Dostali jste náš letáček? Dozvěděli jste se o naší účasti na Prague Pride? Podělte se o své názory v tématu připraveném pro Vaše reakce!

4. díl Hvězdy proti Hvězdě - Vikinská princezna

Místo pro sdílení vlastní tvorby uživatelů - povídky, básně, písně, kresby, fotografie, videoklipy aj. (Na tento web není vhodná ani psaná či kreslená pornografie!)
Uživatelský avatar
leonid jumper

4. díl Hvězdy proti Hvězdě - Vikinská princezna

Nový příspěvek od leonid jumper » středa 20. 7. 2011, 16:14:41

Tento díl bude během cca 14 dní k dispozici pro zájemce.

Expozice: na palubě obří nákladní vzducholodi je nalezena černá pasažérka - desetiletá Majda. Dodtane za úkol pomocné práce a celá posádka a hlavně první důstojník Ralf, si ji brzy oblíbili. Jednoho dne se ale Majda ztratila. Ralf to zjistil, když zrovna přivezl na vzducholoď vrtulníkem zásoby.

„Jak je to dlouho, co se ztratila?“ zeptal se Ralf místo pozdravu.
„Hned, jak jste odletěli. Nikoho nenapadlo, aby ji odtud dovedl dolů,“ vysvětlil jim kapitán.
„Asi jela výtahem sama a někde bloudí, chudák. Musí bejt zmrzlá jak preclík,“ politoval ji Ned.
„Tak půjdeme zase hledat,“ rozhodl kapitán, „ale ještě odvezte jídlo do skladu.“
„Ano pane,“ odpověděl Ralf a šel vyložit Velorex. Výtah byl tak velký, že tam mohl zajet i s nákladem. Výtah ústil dole v nákladním prostoru a odtamtud se dalo až ke skladišti naproti kuchyni. Celou cestu přemýšlel, kam se holčička mohla ztratit. Měl o ní strach. Nikdy neměl moc rád děti, ale tahle holka je docela sympatická. A chytrá. Co ji asi vyhnalo z domova?
Když složil potraviny ve skladu, rychle vyběhl po schodech. Několik lidí pročesávalo strojovnu. On pokračoval výš a v chodbě s dráhou si vybral první dveře. Za nimi končila legrace. Několik metrů vysoký prostor válcovitě uplýval vpravo. Každých asi šestnáct metrů ho dělily příhradové prstence, které se dali překročit. To nějakých třicet metrů před ním byla konstrukce druhého žebra, svou mohutností připomínající železný most. Středem žebra vedly schůdky, přecházející asi po dvaceti metrech v žebřík. Po něm Ralf vystoupal až do poloviny průměru vzducholodi. To, co dole tvořilo strop, teď tvořilo boční stěnu. Je to balonet, vak z kevlarové fólie, naplněný plynem. Je zavěšen uvnitř vnějšího pláště. Prostor byl mizerně osvětlen malými lampičkami a Ralf si uvědomil, že to tady pro nezasvěceného (a zvlášť pro malou holku) může vypadat dost strašidelně.
V tomto místě žebro protínal úzký ochoz. Důstojník přemýšlel, zda se vydat dál po obvodu žebra až nahoru, nebo dále po ochozu. Rozhodl se obejít celou vzducholoď po obvodu, což jsou skoro dva kilometry. Cesta to byla monotematická a úmorná. Ralf postupně minul třetí a čtvrté žebro, kde si vždycky posvítil na můstek, který odbočuje na levobok. Asi třicet metrů za čtvrtým žebrem zaslechl tichý zvuk, jako fňuknutí. Posvítil si dolů, ale nic neviděl. Rychle se rozběhl zpátky k žebru a sešplhal dolů. Postupně přeskakoval výztuhy, bylo to jako běh přes překážky. Čtyři… pět… ještě, že si je odpočítal.
Na místě, odkud to slyšel, ale nenašel nic. Prohledal prostor kolem dokola, po Majdě nikde ani stopa. Ralf se naštvaně vrátil k žebru. Už se chtěl ponořit do chodbičky se schody, když vtom zahlédl cosi vedle žebra, asi deset metrů daleko. Když se člověk pohyboval chodbičkou, dalo se to snadno přehlédnout, ale když si Ralf posvítil, viděl, že je to Majda. Měla jeho černý svetr přetažený přes kolena a rukávy zamotané do sebe. Spala, nejspíš vyčerpaná zimou. Důstojník se jí opatrně dotkl. Majda sebou škubla a pootevřela červené oči.
„Vy jste mě našel? Já jsem zabloudila a je mi hrozná zima,“ zašeptala.
„Už jsi v bezpečí, holka,“ vzal ji do náruče a opatrně sestoupil ke kýlové chodbě. Tam si přivolal vozík a za chvilku byli ve strojovně a pak i v kabině.
„Teplo,“ poznamenala Majda s úlevou.
Je úplně prochladlá a mokrá, uvědomil si Ralf. Cestou nakoukl do kuchyně.
„Bobši, uvař mi kotel sladkýho čaje s citrónem a s rumem!“ křikl.
„Našel jste ji? Díky Bohu! Hned to vařim, pane!“ zvolal radostně kuchař.
Ve své kajutě Ralf položil Majdu k sobě do postele.
„To nejde…,“ hlesla Majda.
„A proč?“
„Protože jsem hrozně počůraná!“ rozbrečela se.
„Ty ses bála?“
„To taky. Ale nemohla jsem to vydržet.“
„To ses tam klidně mohla někam vyčůrat, nic by se nestalo,“ uklidnil ji Ralf s úsměvem.
Vzpomněl si totiž, jak měl jeden strojník asi před dvěma měsíci nějakou střevní krizi a musel si taky ulevit někde mezi žebry. Problém byl, že když si pak došel pro úklidové prostředky, nemohl svůj výrobek najít. Hledal ho asi tři hodiny. Byla to tenkrát velká legrace.
„Ale já se bála, aby to tam nezrezlo,“ kňourala Majda.
„Tos nemusela, to není ze železa,“ zasmál se Ralf
„A z čeho?“
„Ty velký žebra jsou z titanu a ty malý z elektronu. A ani jedno nerezaví,“ pohladil ji Ralf po hlavě.
„Jo, z titanu se dělaj ponorky. Kačka, ségra, chce sloužit na ponorce, až bude velká. Na Swordfishovi. Ale co je elektron?“
„Takovej hrozně lehkej kov, víš?“ dostalo se jí stručného vysvětlení.
„Aha, tak to jo.“
„A jak ses tam vlastně dostala?“
„Já jsem jela výtahem dolů, ale nepamatovala jsem si ten knoflík, aby to dojelo sem. A když jsem vylezla, tak tam nebyly schody dolů. Tak jsem chtěla jet dál, ale pak už jsem nevěděla, kde je vlastně vepředu a kde vzadu. A tak jsem zkusila ty dveře, jestli to nějak neobejdu. A tam mezi těma konstrukcema jsem zabloudila. Promiňte mi to!“
„Nebreč, prosím tě. To se stane,“ konejšil ji Ralf, „dojdu ti pro čaj.“
„Díky!“ usmála se Majda přes slzy.
„Doufám, že tam není tolik rumu jako normálně,“ bručel si pro sebe, kdy nesl z kuchyně velký hrnek s omamně vonícím nápojem. Kvalitní indický Darjeeling, čerstvý citrón, třtinový cukr a hlavně (snad rozumná) porce karibského rumu. Skoro Majdě záviděl. On může rum až po službě.
„Tak si dej, ať se prohřeješ.“
Majda se mezitím svlékla a byla zavrtaná v důstojníkově posteli. Po chvíli usrkla čaj.
„Kráása,“ zašeptala blaženě, „jé, a s rumíkem, to doma nesmím,“ mrkla na Ralfa.
Majda srkala čaj a Ralf se šel věnovat práci. Musí zapsat cestu do letového deníku, a sepsat hlášení o mimořádné situaci. Když měl asi za půl hodiny hotovo, šel se zase podívat na Majdu. Ale ještě na chodbě uslyšel bujarý zpěv.

Vrána vráně půjčí sáně, Bufallo Bill, hovno viděl, v prdeli byl.
Vrána vráně půjčí sáně, Bufallo Bill, hovno viděl, v prdeli byl.


A jéje. Majdalenka se nám poněkud nacintala, zdá se. Důstojník vrazil do dveří. Majda sice pořád ležela pod přikrývkou, ale široce se šklebila a oči jí svítily jak žárovky. Hrnek byl prázdný a v kajutě byl vzduch jak ve vinopalně.
Čaúúú,“ zahlaholila Majda a doprovodila to bujarým zamáváním, „dost dobrej čajík, Alfe, dííík!“
„Já nejsem Alf, ale Ralf,“ naštval se trochu oslovený.
„Né Alf? Jako ten kosmickej prasopes, jak- jak tomu říká tatínek, hee he prasopes! Hele, a myslíš, že prasopes má spíš sádlo, nebo lůj?“ pokoušela se Majda na Ralfa zaostřit svoje kukadla.
Nepovedlo se a tak se alespoň vesele zašklebila. „Máš eště čaj? Chci bumbat! A nebyla by k tomu nějaká sůša?“
Ale to už Ralf vyběhl z kajuty. Na chodbě se strašlivě rozchechtal. Má takovou, možná trošku malichernou zásadu, že se opilým nesměje, tedy ne v jejich přítomnosti. Musí Bobovi vynadat, co když jí bude špatně?
Hned si v kuchyni kuchaře zavolal. „Prosím tě, kolik tam bylo toho rumu?“
„Normálně čtvrtka,“ hlásil kuchař.
„ježišmarja, jí je deset! A už ji má jak z děla!“ chytil se Ralf za hlavu.
„No to jsem zvoral,“ kál se kuchař. „Hele, tenhle tim rumem jenom ovoním.“
„Jasně, a mě nalej taky ovoněnej,“ dostal Ralf taky chuť.
„Ano, pane,“ předal kuchař Ralfovi konvici a další hrnek. Ten popadl ještě balíček máslových sušenek a spěchal zpátky.
Rum Majdu asi zahřál, už sedělana posteli nahatá.
„Hele, Ralfušo, a víš, že když holčička udělá most, že se jí tady nad čárkou udělá takovej hrbek?“ žvatlala vesele.
„No to fakt nevím,“ zabručel Ralf, rozhodnut se nehádat. Nemělo by to stejně smysl.
„No tak hele!“ vyskočila Majda a asi na třetí pokus se jí podařilo udělat most – tak na dvě vteřiny, než se zase halasně zhroutila do postele.
„Že tam byl, že jo?“ dorážela na nebožáka.
„Jasně,“ utrousil on, ač se skoro nedíval.
„Kačka říkala, že je to bobří vajíčko. Až budu větší, vyroste mi z něj bobr. Víte, co je to bobr – co je vám?“
Situace donutila důstojníka opustit svoje zásady a teď se svíjel na zemi a řehtal se.
„Já vim, že vám tady dělám jenom starosti,“ spustila Majda trochu vážněji, „ale já si myslela, že to… že čim větší letadlo, tím poletí dál. No a tahle vzducholoď je děsně obrovská.“
„A co bys dělala, někde daleko?“ zeptal se Ralf, když se trochu uklidnil.
„Musela bych si najít šamstra. Aby mě na rukách nosil a nehleděl na nějakou tu korunu. To psali v jedný knížce,“ vykládala Majda.
„Máš to dobře vymyšlený. Nicméně samozřejmě tě odvezeme zpátky. Možná až domů. Táta ti zmaluje zadek, a bude zase dobře.“
„Já tam ale nechci.“
„Vysvětlíš mi už konečně proč?“
„Protože se ségrou nic není, a malý si hrajou spolu. A moje nejlepší kámoška Šéag je taková divná. Oni jí ve válce zabily ségru Nessu. Já se jí nedivím, kdyby mi zabili Kačku…, dokončila zamyšleně a pustila se do sušenek.
„Všiml jsem si, že když mluvíš o Kačce, tak mluvíš o ségře. A o těch malejch ne. Co to znamená?“
„Že nejsou naše vlastní. Ty jsou vopravdu táty s maminkou. A jsou hrozně krásný, potvory.“
„Jak vypadají?“
„Maj nádherný tmavě hnědý dlouhý vlásky, hodně světlou kůži a tmavý oči.“
„Vaši jsou Lasařani?“
„Né,“ usmála se Majda, „ale prej to tak nějak vyšlo.“
„Ale ty jseš taky krásná, máš krásný vlasy, a tahle barva se mi moc líbí,“ snažil se jí Ralf rozehnat chmury.
„Fakt?“ vykulila Majda oči, „vy se mi taky líbíte. Vy vypadáte jako ten černoch s kuličkama.“
Ralf se zase rozesmál.
„Co to proboha je?“
„To byl nějakej film, já ho viděla jenom kousek. Byl tam velkej černoch a jmenoval se Morfius, nebo tak nějak, a měl v ruce kuličky, teda asi tabletky, a někomu je nabízel. Ale moc dál jsem to neviděla, poněvadž jsem tomu nerozuměla,“ vykládala Majda.
„Jo, Matrix,“ vzpomněl si konečně Ralf, „to byl dobrej film. Ale tomu bys asi fakt nerozuměla.“
„A já bych mohla bejt Trinity! Tu si taky z toho pamatuju. Vy budete Morfius a já Trinity,“ zajásala Majda, najednou se postavila a kopla Ralfa do hlavy, avšak neustála to a skácela se zase do postele.
„Co blbneš, ty vole!“ vyskočil Ralf a držel se za čelist. Majda se smála.
„Pardón, to já, že se tam prali, tak…“ omlouvala se nesouvisle, ale pořád se šklebila.
„Koukej se zklidnit, jinak tě hned vyženu do práce. Lehni si do postele a ještě se zahřej. A vypij ten čaj,“ nakázal jí úsečně a odešel do pilotní kabiny.

„Co tady děláš, máš přece volno,“ divil se Alex.
„Mám v kajutě virus,“ ukázal Ralf prstem dozadu.
„Cože?“
„No dal jsem ji, já vůl, k sobě do postele a Bobeš jí udělal normální čaj s rumem a trochu se nám namazala. A to byste nevěřil, jak vyvádí.“
„Mám pocit, že tu mimořádnou situaci asi odvolám, až přistaneme v Irisii. Nebo ji v Namibii posadíme do letadla a pošleme šupem domů.“
„To bych nedělal, ta je schopná to letadlo unýst,“ ušklíbl se Ralf.
„Alespoň tady trochu pomůže a chlapi si odpočinou. Všiml sis, jak pěkně nachystala snídani?“
„Jo, to jo. Někde v skrytu je to v podstatě hodná a šikovná holka, myslím,“ poznamenal Ralf zamyšleně.
Když se za nějakou dobu vrátil, na první pohled to vypadalo na zlepšení situace, Majda totiž spala jako dřevo a usmívala se. Sušenky byly snědené. Protože holka měla přikryté pouze nohy, chtěl to Ralf napravit. Vtom si všiml na Majdině zadečku a zádech bílých kapek. Ralfovi se před očima udělala rudá mlha.
„Který prase!“ zahřměl a vyběhl z kajuty.
Uživatelský avatar
fenix

Re: 4. díl Hvězdy proti Hvězdě - Vikinská princezna

Nový příspěvek od fenix » středa 20. 7. 2011, 20:55:36

Já budu určitě rád pokud mi ji pošleš. :) *thank*
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů