Poklad na Šelenburku
Maty je můj malý strašpytlík. Bojí se tmy, a to až tak, že spí při rozsvícené lampičce a bojí se dojít si sám na záchod. Na druhou stranu miluje strašidelné příběhy a lehčí horory. I když už jsem ho přistihl, že se bál i u Scooby Doo. Nicméně příběhy mu vypravuji rád, protože se u nich pěkně tulí. Naopak někdy sám vyhledává zábavu, u které ví, že se bude bát. Ale musí být někdo s ním. Ať už to byly noční procházky lesem, nebo ježdění na kole opuštěným, strašidelným parkem.
I proto jsem mu navrhl, že bychom mohli jít prozkoumat tajemnou zříceninu hradu Šelenburk. Podle pověsti, tomu kdo zde tři noci po sobě příšerám odolá, tomu se zjeví vchod k pokladu převelikému. Přímo se nadchnul, a už utrácel zlaťáky z pokladu.
„Uklidni se, ještě jsi tam těm příšerám neodolal ani jednu noc, a už utrácíš?“ krotím jeho přemíru nadšení. „Ovšem jestli najdeme poklad, půlka bude moje!“
„A co by jsi s ní dělal? Už jsi starý a žádný poklad nepotřebuješ! Zato já...“ projevil se hamounek.
„No, a co s tím zlatem budeš dělat ty? Necháš si udělat svou sochu v životní velikosti?
„Co znamená v životní velikosti?“
„Že bude stejně velká jako ty. I když v tvém případě by to byla spíše pidisocha.“
„TY!!!“ nesnáší narážky na svou malost, takže z toho hned byla honička a rvačka. Jako zatím každá naše rvačka, končí i tato nakonec lechtáním a smíchem.
„Tak kdy tedy půjdeme?“ vracíme se zpátky na zem.
„Vidím to na druhý květnový víkend. Pokud bude teplo.“ Díky svátku je víkend o den delší, a také předpověď vypadá nadějně.
Maty se konečně dočkal vytouženého víkendu. Já mám nachystáno asi vše, co budeme potřebovat, plus něco navíc. Do Krnova jedeme vlakem hned ráno, ať máme více času na naše bláznivé nápady. Na zříceninu je to asi hodinka cesty. Jen doufám, že tam nebudou nějací puboši něco slavit. Nakonec zjišťujeme, že Šelenburk je celý náš. Alespoň prozatím. Stan zatím nestavíme, věci schováváme do křoví.
„Můžu vylézt na tu zeď?“ zajímá se Maty, sotva se rozhlédne. Výstup na zeď je relativně bezpečný, tak ho jen krotím v jeho divokosti:
„Můžeš, ale prosím nezávoď.“
„Hurá!!!“ a už se žene ke kamenným stupňům. Tolik k jeho divokosti. Nakonec se zklidní a leze skutečně opatrně.
„Jů, tady je boží výhled!“
„Čučíš přímo do Polska, tento hrad tu stál na obranu cesty do Slezska.“ To už stojím u něj. „Představ si, že jsi středověký rytíř, který tu má hlídku, a vyhlíží případné lapky a loupežníky, co přepadají počestné pocestné. Pokud vyhlásíš poplach, tví bratři ve zbrani vyjedou, aby je pobili, nebo alespoň zahnali.“
„Poplách, poplách!!!“ křičí mi můj rytíř do ucha, až mi drnčí hlava.
„Můj drahý pane, dávejte pozor, ať nesletíte, jinak z Vás bude rytíř v konzervě.“ Nakonec slézáme dolů a zahajujeme rytířský souboj. Za meče nám musí stačit klacky.
Oběd řešíme řízky z domova, a hned po obědě si hledáme místo na postavení stanu. Protože kolem hradu vede turistická značka, dá se očekávat, že až takové soukromí mít nebudeme. Nakonec nacházíme místečko vně bývalých hradeb, mimo dohled. Stan je postaven raz dva, a protože je tmavozelený, není ani moc vidět. Odpoledne jdeme trénovat boj kopím, kdy se snažíme trefit delším klackem malé kroužky svázané z proutí. Po několika pokusech musím uznat, že to jde Matymu lépe než mně. Na pochvalu je patřičně hrdý.
„Jdeme na dřevo,“ velím před večerem. „Na večeři jsou špekáčky.“
„Mňam, to si dám. Doufám, že jsi nezapomněl kečup jako minule.“
„Neboj, dnes jsem zapomněl špekáčky,“ škádlím ho.
„Ha, ha, moc vtipné...“
Dřevo máme nasbírané rychle, v okolí je plno větví ze stromů napadených kůrovcem. Před zapálením ohně máme čas i na šiškovou bitvu. Málem to odnesly mé brýle. Zase.
Špekáčky jsou opečeny i snědeny, a mi sedíme u malého ohýnku a povídáme o všem možném i nemožném. Dojde i na historii hradu, jak jsem si ji zapamatoval a dávám k dobru i strašidelné pověsti. Přesunujeme se ke stanu, ale vytahujeme spacáky ven, protože na květen je docela teplá noc. Povídám Matymu o hvězdách a planetách a za chvíli už slyším jeho odfukování. Chvíli přemýšlím, jestli ho mám přenést do stanu, ale nakonec přes nás jen přehodím celtu a jdu také spát.
Ráno nás budí šimrání slunečních paprsků. Vypadá to na další krásný den.
„Vstávat a cvičit!“ honím lenocha z vyhřátého pelíšku.
„Sám si běž cvičit a mě potom dones snídani.“ poroučí si Maty.
„Tak to tedy ne!“ a přes jeho chabý odpor ho vytřepu ze spacáku.
„TY!“ žene se za mnou, sotva si srovná nohy. Takže rozcvičku máme vyřešenou. S osobní hygienou to nepřeháníme, jen si vyčistíme zuby. Džusem. Na snídani jen rohlík se salámem, ale to nám nevadí, stejně oba snídani moc nedáváme.
Řeším co se stanem, jestli zbourat a schovat, nebo nechat stát. Nakonec ho necháváme stát a doufáme ve slušnost lidí. Ostatně moc jich tu včera neprošlo, jen dvě rodinky s malými dětmi. Chceme jít na rozhlednu a později na oběd někam do města. Maty sice brble, že kdo má pořád lézt do těch schodů, ale nakonec uzná, že za svíčkovou to stojí. Dopoledne ještě chvíli blbneme okolo zříceniny, a cestou k rozhledně absolvujeme několik cvičných soubojů mečem, ale už se na nás usmívá Cvilínská rozhledna. Necelých 150 schodů vyběhneme jako nic, tedy někteří, a už se kocháme výhledem na Krnov, Polsko a dokonce i Praděd. Po obvodu rozhledny jsou informační siluety, takže můžeme i pojmenovat to co vidíme.
„Tu rozhlednu tu měli už rytíři?“ ptá se zvědavě Maty.
„Tuhle ne, ta je relativně nová, ale je docela možné, že nějakou dřevěnou předsunutou hlásku zde mít mohli. Je odsud vidět dál do vnitrozemí, než z hradu. Navíc tehdy tady nerostly žádné stromy, právě aby nebránily ve výhledu. Všechny byly použity na stavbu hradu a na topení.“
„Já myslel, že celý hrad byl kamenný?“
„To ne, jen ty nejdůležitější zdi a hradby. Většina byla ze dřeva.“
„Proč?“ pokračuje nekonečný kolotoč otázek. Mně to ale nevadí, protože vím, že když mu něco vysvětlím, že si to pamatuje a umí i použít, třeba ve škole.
„Z několika důvodů. Těžba kamene byla drahá, náročná a doprava na takový kopec ne moc jednoduchá. Navíc stavba pokračovala pomalu, a místní vládce většinou spěchal a šetřil každý zlaťák. A bydlet v kamenných zdech nebyl žádný med. Pěkně tam profukovalo a v zimě mrzlo. Vládce zde sice většinou nebydlel, ale občas přijel na kontrolu, a určitě nechtěl zmrzat. Navíc stromy se stejně musely vykácet kvůli rozhledům.
„To ale mohl takový hrad snadno shořet, nebo být nepřáteli zapálen.“
„To víš, že ano. A mnoha hradům se to i stalo. Ale konec řečí, jde se na oběd.“
„Hurá! Už mám hlad jak vlk.“
Svíčková byla skvělá a v cukrárně se dorážíme zákuskem, džusem a kávou. Na kopec se nám hned po obědě nechce, tak couráme po městě, až zaparkujeme u domu dětí, kde je lanové centrum. Tam Maty vydrží řádit do pozdního odpoledne. Naštěstí je zde i kavárna, takže si dávám druhou kávu, než vyrazíme do kopce zjistit, jestli máme ještě stan. Cesta uteče jako nic. Maty celou dobu nezavře pusu, a zatahuje mne do svých fantazií. A já se rád nechám. Hned jsme rytíři, hned zase akční hrdinové, chvíli dokonce psi, kteří si volně pobíhají po lese, a loví zajíce. Stan naštěstí stojí, a dokonce vypadá, že ho nikdo nenavštívil. Na večeři máme makový závin a mléko, které nesu z města.
Po povinné výpravě pro dřevo na večerní táboráček, vypravuji o zde nalezené mincovně.
„Zdejší pán musel být oblíben na králově dvoře, když mu povolili razit vlastní mince. Někde ve zdejším sklepení byla mincovna, kde mincíř razil nové mince. Taková mincovna musela být dobře střežena, protože mnoho lapků si brousilo zuby na tyto zlaťáčky.“
„A podařilo se někomu nějaké uloupit?“ zvědavě vyzvídá můj malý loupežník.
„To netuším, hrad byl sice dobit, ale to tu mincovna ještě nebyla. Myslím spíše, že loupežníci se snažili přepadat vozy, které zlato odvážely. A nebo jim musel pomoct někdo zevnitř hradu, a pustit je dovnitř. Potom se jen museli proplížit ke stráži mincovny, přemoci ji, a něco si nakrást. A potom se samozřejmě ještě se zdravou kůží dostat pryč.“ To už jsem mírně fabuloval.
„Tak pokud jsem uvnitř, je to hračka!“ přemítá malý Babinský.
„Myslíš? Můžeme vyzkoušet jak lehce překonáš stráže.“
„A ty budeš ta stráž?“ ptá se s despektem.
„Ale až po večeři, aby tě náhodou neprozradilo kručení v břiše. A navíc bude větší tma.“
Vytahuji tři LEDkové pochodně, a umisťuji je v okolí výklenku, který nám poslouží jako vchod do mincovny. Stráž se pohybuje od výklenku oběma směry asi dvacet pět metrů. Loupežník se musí dostat nepozorován do výklenku. Pokud je spatřen, prohrál. Loupežníkovy trochu nahrává křoví, kousek od jeho cíle, pokud nebude dělat velký rambajs, mělo by se mu to podařit.
„A mám tě Babinský, teď už ze šatlavy nevylezeš!“ volám na mého loupežníka, kdy po dvou úspěšných pokusech je až moc sebevědomý, a nedává si pozor na mou obrátku.
„A teď si to vyměníme, tebe chytím pokaždé.“ Chvástá se.
Poprvé se dám snadno odhalit, protože jsem neodhadl terén a také mu chci udělat radost. Podruhé se mi podaří se mu proplížit za zády, ale jen taktak. To není strážný, ale běžec na krátké tratě. Potřetí využiji stínu, nechám ho projít kolem mě a potom na něj bafnu. Jestli si cvrnkl do gatí se ho raději ani neptám, ale ten řev musel být slyšet nejen v Krnově, ale až v Bruntále. O slovníku malého loupežníka se raději vyjadřovat nebudu.
„Takže nerozhodně“, hodnotím naše pokusy, když se uklidní.
„To bafnutí ti oplatím, těš se!“ vyhrožuje, ale je spokojen.
Jdeme si lehnout opět před stan, a povídáme si opět o všem možném. Tentokrát víc mluví Maty. Už se mu zavírají oči, když nedaleko zaštěkne srnec. Já jsem se lekl, ale můj rytíř bez bázně a hany, se k mně okamžitě přimkl a se slzičkami v očích mě mačká.
„CO TO BYLO? Já mám strach!“ šeptá mi do ucha.
„Pamatuješ proč jsme tady? Kdo po tři noci příšerám odolá...“ využívám situace.
„To sis vymyslel, ale toto bylo doopravdy!“ stále je vystrašený.
„No, každá příšera má své jméno, a tohle byl srnec lesní, ovšem podle hlasu parádní kus.“
„To byla jen blbá srnka? To ji nedaruji, já si ji opeču na večeři!“ pomstychtivě spřádá plány.
„Srnec. A pochybuji že ho přesvědčíš, aby přišel na tvou večeři. A už spi.“
„Můžu za tebou?“ žadoní. Nezbývá, než spojit naše dva spacáky v jeden, kde se ke mně ihned přitulí a za chvíli spí s nevinností mládí. Ne tak já.
Ráno nás probudí hlasy nějakých turistů, ale nás neviděli. Jen si všimly našich pochodní, které jsem zapomněl uklidit, ale nechávají je na místě. Dnes máme v plánu procházku po hřebenu k rozhledně nad Úvalnem, vláčkem do Krnova, a protože už zrovna nevoníme, zajdeme v Krnově na bazén a samozřejmě na oběd. Stan necháváme opět stát, spoléhaje na slušnost národa turistického. Na snídani dojídáme včerejší buchty. Vyrážíme něco po deváté, na rozhlednu to je asi pět kilometrů, takže máme spousty času. Po cestě mi Maty vysvětluje, že večer vůbec neměl strach, jen se hrozně lekl. Já mu to nevymlouvám, ale oba víme své. Zkouším ho ze stromů a kytek, které už zná, a ukazuji mu nové. Paměť má dobrou, moc se neplete. Příště začneme i s druhovými jmény. Akorát si je sám musím zopakovat.
Kamenná rozhledna se 103 schody nabízí krásné výhledy, ale Cvilínská se mi zdá co do rozhledů lepší. Stejný názor má výjimečně i Maty. V Úvalnu si dáváme vynikající zmrzku, kafe a limonádu. Vláček nám jede za chvíli, a před dvanáctou jsme opět v Krnově. Oběd si dáváme v nádražní restauraci, protože vím, že se tam dobře vaří. Maty si objedná smažený sýr přes celý talíř, já gulášek. Protože na bazén je ještě brzy, a rozhodně tam nechci jít s plným břichem, jdeme se cournout po Krnově a Tescu, a vymyslet co budeme večeřet, a zítra snídat. Na večeři vyhrály opět špekáčky, na snídani sýr.
„To je ale blbej bazén“, hodnotí krnovskou pětadvacítku. „Není tu žádná zábava.“ Jako kdyby v Bruntále chodil na tobogán a využíval bublinky. Stejně vždy chce jít do pětadvacítky skákat a plavat. Možná je to ale reakce na to, že jsem ho nechtěl pustit z pod sprchy, dokud se pořádně nevydrbe. Nechtěl jsem, aby zašpinil vodu v bazénu. Nakonec si ty skoro tři hodiny pořádně užijeme, a odcházíme někteří spokojení, někteří utahaní. A ještě nás čeká cesta na Šelenburk. V lanovém centru trávíme necelou hodinku, a už se škrabeme do schodů na Cvilín. Stan stále nikdo neznárodnil, ani se tu nikdo neusadil. Vyháním Matyho na dřevo, a chystám večerní překvapení. Ze Silvestra mi zůstaly dvě římské svíce, ke kterým jsem dodělal delší doutnák a teď je potřebuji zamaskovat někde na hradě.
Večerní táboráček probíhá v poklidu, jen Maty je jak na trní, protože čeká ode mne nějakou čertovinu. Špekáčky jsou snězeny, ohýnek dohořívá, a já pořád nic.
„Co budeme teď dělat?“ nevydrží to už Maty.
„Dnes je třetí noc, kterou tady, podle pověsti, ještě nikdo nevydržel přespat. Měli bychom se nějak připravit. A pokud vydržíme, nevím jak dlouho budou otevřeny dveře k pokladu.“
„A jak se chceš připravit?“
„No asi nachystat baterky, nějaké lano, co já vím.“ Improvizuji.
„Možná bychom mohli ještě obejít zdi, kde by se ty dveře mohly objevit.“ vymýšlí Maty.
„Dobrý nápad, ber baterku a jdem.“ Jsem rád, že přebírá iniciativu. „Pokud nás něco v noci vzbudí, budeme připraveni.“ Prolezeme při baterkách ještě celou zříceninu, což si Maty užívá, jen se nesmím moc vzdálit. „Víc už připraveni být nemůžeme. Jdeme spát.“
„Já neusnu, budu celou noc hlídat.“ prsí se můj nebojsa.
„Dobře, ale ze spacáku.“ Přece si nenechám zkazit plán. „Víš co, napřed budeš hlídat ty a já se vyspím, a až se ti bude chtít spát, probudíš mne, a budu hlídat já.“
„Tak jo,“ nezní moc přesvědčivě.
Zalézáme do spojených spacáků, a já se k němu otočím zády a předstírám spánek. Chvíli to vydrží, ale nakonec somruje:
„Povídej si se mnou.“
„To ale usneme oba, a prošvihneme poklad.“
„Myslím, že ne. Pokud se něco bude dít, vzbudí nás to.“
Takže si nakonec povídáme o pokladu, o tom, jaké by to bylo žít ve středověku, až konečně usne. Ještě chvíli počkám, vyplížím se ze spacáku a jdu nachystat poklad a zapálit rachejtle. Teď jen doufám, že se mi ho podaří vzbudit.
„Maty vstávej! Něco jsem slyšel.“ Třepu s ním. Naštěstí nespí tak hluboce, tak ho probudím. „Maty“ šeptám „slyšel jsem nějaký hlas!“ A opravdu. Někde nad našimi hlavami se ozve: „BÍDNÍ SMRTELNÍCI, OPUSŤTE TENTO HRAD, JE-LI VÁM ŽIVOT MILÝ!!!“
„Co budeme dělat? Zní to strašidelně.“ Mačká mě můj strašpytlík.
„Klídek je to jen hla…“ v tom začnou létat správně načasované rachejtle, a Maty jen stojí s otevřenou pusou, vyvalenýma kukadlama a snaží se mi rozmačkat ruku.
„Rychle, popadni baterku, jdem hledat ten poklad. Jiné znamení už asi nedostaneme.“ Rytíř bez bázně a hany v ponožkách, popadne baterku, ale mou ruku drtí dál.
Obcházíme zeď, až v jednom rohu za křovím svítí malý obdelník.
„To musí být ono!“ nadšeně šeptá, a táhne mě křoví nekřoví k výklenku. Vítězoslavně vytahuje malou truhličku a křepčí kolem ní jak indiánský válečník. A vůbec mu nevadí, že je jen v ponožkách, že se ještě před chvílí málem strachy počůral, jak sám prohlásil, a už vůbec mu nevadí, že zlaťáky jsou jen čokoládové, mimo několika pamětních turistických známek.
Ještě poznámka, onen tajemný hlas byl můj telefon s nastaveným budíkem a ukryt na vrcholku zdi.