Jsi pedofil ochotný věnovat trochu času vyplňování dotazníku ohledně tématu pedofilie? Vyplň prosím dotazník k výzkumné části seminární práce!

Většina pedofilů jsou nešťastní lidé, snaží se neškodit, říká psychoterapeutka (iDnes.cz)

Reakce na články z médií (tisk, rozhlas, televize, internet, ...) a diskuze o nich.
Uživatelský avatar
Kasz
Administrátor
Pohlaví: Muž
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 4
ve věku do: 12
Kontakt: kasz@protonmail.com
Výkřik do tmy: Alleinka ♥
Příspěvky: 5171
Dal: 1167 poděkování
Dostal: 2452 poděkování
Kontaktovat uživatele:

Většina pedofilů jsou nešťastní lidé, snaží se neškodit, říká psychoterapeutka (iDnes.cz)

Nový příspěvek od Kasz » středa 25. 9. 2019, 14:45:33


25. září 2019 10:00

Vystudovala práva, dělala na protimafiánském útvaru, pracovala s nejtěžšími zločinci propuštěnými z vězení. Po narození dětí Nora Vlášková zvolila klidnější kariérní cestu a otevřela si psychoterapeutickou praxi. V ní pomáhá lidem překonávat traumata, životní i partnerské krize. Sama jednu velkou ve svém manželství prožila.

O čem se vám naposledy zdálo?
Něco hodně dobrodružného, asi to souvisí s dovolenou na surfu. Mívám velmi akční sny.


----------
... dále článek pokračuje v novém režimu iDnes Premium. Asi si budeme muset někdy kvůli takovým článkům předplatit. Mají teď zkušební období, takže článek zde mohu uvést celý, navíc nebudeme zde uvádět plná znění všech článků, ale jen těch, které se týkají naší problematiky, což je pro nás důležité i ospravedlnitelné. Odstavec, který se nás týká, jsem ztučnil.
----------

Při terapii používáte výklad snů, co o nás vypovídají?
Je to řeč pocitů. Ve spaní k nám promlouvá nevědomí, které ví daleko víc, než si uvědomujeme. Sen je reflexe našeho života, někdy se k nám snaží dostat nějaké poselství, něco důležitého, to jsou třeba naléhavé, opakující se noční můry.

Není výklad snů příliš ezoterický?
Vůbec ne. Používám metodu dasein, což je běžná součást psychoterapie. Samozřejmě nevykládám sny podle snáře, kde je v knize napsáno, že když něco ve spaní vidíte, znamená to určitou věc. Vykládám je podle významu, který mají pro vás, ne pro někoho jiného. Třeba když se vám zdá o potkanovi, zajímá mě, jaký vztah k tomu zvířeti máte. Jestli je to domácí mazlíček, nebo se ho bojíte. To už o něčem vypovídá.

Takže když za vámi přijde klient, chcete vědět, o čem se mu v noci zdá?
Pokud řeší nějakou krizi, požádám ho, aby si sny zaznamenával, protože jsou jako mlha. Ráno po probuzení si je pamatujeme, potom se rozplývají a většinu až na ty velmi silné je zapomeneme. Je dobré se proto na ně zaměřit, skrz výklad snů si můžeme uvědomit věci, které nám pomohou a usnadní průchod životními krizemi.

Jak například?
Ve snu je dobré sledovat pocity. Jestli při nich cítíme napětí, nebo úlevu, s čím jsou propojené. To může ukazovat, jak situaci řešit. Já si třeba pamatuju jeden sen z období mého bloudění v milostném trojúhelníku mezi manželem a milencem. Tehdy jsem byla v obrovské tenzi, chtěla jsem se rychle rozhodnout, ale nedokázala jsem to. V té době se mi zdálo, že jsem v místnosti, kde se honí dva muži. Střílejí po sobě a já nevím, kam se schovat. Jeden z nich na mě namíří pistoli, já se leknu, ale jakmile zjistím, že je to uspávací střela na zvířata, uklidním se, protože mi řekne, že budu spát tři měsíce. Sen mi pomohl odolat pokušení za každou cenu něco udělat a rozhodnutí, které jsem si byla schopná ustát, jsem udělala opravdu až za tři měsíce.

Řada lidí říká, že se jim žádné sny nezdají. Je to možné?
Zdají se všem, jen je zapomenou. Někdo má větší schopnost si je zapamatovat, jiný menší, ale platí, že v krizích bývají silnější.

Co dnes lidi nejvíce trápí a chodí kvůli tomu k psychoterapeutce?
Často řeší nějakou krizi – partnerskou, vývojovou, cítí prázdnotu, nebaví je, co dělají. To se často děje lidem velmi úspěšným, o kterých si myslíme, že nemohou mít problémy. Hodně chodí lidé s různými druhy úzkostí a depresivními stavy. A někdy se věnuji obchodním vyjednáváním, kdy za mnou přijdou obchodníci, které čeká náročné jednání.

Proč se obracejí na psychoterapeutku?
Chtějí se naučit pracovat s emocemi, poznat své možnosti a odstranit bloky, které jim v určitých situacích překážejí. Když chce být člověk silný, musí dobře znát sám sebe, to je základ. Pokud to zvládneme, můžeme probírat strategie obchodních vyjednávání.

Máte od nich zpětnou vazbu, jak úspěšní jsou při uzavírání obchodů?
Jasně, chodí dál a ještě mi posílají kolegy, takže to asi funguje (směje se). Moje práce je opravdu různorodá a i díky tomu mě baví. Ráda se věnuji práci s traumatem, což je velmi těžká životní situace, která může člověka úplně zlomit a už nikdy se s ní nevyrovná, nebo se s pomocí terapie můžeme pokusit dostat k jiným možnostem, kdy se z oběti stává ten, kdo přežil a je znovu pánem svého života.

Dají se traumata jako třeba smrt nejbližšího překonat s pomocí léků, nebo člověk musí vždy projít terapií, aby mohl normálně žít?
Já sama nedělám medikace, ale léky jsou určitě dobré tehdy, kdy má člověk těžký propad způsobený třeba právě takovou ztrátou. V tu chvíli mu lék umožní fungovat, ale situaci celkově neřeší. To je, jako byste měla složitý mechanismus a to, že nefunguje, byste poznala tak, že svítí červené světlo. Vy to světlo můžete vypnout, ono přestane svítit, ale problém jste neopravila. A přesně to dělá lék. Když je světlo vypnuté, já s tím strojem můžu lépe pracovat, protože když se klient propadá, nemá sílu nic dělat. Léky nejsou špatné, pomáhají zvládat traumatickou situaci, ale v momentě, kdy se s ní klient vyrovná, měly by se postupně vysazovat, což se často nestává a lidé je berou dál.

Protože je to bez nich těžší?
Léky jsou chemie, jejich vysazování je tedy spojeno s absťákem. Tělo je zvyklé dostávat svůj příděl chemie odjinud a chvíli trvá, než se srovná. To je často velmi náročná situace, které se bojí sám klient, strach může mít i psychiatr, mimo jiné se tím zvyšuje riziko sebevraždy, a nezlobí se ani farmaceutický průmysl, protože z toho má peníze. Vy si tedy v poklidu můžete brát léky a problém nevnímat, vyhnout se bolestem, které by bylo třeba pro další vývoj prožít. Nebo máte druhou variantu – projít terapií, při které si ale všechno těžce odpracujete, protože je náročná. A také drahá. Proto si vážím všech lidí, kteří ji podstoupí.

Jsou všechna traumata prostřednictvím terapie vyléčitelná?
Myslím, že se vším se dá něco udělat. Proto je dobré si terapeuta dobře vybrat, někoho, kdo vám sedí.

Advokáti mnohdy určité klienty z principu kvůli typu trestného činu odmítají, může si něco takového dovolit psychoterapeut?
Bohužel odmítám hodně, protože nemám kapacitu. Chybí mi čas.

A když pomineme nedostatek času?
Neodmítám nikoho.
S narcistním psychopatem se vám zle povede. To jsou ty typy mužů, kteří vám nosí pugéty růží, kupují brilianty, ale pak spadne klec.

Dokážete si najít cestu třeba k pedofilovi?
Samozřejmě, pro mě je to především člověk, který chce na svém problému pracovat. Za to si zaslouží moji úctu. Pedofilové jsou v naší společnosti terčem obecné nenávisti, ale většina z nich jsou lidé velmi nešťastní, kteří se snaží normálně žít a neškodit. Tím, že se zamilovává do dětí, to ještě neznamená, že je to úchyl, který je i zabíjí. Je jednoduché někoho odsoudit. Je to takový veřejný nepřítel, to nám umožňuje velmi nečisté spojenectví a dost možná i vypořádání se s vlastními špatnostmi na jeho účet.

Sama jste vystudovala právnickou fakultu, ale nakonec se věnujete psychologii. Jak jste se k ní dostala?
Vždycky mě víc než právo zajímala psychologie. Nejdřív ta soudní, protože měla k trestnímu právu blíž. Zajímala mě skrytá motivace našich činů, případně jak je možné těm zlým zabránit nebo jim předejít. To mě po škole přivedlo do Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, k vyjednávání s mafií a profilování pachatelů. Bylo to velmi zajímavé, ale brzy mi došlo, že si budu muset vybrat, zda se tím nechám pohltit, nebo budu mít nějaký soukromý život. V té době jsem se také zamilovala, což mi moji volbu usnadnilo, věděla jsem, že chci mít někdy rodinu. Rozhodla jsem se najít něco klidnějšího.

Kam jste šla?
Pracovala jsem na Probační a mediační službě na Městském soudě v Praze, kde jsem dělala s pachateli těžkých trestných činů po propuštění z vězení. Byli to většinou vrazi a já zjišťovala, jestli mohou na svobodu, nebo je potřeba s nimi dál pracovat. Ta práce mě moc bavila, ale když se mi narodily děti, řekla jsem si, že i to je nebezpečné. Dodělala jsem si tedy psychologické vzdělání a otevřela si praxi.

Ublížil vám někdo při práci?
Ne, vždycky jsem hledala v člověku to dobré a velmi se mi to vyplatilo. Jedním z mých největších učitelů na probační službě byl vrah Vašek, člověk se zajímavým osudem. Dostal se až na dno, přesto se dokázal odrazit a svůj život proměnit. Dokonce vystudoval ve Valdicích teologii a stal se z něho kněz. Pomáhal pak propuštěným vězňům žít na svobodě. Díky němu jsem pochopila, že naše hodnota není v tom, co uděláme, ale jak se k tomu postavíme a co změníme.

Je pravda, že jste šla studovat práva kvůli otci?
Na gymnáziu jsem chodila se synem disidenta, často nás vyslýchali na policii a nutili ke spolupráci. Odolávala jsem, tak mi po škole řekli, že si můžu vybrat, jestli chci jít do pohřební služby, nebo na geodézii. Chtěla jsem studovat a emigrovala jsem. Fiktivně jsem se vdávala do Francie, kde jsem požádala o politický azyl. Byla jsem dobrodruh, bavilo mě, že jsem svobodná, samostatná, mám nové možnosti. V Paříži jsem žila rok, přišla revoluce, vrátila jsem se a přihlásila se na práva. Rodina mě ale do ničeho netlačila, protože by mě nedotlačila. Já byla rebel.

Stihla jste v Paříži studovat?
Chvíli jsem pracovala v exilovém časopisu Pavla Tigrida, dělala jsem francouzštinu, chodila jsem na psychologii na školu pro přistěhovalce, kde už začal můj zájem sílit. Když jsem se vrátila, vybrala jsem si práva, protože mě vždycky zajímalo trestní právo, detektivky a soudní psychologie. Ale je pravda, že táta byl nadšený, protože mi kdysi sousedka předpověděla, že budu soudkyní.

Jít takovou cestou vás nelákalo?
Pro tátu bylo něco takového asi sen kvůli statusu, pro mě soudit někoho je spíš noční můra. Chtěla jsem něco jiného, kde bych se cítila být na svém místě, a nepřestávala jsem hledat. V osmadvaceti mi náhle zemřela máma, což mě dost sundalo. Najednou se mi hodnoty proměnily, chtěla jsem rodinu a tři měsíce nato jsem se vdala. Můj první muž byl také dobrodruh, náramně jsme si rozuměli a hodně spolu cestovali. Navíc měl skvělé podporující rodiče, kteří mě přijali. Ale když přišly děti, začalo se ukazovat, že nejsme úplně dospělí. Ačkoliv jsme se oba velmi snažili, manželství nevydrželo.

Snaha se sice cení, ale na manželství nestačí.
Dnes už je mi jasné, jak velká chyba byla na mé straně. Do své role jsem se položila beze zbytku, snažila jsem se být dokonalá manželka a máma. Neříkala jsem, co mi vadí, abych nekazila pohodu, vyhýbala jsem se konfliktům a pro sebe i ostatní vytvářela legendu, jak jsme šťastní. Netušila jsem, že tohle nás vzdaluje. Najednou jsem byla zoufalá a nevěděla jsem proč. Pořád jsem se chtěla zlepšovat, potlačovala jsem své skutečné pocity, až to bouchlo.

Co se stalo?
Celý život i po dobu manželství mě provázel kamarád. Byl to ten typ, co byl opravdu „jen“ kamarád, takže jsem k němu byla upřímná, nesnažila jsem se být lepší. Je o dva roky mladší, tenkrát pro mě jako partner vůbec nepřipadal v úvahu. Oba jsme měli jiné partnery a prožívali různé vztahové bouře, mezi námi však byla jistota, že si můžeme říct cokoliv. To byla úleva, ale netušila jsem, co tohle může znamenat.

Jak se z něho stal váš milenec?
Když mi bylo 38 let, měla jsem s kamarádkou a s ním vyrazit na hory. Jen my tři, bez dětí, což bylo poprvé, co jsem byla po jejich narození někde sama. Kamarádka nakonec nemohla, tak jsme vyrazili s Kubou. On mě na horách celou dobu neuvěřitelně štval, rozčiloval mě natolik, že jsem se těšila domů, ale zároveň tam vznikla zvláštní blízkost. Nevěděla jsem, co se se mnou děje, objevily se silné bolesti břicha, se kterými si lékaři nevěděli rady. Hodně jsem zhubla a myslela jsem, že mám nějakou vážnou chorobu. Bylo zvláštní, že tehdy to pro mě byla úlevná představa, jako bych si to přála.

Co vám nakonec bylo?
Gynekolog mě nechal převézt do nemocnice, že jde asi o vnitřní krvácení, ale nezjistilo se nic. Když jsem k němu přišla znovu, řekl mi, ať najdu odvahu udělat, co bych měla. Hodně mi tím pomohl. Pojmenoval něco, co jsem si odmítala připustit. Byl ve mně jiný cit, který ohrožoval moji rodinu, což způsobilo vnitřní konflikt. Pochopila jsem, že když nechci jít cestou nemoci, musím dát prostor tomu, co opravdu cítím.

Přestaly bolesti, když kamarádství přerostlo ve vztah?
Okamžitě, teprve tehdy jsem skutečně pochopila psychosomatiku.

Měla jste prozíravého lékaře, většina by vám dala léky na bolest.
To určitě, bezpochyby byl velmi zkušený a tenhle příběh v mnoha podobách znal. Nebýt té rady, nejspíš bych dostala rakovinu, protože bych zůstala nespokojená v manželství, což by v tu nemoc vyústilo. Nicméně jako nevěrná jsem zažívala nepoznané peklo. Měla jsem obrovské pocity viny, vůbec jsem se nepoznávala a až ex post mi docházelo, jak jsem předtím žila. Zažívala jsem obrovskou bezmoc a ztratila kontrolu nad svým životem.

Jak dlouho tohle celé trvalo?
Asi rok, než nevěra praskla. Přesto, že to bylo něco, čeho jsem se strašně bála, pocítila jsem obrovskou úlevu. Můj život začal být i s tím průšvihem zase můj.

Vy jste nakonec milostný trojúhelník vyřešila nezvykle tak, že jste se rozvedla, ale zároveň se rozešla s milencem. Proč?
Nejdřív jsem se chtěla vrátit ke svému muži, kvůli dětem, nebořit rodinu. Myslím, že jsme se oba snažili, ale zjistila jsem, že to opravdu nejde. Vztah byl přetížený a nebyli jsme schopni se přijmout takoví, jací jsme opravdu byli. Po letech se ukázalo, že i manžel měl mimomanželský poměr i dítě, takže se možná cítil dost podobně. Navenek jsme hráli dokonalé divadlo, uvnitř jsme se ztráceli. Zažili jsme však mnoho pěkného, byla to pro mě velká ztráta, jakkoliv jsem chápala její nevyhnutelnost. Cítila jsem, že nejsem zralá na nový vztah, aby mě z toho někdo zachraňoval. Rozešla jsem se tedy s oběma a začala pracovat na tom, čím jsem si byla jistá. To byla moje práce. Potřebovala jsem uživit děti a být nezávislá, pak byl teprve čas na vztah.

Nakonec jste se dali dohromady, dnes jsou z vás manželé a máte spolu dvouleté dítě. To byl plán?
Rozhodně ne. Rok jsme byli rozešlí, bez kontaktu. Jakub si nikoho nenašel. Už to nebyl tajný milenec, začali jsme spolu znovu chodit, později i žít. Tehdy jsme mu řekla, že ho mám ráda, že s ním budu, ale na další dítě už nemám kapacitu. Připadala jsem si na to vyčerpaná a stará a nechtěla jsem ani více zatěžovat děti, protože už tak toho na ně bylo hodně. Kuba to respektoval, tak jsme si pořídili kocoura. Tenkrát se mi ale začaly objevovat cysty a na radu lékařů jsem si nechala vyndat nitroděložní tělísko s tím, že v mém věku je vyloučené, abych měla dítě. Když jsem otěhotněla, myslela jsem si, že jsem v přechodu nebo že jsem nemocná.

V kterém měsíci těhotenství jste zjistila, že to není ani jedno z toho?
Ve třetím. Ani na okamžik mě nenapadlo jít na potrat, ale měla jsem strašný strach, aby dítě bylo v pořádku, protože jsem předtím brala antibiotika. Od lékařů jsem slyšela, že pravděpodobnost, že by těhotenství vydrželo, je takřka nulová, tak jsem si řekla, že když už se to stalo, tak asi příroda ví, co dělá, a nechám tomu volný průběh. A ono to dobře dopadlo. Bylo mi osmačtyřicet, když jsem porodila.

Co na to všechno říkala rodina?
Tatínek bohužel zemřel v té době. Věděl o mém těhotenství, drželo ho to při zdraví, byl šťastný a hrozně chtěl vnoučka vidět, ale minuli se o měsíc. Pro mě to bylo těžké. Táta byl v té době občas na jipce, a kdykoliv jsem tam za ním šla, řekli mi, že riskuju život dítěte kvůli bacilům. Pokaždé jsem musela udělat tuhle volbu, abych ho mohla vidět. Potom byl už ve stavu, kdy ani nevnímal. Měla jsem dva obrovské strachy – že umře a že neumře. Byl to vždycky chlap, který stál zpříma a jako živořící troska by nebyl šťastný. Nakonec nás jeho smrt vysvobodila. Tak to prostě chodí, ale vím, že na nás shora kouká.
Ve snu je dobré sledovat pocity. Jestli při nich cítíme napětí, nebo úlevu, s čím jsou propojené. To může ukazovat, jak situaci řešit.

Přemýšlela jste někdy o tom, co by se stalo, kdybyste zůstala s manželem?
Zkusili jsme opravdu vše, abychom rodinu nemuseli rozbít. Je to prostě chvíle, kdy člověk volí menší zlo a celý život za to nese zodpovědnost. To jsem přijala a dál už o tom nepřemýšlím. Kdyby neexistuje, jsou to jen pochyby o sobě.

Existuje nějaká univerzální rada, kdy ve vztahu zůstat, a kdy už ne?
Univerzální rada není, myslím si, že je dobré, když je vztah živý, když je v něm nějaká tepna, o kterou se musí pečovat. Je třeba si uvědomit, že je naprostá rarita, nikoli norma, že spolu dva lidé zůstanou šťastni až do smrti. Štěstí a spokojenost vám nezaručí ani žádný slib v kostele nebo na radnici. Je třeba o vztah každý den pečovat, každý den se zeptat, jestli bych si toho chlapa vzala znovu. Když ne, tak zjistit, v čem je problém. Důležité je starat se i o blízkost k tomu druhému. A nebát se konfliktů, neměnit je za klid. Protože konflikt i krize ke vztahu patří.

Často ale dáváme přednost právě tomu klidu. K čemu to pak vede?
I já jsem se ve svém prvním manželství snažila nebýt semetrika, ale dnes už řeknu, co se mi nelíbí, protože jinak by to ve mně bylo a já bych partnerovi vynadala za něco jiného. Je dobré říkat, co mi vadí, ale zároveň se soustředit na to, co je pro mě ve vztahu důležité. To mi za to stojí a mohu přežít, že ten druhý nechává na lince hrnek od kafe. Vždycky je potřeba si uvědomit, že nenajdete ideál. A když máte pocit, že ano, utíkejte, protože s narcistním psychopatem se vám zle povede. To jsou ty typy mužů, kteří vám nosí pugéty růží, kupují brilianty, ale pak spadne klec.

Je nevěra pro vztah vždycky destruktivní?
Sama jsem nezažila v životě větší peklo a myslím, že obecně přináší víc bolesti než radosti. Důležité je, co to znamená, kam vás to vede potom. Někdy se stane, že si oba partneři uvědomí, jak byli nespokojení, a zjistí, že po tom všem jim je dobře, že je baví být spolu, nebojí se otevřené komunikace, nelžou ani sobě a vztah ožije. Jedna klientka mi říkala, že zpětně by milence svého muže postavila pomník, protože jejich manželství se po nevěře dostalo tam, kde nikdy nebylo. A tohle je také jediný způsob, jak ji překonat – když jste za ni vděčná. Jakmile zůstáváte ve vztahu z pocitu viny, nebude to fungovat a i po padesáti letech to bude viset ve vzduchu.

Nora Vlášková (50)
• Vystudovala Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově v Praze a Vysokou školu psychosociálních studií v Praze.
• Pracovala na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, pak na Probační a mediační službě na Městském soudu v Praze. ¨
• Po narození dětí si otevřela vlastní terapeutickou praxi, kterou provozuje devět let.
• Z prvního manželství má dceru Maju (17) a syna Huga (15), z druhého manželství dvouletého Samuela.
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti