topkapi
Napsal: pátek 6. 7. 2012, 3:42:43
Zdravím.
Po několika letech půstu jsem před pár dny z náhlého pohnutí mysli zadal do googlu „pedofilie“, abych seznal, kam se od časů xchatu dostala česká pedofilní internetová komunita, a byl jsem velmi mile překvapen existencí tohoto sympatického webu. Internet se pro mne před mnoha lety stal vpravdě iniciačním prostorem, kde jsem poprvé zjistil, že v tom nejedu sám, a záhy i to, že zdaleka ne každý nepedofil má v kapse otevírající se kudlu při pomyšlení na mojí existenci. Z vlastní zkušenosti tedy vím, jak cenné jsou prostory jako tento, zvláště pro „začátečníky“.
Mně je teď něco přes 30 a s vědomím, že jsem na chlapečky žiji už nějakých 14 let. Za tu dobu, jsem se, zejména zpočátku, pokoušel o „normální“ vztahy s dívkami i chlapci svého věku, leč delšího trvání neměl ani jeden z nich, a to zejména proto, že jejich fyzické konzumace jsem zkrátka nebyl tak docela schopen. Když jsem v čase hluboké osobní krize došel po zralé úvaze k závěru, že sebevražda není dobrým zakončením mojí nešťastné, navíc děti potenciálně ohrožující existence, zařekl jsem se alespoň, že se ve svém životě vynasnažím vystavovat pokušení jak zřídka to jen půjde. Tohoto předsevzetí, jež se v praxi nejmarkantněji projevilo tím, že jsem přestal jezdit na dětské tábory, se držím dosud a jedno čtyři roky staré uklouznutí mi říká, že jsem se tehdy rozhodl správně.
Tehdy jsem vyslyšel prosbu jedné známé doučovat angličtinu 9letého syna její rozvedené přítelkyně. Nevím už, jestli v mém rozhodnutí hrálo větší roli přesvědčení, že coby již dospělý a zodpovědný člověk zvládnu takovou situaci bez mrknutí oka, nebo to, že mi moje citová a sexuální deprivace už jednoduše lezla na mozek, každopádně ve chvíli, kdy jsem Martina poprvé spatřil mi přeběhl mráz po zádech. Jak pravděpodobné je, že vás na první pohled poblázní první kluk, k němuž se po letech dostanete takhle blízko? Abych to neprotahoval, po asi čtvrt roce, kdy ke mně jeho matka chovala již dostatečnou důvěru k tomu, aby nechala svého syna v jejich bytě se mnou samotného, začaly se některé vyučovací hodiny zkracovat na úkor rozpustilého blbnutí, které se jen zřídka obešlo bez fyzického kontaktu. Třebaže jsem se vědomě držel zpátky, neubránil jsem se některým dotekům a pohledům, jež jsem si, s odstupem viděno, rozhodně mohl a měl odpustit. Až příliš často jsem měl plné ruce práce se zakrýváním erekce a jen kvalitní spodní prádlo mě uchránilo od nevhodných skvrn na kalhotách. Ač jsem přesvědčen, že na Martinovi moje doučování zanechalo jen pozitivní stopy, po dalších třech měsících se mnou on i jeho matka přerušili bez rozloučení kontakt. Po několika nervózních týdnech, kdy jsem v malomyslnějších chvilkách čekal, z které strany to přijde, jsem nakonec celou věc hodil za hlavu s tím, že o nic nejde, nicméně příště už tedy raději ne. Celý příběh má přitom jednu pikantní a dost neuvěřitelnou tečku. Po dalším půl roce jsem v rámci občasného brouzdání internetem narazil na fotografie skupinky asi pěti kluků, kterak si oděni pouze do spodního prádla hrají na počítači nebo sledují televizi. Jedním z nich byl Martin. Nešlo o žádnou DP, nicméně tenhle typ fotek nemůže nevyvolat otázky kdo a za jakým účel je vlastně pořizuje. Tím spíš, že po třech dnech stránka beze stopy zmizela…
Rozepsal jsem se až běda, tak to rychle ukončím poděkováním všem, kteří se podílejí na chodu tohoto webu, zejména pak těm z nich, kteří to dočetli až sem. Rád odpovím na případné dotazy a srdnatě snesu i dobře míněnou kritiku.
topkapi
Po několika letech půstu jsem před pár dny z náhlého pohnutí mysli zadal do googlu „pedofilie“, abych seznal, kam se od časů xchatu dostala česká pedofilní internetová komunita, a byl jsem velmi mile překvapen existencí tohoto sympatického webu. Internet se pro mne před mnoha lety stal vpravdě iniciačním prostorem, kde jsem poprvé zjistil, že v tom nejedu sám, a záhy i to, že zdaleka ne každý nepedofil má v kapse otevírající se kudlu při pomyšlení na mojí existenci. Z vlastní zkušenosti tedy vím, jak cenné jsou prostory jako tento, zvláště pro „začátečníky“.
Mně je teď něco přes 30 a s vědomím, že jsem na chlapečky žiji už nějakých 14 let. Za tu dobu, jsem se, zejména zpočátku, pokoušel o „normální“ vztahy s dívkami i chlapci svého věku, leč delšího trvání neměl ani jeden z nich, a to zejména proto, že jejich fyzické konzumace jsem zkrátka nebyl tak docela schopen. Když jsem v čase hluboké osobní krize došel po zralé úvaze k závěru, že sebevražda není dobrým zakončením mojí nešťastné, navíc děti potenciálně ohrožující existence, zařekl jsem se alespoň, že se ve svém životě vynasnažím vystavovat pokušení jak zřídka to jen půjde. Tohoto předsevzetí, jež se v praxi nejmarkantněji projevilo tím, že jsem přestal jezdit na dětské tábory, se držím dosud a jedno čtyři roky staré uklouznutí mi říká, že jsem se tehdy rozhodl správně.
Tehdy jsem vyslyšel prosbu jedné známé doučovat angličtinu 9letého syna její rozvedené přítelkyně. Nevím už, jestli v mém rozhodnutí hrálo větší roli přesvědčení, že coby již dospělý a zodpovědný člověk zvládnu takovou situaci bez mrknutí oka, nebo to, že mi moje citová a sexuální deprivace už jednoduše lezla na mozek, každopádně ve chvíli, kdy jsem Martina poprvé spatřil mi přeběhl mráz po zádech. Jak pravděpodobné je, že vás na první pohled poblázní první kluk, k němuž se po letech dostanete takhle blízko? Abych to neprotahoval, po asi čtvrt roce, kdy ke mně jeho matka chovala již dostatečnou důvěru k tomu, aby nechala svého syna v jejich bytě se mnou samotného, začaly se některé vyučovací hodiny zkracovat na úkor rozpustilého blbnutí, které se jen zřídka obešlo bez fyzického kontaktu. Třebaže jsem se vědomě držel zpátky, neubránil jsem se některým dotekům a pohledům, jež jsem si, s odstupem viděno, rozhodně mohl a měl odpustit. Až příliš často jsem měl plné ruce práce se zakrýváním erekce a jen kvalitní spodní prádlo mě uchránilo od nevhodných skvrn na kalhotách. Ač jsem přesvědčen, že na Martinovi moje doučování zanechalo jen pozitivní stopy, po dalších třech měsících se mnou on i jeho matka přerušili bez rozloučení kontakt. Po několika nervózních týdnech, kdy jsem v malomyslnějších chvilkách čekal, z které strany to přijde, jsem nakonec celou věc hodil za hlavu s tím, že o nic nejde, nicméně příště už tedy raději ne. Celý příběh má přitom jednu pikantní a dost neuvěřitelnou tečku. Po dalším půl roce jsem v rámci občasného brouzdání internetem narazil na fotografie skupinky asi pěti kluků, kterak si oděni pouze do spodního prádla hrají na počítači nebo sledují televizi. Jedním z nich byl Martin. Nešlo o žádnou DP, nicméně tenhle typ fotek nemůže nevyvolat otázky kdo a za jakým účel je vlastně pořizuje. Tím spíš, že po třech dnech stránka beze stopy zmizela…
Rozepsal jsem se až běda, tak to rychle ukončím poděkováním všem, kteří se podílejí na chodu tohoto webu, zejména pak těm z nich, kteří to dočetli až sem. Rád odpovím na případné dotazy a srdnatě snesu i dobře míněnou kritiku.
topkapi