlí pera. Ohňové a Lovce bobrů. Je šťastný jak blecha, ale tváří se jako opravdový indián. A jdeme spát. Na celtu natahuji jednu deku a dvě nechávám na přikrytí. A nahatá Veverka už se dere pod ně. Já dělám všechno pro to, abych oddálil okamžik, kdy budu muset vlézt za ním.
„Tak si už pojď lehnout, Tlustý Bizone“ a nadzvedává deku aby mi snad něco neušlo. Ach jo. Takže se začnu soukat k němu.
„Ale, ale, a co ta bederka?“ On si to snad užívá! Konečně jsem pod dekou a snažím se tvářit normálně.
„Chceš příběh?“ Přečetl jsem si nějaké indiánské pohádky, že se na večer budou hodit, ale teď se mi všechno vykouřilo z hlavy.
„To víš, že ano.“ Takže improvizace. Nakonec něco dám dohromady a můj malý indián konečně usíná. Bohužel s tím mačkáním to myslí vážně. Nakonec se alespoň trochu vyspím, ale ta veverka testuje mé sebeovládání až na maximum.

Konečně ráno a já výjimečně vstávám dřív než Zubatá Veverka. Rychle obléct a nachystat snídani. Máme pemikan, takže oříšky s čokoládou. Veverka ještě spí, tak ho jdu jemně vzbudit. Hrnek vody je tak akorát. Vyletí jak raketa a žene se po mě, ale má smůlu, v hrnku je ještě voda tak schytá další dávku. Nakonec mě dožene a já se nechám zmučit, ale potom ho zlechtám. Natáhne na sebe bederku, nasnídá se a vyzvídá, co budeme dělat.
„Zubatá Veverko, víš kdo je šaman?“
„Jasně, něco jako kouzelník indiánů“
„A víš co dělá?“
„No léčí...“
„To také, ale stará se o duše indiánů svého kmene a dělá z chlapců indiánské bojovníky.“
„Jů, jak?“ konečně jsem vzbudil jeho zvědavost.
„Je toho víc, ale v podstatě chlapce podrobuje řadě zkoušek.“
„A můžu nějakou zkusit?“ To jsem chtěl slyšet.
„Každý chlapec vlastně skládal trochu jiné zkoušky, podle své povahy a vlastností. Ty už jsi nějaké zkoušky splnil, třeba včera.“
„A nějakou novou?“
„Sebeovládání si necháme na jindy, tu už nestihneme,“ při představě, že mohl čtyřiadvacet hodin mlčet se biji do hlavy, že mě to nenapadlo včera, „ale zkoušku trpělivosti ještě zvládneme.“
„Já jsem trpělivý jako medvěd.“ kasá se.
„Nevím, jestli je medvěd zrovna trpělivý, ale uvidíme.“

Vedu ho k potůčku, kde v jedné zátočině jsou vyplavené oblázky velikosti jeho pěsti. Dávám mu asi čtyřiceti centimetrový proutek, a vysvětluji mu, co po něm chci.
„Z těchto kamenů postavíš tři věže do výšky tohoto proutku. A po celou dobu stavby nesmíš promluvit.“ krapítek mu to ztěžuji. Já se vyvalím do trávy a těším se na chvíli klidu.
„A můžu si zpívat?“ Jen to ne!
„Ne, musíš být úplně potichu, dokud to nepostavíš.“
„Tak jo,“ a pouští se do stavby. Zpočátku mu věž několikrát spadne, a já vidím jak se kouše do rtu, aby nenadával, ale později si kameny začne třídit, a věže mu utěšeně narůstají do výšky.
„Máchale, asi začne foukat vítr.“ vzpomenu si na jistou pohádku. Vysloužím si jen škaredý pohled, který by mě mohl probodnout. Kupodivu mu to netrvá ani celou hodinu a je hotov. No to jsem ho tedy podcenil! Myslel jsem, že budu mít od něj pokoj delší čas. Ale pohled na mou Zubatou Veverku v bederce, která si opět dělá co chce, mi rozradostní srdce. Musím ho pochválit.
„Můj rudý bratr si vysloužil další orlí pero.“
„Hurá!!“

Dopoledne jdeme ještě jednou střílet z luku na terč. Tentokrát se střídáme, a musím uznat, že Zubatá Veverka je lepší. Po obědě, který odbudeme jen plackami na sladko, dojde i na mučednický kůl. Veverka i Bizon zkrášlují svou tvář válečnými barvami, a začíná boj. Střídáme se v nenápadném plížení k nepřátelskému bojovníkovy na dotek. Kdo je zajat, je odveden ke kůlu a následně mučen. Já Veverku mučím pírkem a vodou, on se mně napřed snaží lechtat, později použije kopřivu. Bohužel vše jednou končí, takže i náš indiánský víkend. Veverka si vymíní, že půjde v indiánském až domů, já se raději hodím do „normálu“. Akorát ty barvy jaksi nechtějí ve studené vodě povolit. Ale co, vedle malého indiána si mě nikdo nevšimne. Akorát před bytem ještě stihnu Veverce upravit bederku, aby mamka neměla hned ve dveřích šok z jeho neoděvu.
„A příští týden půjdeme dělat další zkoušky. Chci být indiánský válečník.“
A mokasíny vydržely!
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti