Když má někdo zvířata za děti

[Dan]

Rozhodl jsem se podělit se s vámi o svůj komplex, který mě irituje. Je vám třeba taky nepříjemné, když někdo dělá: "ťuťu mňu mňu, ty moje děťátko," na svého psa? Nebo když někdo prohlásí, že se jeho kocourek pomalu dostává do puberty? Případně, když dostane pod stromeček pes víc dárků, než jeho páníček s odůvodněním, že pejsek je přece ještě děcko?
Okolo tohoto jevu jsem rozvinul docela žlučovitou teorii, že některé ženy často už v pokročilejším věku postrádají vlastní děti a nahrazují je jorkšíry případně maltézáčky. Nechci být k nikomu nespravedlivý, je hezké když si někdo najde kompenzaci za něco, co v životě postrádá, ale pokud se taková případná panička začne rozčilovat například, že ti malí hajzlíci trápí jejího chlapečka (viz. že sousedovic děti tahají pejska za ocásek), neubráním se nevrle zdviženému obočí. Má někdo podobný vyhrocený názor na tento jev? Já se zároveň nedokážu vyhnout niternému strachu, že až jednou moje sociální kontakty s dětmi, a tedy tak nějak život vůbec, zkrachují, koupím si psa. Pak bude se mnou ámen.

[MR_Xguard]

S tím jsem se teda ještě nepotkal... Rád se seznámím s podrobnostmi.

[Dan]

pro MR_Xguard: Snad je to skutečně jen můj komplex, kterého si pak zákonitě více všímám. Prostě jsem byl vychováván ve víře, že má člověkem se psem ve vší slušnosti jednat jako se psem. A ne mu kupovat pláštěnky, svetříky a dupačky. Jednou z věcí, které mi má matky při mém coming outu vytkla bylo, že se asi vzhledem k okolnostem nemůže těšit na vnoučátka. Se smutkem jsem to musel potvrdit. Místo toho tedy má svého jorkšíra, který bývá označován za mého malého brášku. Mám to asi za trest...

[MR_Xguard]

No, oblečky pro malé psy v zimě pochopím. Těm malým je v zimě fakt zima a mohou se nachladit. Ty dupačky....nevím, no. Vím, že posypová zimní sůl je dost agresivní a na packy pálí, jiné využití nepochopím. A jinak k tomu, proč si jej pořídila, zajmavé, to by mě asi nenapadlo.

[Sertralin]

Já se s dětmi bohužel nestýkám. Mám v sobě hodně nevyjádřené lásky, kterou bohužel nemám komu dát, a proto část své lásky dávám kočičce, kterou mám rád a když mi bylo nejhůře, tak právě ona se za mnou přišla pomazlit.

Koupu ji, češu, krmím, mazlím se a hraju si s s ní. Samozřejmě ji do mazlení ani her nenutím, poznám, když na to zrovna nemá náladu. Mám k ní velký citový vztah a její existence je pro mě důležitější, než existence některých osob z mé rodiny. Ona mi nikdy nevynadala a neublížila mi tak, jako moje rodina, když mi bylo nejhůře. Za ni bych dokázal položit život. Možná si budete říkat, že to je jen kočka, ale pro mě to je důležitá součást mého života. Beru ji jako mého strážného anděla, který mi pomáhá překonat smutek a beznaděj.

Chápu osoby, které pečují o zvířata, jakoby to byly děti. Když nemá člověk možnost péče o dítě a nemá komu dát lásku, tak se snaží najít náhradní řešení. Když zvíře netrápí a necpe ho do prapodivných oblečků (nemám na mysli oblečky na zahřátí v zimním období), tak v tom nevidím problém.

[šmudlík]

Ahojky.To co popisuješ mám přesně stejně jako ty je to jako bych to napsal sám.Jsem rád že tu je někdo kdo cítí stejně jako já.

[Livrey]

Už od doby co si pamatuju jsem si přála mít psa. Skákala jsem do stropu nadšením, když jsem ho v osmi letech dostala. Nutno říct, že jsem z naší rodiny nebyla sama, kdo si přál psa a nebyla jsem ani jeho hlavním cvičitelem, ale to je asi vzhledem k mému věku patrné. Zrovna v té době jsem to měla celkem špatné s kolektivem ve třídě, tak jsem se ještě víc upla na svého milovaného hafíka. Ve škole jsem na něj myslela skoro pořád a těšila jsem se, až budu zase moct blbnout s ním, čehož jsem zužitkovala tak, že jsem si pod lavicí psala knihu o dívence a pejskovi (jakákoliv podobnost s žijícími či zemřelými osobami je čistě náhodná!). Zpětně si říkám, že zde má asi původ má zoofilie, pokud se to tak dá nazývat.
Poté se u mě přihlásila o slovo puberta. Kdesi jsem četla, že před koupí psa musíte uvážit skutečnost, že ho nebudete mít krátkou dobu, tudíž pokud ho kupujete kvůli nadšeným dětem, měli byste si uvědomit, že se z nich záhy stanou puberťáci s nevelkým zájmem o starání se o psa. U mě to vůbec neplatilo. Zájem rostl, ale ne směrem, který by si většina lidí přála. Naštěstí mám dobré kamarády, kterým jsem se mohla svěřit a neudělat nějakou blbost jako sebevraždu... (Vtipná poznámka: kamarádovi přijde normálnější, že jsem kynofil, než že jsem pedofil) Je vcelku těžké najít něco uklidňujícího o zoofilii, velmi rozumným se mi jeví tento text http://www.zfinfo.wz.cz/ramy.html Ostatně protože nebylo žádné veřejné fórum pro zoofily, jsem přišla na ČEPEK...
Se svým psem jsem prakticky vyrostla, nevidím ho ani jako svoje děťátko, ani jako bratra, ale jako jednoho z nejlepších kamarádů.

Zpět k tématu, tímto jsem snad dostatečně nastínila svou situaci.
Obecně nemám ráda, když se na děti dělá "ťuťuťu ňuňuňu" a když se na ně šišlá, přijde mi to jako výsměch ze strany dospělých a předvádění nadřazenosti. Když tak mluvím na svého psa, tak je to ze srandy. Když tak slyším mluvit někoho jiného, je to pro mě otravné, velmi. Stejně tak to platí o rozmazlování dárky, děti ani psi by jich neměli dostávat zbytečně moc. Tímto si chci také povzdychnout nad přetloustlými zvířaty, které mají kvůli svým majitelům zaděláno na zdravotní problémy.

Nebo když někdo prohlásí, že se jeho kocourek pomalu dostává do puberty?

Je to asi nejjednodušší způsob jak vystihnout v pár slovech jeho chování.

Nejde mi se vcítit do toho, že si lidé pořizují psy na kompenzaci svých problémů, protože já chtěla psa kvůli psovi samotnému. Někomu to může přijít trochu zvrhlé, ale pokud tím netrpí okolí pejskaře (tedy tím okřikováním trpí okolí, psi navíc drobné škádlení zvládají s přehledem, když jsou k tomu vedeni) ani pejsek sám (sice z některých těch oblečků umírám...), tak v tom nevidím problém.

Já se zároveň nedokážu vyhnout niternému strachu, že až jednou moje sociální kontakty s dětmi, a tedy tak nějak život vůbec, zkrachují, koupím si psa.

Až se tak stane, klidně s tebou půjdu do útulku

[Jednorozec]

S rozmazlováním zvířat jsem se setkal, sami máme pravidelně pejska a každý další je víc a víc rozmazlovaný. Na druhou stranu za dítě ho nikdo nezaměňuje a děti mají vždy přednost. Zvíře prostě dokáže otevřeně dávat lidem na jevo své emoce, nepřetvařuje se a dokáže dokonce zahnat deprese. Když byl pes malý bylo to stěně a tak se k němu každý choval skutečně se po roce dostane do "puberty" a časem se zklidní a usadí.
Nevidím nic špatného na tom když mají lidé zvířa které jim dělá společnost přináši radost a uklidňuje.
Nemám moc rád nesmysly typu psí manikůra, šatečky a nelíbí se mi ani přešlechtěnost některých psích (nebo obecně zvířecích) ras. Ale to že má někdo zvíře pro radost je podle mne skoro vždy plus....