Jsi pedofil ochotný věnovat trochu času vyplňování dotazníku ohledně tématu pedofilie? Vyplň prosím dotazník k výzkumné části seminární práce!

Zimní radovánky - povídka

Místo pro sdílení vlastní tvorby uživatelů - povídky, básně, písně, kresby, fotografie, videoklipy aj. (Na tento web není vhodná ani psaná či kreslená pornografie!)
Uživatelský avatar
Seigold
Registrovaný uživatel
Pohlaví: Muž
Bydliště: Bruntál
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 5
ve věku do: 10
Kontakt: seigold@seznam.cz
Příspěvky: 38
Dal: 29 poděkování
Dostal: 57 poděkování

Zimní radovánky - povídka

Nový příspěvek od Seigold » středa 25. 1. 2017, 20:32:33

ZIMNÍ RADOVÁNKY


Zimní čas nemám zrovna v lásce a nejraději bych ho strávil u topení. V příštím životě chci být medvědem. Leč co bych neobětoval pro Matyho. Proto domlouvám na víkend ubyťák v Malé Morávce. Ubyťák, neboli ubytovací vagón, stojí v Morávce na odstavné koleji místního nádražíčka, kam už vlaky nejezdí. Není v nejlepším stavu, ale přespat se v něm dá a hlavně je zadarmo. Jsme nabaleni jako polární výprava, ale alespoň se mi podařil ukecat dopravní prostředek, a místo saní táhneme jen tzv. boby.
„Nechceš vzít ten batoh na boby?“ nabízí mi velkomyslně Maty.
„A ty je potáhneš?“
„Ne, já si sednu navrch.“ no, to zrovna.
„Dík, ale nejsem tažný pes.“ odmítám velkorysou nabídku.
„A to já zase jo. HAF, HAF.“ a začne mě obíhat dokolečka.
„Počkej až se zbavím toho batohu, potom dáme závody psích spřežení.“
„Jupí!!“

Z autobusu to naštěstí není daleko, tak se své zátěže brzy zbavuji. Než dojde na závody, musíme něco udělat s teplem. Ve vagónu je sice elektrické topení, ale než bychom jím prohřáli vymrzlé místnosti, tak bude neděle. Kvůli tomu jsou tu i klasická kamna. Zatápím, u čehož mi Maty mohutně pomáhá hlavně zavazením, a za půl hodiny už je cítit pokrok. Můžeme si sundat palčáky a čepice. Naláduji kamna co se dá, a velím odchod k nákupu. Nakupujeme na celý víkend, abychom nemuseli přerušovat naše radovánky zbytečnostmi.

Konečně můžeme jít na ty boby.
„Už to můžu odstartovat?“ hopsá Maty samou nedočkavostí.
„Vydrž, ukáži ti kam pojedeme.“ Protože za chvíli bude tma a chci, aby si Maty ještě užil většího kopce, směřuji závod k němu.
„Tři, dva , jedna, START!“
Dávám mu náskok, ale brzy zjišťuji, že to byla chyba.
„Dělej dědku!“ popohání mě Maty. Já jazyk na vestě a mám co dělat ho stíhat. Konečně cíl.
„Vyhrál jsem! Jsi salát!“ upřimně se raduje z mé porážky.
„Schválně, jak rychle sjedeš ten kopec. Já ti to stopnu.“ Znaleckým okem zhodnotí výšku kopce, kvalitu sněhu a povětrnostní podmínky.
„Tss, to budeš koukat.“ Okatě si chystám na mobilu stopky, a sleduji ho jak leze do kopce.
„Připravit, pozor, TEĎ!“ Při první jízdě ještě trochu přibržďuje, ale další už valí naplno. Šťastná nevědomost mládí.
„Pojeď se mnou.“ láká mě.
„Dnes už ne, za chvíli je tma, tak poslední jízda.“ vymlouvám se. Do toho kopce se mi rozhodně nechce lézt.

Ve vagónu už je příjemné teploučko. Ještě před převlečením do suchého se Matyho ptám, jestli nechce na záchod.
„A kde je vůbec záchod?“ prohlíží ubyťák. „A kde se budem mýt?“
„Čurat ke stromečku, kadit do kadiboudy a mýt se výjimečně nemusíš, když, tak ve sněhu, ovšem ne v tom počuraném..“ vysvětluji sparťanské podmínky.
„HA,HA,HA!, moc vtipné. Na tu budku budeš chodit se mnou.“
Převlečeme se do tepláků, a jdeme večeřet. Z domu máme řízky, takže uvařím jen čaj a můžeme se věnovat večernímu programu. Vzal jsem karty a snažím se Matyho naučit Prší. Pravidla pochopí za chvíli a i ho to baví. Zvlášť když vyhrává. To už jsme ve spacáku. Zhasínám, a vyprávím strašidelné příběhy, které tak miluje. Tulí se ke mně a je nám fajn. Za chvíli už usíná.

Ráno se mnou třese, že potřebuje na záchod. Jak já ten jeho strach nenávidím, objektivně ale nevím, jestli jsem byl lepší. Venku se rozednívá, zima jak v ruském filmu.
„Dělej, nebo ti přimrzne zadek k prkýnku.“ povzbuzuji ho a třesu se v tričku zimou. Konečně hotovo. „Umej si ruce.“
„Čím?“ kouká udiveně kolem.
„No sněhem, ty ťuňťo!“ Chvíli váhá, ale nakonec začne dělat kouli a já začínám zdrhat. Opravdu nejsem oblečen na koulovačku. Na chvilku ještě zalézáme do spacáku, abychom se zahřáli.
„Sáhni mi na zadek, jak je studený.“ láká mě.
„To určitě, ten jsi si neumyl!“ Nakonec vylézáme a zahajujeme dnešní program. Matyho nechávám udělat snídani, já vybírám kamna a chystám na podpal. Chci ven na celý den, tak ať máme nachystáno. Do baťůžku svačinu, a můžeme vyrazit.

Jdeme podél lesa směrem na Karlovu Studánku. Občas se koulujeme, děláme andílky, chvílemi jezdíme na bobech. Dojde i na psí spřežení, kdy Matyho chvíli táhnu, ale spíš se ho snažím vyklopit. Snažím se ho naučit nějaké stopy a po delším výkladu pozná koně od vrány. Když narazíme na stopu lišky, nechám ho ji chvíli sledovat a snažíme se odhadnout, co liška dělala. Tak nám cesta krásně utíká a ani se nenadějeme, a jsme u cíle. Matymu jsem schválně nic neřekl, takže překvapení.
„Tak jsme tady.“ oznamuji mu.
„Kde tady?“ rozhlíží se po lese, jakým jdeme poslední půlhodinu.
„Vydrž, ale drž se u mě a nežeň dopředu.“ varuji ho, čímž vzbudím jeho zvědavost. Po chvíli stojíme na okraji rokle. Po sněhových závějích se slézá dobře, v létě je to podstatně horší. Konečně jsme dole, a já Matymu začínám vykládat o středověkých hornících, kteří zde těžili zlato.
„Tady je zlato?“ svítí mu žádostivě očička.
„Bylo,“ chladím jeho nadšení, „dnes je tu zimoviště netopýrů.“
„Kde? Nic nevidím.“ zmateně se rozhlíží.
„Na druhé straně, musíme přelézt ty závěje.“ přelézám k protější stěně rokle závějí, která je mi po pás, Matymu po krk. Už i on vidí nízké vchody do štol.
„Jů, jak je to hluboké?“
„Moc ne, ale tma je tam pořádná.“
„A ty jsi nevzal baterku!“
„Neboj.“ a podávám mu baterku, kterou jsem vylovil z batohu. „Hlavně nedivoč.“ pouštím ho prvního, protože vím, že štola, kterou si vybral je jen asi pět metrů dlouhá.
„Tady nic není!“ ozývá se zevnitř zklamaný hlásek.
„Pojď tady do té, ta je větší.“ lákám ho do sousední díry. A opravdu. Štola se rozšiřuje v jakýsi dóm, ze kterého vedou tři nízké štoly. „Hlavně dávej pozor kam šlapeš, je tu plno kluzkých kamenů.“
„A kde jsou netopýři?“ ptá se zvědavě a na zlato dávno zapomněl.
„Jdi do té prostřední štoly na konec a posviť si na strop.“ radím mu.
„Jů, vždyť oni vypadají jako zmrzlí.“ na stropě je kolem dvacítky ojíněných tělíček.
„Neboj, na jaře se probudí a budou mít pořádný hlad.“
„Ten mám já už teď.“ povzdechne si. Dostane rohlík a chystáme se na cestu zpět.

Než se vyškrabeme z rokliny, vypadáme jako dva sněhuláci. Já mám sníh všude, Matyho v sněhové kouli nemůžu ani najít. Naštěstí cesta do civilizace vede povětšinou z kopce, takže bohatě využíváme boby. U hospody zaparkujeme, oklepeme zbytky sněhu a jdeme si dát pozdní oběd a horký čaj. Zbytek odpoledne trávíme na svahu, kde se i já odhodlám sjíždět na bobech. K večeru už jsme ve svém vagónku u kamen. K sušení toho moc nemáme, protože celý den mrzlo a sníh se na nás nestačil rozpustit. Odnesly to jen rukavice, ale ty máme náhradní. Po večeři s hrnkem čaje v ruce zalézáme do spacáku a navzájem se zahříváme. Večer patří Matymu, protože musí vylíčit všechny dnešní zážitky. Oba jsme utahání, takže brzy po večerním hororu usínáme.

Ráno jakoby z oka vypadlo včerejšímu. Akorát tentokrát nepodcením zimu a obleču se dostatečně. Takže ranní hygiena se odbývá formou koulovačky. A znovu zalézáme do spacáku a tulinkáme se k sobě. Po snídani kamna jen vyčistím, chystat nic nemusíme. Odjíždíme někdy po obědě, takže ještě celé dopoledne máme na blbnutí. Vypravíme se do míst bývalého tábora, kam jsem kdysi jezdil s oddílem. Chatu sice někdo vypálil, ale krásné vzpomínky zůstaly. Zpátky to bereme přes kopec, abychom si užili pořádného sjezdu. A tam se mi podaří zapadnout tak šikovně, že nemůžu ani tam ani zpět. Jednu nohu mám v díře, která snad nemá konec, a druhou skrčenou až pod bradu. Maty se může potrhat smíchy a skáče kolem mě jak indián kolem mučednického kůlu. Mě do smíchu není, protože je mi brzy jasné, že bez pomoci se z toho nedostanu.
„Maty, běž sehnat nějaký pořádný klacek.“ prosím toho indiána.
„A můžu tě napřed zkoulovat?“ ptá se ten vtipálek.
„Opovaž se! Jestli mě trefí jediná koule, zahrabu tě do sněhu tak, že ti nebude koukat ani bambule od čepice!“
„HA,HA. Já žádnou bambuli nemám. A když ti nepomůžu, budeš tu až do jara.“ v tom má bohužel pravdu.
„Maty, prosím, běž najít ten klacek.“ snižuji se k poníženému škemrání.
„A co za to?“ začíná smlouvat.
„Nezmaluji ti zadek do modra, že mě tady tak dlouho necháváš trčet!“ začínám soptit.
„Hm, to nepůjde, asi tu zůstaneš do jara.“ Je mi jasné, že výhrůžkami ho neobměkčím. Zkusím nabídnout med.
„Dobře, po návratu půjdeme do cukrárny.“ nabízím.
„To jsi mi stejně slíbil.“
„Dobře, tak co chceš?“ rezignuji.
„Hotvilzáka!“ nesmlouvavě klade požadavky. (pro neznalé kovové autíčko Hot wheels.)
„Tak jo, ale už běž hledat ten klacek.“ vzdávám se. A to už mi klepe klackem na rameno. Měl ho již delší dobu, ale já se nemůžu otočit, takže nevidím, co mi dělá za zády. Po menším úsilí se mi podaří pořádně zapřít a konečně jsem volný.
„Ty potvoro, ty bys mě tu chtěl nechat až do jara?“ zlobím se na oko, a zahajuji koulovačku. Když toho máme oba dost, já tedy podstatně dřív než Maty, sedáme na boby a sjíždíme kopec smrti. Aspoň mě to tak připadá. Dole máme tak akorát čas dát se do kupy, zajít na oběd a stihnout autobus. Až v autobuse mě napadlo, že jsem žádný klacek nepotřeboval, že jsem měl celou dobu po ruce ty pitomé boby. Tomu říkám demence.
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host