V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Reakce na články z médií (tisk, rozhlas, televize, internet, ...) a diskuze o nich.
Uživatelský avatar
Myš
Čestný člen skupiny ČEPEK
Bydliště: Mám
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 8
ve věku do: 15
Kontakt: [email protected]
Výkřik do tmy: Všimli jste si letos, kolik se urodilo jmelí?
Příspěvky: 906
Dal: 145 poděkování
Dostal: 822 poděkování

V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Myš »

http://fotbal.idnes.cz/pedofilie-v-britskem-fotbalu-kauza-obvineni-treneri-f9f-/fot_zahranici.aspx?c=A161209_120840_fot_zahranici_dc#utm_source=idnes&utm_medium=text&utm_campaign=kolotoc
Skandál, který v posledních týdnech otřásá britským fotbalem, má pokračování. Policie oznámila, že se v souvislosti se zneužíváním dětí v mládežnickém fotbale zajímá o 83 podezřelých a 98 sportovních klubů.
Přijde mi pozoruhodné, jak dlouho někdy trvá, než se to provalí - děti ze strachu z autority mlčí a radši to v sobě zadusí a případné podezření ze strany ostatních dospělých v týmů si kolegové zřejmě radši nechají pro sebe, aby týmu neuškodili...
Naposledy upravil(a) Marco Freeman dne pondělí 12. 12. 2016, 17:42:42, celkem upraveno 1 x.
Důvod: Z nadpisu odstraněna tečka a upravena citace.
"Life is a waterfall, we're one in the river and one again after the fall
swimming through the void we hear the word
we lose ourselves but we find it all..."
SOAD
Uživatelský avatar
Little Hero
Registrovaný uživatel
Bydliště: Plzeň
Líbí se mi: Chlapci a ženy
ve věku od: 5
ve věku do: 12
Příspěvky: 151
Dal: 18 poděkování
Dostal: 47 poděkování

Re: V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Little Hero »

Jenom jestli to není něco ve stylu knihy Kladivo na čarodějnice. 83 podezřelých a 98 sportovních klubů, to už je půl Anglie, ne?
Uživatelský avatar
Jednorozec
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 9
ve věku do: 30
Výkřik do tmy: Zázraky se dějí, jen zatím bohužel vždy někde daleko...
Příspěvky: 3140
Dal: 11 poděkování
Dostal: 497 poděkování

Re: V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Jednorozec »

Mně hlavně přijde docela divné už to, když si někdo, kdo se rozhodne zneužít, jako místo kde to provede vybere něco jako oddíl či kolektivní sport, vždyť tam je snad největší šance že se to provalí ne? Je tam prostě nejvíc očí co něco může vidět a nejvíc uší co něco může slyšet. Jen to že si toho všimne někdo jiný je prostě riziko na druhou.
A nebo je to prostě klasické selhání jednotlivce, který se prostě jen nachází v rizikové pozici a s odílem jako takovým to nemá co dělat?
Uživatelský avatar
Pipo
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 11
ve věku do: 15
Kontakt: [email protected]
Výkřik do tmy: "And I'm young enough to look at
and far too old to see..."
Příspěvky: 208
Dal: 41 poděkování
Dostal: 67 poděkování

Re: V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Pipo »

Och, to je hrubé prekrútenie... určite si nemyslím, že keď niekto podľahne britálnemu nátlaku - trebárs to týranie, že si "za to môže sám".
Takisto nechcem nijako zľahčovať akúkoľvek formu nátlaku. Ale predpokladám, že každý dospelý a svojprávny jedinec by sa mal aspoň usilovať o určitú rezilienciu, samostatnosť, odolnosť, prípadne bojovnosť, ak chceš a mal by sa usilovať stať silnejším. Nie sa pri problémoch "ísť vešať". A pokiaľ je dotyčný psychicky zdravý a napriek tomu sa pre problémy uchýli k samovražde, tak áno, vyčítam mu to a krútim nad tým hlavou. Mysli si o tom, čo chceš.
Veď vždy, ke)d je najhoršie môže ešte vyhľadať odbornú pomoc.
Uživatelský avatar
Marco Freeman
Čestný člen skupiny ČEPEK
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 1685
Dal: 1093 poděkování
Dostal: 2038 poděkování

Re: V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Marco Freeman »

Pipo píše:Ale predpokladám, že každý dospelý a svojprávny jedinec by sa mal aspoň usilovať o určitú rezilienciu, samostatnosť, odolnosť, prípadne bojovnosť, ak chceš a mal by sa usilovať stať silnejším.
Pokud má dotyčný člověk nějaké psychické problémy či je pod psychickým (a fyzickým) nátlakem jiné osoby, např. týraná žena v manželství či v rodině, tak je se snahou o samostatnost a bojovnost poměrně konec. Pokud nemá daný člověk nějakou velmi silnou motivaci (u podobných žen to třeba bývají jejich vlastní děti, které chtějí chránit), tak většinou snaha o samostatnost a odolnost pomalu vyprchává, člověk se z hrůzy situace a z ohrožení sebe sama stane pasivním a začne vnímat týraní jako něco, co prostě přichází, a co musí vydržet.

To rozhodně není dobře, ať už to týrání, nebo to, že se člověk stane pasivním a svým způsobem se nechá přesvědčit o tom, že už nemá naději. Na druhou stranu toho člověka chápu, jelikož pod podobným nátlakem se velmi špatně uvažuje na úrovni někoho, jako jsme my dva, kteří momentálně žádný podobně silný nátlak na sobě nepociťují (nabo alespoň doufám, že takový nátlak nepociťuješ, s jistotou to vědět samozřejmě nemohu). Vsadím se, že kdyby se ti samí lidé viděli v této pozici o pár let dříve či později, kdy mohlo být lecco v pořádku, tak by taky hned věděli, co by si poradili dělat. Jenže v jejich situaci to všechno vypadá bezvýchodné.

Je to podobné jako se sebevraždami a sebepoškozováním dětí, které si velmi často (samozřejmě ne vždy) ubližují ne z obrovských problémů, jaké bychom si mohli představit, ale z toho důvodu, že i když se setkávají s něčím, co by pro nás v našem věku a v našem postavení mohlo být lehce stravitelné a řešitelné, ale co je pro ně v jejich věku či v jejich postavení jinak neřešitelným problémem, ze kterého nevidí jiné východisko. Ale místo toho, abych se zaobíral tím, že to vzdali, že byli prý "slabí" a "málo samostatní", tak bych se zaobíral raději vnějšími vlivy a řešil to, proč měli pocit, že jsou v takové bezvýchodné situaci. A možná bych i došel k tomu, že být na jejich místě, skončil bych se psychikou obdobně.
Pipo píše:A pokiaľ je dotyčný psychicky zdravý a napriek tomu sa pre problémy uchýli k samovražde, tak áno, vyčítam mu to a krútim nad tým hlavou.
A co je, prosím pěkně, pojem "psychicky zdravý"? Když člověk nemá žádné diagnostikované poruchy? Když nebere antidepresiva, když na venek nedává najevo, že má problémy? Když nechodí k lékaři? Jak si představuješ psychicky zdravého člověka? Protože sebezdravější člověk se setkává se stresovými a vypjatými situacemi, situacemi, které u něj mohou způsobit náhlý propad myšlenek a psychiky. A je jedno, že nemá žádnou diagnostikovanou poruchu, nebo že vlastně ani sám sobě nepřipadá, že by byl psychicky nemocný. Třeba psychicky nemocný není, třeba je úplně v pohodě, jen je to obyčejný normální člověk, který není robokop, který by dokázal naprosto ignorovat svoje pocity, mezi které patří i strach, vypjatost, napětí. Proto je mnoho sebevražd v afektu.

Znal jsem člověka, který si hodil provaz kolem krku ze špatné rodinné situace. Jeho žena se s ním rozvedla a děti viděl jednou za několik víkendů, sám měl spoustu dluhů, které každým dnem narůstaly, nejednalo se o tisíce, ale časem o statisíce, na které on sám z chabého platu na normální pozici neměl. Málo z těch dluhů si udělal on sám. Byl na něm ještě k tomu spáchán podvod, se kterým se nejdřív soudil, ale pak to vzdal, protože neměl naději a nervy na to, aby uspěl. A každý jeden den, ačkoliv to byl velmi dobrý člověk, který mě znal vlastně ještě v době, kdy jsem byl ve věku, kdy jsem chodil na nižší stupeň ZŠ, se setkával s nekonečným utrpením ze všech stran. Což jsem tehdy jako dítě nechápal, což byl důvod, proč jsem nechápal, že se zabil, když mi připadal pořád takový usměvavý a šťastný. Zpětně jsem si uvědomil, že mně nepřísluší posuzovat jeho čin, jelikož jsem ho neznal natolik, abych mu viděl do hlavy, abych posuzoval, jestli měl skutečně důvod na to, aby se oběsil.

Nemůžeš jen tak posuzovat jednomyslně činy druhých, odsuzovat je, když pro to každý jeden může mít naprosto odlišný důvod. Nemůžeš všechny demagogicky házet do jednoho pytle "prostě neschopných žít svůj vlastní život". Dnešní život je takový, že všichni musíme být silní, jinak nebudeme moct žít moc šťastný život, dnešní život je boj, kdy přežije "ten nejsilnější". Neztěžujme si to ještě tím, že k sobě budeme takto nevraživí a odsuzovatelní navzájem. Zkusme pochopit to, že každý jsme na tom jinak, ač sebevražda může být a bývá tím nejsmutnějším, co se může stát. Protože prostě nelze vzít nikdy zpět.
Tito uživatelé poděkovali autorovi Marco Freeman za příspěvky (celkem 3):
Filip, simgiran, Allein
Marco Freeman,
bývalý administrátor komunity ČEPEK / Ex-administrator of ČEPEK Community
Jediný funkční e-mail / The only e-mail: [email protected]

Uživatelský avatar
Pipo
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 11
ve věku do: 15
Kontakt: [email protected]
Výkřik do tmy: "And I'm young enough to look at
and far too old to see..."
Příspěvky: 208
Dal: 41 poděkování
Dostal: 67 poděkování

Re: V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Pipo »

Ach, Marco, Marco... ;) píšeš tak krásne, tak ľudsky, no na druhej strane, aj tak sentimentálne... a sladkobôľne ;) toto nie je scenár hollywoodskeho filmu:) Musíš byť za každú cenu tak bezkonfliktný a mesianistický? Ale budiž, Tebe to ešte zbaštím, lebo viem, že u Teba to je prirodzenosť, čo si veľmi vážim a nie póza blondýnky, ktorá rečmi bojuje za svetový mier.
Len ma mrzí, že mi podsúvaš veci, ktoré som nielenže nikde explicitne neuviedol, ale ani si ich nemyslím...
Veď predsa na deti (mládež) mám celkom iný meter než na dospelákov. A mal by mať každý, pretože oni majú inak utváraný vnútorný svet a v niečom sú nevyzretí. To po prvé. A potom: veď som sám uviedol, že napr. týraná žena hľadajúca takto východisko zo svojich (zdanlivo neriešiteľných) problémov má zrejme úplne prevrátený úsudok, teda by mi ani nenapdlo jej niečo vyčítať...

Vieš, Marco, výčitka, nesúhlas a antipatia s určitým konaním, to ešte nutne nemusí znamenať, že dotyčného "odsudzujem", ako sa mi snažíš tento postoj implementovať. Nepodsúvaj mi niečo, čo som nepovedal. Povedzme, že sa mi hnusí slabosť, som na ňu alergický a adorujem silu a bojovnosť, áno, takmer ju zbožšťujem. Je to do veľkej miery spôsobené tým, že sám mám v sebe neustále latentne prítomnú takúto slabosť a ako dieťa som v interakcii s okolitým svetom vystupoval ako zbabelec. Dlho som bol veľmi citlivý, až precitlivený a podarilo sa mi to odbúrať až v dospelosti istou srdnatosťou a tvrdosťou. A toto si cením. Preto si teraz napríklad rád poplačem pri knihe, filme, dokonca básni či piesni, ale už nikdy kvôli tomu, čo by sa stalo mne v reálnom svete. Usmernil som to, pretavil do určitej, pre mňa žiadanej formy.
Súcit s druhými, či neha voči deťom, to áno, ale vlastná sebaľútosť, bolestínskosť a tristnosť v dospelom veku mi je odporná. Vyhľadaj pomoc, ak to potrebuješ, ale hlavne nefňukaj ako kojenec, prepána ;) Stále sme súčasťou prírody a jej odrazom, a bežne vidíme, ako slabé hynie a silné pretrváva. Má nárok žiť to, čo si ten nárok vydobyje. A nemusí to byť na úkor druhých, to nie. Prosím, silu si nezamieňaj s krutosťou či ľahostajnosťou voči utrpeniu druhých. Silný človek môže byť človekom ohľaduplným, nežným a dobrým. Ja len tvrdím, že slabších jedincov by sa mal skôr ujať nejaký mentor, ktorý ich "vytrénuje", ak budú mať záujem, a teda im v konečnom dôsledku pomôže! než zaujať k tomu postoj - každý je iný, netreba hádzať do jedného vreca, bohvie aký mal k tomu dôvod... atď. Veď s tým ostatne všetkým súhlasím. Každý jeden je individualita a individuálne by sa malo pristupovať aj k problémom.

Svet nezmeníš. Ostane drsný a hnusný. A tým, že budeš scitlivovať spoločnosť ako by chceli napr. niektoré feministky (odbočujem, ale napriek tomu to súvisí s témou) dosiahneš len to, že budeš mať spoločenstvo báboviek, neschopných sa popasovať s osobnými problémamy. Dá sa to spraviť len tak, že ak budú mať jedinci záujem, začnú na sebe pracovať, "trénovať", aby sa stali silnejšími. V praxi by to mohlo vyzerať aj tak, že jednoducho svojmu kamarátovi odporúčiš psychológa, keď vidíš, že sa trápi. A to by napokon zrejme spravil každý rozumný človek.

Samovraždy apriori neodsudzujem, a nech to znie akokoľvek hrozne, v niektorom prípade s ňou súhlasím. Nepáči sa mi akurát, keď vyvstanú ako slabosť, ako neschopnosť zabojovať s problémom. Samovražda môže byť ale aj aktom hrdinstva. Teda rozlišujem samovraždu a samovraždu... Ale tá druhá je tak raritná, že sa o nej baviť nebudem.
V každom prípade mi je nekonečne ľúto zmareného mladého života a vôbec každého kvalitného či potenciálne kvalitného života, preto som sa k tomu vyjadroval s akýmsi dešpektom.
A je to aj o tom, že chýba pozitívny príklad. Niekto sa ocitne na vozíčku (predtým bol úspešný športovec) a povie si, kašľať na to! mňa nezlomíte, budem posilovať aspoň ruky ;) a ďalší sa na jeho mieste predávkuje liekmi. Je asi normálne, že pri tom prvom človeku budem žasnúť a budem ho mať za toho najväčšieho frajera, zatiaľčo pri tom druhom budem len krútiť hlavou. Nie ho odsudzovať! Ale to, že sa mi jeho porazenecký postoj nepáči, to v sebe nezmením.

Analogicky k tomu, čo písal Jednorožec, o človeku, ktorý je v spoločnosti ostrakizovaný, som si spomenul na uplakaných večne sa sťažujúcich pedálov kedysi na xku. To bolo stále dokola ako pokazený gramofón - tá zlá, nechápajúca spoločnosť, to tá majorita, my nepochopení chudáčikovia... atď. No skrátka hrôza. Dá sa to pochopiť, keď má niekto 17, ale nie, keď má niekto 30. Preto hovorím, že určite veľa zaváži na vlastnej asertívnosti, sebadôvere, sebavedomí, sociálnom správaní a vôbec celkovej reputácii vo svojom okolí. Jednoznačne by pomohlo uvedomiť si, že veľa spraví aj to, či má dotyčný skôr pozitívny postoj k životu, či je priateľský a podobne, nie sa hneď vyčleňovať, mať pocit alienácie a žiť v bipolarizovanom svete my vs oni ;) Ak ma má niekto nenávidieť, tak som to predovšetkým ja sám :D je mi ale šuma fuk, čo si o mne myslí nejaký Jožo či Zuza ;)
Týma le nechcem tvrdiť, že si neviem predstaviť viaceré scenáre, kedy sa stane dotyčnému život veľmi ťažkým, ak sa to napr. dozvedia kolegovia v práci a on má potom problém so zamestnaním, či ako je ešte ekonomicky závislý na svojich rodičoch a oni sa ho zrieknu... Aj preto by som coming out nikomu bezhlavo nedoporučoval.

A k tomu, čo sa pýtal Jednorožec, tak ja len dúfam, že takéto prípady sú zlyhania trénerov a ich slabosť (ja osobne si teda viem predstaviť, že kutíci-športovci spravia trénerovi také chute, že si nedá pokoj... to ale ani omylom neospravedlňujem a nezľahčujem! to v mojich očiach skôr priťažujúca okolnosť, pretože ak to o sebe vie, mal by myslieť v ich záujme a radšej v rámci prevencie im trénera vôbec nerobiť! ak tu existuje možnosť zlyhania) než, že niekto je tak amorálny a má tak pokrivený charakter, že si povie - idem zneužívať, športový oddiel je k tomu ako stvorený!!! Tak to ozaj dúfam, že takéto kreatúry po Zemi nechodia...
Uživatelský avatar
Pipo
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 11
ve věku do: 15
Kontakt: [email protected]
Výkřik do tmy: "And I'm young enough to look at
and far too old to see..."
Příspěvky: 208
Dal: 41 poděkování
Dostal: 67 poděkování

Re: V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Pipo »

A ozaj, Marco ;) Hádam len predsa poznáš rozdiel medzi psychicky zdravým človekom a niekým, kto psychicky v poriadku nie je. I keď by tomu jeden neveril, vedz, že jestvujú aj psychicky zdraví jedinci ;) netreba všetko relativizovať ani sa uchyľovať k insitným múdram ako, že každý je viac či menej blázon ;)
Uživatelský avatar
Marco Freeman
Čestný člen skupiny ČEPEK
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 1685
Dal: 1093 poděkování
Dostal: 2038 poděkování

Re: V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Marco Freeman »

Pipo píše:Veď predsa na deti (mládež) mám celkom iný meter než na dospelákov. A mal by mať každý, pretože oni majú inak utváraný vnútorný svet a v niečom sú nevyzretí.
Nevyzrátí mohou být v lecčem i dospělí lidé, dokonce většinou bývají. Neznám nikoho, kdo by se za každé situace choval vždy profesionálně dospěle, jelikož takové chování by samo o sobě bylo podivné a do očí bijící. A tahle "nevyspělost" je jen důkazem toho, že i dospěláci mohou dělat dětské chyby. To jen tak na okraj. Stejně tak některé děti (chceme-li – puberťáci) mohou být v určitých ohledech dospělejší a psychicky vyzrálejší než leckteří dospělí. Takže míru nějaké vyzrálosti je poměrně nutné hodnotit také individuálně, nejen – "ty jsi dítě, ty jsi dospělý, tak ty máš být vyzrálý a ty nemusíš být".
Pipo píše:Vieš, Marco, výčitka, nesúhlas a antipatia s určitým konaním, to ešte nutne nemusí znamenať, že dotyčného "odsudzujem", ako sa mi snažíš tento postoj implementovať.
Odsuzování něčeho chápu jeho neschvalování, odmítání a právě zmiňovaná antipatie k danému jednání/chování... Možná máme definice odsuzování odlišné, to nepopírám. Co to tedy znamená pro tebe?
Pipo píše:Povedzme, že sa mi hnusí slabosť, som na ňu alergický a adorujem silu a bojovnosť, áno, takmer ju zbožšťujem. ... Stále sme súčasťou prírody a jej odrazom, a bežne vidíme, ako slabé hynie a silné pretrváva.
Ano, síla a bojovnost může být fajn, je-li člověk ji využívající také člověk rozumný. Problém je, že ne všichni se rodíme, stáváme či zůstáváme silnými a bojovnými. A opravdu již nejsme prvotní homo habilis, aby se ve společnosti jednalo o právu pro pochopení jen na základě síly a bojovnosti, nebo aby se nechtěné přírůstky či slabší články shazovaly ze skály jako ve starověké Spartě. Nyní žijeme ve společnosti, která není a nebude dokonalá, není a nebude lehká, ale dospěli jsme do stádia určité inteligence lidského vědomí, že snad není třeba typické praobrazy či archetypy, kterých jsme mohli využívat v dobách, kdy podobné instinkty byly mnohem více třeba.

Protože kdysi by nebojovný a málo silný člověk nepřežil, kdysi bylo třeba, aby se lidé snažili být silní, aby lovili zvířata, někdy mnohokrát větší, než byli oni sami. V dnešní době už by to mělo být jinak. Nebo se snad chceme upnout na vizi a chování archetypu našich pradávných předků z dob pravěku? Já myslím, že společnost postoupila natolik, že v dnešní době by mělo být umožněno i slabším žít plnohodnotný život, který pro ně bude těžký. A bude-li pro ně těžký, jakožto empatický a (skutečně snad) spravedlivý člověk považuji za příhodné jim pomoci, ne se na ně dívat skrz prsty, s nepochopením, s kroucením hlavou.

Vidíme v přírodě, jak silný zabije mladšího. Ale když už se tak bavíme o té přírodě, je třeba i pohlížet na jiné zvířecí kultury – třeba tu vlčí, kdy je starších či slabších členů také považováno, naopak se smečka přizpůsobí tomu, aby ti pomalejší a slabší byli ve středu, chráněni, a hlavně aby se šlo tempem, které stíhají, nejsou tak tudíž pozadu a nechránění. A na druhou stranu, člověk se přeci jen od zvířat odlišuje určitými vnitřními schopnostmi, takže bychom v sobě neměli v této diskuzi vidět přírodu a zvířata, ale hlavně nějaké lidstvo. A ačkoliv je označení "páni tvorstva" velmi demagogické a moc se mi nelíbí, tak musím uznat, že rozhodně bude něco na tom, že člověk má hlavně tedy vnitřně vyšší postavení, je vnitřně schopen více věcí, než třeba taková liška. A mimo jiné by měl být schopen už ignorovat nebo potlačovat archetyp potřeby vnímat lidi tak, že vyhrává a má vyhrát vždy jen ten nejsilnější.
Pipo píše:Súcit s druhými, či neha voči deťom, to áno, ale vlastná sebaľútosť, bolestínskosť a tristnosť v dospelom veku mi je odporná. Vyhľadaj pomoc, ak to potrebuješ, ale hlavne nefňukaj ako kojenec, prepána ...
Ty to vidíš všechno tak, že když je někomu zle, tak se má prostě zvednout, zadat do Googlu "psychiatr" a město, kde bydlí, a šupem na terapii. Jenže v reálném životě stojí dost úsilí toho daného člověka byť i jen přesvědčit, že zajít za nějakým odborníkem může pomoct. Už jen proto, že právě díky dnešní společnosti a podobným postojům, jako máš ty, se často bere ten, kdo dochází na terapie k psychologovi/psychiatrovi, za slabý článek, lidé takové články často odsuzují, mají k nim určitou nedůvěru nebo v nich nevidí potenciál, který ale ve skrytu duše mohou mít. To je jeden z důvodů, proč se člověk, který potřebuje psychickou pomoc, bojí skutečně nějakého odborníka vyhledávat. Druhý nejčastější je ten, že se bojí sám před sebou – protože kdyby za tím psychologem šel, sám před sebou by uznal, že má problém. A uznání sama sobě nějaký náš vlastní problém, nějakou naši vlastní chybu v systému, to bývá opravdu velmi složité, ať už jde o cokoliv.

Dalším problémem je to, že v dnešní době jsou dobří psychiatři a psychologové často dosti zaneprázdnění, díky urychlené době mají více a více klientů, kteří potřebují pomoct. A na nové klienty se dostane řada až po dlouhé době, kdy může být pozdě. A ano, píšu úmyslně slovo "dobří", jelikož pokud člověk zajde k psychoterapeutovi, který to sám nemá v hlavě v pořádku, tak to může přinést mnohem více škody než užitku.

Ono skutečně není jednoduché si odbornou pomoc, která skutečně pomůže, dopřát. Ale možná by někdy ani ta odborná pomoc nebyla třeba. Možná by to někdy chtělo prostě někoho, kdo dotyčného pozve k sobě na čaj a na pokec, nechá ho se vypovídat, pokusí se ho pochopit, a na závěr mu dopřeje podporu, aby se sám vzchopil. Než ho jen prostě odstrčit jen na základě toho, že se někdo hroutí, kroutit nad ním hlavou a povytahovat obočím, že se takhle může vyjadřovat a chovat.
Pipo píše:Svet nezmeníš. Ostane drsný a hnusný. A tým, že budeš scitlivovať spoločnosť ako by chceli napr. niektoré feministky (odbočujem, ale napriek tomu to súvisí s témou) dosiahneš len to, že budeš mať spoločenstvo báboviek, neschopných sa popasovať s osobnými problémamy.
Ano, svět zůstane drsný a hnusný, obzvlášť, když té hnusnosti a drsnosti budou lidé přilívat a přilívat, obzvlášť, když ze společnosti budou mizet názory, že každý člověk má dostat šanci, i kdyby se sebelitoval sebevíc. A jen tak na okraj – psychika lidstva míří docela do záhuby. Doba je rychlejší, uspěchanější, náročnější, více stresující. I ti více odolní to nezvládají. Čím dál více lidí má psychické problémy (ať už jakkoliv vážné či méně vážné). A mně přijde opravdu fér se na svět dívat takovýma očima, které mají potenciál pomáhat, které mají potenciál chápat a které mají potenciál stát se tím, co slabší články potřebují.

A tím, že jsem chápal někoho s jeho problémy, jsem z něj skutečně nevytvořil bábovku neschopnou se se svým osobními problémy popasovat.
Pipo píše:V praxi by to mohlo vyzerať aj tak, že jednoducho svojmu kamarátovi odporúčiš psychológa, keď vidíš, že sa trápi. A to by napokon zrejme spravil každý rozumný človek.
A kamarád řekne: "Jo, jo, já vím, že bych tam měl zajít.", ale nakonec tam nepůjde, protože se bude obávat z důvodů, které jsem výše napsal. Protože opravdu nestačí za někým přijít, když se trápí, a nadiktovat mu, kde najde pomoc. Někdy je třeba tu pomoc poskytnout sám, a ne odkaz na ni. Někdy je třeba si s dotyčným sednout a přesvědčit ho argumenty, poté, co si ho vyslechneš, aby se svým problémem skutečně něco dělal. Možná tak zachráníš lidský život.
Pipo píše:A je to aj o tom, že chýba pozitívny príklad. Niekto sa ocitne na vozíčku (predtým bol úspešný športovec) a povie si, kašľať na to! mňa nezlomíte, budem posilovať aspoň ruky ;) a ďalší sa na jeho mieste predávkuje liekmi. Je asi normálne, že pri tom prvom človeku budem žasnúť a budem ho mať za toho najväčšieho frajera, zatiaľčo pri tom druhom budem len krútiť hlavou.
Abych byl upřímný, kdybys se ocitl ve stavu, že bych skončil na vozíku, tudíž by se mi změnil celý život, musel bych skončit s většinou aktivit, které mě baví, změnit prostředí kolem sebe a podobně, pravděpodobně bych se dostal do depresí. A ačkoliv doufám, že bych neskončil jako přímo tebou uvedený druhý příklad, tak bych k němu minimálně v určitých fázích neměl daleko. :P A to se již považuji za poměrně silného člověka. Jen prostě nejsem ten robokop, který by to jen tak zvládl.
Pipo píše:Analogicky k tomu, čo písal Jednorožec, o človeku, ktorý je v spoločnosti ostrakizovaný, som si spomenul na uplakaných večne sa sťažujúcich pedálov kedysi na xku. To bolo stále dokola ako pokazený gramofón - tá zlá, nechápajúca spoločnosť, to tá majorita, my nepochopení chudáčikovia... atď. No skrátka hrôza.
Tady s tebou docela souhlasím. Je fakt, že pedofilové mají poněkud znevýhodněté postavení v dnešní společnosti, na druhou stranu taky nemám rád, když se to stane něčí mantrou, kdy si hrajeme na černé a bílé (a nikoliv na bělochy a černochy, ale na dejme tomu postavy z dramat starověké Číny, kde také byli všichni buďto zlí a nebo dobří – ačkoliv měla všechna dramata dobré konce ;)). A taktéž nemusím, když se neustále stěžuje na to, jak na tom jako pedofilové jsme. Protože je dobré se trochu přizpůsobit společnosti, zároveň trochu dopomoci k cíli, o který stojíme, tudíž – jak už dělají mnozí lidé tady na webu, pořád do té společnosti šťourat a popohánět ji ke změně.

Ale nekonečným stěžováním ostatním skutečně člověk obecný postoj k pedofilii nezmění, naopak jen v určitých typech lidí vyvolá pocit, že se vlastně další úchyláci dovolávají svých "práv", jelikož je svět strašně nespravedlivý. Na druhou stranu, i člověku, co se takto lituje, bych se snažil vysvělit, že si zrovna nepomáhá. A pokud by to nevzal na vědomí, samozřejmě je to už jeho věc. Ale pro mě by bylo podstatné, že jsem to zkusil. Druhá věc je ta, že kdo nechce pomoct, tomu nepomůžeš.
Pipo píše:Preto hovorím, že určite veľa zaváži na vlastnej asertívnosti, sebadôvere, sebavedomí, sociálnom správaní a vôbec celkovej reputácii vo svojom okolí.
Ano, a právě k sebedůvěře a sebevědomí můžeš někomu pomoci, když mu dáš šanci i ve chvíli, kdy se chová jako pavouček, čekající na smrt od kudlanky nábožné.
Pipo píše:Ak ma má niekto nenávidieť, tak som to predovšetkým ja sám
Nesouhlasím. Člověk, který sám sebe nenávidí, nikdy nebude žít sám se sebou spokojeně. A žít v nekončící nespokojenosti se sebou a nekončící nenávisti k sobě samému – to je jako žít s koulí na noze nebo jako se šípem v lopatkách. Nějak žiješ – ale není to terno a někdy to bolí.
Pipo píše:je mi ale šuma fuk, čo si o mne myslí nejaký Jožo či Zuza ;)
Dokud je to nějaký Jožo a nějaká Zuza, tak je to OK. Pokud je to šéf Jožo a matka dětí, které hlídám, Zuza, tak už je na pováženou, jestli ti je šumafuk, co si o tobě myslí. A nebo pokud je to seržant Jožo a policistka Zuza, to je potom taky blbé. :)
Pipo píše: Hádam len predsa poznáš rozdiel medzi psychicky zdravým človekom a niekým, kto psychicky v poriadku nie je. I keď by tomu jeden neveril, vedz, že jestvujú aj psychicky zdraví jedinci ;) netreba všetko relativizovať ani sa uchyľovať k insitným múdram ako, že každý je viac či menej blázon ;)
Jistěže je rozdíl mězi člověkem se schizofrenií a člověkem, který má sem tam nějakou tu depku. Ale upřímně neznám člověka, který by občas nějakou tu na nic náladu, kdy je ve stresu, nebo jakkoliv silnější či slabší "depku", neměl. Pokud někdo takový existuje, sláva mu! Většího flegmatika totiž asi nikde není. :)
Tito uživatelé poděkovali autorovi Marco Freeman za příspěvky (celkem 2):
Gabriel Svoboda, Allein
Marco Freeman,
bývalý administrátor komunity ČEPEK / Ex-administrator of ČEPEK Community
Jediný funkční e-mail / The only e-mail: [email protected]

Uživatelský avatar
Pipo
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 11
ve věku do: 15
Kontakt: [email protected]
Výkřik do tmy: "And I'm young enough to look at
and far too old to see..."
Příspěvky: 208
Dal: 41 poděkování
Dostal: 67 poděkování

Re: V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Pipo »

Veľmi zaujímavá debata, a niekam to vedie. Ďakujem. Nezabúdaj ale, že mi nemusíš odpovedať hneď, aj keď ti to nedá :D v prípade, že máš prácu a ja ťa zamestnávam argumentačným sympóziom :D Takisto to odo mňa neber ako spôsob konfrontácie, nemusím a ani nechcem ti za každú cenu oponovať, len chcem vysvetliť svoj postoj a snáď sa jedného dňa dočkám toho, že uznáš/uznáte, že človek môže byť zároveň tvrdý a mať nežné srdce, a že súcit môže ísť ruka v ruke so silou. Napríklad tie archetypy nikdy nevymizli a ani nikdy nezmiznú, len dostávajú iné zaodenie, prípadne prechádzajú určitými minoritnými modifikáciami. Pozri sa napríklad na súčasné dianie vo svete. A môže byť horšie! Dúfam, že nebude, nechcem to a nechcem to ani prorokovať, takisto nemá zmysel žiť v nejakých obavách, ale nemusíme ani uvažovať nad postapokalyptickými scenármi, kedy sa radikálne zmenia podmienky v spoločnosti a stanú sa kritickými, každopádne, kto z "báboviek" (pardon za pejoratívny výraz, chcem to skôr preklopiť do humornej roviny) by prežil? No, keď sa na to kriticky pozriem, ja sotva ;) iba ak s veľkou dávkou šťastia ;) Veľmi rýchlo by sme zas skĺzli k barbarstvu. A je potrebné, aby potom nositelia kultúrneho dedičstva neboli primitívmi ovládanými pudmi a vášňami. Nemôžem od niekoho vyžadovať niečo, čím nie je a nechce sa stať, ale ako mám rešpektovať muža, ktorý hoci aj nie je silný, odmieta sa silným stať, respektíve ho to nezaujíma? Prepáč, môžem si s ním rozumieť, môžem ho mať dokonca rád, ale sotva ho budem rešpektovať. Pohľad na ufňukaného chlapa ma znechucuje, môžem mu rozumieť, môžem s ním súcitiť, ale vyvoláva to vo mne rovnaké nechutenstvo ako pohľad na misku s utopencami a cibuľou ;)
Je to takmer až fyziologická reakcia.

Áno, vzhliadam k určitému ideálu rytierstva, čo napríklad reprezentuje aj dnešný skauting v modernizovanej podobe. I keď to nespĺňam, usilujem sa o to a chcem byť taký. Ak hovorím o sile, nemyslím len fyzickú silu, vlastne o tej uvažujem, ak vôbec, tak na poslednom mieste. Ona je len projekciou, ukážkovým symbolom, vôbec nie predmetom tejto debaty.

1. I keď nie samozrejme bezo zvyšku pravdivý, ale je predpoklad, že dospelý jedinec bude mať integrované prežívanie a psychiku ako-tak v rovnováhe, pokiaľ nie je v extrémnej situácii či nečelí chorobe, zatiaľčo mladý človek sa ešte len formuje. Jasné, že to neplatí bezo zvyšku. Ale je len logické, že čo je u dospelého neprijateľné či aspoň nevhodné, tak u mladého človeka je tolerovateľné či aspoň poľahčujúce. Určte; nie sme roboti, ale ak sa dospelý chová nedôstojne svojmu veku a postaveniu, mal by sa predovšetkým zahanbiť pred samým sebou, nehovoriac o druhých. Pomôcť mu, určite, ale nie to bagatelizovať a zjednodušovať. Nenadarmo sa hovorí o kríze mužskosti v západnom svete. Je to aj pre tú nevyzretosť a nedospelosť do pomerne vysokého veku. Tu si netreba pliesť milú a žiadanú detskosť Malého princa, ktorú si je možné uchovať do vysokého veku s infantilizmom.

2. Odsúdenie je absolútne odmietnutie určitého konania a jeho nositeľa, toho subjektu.
Ja hovorím o tom, že sa mi niečo nepáči, prípadne, že sa mi to štíti, ale rozhodne dotyčného nezavrhujem. Nie som boh. A navyše verím, že ten Boh s veľkým "B" je naozaj láskou milosrdenstvom a je nekonečne zhovievavejším a lepším než je ten najlepší z nás, nehovoriac, ehm, o mne.

3. Pravda, spravodlivosť, statočnosť - to sú pre mňa tribúty sily. A nakoniec teda Dobra. Aj v zmysle metafyzickom. Nehovorím len o etickej konštrukcii. Preto, áno, vyhrať by mal vždy silnejší, teda lepší. Nie ten, kto je bezohľadnejší či fyzicky lepšie disponovaný. To neuznávam, to je zlo a prekrútenie ideálov. Nehovoril som len o fyzickej sile, tú dávam až na druhé (desiate) miesto. I keď uznávam, že v predošlom príspevku som myslel rovnako psychickú ako fyzickú silu, ako hlavné atribúty prežitia zoči-voči drsnej prírode, ľudskej zlobe či vôbec (abstraktne to poviem) nepriazni osudu. Neviem ako a kedy sa to stalo, ale zdá sa mi, že slovo "sila" nabralo negatívnu konotáciu.
Ako sa chceš postaviť vlkovi? Tak, že budeš posilovať a otužovať svoje telo a tiež tak, že zapojíš rozum, pretože ten predstavuje našu veľkú silu. A potom môžeš použiť klepec či aspoň si vyrobiť oštep.
Ako chceš čeliť depresii? Fyzickou činnosťou, tvorivou činnosťou, pobytom medzi ľuďmi, vychádzkami do prírody, modlitbou. A keď to je klinická depresia, môžeš sa obrátiť na kognitívno-behaviorálnu terapiu či vyskúšať farmaká. Nemôžeš "hádzať flintu do žita!" :) už len kvôli svojím predkom, dokelu!!! A keď to niekto dokázal, keď to niekto úspešne vybojoval, tak to aspoň skúsim, doparoma!!! ;)
To, že je to ťažké, a to, že sa to nemusí vždy v dobré obrátiť... nuž, keby malo všetko ľahký a predvídateľný koniec, koho by to bavilo? To by už nebol život ale gýčový, farebný jehovistický raj ;)

4. Ja viem, že to nie je ľahké a nemusí sa to podariť.
ALE... ja som si už čímsi prešiel. Určite nie tak ťažkým ako Ty a zrejme sa nemôžem ani len porovnať s ďalšími, ktorých príbehy som tu čítal, ale tiež som trpel. A odhodlal som sa navštíviť psychiatričku. Po dlhom neúspešnom zápase, som sa k tomu odhodlal. Prekonal som pocit hanby a svoje ego, aj svoj mačistický komplex, kedy som nechcel dovoliť, aby mi niekto pomohol a zašiel som za ňou. A pomohla mi. Takisto som prekonal svoju depresívnosť, večnú melanchóliu, dal som zbohom svojej sebaľútosti a precitlivenosti a mučeníckemu postoju. Malo to za následok síce aj poriadne zhrubnutie, čo je teraz problém, na ktorý sa musím zamerať - teda ako zostať tvrdým, ale byť zároveň chápavým a súcitným... Nie celkom mi to ide, mnohým tu prídu určite moje tézy až neľudské, ale nehodlám sa ani v tomto vzdať, chcem to zlepšiť.
Takže nerozprávam len tak do vetra a nie sú to krčmové reči, keď píšem to, čo píšem, viem o čom hovorím. Druhá vec je, že som našiel vieru, vždy som bol duchovne založený, ale teraz som aj aktívnejšie veriacim. Preto nepripisujem zásluhy za zlepšenie svojho života sebe, lebo by to bolo nepravdivé, ale môjmu ochotnému okoliu a tomu hore ;) Ale aj tu platí - pomáhaj si, aj Boh ti pomôže... nádej viery je tu pre každého, ale niekedy ten prvý krok musí urobiť človek.

5. K tomu, len toľkoto - keby som mal potomka, v jeho záujme by som ho vychoval odolným a tvrdým, ale nie bezohľadným a necitlivým ku druhým. Myslím, že sa to nutne nemusí spájať a dá sa to dosiahnuť. Mojím ideálom je niekto, kto bude plakať kvôli druhému, nie kvôli sebe. Bude roniť slzy kvôli psíkovi a peknej básničke, ale keď si zlomí nohu, zatne zuby ;) a keď to niekto nevie, nikto ho nechce "dávať dolu", zhadzovať, ale prečo mu nepomôcť, aby sa to naučil? Je to v jeho vlastnom záujme.
A ak teda už chceš meniť svet, musím poznamenať, že ja by ho veru rád zmenil k lepšiemu, len nie som utopista a nechcem byť naivný, tak treba začať hlavne od seba. Je fajn, keď chce byť niekto misionárom lásky a porozumenia, ale mal by sa v prvom rade otužiť, pretože to bude potrebovať pri svojej misijnej ceste ;) v drsnom svete sa mu s nežným posolstvom povedie ťažko...

6. To bol len ten najjednoduchší príklad. Samozrejme, niečo si vyžaduje oveľa viac než len sprostredkovať číslo na odborníka. Napríklad hodiny s dotyčným sedieť a vypočuť si ho, poradiť mu, nechať ho vyplakať sa na rameni, ale možno ho niekedy aj poriadne s rozbehom kopnúť do zadku, keď sa nevie zmestiť do kože ;) Medikamenty sú rôzne ;)

7. Tak ja napríklad bezpečne viem, že teraz by som to zvládol, zatiaľčo ešte pred pár rokmi nie, to viem tiež bezpečne :). Tým ale nechcem povedať, že by som nemal hodne temné stavy, lebo tie by ma zrejme neobišli.

8. Aspoň na niečom sa zhodneme ;)

9. Áno, ale nie ho ľutovať a nechať ho v tom, ale snažiť sa mu pomôcť, aby zosilnel a premohol či ušiel tej modlivke, čo ho chce zožrať :) vždy sa ešte môže stať Spider-manom ;) (mimochodom, to je môj obľúbený komiksový superhrdina z detstva, Batmana som nemal až tak rád, hoci pri ňom sa mi páčila tá až gotická atmosféra :))

10. Nuž... nie vždy to tak musí byť. Už to ale nie je o nenávisti, skôr o pohŕdaní, vidím tam progres ;) Rozhodne ale nie je pravda, že človek s negatívnym postojom k vlastnej osobe, tak ako mám napríklad ja, by nevedel byť prínosom pre svoje okolie a nevedel by mať rád druhých. Mohol by som robiť oveľa viac pre druhých alebo sa aspoň viac snažiť, no myslím si, že som viacerým ľuďom priniesol do životov niečo dobré a snažím sa priniesť niečo aj tejto spoločnosti, napríklad aj svojou literárnou činnosťou, ktorá je výsostne pozitívna, a kde niet nič z mojej zloby či drsnosti.

11. Nevie to o mne zďaleka každý a málokto vie všetko, ale netajím sa ani so svojou psychickou poruchou, ani so svojou orientáciou. Už len preto, aby som "verejnosť" aspoň svoje okolie poučil a edukoval v tejto veci. Nie som typ spoločenského aktivistu a nejaký PRIDE mi je úplne cudzí, ale rozširujem to aspoň takto, ústne, v mojom okolí (a aj preto, že zrejme podvedome vyhľadávam prijatie, aj preto, že sa snažím, zrejme nevedome, byť úprimný, pretože neviem tajiť veci o vlastnej osobe) a môžem povedať, že ak problematiku správne uchopíš, podáš ju vo vhodnej chvíli, atď... skrátka, nestretol som sa ani s jedným negatívnym či odmietavým postojom... Uznávam ale, že to môže byť tým, že som obklopený nadštandardne charakternými a chápavými ľuďmi... kiežby to mal každý takto. Stále si ale myslím, že záleží na tom, ako žijete, ako pôsobíte a ako sa sebaprezentujete a aj od toho súvisí prijatie či neprijatie od okolia.
Ak je niekto neudržiavaný, pupkatý, mastný sliziak, ktorý má problém odzdraviť, nemá žiaden koníček, len trčí za internetom a slintá už len pri pohľade na chlapca, tak áno, potom verím, že ten to môže mať ťažšie, ak chce ísť s pravdou von a čaká účasť ;)
Uživatelský avatar
Marco Freeman
Čestný člen skupiny ČEPEK
Kontakt: [email protected]
Příspěvky: 1685
Dal: 1093 poděkování
Dostal: 2038 poděkování

Re: V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Marco Freeman »

Pipo píše:Veľmi zaujímavá debata, a niekam to vedie. Ďakujem. Nezabúdaj ale, že mi nemusíš odpovedať hneď, aj keď ti to nedá
Zajímavá debata to vskutku je, ale jak píšeš, nikam nevede. Což je důvod, proč je toto v téhle debatě moje poslední reakce nebo minimálně jedna z posledních reakcí. Co mělo být řečeno, to už z mé strany řečeno bylo. A v pohodě, reaguji jen tehdy, kdy mám čas (což v nejbližší době teď asi již nebude, takže i to je důvod ukončení téhle debaty z mé strany).
Pipo píše:.. snáď sa jedného dňa dočkám toho, že uznáš/uznáte, že človek môže byť zároveň tvrdý a mať nežné srdce, a že súcit môže ísť ruka v ruke so silou.
Nepamatuji si, že bych někdy tvrdil, že to tak být nemůže.
Pipo píše:Nemôžem od niekoho vyžadovať niečo, čím nie je a nechce sa stať, ale ako mám rešpektovať muža, ktorý hoci aj nie je silný, odmieta sa silným stať, respektíve ho to nezaujíma?
Já respektuju svým způsobem každého člověka. Respekt je otázka určitého kodexu slušnosti, který si s sebou nosíme, ačkoliv každý máme jinak nastavené jeho hranice. Je mi poměrně jedno, jestli je dotyčnému 12 nebo 35, jestli je pedofil nebo heterák, jestli je fyzicky silný nebo vyzáblý jako tyčka, jestli je psychicky silný nebo náchylný k depresem a sebelítosti. Nepleť si respekt s něčím jako příchylnost. Asi je jasné, že v mém případě se mi přece jen bude více pozdávat psychicky silný člověk na přátelství a bližší vztah, to ale neznamená, že bych měl problém být pomoc a odrazovým můstkem pro někoho, kdo psychicky silný není.

Můj respekt pochází z toho, že každý z nás si zažil svoje kapitoly. A snad nikdo neměl veškeré kapitoly šťastné a pozitivní. Každý si musel projít něčím nepříjemným, co ho mohlo poznamenat, o čemž ty ani já nemůžeme mít ponětí. Ono, pokud je člověk psychicky slabý, většinou je to následek nějakého traumatu, který se mu stal. (Berme v ohled, že pojmem trauma se nyní myslí nejen trauma jako takové, ale určitý problém, který se vryl do podvědomí a který ovlivňuje jednání a charakter daného člověka.) Takže skutečně, pokud se začnu stýkat blíže s někým, u koho poznám, že jeho psychická síla je velmi slabá, tak moje podvědomá a vysoce hluboko vrytá reakce bude, že žádnou hlavou kroutit nebudu, ale že se mu budu snažit dostat trochu pod kůži a dostat z něj, co ho trápí. A jestliže on sám neví, co ho trápí, což bývá poměrně časté, pokud jde o něco, co máme v podvědomí, tak udělám vše pro to, abych mu pomohl najít pomoc, která mu pomůže. A pokusím se ho přesvědčit, aby ji přijal. Pak už je na něm, jestli přijme, nebo odmítne.

Ad 1) Určitý předpoklad tady být může, ale často může být daleko od reality. Jelikož pevně doufám, že můj otec na web nechodí či si alespoň tuto debatu nepřečte, tak mohu prohlásit, že přestože je v mnohých ohledech fajn a silný člověk, který v životě dokázal velké věci, tak někdy se chová jako nedospělý nevymáchaný fracek, se kterým je asi tolik řeči jako s naštvaným třináctiletým puberťákem. Neumí příjimat kritiku, která je mírně mířena, hned se postaví do postoje pokřiveného a začíná si vymýšlet kde jaké pitomosti, aby ukázal, že tím špatným v diskuzi jsem já. Při takových chvílích ale zůstávám flegmatikem, takže to přejdu s poznámkou, že se zase chová jako "malej Jarda" a že jdu pryč. To ale neznamená, že by byl špatný člověk. Víš, kolik dospělých lidí má podobný problém? Řekl bych, že většina. Což jen svědčí o tom, jak moc jsou dospělí ve skutečnosti ještě nedospělí, ačkoliv si myslí opak. Dospělost nepřichází s věkem, ale s vyzrálostí vědomí a chování.

Ad 2) Tady nemá smysl dál to nějak rozvádět, jestliže někdo napíše něco jako "Pohľad na ufňukaného chlapa ma znechucuje, môžem mu rozumieť, môžem s ním súcitiť, ale vyvoláva to vo mne rovnaké nechutenstvo ako pohľad na misku s utopencami a cibuľou", tak nevím, co jiného to má ve mně evokovat jiného, než odsuzování něčeho/někoho pro nějaké chování, jednání, atp. Nemá smysl o tom dál debatovat, když to zjevně každý vidíme jiným způsobem.

Ad 3) "Pravda, spravodlivosť, statočnosť - to sú pre mňa tribúty sily."
Pro mě je atributem síly hlavně schopnost rozvahy. Je fajn být spravedlivým (protože mnohdy je opravdu těžké jím být, když je třeba popřít veškeré city a jednat objektivně) a je fajn být statečným, na druhou stranu, silný člověk by hlavně měl umět posoudit, kdy nadešel čas se statečně nebít a nehartusit, ale prostě to ukončit, i když on sám nemusel v dané věci vyhrát.

Být silnější (ať už fyzicky nebo spíše psychicky) pro mě opravdu neznamená být lepší než ostatní, jelikož i silný člověk má chyby, které by mohly někdy vysoce zastínit chyby méně silného člověka. Už jen proto, že jestliže silný člověk, který by měl být pilířem pro ostatní, dělá chyby, tak ty chyby páchají mnohem větší škody, než chyby druhých. Jen tak na okraj.

Jinak mi nepřipadá, že by slovo "síla" nabralo negativní podtón. To slovo ve mě evokuje něco velkého, hrdého, s velkým potenciálem, ale zároveň s určitou dobrotivostí, soucitem a ochotou pomáhat. Rozhodně nic negativního, pokud jej tedy nespojíme s něčím/někým negativním.

"Ako chceš čeliť depresii? Fyzickou činnosťou, tvorivou činnosťou, pobytom medzi ľuďmi, vychádzkami do prírody, modlitbou."
Jen tak na okraj, sice se říká, že zaměstnávat ruce pomáhá v odreagování mozku a je to pravda, ale často to bývá (nebo minimálně u mě to tak je) jen dočasný stav, asi jako když je ti naprd, tak se opiješ a je ti fajn, ale pak se probereš a je ti ještě hůř než předtím. Pobyt mezi lidmi mi odjakživa deprese zhoršoval, jelikož jsem introvert. Být s lidmi v době depresí je pro mě hotovým utrpením, což opravdu pochopí asi jen lidé, jež jsou podobně introvertní jako já. Vycházky do přírody mohou být fajn, jenže také poskytují mnoho šancí, jak přemýšlet nad starostmi a ještě víc deprese prohlubovat. A modlit se asi zrovna ateisticky založený člověk nebude, ani ho to nebude nijak povznášet. Píši to sem jen proto, abych ti osvětlil, že čelit depresi není jen tak a že co jednomu pomůže, může uškodit druhému. A v případě, kdy většina věcí nepomáhá, je mnohem více těžší si pomoct. Mně nejvíc pomohla láska, možnost někoho milovat. Někomu by ale láska mohla deprese prohloubit, obzvlášť kdyby se jako já zamiloval do čtyřletého kutíka a bral negativně, že z toho nikdy nebude nic víc než kamarádství, kdyby bral negativně své zaměření. Já jsem rád aspoň za to, že s preferencí a se svou láskou jsem se dokázal vyrovnat, což je důvodem, že jsem ještě tady.

Ad 4) Gratuluji ti k tomu, že jsi dokázal svůj problém řešit, už jenom kvůli tobě jsem rád, jelikož jsi člověk, se kterým jsem měl rád tu čest se zde setkat a hovořit. :)

Ad 5) Vychovat dítě není nic lehkého. Nemůžeš být příliš tvrdý, nemůžeš být příliš měkký, nemůžeš příliš kritizovat a málo chválit, nemůžeš příliš chválit a málo kritizovat. Nemůžeš po nich chtít něco, co jim sám neukazuješ jako dobrý příklad, nemůžeš po nich chtít, aby něco nedělali, když ty to sám děláš. Nemůžeš po nich chtít, aby potlačovali to, jakými se cítí být, nemůžeš je nechat, aby se nekoordinovaně řítili směrem, kam je to táhne. Dítěti musíš být lodí, která ho přenese přes vlny, ale zároveň ho musíš nechat, aby se nalokal trochu slané vody. Dítěti musíš být majákem, který mu bude pomáhat na cestách, zároveň nesmíš být oslňujícím světlem, které mu bude bránit v jeho rozletu. Dítě máš naučit, co má a nemá dělat, ale nesmíš mu bránit ve všech jeho zkušenostech, protože ty učí nejlíp. Dítě máš chránit, ale ne tak, aby si odvykl chránit sám sebe.

Nemůžeš říct, že kdybys byl rodičem, tak by sis dítě nějak vychoval. Protože kdybys byl rodičem, bylo by neskutečně těžké dítě vychovat tak, abys ho vychoval správně. Žádní rodiče nejsou bezchybní, všichni rodiče dělají chyby, ač se můžou snažit vychovávat děti jakkoliv správně. Nejde vždy být tím zlatým středním bodem, protože jsme lidé, kteří se nachávají ovládat jejich instinkty, ale i rozumem, myšlenkami, které se často mohou mýlit. Nemůžeš se bavit o tom, jak bys děti vychoval, ale o tom, jak bys je chtěl vychovat nebo jak jsi je už vychoval.

Ad 10) "Rozhodne ale nie je pravda, že človek s negatívnym postojom k vlastnej osobe, tak ako mám napríklad ja, by nevedel byť prínosom pre svoje okolie a nevedel by mať rád druhých."
Opět něco, co jsem nikde netvrdil. To, že nemáš rád sebe, neznamená, že nemáš rád i druhé, ne vždy. Ale znamená to, že nikdy nebudeš žít spokojeně, ať budeš pomáhat kolika lidem chceš, ať budeš jakýmkoliv pilířem pro ostatní... dokud se nenaučíš mít rád sebe takový, jaký jsi, tak nikdy nebudeš žít se sebou spokojeně. Jak už jsem psal, nějak žiješ, ale je to jak s sebou pořád vláčet kouli na noze. Prostě ten život není úplně terno.

Ad 11) Můžeš být jakkýkoliv, například 16tiletý kluk, jeden z vedoucích kroužku, který má rád děti, který by nikdy žádnému neublížil, který s nimi tráví čas, ale pokud se setkáš s někým, kdo je natolik netolerantní, že na tobě vidí jen to negativní, neovlivníš to. Nevím, zda jsem ti o tom říkal, více tady rozvádět na fóru nechci. Zajímá-li tě konkrétní průběh, napiš mi do SZ nebo na nějakém soukromém kanále. ;)

Také jsem potkal lidi, kteří neměli problém mě přijmout takového, jaký jsem, se vším, co jsem. A potkal jsem lidi, kteří neměli ani problém s pedofilií, ale s mým charakterem nebo s nějakým stylem chování, co já vím. A netvrdím, že to byli špatní lidé. Jelikož je normální si s někým nesednout, ať už kvůli čemukoliv. Ačkoliv si myslím, že vše se dá překonat, je-li snaha na obou stranách. :)
Tito uživatelé poděkovali autorovi Marco Freeman za příspěvky (celkem 2):
Gabriel Svoboda, Allein
Marco Freeman,
bývalý administrátor komunity ČEPEK / Ex-administrator of ČEPEK Community
Jediný funkční e-mail / The only e-mail: [email protected]

Uživatelský avatar
Jednorozec
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 9
ve věku do: 30
Výkřik do tmy: Zázraky se dějí, jen zatím bohužel vždy někde daleko...
Příspěvky: 3140
Dal: 11 poděkování
Dostal: 497 poděkování

Re: V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Jednorozec »

Teda číst ty vaše "wot" je na hodbě dlouho. Přijde mi že ve výsledku řešíte příliš mnoho témat naráz. Jinak osbně bych se vyjádřil k denomu názoru:
"Pravda, spravodlivosť, statočnosť - to sú pre mňa tribúty sily."

Podle mne se totiž silný člověk nepozná podle toho jestli je statečný, fyzicky silný, a podobně (a pravda dokáže být velmi relativní věc). Každý jedinec má nějaké výhody a nějaké nevýhody. Podle mne je skutečně silný jen ten, který dokáže pomoci/ochránit slabší (ti co to v danou chvíli potřebují), na jejichž úkor se snaží něco získat jiní, co se za silné mylně považují. Jak toho dosáhne je věc jiná a může to být různým způsobem ať už fyzicky, srdcem či rozvahou.

A zrovna u trenéra by člověk očekával podobnou schopnost.
Uživatelský avatar
Pipo
Registrovaný uživatel
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 11
ve věku do: 15
Kontakt: [email protected]
Výkřik do tmy: "And I'm young enough to look at
and far too old to see..."
Příspěvky: 208
Dal: 41 poděkování
Dostal: 67 poděkování

Re: V Británii bobtná kauza pedofilních trenérů

Nový příspěvek od Pipo »

Presne, Jednorožec. Musím s tebou súhlasiť vo všetkom.

Ten "výčet" vlastností, čo som menoval bol ilustračným a ilustrujúcim, dajú sa tam samozrejme pridať ďalšie atribúty, tá základná triáda ale dáva podľa mňa dokopy to, čo sa nazýva rytierskosť, ušľachtilosť, ak chceš, a to je presne to, čo mám na mysli a to, o čom píšeš.
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 22 hostů