Pochyby

Tipy a recenze na filmy, seriály či jiné televizní pořady, ve kterých se vyskytují děti, anebo jsou pro komunitu jinak zajímavé.
Dan
Čestný člen skupiny ČEPEK
Pohlaví: Muž
Líbí se mi: Chlapci
Příspěvky: 607
Dal: 90 poděkování
Dostal: 227 poděkování

Pochyby

Nový příspěvek od Dan » úterý 19. 7. 2011, 11:18:54

V tomto filmu se dá říct, že děti jsou až na druhé herecké koleji (na druhou stranu je film úžasně obsazen dospělými zkušenými herci) i když celá kauza příběhu se točí právě okolo chlapců na církevní škole. O co se zde jednáje ovšem případ na podezření s pedofilním podtextem. Všemi chlapci oblíběný kněz přichází na školu a narušuje tu zkostnatělý řád, věnuje chlapcům věškerý čas, oni ho milují a on je. Ale není mezi ním a jedním černošským chlapcem láska ještě jiná, než jaká panuje mezi knězem a jeho ministrantem? O tom se lze dohadovat a pochybovat celý děj filmu. Ale tohlavní, co je zde ukázáno, jak nepodložená obvinění mohou ublížit všem stranám, a to hlavně dítěti, které je do procesu zataženo a navíc ztrácí svou oporu v milovaném dospělém. A výčitky nakonec má i žalující strana.


http://www.csfd.cz/film/233931-pochyby/
Uživatelský avatar
Host
Registrovaný uživatel
Pohlaví: Muž
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 7
ve věku do: 14
Příspěvky: 170
Dal: 31 poděkování
Dostal: 58 poděkování

Re: Pochyby

Nový příspěvek od Host » pondělí 1. 9. 2014, 17:03:28

Původně divadelní hra z roku 2004, autor John Patrick Shanley, nar. 1950. Hra dostala v roce 2005 Pulitzerovu cenu.

V roce 2007 ji dávalo Národní divadlo v divadle Kolowrat.

V současné době (2014) ji uvádí v Divadle Kampa amatérské Divadlo SoliTEAter.
Název je jen hostem skutečnosti. Host v mém domě, takhle časně z rána? Nezván vstoupil do mé pozornosti, na jabloni sedí první vrána.
Uživatelský avatar
Host
Registrovaný uživatel
Pohlaví: Muž
Líbí se mi: Chlapci
ve věku od: 7
ve věku do: 14
Příspěvky: 170
Dal: 31 poděkování
Dostal: 58 poděkování

Re: Pochyby

Nový příspěvek od Host » pondělí 1. 9. 2014, 17:21:29

Tento text navazuje na moji předchozí korespondenci s kýmsi. Ta je víc osobní, takže se sem nehodí - myslím, že většinu podstatného jsem znovu naťukl i v tomto shrnutí. A protože tady víc komentuju než popisuju, tak to třeba může být pro někoho motivem, aby se na hru nebo na film podíval. Zajímavé je, že z mnoha recenzí, které jsem našel, téměř každý recenzent vnímal divadelní hru o dost jinak. Její postavy nejsou nijak černobílé, v každém hereckém obsazení vyzní jinak a herec může i nepatrnou změnou tónu hlasu v některé scéně zásadně ovlivnit, kdy kterou postavu považujeme za kladnou anebo za zápornou, takže každé představení může "dopadnout" jinak. Nakonec má divák pochyby, jestli je hra nedomyšlená a "špatně napsaná", nebo nebo jestli i toto vše je autorův záměr.

Nechtěl jsem říct ani si nemyslím, že by inscenace byla banální a nevěrohodně zahraná. Spíš naopak - jako laického diváka mě zaujala a oslovila, našel jsem v ní mnoho vrstev sdělení a obsahu, a proto jsem se zajímal o to, co v ní našli a nenašli jiní lidé. Právě proto, že jsem ve hře hledal nějaká obecnější témata, mě zajímalo, nakolik s ostatními dojmy a myšlenky sdílím, a nakolik je hra každému zrcadlem, ve kterém spíše vidí sebe a svoje myšlenky, než že by ho hra zpracovala stejným směrem jako ostatní diváky. Možná je to tak i správně - umělecké dílo, které by vyvolávalo ve všech lidech zcela stejný dojem a stejné myšlenky, třeba silné, by mohlo mít blízko ke kýči či k propagandě - jistá míra vícevrstevnatosti a nevypočítatelnosti díla, jehož účinky dosahují v lecčems třeba i dále, než autor sám zamýšlel, patří právě mezi znaky kvalitního autentického umění. Ostatně hra se právě tímto kontrastem mezi konkrétností a abstraktní univerzálností také docela zabývá - zatímco první kázání je velmi působivé a univerzální, a teprve Aloysius nás (zcela správně) učí se tou abstraktností neopájet, ale hledat za ní něco konkrétního, Flynn nám zase přípravou ke druhému kázání parodickým způsobem ukazuje, že ty vznešené myšlenky a hodnoty člověk splétá ze svých směšně konkrétních problémků, jak je vnímá z pohledu svých zájmů nebo i své ješitnosti. A pak přímo v rozhovoru padne otázka, proč kázání nemohou být konkrétní (což mi zcela připomnělo evangelickou scénu, když se Ježíše ptali, proč neustále mluví v podobenstvích). Ano, to je jedno z věčných a nosných témat té hry, které sdílím s ostatními, a přitom specificky oslovuje i mě. Aby člověk se svými soukromými prožitky nezůstal osamocen, musí v nich najít něco univerzálnějšího, co by mohl s druhými sdílet. Tak jako Flynn v prvním kázání tématizoval osamocenost a beznaděj, kterou v tu chvíli sdílel s Donaldem (a mimochodem přitom mohl zasáhnout i leckoho z dalších žáků i diváků), a v druhém kázání mohl chtít sdílet třeba pocit odpovědnosti a viny, na něž apeloval - a pro diváka zůstává ke zkoumání otázka, zda nějaký vyčítající prst boží vídával i on sám, nebo zda se toto jeho kázání stalo směšným právě tím, jak je v kontrastu k prvnímu kázání účelové, což je ještě zdůrazněno zopakovaným začátkem kázání s drobnou změnou.

Ani já nevidím tu či onu orientaci jako téma, kterým by bylo vhodné se zabývat nějak izolovaně. Popravdě, moje problémy ani nikdy v životě nebyly v tom, že by moje orientace byla kriminalizovaná (což ani není), a mám-li ve vztazích všelijaké problémy, téměř nikdy nespočívají v tom, že by nějaké moje vztahy byly "nedovolené". Téma zneužívání mám tendenci vnímat spíš v tom nejuniverzálnějším smyslu - v čem spočívá zneužívání člověka člověkem. Jak se pozná, jestli člověk nějaký svůj dar, nějakou situaci, nějaké téma, nějakého člověka využil prospěšně a legitimně, nebo jestli je to příznakem jeho poživačnosti, nezdrženlivosti nebo bezohlednosti. Takže ano, primárně si sice všimnu myšlenky, jestli Flynnův přínos pro jeho svěřence poslouchající jeho kázání, hrající s ním basketbal nebo sedící u koláčů na faře anebo podpořené osobním přátelstvím je devalvován tím, že Flynna právě tahle práce těší a baví, protože takový je, a jestli Jamesin přínos pro školu a děti je devalvován tím, že ji baví učit historii a že žáky baví hodiny s ní a jí je příjemné být u žáků oblíbená, na druhou stranu mě hluboce oslovuje i Aloysiusina (skloňuje se to tak?) myšlenka, že možná nejsme na světě proto, abychom byli šťastni, a možná není smyslem a hlavním kritériem naší práce s dětmi, s diváky a vůbec našeho kontaktu s ostatními lidmi to, abychom z toho my nebo oni měli dobrý pocit. Možná že práce a život pedagoga, principála, herce či kněze nejsou devalvovány ani tím, když na ně dolehne nedokonalost, marnost, neúspěch, nepochopení a nevděk. Oba ty póly mě oslovují. Mám litovat nebo se cítit provinile, že jsem se mnohdy v životě cítil šťastný, protože mám dáno, že mě určité situace naplňují štěstím? Mám litovat nebo si klást za vinu, že jsem se někdy v životě cítil nešťastný, protože mám od přírody sklon být v určitých situacích nenaplněný a nešťastný? To řeší všechny postavy té hry a já s nimi. V tom nás ta hra vede k transcendenci nad vlastní pocity, aniž by je odmítala.

Lpění na pravidlech sice bylo taky tématem hry, ale ne tak jednostranně, jak by to mohlo vypadat. Aloyisus sice lpěla na nějakých pravidlech, ale ve své motivaci byla autentická, člověk jí i věřil, že jí nakonec jde o dobro svěřených dětí a že z ješitné nenávisti k Flynnovi je podezírána neprávem. Pravidla pro ní nebyla nedotkuntelný fetiš jen proto, že to jsou pravidla, nebyla jejich otrokem - sama stavěla svou odpovědnost výše než pravidla, a proto neváhala pravidla obcházet a porušovat. Počáteční sympatie diváků vůči Flynnovi a James jsou konfrontovány s odhalením, že vlastně i oni dva mají nějaká svá rigidní pravidla a dogmata, která musejí být tvrdě otestována životem. Snad by mohla být hra vnímána jako nečernobílá konfrontace hédonismu s asketismem, jak naznačuje scéna s cukrem a pozdější odkazy na ni.

Křivé obvinění se mi nezdálo být klíčovým tématem hry. Bystrost, s jakou sestra Aloyisus dokázala odhalit Flynnovu motivaci a zaměření, a způsob, jakým si autor pohrává s příznaky ještě dříve, než to všem divákům dojde (pokud vůbec), mi připadají docela milé a vtipné (na tom samotném neshledávám ani nic zraňujícího či ponižujícího), a její myšlenkový vzorec, kdy z Flynnových v podstatě sympatických vlastností a projevů bezprostředně vyvozuje závěry o jeho nebezpečnosti, jsou spíše obrazem jejího myšlenkového a hodnotového světa (ve stejné rovině, jako její výčitky vůči Jamesině práci), než že by archetypizoval křivé obvinění a pomluvu vzniklé z nenávisti nebo unáhlenosti. Její zcela poctivě míněná paranoidní logika ale působí na mě - a doufám, že i na mnohé jiné diváky - mrazivým a děsivým dojmem, asi jako v Goyových přízracích školení, jak odhalovat "tajné židy", či jako čtení v Kladivu na čarodějnice. Proto mě trochu překvapilo, že autor sice na této bizarnosti buduje příběh, ale přitom se podstatou té zápletky vlastně nakonec nijak hluboce nezabývá, ale spíš ji přijímá jako samozřejmost - jako by v autorově světě na tom nic děsivého a podivného ani nebylo. Připadá mi to, jako by se autor hry o honech na čarodějnice snažil postavy a diváky s vážnou tváří přimět k tomu, aby považovali za podstatnou otázku, jestli obviněná dívka skutečně na Petrových kamenech souložila s inkuby a jestli s ukradenou hostií uhranula dobytek a přivolala krupobití, a přitom ponechal zcela stranou otázku, jestli na celém tomto uvažování není něco mylného a zvráceného.

Z detailů mě ještě zaujal motiv špinavých a neostříhaných nehtů. Prvoplánově se může týkat otázek moci a poslušnosti (nadřízený kontroluje délku nehtů podřízeného) či upřímnosti (od druhých to vyžaduje, sám to nedodržuje). Dala by se v tom ale hledat i nějaká symbolika vnitřních postojů. Sestra Aloyisus vyžaduje nehty nakrátko ostříhané (přistřižená křídla, potlačené emoce), zatímco Flynn říká: nevadí, když jsou nehty dlouhé, důležité je, aby byly čisté (tj. můžete pěstovat emoce a vztahy, ale je třeba o ně pečovat a čistit je od špinavé motivace, jinak zemřete strašlivou smrtí). Jeden z mých spoludiváků v tom žádný zvláštní význam neviděl, respektive vnímal dlouhé nehty jako znak zženštilosti, potažmo úchylnosti.

Mnohé paradoxy té hry jsou dány prolínáním časů a kultur. Hra je sice dějově posazena někam do šedesátých let, ale prolíná se v ní americké vnímání světa z počátku 21. století s archaickým klášterním světem, v němž doznívá osvícenský paternalismus se stopami barokního étosu. Přenesení této hry do českého prostředí, v němž náboženství, morálka i odpovědnost jsou celkově vnímány jinak, pochopitelně staví hru do jiného světla, v němž pochyby mohou dopadnout jinam, než původně bylo zamýšleno. Nepochybně má hra mnoho rozměrů, kterými může někoho oslovit - a jistě by bylo zajímavé pátrat i po tom, co na hře shledávají a jak ji chápou ti, kteří jsou z ní nadšeni a udělují jí ocenění. Je to spíše chytlavost a aktuálnost tématu, nebo nějaký čistě literární a divadelní aspekt, anebo něco univerzálnějšího?

Závěr hry vypadá, jako že z mnoha vrstev té hry vlastně uzavírá jen jednu vrstvu. "Rozhřešení" neuděluje ani Flynn, který byl hlavní Aloysiusinou obětí, ani Donald, o němž těžko soudit, jestli byl více obětí sestry Aloysius nebo otce Flynna, ale sestra James, které se ve srovnání s tím vlastně zas až taková křivda ze strany Aloysius nestala. Flynn neudělil rozhřešení nikomu, nikdo neudělil rozhřešení Flynnovi. Divák může mít pocit, že Flynn se nakonec sám svým chováním přiznal a odkopal a že Aloyisus jej chytře a neformálně usvědčila a obratně zneškodnila a tím je vítězem celé situace, ale z jiného úhlu to může vypadat tak, že zvítězilo peří z pomluv, před kterým musel nakonec i Flynn rezignovat a Aloyisus zůstala zmatená. Flynn je do děje hry začleněn jako postava, která se vymezuje ve vztazích i protikladech k oběma sestrám, a proto je trochu překvapivé, když závěr je pojat tak, jako že vlastně nebyl postavou, ale jen látkou, o kterou se sestry přely. Že by autor tuto postavu opravdu od samého začátku nebral vážně, a proto lze těžko herecky i divácky uchopit její přerod ze sympaťáka v padoucha? A jako divák tápu, jestli sestry skutečně k něčemu dospěly, nebo jestli to splynutí je na bázi "a co je nám nakonec do nějakého Flynna, vykašleme se na něj, málem jsme si od něj nechaly rozvrátit náš perspektivní řeholní vztah a za to nám on nestojí". Nepůsobilo to na mě ani jako rozuzlení, ani jako smíření protikladů. Ale možná příběhy a dramata ani nejsou od toho, aby měly idylickou konečnou pointu.
Název je jen hostem skutečnosti. Host v mém domě, takhle časně z rána? Nezván vstoupil do mé pozornosti, na jabloni sedí první vrána.
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Google [Bot] a 3 hosti