Hvězda proti Hvězdě

Místo pro sdílení vlastní tvorby uživatelů - povídky, básně, písně, kresby, fotografie, videoklipy aj. (Na tento web není vhodná ani psaná či kreslená pornografie!)
Uživatelský avatar
leonid jumper

Hvězda proti Hvězdě

Nový příspěvek od leonid jumper » čtvrtek 21. 4. 2011, 19:19:59

Kniha líčí příběhy jedné české rodiny, která se po různých peripetiích odstěhuje do Irisie, země uprostřed Atlantiku, kde žijí lidé několika národností a jsou to bojovní, slušní a veselí lidé, kteří mají blízko k přírodě. Zde se lidé z vesnice rozhodnou vzít děti na tábor a pozvou k tomu i jejich kamarády z Prahy.

Kapitola dvanáctá,
kde začíná tábor v divočině.


Večer už máme sbaleno a zítra ráno vyrazíme na sever. Věci na stavbu tábora odvezl Steven náklaďákem. My pojedeme vlakem, a pak asi patnáct kilometrů pěšky.
Odjezd proběhne v pohodě, děti z Hloubětína vypadají mezi ostatními jako exoti, protože nemají obvyklé kilty nebo šatičky. Děcka se rychle seznamují, akorát Terezka má trochu problém vysvětlit Hiromu a Micuki, že opravdu není Japonka, ale Vietnamka. Markétka si statečně vyšlapuje ve svých khaki šatech a důkladných pohorkách.
Lehce po poledni jsme na místě. Louka, obrácená k jihu, na břehu modrého jezera. Za loukou, asi o velikosti fotbalového hřiště, začíná smrkový les, který se zvedá k červeným skalám a k vysokým horám v pozadí.
„Údolí červených skal!“ zvolá Jårn.
„Bomba!“ doplní Honzík. I nám ostatním se návrh líbí.
Rychle rozdělíme práce. Je potřeba postavit stany. Vojenské stany se skládají ze dvou polovin, každý voják nese jednu, a spí pak dva společně. Výhoda je, že se ten stan dá dát i na podsadu. Starší děti umí se dřevem dobře. I když, jak si vzpomenu na Rammar-Kin, tak tamější lidé by asi měli podsady postavené dřív, než my bychom našli palici. Ale i tak to máme za odpoledne hotové. Starší zatloukali kůly, mladší přibíjeli stěny a ti nejmladší dělali úspěšné a chválené podavače. Například Majdalenka se starala, aby všichni měli dost hřebíků.
A devatenáct stanů už stojí. Martin se svléká a jde prověřit hloubku jezera. Tři děcka totiž neumí plavat. Terezka a Markétka se červenají, když on bez skrupulí sestupuje nahý do vody. Musí si holky zvykat, nikdo z účastníků tábora plavky nemá. Poté, co Martin prozkoumá koupaliště, ohraničíme je bójemi z prázdných lahví. A pak vypukne koupání. Voda je příjemná. A nakonec je večeře, kterou tvoří zatím konzervy, než bude hotová kuchyň.
Děcka si už asi dávno předtím rozhodla, kdo bude ve stanu s kým. Například Kačenka se rozhodla pro Tomáše, Majda pro Markétku a Honzík pro Terezku. Proč ne. Akorát soužití šestnáctileté japonské krásky Micuki se stejně starým elegantním Seanem mi dělá trochu starosti. Beru si je stranou.
„Podívejte, vy dva,“ mluvím vážně, „vy spolu chodíte?“
„Tak napůl,“ odpoví Micuki vágně.
„Výborně,“ chytím se toho, „takže nebudete dělat žádný blbosti, doufám. Lidi mi svěřili šestnáct panen a osmnáct paniců. A já chci, aby mi to za čtrnáct dní pořád sedělo. Jinak vás roztrhnu jak hada, každýho zvlášť.“
„Spolehni se, Teàrlach-sama, položím mezi Micuki a sebe meč,“ odpoví vážně Sean, vstane a položí mi ruku na rameno.
Vstanu a učiním stejně. Hledí mi pevně do očí.
„Věřím vám,“ odpovím vážně.
Micuki se na Seana hezky usměje. Budu jim věřit. Paradoxně, asi díky bezbřehé otevřenosti a informovanosti ve věcech kolem sexu jsou místní mládežníci tak nějak dospělejší. Minimálně je nežene do sexu pouhá zvědavost. Po zbytek pobytu si všímám, že už spolu asi nechodí „napůl“, protože se občas nepokrytě laskají a líbají. Ale to je tak všechno. Ráno nejsou ospalí a ani v jejich stanu není cítit nic podezřelého.
Druhý den zamíříme do asi pět kilometrů vzdálené vesnice. Napřed si jdeme do jednoho statku podle předchozí dohody půjčit dva poníky na náklad. V krámě na ně a na sebe naložíme mouku, luštěniny a podobný materiál na vaření, vejce, sýry a salámy a samozřejmě zeleninu a brambory. A na závěr si ještě v jiném stavení půjčíme kravičku. Ta se nám postará o přísun čerstvého mléka.
Po snídani rozdělujeme děcka do tří oddílů. Jeden povede Sean, druhý Micuki (alespoň nebude mít čas se dívčit se Seanem) a třetí Rosie.
Tahle holka je vůbec zajímavý typ. Není moc vysoká, a vůbec ne štíhlá, jako spíš svalnatá. Má dva silné blonďaté copy. Její rodiče jsou kováři a její, také copatá, maminka prý dovede porazit vola pěstí. Růženka se také učí řemeslu a na matku se pěkně dotahuje. Tahle vypečená rodinka má přezdívky – on je Thor, paní je Sif a dceruška Trúd . Ale vzdor své gorilí podstatě má to děvče milou tvář, nekonfliktní povahu a je to taková přirozená autorita.
Rosiin oddíl se pouští do stavby kuchyně, kde hlavně vedoucí natahá balvany na stavbu důkladného sporáku. Druhý oddíl jde na dřevo a třetí staví zbylé potřebnosti. Třeba latrínu, což jsou dvě jámy zakryté podlážkou s otvorem a čtyři pisoáry – silné bambusové roury zabodnuté do jámy naplněné oblázky a překryté vrstvičkou hlíny. Celta poskytne jisté soukromí. Kristýna, Terezka a Markétka mají ze začátku trochu problém se do roury trefit, ale jsou to holky šikovné a brzy to zvládnou.
Další den dokončujeme tábor. Improvizovaná kuchyně, vojenský stan jako jídelna, latrína, a samozřejmě stožár. Shánění vhodné soušky nám zpestří Kačka s Nessou, které z lesa přitáhnou dva zanedbatelné kmínky a tvrdí, že přinesly dva padesátižáry. Všichni se na vtipálky vrhneme a hodíme je do jezera. Ty pak ždímají mokré šaty a chvíli běhají nahaté. Protože měly s sebou každá jen jedny svrchní šaty, musí s nadcházejícím večerem improvizovat. Berou si náhradní košilky, ale protože jsou krátké, přidají návleky na nohy a zavazovací šortky. Taky specifická součást místního šatníku. Je to kus látky tvaru T, které se dole rozšiřuje. Rozšířená část končí v rozích dvěma dlouhými tkanicemi. Kratší a širší část se ovine kolem pasu, je to jako krátká sukénka sahající těsně pod rozkrok. Vzadu je jen v pase sepnutá knoflíkem. Zbylá část teď visí vpředu, protáhne se tedy mezi nohama dozadu, kde zakryje zadek, a tkanice se zavážou kolem pasu. Když se to správně uváže, pěkně to našpulí zadeček a na bocích to vytvoří nařasený náznak nohaviček. Lidé si to berou na sport, menstruaci a všude tam, kde nestačí „sedýlko“ od šatů. Vypadá to moc hezky. Když jdeme hrát volejbal, nebo spíš „plácanou“, berou si to všichni. Akorát, že holky mají většinou bílé či pastelové a kluci naopak černé. Hlavně na holky šestnáctky koukám se zalíbením, jak se jejich pevné zadečky, sešněrované v bílé látce, hezky boulí. Ale fuj, Karle, to jsi vedoucí?! Jsou tu naštěstí jenom tři, Micuki, Rosie a Sigilda.
Tábor je hotov. Ráno při nástupu vyvěsíme na stožár vlajku. Zpíváme u toho hymnu, a i děcka z Hloubětína se pokouší přidat.
Na další dny jsme vymysleli všelijaké hry, třeba luštění šifer v lese, výlety a koupání. A volný čas vyplňují různé menší hry, údržba tábora a podobně. Dá to práci, uhlídat tolik děcek, ale naštěstí mezi nimi nejsou žádní vyložení zbojníci, snad kromě Kačenky, Nessy a Tomáše.
Čtvrtý den ráno se probudíme a zjistíme, že máme místo naší bílé krávy zebru. To snad ne. Zkoumám nenápadně barvu. Vypadá to jako krém na boty. Po nástupu, kde se viník či viníci nepřiznají, provedeme kontrolu věcí. Každý musí ukázat veškeré svoje propriety. Nikomu jsem neřekl, kromě Martina a Mei, že jsem barvu identifikoval a nikoho k naší zebře nepouštím. Skoro prázdné krabičky od krému nacházíme u Kačky a Tomáše. Nechám tábor znovu nastoupit a provinilci musí dopředu.
„Kdo v tom jede s váma?“ ptám se přísně a z řady dětí se vyšourá ještě Nessa.
„No jo, známá trojka,“ pokývu hlavou. „Nenapadlo vás, že to tý krávě může vadit? Že si to třeba bude lízat a my budeme pít mlíko s vixem? Já vám ukážu! Všichni tři svlíknout!“
Trest mě napadl tak nějak automaticky. Posílám Seana pro vozík, co tady máme na nákupy. Děti se tváří udiveně. Uvážu dopředu k vozíku za oba konce provaz.
„Majdo, Uallasi, a… Šéag! Vlezte si do vozejku,“ velím našim nejmenším.
„A vy tři… Kleknout, provaz vezmete do pusy a sedmkrát s nima objedete tábor,“ oznámím provinilcům ledově.
Nelíbí se jim to. Komu by se to taky líbilo, pokud mu to nesouzní se sexuální orientací. A tak naši koníci pěkně po čtyřech obíhají tábor a malí se vezou jak panstvo. Při šestém kolečku se osud nad trestanci smiluje a při jízdě po břehu jezera se vozík na nějakém výmolu či kameni převrátí a vysype pištící posádku, která se skutálí do vody. Ta je naštěstí mělká. Tím se trest ukončuje a zkrotlí tahouni se letí obléknout. Pak musí ještě umýt naší zebru. Koukám, jak ji pojali kreativně, kolem očí má kruhy a na vemenu puntíky. Lotři…
Po té zebří příhodě uplyne zbytek týdne v pohodě. Kousek od tábora jsme objevili třešně a děcka se tam chodí pást. Kačence, Tomovi a Nesse občas někdo žertem nabídne cukr. Teď zrovna Kačka někoho žene a soptí vzteky.


Kapitola třináctá,
kde jsou účastníci tábora ve skutečném nebezpečí.


V neděli v noci nás vzbudí bučení a hluk. Co kdo zase té ubohé krávě dělá? Vyletíme ze stanu a to už k nám běží Kristýna, která měla hlídku a vyděšeně ukazuje ke kravímu přístřešku. Kráva leží na zemi a velký medvěd právě hoduje. Celý tábor je v mžiku na nohou. Menší děcka se dost bojí. Namíříme na vetřelce naše velké baterky. Zavrčí a pokouší se krávu odtáhnout.
„Řvěte!“ volám na děcka a ty se nenechají pobízet.
Medvěd prošlápne latrínu a dává se na ústup. Vidíme, jak kulhá. Do rána nikdo nespí, uděláme oheň a posedáváme kolem něj. Markétka se mi svěřuje, že si trochu pustila do tepláčků. Spolu s Mei ji utěšujeme, že to není žádná katastrofa. Ráno uděláme pro krávu jednoduchý smyk a pomocí poníků ji táhneme do vesnice. Tam je pozdvižení. Medvěd tam totiž byl také a napáchal lecjaké škody. Rozbil několik úlů, zabil pár ovcí a poničil záhony. Hluboce se omlouváme majiteli krávy, ale ten se naštěstí nezlobí a dokonce nám nabízí novou. Mršina poslouží jako krmivo pro psy a kočky.
Vracíme se zpátky. Rozhodujeme, co dál. Kráva bude přes noc v táboře a zesílíme hlídky.
„Potřebujeme kopí,“ pokynu starším a ti vyrazí do lesa. Za půl dne mají hotovo. Pevná ratiště z mladých stromků a na konci upevněný listovitý hrot z pazourku nebo z břidlice. Je to velice pevné a ostré. Ještě, že děcka mají kurzy přežití. Díky tomu je pro ně výroba kopí na medvěda podobně složitý úkol jako pro jejich pražské vrstevníky vypálit dévédéčko.
Protože ne všichni našli vhodné hroty, dojela si Rosie-Trúd na poníkovi do vesnice pro dřevěné uhlí. Miniaturní měch, kladivo, kleště a kovadlinku má svoje. Jak to táhla? No jo, nebožtík pan Vondřich je asi zbaven titulu „Cestující kovář“, pomyslím si vesele. Kačenka (je v jejím oddíle) dostane na povel měch a za chvíli se již táborem rozléhají mocné údery kladiva. I když použitý materiál – konzervový plech – zaváněl řešením typu „udělat z prdu kuličku“, Rosie se to moc povedlo. A ještě si na svoje kopí malým majzlíčkem vyrábí nějaké runy. Ostatní děcka si svoje kopí zdobí květy a peříčky a všelijak vyřezávají ratiště. V táboře zavládne vzrušená atmosféra. Starší děcka, co mají kopí, se před večerem malují v obličeji černou, zelenou a červenou barvou. V noci menší děti uléhají do stanů a starší s námi kolem ohně. Kráva a poníci jsou na břehu jezera. Takže máme čtrnáct lidí, co zvládnou kopí (z toho šest dobře). Čtyři kopí mají kovové hroty. A já mám pistoli a tři náboje, zapomněl jsem doma doplnit, doprčic. Bůh nám pomáhej.
V noci mi Micuki, co má právě hlídku, zatřese ramenem. „Je tady,“ šeptá chvějícím se hlasem.
Všichni se postupně budíme. Není mi vůbec do zpěvu. Je to medvěd jak prase. Jde k nám. Zapřeme konec kopí do země a vztyčíme je jako staří pikenýři. Medvěd zaváhá a v tom se přes nás na něj snese déšť kamení od mladších bojovníků. Medvěd se vrhne vpřed a napíchne se na Micukino kopí. Zařve a ratiště se zlomí. Popadneme Micuki a strhneme ji za nás. Vtom se z boku na medvěda vyřítí Rosie a plnou silou mu zabodne kopí do boku. A i já s Martinem zaútočíme na huňáčovu hruď. Naběhne na naše zbraně. Zezadu přiletí několik kopí. Ale mladší děcka nemají takovou sílu, a tak žádné medvědovi nezpůsobí víc než pár centimetrové ranky. Jedno kopí zasáhne Mei, ale naštěstí slabě. Medvěd se otáčí a prchá. Pronásledujeme ho, ale ani ne po kilometru padá. Opatrně se k němu přiblížím a pistolí ho zblízka střelím do ucha. Zaškube se a je konec. Rosie pracně vytáhne z medvěda svoje kopí. Otře prstem krev z hrotu a udělá si s ní dvě a dvě čárky na tváře. Pak zvedne kopí nad hlavu.
„Waga heidan waga hei!“ zařve a směje se. Kdybych ji neznal a představila se mi „jsem Trúd, dcera Thorova“, sežeru jí to i s navijákem. Jdeme si lehnout.
Ráno všichni táhneme medvěda do tábora. Zapřáhneme i náš dobytek. Na kraji lesa zhotovíme mezi stromy vhodné ráhno a s pomocí poníků vytáhneme skoro tunového drobečka nahoru. Podaří se nám ho stáhnout a mladší holky se hned chopí kůže a začnou ji zpracovávat.
„To jsme zrovna měli na robinzónovi, než skončila škola!“ hlásí vesele Freya.
„Robinzón“ se mezi dětmi říká výuce technik přežití. Jeden z nejoblíbenějších předmětů ve škole.
My porcujeme maso. K snídani si uděláme pěkné minutky, po těchto dvou nocích si to zasloužíme. „A Kačenko, tentokrát žádný syrový!“ nakazuji přísně dcerce, která se mlsně ometá kolem porážky.
Při nástupu pochválím všechny – lovce za to, jak bojovali, a mladší za to, že nevylézali. Rozhodujeme, že kůži dostane Rosie a lebku Martin, jeho rána byla lepší než moje. Tlapy, jakožto lahůdku, dáme majiteli nebožky krávy jako částečné odškodnění. Po nástupu vykládám dětem, jak se takováhle věc stane, že ten medvěd nemohl normálně lovit a proto napadal lidi a dobytek.
Vzduch je horký a suchý, a tak se rozhodneme maso sušit. A tím nám vzniká vedle nákupu a kuchyně další služba, a to dvojice, která s plácačkami hlídá maso a odhání mouchy. V poledne je medvědí polévka a večer špízy. Zbytek masa jsme prodali do krámu ve vesnici. Po návratu z vesnice rozdám poštu. Mobily hloubětínských děcek jsou tu kvůli jiné frekvenci k ničemu, a tak jsou odkázána na papír. Tak jsem nařídíl místním, že se rodičům bude psát, aby se tato necítila v nevýhodě. V noci se, jak doufám, konečně vyspíme.
V noci mě budí hlídka Zbyněk spolu s Tomášem, že Kačenka má strašný průjem. Nacházím ji na latríně. Klečí nad jedním otvorem (sedět na bobku už asi nemůže) a do druhého zvrací. V pauze si stěžuje, že je jí strašně špatně a motá se jí hlava. Když skončí, otřu ji a nesu toho chvějícího se tvorečka do stanu. Ale když jsme skoro tam, musíme zpátky. Dojdu tedy pro Kačenčin arisaid a ustelu jí kousek od latríny. Sedím u maroda a padá mi hlava. Nad ránem přestává zvracet, ale průjem pokračuje. Už se ani neudrží na nohách. Nakonec vzbudíme Mei, a ta se po krátkém běhání po lese a po louce, kde sbírá byliny, listí, houby a brouky, pouští do vaření nějaké opravdu impozantní brzdy na průjem.
A důležitá otázka: „Co jsi včera snědla, ty Kačeno?“
„Já si upekla kus jater z medvěda, když jsem nesměla syrový,“ kníkne, „a zase musím.“
Jak znám Kačku, muselo to být tak třicet deka. Jdu ji posadit na záchod a vyhledám Mei.
„No, tak to je jasný, otrava áčkem,“ pokyvuje hlavou, „ale ten průjem by neměl bejt tak silnej.“
Jdu za zase za Kačkou. „A upekla sis to dost?“
„Já to chtěla mít vevnitř krvavý,“ kňourá.
Tak tady to máme. „Kačko, takovej chromej medvěd, to je popelnice, žere odpadky, mršiny a tak. Je sice fajn, jak si to umíš upíct, ale příště se poraď, jo? To ti s maminkou říkáme pořád, a ty na to pořád kašleš.“
„Já na to zkusím nekašlat,“ slibuje Kačka tiše, ale místo kašlání se pozvrací. Naštěstí do trávy. Bylinky už jsou hotové, Mei si bere Kačku na klín a po douškách do ní dostává silně aromatický odvar. Mezitím celý tábor vstal a všichni se zajímají, co se Kačence přihodilo. Když Mei přidává k odvaru modlitbu, připojí se skoro všichni, hlavně u menších dětí je hezké pozorovat tu bezmeznou víru v Boží moc. Celé dopoledne vyžaduje Kačka péči. Dnešní hru jsme měli naštěstí už připravenou a vedoucí si to zorganizují sami. Úkolem dětí je rozdělit se do trojic a upevnit si provázkem nad zadek cedulky s šestimístnými čísly. A dostat se na určité místo ve skalách. Přitom musí projít určitá zastavení a tam plnit úkoly. Pokud narazí na jinou trojici, mají se pokusit přečíst a zapsat si jejich čísla a nenechat si zapsat ty svoje. To bude paráda, celý den o těch rošťácích neuslyšíme, součástí úkolu je totiž i uvaření si oběda v lese.
Před polednem Kačenka na hodinku neklidně usne a frekvence záchoda se ustálí tak na hodině. Další byliny. Má suchou, loupavou kůži; i když nespí, leží stočená do klubíčka a má zavřené oči. Je mi jí líto. Kdyby alespoň nebylo takové vedro.
Odpoledne se děti vrací z lesa poškrábané, umazané, i trochu otrhané, ale veselé. Mají obličeje pomalované pomocí různých přírodních látek. I prťavá Markétka má na obličeji barevné šmouhy, na hlavě vrabčí hnízdo spolu s pozůstatky copánků a má utržené ramínko u šatů. A tváří se naprosto spokojeně.
Ale nejstrašněji vypadá Tomáš. Udělal si opravdu děsivé válečné barvy, které pěkně kontrastují s jeho zrzavými vlasy a do červena opálenou kůží. Po sobě má naaranžované různé větve, kytky a jiné přírodní artefakty. Vypadá opravdu drsně. Děcka ho lehce svázala, vedou ho k nám, a za všeobecného veselí hlásí, že chytila silva-rauka, čili lesního démona, podle irisijské splácanštiny, jak pro sebe nazývám „to“, čím se tu mluví. Obřadně mi démona předají a já ho rituálně popravím. Mei tančí kolem a několik děvčat se přidá. Dokonce i Kačenka se vzbudila a pobaveně sleduje rituál. Pak Toma rozvážou a hodí do vody. Je legrace.
Potom jdeme připravit večeři, která pro mrzutou Kačku představuje jenom kus suché placky. Že by dostávala chuť k jídlu? To by bylo fajn. Mei převezme péči o maroda a já chvilku vypnu. Druhý den se Kačenčiny intervaly prodlužují, a odpoledne se dokonce zapojí i do rybaření, na které si děcka dopoledne vyrobila pruty. Jezero je dobře zarybněné, a brzy se radujeme z hromádky pstruhů, tloušťů, plotic a dokonce dvou štik a jednoho bolena. I Majdalenka byla úspěšná a vypětím všech sil zdolala jednoho pstruha. Má z toho, holka, radost, že až poskakuje, a to je jinak spíš kliďas. Specialista na hysteráky z radosti je u nás přece Kačka. Prvního upečeného pstruha dáme Kačence, co to udělá. Je to v pořádku, ale raději dostane jenom jednoho. Pstruh sice projde rychle, ale její stav se nezhoršuje.
„Za dva dny to áčko odbourá a bude v pohodě, ale aby jí ta sračka přešla,“ medituje Mei.

Následující dny běží v klidu, akorát Kačenka polehává a má dietu. Děti z Prahy se učí jezdit na ponících, hlavně Kristýna a Honzík tomu propadli. Maso už je sušené, stejně jako lesní ovoce a tak si zkoušíme vyrobit indiánskou „konzervu“ pemmikam. K rozdrcenému masu přidáme sušené ovoce a tuk. Je to docela dobré, když si člověk zvykne.
Ve čtvrtek už je Kačenka úplně v pohodě. Akorát si musí oloupanou kůži chránit před sluníčkem a vypadaly jí nějaké vlasy, že je to až vidět. Stydí se za to a pořád nosí na hlavě šátek.


Kapitola čtrnáctá,
kdy se tábor zakončí divokou hrou a ještě divočejší nocí.


Na pátek jsme vymysleli velkou hru. Rozdělujeme děti do dvojic a vypouštíme je do lesa. Tam, pokud na sebe narazí, musí spolu bojovat. Kdo zvítězí, dostane bod od poraženého. To je papírek, kterých má každý deset. Další může najít důmyslně ukryté v lese. Body si může v jednom ze tří stánků na okrajích vytyčeného prostoru měnit za zbroj, co jsme vyrobili z lepenky, a za vylepšení zbraní. To se provádí tak, že na meč dostane nálepku a ta znamená, že jsou mu povolené další typy seků a krytů. U luků se to projevuje lepší tětivou či šípy s peříčky. Z dvojice má vždy jeden meč a druhý luk. Zbroj zvyšuje počet zásahů nutných k získání bodu. Ten počet má každý napsaný na čele. Ale i v lese se dají najít části zbroje, či nálepky na meče. A aby toho nebylo málo, musí cestou splnit pár úkolů. Prostě taková RPG hra naživo. My vedoucí děláme nejtěžší protivníky, za které je hodně bodů a občas i něco navíc. Mei bude chodit po lese, a ten, kdo přišel o body a náhodou ji potká, může si je doplnit. Vzhledem k tomu, že prostor, co jsme vyhradili, má asi pět krát pět kilometrů, tak se může dost naběhat, než ji potká.
Majda, Šéag a Uallas, co ještě nechodí do školy, mají na starost „stánky“ s body a zbrojí. Na to jim stačí umět trochu počítat. Já jsem si rozcuchal vlasy a vousy, půjčil si od Rosie medvědí kůži a barvím si obličej a končetiny na černo. Na čelo si napíšu šestku, jakože musím být zasažen šestkrát. Já nejsem žádnej první level, mládeži! A ze soušky si udělám mohutnou palici. Beru si roh a něco k jídlu a jdu do jeskyně v červené skále. Rozdělám oheň a aranžuji kolem medvědí kosti. Zavinu se do kůže a sepnu ji opaskem. Úkolem dětí je porazit mě a najít v jeskyni artefakt (čtyři k sobě spojená a vyleštěná víčka od konzerv), donést ho kovářce (hádejte komu), a ta jim za to vylepší výzbroj, když ji tedy porazí.
Uvelebím se ve výklenku jeskyně a čekám na první oběti. Je to Freya s Markétkou. Opatrně nahlížejí do jeskyně. Freya má meč a Markétka, protože není zdejší, tak má luk. Ale za ty dva týdny střílí z maličkého luku celkem obstojně. Když jsou skoro u ohně, vyřítím se s řevem na ně. Obě zaječí.
Freya zvolá: „Cave Troll!“
Markétce se třese brada, ale za moment mě pozná, opanuje se a vyběhne ven. Freya vytasí meč, políbí záštitu a neohroženě se mi postaví. Divoce mávám palicí, koukám na ni jak Pohlreich na masox a řvu jak tur. Ta holka chytrá pochopila, že proti palici nemá s tím svým párátkem šanci, a tak útoky jen markýruje, mrštně uhýbá a couvá z jeskyně. Jednou ji zasáhnu, ale protože má na čele dvojku, budu ji muset trefit ještě jednou, abych ji vyřadil. Padla k rohu jeskyně, rychle se sbírá a plazí se ven. U šikmé stěny tu potvoru nemůžu trefit. Venku vyskočí na větev, hbitě přehmátne, otočí se a oběma nohama mě kopne do obličeje. Vidím hvězdičky a zamotám se. Ta mrška si rychle sebere meč a je zase ve střehu. Tady se můžu víc rozpřáhnout, ale ona má zase větší manévrovací prostor. Najednou ucítím zezadu do hlavy náraz šípu. Otočím se, spatřím Markétku na skále, jak právě střílí druhý šíp, který mě zasáhne do prsou. Vrhnu se za ní. Ta hbitě šplhá výš. Najednou mě Freya dvakrát bolestivě píchne do zadku. Zapomněl jsem na ni. Oženu se po ní a v tom poslední šíp ukončí tohle kolo ve prospěch dvou malých „Davidů“. Padám ke skále. Slyším, jak děvčátka štrachají v jeskyni. Za chvíli vítězně vyběhnou i s artefaktem a čtyřmi body. Když zmizí v houštinách, jdu si zase sednout do jeskyně. Obličej mě pořád bolí.
Další dvojice, co se po chvíli objeví, tvoří Indis, Mardilova dcerka a Izák, mladší bratr Becky. Jemu je jedenáct, jí třináct, a porazí mě docela lehce.
A takhle to jde celý den. Někdy vyhraju, jindy ne, v jeskyni je kouřmo, prosolená medvědí kůže kouše a smrdí a je vedro. K večeru už mám chuť ty haranty mordovat a nedávám body lacino. Nessa mě v zápalu boje kousne. Jeden šíp mě trefí do oka, ještě, že všechny mají tu bambuli na konci. Demetria, který mě bodne těsně vedle moudí, hodím obloukem do ostružin. Ani nezasyčí, když se hrabe ven, a sám to uzná jako ztrátu bodu.
Zdejší děti fakt nemají chybu. Tady došly skautsko-sokolské ideály naplnění. Děcka jsou odolná, bojovná a čestná.
V osm hodin to odtroubím. Uhasím oheň, hodím palici přes rameno a jdu do tábora. Potkávám malé bojovníčky a teď se vesele zdravíme.
V táboře rychle uvaříme pohankovou kaši s medem a ořechy a vyhladovělí bojovníci hltavě jedí. Akorát Kačenka usnula vyčerpáním u poloprázdného talíře. No jo, paní indiánka zase jela přes limit… Budím ji, beru na klín a krmím zbytkem kaše. Pak ji odnesu – už zase spící – do stanu.

Druhý den je závěrečným dnem táboření. Bouráme vybavení, tu jednu noc budeme spát bez podsad. V mezičase děti pořád něco sbírají, hrabou se v mělké vodě a pořád to diskutují. Kačenka mi prozradí, že chtějí udělat nějakou památku pro hloubětínské – takové náhrdelníky, na které dá každý jednu věc. Dobrý nápad, říkám to vedoucím a taky se přidáme. Já jsem si před pár dny všiml, že v lese jde najít hezké krystaly křemene. Ty odrátkuji, aby šly pověsit, a bude to pěkné.
Dneska si službu v kuchyni vzaly Kačka s Nessou a ráno odešly s pár pomocníky do lesa na borůvky, že budou palačinky. Vrací se s tím, že viděly pumu s koťaty. Kačenka je trochu vyjukaná. Pochválím je, že se zachovaly rozvážně.
A už se točí kolem oběda. Palačinky Kačka umí, doma se pořád motá v kuchyni a Lucie s Jannou ji kromě nádobí začaly úkolovat i pomocí při vaření. Kačenku to strašně baví a už umí uvařit polévku misoširu ze sojové pasty, upéct perličku, uvařit rýži a péct bramborové placky a palačinky. Teď Kačka míchá těsto a Nessa mačká borůvky s medem. Vzniká pasta konzistence marmelády, která úžasně voní a chutná. A už na kamna putují čtyři pánve a holky jedou. Je to kuchařský koncert, obě umí palačinky obracet ve vzduchu a jde jim to pěkně od ruky. A už jen namazat pomazánkou, zavinout a je to. Sto čtyřicet sedm palačinek. Pekly to dvě a půl hodiny. Pár lidí jim jde pomoct mazat a za chvíli to do sebe můžeme naházet. Pijeme k tomu mléko. Moc se to holkám povedlo, ale jsou dost vyplivané.
Večer připravujeme slavnostní oheň. Je to sedmihranná pagoda z postupně se ztenčujících polen. Zapálit oheň dostanou za úkol Majdalenka, Rosie, Uallas a Sean – nejmladší a nejstarší z holek a kluků. Přistoupí ze stran k vatře a vloží do ní pochodně. Za okamžik se rozhoří. Vstaneme a zpíváme irisijskou hymnu. Pak pokynu hloubětínským, ať předstoupí. Tváří se překvapeně.
„Markétko, Terezko, Kristýnko, Tome a Honzíku, díky, že jste přijeli. Jsme rádi, že jsme vám mohli ukázat náš svět. Viděli jste, že tady máme přírodu rádi, a ta se nám odvděčuje svojí krásou a svými plody. Pokračujte doma v porozumění přírodě a možná to jednou v Čechách bude vypadat jako tady. Tady máte od nás malý dárek. Na každý náhrdelník každý z nás navlékl jednu věc, co mu tu připadá hezká nebo zajímavá. To máte od nás na památku, ale doufám, že se ještě uvidíme.“
Vidím, jak jim ve světle ohně září oči, jak vypadají zdravě a spokojeně. Hlavně Markétka, která se tady hodně, hodně otrkala a je mnohem mrštnější a ráznější, než jsem ji znával. Dám znamení a předstoupí Majda, Kačka, Freya, Håkan a Hiromu. Děti pokleknou a tito jim vloží na krk náhrdelníky. Jsou na nich různé věci – provrtaný kousek červené skály. Medvědí dráp. Svazek pestrých peříček. Rybí šupina. Nějaké sušené plody. Dřevěné korálky. Keltský ornament z měděného drátu. A další věci.
„A ještě jedna zásadní věc – myslím, že se všichni shodneme,“ - podívám se na děti kolem a ti všichni horlivě přikyvují – „že jste jako jedni z nás, stateční a čestní. A protože tady, když člověk začne chodit do školy, dostává svoji první dýku, nechal jsem vám také udělat, abyste věděli, že jste našimi bratry a sestrami, našimi spolubojovníky,“ a předám jim ještě každému pěknou dětskou dýku, nechal jsem je udělat u kováře ve vesnici.
Tomáš má rukojeť ozdobenou zelenými kamínky, podle jeho očí. Markétka má zdobení růžové a bleděmodré, protože to je malé a něžné děvčátko. Honzík má tmavomodré a tmavozelené, to jsou barvy trpělivosti a moudrosti. Kristýnka zlatožluté, protože je z bohatého rodu a konečně Terezka červené a bílé, to jsou barvy Východu. Vážně se na mě dívají, když zbraně přebírají.
Zmlknu a koukám na ně. Pak přistoupí Mei a všem vloží ruce na hlavu a požehná jim. Ostatní děti vztáhnou ruce a modlí se také. Nikdo z našich hostů není věřící, kromě Terezky, která je katolička. Ale zdá se, že na ně víra v Boha udělala dobrý dojem.
Sedají si na svoje místa a nadšeně si prohlížejí dýky a náhrdelníky. Hlavně Tomáš s Honzíkem jsou uneseni z medvědích drápů. Najednou slyšíme dudy. Děcka vyskočí. Přichází dudák, kterého jsem pozval z vesnice. Takové malé překvapení. Rychle se mezi dětmi objevuje bubínek, píšťala, nějaké zvonky a já vytahuji Býčí úd, což je bambusová roura o průměru, že se sotva vejde do úst dospělého muže, dlouhá asi čtvrt metru. Uvnitř jsou lamely z tenké dýhy a po stranách asi čtyři otvory. Hraje se na to spíš v kratších tónech, než nějaké táhlé troubení. Zvuk se dá nejlépe popsat jako hluboká fujara, kterou slyšíte ze sklepa. Ale hraje se na to jednoduše, je to to, co se svým hudebním talentem ještě zvládnu. Docela dobré, až na to, že to při hře vypadá, jako když ho někomu… ano, přesně tak.
Někdo začne veselou písničku a všichni Irisijští se přidávávají. Pak volíme spíše to, co už děcka z Hloubětína stihly po večerech trochu pochytit. Dojde i na tanec. To si musí Martin sednout mezi dva soudky, které mezitím někdo přivalil z kuchyně. Neví, co to bude a rozpačitě se usmívá. Holky se rozdělí na dvě skupiny. Jedna se postaví do řady, tancuje a zpívá.

Sedí kotek mezi sudy,
pil by pivo, neví kudy.
Od kotka do koutka,
tancujte děvčátka,
málo nás, málo nás,
pojďte hoši mezi nás.

Kluci se nenechají pobízet a přidají se. Je to takový veselý, dupavý a bojovný tanec. Ale teď je zase málo děvčat. Píseň tedy pokračuje.

Sedí kotek mezi sudy,
pil by pivo, neví kudy.
Od kotka do koutka,
tancujte děvčátka,
málo nás, málo nás,
pojďte holky mezi nás.


A teď už tancují všichni a hezky se na to kouká.
„Hele, Karle, a co je to kotek?“ ptá se mě potom Martin po straně.
„To je asi jako kokotek, ale větší,“ směju se mu.
Pak přijdou další tance a zpěvy. Ale ještě je třeba vyhlásit vítěze včerejší hry. Všichni si zase sedají. „Takže v kategorii mladších kluků zvítězil Julda (čili Julius Demetrius), má čtyřicet osm bodů. Druhý je Hiromu se čtyřiceti body a třetí Tom s třiceti osmi, a to nemá výcvik. To si zaslouží potlesk!“
Rozohňuji obecenstvo, a to spustí bouřlivý potlesk a volání „Tooom!“ „Praháááá!“ a „Goood fellow!“
„A starší klucí - Nejlepší je Ingvar, padesát čtyři, druhej je Izák Ledererů, ten má čtyřicet devět, a třetí je Maedir, pětačtyřicet, dobrá práce, chlapi,“ pochválím bojovníky.
„No, a děvčata – z malejch je první Nesska Lochneska, ta má čtyřicet devět.“ Ještě mě bolí, jak mě kousla, potvora, tu lochnesku má za to. Šklebí se ale docela spokojeně.
„Pak tu máme dvě druhý místa, Diana a Deniska, proč mě to nepřekvapuje, obě čtyřicet,“ špičkuji, protože to jsou jednovaječná dvojčata, krásné sedmileté holky s dlouhými vlasy barvy medu a tmavýma očima. A jsou obě hrozně hodné.
„No a třetí je – Kačka! I po nemoci dala pětatřicet bodů.“
„Hurá!“ volají děti. „Kačka velká sračka!“ zvolá někdo z kluků. Jårn? Tuhle přezdívku si Kačka za rámeček nedá. Naštěstí zaznívá minimálně. Kačenka se zamračí a mlčky ukáže Jårnovi pěst.
„Kuš!“ okřikne pár lidí, včetně mě, dotyčného.
„A poslední zbývají velký holky,“ pronesu, když se to uklidní. „První je Indis, má pětapadesát, druhá je Esterka, padesát dva, a třetí bohyně lásky Freya, ta mi pěkně nařezala,“ směju se, „ta má čtyřicet osm.“
Všichni dostanou diplomy a přívěsek ve tvaru Thorova kladiva, symbolu našeho vlaku a tak trochu i naší vesnice. Mei to fotí.
„Všichni jste byli dobrý, nikdo nepodváděl, nikomu se nic nestalo, paráda to byla. Uděláme za rok zase tábor?“ ptám se.
„Jo!“ zařvou všichni.
„Tak jo, snad se vydaří,“ dávám jim naději a jsme spokojení, jak to dopadlo.
„A proč se hodnotí kluci a holky zvlášť?“ maličko na mě vyjede Irena, co sedí vedle mě, „přece jsme bojovali všichni stejně, ne?“
No jo, to nám, jak jsme zvyklí z Čech, vůbec nedošlo. Na soustředěních se tu hodnotí všichni společně.
„To je proto,“ usměju se na ni, „že jsme chtěli rozdat co nejvíc cen, aby co nejvíc lidí mělo radost.“ Zdá se, že ji vysvětlení uspokojilo.
„A my ti, Chucku, fakt děkujeme,“ předstoupí najednou Sean, Micuki a Rosie, „bylo to parádní a hry byly taky hustý. A tak jsme ti něco koupili,“ a předají mi láhev slibně vypadající zlatavé tekutiny. Asi to koupili ve vesnici.
„Moc díky,“ jsem dojat.
Sean mi potřese rukou a děvčata mi dají z každé strany jednu pořádnou žužlavou irisijskou pusu. Krásně líbají, ty holky. Když oheň dohasíná, spustíme vlajku, tentokrát už naposledy, a jdeme spát. Ale ještě před spaním s Martinem a Mei vyzkoušíme, jestli ta tekutina není zkažená. Není, a je to moc dobrej vizour. Dobrou noc, tábore.
Já vůl… Onehdá jsem totiž dětem vyprávěl, v čem spočívá kanadská noc. A tak je tahle noc je plná skřeků, holčičího pištění, peprných nadávek, šplouchání, řehtání poplašených poníků a dalších zvěrstev. Najednou se bleskurychle rozevře vchod našeho stanu a kdosi na mě vychrstne cosi slizkého a až příliš živého.
„Co děláš, ty démone?“ zařvu na viníka a ten se slovy, „Doprdele Karel!“ rychle zmizí.
Vyřítím se ven a honím útočníka. Ani nevím, kdo to je. Nakonec ho chytím a odnesu ho do hromady popela, co zůstala po našem sporáku. Tam ho pořádně vyválím a mizím. Ve stanu zjistím, že ty věci jsou velké žáby, hnědí a zelení skokani. Doufám, že žádnou nezalehnu. Už je skoro světlo, když to končí.
Ráno skýtá nástup zoufalý pohled. Naši miláčci toho už nemají, na konci tábora, moc na převlečení, a tak musí nastoupit s následky nočního reje. Ospalá Kristýnka tu stojí v dost špinavých kalhotkách a bílých ponožkách – nic jiného na sebe zatím nenašla a klepe se zimou. Micuki má ve vlasech snad celou tubu zubní pasty. Jårn má modřinu pod okem, že by od Kačenky za tu přezdívku? A Sean má jen svůj pubertální knírek, protože na jeho bradku byl spáchán úspěšný atentát. Děcka vyválená v popelu jsou tři, takže nevím, kdo jede v těch žábách. Ty mi pořád ještě skřehotají kolem spacáku. Martin má zašitý poklopec. A všem holkám někdo zamíchal návleky. Všechny sice mají buď bílo, žluto nebo červeno - černě pruhované, ale každá samozřejmě maličko jiné – odstínem či velikostí.
Musím to nějak uzavřít a zhodnotit: „Tak mládeži, přesně takhle vypadá kanadská noc jak řemen. Máte hodinu na to, dát to všechno do pořádku. Kristýna je polonahá, a ty návleky - dneska není moc teplo, budete je potřebovat, tak to koukejte dát do pořádku, lotři! Jinak bude zle. Kdo to nestihne, má smůličku a rákoska posvícení. Rozchod! Copak chceš, Majdi?“
„Kde je Makytka-čan?“ ptá se Majda a bezradně se rozhlíží.
„Jo, kde je!?!“ vyletí Kačka.
Ve stanu není. Na latríně taky ne a v jídelně jakbysmet. Tak to je malér. Zatmí se mi před očima, a v té tmě defilují pumy, medvědi a taky místní jedovatý pavouk Kamaragi… Toho je sice těžko najít, a je nutné ho opravdu pořádně nasrat, aby kousl, ale co kdyby? To už by teď Markétka v Heimdallově náručí překračovala Bifröst, duhový most do věčnosti. Rychle organizujeme pátrací oddíly. Když neuspějeme tak tři kilometry kolem, zavoláme policii.
„Hele!“ zvolá najednou, vyděšeně i radostně, Majdalenka.
Ukazuje NAHORU. Na stožáru máme novou vlajku. Je to spacák pevně omotaný provazem a vytažený nahoru. Ve spacáku spí Markétka. Je známo, že když jednou usne, mohou kolem její postýlky jezdit dokolečka tanky a nevzbudí se. I na hlídky bylo těžké ji budit. To se musela napřed vzbudit Majda, aby se nelekla, protože dotyčný musel sladce spící Markétce zařvat do ucha „MAKY-ČAN, MÁÁÁŠ HLÍÍÍÍDKU!!!!“ Pak se teprve vzbudila.
A teď si visí. Smějeme se ulehčením a spouštíme ji dolů. Tam ji rozvážeme a probudíme. Kouká jak čerstvě vyoraná myš. Vyleze ze spacáku a jde na záchod, ale zjistí se, že jí někdo ve spaní místo jejích kalhotek oblékl Honzíkovy slipy, které z ní samozřejmě po pár krocích spadnou. Ale má z toho sama legraci. Letí se vyčůrat a já jdu stopovat hodinu, co mají provinilci na úklid. Koukám, že se všichni vesměs přiznali ke svým zločinům, a tak vidíme třeba Freyu, jak v myje jezeře Micuki vlasy, zapopeleného Zbyňka, jak chytá v našem stanu žáby a podobně. Za hodinu jsou všichni hotoví, akorát Majdalenka bezradně přehrabuje hromádku návleků a nemůže to dát dohromady. Že to vymyslela zrovna ona, to by mě nenapadlo. Za další hodinu se rozbrečí zoufalstvím. Už ji nebudeme trápit, potrestala se sama, a tak dovoluji děvčatům, ať se zapojí do třídění. Koukám, že se řídí i čichem. Za chvíli to mají. Majda není k utišení, že nezvládla napravit, co udělala. Až když ji všechny holky přesvědčí, že se opravdu nezlobí, uklidní se.
Dáváme opožděnou snídani, balíme batohy, mažeme chleby k svačině a vzhůru na cestu. Některá děcka našemu údolí mávají na rozloučenou. Ve vesnici vrátíme dobytek a pěkně poděkujeme.
Odpoledne jsme na zastávce a v podvečer už vjíždíme na naše nádražíčko. Čekají tam rodičové. Skoggärtovi ohledávají synkovi jeho monokl.
Kačenka předstoupí. „To jsem mu udělala já, já se omlouvám, ale von mi dal moc sprostou přezdívku.“
„A jakou?“ ptá se jeho Jårnův otec přísně.
„Kačka velká sračka, protože jsem měla děsnej průjem,“ odpoví Kačka mrzutě.
„Ty se chováš jako blbec,“ kroutí Skoggärt hlavou, „tejden bez televize a počítače a Stig-kun si vezme holiday,“ dokončí ledovým hlasem. Stig je jejich čeledín. To znamená, že hochovi pěkně proženou perutě, počítám.
„Nedělej to příště, jestli jseš kámoš,“ varuje ho Kačka.
„Hm, a promiň,“ otočí se na ni smutně.
Nakonec se na něj Kačka usměje a jdeme domů. Holky se šťastně vedou za ruce s Lucií. Ta vypadá ráda, že jsme doma.
„To jste měli vidět to rodeo, když jsem párkrát pásla,“ směje se.
Doma posíláme děcka se koupat a Lucie se diví, co je s Kačkou, když vidí prořídlé vlásky a oloupanou, místy i trochu zanícenou kůži. Vysvětlení se zhrozí a plísní nás, že jsme nevzkázali, že by si pro ni přijela. To se zase naježí Kačenka a argumentuje tím, že by jí utekla služba v kuchyni a velká bojovka. A po koupeli se hned chlubí přívěskem a diplomem. Při večeři děcka všechno vypráví a Lucie se nakonec směje, jaký to byl vypečený tábor a chválí našim hostům jejich památeční náhrdelníky.
Pozítří děcka vezu na letiště. Kolem loučení je spousta pláče. I děcka z tábora se přišla rozloučit. Každé nese ještě nějakou drobnost. Ale Sigilda se vyznamenala nejvíc. Všimla si dobře, jak Kristýnka nyje po zvířátkách, jak po nějakém touží, a jak má všechno teoreticky nastudované, jak se o ně starat, až nějaké dostane. Proto Sigilda nese malou dřevěnou přepravku, která ukrývá dva zahradní plchy. Jejich rodina plchy a podobná zvířátka pěstuje a docela dobře se to prodává. Plch totiž přes den spí, když je majitel v práci nebo ve škole, a ožije teprve s večerem. Zahradní plchové jsou naprosto roztomilí, šedo-bílí a přes oko mají černou pásku jako zlodějskou škrabošku. Kristýnka se může radostí pominout, líbá střídavě Sigildu, a neznámo proč i Kačku, Majdu, Lucii a mě.
„No jo, ale co přeprava?“ ptám se.
„V pohodě, tady jsou papíry,“ podá Sigilda Kristýně pouzdro s papíry na převoz, CITES průkaz a několik papírů s tipy na péči. To je servis.
Kristýnka pláče štěstím. Už musíme jet, našoupu děti do auta a ostatní dlouho mávají. Na letišti mi ještě jednou děkují za krásné prázdniny.
Uživatelský avatar
Fx100d
Administrátor
Pohlaví: Muž
Bydliště: ČR/Německo
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 3
ve věku do: 10
Kontakt: fx100d@centrum.cz
Výkřik do tmy: yeelow (10.05.2010 22:04): njn, ty jsi ten dentální úchyl :D
Příspěvky: 569
Dal: 134 poděkování
Dostal: 186 poděkování
Kontaktovat uživatele:

Re: Hvězda proti Hvězdě

Nový příspěvek od Fx100d » úterý 26. 4. 2011, 12:30:58

To je Tvá tvorba? Nebo to je kniha? *scratch*
Pedofilie mi něco vzala, ale mnohem více dala. To, co mi vzala, bez toho se obejdu. To, co mi dala, už bych nikdy nechtěl ztratit.
Uživatelský avatar
ksoft

Re: Hvězda proti Hvězdě

Nový příspěvek od ksoft » úterý 26. 4. 2011, 12:38:56

To psal leonid je to hejo tvorba je to krasny pribech.
A ted pracuje na dalsom pokracovani...
Uživatelský avatar
leonid jumper

Re: Hvězda proti Hvězdě

Nový příspěvek od leonid jumper » úterý 26. 4. 2011, 19:00:08

Fx100d píše:To je Tvá tvorba? Nebo to je kniha? *scratch*
Jo, to je moje kniha. Stejně jako "Filoména" ve vedlejším příspěvku.
Uživatelský avatar
DanielKubeC

Re: Hvězda proti Hvězdě

Nový příspěvek od DanielKubeC » středa 27. 4. 2011, 19:43:58

Moc zajímavej text. Je to vlastně docela skorem zpecifickej literární žánr, někde by takové poučky o sexualitě, nebo dost detailně popisy až návody na fungování dětského tábora mohly vyčnívat, tady vlastně sedí. Samozřejmě že některé scény můžou působit sexuálně stimulačně, i když se nedá říct z ukázek, že by tam bylo příliš detailů, které by takové scény vlastně prodloužily, zdůraznily. Jen povzbudí fantazii. Snad je to tak i dobře. Ten lov na medvěda, nevím, jak to přímo zapadá do koncepce tvého světa, mně to přišlo spíš jako něco, co vniklo z dětského fantazie, což je ovšem zde zcela příhodné, ano z tohoto úryvku bych považoval onen svět za jakousi trochu utopickou fantazii, což tomu vzhledem zřejmě ke kontextu díla dává docela hloubku. Nu každopádně také přeji hodně štěstí a zdaru s případným vydáním, i když sebou myslím vyání takto zaměřených knih přináší pro autora i svá rizika.
Uživatelský avatar
karotel
Nový člen
Pohlaví: Muž
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 10
ve věku do: 40
Příspěvky: 5
Dal: 2 poděkování

Re: Hvězda proti Hvězdě

Nový příspěvek od karotel » středa 25. 3. 2015, 19:25:36

leonid jumper píše:
Fx100d píše:To je Tvá tvorba? Nebo to je kniha? *scratch*
Jo, to je moje kniha. Stejně jako "Filoména" ve vedlejším příspěvku.
Kde sa daju tvoje knihy cele precitat?
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 hostů