Dostali jste náš letáček? Dozvěděli jste se o naší účasti na Prague Pride? Podělte se o své názory v tématu připraveném pro Vaše reakce!

Párečkové nebe - povídka

Místo pro sdílení vlastní tvorby uživatelů - povídky, básně, písně, kresby, fotografie, videoklipy aj. (Na tento web není vhodná ani psaná či kreslená pornografie!)
Uživatelský avatar
leonid jumper

Párečkové nebe - povídka

Nový příspěvek od leonid jumper » pátek 5. 8. 2011, 11:37:39

Párečkové nebe

Zloděj hranolků
Tak na mě zase přišel záchvat zdravé výživy a kulturního stolování a největší nákupní centrum ve městě, Millenium Mega Mall, mi úslužně otevřelo své čelisti. Položil jsem tác s dobrotami z Burger Kingu na stoleček, vytáhl notebook a pustil se do práce. Tedy, než naběhl, měl jsem půlku burgeru v sobě. Moje prsty se rozběhly po klávesnici a občas zamířily mezi hranolky. Musím to dopsat... Najednou jsem místo na horké hranolky narazil na něco jiného - zdaleka ne tak teplého, ale zato sametového, a zároveň ucítil zápach, jako když v létě nastoupí do vagonu metra dvě školní třídy. Zvedl jsem hlavu a spatřil asi osmileté děvčátko, s pusou plnou MÝCH hranolek a umazanou od kečupu. Tedy nejen od kečupu... Po tváři měla černé šmouhy, jako když plakala a utírala si tvář špinavýma rukama. Na sobě měla bleděmodrou mikinu a bílé kalhoty, které ale dávno nebyly bílé. Blonďaté mikádo měla rozcuchané. Chytil jsem ji za ruku.
„Co kradeš?“
Hranolky jí upadly od pusy a začala kňourat.
"Zase ty?“ přiběhl chlápek z ostrahy, „už tři dny jí tady odtud vyhazuju! Krade jídlo!“ a chystal se jí dát pár facek.
„Ale nechte ji, já to zařídím,“ usadil jsem ho.
Holčička se po mě vyděšeně podívala.
„Opravdu?“ zeptal se mně nejistě.
Přikývl jsem. On jen pokrčil rameny, poodešel stranou a zpovzdálí sledoval, co si počnu s tím ušmudlaným stvořením, které na mě bázlivě upíralo svá velká kukadla.
„Pojď," chytil jsem ji za ruku a zvedl se od stolu.
Začala natahovat.
„Neboj se a nebreč!" přikázal jsem jí přísně a hned se zastyděl, protože jsem si uvědomil, že tohle asi není ten správný přístup.
Jenže já se předtím nikdy s dětmi moc nebavil a cítil jsem se najednou strašně nejistě. Nakonec spíš než moje slova zabral jeden letmý pohled, který dívenka věnovala pracovníku ostrahy. Měřil si ji s nepřátelským výrazem. Děvče si asi řeklo, že je to buď já, nebo on a rozhodla se pro mě. Přestala natahovat a vykročila po mém boku. Dovedl jsem ji až k pokladně.
„Tak co si dáš, ty čertice?" zeptal jsem se jí, když jsme přišli na řadu.
Děvče se na mě překvapeně podívalo.
"Vyber si, na co máš chuť," pobídl jsem ji.
Moje nová společnice ale stále váhala. Pokusil jsem se o úsměv: "Dneska tě zvu, příště budeš platit ty."
"Nemám peníze," uslyšel jsem ji poprvé něco říct.
Mluvila potichu, nejistě.
"No jo, to je mi jasný. Z toho si nic nedělej. Máš hlad?"
Ustrašeně přikývla.
"Tak nic neřeš a prostě řekni, na co máš chuť."
Malá se konečně začala postupně osmělovat. Ukazovala nejdřív sem, potom zase tam, a když se do toho dostala, nestíhali pracovnice fastfoodu nandávat její přání na tác. Udiveně jsem zíral na tu horu jídla, kterou bych si sám v životě neobjednal. Ale na protest jsem se nevzmohl. Možná to bylo šokem, možná mi prostě nějaká tajemná síla zabránila utnout to nadšení, které se v ní zničehonic probudilo. A tak jsem počkal, dokud se na tácu nevztyčil Mount Everest z jídla, paní u pokladny jsem podal pomalu veškerou svou hotovost a se spokojeným děvčátkem zamířil zpátky k našemu stolu.
"Opravdu to všechno sníš?" vyjádřil jsem své obavy.
Holka suverénně přikývla, zašmátrala v hoře jídla a vytáhla velký sáček s hranolky.
"Nate, ty jsem objednala pro vás," řekla šibalsky a pak ještě trochu zahanbeně dodala: "To máte za ty, co jsem… no však víte… co jsem vám předtím snědla."
Tomu jsem se musel zasmát: "Tak to ti děkuji. Jsi vážně moc hodná."
Celá se najednou rozzářila. Jako by ji tohle předtím nikdy nikdo neřekl. Než jsem ale stačil cokoliv říct, pustila se s vervou do jídla. Asi jí začnu říkat Otesánek. Nedovedl jsem pochopit, kam se do takové malé útlé holky tolik jídla vejde. Všiml jsem si ale i dalších věcí; každou chvíli se děvče někam bázlivě podívalo, tu na mě, tu na pracovníka ostrahy, tu ke vstupním dveřím, jako by žila v neustálém strachu, že se někdo objeví a pokusí se jí to jídlo vzít. Taky jsem si všiml monoklu pod pravým okem, který ji už z větší části zmizel, ale předtím musel být obrovský. Čím si to ta chuděrka musela projít?
Když měla v sobě zhruba polovinu porce, která by se dala považovat za oběd pro kvarteto statných dělníků, začalo její tempo postupně ochabovat. Už dychtivě nebaštila, ale spíš s jídlem zápasila.
"Máš ještě hlad?" zeptal jsem se.
"Ne," odvětila spokojeně.
"Nemusíš to dojídat, jestli nechceš."
"Ale já chci. I když už hlad nemám," řekla zatvrzele.
"Proč?"
"Přeci abych nedostala znovu hlad," odpověděla, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
"Myslím, že nikdo nebude protestovat, když to zbylé jídlo zabalíme do pytle a odneseš si ho sebou."
Usmála se na mě. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že má v sobě nějaké zvláštní kouzlo.
"Jak se vůbec jmenuješ?" zeptal jsem se jí.
Mlčela, jako by nechtěla odpovědět. Zeptal jsem se tedy znovu, o trochu klidněji.
„Tak jak?“
Zase ticho, dokonce se mi zdálo, že zase bude natahovat.
Zkusil jsem to ještě jednou trochu oklikou: „Tak když mi to nechceš říct, budu ti říkat třeba… Kačenka!“
Vtom zvedla hlavu a zamračila se jako největší bubák!
„Lucinka?“
„Zdenička?“
„Pavlínka?“ …najednou se usmála.
Nemohl jsem tomu věřit a zeptal se ještě jednou: „Ty se fakt jmenuješ Pavlínka?“
Kývla a smála se s pusou celou upatlanou od omáčky, viditelně přejedená.
V kapse mi zazvonil mobil, volal kamarád. Zajímal se, zda to dnes stihnu, a taky jestli zítra proběhne ten vesnický mejdan. V mé rodné vsi máme totiž takovou zvláštní tradici, každoročně vítáme příchod léta. Na starém fotbaláku se rozloží lavice z místní jednotřídky a na ně se nanesou haldy jídla i pití. Každý z vesnice vezme, co má doma, sejdou se většinou samé laskominy. Na akci je vždy i sbor místních dobrovolných hasičů a hrají s dětmi „vodní fotbal“. Děti hrají a hasiči je kropí hadicemi, snaží se jim to komplikovat. Je to největší sranda a všichni si tuto ojedinělou slavnost velice užijí. Holky se taky nechají pokropit a ty odvážnější pak pobíhají venku jen v podprsenkách a v kalhotkách, protože ta, která by přišla v plavkách, by dostala na celý rok nálepku "trapná". No, celá vesnice je na nohou. I ty největší puritáni, i dědečkové a babičky vyrazí, aby se zase vrátili do svého mládí.
Dotelefonoval jsem, zavěsil a znovu koukl na Pavlínku, která z mého rozhovoru asi pochopila, co se chystá a hned se mě zeptala: „A jaká vesnice to vlastně je?“
„Víš, je to kousek odsud, čtyři stanice vlakem“, odvětil jsem a usmál se.
Pavlínku to očividně zaujalo a ptala se, zda by se nemohla taky přijít podívat. Na to jsem ale musel s politováním konstatovat: „No, co by na to řekli tvoji rodiče, je to většinou dlouho do noci, a moc daleko na takovou malou holku, jako jsi ty.“
Sklopila pohled a tichounce zamumlala: „Prosíííím, rodičům to je jedno.“
Začal jsem maličko vyzvídat, co její rodiče dělají, proč je tak ušmudlaná, proč krade jídlo. Nechtěla moc mluvit, jen naznačila, že tatínek je moc nemocný, jenom leží, nemluví a nehýbá se. Maminka od té doby, co se mu to stalo, taky nemluví, prý se s ní vůbec nebaví, nezajímá ji kde a s kým je, doma nemají žádné jídlo. Když jsem toto slyšel, zželelo se mi jí a naznačil jsem, že by zítra se mnou možná mohla odjet, aspoň by si užila trochu legrace, holka jedna nešťastná.
„No, víš co, možná bych tě vzít mohl,“ prohlásil jsem nerozvážně.
„Hurá, hurá, děkuju, zítra tu budu a pojedeme? Jó, děkuju, děkuju!“, křičela na půlku bistra.
Byla v úplném záchvatu blaha, vypadala, že mě snad chce skočit kolem krku. Ani jsem nevěděl jak zareagovat. Po očku jsem stále sledoval ostrahu, jak mě pozoruje, cítil jsem se opravdu divně. Skoro jsem čekal, kdy si pro mě přijde a začne mě zpovídat, cože jsem to tomu prckovi nasliboval.
Jídlo bylo zabalené, rozloučili jsme se a já šel domů. V hlavě se mi pořád honilo, co jsem to vlastně domluvil, jak budu zítra celé mé vesnici vysvětlovat kdo to se mnou přijel a co tam dělá. Měl jsem totální zmatek v mém vlastním já. Sám na sebe jsem měl milión otázek, bez jediné rozumné odpovědi. Raději jsem si dal chladnou sprchu, skočil pod peřinu a šel spát.

Cesta ve čtyřech
Druhý den jsem čekal na domluveném místě. Čtvrtá hodina uplynula… a nic. Nepřijde? Byla by to škoda, napadlo mě náhle. Jakpak to? Vlk samotář touží po společnosti malé slečny?
Z úvah mě vyrušilo kňourání. Pavlínka přichází. Ale co to? I když brečela, bylo na ní vidět, že se snažila vyfiknout. Měla na sobě růžovou šusťákovou větrovku, pod ní bleděmodré tričko, kolem pasu vytahaný béžový svetr, dále se přistrojila do bílých legín a žlutých návleků. Dokonce se jí podařilo se učesat. Barbína… Jo, barbína, ale všechno to oblečení bylo vytahané, zaprané a ošuntělé. Kapsy u větrovky měla nadité k prasknutí. Nejapartnější ale byly legíny rozpárané v rozkroku, odkud jako potměšile vypláznutý jazýček koukal kousek asi taky pořádně vytahaných růžových kalhotek.
No, ale proč brečí a je tak rozklepaná?
„Co se ti stalo, Pavlí?“ zeptal jsem se opatrně.
„Hele!“ vyhrkla a ukázala si na temeno.
V mastných vlasech měla pečlivě vmasírovanou žvýkačku a pořádný plivanec.
„No to je hnusný, kdo ti to udělal, někdo ve škole?“
„Ne, támhle, v Myšárně,“ natáhla ruku doleva a dozadu.
Myšárna je opuštěná cesta z Nového Vysočína dolů k nádražní čtvrti. Křoví, staré garáže, člověk by se tam bál jít pomalu i ve dne.
„Přišel tam nějakej pán v baloňáku. Já se bála, že se bude ukazovat, už jsem tam taky takovýho viděla, a ten měl v jedný ruce flašku myslivce a druhou si tahal šmoulíka.“ Vzdor vážnosti situace jsem vyprskl smíchy.
„Co je?“
„Teda, aby tomu někdo říkal šmoulík, to jsem ještě neslyšel,“ chechtal jsem se.
„Jo, tak tomu říká brácha. Ale tenhle pán dneska byl slušně oblečenej. A byl hezkej. Jenomže mě zatlačil do kouta a vyndal si z pusy žvejkačku a schválně mi jí lípnul do vlasů! A pořádně ji zamáčk. No a já se děsně bála, že mě vojede a zahodí pod vlak. Ale von mi pak řekl, že si musím poslintat tričko. A já ho prosila, abych nemusela, že jsem v parádním, ale on nechtěl nic slyšet. Já se úplně klepu! A tak jsem si teda to tričko poslintala a on si to točil na mobila. A pak mi hodil na hlavu ještě huňara. Von je divnej, ne? A pak mě nechal bejt,“ dokončila řeč a studovala si hleny na tričku.
„Něco s tím uděláme, neboj,“ ubezpečil jsem ji.
Času sice není moc, ale nedá se nic dělat. Vešli jsme od fastfoodu, já si vyprosil kelímek ledu a zavedl Pavlínku na WC.
„Sundej si to tričko,“ pokynul jsem jí.
„A nejste taky úchylák?“ zeptala se opatrně.
„Kdybych byl, tak ti to určitě řeknu. Ne, neboj, jenom kapku to přepereme,“ smál jsem se.
Neochotně si sundala bundu a tričko a vše pohodila na zem. Zdálo se mi, že se snažila držet pořád čelem ke mně. Bojí se, že ji znásilním? Chudák malá.
„Hele, namoč si hlavu do vody,“ dal jsem jí první pokyn.
Nechtělo se jí. „Neboj se, to je kvůli té žvýkačce. Bude to studit, ale vydrž.“
Nakonec jsem ji musel hlavu sám ohnout a dát pod vodu. A bylo tu vysvětlení, proč se pořád otáčela. Na zádech měla několik podlouhlých modřin a červených podlitin. To by poznal i slepý, že je to následek pořádného výprasku. Snažil jsem se jí tam moc nesahat, vypadalo to čerstvě. Když se mi hlava zdála dobře vychlazená, přesypal jsem led do pytlíku a přiložil jí ho na hlavu.
„Proč to, proč?“ ptala se zvědavě.
Co zvědavě, zvědavostí se přímo třásla.
„Když se žvejka vychladí, tak ztvrdne a netáhne se. Pak ji vydrolíš a je to.“
„Bezva! Vy jste chytrej!“ radovala se.
Po asi dvaceti minutách to konečně šlo, a to jen s minimální ztrátou vlasů. Ostatní návštěvníci wc na mě ale koukali dost nedůvěřivě. Pavlínka si ještě vyprala tričko, dosušila ho pod sušákem na ruce, oblékla se a usmála.
„Já vám děsně děkuju, že jste mi pomohl,“ stoupla si až ke mně a dotkla se mi hlavou hrudníku.
„No, tak můžeme jít,“ usmál jsem se a podal jí bundu.
Byla těžká.
„Co tam prosím tě, máš?“
„No, na cestu, ne? Hele, náhradní gaťky,“ vylovila z jedné kapsy cosi šedého.
Z druhé si vytáhla skoro celou roli toaletního papíru s logem tohoto fastfoodu.
„Kartáček,“ vysvětlila mi dále, když vytáhla něco jako přeleželý skalp na plastové rukojeti, „a sváča,“ - evidentně pozůstatek včerejší hostiny.
„No, dobře ses nachystala, ale musíme běžet,“ vzal jsem ji za ruku a zamířili jsme k nádraží.
Před nádražím se nám ale v ústrety vyhrnul kluk tak o rok starší než ona, držící za ruku asi čtyřletou holčičku.
„Dobrý den,“ pozdravil mě kluk.
„Ťau,“ nezůstalo děvčátko pozadu.
„To je Viktor, můj brácha a Týnka, ségra. Pojedou s náma, neva?“ mile se na mě Pavlínka usmála.
„No, tak nevadí,“ byl jsem v hrozných rozpacích.
Jedno děcko bych ještě okecal, ale celou školní družinu, či jak to nazvat… Uvidíme.

Koupil jsem lístky a posadili jsme se v čekárně.
„Laviťka,“ okomentovala to maličká.
Prohlížel jsem si nové účastníky expedice. Ten kluk vypadal moc sympaticky. Rozcuchané blonďaté vlasy, světlá pleť a úzké, šibalské modré oči. Stejně vyhublý jako Pavlínka a v chatrném oblečení, které tvořila kostkovaná košile a šusťákové kalhoty. Na krku měl obrovský věnec různých přívěsků, klíčů a amuletů. A zavazadel měl ještě více než Pavlínka, a to v odrbaném žebradle.
Malá Týnka byla moc hezká, a oproti svým sourozencům měla dlouhé vlásky, byť zacuchané a mastné. Měla velké modré oči a vypadala jako panenka. Panenka pohozená u popelnice… Připadala mi trochu zaostalá, ale u téhle rodinky se asi není čemu divit.
Protože nám díky „žvýkačkáři“ jeden vlak ujel, měli jsme před sebou asi hodinu. Vytáhl jsem notebook a pustil se do práce.
„Makáš?“ zeptala se mě Týnka.
Nešlo jí upřít jistou věcnost.
„Jasně, musím dodělat takovou knížku, víš,“ vysvětlil jsem jí.
„Oblázky!“ zajásala, když se mi podívala na displej, „kuň peťkatej,“ ukázala na žirafu.
„Ne, to je žirafa, ta žije v Africe. Má dlouhej krk a okusuje stromy,“ dal jsem se do vyprávění, zatímco jsem zalamoval text.
Korektor si asi užije.
„Vy děláte grafiku?“ vložil se Viktor do diskuse.
„Jo,“ ucedil jsem.
„To je bomba, taky bych to chtěl umět, mě compy děsně bavěj,“ usmál se.
„To je fajn,“ nebyl jsem moc hovorný.

Ještě na tuhle fotku jsem zapomněl, uvědomil jsem si, když jsem si všiml, že se přes jeden snímek stále táhne název fotobanky. Hbitě jsem se připojil na nádražní wi-fi a nalezl patřičnou fotku ke koupi. Vtom mě do očí praštila poznámka u mého účtu - „credit 0“. To snad ne! Zrovna teď! A já nemám kartu, abych si účet ve fotobance dobil.
„Do prdele práce!“ zaklel jsem nahlas.
To se to zase prodlouží. Mohl jsem to mít hotové už večer.
„Co se stalo?“ zeptaly se unisono obě větší děti.
Nechtělo se mi to vysvětlovat, stejně by tomu nerozuměly. „To… chci si stáhnout fotku z fotobanky a došel mi kredit. Nemůžu si jí koupit. Tam si vždycky nabiješ kredit a za něj si kupuješ velký fotky. Jinak tam mají jen malý na ukázku.“
„A tam potřebujete nějaký heslo?“ zeptal se Viktor zvědavě.
„Jo, to se mi vždycky udělá s kreditem.“
„Půjčíte mi to na chvilku?“ usmál se.
„Proč?“ zeptal jsem se mrzutě.
„Uvidíte,“ a sápal se mi po počítači.
„No dobře,“ kapituloval jsem, on převzal notebook a vpil se očima do monitoru.
Jeho ruce se rychle rozběhly po klávesnici a touchpadu. Z věcí na krku si sundal flashdisk a provinilým úsměvem ho připojil do portu. Nakonec vytáhl z žebradla nějaké zmačkané papíry s poznámkami. Viděl jsem, že jsou to prostírání z táců ve fastfoodu. A už jel.
„Jak tam asi bejvá dlouhý heslo?“ zeptal se.
„Tak patnáct znaků, malý písmena a čísla.“
„Pche. A jakej máte login?“
„Houba4.“
„ROFL,“ zašklebil se a dál trápil můj notebook. Asi za deset minut se spokojeně narovnal. „Hotovson, šéfe. Bude vám stačit padesát kreditů?“
„E?“ byl jsem mimo, „jo, jasně.“
Párkrát klikl.
„Máte to nabitý.“
„Tak dík,“ převzal jsem od něho notebook a nevěřícně zíral na stránku. Skutečně mám nabito padesát kreditů. Takže malej hacker. To by člověk neřekl, že je to taková bedna.
„Jseš fakt dobrej,“ pochválil jsem ho. Stydlivě se usmál.
„Máš doma počítač?“ zeptal jsem se, protože v jejich domácnosti jsem si ho nedovedl představit.
„Ne,“ vzdychl, asi to bylo jeho největší přání. „Ale ve škole na něm smím bejt do dlouho. Nebo v Žabákovi, to je takovej klub, ale jenom jednou tejdně.“
„A co nejradši? Paříš?“ ptal jsem se dál, ale ve zlomku vteřiny mi došlo, že to nebude pravda. Taky že ano.
„Chm,“ odfrkl pohrdavě, „to je pro lamy. Já programuju a courám po netu.“
Tenhle kluk je čím dál zajímavější.
„A Pavlí bude taky dobrá,“ dodal s výrazem starého šaolinského mnicha nad maličkým novicem.
„No, tak já jdu zase makat,“ ukončil jsem, trochu nerad, rozhovor.
Děcka to pochopila a Viktor začal Pavlínce mrzutě líčit, že u toho a toho supermarketu postavili nový plot, který on „fakt nedá“ takže už tam nebude moci lézt krást jídlo z popelnic. Hacker – na síti i v realitě… Po chvíli děti naštěstí přešly na méně bolestivou diskuzi o nějakém zlobícím programu ve škole. Za půl hodinky to jede.

„Vona sere!“ vyrušil mě najednou Pavlínčin výkřik.
Zvedl jsem hlavu od notebooku, a skutečně uviděl Týnku, jak se v mírném podřepu opírala rukama o lavici a v tváři se jí zračilo úsilí.
„Co děláš?!“ vyjel na ní Viktor.
„Kakám,“ odpověděla spokojeně.
„A na co tahám hrnec?“ zabušil na žebradlo, odkud se ozvalo kovové zadunění.
„Doma do hlnečku, venku do gatěk,“ zavrtěla malá hlavou, naposledy zatlačila a oznámila: „Je to.“
Děcka si povzdechla, Viktor sundal z ramene žebradlo a začal se v něm přehrabovat. Za moment vylovil plastový tác, evidentně ukradený z našeho známého fastfoodu, a kupu papírových ručníků. Našel se i pevně zavázaný sáček s barevným gelem a nějaké hadry. Pavlínka se rozběhla namočit hadry k fontánce na pití a Viktor zavelel: „Týnko, postoj!“
Holčička se okamžitě postavila jako zadržený zločinec, široce rozkročená, s rukama opřenýma o opěradlo lavičky. Viktor jí hbitě sundal legíny, pod kterými měla ještě punčocháče a kalhotky a Pavlínka jí mezi nohy zastrčila tác. Viděl jsem, že pod kalhotkami měla ještě nějaký igelit přichycený gumami, asi kus nákupní tašky. Hlasitě jsem se rozesmál. Přesně na zadečku měla totiž malá nápis „To nejlepší máte uvnitř“. Děti se po mě udiveně podívaly.
„Ten… nápis,“ vydechl jsem jen.
„To je dobrý!“ rozesmál se i Viktor, „nojo, Týnka umí nejlepší hovínka, viď?“ pohladil ji po hlavičce.
„Jo, veliký smladlavý!“ odpověděla pyšně.
„Bacha, letí,“ zvolal kluk a udělal rychlý pohyb se dvěma gumami, které Týnce procházely mezi nožkami.
Náklad dopadl na tác, v nádražní hale zvadly všechny květiny a nějaký dědeček kus od nás se zatvářil, jako že se mu zastavil kardiostimulátor.
Ale brzy byla celá záležitost zlikvidována a odnesena do koše před čekárnu.
„Já to s těma ručníkama pořád neumím,“ povzdechla si Pavlínka.
„Easy,“ protáhl Viktor, položil na tác igelit a jal se na něj pečlivě rovnat ručníky.
Vyskládal je do tvaru jakéhosi motýla, jakoby dva vějíře spojené k sobě v místě otáčení. Celý střed zajistil papírovou lepicí páskou a ještě přes to položil kus igelitu, do kterého udělal nožem spoustu dírek.
„Proč to?“ divil jsem se.
„Protože těma dírkama to proteče do papíru a není pak tak mokrá,“ vysvětlil mi ten vynálezce spokojeně.
„A ještě mi pověz, proč to takhle skládáš?“
„Protože veprostřed toho je vždycky nejvíc, ať čůrá, nebo kadí,“ pokračoval trpělivě.
„Ty jseš, chlape, prostě bedna,“ kroutil jsem hlavou a pozoroval práci. Celé to origami bylo umístěno na Týnku, zajištěno gumami, a přes to přišlo zase všechno to oblečení.
„A nebude jí horko?“
„Né, tý je venku furt zima,“ uklidnila mě Pavlínka a pečlivě Týnce urovnala „šaty“.
„To jsem šila sama,“ všimla si mého pohledu.
Šaty tvořil starý pánský nátělník, na kterém byly našité dvě nepravidelné kapsy z nějaké modré látky. Celé tílko pak bylo ozdobeno malůvkami červeným a modrým fixem. Kytičky a motýlci pocházely asi z Pavlínčiny dílny, naopak loga různých počítačových firem určitě spáchal Viktor.
„To je dobrý, ty loga,“ smál jsem se.
„Jo, my jsme ji taky vzali do toho velkýho krámu s počítačema, co je u řeky, že by tam mohla dělat tu… reklamu. Ale ochrankář nás vyhodil, hajzl. Já jednou, až budu fakt umět programovat, udělám nějakou hustou gamesu, kde se budou dát střílet ochrankáři,“ rozohnil se hacker.
Ano, to jsou ti, se kterými tyhle děti ulice každý den válčí partyzánskou válku na chodbách Millenium Mega Mallu. Avšak tyhle dvě malé straky jsou příliš mrštné a chytré a nákupní centrum příliš velké, než aby hoši z ostrahy zvítězili nadlouho.

Konečně přijel vlak. Týnka byla udivená na nejvyšší míru, asi její vlaková premiéra. Dobře jsem si všiml, s jakou chutí se děcka rozvalila v pohodlných sedačkách. Kdoví, na čem asi sedí doma. Zkoušel jsem děcka maličko zpovídat, ale bylo vidět, že se stydí.
„A jakou nemoc má váš táta?“
Nevím, něco se srdcem, myslím,“ odpověděla Pavlínka nejistě.
„To divný, to se mi nezdá,“ řekl jsem si spíš pro sebe, „a chodí k němu pan doktor?“
„Ne, nechodí. Nechodí k němu nikdo. My k němu taky nesmíme. Má svůj pokoj a má tam strašnou zimu, když je zima,“ otřásla se holka při té představě.
„A maminka spí kde?“
„Ta má druhej pokoj. Tam taky nesmíme. My bydlíme v kuchyni. Pod stolem,“ dodala stydlivě.
To se mi nechtělo věřit.
„A to bylo takhle vždycky?“
„Né, až když táta začal bejt nemocnej. Předtím to bylo jako u Zdenky.“
„A to je jak?“
„No, měli jsme svůj pokojíček, postýlky, hračky, tyjo, a maminka dobře vařila. Pamatuješ, Viki, když dělala kuřátko?“
„Jo,“ zasnil se on, „ale když byla Týnka úplně malá, tak se mu to stalo. A mamince jeblo…“
„Neříkej to tak hnusně!“
A začali se prát.
„No tak, nechte toho!“ pokoušel jsem se je uklidnit, ale prali se jak koně. Týnka začala brečet. Nakonec jsem je oba popadl za límec a posadil na jejich místa.
„Tak, a budete se chovat slušně. Takový chytrý a slušný děcka, to by nešlo takhle,“ pokáral jsem je.
Naštěstí hned přestali a dokonce to vypadalo, že je ta poznámka o chytrých a slušných děckách potěšila. Docela se uklidnili a začali pozorovat krajinu. Týnka koukala s otevřenou pusou, ale jediné, co jsme se od ní dozvěděli, bylo, že venku byl „pťák“ a „voda“.
Konečně jsme dorazli do Horní Volejné. Po deseti minutách chůze jsme dorazili do dějiště party. Výborně, fotbal ještě nezačal. Pozdravil jsem se se smečkou příbuzných a kamarádů a absolvoval mnohočetná vysvětlení, „že to jsou děti od kámoše, co je divnej a tak jsem je trochu vytáhl na vzduch“. Děti se svými instinkty pouštních hyen hned neomylně zamířily ke stolům. Dávaly si do nosu, ale nepřestávaly přitom pokradmu sledovat svoje okolí.
V časném odpoledni bylo pod mrakem, ale teď se udělalo horko a nastal čas na kopanou. Celkem nastoupilo asi třicet děcek. Jediná kvalifikace je, že hráč nesmí mít občanku. Hasiči nastartovali stříkačku a starosta písknutím zahájil utkání. Pavlínka shodila elasťáky, bundu i návleky, po chvíli uvažování i tričko a jen v obrovských růžových kalhotkách se vrhla do herní vřavy. Viktor šel taky do trenek a neodpustil si hrát proti sestře. Jedním okem jsem sledoval hru a druhým Týnku, která se nezadržitelně cpala. Po chvíli jsem ji odehnal od jídla a svlékl jenom do šatiček. Věk na to ještě má. Chvíli jsem se cele věnoval sledování fotbalu, kde hasiči vystupovali téměř jako třetí strana a pomocí hadic snadno měnili průběh hry. Všichni účastníci už byli úplně mokří, hřiště se změnilo v bažinu a fotbal v ragby křížené s volejbalem a wrestlingem. Děti už byly k nepoznání zablácené, pokud zrovna nedostaly zásah vodou. Za hodinu bylo utkání odpískáno, hasiči postavili sprchy a všichni se s pištěním sprchovali. Holky měly krásně zplihlé vlasy a promočené bílé prádlo nezakrývalo nic, protože ta, která by nastoupila v plavkách, by po celý příští rok nesla nálepku „trapná“. Pár lidí o prádlo i přišlo, jako například Pavlínka. A tak se teď, ač původně čerstvě umytá, zoufale plácala v blátě a hledala kaťátka. Nakonec to s pláčem vzdala a šla se znovu umýt.
„Já jsem ztratila gaťky, co budu dělat?“ koukala na mě vyjeveně.
„Vyčaruju něco,“ mrkl jsem na ní s úsměvem.
Na to šedé otrhané, co měla v kapse, jsem Pavlínku schválně neupozornil a šel uprosit paní Slívkovou z místní Jednoty, aby mě vzala do krámu a prodala mi jedny holčičí. Pavlínka z nich měla nezřízenou radost.
„Paráda, paráda, já mam nový!“ tančila radostný tanec, až jí odletovaly kapky vody z vlásků.
Za moment se k nám připojil i spokojený Viktor, který své trenky uhájil. Společně jsme se pak vydali hledat Týnku. Našli jsme ji mezi skupinkou tújí, jak spí na hromádce svého oblečení a je poněkud znečištěná následky opulentní hostiny.
„Ty jo, co jí je?“ strachovala se Pavlínka.
„Normálka, přežrala se a šlo to z ní horem dolem, znáš to, ne?“ uklidnil ji bratr.
Odnesli jsme malou špindíru k hasičům a pořádně ji umyli.
„Jen aby jí bylo zítra dobře,“ strachovala se její zodpovědná sestra, „je přece neděle a přijde kravaťák.“
„No jo, to nemůže propásnout,“ dodal její zodpovědný bratr.
„Kdo je proboha kravaťák?“ nechápal jsem.
„To je takovej pán, toho jsme potkali asi před půl rokem na hřišti. On si vždycky Týnku na celej den půjčuje, každejch čtrnáct dní. Vona vždycky přijde zpátky umytá, napapaná a spokojená. A vždycky přinese tři stováky.“
Zatmělo se mi před očima. To snad ne. Sklonil jsem se k Týnce.
„Týnko, povíš mi, co s tím pánem děláte?“
„Papám a hlaju si.“
„A nedělá ti nic, co tě bolí?“
„Nee,“ vrtěla rezolutně hlavou.
„A líbí se ti, co tam děláte?“
„Jóó!“ zvedla radostně ručičky a otočila se na Pavlínku, „zejtla?“
„To víš, že jo,“ pohladila ji sestra kuplířka po hlavě.
Budu s tím muset něco udělat, tohle přece nejde, letělo mi hlavou, zatímco jsme se v soumraku vraceli k zastávce.
Vlak přijel za chvíli a mě se ve vlaku podařilo dokončit práci, protože děti pospávaly. Když jsme dorazili do města, byla už úplná tma a venku svítily lampy.
„Tak půjdeme domů,“ zavelel jsem a doprovodil děti Myšárnou k domovu. Byl to starý činžák v úzké uličce.
„Kdy chodí ten pán?“ ptal jsem se.
„Vždycky v devět,“ odpověděl Viktor.
„Víte co? Já se tady zítra před devátou zastavím a čekejte na mě, ano? Něco vám dám.“
„A proč?“
„Chci zjistit, jestli ten pán Týnce neubližuje.“
„Fakt si to myslíte? Tak to jo,“ bylo mi dovoleno.
Doma jsem si uvařil čaj, umyl se a zalezl do postele. Do své velké postele, plánované s předstihem na případnou přítelkyni, která se ale v mém životě od té doby neobjevila. Mimoděk mě napadlo, že by se sem ti žebráčci vešli všichni. Jestlipak si mohli dát sprchu nebo uvařit čaj? Sotva.
Jejda, můj plán! Vyskočil jsem z postele a vyhledal starého medvídka, který se u mě kdysi objevil. Ještě minikameru, kterou jsem měl od doby, kdy jsme s kamarádem dělali takový šílený voyerský projekt. Kamera je velká asi jako balíček žvýkaček, vydrží natáčet osm hodin a data ukládá na mini SD kartu.
Provedl jsem medvídkovi trepanaci lebky, vyňal část výplně a udělal díru místo jednoho oka. Snad to Týnka nezvorá. Asi po hodině práce bylo hotovo. Bomba! Vypadalo to moc dobře. Teď jsem konečně mohl jít spát.

Poprask na koupališti
Druhý den jsem málem zaspal, ale nakonec jsem to stihl. Ve vedlejší ulici jsem zapnul kameru a znovu pečlivě zamaskoval. Děcka už na mě čekala.
„Dobrý den,“ pozdravili mě.
„Nazdar, děcka. Týnko, něco pro tebe mám. Hele, medvídek,“ a s těmi slovy jsem jí podal kameramana.
„Jé, méďa!“ vyrvala mi hračku z ruky a přimáčkla si ji na hruď.
Dneska měla na sobě strašně velkou hnědou mikinu a červené punčocháče.
„Týnko, teď mě dobře poslouchej. Tenhle méďa bude teď tvůj kamarád, ano? Proto ho musíš mít pořád sebou a vždycky ho posadit tak, aby tě dobře viděl, rozumíš?“
„Jo.“
„No, a kam bys ho posadila tady, aby na tebe dobře viděl?“
„Támhle,“ prohlásila sebevědomě a posadila medvěda na nejbližší popelnici.
„Dobře, chytrá holka,“ pochválil jsem ji.
Už bude devět, měl bych zmizet. Zaběhl jsem na konec ulice a koukal za rohem. Za chvíli jsem uviděl z druhé strany přicházet staršího pána v béžovém obleku, klobouku a s hůlkou z tmavého dřeva. Měl bleděmodrou košili a decentní hnědou kravatu. Tak proto kravaťák… Podle obličeje to byl sympaťák, měl skoro bílé vlasy až na ramena, pečlivě upravený knírek a bradku. Vypadal jako mušketýr v důchodu, kterému zůstala do penze truhla zlata. Děti mu začaly mávat. Za okamžik byl u nich a pohladil Pavlínku po hlavě. Pak si vzal Týnku do náruče a cosi k ní hovořil. Oběma dětem potom předal nějaké balíčky a s holčičkou na ruce odešel.
„Copak jste dostali?“ zeptal jsem se zvědavě, když pán zmizel a já opustil svojí pozorovatelnu.
„Ňamku! Chcete?“ nastavila mi Pavlínka radostně sáček, který už stihla otevřít.
Viktor mi taky hned nabídl. V jednom sáčku bylo želé v čokoládě a ve druhém bílé oříškové pralinky. Obaly zdobilo tmavomodré logo obchodu, který dobře znám, ačkoli můj příjem mi ho dovoluje navštívit v rozmezí tak tří dnů po výplatě. Neodolal jsem a nabídl si. Kdybys jim koupil radši šišku salámu a bochník chleba, pomyslel jsem si.
„A nevezmete mě na návštěvu?“ zeptal jsem se vesele.
„Ježiš, to nejde, maminka je doma, to nejde!“ koktala Pavlínka rozrušeně a Viktor se postavil, jakoby mi chtěl vlastním tělem zabránit vejít do domu.
No, tak to je asi fakt nevhodné. „V pohodě, tak někdy jindy. A máma o tom ví, že si ten pán půjčuje Týnku?“
„Ne, neví. Jináč by nám sebrala ty prachy,“ vysvětlil mi kluk.
„Aha,“ přitakal jsem, „a v kolik se tak Týnka vrací?“
„Po večerníčku. Vždycky nám říká, jakej byl,“ usmála se Pavlína.
„Tak já taky dorazím. Anebo víte co? Nechcete se mnou někam jít? Pavlí, kde jseš?“
Kam zmizela? Sklopil jsem oči a hned jsem ji našel, čůrala přímo mezi popelnicemi. Stydlivě se na mě usmála, utřela se do trička, (asi aby si neumazala parádní kalhotky, které dostala včera) a hned se začala ptát, kam že půjdeme, a že by hrozně rádi a tak.
„Co někam k vodě?“ navrhl jsem.
„Jo, jdeme!“ vyhrkl Viktor.
„Potřebujete si něco vzít?“
„Ne, plavky stejně nemáme,“ mávla Pavlínka rukou.
Ani jsem se neptal, jestli by to neměli říct doma. Myslím, že už jsem pochopil, že s matkou nekomunikují a tu nezajímá, co její děti dělají, co jedí a podobně.
„Maminka tam asi dneska stejně bude mít návštěváky,“ prohlásila, jako by mi četla myšlenky.
„Jaký návštěváky?“
„To jsou pánové, co mají svůj zvonek. A když zazvoní, tak musíme do kuchyně a nevylejzat. Jednou to Týnka nestihla a máma jí kopla!“ vyložil mi kluk rozhořčeně.
Šel jsem si prohlédnout zvonky. Mezi dvanácti jmenovkami bylo namontované cizorodé růžové tlačítko a u něho se skvěl nápis „Privat Aurora.“ Aha, tak madam je erosenka. Abych ji tam nešel potopit, Auroru jednu...
„Tak snad asi půjdeme, ne?“ vzal jsem děti za ruce a vyrazili jsme na tramvaj.
Musím se doma stavit pro nějaké proprietky, tenhle výlet jsem totiž vůbec neplánoval.
Děcka způsobně seděla na sedadlech a mně se hlavou honila spousta myšlenek. Jestli do celé věci nezapojit úřady, proč si toho tři roky nikdo nevšiml, jak to ty chudinky dělají v zimě a podobně. A co teď asi prožívá chudák Týnka. Ale nebudu předjímat, uvidíme, co nám poví medvěd.
Doma jsem sbalil deky, ručníky a pár dalších potřebností a po dalším přesunu, tentokrát autobusem a po vlastních, jsme konečně dorazili k pískovně. Děti zajásaly, shodily oblečení a rozběhly se do vody. Dno je tu pěkně povlovné, tak se o ně nemusím bát. Rozložil jsem zatím deky, převlékl se do plavek a natáhl se. Pohoda. Asi půl hodiny se děti vrátily, úplně mokré a spokojené.
„Hustý!“ poznamenal na adresu koupele Viktor a Pavlínka horlivě přikyvovala.
„Můžu tě učesat?“ zeptal jsem se jí.
„Fakt?“ zaradovala se.
„Rozhodně,“ pokynul jsem jí, aby se mi posadila do klína, opřel jsem se o strom, vyndal si hřeben a začal opatrně česat jemné, mokré vlásky. Šlo to celkem dobře, a hned holka vypadala docela k světu.
„Tak hotovo, vyskoč,“ zavelel jsem.
„A musím?“ otočila se na mě zklamaně.
„To víš, že ne.“
Vděčně se na mě usmála, trochu se schoulila a položila mi hlavu na prsa.
„Je mi hezky,“ šeptla.
Její bratr vycítil příležitost a lehl si tak, že mi hlavou spočíval na rozhraní nohy a břicha. Pohladil jsem ho po hlavě a on blaženě přivřel oči. Pavlínka zatím ukořistila mojí druhou ruku a položila si ji na stehýnko. Bylo mi moc hezky, ty maličcí ke mně cítili absolutní důvěru a mohli na chvíli vypadnout z toho zběsilého kolotoče špíny a drobných krádeží. Takhle jsme vydrželi skoro hodinu, ale pak už se o slovo hlásil hlad.
„Dáme párek?“ zeptal jsem se.
„Jasná věc!“ zvolali oba.
Odebral jsem se ke stánku a za chvíli jsem přinášel každému tři nohy, dva krajíce chleba a kelímek s limonádou. Sobě jsem k párkům koupil pivo. Těšil jsem se, tady mají moc dobré párečky.
„Tak dobrou chuť,“ popřáli jsme si a já se okamžitě v závodech v jedení párků na čas propadl na poslední pozici, kde jsem se udržel, dokud nebyl poslední drobek chleba sněden a poslední kapka hořčice vylízána.
Pavlínka se blaženě rozvalila na deku, pohladila si bříško a slastně vydechla: „Tohleto je prostě… skoro jak…“ hledala slova, „párečkový nebe!“
Rozesmáli jsme se.
„Ty jseš básník, viď?“ pohladil jsem ji.
Po jídle jsme šli všichni koupat. Někteří lidé po nás koukali trochu divně, přece jen jsou Viktor s Pavlínkou už asi velcí na to, aby běhali nahatí.
Plavat děcka neuměla, a tak jsem je zanechal na mělčině a dal si dvě kolečka. Když jsem znovu zakotvil, šli jsme zpátky na deku. I když už jsem žádné česání neplánoval, byl jsem opět použit jako polštář. Pohodlně jsem se opřel a za chvíli usnul.
Když mě po chvíli probudila nějaká neodbytná moucha a já se rozhlédl kolem, s hrůzou jsem si uvědomil, že obě děti masturbují a tváří se u toho jak v sedmém nebi.
Než stačím zasáhnout, ozval se ječivý ženský hlas: „Co to tady je za prasárnu?“ Před námi stála nějaká bába a mračila se jako čert. „Zavolám na vás policajty!“
Děti se ke mně bojácně přitulily. Rozhodl jsem se přejít do protiútoku.
„A je to snad trestný? Jo, chápu, že se to na veřejnosti nedělá, ale já spal a neviděl to. Tak tady laskavě neřvete!“
„Stejně jste nějakej úchylák! Schválně je necháváte koupat bez plavek!“ chtěla se hádat dál.
„Nechte našeho pana miláčka!“ rozčílila se Pavlínka, „náhodou mě krásně hladil po stehýnku! A závidíte, protože vy plavky mít musíte, aby se vám neroztekly špeky!“
„Ty svině drzá, že ti dám pár facek! A vy jste nějakej ten pedofil, určitě! Já ty policajty zavolám!“
„A ty vás pošlou do prdele, protože vzít děti na plovárnu není trestnej čin, vy chytrá! Abych jednu nestřihnul vám, vy naftalínová baletko!“
„Co si to dovolujete!“ zařvala a hrnula se na mě.
Vyskočil jsem a chystal se krýt. Než se ale bába přiblížila na dosah ruky, najednou zavrávorala a zařvala. Nechápal jsem, co se stalo. Ale stačilo se podívat dolů. Děti nelenily, rozhodly se svého „miláčka“ bránit, a použily k tomu jedinou zbraň, kterou jim příroda dala – zuby. Zahryzly se bábě každé do jedné nohy.
„Nechte toho!“ zvolal jsem a děcka hned poslušně povolila.
Bába se motala a nevěřícně otvírala pusu.
„Tó… takový hyény, tó… policajta na vás…“ blábolila a vyklidila bojiště.
„Padáme!“ zavelel jsem, rychle sbalil deky, na kterých naštěstí ležely všechny naše věci, a úprkem jsme se vzdálili do lesa.
Dopadl jsem na pařez.
„Ty jo, taková metrnice… uf… ta má problémy…“ pokoušel jsem se mluvit a dýchat najednou.
Ale musím pedagogicky zapůsobit, v jistém smyslu měla pravdu.
„Díky za pomoc, lidi, ale v jedný věci měla ta bába pravdu. Chlape, to přece nejde, takhle si honit péro před lidma. A ty taky, Pavlí, dělat si dobře s… s… jak tomu říkáš?“ zeptal jsem se stydlivě.
S žádnou holčičkou jsem o tom dosud nemluvil.
„To je pípa,“ poučila mě.
Rozesmál jsem se. „Proč proboha pípa? Víš, co je to pípa?“
„Né.“
„No to je v hospodě, ty kohoutky, kde se točí pivo. A jak ty jsi na to přišla?“
„No, když Týnka má pipinku a je prťavá, tak já musím mít pípu, když jsem větší,“ vysvětlila mi Pavlínka.
„No, a co budeš mít, až budeš úplně velká?“ dobíral jsem si ji.
„Pekáč. A bobra,“ odpověděla bleskurychle.
„Prosím tě, kdo tě učí takové výrazy?“
„To jsem slyšela od maminky z pokoje.“
„Jo, aha, ale dej si na to bacha, to je dost sprostý.“
„No, a jak tomu mám říkat?“
„Pochva, nebo vagína, tím nic nezkazíš.“
Pavlínka se hluboce zamyslela: „Když si zmáčím vagínu, tak dostanu angínu.
Když si zmáčím pochvu, tak… tak…“ horečně obracela oči v sloup, ale na nebi vhodný rým napsaný nebyl.
Viktor se chechtal. „To nedáš!“ posmíval se jí.
„Ty jo, nedám!“ souhlasila nakvašeně.
„A víte, proč se matce říká matka?“ zeptal se mě Viktor.
Pavlínka vyprskla smíchy.
„Ne,“ nechal jsem se poddat.
„Protože otec má šrouba!“ rozchechtal se.
„Jseš pěknej sprosťák, kdo tě to učí?“
„To mam ze školy,“ mávl rukou.
„Ale proč by to nemohla bejt pípa?“ nechtěla se Pavlínka vzdát své individuality.
„A proč jo?“
„Protože z pípy teče pívo. A já taky můžu čepovat!“
Popadla kelímek, sedla si na bobek a pustila se do toho. Spíš než jako výčep to znělo jako řezání vodním paprskem, kelímek úplně drnčel.
„Ty vole, ségra, ty jedeš…“ vydechl Viktor.
Jenže kelímek se ukázal být malým a brzy přetekl.
„Přelils, Jiříku,“ promluvil jsem hrozivým hlasem a zakoulel očima, „propadneš hrdlem!“
A s těmi slovy jsem se jí vrhl na krk a začal ji lechtat. Sotva stihla postavit kelímek na zem. Narazil jsem ale na tvrdou obranu. Lechtala statečně a za chvíli mi seděla na břiše.
„A mam tě jako rukojmíka!“ zasmála se.
„A jako to?“ pokračoval jsem v lechtání.
„Protože mám eště v sudu!“ zatvářila se jako anděl pomsty.
„To neuděláš.“
„O co?“
„Prostě neuděláš,“ pronesl jsem neoblomně a vzápětí si uvědomil, že jsem neměl pravdu, když jsem ucítil na břiše mokré teplo. „Co blbneš!“
„To abyste mi věřil!“ odsekla vesele.
„Ty jseš čunče,“ sundal jsem ji dolů a otřel si ručníkem mokré břicho.
„Promiňte, vám to vadí?“ zatvářila se zkroušeně.
„No, vlastně se až tak nic nestalo, ale už bych to nedělal, na tvým místě.“
„Jo, jedovatý to není,“ souhlasila honem, „protože to vím. Jednou jsme si dělali čaj. Ten najdeš na tácech u bufáčů. Ale musíš těch pytlíků mít dost. A pani Kafková nám dala horkou vodu. To bylo předtím, něž Viki přišel na to, jak pustit plyn, když ho máma zavře. No, ale když byl čaj hotovej a čekali jsme, až zchladne, Týnka neměla plíny, doma je přes den nenosí, a myslela, že je to její hrnec…“
„No, a co jste s tím udělali?“ zeptal jsem se, jat neblahým tušením.
„No co by, vona moc nečůrá, protože čůrá furt. A dali jsme tam cukr a šlo to normálně pít. Přece nevylejeme hrnec čaje?“ podíval se na mě Viktor s výrazem, že by si takovou alternativu nikdy nepřipustil. „Přece to vemte logicky,“ zvedl prst, „Týnka je hrozně hezká a maličká. A já si myslím, že její čůránky prostě NEMŮŽOU chutnat hnusně.“
„A já nejsem hezká?“ naježila se Pavlínka.
Podíval jsem se na ní. Pravidelná oblá tvář, ani protáhlá, ani kulatá, velké, blankytně modré oči, poměrně tmavé řasy, bezvadná světlá pleť (zrovna nebyla upatlaná), rovný nos a líbezně tvarované rty. A vlasy barvy slunce. Zde přede mnou zářila skutečná krása. Krása, která dostala ještě korunu v podobě širokého úsměvu, když jsem ji pohladil po tváři a řekl:
„Ty jseš hrozně moc krásná, možná jsem tak krásnou holčičku ještě nikdy neviděl.“
A řekl jsem to docela po pravdě. Právě ty zmíněné tmavé řasy dodávaly jejímu pohledu půvabnou hloubku.
„Já bych chtěla,“ zajíkla se, „abyste mě ještě poňuchmal, protože pak si jakože užiju jak o mě krásně mluvíte.“
Jen jsem přikývl a pořádně ji objal. Za moment jsme se oblékli, Pavlínka svoje černé tričko a tepláky ustřižené v půlce stehen, Viktor pak tílko neurčité barvy a ohrnuté džínsy. Pavlínka ještě zvedla plný kelímek a tvářila se zamyšleně.
„Nad čím dumáš?“ zeptal jsem se.
„Jak to teda chutná bez čaje,“ odpověděla a čichala k tekutině.
„Ty to chceš ochutnat?“ divil jsem se.
„Já nevim, já se bojim, že to bude hnusný,“ byla na rozpacích.
„A vy byste se toho napil?“ zašklebil se kluk.
„Přiznám se, že nevím,“ odpověděl jsem a vzpomněl si svou zálibu v překonávání hranic a sebeovládání.
Viktor to vycítil, asi se mi naboural do mozku, pirát jeden.
„To nedáte,“ zašklebil se.
Míra mé vyhecovanosti stoupla.
„A možná jo!“ škádlil jsem ho.
„O co!?“ vyskočila Pavlína.
„Když to nevypiju, zvu vás na večeři do restaurace. Do opravdový restaurace.“
Děti vykulily oči. Restaurací si, počítám, v životě užily asi tolik jako mateřské lásky.
„A když to vypijete, tak vám budeme celý prázdniny mýt podlahu, zametat a vynášet odpadky!“ zahlaholil furiantsky Viktor.
„To je výzva,“ poskočilo moje srdce starého mládence radostí.
Přiložil jsem pohárek k ústům a zavřel oči. A nebylo to nakonec tak hrozné, bylo to sladké a chutnalo to jako hodně podprůměrná, zvětralá limonáda. Sladké? Pak je ale něco špatně, měl jsem pocit. Ukázal jsem jim prázdný kelímek.
„Jo!“ zvedl Viktor pěst do výšky a vyskočil radostí.
Pavlínka předvedla vítězný taneček.
„To máte takovou radost, že jste prohráli?“ chtěl jsem se zeptat, ale vtom mi to došlo.
Bídák Viktor! To, že budou konat zmíněné práce, znamená, že budou muset bydlet u mě, hajzlíci. Najednou jsem si uvědomil, že jsem se na prázdniny, které začínají za osm dní, začal těšit. Postarám se o to, kdybych si měl hnáty zpřerážet, aby ta děcka prožila krásné prázdniny.
Podal jsem Viktorovi ruku. „Vyhrál jsem, kámo. Za týden nástup na práce. A pěkně vás proženu.“
„A fakt můžeme?“ sklopil bývalý furiant hlavu.
„Jasně,“ usmál jsem se na něj a on se přitulil.
Sbalil jsem naše věci a vydali jsme se zpátky do centra pěšky. Cesta vedla mezi poli, starými alejemi a kolem dalších rybníků. Držel jsem každé děcko za jednu ruku a bylo mi fajn. Když jsme míjeli poslední rybník před městem, děti jsem na to upozornil a obě rády využily možnosti se vykoupat. Naštěstí tam nikdo nebyl.

Týnka utěšitelka
Když jsme došli do Vysočína, bylo skoro sedm hodin.
„Nejvyšší čas,“ poznamenal Viktor a já se šel schovat.
Děti se usadily na popelnice. Za chvíli se pán objevil a tentokrát vedl Týnku za ruku. Předal Pavlínce tři bankovky a zase se vypařil. Asi za rohem nasedl do auta, podle zvuku.
„Ahoj Týnko.“
„Ťau.“
„Jakpak ses měla?“
„Bezva!“
„A copak jste dělali?“
„Já si hjála, pohádka byla a papala jsem doltík.“
„A půjčíš mi na chvíli méďu?“
„Ne!“
„Já ti ho zase vrátím. Jen se ho potřebuju na něco zeptat.“
„Vlátíš méďu?“
„To víš, že ano.“
Konečně mi špiona předala. Odešel jsem za roh, a ještě jsem slyšel, jak se děcka dohadují, že si za peníze koupí meloun. Jasně, s melounem pod tričkem se z krámu prchá dost blbě. Vyoperoval jsem medvídkovi kameru, ukryl ji v kapse a vrátil se zpátky.
„Tak, tady máš méďu, říkal, že jseš moc hodná holčička,“ plácl jsem první blbost, která mě napadla.
Týnka se rozzářila. Rozloučil jsem se s dětmi a spěchal domů. Tam jsem zapnul počítač, stáhl data z karty a pustil přehrávač. Otevřel jsem si k tomu lahev vodky, asi neuvidím nic pěkného.
Poté, co jsem přeskočil úvodní pasáž zapínání kamery a předávání medvěda, bylo vidět, že došli k autu. Byl to starý, vzorně udržovaný mercedes tmavě vínové barvy. Nádherný veteránek, až jsem mlaskl. Týnka byla usazena za zadní sedadlo a bylo vidět, že muž s vozem odjel kamsi na Staré Město. Zastavil před vysokým secesním domem. Když se na to podívám ještě jednou a pečlivěji, poznám dokonce, kde to přesně je, pomyslil jsem si. Vyjeli výtahem asi tak do druhého patra a prošli do bytu. Tam pán Týnku hned odvedl do koupelny. Holčičce se podařilo medvěda posadit asi na koš s prádlem, takže celkem dobře zabíral místnost. Týnka byla svlečena a tentokrát měla plenky z dlouhého pruhu plátna – asi ručník ukradený z nějakých veřejných záchodků.
Mezitím byla napuštěná vana a pán holčičku pečlivě vykoupal a umyl jí vlásky. „Jezte jen umyté ovoce“, napadl mě pitomý příměr. Avšak spíš než jako při mytí ovoce si ten chlapík počínal jako restaurátor při opravě nějaké velice křehké a vzácné sochy. Na závěr dostala malá slečna dokonce natáčky a hlava jí byla jemně vyfénována. Snášela to naprosto v klidu, dokonce se zdálo, že si to užívá, aby taky ne. Potom dostala natahovací plenkové kalhotky a byla odvedena do pokoje velice vkusně zařízeného starožitným nábytkem. Svým vkusem a pečlivostí mi ten chlap začínal být sympatický. No, ale uvidíme. V pokoji to vypadalo, jako když si děvčátko hraje s panenkou, s jakou radostnou dychtivostí ten člověk Týnku oblékal do trochu archaických šatiček z tmavě modré látky a s krajkovou spodničkou. Těch krajek a volánků tam vůbec byla přehršel. Ale medvěd koukal dost nahoru, a tak jsem viděl hlavně to, co dělá pán. Ještě bylo vidět, jak nese černé punčochy a střevíčky. Když bylo hotovo, vzal Týnku do náruče a postavili se před zrcadlo. Tentokrát nevypadala jako panenka ze smetí, ale jako z nejlepšího obchodu v centru.
Poté Týnka zase popadla medvídka a šli zase jinam. Byl to dětský pokoj zařízený světlým nábytkem, ale stálo tam navíc velké křeslo. Teď medvěda posadila na zem, takže „viděl“ dobře. Chlapík odešel a vrátil se v domácích kalhotách a v županu. Pohodlně se usadil do křesla. Jakoby to byl signál, dívenka se okamžitě odebrala do kouta, kde byla bedna plná hraček. Vytáhla si nějaké a začala si normálně hrát. Pán jen seděl, nohu přes nohu, a díval se, ale vypadal trochu smutně.
Po hodině, kdy se nedělo nic nového, kromě toho, že občas vstal a nechal si něco ukázat zblízka či se sám zapojil do hry, to začala být pěkná nuda. Zmenšil jsem video do okna, otevřel si prohlížeč a surfoval. Na video jsem jen chvílemi mrkl, jako znuděný vrátný. Když uplynuly tři úmorné hodiny, odvedl hostitel Týnku ke stolu, kde jí naservíroval obrané kuřecí maso a hranolky. Pěkně to do ní padalo. Blahořečil jsem její chytrosti, jak důsledně medvěda tahala sebou.
Po obědě dostala místo šatů košilku a byla uložena do postýlky. Pán zatáhl závěsy a kamera se přepnula do nočního režimu. Tohle byla ještě větší nuda. Zapnul jsem rychlé přehrávání a zjistil, že Týnka spala skoro čtyři hodinky, a její komorník tam jen jednou krátce nakoukl.
Když se vzbudila, přebalil ji a převlékl, a šli se dívat na televizi. Neviděl jsem, co tam běží, ale Týnce se to evidentně líbilo. Pořád na něco ukazovala a komentovala to. Seděla pánovi na klíně a ten výborně předstíral zájem a smál se či jinak reagoval společně s ní. Potom ještě dostala kus nějakého dortu, pročež se pořádně upatlala. A tím to skončilo. Po večeři dostala zase svoje šílené oblečení a odjeli zpátky do reality.
Nechápal jsem přesně, o co tady jde, ale tušil jsem, že klíč leží v dětském pokoji. Znovu jsem se tam podíval. Všechen ten nábytek byl dětský, ale starožitný. A ty hračky - panny, medvídci, kostková stavebnice… byly sice krásné, ale taky stařičké.
Vysvětlení jsem nalezl až v momentě, když odcházeli do jídelny, když Týnka sebrala medvěda ze země a v záběru objevila zeď nad postelí do větší výšky. Visela tam fotografie. Zastavil jsem video a odkrokoval snímek po snímku přesně tam. Byl to jen zlomek vteřiny. Udělal jsem screenshot, otevřel ho ve Photoshopu a kapku zvětšil. Skoro bych si myslel, že na té fotografii je sama Týnka, avšak tohle děvčátko mělo baculatější tvář. Oblečené bylo v prakticky stejných šatech a mělo stejný účes s velkými vlnami a mašlí. Přes roh fotografie se táhl černý proužek. Poslední dílek mozaiky zapadl. Pochopil jsem tu láskyplnou péči i ten posmutnělý výraz. Byl to evidentně bohatý člověk a dvakrát do měsíce si kupoval prchavou vzpomínku na nějakou dávnou dívenku, kterou asi tragicky ztratil. Chtěl jsem video smazat, ale pak jsem se rozhodl, že si ho nechám. Kdyby toho člověka chtěl někdo z něčeho obvinit, budu mít dobrý důkaz v jeho prospěch. A pomůžu mu.

Hostina a sexuální dusno
Tak za týden tu budeme mít hosty… neplánoval jsem, že je příští týden navštívím, a zbytek dne jsem strávil couráním po bytě a kontrolou, zda budu mít dost hrníčků, ručníků a podobně.
Ale člověk míní a Pavlínka mění. Asi za tři dny u mě odpoledne někdo zazvonil. Byla to ona.
„Dobrý den,“ usmívala se.
Měla na sobě červenou vestu, jakou nosí pracovníci supermarketu v Milleniu. Z ní dívka moudře odpárala logo firmy a to veliké na zádech překryla našitým kusem nějaké žluté látky. Vesta jí posloužila jako minišaty, byvše převázaná nějakým černým popruhem. K tomu si vzala černé podkolenky. Napadlo mě, že až budou u mě, určitě jí podobné šaty koupím, ta červená jí sluší. To bude peněz, ale kde je vzít?
„Ahoj, copak chceš?“ zeptal jsem se jí.
„Dobrý den,“ opakovala, „maminka je někde v tahu a tak bysme vás rádi pozvali na oběd, když jste na nás tak hodnej,“ líbezně se usmála.
„Ty jo,“ zaradoval jsem se, „počkej, hned jsem dole.“
Rychle jsem se oblékl, sbalil nějaké věci, dokonce jsem si vzal sako a sešel dolů. Tam jsem si všiml, že Pavlínčiny punčochy jsou poněkud plandavé a má je, místo aby držely na gumičku, převázané provázkem. Muselo to být dost nepříjemné, ale paráda je paráda.
Když jsme dojeli na místo, konečně jsem stál před tím děsivým bytem. Děsivým tak, jak si ho vymalovala moje fantazie. Z docela uklizené předsíně (přísně vzato v ní nebylo nic) vedly troje zavřené dveře. Ty vlevo byly označené neumělým ozdobným nápisem, že je zde zmíněné erotické pracoviště, ty proti vchodu měly sklo přelepené zevnitř asi papírem a do těch posledních mě Pavlínka uvedla.
Udeřil mě do nosu zápach pavilonu malých šelem v zoo. Byla to kuchyň asi čtyři krát čtyři metry a mohla být kdysi docela pěkná. Rohový stůl, dlažba na podlaze, velké okno. Jenže to by to tu nesměla tři roky mít v režii tři malá děcka. Stůl byl překrytý špinavými dekami, které z prostoru pod ním dělaly stan. Jiný nábytek v místnosti nebyl, kromě kuchyňské linky s úžasně špinavým sporákem a čtyř židlí. Přes místnost ke klice na okně vedla šňůra, kde se sušilo rámcově vyprané prádlo. Kolem místnosti byly hromádky věcí, oblečení, sešity, dvě reklamní tašky plné učebnic a všelijaké harampádí. Celek doplňoval poloplný nočník a několik kbelíků různého určení. Překvapilo mě, že pracovní deska linky je čistá a prázdná.
Na kamnech stál hrnec a pánev. Ta byla přikrytá novinami, asi abych byl překvapen do poslední chvíle. Na stole stály čtyři nepříliš čisté, otlučené talíře a velký kelímek z fastfoodu s dlouhou kopretinou. Na stole seděla Týnka a široce se na mě usmívala. Byla nahatá. Viktor měl trenýrky a přehraboval se ve věcech.
„Tak se posaďte,“ pokynula mi hostitelka s úsměvem.
„Můžu si ještě odskočit?“ zeptal jsem se.
Pavlínka znejistěla. „Maminka má záchod zamčenej.“
„A kam mám jít?“
„Musíte do nočníku, promiňte,“ pípla.
„Co se dá dělat…“ podal jsem si hrnec a otočil se.
„A ruce si můžu umýt kde?“
„V zeleným,“ ukázala na kbelík s bělavou tekutinou.
„Dík. A na co jsou ty ostatní?“
„Zelenej je na ruce, v červeným koupeme Týnici, bílej je na pití, v tom žlutým mejeme nádobí a ten plechovej, tam slejváme nočník.“
„A kde berete vodu?“
„Na začátku Myšárny je u garáží kohoutek a ten teče! No, ale v zimě nosíme vodu v petkách z Milénia, nebo ze školy,“ vysvětlil mi Viktor.
„Tak pojďte jíst,“ pokynula mi Pavlínka a už nesla na stůl kastrol. Sběračkou dala každému porci hrudkovité, mazlavé hmoty. K tomu přistál na stole kapesník, ve kterém bylo zabaleno několik pytlíčků s kečupem a majonézou. Seděli jsme normálně na židlích, ale Týnka trůnila přímo na stole a talíř měla mezi nohama.
„To si na to dejte a dobrou chuť,“ věnovala mi Pavlínka svůj nejzářivější úsměv a všichni se pustili do jídla.
Opatrně jsem ochutnal. Byly to jakési rozvařené a připálené noky, vzniklé asi nasypáním mouky do vody. Hnus. Statečně jsem pojídal, protože jsem viděl, že si děti pochutnávají jako na sváteční pečínce.
„Tohleto jsem vymyslela sama,“ chlubila se Pavlínka, „ale musí se to dlouho vařit. Když jsem to vymyslela, vařila jsem to jenom málo. A pak jsme všichni strašně kakali. Normálně jsme museli jít spát za garážema, protože máme jenom nočník a kýbl a ten třetí by se musel pokakat do kalhotek. Ale teď to vařím dlouho, a tak se nepokakáme. A je to takový jako pečený a to je dobrý,“ dokončila spokojeně.
Tomu se říká připálený, holka, chtělo se mi dodat, ale proč jí kazit radost. V kelímku-váze na stole byla zvětralá cola, kterou jsme pili všichni dohromady. Ať žije multifunkčnost. Když bylo snědeno, přišla na stůl pánev.
„Ňamka!“ zajásala Týnka.
Viktor slavnostně odkryl noviny. Na pánvi si v černém omastku hovělo osm špízů, tvořených špičkami od rohlíků a kousky jablek. Pavlínka rychle servírovala.
„Tohleto,“ vysvětlil kluk, „to si děláme, když má někdo narozky. Anebo pro návštěvu, jako jste vy,“ usmál se, „a ty špičky mi dává paní, co na nádraží dělá párky v rohlíku, víte?“
„Díky moc,“ jsem doopravdy poctěn.
Nakonec to nebylo až tak špatné. Špízy byly obalené v cukru a ten zkaramelizoval. Děti horečně ohlodávaly špejle.
„A kde bereš špejle?“ zeptal jsem se.
„To jsou z těch praporků, co se dávají v Miléniu děckám. Lidi to zahodí, papír se utrhne a máte špejli.“
O tebe bych se na pustém ostrově nebál, pomyslel jsem si. Ještě chvíli jsme seděli a povídali si.
„No, já půjdu, mládeži,“ měl jsem se k odchodu, „budete tady ještě čtyři dny. Tak tady máte nějakej příspěvek na stravu,“ a vyndal jsem z tašky dvě konzervy, v jedné jsou boloňské špagety, v druhé fazole s párkem, našel se i kus Vysočiny, půlka chleba a dvoje oplatky. A lahev zeleného čaje.
„Moc díky!“ vrhli se ke mně a objímali mě, Viktor s Pavlínkou kolem pasu a Týnka se rozběhla přímo přes stůl a dala mi pusu.
Potom ale věci roztřídili na dvě hromádky. Respektive, na jedné byl chleba a druhé všechno ostatní. To ostatní pak začali ukrývat na nejrůznější místa.
„Co děláte?“
„Aby to máma třeba nenašla,“ utrousil Viktor, „a nesežrala nám to.“
„To ona dělá?“
„Jasně, co se dá sežrat hned, sežere. Ale třeba mouku nám nechává.“
Přemýšlel jsem, zda jsem byl v životě na někoho víc nasraný. Co to musí být za ženskou? Ale začal se mi v hlavě rodit nápad.
Rozloučil jsem se s dětmi a vyrazil za kamarádem. S ním a s jeho bráchou se znám už dost dlouho a ti kluci jsou pro každou opičárnu. Byl jsem uveden do jejich pokoje, otevřel jsem jim svoje srdce a zahájili jsme válečnou poradu, ze které vyplynulo to nejdůležitější, že jeden jejich spolehlivý kamarád má armyshop, kde má všechno potřebné. Oni zase mají dodávku. Krátce po půlnoci byl plán upečen a já se takřka v euforické náladě vydal domů, kde jsem pro jistotu povečeřel živočišné uhlí.

Druhá den jsem zazvonil na zvonek „Privat Aurora“.
„Dobrý den, nevadí, že nejsem objednán?“
„Ale nevadí, drahoušku, pojď dál,“ zavrkal ženský hlas a já se vydal po schodech nahoru. Vešel jsem do známé předsíně a nenápadně mrkl na dveře do kuchyně. Byly zavřené a ozýval se odtamtud šramot.
„Tak pojď,“ pootevřely se dveře vlevo a já vešel.
Takový kontrast jsem nečekal. Místo očekávaného pelechu poslední děvky se přede mnou otevřel úzkostlivě naklizený pokoj s krajkovými záclonami a červenými závěsy na oknech. Větší část místnosti zabírala postel ve tvaru srdce. Jinak tam stálo křeslo, skříň a pár bílých skříněk.
Na posteli už spočívala snad dvěstěkilová dáma kolem čtyřiceti. Měla kratší blond účes, na sobě asi tak kilo kosmetiky a hromadu šperků. Její vnady špatně skrýval růžový župan lemovaný bílou kožešinkou a na nohou měla černé punčochy. Vzhledem k její špekatosti vedly podvazky v podstatě „nikam“, končily totiž náhle mezi dvěma faldy.
„Tak co by sis přál, kocourku?“ předla a hladila se po noze.
Měl jsem na sobě svůj nejlepší oblek a snažil se nevypadnout z role gentlemana, byť ta dáma naprosto nebyla můj typ.
„Představoval bych si ruční práci, madam.“
„Ale samozřejmě, a co sexíček, kouřeníčko, análek, nic? Já dělám úplně, ale úplně všechno…“ vrněla dál.
„Pouze ručně, prosím.“
Ještě abych něco chytil, krávo. Ale vzhledem k její korpulentnosti bych nepředpokládal, že by byla HIV pozitivní. Sundala mi kalhoty a pustila se do toho. Nedalo se jí upřít, že byla šikovná. Spokojeně jsem zavřel oči a myslel na svou bejvalku Věru, která to, přísně vzato, uměla ještě lépe.
„Tak, už ses nám vystříkal, a mě na punčošku, zlobivej chlapec,“ laškovně mi pohrozila, když to skončilo.
„Výborně, madam,“ nasadil jsem co nejspokojenější masku, „určitě vás brzy znovu vyhledám. A zeptám se, vy jste říkala, že děláte všechno. Máte, řekněme, i externí pracovnice?“
„Ale samozřejmě, chtěl bys to ve třech?“
Neser mě s tím tykáním!
„Ne tak úplně, spíš bych měl představu velice mladé dívky,“ zvedl jsem na ni obočí.
„A jak mladé?“ zeptala se věcně.
„Pod zákonem. To asi nepůjde, že ano?“ zatvářil jsem se lehce zklamaně.
„Ale samozřejmě, že by to šlo. Ale buď konkrétnější, brouku.“
„Tak osm let?“
Sežere to?
„To by zrovna šlo,“ dělala, že listuje v diáři, „máš konkrétnější představu?“
„Štíhlé osmileté děvčátko, se kterým bych si dělal, co bych chtěl,“ odpověděl jsem.
„Zajisté, zajisté, cokoliv,“ usmála se.
„A nevadilo by, kdyby se jí u toho jaksi něco stalo?“
„Ty jseš ale kruťas,“ zase mi pohrozila, „jistěže by to nevadilo.“
„Ani kdyby jaksi přišla ke skončení?“ nechtělo se mi něco tak odporného ani vyslovit.
Zdálo se mi, že se maličko zarazila. „Ale kdepak, kdepak. Pojďme se ale pobavit o penízcích.“
„Padesát tisíc,“ oznámil jsem.
„Nedělej si legraci, brouku, padesát tisíc korun, mluvíme o nadstandardních službách,“ zamračila se, ale pořád laškovně.
„Ale já nemluvím o korunách,“ poznamenal jsem.
„A o čem?“ vzplála v jejím zraku žádost.
Vo rublech, ty píčo!
„O eurech.“
„Pak to nebude problém.“
„Zítra touhle dobou?“
„Samozřejmě.“
„Doufám, že se potom postaráte o úklid.“
„Jistě, o to se nebojte.“
„A kdybych chtěl přijít v brzké době znovu, bude, řekněme, materiál?“
„No, takhle narychlo, bych tu měla čtyřletou, ale ta je jak panenka,“ vychvalovala svou nabídku.
„Uvidím, a přijdu zítra,“ odtušil jsem.
Plácli jsme si a já odešel. Podařilo se mi doběhnout na okraj Myšárny, kde jsem se pořádně pozvracel. Tohle je moc. Co kdyby tam přišel někdo takový doopravdy? Bylo mi hrozně, protože jsem dobře věděl, kdo ta moje zítřejší „partnerka“ bude.

Druhý den odpoledne vjela do uličky dodávka a bez motoru dojela setrvačností před dům.
Vystoupil jsem.
„Chlapi, tak podle dohody.“
„Jasně,“ zašklebil se na mě Jarda.
A znovu jsem stál před bytem hrůzy. Madam mi přišla otevřít, tentokrát narvaná v černém kostýmku s minisukní, síťovaných punčochách a bílé halence s mohutným žabó. Na nohách měla lodičky s jehlovými podpatky, pod kterými se linoleum chovalo jako papír v děrovačce. Z kuchyně bylo slyšet kňourání.
„Už na vás čekám,“ usmála se.
V pokoji jsem strnul. Nedovedl jsem si představit, že obraz bude tak děsivý. Na posteli ležela Pavlínka, byla namalovaná a fňukala. Na sobě měla červenou krajkovou košilku a černé punčochy, které jí byly velké. Podívala se na mě a v očích měla děs smíšený s nadějí.
Vedle postele stál servírovací stolek, na kterém byla různá pouta, nože, sekáček, jehly a další materiál. A láhev šampaňského.
„To je pozornost podniku,“ ukázala madam na láhev.
„Och, díky,“ usmál jsem se a podíval na hodinky.
Deset minut právě uplynulo.
Dveře se rozletěly a dovnitř vpadnou dvě postavy v černých kombinézách a přilbách, s pistolemi v rukou. Pavlínka vyjekne.
„Policie, lehnout na zem, ruce za hlavu!“ zařve Jarda a míří na ženskou pistolí.
Dáma pracně ulehne a já rychle přikleknu k Pavlínce.
„Neboj, Pavlí, tohle byla jenom finta, už jsi v bezpečí, neboj,“ konejším ji.
„Vy jste tady? To je dobře. Maminka mi říkala, že přijde pán a že budu zase muset vydržet všechno, co bude dělat. A že mi pak koupí čokoládu.“
Tu by ti musela dát leda na hrob, kráva…
„Už nepřijde, neboj. A teď si běž sbalit věci, a brácha ať se taky sbalí, ano?“
„Jasně!“ konečně se trochu usmála.
Kluci mezitím svázali „mamince“ ruce a vyrazili dveře u kuchyně. Letěl jsem tam děcka uklidnit. Týnka byla zalezlá až v koutě a teprve po chvíli jsme ji společně vylákali ven.
„Sbalte si jenom hračky a knížky, ostatní tu nechte,“ požádal jsem je a šli jsme se podívat do posledního pokoje.
Zámek povolí a můj žaludek taky. V místnosti stojí pouze skříň a postel. Okno je otevřené a všechno je pokryté prachem. V lůžku, zahnědlém stářím a špínou, leží vysušená mumie. Krve by se ve mně nedořezal.
„Hlavně tam nepouštějte děcka,“ šeptnu a jdu zpátky do jejího pokoje.
„Co to znamená?“ sklonil jsem se k ženské.
Neodpověděla a tak jsem pokynul klukům, aby ji odvedli do auta. S pytlem na hlavě, aby neviděla, že není policejní. Já jsem zatím přehrabal její věci a k mé radosti jsem v jedné zásuvce našel pořádnou porci bankovek v různých měnách. Za to si s dětmi uděláme grandiózní prázdniny. Šel jsem se kouknout na děti. Těch svých pár švestek měly sbalených hned a odešli jsme taky do auta.
„Kde je maminka?“ ptala se Pavlínka.
„Tu jsme vyhnali, víš? Už vám nebude škodit.“
Nemusí vědět, že matinka pojede sice s námi, ale v kufru.
„To je dobře. To je dobře, že už nepřijde ten pán, co ubližoval Týnce,“ poznamenala jakoby pro sebe. Panebože.
„Doma si o tom promluvíme, jestli chceš,“ navrhl jsem jí a ona přikývla.
Vydali jsme se na cestu ke mně. Kluci trochu kličkovali, aby mě pak nemohla najít.
Vyložili jsme děti a já je zavedl do bytu.
„Počkejte na mě, budu tak za hodinku zpátky.“
Pustil jsem jim televizi, seběhl zpátky do auta a odjeli jsme. Naše cesta vedla na východ, do rozlehlých lesů těsně za městem. Zajeli jsme na rozježděnou cestu. Asi po deseti kilometrech jsme zastavili a vykutáleli náš vykutálený náklad ven.
„Jsme na místě, madam.“
„Přece mě tu nenecháte!“ zařvala, když jsme jí sundali pásku z pusy.
„Ale necháme. A když nám povíš, proč jsi měla v pokoji tu mumii, tak ti i rozvážeme nohy.“
„Když chcípnul,“ rozhovořila se, „tak by mi sebrali prachy, co jsem na něj dostávala, když nemohl chodit.“
„Aha. A když ses o ty děcka nestarala, proč ses jich nezbavila?“
„Na ty jsem taky dostávala prachy. Jinak byly k ničemu, pokud někdo neměl zájem.“
„Ty svině, ty zasraná děvko! Dejte mi někdo bouchačku!“ přestával jsem se ovládat a kluci mě nenápadně přidržovali, „buď ráda, že to přežiješ. A pak se jdi kurvit, kam chceš,“ uzavřel jsem to. Chtělo to hodně sebeovládání.
„Ale já vás udám!“ začala zase vyhrožovat.
„A co když k tomu řekneme svoje i my? Já mám totiž včerejšek natočenej. A od dětí vím všechno. A o tom bys na policii asi mluvit nechtěla, ne?“ ušklíbl jsem se.
Zmlkla - věděla, že prohrála. Ještě jsem jí podle okamžité inspirace vpravil do pusy koňskou dávku Gutalaxu, co jsem našel v jejím pokoji, rozvázali jsme jí nohy, postavili ji a odjeli. V noci stejně nikam daleko nedojde. Cestou jsme se bavili představou, jak si to bude vyšlapovat po lese s rukama za zády, v minisukni, jehlových podpatcích a s plnými kalhotkami.

V bezpečí
Doma jsem našel děti spící na pohovce před zapnutou televizí. Jenom jsem je přikryl dekou a šel jsem taky spát.
Druhý den ráno nastala veliká hygiena. Všechny jsem je zahnal do vany a umyl jim vlasy.
U snídaně, kterou pojídali jako svátost, jsem se Viktora zeptal: „Hele, dovedl by ses nabořit do sítě nějakýho úřadu?“
Rozsvítily se mu oči. „Jasně, ale někdo musí se mnou. Mam takovej program co dělá ty infiltrace, ale to nestihnu sám uhlídat, protože musím současně dělat něco jinýho.“
„A kdo by ti pomohl?“
„Pavlína to umí, ale potřebujem dva compy.“
„To není problém, jedno je teda noťas.“
„Neva.“
„Tak fajn, večer se na to mrknem. No a pojedete do školy, ne? Dneska je přece vysvědčení.“
„No jo!“ plácla se Pavlínka do hlavy, oba vyskočili od stolu a začali se oblékat do svých hadrů.
„V tomhle snad do školy nepůjdete, ne? A odkud to oblečení vlastně máte?“
„Z těch beden na sběr pro charitu.“
„Tak to ne. Od kolika dneska máte?“
„Já od devíti,“ řekl Viktor.
„A já od jedenácti.“
„Tak to ještě něco koupíme,“ vstal jsem od stolu a šel si pro metr.
Pečlivě jsem děcka změřil a šel koupit to nejnutnější. Příště půjdeme spolu, ať si děti vyberou, co se jim líbí. Po návratu bylo oblečení schváleno a úspěch měly i červené sponky do vlasů. Oblékl jsem Týnku do nových růžových šatiček a dostala i ponožky a sandálky. Druzí dva se samozřejmě oblékli sami, Viktor do černého trička a khaki plátěných kalhot a Pavlínka do tmavomodrých, žlutě květovaných šatů. Moc jim to všem slušelo. Děti odjely do školy a já s Týnkou vyrazil na další nákupy. Neušlo mi, že se chovala jako zvířátko a bojácně se rozhlížela. Když jsem se chystal k placení, Týnka mě naléhavě zatahala za rukáv.
„A teď utikej.“
„Proč, prosím tě?“
„Z kjámu se utiká s papáním. Já bečím a ségja a blácha utiká. Anebo se pelou a utikám já.“
„A dělá se to i jinak?“ začalo mě to zajímat.
„Jo, daj mi jídjo do gatěk a do tjička. A taky Viki hází jíjo Páje.“
Vzpomněl jsem si na francouzskou komedii Velký bazar, kde parta komiků dělala přesně to samé. Ale tohle taková sranda nebyla.
Doma jsem umístil veliké kuře do trouby a jal se škrábat brambory. Týnka testovala nové hračky.
Když se Viktor s Pavlínkou vrátili ze školy, vesele mi líčili, že viděli maminku.
„Asi jí někdo hustě potrestal, protože šla, měla ulomený podpatky a byla strašně podělaná. A tvářila se strašně naštvaně!“ vyprávěl mi radostně Viktor.
„A ty bys na jejím místě nebyl?“ uchechtl jsem se.
„To je jako v tý pohádce, že když je někdo zlej, tak ho to potrestá, že jo?“ ubezpečovala se Pavlínka.
„To víš, že jo. A teď mi ukažte vysvědčení,“ pokynul jsem nedočkavě.
Přelétl jsem očima záhlaví. Viktor Procházka. Narozen 19. dubna 2002. Známky - kromě dvojky z tělocviku čisté skóre. Pavlína Procházková. Narozena 28. srpna 2003. Známky stejné jako její bratr.
„Ten tělák máme dvojku proto, že nemáme v čem cvičit,“ sklopil Viktor stydlivě oči.
„Teda děcka,“ vzal jsem je kolem ramen, „máte můj obdiv. Takovéhle vysvědčení jsem já nikdy neměl, a to se o mě tatínek s maminkou starali. Rád bych vám za to udělal nějakou radost. Co byste chtěli?“
„Nám stačí, že jsme u vás,“ nalepila se holka na mě a hladila mě po břiše.
„Ale ne, fakt bych vám chtěl něco koupit,“ protestuji.
„Tak teda… já bych chtěla silonky,“ zasnila se nakonec Pavlínka, „ty jsem nikdy neměla, ty v chariťákách nejsou.“
„A já bych chtěl přenosnej harddisk,“ zamířil Viktor trochu výš.
„Máte to mít, po obědě to půjdeme koupit. Ale teď ke stolu.“
Větší děcka se nedočkavě posadila na židle, Týnka na stůl a já přinesl pekáč. Kuře se povedlo, mělo zlatou, křupavou kůrčičku a hodně masa.
„Jéééé!“ zařvali moji spolustolovníci.
Každý dostal bohatýrskou porci. No, ale jedli jako divoši, spíš než jako bohatýři. Nůž nepotřebovali vůbec a vidličku používali jako lžíci.
Vstal jsem od stolu a Pavlínka sklidila talíře.
„Tak jaký to bylo?“ zeptal jsem se formálně a usedl na pohovku. Rázem jsem se ocitl pod líbající lavinou.
„To bylo tak úžasný, moc děkujeme!!!“ ječeli jeden přes druhého.
Objal jsem děcka a svalil se dozadu. Viktor mě hladil, Pavlínka mě líbala a Týnka se mě pokoušela uškrtit. Bylo mi krásně.
Po jídle se Pavlínka vrhla na mytí nádobí, Viktor zametl, a vydali jsme se na nákupy. V tramvaji jsme vypadali jako spokojená rodina bez maminky a v Millenium Mega Mallu se děti naparovaly jako kohouti, tentokrát totiž přicházely jako zákazníci, a ne jako zloději. Taky na nás jeden ochrankář koukal jak tele na nová vrata. Strávili jsme tam asi tři hodiny. Kalhoty, šaty, trička, prádlo, nočník pro Týnku, slíbené dárky, barevné fixy a bloky, pár zajímavých knížek… Vraceli jsme se domů ověšeni jako slečny na nákupních reklamách. Odpoledne se Týnka nemohla nabažit nových hraček a Viktor si šel dát šlofíka.
Rozbalil jsem čokoládu a zeptal se Pavlínky: „Chceš teda mluvit o tom, co vám dělala máma?“
„Já nevím, jestli můžu,“ hlesla Pavlínka a roztržitě si ulomila čtvrt tabulky.
„Proč by ne? Udělala jsi něco špatnýho?“
„Kurvila jsem se.“
„Co to říkáš! Ale muselas, ne?“
„Jo, jinak by mě hrozně zmlátila.“
„A mlátila vás často?“
„Jo, když jsme jí nechtěli dát jídlo, nebo když jsme nechtěli jít za návštěvákama. Hele, to normálně jednou držela Týnku za vlasy z okna, a řvala, že ji pustí, když nepůjdu.“
„A tomu říkáš kruvení, ty indiáne? Kurvení by to bylo, kdybys to dělala dobrovolně a ráda…“
„Jako máma,“ dodala Pavlínka rychle.
„Joo, asi tak.“
„Ale já si připadám taková jako špatná…,“
„Ne, to si nepřipadej, broučku. Jestli je tu někdo špatnej, tak jedině ona.“
„Když myslíte… A víte, co je nejhorší?“
Co se dozvím, proboha?
„Když přišel jeden pán, a ten měl úplně žlutý vlasy. A tam vždycky máma vzala mě i Týnku, svázala nás, a on nám… kapal vosk ze svíčky na pipinku. To hrozně bolí. A Týnku to asi tak bolelo, že se pokakala a musela to sníst. Fuj!“
Mimoděk mě napadlo, jak je dobře, že jsem koupil čokoládu bílou, a že to alespoň v Pavlínce nevzbudí nevhodné asociace.
„A co Vikiho, toho taky někdo chtěl?“
„Jo. Ale jen asi třikrát, co se pamatuju.“
„Víš, co já asi udělám, Pavlí?“
„Né.“
„Pokusím se udělat, aby mámu zavřeli do vězení.“
„A to by šlo?“ zaradovala se její dcera.
„Určitě, něco v tom podniknu. A pak pro ni třeba přijde opravdová policie a dají ji do vězení.“
„To by bylo fajn. Hlavně za Kačenku.“
„Jakou Kačenku?“ šly na mě pomalu mrákoty.
„To bude děsný, když to povím,“ otřásla se, „to je Týničky ségra, to byly to… dvojčata. A jednou ji tam máma vzala, a už jsme ji nikdy neviděli. A pak jsme mámu viděli z okna, jak nese velkou igelitku. A v předsíni byly kapky krve. Víš, co si myslím? Že ji zabili, chudinku,“ dívá se na mě s očima rozšířenýma strachem.
„A kdy se to stalo?“ vysoukal jsem ze sebe.
„Asi před rokem. A máma pak přijela v novým autě. Hele, je možný, aby to auto dostala za to?“
„No, to asi jo.“
„To je hrozný, to by tak nemělo bejt. Káča přece byla živá a auto je jenom železo! Proč někdo tohle může a my jsme nemohli nic?!“ rozbrečela se konečně a vrhla se mi do náruče.
„Já nechci takhle brečet!“ naříkala.
„A proč ne,“ stěží zadržuji slzy, „potom se ti uleví,“ hladil jsem ji po hlavě.
Skoro hodinu jsem měl na sobě toho naříkajícího tvorečka. Všechna ta bezbrannost, hrůza a strádání vyplavalo na povrch. Ten pláč ji tak vyčerpal, že nakonec usnula. Opatrně jsem ji položil a přikryl. Kdybych měl nějakou páku, abych se postaral o to, aby ta zrůda už basy nevylezla… Nic bych nechtěl víc.
Večer se Pavlínka probudila a bylo jí už dobře. Týnku jsme naopak uložili do postele a já zapnul počítače. Viktor se usadil ke stolnímu a Pavlínka si vzala na klín notebook.
„Ty vole, šestijádro,“ vydechl Viktor nábožně a už si prohlížel systém. Pak mrkl na poštu a připojil svou tajemnou flashku. A už to jelo. Firewally padaly, hesla praskala, sniffery – špionské programy – čmuchaly a Viktor s Pavlínkou se pekelně soustředili. Předávali si pokyny a informace jako posádka bitevního letounu. Seděl jsem na židli za nimi a pokoušel se pochopit, co dělají, pokud jsem zrovna nebyl požádán o nějaká moje nacionále. Naštěstí děti měly u sebe všechny svoje rodné listy, dokonce i Kačenčin… Letmo jsem si všiml, že Týnka bude mít narozeniny osmého července, a to čtvrté. Tak to vyrobíme dort…
Skončili jsme skoro k ránu. Venku nebe začínalo modrat, Pavlínka zaklapla notebook a skoro okamžitě usnula. Viktor poodjel na židli od stolu a nastavil mi dlaň. Plácli jsme si jako správní Američané.
„Jo, dali jsme to!“ radoval se.
Měl jsem z toho dobrý pocit. Podle všeho se nám podařilo pozměnit data všude, kde bylo třeba. Takže odteď mám děcka v pěstounské péči a dokonce jsem tam drze uvedl svoje číslo účtu, kam mi mají posílat příspěvek. Viktor s Pavlínkou jsou prostě borci.
Vypnuli jsme rozžhavený počítač a Viktor mi poradil, abych z bezpečnostních důvodů odpojil i modem. Vzal jsem Pavlínku do náruče a odnesl do postele. Chvíli jsem hleděl na štíhlé tělo, na jemné zlaté vlásky a na dlouhé řasy, kryjící pokojně zavřené oči. Ty jseš princezna, viď? Pomyslel jsem si.
Viktor už tu byl taky a zalezl pod deku.
„Dobrou,“ upřel na mě červené hackerské oči.
„Následuj ospalého králíka,“ řekl jsem si nahlas, pohladil ho po hlavě a taky ulehl.
„Vy znáte Frost? A Freenet?“ podivil se.
„Jo, znám,“ usmál jsem se.
To jsou komunikační programy vysoce odolné proti sledování. Vytvářejí vlastní síť mimo klasický internet a používají je všichni, pro které je anonymita životně důležitá. A právě bílý králík je znakem Freenetu. Velice trefně, je to taková králičí díra do jiného světa, do sítě, ve které se smí cokoli.
„A víš, z čeho to je, ten králík?“
„Ne.“
„To je z Alenky v říši divů, taková pěkná dětská knížka. Holčička potká mluvícího králíka, vleze za ním do nory…“
„A von ji tam vošuká!“ ušklíbl se Viktor.
„Ale fuj, ty máš blbý nápady. Vona propadne do jinýho světa. A tam je to dobrá haluz.“
„To může bejt dobrý.“
„Mam to tady, můžem si to přečíst spolu.“
„To by bylo fajn…“ zamručel už v polospánku, položil si mi hlavu na rameno a za chvilku už oddychoval. Pohladil jsem ho po zádech a za chvíli o sobě taky nevěděl.
V noci se mi zdálo o Alence. Akorát místo karet klasických kolem ní korzovaly různé počítačové komponenty – grafické a zvukové karty, základní desky, paměti, ale i média a myši či klávesnice. A spousta králíků. Navíc měla Alenka zajímavý oblek. Obrovský stříbrný sáček, ve kterém se prodávají počítačové součásti citlivé na statickou elektřinu. Měl díry pro ruce a hlavu a tvořil krátké šaty, pod kterou bylo vidět, že to nebohé děvče má místo prádla plenky z bublinkové fólie.
Jako správní cyberpiráti bychom měli vyspávat dlouho do odpoledne, ale nebyly na to podmínky. Chvíli potom, co jsem usnul (alespoň mi to tak připadalo), mi na břiše přistálo cosi těžkého a ručně mi to otevřelo oči.
„Ťávej, pane mijáčku, Týnka nepinká a moc kakaja!“ radostně mi oznámilo to sluníčko.
Ach jo. Šel jsem vysypat nočník a chtěl si znova lehnout, jenže Týnka si chtěla hrát a svým rejděním vzbudila i ostatní. No nic, jdeme snídat.
Při snídani mi připadalo, že sen pokračuje. Vesele chaotická snídaně, kdy jsem si připadal jako Alenka, proti které sedí Kloboučník (Pavlínka), Zajíc březňák (Viktor) a Plch - Týnka.
„A čo je to?“ pozvedla Týnka kostku másla.
„To je máslo, maže se na rohlíček, víš?“ uzmul jsem jí nakousaný rohlík, rozkrojil a namazal máslem a džemem. Zdá se, že máslo vidí poprvé, chudák malá.
„A hned je to lepší viď?“ usmál jsem se na ní a hned za to vyfasoval jednu upatlanou pusu, protože při jídle chtěla tvrdošíjně sedět na stole a tak mě měla pěkně po ruce. Taky jí to musím postupně odnaučit.
Večer se děti rozhodly věnovat se knihám. Nevěřícně jsem sledoval, jak si naprosto samozřejmě rozsvítily světlo pod kuchyňskou linkou a lehly si bok po boku na pracovní desku. Předtím ale ještě posadily Týnku do dřezu. „
Tak proto jste měly linku tak uklizenou!“ zvolal jsem vítězoslavně.
„Jo, protože tam jedině svítilo světlo,“ doplnila Pavlínka.
„A proč máte Týničku ve dřezu?“
„Vona se nám kouká na obrázky a nezlobí. A má kam čůrat.“
„Lidi, do dřezu se nečůrá!“ byl jsem přísný.
„A k čemu je, když neteče voda…“ mávl Viktor rukou. ¨
„Ale tady teče. A ty jseš přece velká holka, Týničko. Řekneš si, a já tě sundám, ano?“
„Jo.“
Uvědomil jsem si, že si takhle číst vlastně nemusí, ale zvyk je zvyk. Navrhnu jim to příště.

Útěk
První dny prázdnin proběhly v rámci klidu a socializace. Ne, že by nebyly věci, které jsem musel neustále řešit – například to, že si děti nikdy nevzaly sami od sebe žádné jídlo, když jsem nebyl doma. To pak dokázaly hladovět i celé odpoledne. Pavlínce bylo od toho hladovění hodně špatně. Vůbec mi celkově připadala unavená, a také hodně jedla, pila a čůrala. Na zvonek děti reagovaly lekavě a taky dost času trávily pod stolem. Zato Týnka mi dělala radost. Začala víc mluvit a evidentně prospívala. I to, že potřebovala (a vyžadovala) plenky na chození ven, se brzy vysvětlilo.
Šli jsme na nákup a na procházku a já si všiml, že malá má snahu zastavovat, kráčet zeširoka a podobně. Jasné znamení.
„Týničko, chce se ti čůrat?“
„Jo.“
Rychle jsem ji vyhrnul sukénku, stáhl plenky, postavil na blízký kanál a poručil: „Můžeš.“
„Nemůžu!“ prohlásila rezolutně a křížila nožičky. Starší děcka se začala bázlivě rozhlížet kolem.
„O co jde?“ zeptal jsem se.
„Přijde policajt a bude průser,“ šeptl Viktor.
„Ale to snad ne…“ nesouhlasil jsem.
„To jsem náhodou slyšel, že to je ten… přečin. A kdyby nás někdo chytil, mohl by bejt průser a dali by nás do děcáku.“
„Ne, to je blbost, u dětí se to takhle nebere. Týnko, gaťky nad kolínka, rozkroč se a dřepni si!“ zvolal jsem, než bude pozdě.
Doma jsem jí tyhle tři zásady vštěpoval už pár dní a teď to zvládla bravurně.
„Výborně,“ zatleskali jsme jí.
Po této epizodě jsem si uvědomil, že kdykoli jsme někam šli, tak že Viktor i Pavlínka chodí důsledně pouze po přechodu a na zelenou, nešlapou na trávu, pečlivě si označují lístky v tramvaji a podobně.
„A to jste se teda báli, že vás policajt kvůli něčemu chytí a dají vás do děcáku?“
„Jo,“ sklopil Viktor oči.
„No, a v děcáku by to bylo horší než u matky?“
„Tam je to prej strašný…“ šeptla Pavlínka.
„Strašný? Měli byste tam jídlo, oblečení, postel, je tam dost děcek… No, akorát tý lásky si tam člověk neužije. A když vylezeš ven, jseš zmatenej jak pralinka v soli a většinou skončíš jako bezdík.“
„Tak vidíte!“ zvolala Pavlínka uraženě.

Šli jsme se věnovat nákupu, při kterém se děcka tradičně plížila jako na lovu a střílela očima kolem. Kdy se to asi, chudáčci, odnaučí? Po nákupech jsme se zastavili na ochozu, já se opřel o zábradlí a přemýšlel, jestli nám ještě něco nechybí.
„Týňka šikujka,“ ozvalo se – tak, jak jsem maličkou tituloval, když se jí něco povedlo, „gaťky nad kojínka a ťůlala na tjavičku.“
Chtěl jsem ji pochválit, ale počkat, jsme přece vevnitř… stala se chyba? A taky, že jo! Travičkou Týnka myslela květináč s umělým fíkusem, který byl právě poprvé v životě zalit a pohnojen.
„Ježišmarja!“ vyrazil ze sebe Viktor.
Podíval jsem se ve směru jeho pohledu. Rychle se k nám blížil ochrankář a řval „vy kurvy blonďatý, jste zase tady!“
„Ty vole, divočák!“ vyjekla Pavlínka.
„Trojan jeden! Padáme!“ zvolal kluk a popadl tašku. Trojan je Viktorova nejstrašnější nadávka.
Ve zlomku vteřiny se děti bez jakékoli dohody rozletěly každé jiným směrem. Ta Týnka ale umí běhat, na to, jak je mrňavá! Dobře to, dětičky, udělaly. Ochrankář se samozřejmě nemohl rozštěpit a chytit jedno by nemělo smysl.
„Vy patříte k nim?“ vybafl na mě.
„Ne, jenom po mě žebraly prachy,“ poznamenal jsem lehce nezaujatě, „to jsou nějaký známý firmy?“
„Jo a jo!“ zuřil strážce, „ty sem lezou furt, co to tu otevřeli, kradou žrádlo a prášky. Ale když nějaký chytíte, začne řvát jak na lesy a nic neřekne. Ani jméno, nic. Jen ta prťavá se jmenuje snad Táňa, nebo tak ňák. Seřežu je na jednu hromadu, až je chytim. A někde ukradly ňáký hadry, protože jinak choděj v děsnejch věcech.“
Nechal jsem ho se vykecat a nenápadně odešel. Kde by mohly být? Tenhle krám má víc dveří než Valhala. Logiku, milý Watsone… Kam vždycky prchali s úlovkem? Směrem k Myšárně přece. Po chvíli jsem patřičný východ nalezl a vyšel na chodník. A hned jsem uslyšel krátké „s-s“. Za rohem na mě vykoukly tři blonďaté hlavičky.
„Vy ste dobrej, pane miláčku,“ objala mě Pavlínka šťastně, „jak jste věděl, že budem tady?“
„Dedukce, milý Watsone,“ zašklebil jsem se.
„E?“
„Jakože jsem to dokázal odhadnout. A Watson je přece přítel Sherlocka Holmese, neznáš?“
„V čítance to nebylo,“ sklopil Viktor oči, „my knížky nemáme, teda kromě těch, co jste nám koupil.“
„Aha. No, nic, to doženeš, chlape,“ šťouchl jsem do něj s úsměvem.
Jak jsem zjistil, tenhle klouček se sice moc rád mazlí, ale jinak mu dělá dobře takový ten chlapácký přístup.
„Se ví,“ usmál se taky.
„Ale děcka, ještě jde o jednu věc.“
Všichni se přikrčili.
„Ne, nic hroznýho, v klidu. Jenom, prosím vás, neříkejte mi pane miláčku, to je fakt strašný!“ rozesmál jsem se, když jsem tu strašnou přezdívku musel vyslovit, „já se, že jo, jmenuju Jirka. Tak říkejte mi Jirko. A tykejte mi, proboha!“ dodal jsem naoko prosebně.
„Jasně, Jirko,“ podal mi Viktor ruku a pevně stiskl.
Pavlínka si mě přitáhla, objala a políbila.
To víš, že jo,“ zašeptala mi do ucha a přidala druhou pusu.
„Ťáťo…“ objala mi Týnka nohu a celá se přitiskla.
„Ale to nemůžeš!“ rychle ji napomenul kluk.
„A- ale může,“ utrousil jsem. „Já se mrknu, jestli nejde ten… ochranka,“ a s těmi slovy jsem zaběhl dovnitř, otočil se a rozplakal.

Když jsem se trochu vzpamatoval, jeli jsme domů. Uvařil jsem krupicovou kaši a Pavlínka mi pomáhala. Vaření ji vůbec hodně zajímalo, ač sama uměla jenom čaj, připálené noky, rohlíkové špízy, teplé či opečené zelené uzeniny a smažený sýr, který byl kraden jen při nejslavnostnějších příležitostech. Bylo zajímavé zjistit, že děti nejlépe znaly potraviny ploché a kompaktní – ty se totiž lépe kradly.
Nějak jsem se už s tím vším začal smiřovat a už jsem dokázal dostat záchvat smíchu, když mi Pavlínka vyprávěla, jak se krade mouka a cukr. To se Týnce daly jediné neroztrhané punčocháče (které jinak nesměla nosit) a šlo se na „nákup“. Koupil se třeba chleba nebo jiná nezbytnost, pokud byly peníze. No a na vhodném místě se sypké zboží nasypalo Týnce do punčocháčků. Jen se pak se musela „jako“ vztekat a válet po zemi, aby se mouka pěkně rozprostřela. Prý na to nikdy nikdo nepřišel. Takže noky tenkrát byly s příchutí Týnčiných plínek… Uf, uf… no, přežil jsem to, tak co.
„A jak jste to vlastně dělali, když někdo byl nemocnej?“ zeptal jsem se jednou, když bylo Pavlínce zase špatně.
Viktor mi to vysvětlil. „No, v lékárně, tak je taková krabice, pod kterou se vleze a ta sestřička (jak chybně nazýval magistru) tě nevidí. Tam lidi nosí nějaký léky. A to se dá spodem vybrat. A já to vždycky vybral a našli jsme něco, co bylo potřeba. Zbytek jsme prodali jednomu týpkovi na nádraží.“
Z tebe bude doktor, hochu. Léčit batole tři roky pomocí prošlých léků a nezabít ho, na to musí bejt talent...
„A jak jsi poznal, co je správnej lék?“
„To jsem našel na netu…“ zarazil se, „bacha, no jo, to mi připomnělo, že včera se nám třikrát někdo chtěl koukat do počítače. Někdo se na nás píchnul,“ poznamenal ustaraně.
„Fakt?“ vyskočil jsem a můj zrak padl na dnešní noviny. Stálo tam: „Útok na servery Ministerstva práce a sociálních věcí, jakož i na další sociální instituce… Škody dosud nebyly vyčísleny…“
Tak to je průser. Jdou po nás. Musíme zmizet. Hned zítra se všichni odstěhujeme na chatu mojí tety. Má jiné příjmení než já a hned tak nás tam nenajdou. Hned jsem do došel přes chodbu zařídit.
Děcka, zítra pojedeme na chatu,“ oznámil jsem pak stručně a ty chudinky se začaly strašně těšit.
„A kam? A na jak dlouho?“ a tak podobně se ptaly a pokoušely se mi pomáhat s balením.
„Musíme jet až zejtra večer!“ vyskočila najednou Pavlínka.
„A proč?“
„Protože zejtra má Týnka kravaťáka!“
„No jo, tak pojedem večer.“ Snad mě neseberou už v neděli.

Druhý den ráno jsem Týnce oblékl džínovou minisukénku, bílou košili a džínovou vestičku. V tomhle oblečení byla naprosto k sežrání. Ještě culíčky… krása. Malinká, věčně usměvavá princeznička si vykračovala po mém boku a lidé se po ní málem otáčeli. Když jsme byli na místě, zkusmo jsem zazvonil na „auroru“. Nic. To je dobře, alespoň můžeme čekat před domem bez nebezpečí, že se vynoří z okna či vypluje ze dveří. Posadil jsem Týnku na zábradlí a za chvíli jsme slyšeli motor. Skryl jsem se ve vchodu. Pán došel až k holčičce.
„Nazdar Týničko,“ spustil, „tobě to dneska sluší!“ bylo v jeho hlase slyšet úžas, „ale kde máš brášku a sestřičku?“
„Dneska jsem tady já,“ vystoupil jsem zpoza rohu.
Pán se lekl. „Kdo jste?“
„Opatrovník dětí,“ představil jsem se.
„Já- já jí nic nedělám, já jenom…,“ byl chudák vyděšený.
„Já vím,“ usmál jsem se, „jinak bychom tu nebyli. Týnka se totiž moc těší.“
„Oni už tu nebydlí?“
„Ne, bydlí u mne.“
„Jestli mi ji budete půjčovat i nadále… budu vám nesmírně zavázán,“ skoro mě prosil.
„No, ale budete si muset dojet mimo město.“
„Není problém. A stalo se něco?“
„My totiž musíme zmizet.“
„A proč?“
„No, udělali jsme s tím vzetím do péče takovou kulišárnu a máme poněkud v patách policii,“ usmál jsem se stydlivě.
„Víte co? Nechcete bydlet u mne? Mám obrovský byt a nikoho tam. Tam se krásně poskládáme a já tam budu mít Týničku…“ zasnil se na závěr.
„Dobře, přijímám vaší velkorysou nabídku,“ nezdržoval jsem se, „půjčete si ji a my přijedeme. Ale kam?“
„Pařížská dvacet čtyři, první patro,“ oznámil mi.
„Dobře, do půlnoci jsme tam.“
Rychle jsme se rozloučili a já spěchal domů balit. Ten chlapík mi byl povědomý, ale nevěděl jsem odkud.
Doma už Pavlínka s Viktorem sbalili většinu oblečení a Viktor rozpojil kabely. Do půlnoci jsme měli hotovo, včetně dohody s mojí tetou, které dům patřil a se kterou jsme sepsali řádné ukončení smlouvy. Ve vystěhovaném bytě výsměšně poblikával modem.
Nakonec přijeli kluci s dodávkou a vyrazili jsme směr centrum. Naším cílem byl, tak trochu podle mého očekávání, ten nejhonosnější secesní palác v ulici. Byli jsme vpuštěni a začali jsme rychle nosit krabice. Uvítala nás rozradostněná Týnka ve stejných šatičkách, jako jsem viděl na záznamu. A což teprve, když jsme jí řekli, že tu bude napořád!
Byly nám vyčleněny dvě místnosti, jedna pro starší děcka a druhá pro mě. Pokojíček každý tak pětadvacet metrů čtverečních. Jinak tam byl ještě pokoj pána domu (ten dům mu totiž patřil komplet), obývací pokoj, kuchyň, jídelna, Týnčin pokoj a pokojík pro služku, který měl vlastní koupelnu. A samozřejmě koupelna zvíci lázní, dva záchody, komora a spíž. Na obývací pokoj navazovala zimní zahrada o ploše volejbalového hřiště, kde rostly květiny a maličké ovocné stromky. Byt by mohl od hodiny sloužit jako muzeum secese. Všechno původní a krásně zachovalé či precizně zrekonstruované. Až to člověka nutilo chovat se dvorně a starosvětsky. Jedním slovem, krása. Viktor s Pavlínkou chodili po bytě s otevřenou pusou a jen zírali.
„No,“ usadil jsem se na pohovku, „tak to máme. Snad to nebude dlouho trvat, než nás přestanou hledat.“
„Nebude,“ usmál se pán.
„Jak to víte?“ zeptal jsem se lehce znepokojen.
„Dovolte, abych se konečně představil. Jsem plukovník Kryštof Raubíř, bezpečnostní poradce ministra vnitra,“ postavil se a podvědomě zasalutoval.
Když jsem přišel k sobě, Pavlínka mi utírala čelo mokrým hadrem a tvářila se starostlivě.
„Já se omlouvám, takhle vás vyděsit,“ začal se pan Raubíř omlouvat, „víme o té infiltraci, ale vzhledem k tomu, že nešlo o ztrátu dat, ani o nějaký bezpečnostní malér, brzo se to uzavře. Postarám se o to.“
„To opravdu uděláte?“
„Klidně. Týnička je pro mě mnohem důležitější. Důležitější, než si představíte. Proto vám budu zavázán, budete-li mými hosty, tak říkajíc, na dobu neurčitou.“
„Bude mi potěšením,“ lehce jsem se uklonil. Jeho distingovanost mi byla velice blízká a příjemná.
Kvůli stěhování jsme nestihli večeři a Pavlínce se zase udělalo špatně. Svěřil jsem se našemu hostiteli a hned zítra jsme vyrazili k lékaři. Všichni, abychom u dětí něco nezanedbali. O čtyři ulice dál jsme byli po krátkém pobytu v čekárně vybavené koženými křesly a palmami, uvedeni do ordinace. Tam seděl starší lékař. Vstal a podal mi ruku.
„Docent Kupička, rodinný lékař Raubířů, těší mě.“
Taky jsem se představil a představil i děcka. Poté vypukla prohlídka. Na všech dětech byly nalezeny stopy po starých poraněních. Panu docentovi se dokonce nezdála Týnčina levá ruka a vedle na rentgenu se to hned vyjasnilo. Stará, špatně srostlá zlomenina.
„To se stalo asi loni na podzim. Máma s Týnkou hodila na zem a ta hrozně brečela a držela se za ruku. Tak jsem vzal nohu od židle a pořádně jsme to přivázali. A dávali jsme jí nějaký prášky na bolest. No a asi za čtrnáct dní už jí to nebolelo. To jsme jí fakt vyléčili zlomeninu?“ vykulil Viktor oči a tvářil se pyšně.
„No jo, jsi šikovný hoch,“ pohladil ho poněkud konsternovaný lékař po hlavě. Zmínil jsem se ještě o principu jejich samoléčby a tak bylo rozhodnuto i o krevních testech. Některé se udělaly rovnou a děti se dost bály, bylo to pro ně poprvé.
„No, tak jste to zvládli, půjdeme pak na zmrzku, jo?“ chtěl sem je potěšit.
„Ale bez Pavlíny,“ zatvářil se docent vážně.
„Proč?“ lekl jsem se.
„Má diabetes.“
Tak proto byla tenkrát její moč sladká. A proto je tak unavená a má záchvaty žravosti a další symptomy. Chudák holka.
„No a Týnka má nějaké poškození na genitálu. Napíšu vám doporučení na dětskou gynekologii,“ pokračoval v jobovkách.
„Jako na pipince?“ zajímal se Viktor.
„Jo jo.“
„To byl určitě ten, co tak divně mluvil, jak pak Týnice dva dny řvala a nechtěla dát plínu!“ rozčílil se, „to už jsme ji normálně chtěli někam postavit a dát jí ceduli na krk, ať si ji někdo vezme!“
„Budete na jejich matku podávat trestní oznámení?“ otázal se lehce otřesený lékař.
„Určitě,“ přitakal jsem. Pokud se našemu zastánci podaří zamést pod koberec tu záležitost s hacknutím sociální správy, rozhodně do toho půjdu.
V příštích dnech jsme absolvovali další vyšetření, kde se naneštěstí ukázalo, že ta Pavlínčina cukrovka vyžaduje inzulínovou léčbu. Nakoupili jsme kvalitní sladidlo, jednu dia čokoládu a stoh literatury, jejíž část dostala k nastudování Irenka – slečna, která se panu Raubířovi stará o domácnost a vaření.
Pavlínka byla hrozně smutná a po obědě si vlezla ke mně na pohovku a zkroušeně ze mě tahala něco o své budoucnosti. Utěšoval jsem ji, že bude stačit, aby jedla zdravě a pravidelně, dodržovala, co jí říkal doktor a nebude vlastně nijak omezená.
„Já se o tebe postarám, broučku, to se neboj.“
„Jo, já ale musím bejt zdravá, aby se měl kdo starat o Týnku.“
Aha, starostlivá starší sestra.
„Ale o tu se nemusíš starat celej život, člověče. Týnka vyroste a bude chodit do školy, pak do práce a postará se o sebe sama. Pak si najde chlapa, prostě normální život.“
„Já si náhodou taky najdu chlapa, až budu velká. Anebo si vezmu tebe. Ale to vlastně ne, protože Týnice měla pravdu.“
„A v čem?“
„Že ty jseš náš táta, Jirko. A jseš hrozně dobrej v ňuchmání. Já se toho nemůžu nabažit,“ vydechla šťastně.
A ani jí nevadilo, jak jsem byl naměkko, potvoře.
K večeru se vrátil pan Raubíř s tím, že zakoupil větší off-road třídy GL jeho oblíbené značky Mercedes, aby bylo v čem jezdit s dětmi na výlety.
Páně Raubířovy mercedesy, to byla kapitola sama pro sebe. Ten starý, 300 SEL z roku 1970, ve kterém si jezdil pro Týnku, ten byl na reprezentaci a „poježděníčko“. Kromě toho měl ještě maličký vůz třídy A, který používal na jízdy po městě a slečna Irenka na nákupy a nakonec sportovní, nadupaný SLS AMG, kterému dovádělo pod kapotou skoro šest set koní. Ten byl na rychlé cesty po Evropě. A já měl k jeho vozovému parku volný přístup. Přiznám se, že jsem si to pořádně užil.
S Mercedesem GL, páně Raubířovou štědrostí a tím, co jsem našel u Aurory, to budou prázdniny…
A byly. Děda Kryštof, jak ho děti začaly titulovat, se ukázal být štědrým hostitelem a milým společníkem. Začal jsem mu dělat osobního asistenta, mám pocit, že asi proto, aby měl morální důvod mě sponzorovat, protože jsem se rozhodně nepředřel. Děti jsme vedli s láskou, ale důsledně. Tedy, já byl přísnější a „dědeček“ měl občas rozmazlovací tendence.
Už během léta použil pan Raubíř veškeré dostupné prostředky k potopení Aurory. Děti byly vyslechnuty psychologem, a poté, co jsme si zápis přečetli, jsme se šli s plukovníkem ožrat na motyku. To se nedalo.
Brzy byl vydán zatykač, na dveřích bytu hrůzy se skvěla orazítkovaná páska a policejní oddíly překopaly celou Myšárnu. Skutečně našli černou igelitovou tašku s kostmi tříletého dítěte. Pitva ukázala, že všechny dlouhé kosti byly přeřezány ještě za živa. Aby tu vraždu nehodili na ni, s klidem toho zákazníka udala, stejně jako všechny ostatní, kdo si k ní chodili „na děcka“, jak to prý nazývala. Ale to stejně nezabránilo tomu, aby dostala dvacet let. Pan Raubíř se umí postarat… Nicméně po asi třech letech ve vězení nešťastně spadla ze schodů, napíchla se na zlomenou násadu od smetáku a zabila se…
V září Viktor s Pavlínkou začali chodit do nové, prestižní školy, hodné jejich inteligence. Pavlínce v kostkované sukni a bílé košili to moc slušelo. Nová škola jim svědčila a Viktor byl rád, že se může cele věnovat učení a nemusí zaskakovat za zmateného tvora, který na jejich bývalé škole vytvářel iluzi správy počítačů. A díky Viktorovi se tam prý nemuselo investovat do softwaru…
Týnka trávila spoustu času v milující náruči svého nového dědečka. Jak jsem si myslel – a jak se mi on záhy svěřil, Týnka mu nahrazovala dávno tragicky zemřelou dcerku.

A tak to všechno i zůstalo. Když nás, k naší velké lítosti, pan Kryštof asi za deset let opustil, ustanovil mě správcem závěti, která zněla ve prospěch našich dětí a umožnila nám, při prozíravém hospodaření, pokračovat v našem životním stylu, dokud bylo třeba. Chtělo by se to uzavřít jako pohádku, že „žili šťastně až do smrti“, a byla to vlastně pravda…
Uživatelský avatar
lsiv
Registrovaný uživatel
Pohlaví: Muž
Líbí se mi: Chlapci i dívky
ve věku od: 9
ve věku do: 12
Výkřik do tmy: Pedofilie-dar,nebo prokleti?
Příspěvky: 208
Dal: 2 poděkování
Dostal: 8 poděkování

Re: Párečkové nebe - povídka

Nový příspěvek od lsiv » sobota 6. 8. 2011, 1:57:50

Tvoje povidka mne fascinuje..
Neco,natolik realistickeho.. Zni to,jako opravdovy pribeh ze zivota.
Chtelo se mi ji popsat jako pohadku nez jsem uvidel,ze ji vlastne jako pohadku na konci pribehu sam popisujes.
V tvem dile,jsou obsazeny mnohe nuance,detaily a podrobnosti detskeho(i vseobecne lidskeho) sveta,byt' obcas s takovym tragickym podtextem.
Musim se priznat,ze jsem se dojetim rozbrecel v miste,kde deti ukazaly sva vysvedceni,na kterych mely krome dvojky z telocviku "ciste skore".
Nemam co dodat...je to skvele,citlive,bolestive,vystizne a krasne.


lsiv
Naposledy upravil(a) lsiv dne pondělí 26. 12. 2011, 19:51:37, celkem upraveno 3 x.
Uživatelský avatar
zdenek.hry
Registrovaný uživatel
Pohlaví: Muž
Bydliště: ČR
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 3
ve věku do: 10
Výkřik do tmy: BAN
Příspěvky: 39

Re: Párečkové nebe - povídka

Nový příspěvek od zdenek.hry » sobota 6. 8. 2011, 19:28:38

SMAZÁNO - nevhodný příspěvek
Naposledy upravil(a) zdenek.hry dne neděle 5. 8. 2012, 23:50:44, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
leonid jumper

Re: Párečkové nebe - povídka

Nový příspěvek od leonid jumper » úterý 9. 8. 2011, 10:00:01

Chlapi, děkuji moc za připomínky. Moc mi to pomáhá.
Uživatelský avatar
leonid jumper

Re: Párečkové nebe - povídka

Nový příspěvek od leonid jumper » neděle 14. 8. 2011, 13:32:30

BTW, ten plivající se žvýkačkou je takřka přesným přepisem sexuální fantazie jednoho nejmenovaného člena pedodaktyla.cz, který ji tam takto uveřejnil. I tací jsou mezi námi... :D
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů