Dostali jste náš letáček? Dozvěděli jste se o naší účasti na Prague Pride? Podělte se o své názory v tématu připraveném pro Vaše reakce!

620 zneužitých dětí, nebo desetitisíce? (Oulicky.blog.idnes.cz)

Reakce na články z médií (tisk, rozhlas, televize, internet, ...) a diskuze o nich.
Uživatelský avatar
Kasz
Administrátor
Pohlaví: Muž
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 4
ve věku do: 12
Kontakt: kasz@protonmail.com
Výkřik do tmy: Alleinka ♥
Příspěvky: 5084
Dal: 1148 poděkování
Dostal: 2404 poděkování
Kontaktovat uživatele:

620 zneužitých dětí, nebo desetitisíce? (Oulicky.blog.idnes.cz)

Nový příspěvek od Kasz » úterý 25. 9. 2012, 19:15:09


I kdyby bylo zneužito jedno jediné dítě, je to špatné. Zneužití dítěte je zločin, který nesmí být za žádných okolností tolerován a je jedno, zda je pachatelem kněz, sbormistr, trenér, otec, nebo úplně cizí člověk, třeba dělník od vysoké pece.

V sobotu 22. září vyšel na idnes.cz od redaktora Filipa Horáčka článek Naši kněží zneužili 620 dětí, přiznala katolická církev v Austrálii a v neděli 23. září na tento článek reagoval kolega bloger Michal Malý v článku Kněží zneužili 620 dětí, přiznala církev [odkaz na článek již nefunkční]. A kolik tisíc nepřiznala? A já si dovolím k tomuto tématu poněkud obsáhlejší pohled.

Nejprve se ovšem podívejme na fakta. Je zde totiž jeden důležitý moment, který svědčí o chybné interpretaci již od redaktora idnes.cz, pana Horáčka, kterou ve svém blogu pan Malý převzal a celkem zbytečně na ní trval. Pan Horáček píše ve svém článku: „Australská římskokatolická církev učinila šokující přiznání. Potvrdila, že od 80.let kněží ve státě Viktorie zneužili 620 dětí.“, aby další odstavec začal větou: „Uvedené případy se staly během uplynulých 80 let, informoval server BBC.“ Nevím, zda redaktor Horáček jen chybně interpretoval a přeložil si část článku na BBC, či zda se jednalo o úmyslné zkreslení, ale pokud hovoří o případech za posledních osmdesát let s tím, že v další části článku píše: „Většina z doložených 620 případů se podle církve odehrála mezi šedesátými a osmdesátými lety minulého století.“, což si lze vyložit jedině tak, že mezi lety 1960 – 1989 došlo k většině z oněch 620 prokázaných případů zneužití dětí, nelze pak brát jako pravdivou informaci, že se tak dělo od 80.let, jak autor tvrdí v prvním odstavci článku, a kteréhožto tvrzení se chytil jako jediného správného a pravdivého bloger Michal Malý.

Znovu opakuji, že kdyby za uvedené období bylo knězem zneužito byť jen jedno jediné dítě, je to hnusné, odporné a zavrženíhodné. Ovšem podobné překrucování časových údajů (od 80.let=za posledních 30 let; za 80 let=prostě za posledních 80 let) s dodatky, že podle kritiků jsou čísla obětí blížící se číslu 10.000, jak uvádí redaktor Horáček, a kterou doslovně cituje i bloger Malý, považuji minimálně za snahu o manipulativní podsouvání, že je snad zneužívání dětí nějakou programovou snahou katolické církve, byť redaktor Horáček podobný závěr ani nenaznačil. Jinak ale bloger Malý, který píše: „No a protože většina lidí nemá peníze na hrazené studium, tak své děti budou dávat do církevních škol. Tam se budou mimo jiné povinně denně modlit, bude jim do hlavy vtloukána víra, budou jim vymývány mozky a může se stát, že je učitelé budou osahávat.“

V tomto tvrzení se pan Malý dopouští jednak omylů, pramenících patrně z neznalosti a z obecně platných předsudků. Ne, pane Malý, opravdu se děti povinně modlit nebudou, protože modlení není součástí výuky. Ano, děti budou mít možnost, ale nikoli povinnost, navštěvovat hodiny náboženství. Nikomu do hlavy nebude vtloukána víra, protože víru prostě nenaučíte. Víra je dar a buď víru máte, nebo nemáte. Dětem nebudou vymývány mozky. Tímto tvrzením se navíc dopouštíte urážky milionu svých věřících spoluobčanů, neboť jaksi podprahově vnucujete, že věřící = vymytý mozek. Ale to jsou jen omyly, u kterých jsem ochoten přijmout tvrzení, že pramení z neznalosti a přijímání obecně platných předsudků vůči věřícím, které část společnosti má.

Co je však nepřijatelné, urážející a na úrovni sprosté pomluvy a snahy o diskreditaci jak věřících, tak především kléru, ale hlavně učitelského stavu, je závěr té věty, že se může stát, že učitelé budou děti osahávat. Předně bych si dovolil připomenout, že učitel na církevní škole není kněz. Nepopírám, že mezi pedagogy nemůže být někdo, komu bylo kněžské svěcení uděleno, ale není to pravidlo. Jestli jsou někteří učitelé na církevních školách kněžími, jsou to spíše vyjímky. Dokonce ani víra není nutnou podmínkou pro přijetí na místo pedagoga v církevní škole. Ano, může být výhodou a nepopírám, že pedagog, který je věřící může být při konkursu na místo učitele v církevní škole tímto mírně zvýhodněn, ale není to podmínkou. Jedinou nutnou podmínkou je příslušné vysokoškolské vzdělání nejlépe pedagogického směru, tak jak tomu je na všech školách. Jistě, může být učitelem třeba absolovent technické školy s titulem ing. (například u vyučujícího matematiky nebo fyziky), ale i u něj je požadováno alespoň pedagogické minimum. A mohu Vás, pane Malý, ujistit, že většina církevních škol si hodlá svůj vysoký kredit, který mají, uchovat. Nebudou tedy na místa učitelů přijímat nýmandy jen pro jejich příslušnost k té které církvi, ale kvalifikované pedagogy především pro jejich odbornost.

Pojďme se na otázku zneužívání dětí podívat z pohledu racionálního. Jde o jev bezpochyby odporný a zavrženíhodný. Kdo však děti zneužívá? A je nějaká spojitost mezi profesí pachatele a skutečností, že takový čin spáchá? A především, co je označováno za zneužívání dětí?

A zkusím to vzít od konce, bez toho, že bych snad chtěl problém nějak bagatelizovat. Především je třeba i z hlediska sexuálních preferencí pachatelů rozdělit oběti. První skupinou budou děti s ještě dětskými znaky, tedy děti prepubertální, které ještě nemají vůbec rozvinuté druhotné pohlavní znaky (pubické ochlupení, u dívek ňadra a zaoblené ženské tvary, u chlapců pak třeba počínající růst vousů, rozšírená ramena, mužskou postavu). Nejsem sexuolog a proto si nedělám nárok na bezchybnost následujících úvah, ale nemyslím, že bych byl zcela vzdálen od pravdy. Přiznám se, že neznám žádnou studii, která by potvrzovala, že člověk, který nemá dispozice pro pedofilii, by byl schopen vyhledávat sex s dětmi jako náhražku nedostatku sexu s dospělým. Spíše naopak, pedofilové často se snaží o sex s osobami dospělými, které vypadají ještě poněkud dětsky, ale jsou tací, kteří pak vyhledávají blízkost dětí a mohou dítě zneužít. Kolik takových lidí je? Jde o počet v řádu promilí? Nebo v řádu procent? Nebo jde o jiné číslo? Ani takovou studii, která by zpracovávala podíl lidí s dispozicemi, třebas i latentními, k pedofilnímu chování v celkové populaci, neznám. Nepochybuji, že existují snahy říci, že pedofilů je tolik a tolik, ale mluvím zde o dispozicích. Takové dispozice se asi nedají zcela přesně změřit, ale myslím, že i to, že někdo nkdy ve svých sexuálních fantaziích měl představu jakéhokoliv laskání (nehodlám zde zabíhat do podrobností, mě samotnému se podobné představy poněkud eklují a o to hůře se pak o podobných zvrácenostech píše) s osobou nedospělou, s dítětem. A mohou to být i fantazie spíše podvědomé, které se vyskytují třeba ve snech dotyčného. Pokud člověk někdy podobnou fantazii měl, zažil, lze pak asi s dostatečnou pravdivostí tvrdit, že podobný člověk má dispozice k podobnému chování. Ty se však zpravidla nerozvinou. Především dílem výchovy a celkového vnímání problému zneužívání dětí, kdy naprostá většina lidí toto odmítá a odsuzuje, a vzhledem ke zlu, které zneužití v psychice a rozvoji dítěte představuje, naprosto oprávněně. Nerozvinou se lae třeba i vlivem toho, že dotyčný žije v páru s dospělým člověkem, je v něm po sexuální stránce spokojen, nepotřebuje vyhledávat změnu, jiná dobrodružství. Ale to už samo o sobě nezaručuje, že takový člověk někdy dítě nezneužije. Jsou známy případy, kdy dědeček zneužil svou malou vnučku, ač po celý život se nijak neprojevoval, žil spořádaně, a dokonce třeba nebyl své ženě ani nikdy nevěrný. Až najednou. Ale proč? Mnohdy si ani pachatel nedokáže na tuto otázku sám odpovědět. Pokud to řeknu tvrdě, tak ani on sám neví, co to do něj najednou vjelo. Nikdy neměl podobné touhy, nebo si to neuvědomuje. Co je tedy příčinou takového chování? Je to nějaká latentní forma pedofilie? A jak to poznat? A co bylo zlomem, proč přešla latence do fáze aktivity? To je otázka spíše pro odborníky z řad sexuologů, psychologů a psychiatrů. A opět, dodávám, neznám žádnou studii (čímž netvrdím, že taková neexistuje), která by se problémem latentní pedofilie zabývala, která by formulované otázky řešilaa a která by se zabývala i četností výskytu tohoto jevu v populaci.

A s výše řečeným rozborem pak souvisí i otázka, zda celibát kněžích může být oním spouštěčem, kdy případná latentní forma pedofilie se stane formou aktivní, kdy dospělý jedinec vyhledává kontakt s dětmi a snaží se i o kontakty intimní. A zatímco celá řada lidí, především z řad odpůrců církví mají v tomto směru jasno, aniž by se obtěžovali si k problematice cokoliv zjistit, já zastávám názor, že nejsem přesvědčen o spojitosti celibátu a sexuálního obtěžování dětí ze strany některých kněží. Spíše jsem přesvědčen o tom, že se podobných útoků dopouští člověk, který je jednoznačně pedofilně orientován a sexuálního zneužití by se pravděpodobně dopustil, i kdyby nebyl knězem. Lze předpokládat, že by dokázal navodit situaci, kdy by se k dětem dostal do bezprostřední blízkosti, ať jako vychovatel, trenér, vedoucí kroužku, nebo jinak. A pak i v těchto případech by ohavným způsobem zneužil důvěru dítěte k tomuto odpornému činu, k jeho sexuálního obtěžování.

Druhou skupinou jsou pak děti, nebo lépe řečeno nezletilci, kteří již jsou ve věku pubertálním a dochází již u nich k rozvoji druhotných pohlavních znaků. Tam jsou možnou skupinou pachatelů sexuálního ataku i lidé, kteří nepreferují děti. Dokonce nemusí mít ani žádnou sexuální odchylku, mohou to být „normálně“ orientovaní dospělí lidé. Celá řada pubescentů je po fyzické stránce natolik vyspělá, že jejich skutečný věk nemusí být vždy pachateli pohlavního zneužití zcela přesně znám. To ale zřejmě neplatí v případě, kdy je pachatelem osoba dítěti známá (někdo z příbuzných, učitel, trenér, kněz...). U nich lze zcela zodpovědně tvrdit, že jim je věk oběti znám a je jim známa i jistá závislost oběti na pachateli. Co je ale spouštěčem v tomto případě? A tady se již odpovědi nabízejí. Může to být prostý fakt zamilování pachatele do oběti a jeho snaha být s obětí svého jednání v co nejtěsnějším kontaktu. Může to být i neukojená sexuální potřeba (a tady by se dalo již uvažovat o tom, že by i celibát mohl být jistým spouštěčem sexuálního ataku vůči oběti). Může to pak ale být i naopak zamilování se oběti do pachatele a nadbíhání mu. Myslím, že celá řada lidí, kteří s dětmi pracují, by mohla o podobném nadbíhání ze strany svých svěřenců vyprávět celé romány. Avšak ani toto nadbíhání, které mnohdy pramení i ze závislosti dítěte na dospělém, nemůže a nesmí být omluvou pro podobná selhání.

Vyjmenoval jsem jen tři možné spouštěče a nepochybně čtenáře napadne celá řada dalších možností. Já se chci věnovat té variantě, kde jsem připustil, že celibát, tedy sexuální abstinence, může být spouštěčem případného sexuálního ataku dospělého proti dítěti (v tomto případě spíše pubescentu).

Ano, sexuální abstinence může být něčím, co člověka může frustrovat. Zvláště, pokud se jedná o abstinenci nedobrovolnou. Pak se může uchylovat k sexuálním aktivitám, které by jinak neprovozoval, které mu přijdou odporné, špatné, neakceptovatelné. Asi nejčastěji zmiňovaným náhražkovým sexuálním chováním v tomto směru bývá případné homosexuální chování mezi vězni, byť ti jsou jinak orientováni heterosexuálně. Ale zde se bavíme o abstinenci nedobrovolné. Celibát je však sexuální abstinencí dobrovolnou. Nikdo totiž nikoho nenutí, aby se knězem nebo řeholníkem stal a tak si zvolil i celoživotní celibát. A tady si dovolím tvrdit, že naprostá většina kněžích nemá s celibátem problém. Jsou si vědomi toho, že si dráhu kněze na základě nějakého vnitřního pohnutí zvolili dobrovolně. Mnozí dokáží tyto touhy dostatečně ovládat, či si najít vhodný ventil, kterým nemusí být nutně masturbace, ale třeba jiné aktivity – sport, turistika, někomu třeba může pomoci k překonání nutkání i modlitba (Ano, modlitba. Věřím tomu, že i lidem, kteří nejsou věřící by každý psycholog vysvětlil, jak autosugesce, za kterou by mohl modlitbu někdo považovat, dokáže v mnoha případech divy.), někdo si přibere další starosti a povinnosti, opravu kostela, vybudování něčeho. Celá řada lidí, kteří jsou do jisté míry workoholiky nepochybně potvrdí, že pro samou práci nemají na sex ani pomyšlení. Pokud však kněz celibát nedodrží takovým způsobem, že zneužije dítě (pubescenta), jde o selhání neomluvitelné, kde může být celibát chápán jako jeden ze spouštěcích mechanismů tohoto chování, ale ani tak si nemyslím, že dobrovolná sexuální abstinence je tak patologickým jevem, jak se snaží mnozí naznačovat. Spíše bych to viděl jako naprosté osobnostní selhání konkrétního jedince. On totiž nikdo u kněze či řeholníka nestojí 24 hodin denně, aby jej kontroloval, takže možných případných ventilů, a to i sexuálních, v okamžiku, kdy přestane sexuální abstinenci zvládat, má celou řadu. A ventilovat toto nezvládání tím, že bude obtěžovat osobu, která je na něm jakkoliv závislá, což dítě nepochybně je, je prostě ohavnost, která nesnese žádnou omluvu.

Ale vraťme se k článkům, o nichž píši a k tématu. Je nepochybně hrůzné a špatné, když jakýkoliv dospělý zneužije byť jen jedno dítě. Je to o to odpudivější a horší, když tak učiní člověk, na němž je dítě tak či onak závislé, nebo kterému důvěřuje, pedagog, rodič, strýc, trenér, kněz. Co je ovšem třeba pranýřovat ještě více, to je pak případná snaha o krytí pachatelů podobných činů. A tady v článku redaktora Horáčka podobné tvrzení nenacházím. Lze však odhadnout, že k podobnému krytí mohlo ze strany nadřízených kněze-pachatele přeci jen mohlo docházet. Hovoříme o období posledních 80 let, s tím, že k největšímu množství případů docházelo v období cca třiceti let. Je ale i dost pravděpodobné, že celá řada případů nebyla ani nijak vyšetřována prostě z toho důvodu, že oběť nikomu nic neřekla a svůj strach a stud překonala až po dlouhé době, v časech, kdy se začalo hovořit o podobných aférách v USA i jinde. Pak ale u těchto případů nelze ani hovořit o selhání nadřízených ve smyslu krytí pachatele, nebo pachatelů, těchto zrůdností. A příklad? Nemusíme chodit daleko. Jistě celá řada lidí má v paměti kauzu sbormistra Kulínského, který podle rozsudku soudu měl po řadu let zneužívat své svřenkyně. Celou dobu mlčely. Ze strachu? Ze studu? Těžko říci. Ale toto chování mu procházelo celou řadu let. Až se našla dívka, která si „zážitky“ se svým sbormistrem nenechala pro sebe. Tento impuls jedné odvážné dívky spustil lavinu a hlásila se další a další děvčata, která tvrdila, že i je sbormistr obtěžoval. Jenže dokud se neobjevila ta první statečná oběť, která byla ochotná o tom mluvit, mlčely. A takto to asi může být i v celé řadě dalších případů sexuálních ataků vůči dětem. Kde není žalobce, nemůže být ani soudce.

A i to je důvod, proč netvrdím, že 620 obětí je skutečné a konečné číslo strašného případu z Austrálie, ale dovolím si tvrdit, že je to číslo, které je prokázané. A protože představitelé církve nebyli s pachateli zmiňovaných hrůz dvacet čtyři hodin denně a, promiňte mi jistou drsnot této věty, nečárkovali si přestoupení kněžích, těžko se mohou přiznávat k něčemu, o čem nemusí vědět, těžko se mohou omlouvat za něco, co třeba ani neproběhlo. A že to tvrdí někteří kritici církví? Ano, ať to tvrdí, ale ať k tomu svému tvrzení přinesou důkazy. Je to totiž stejné, jako když já budu tvrdit, že pan XY je masový vrah, který má na svědomí několik desítek mrtvých, ale nebudu pro své tvrzení mít žádný důkaz, krom toho, že pan XY prokazatelně zabil jednoho člověka. Mám nepřímou podporu pro své tvrzení, neboť kdo zabil jednou, může zabít vícekrát, ale on se k tomu nepřiznal a žádný důkaz a žádné další nalezené oběti nejsou. Je to jen pomluva, dohad, spekulace. Nazývejme to jak chceme, ale jde jen a pouze o tvrzení bez důkazů ve snaze ještě více očernit někoho, kdo neomluvitelně přestoupil pravidla. A třebas i jen z prosté nenávisti k tomuto přestupci pravidel.

Další část blogu pana Malého je jen oslím můstkem, kde se snaží rádobylogicky spojit hrůzy spáchané v Austrálii s problematikou Narovnání mezi státem a církvemi.

A tady mohu jen dodat, co už bylo nesčíslněkrát vyargumentováno. Ne, pane Malý, peníze z restitucí nepůjdou do Vatikánu, nebo si myslíte, že Vatikán bude chtít ekonomicky zlikvidovat jednu svou provincii? Že je v jeho zájmu, aby farnosti v Čechách živořily? Že si přeje, aby i pro živoření a s tím spojené obtíže zaznamenala katolická církev třeba i další odliv věřících? Aby nemohla plnit své sociální funkce?

Ne, pane Malý, církve, správněji církevní subjekty, nedostanou zpět své majetky jen na základě nějakého prohlášení. Budou muset, podobně jako jiní restituenti, doložit fakt, že k 25.únoru 1948 byly oprávněným vlastníkem požadovaného majetku. Tento paragraf byl při projednávání v Poslanecké sněmovně PČR jako pozměňující návrh do zákona vpraven. A osobně jsem tomu rád.

Ne, pane Malý, Apoštolská církev neodstane nic ze státního, ale dostane tuto částku jako určitý dar od Římskokatolické církve, která se části svých nároků vzdala právě ve prospěch menších církví. Kdyby se nevzdala, neměnilo by to na vyplácených náhradách nic, jen by ŘKC dostala o pár miliard více. Přesně o tolik, o kolik se rozhodla podělit s jinými církvemi.

Ne, pane Malý, ač je to často opakovaný pseudoargument, Benešovy dekrety rozhodně nebudou prolomeny (byť já osobně je považuji za akt zvůle, ale to je jiná kapitola), protože v zákoně je jasně stanovená hranice, ke které musel být předmětný majetek nezpochybnitelným vlastnictvím restituenta. Spojování rušení příslušných ustanovení zákona z roku 1947 o revizi pozemkové reformy s Benešovými dekrety je mimo to zřejmou manipulací a neznalostí historických reálií. A pro Vaší informaci v zákoně o restitucích fyzickým osobám z roku 1991 je podobný paragraf, který ruší příslušná ustanovení stejného zákona také. A mimo to, již v jendom ze svých článků jsem citoval judikát Nejvyššího správního soudu ČSR, který stanovoval, že dokud nebyl do katastru zapsán nový nabyvatel nemovitosti vyvlastněné podle zákona o pozemkové reformě, platí, že jediným právoplatným majitelem je původní majitel, byť by majetek byl reformou zabaven. Obě pozemkové reformy, jak ta z roku 1919, tak ta z roku 1947 v sobě měly ustanovení vyvlastnění za náhradu.

Ne, pane Malý, církev v církevních školách nikomu mozky nevymývá. Opt jde o sugestivní otázku na bázi zlovolné pomluvy.

Otázka ohodnocení nevydaných pozemků je celkem složitá. Ale budeme-li vycházet z toho, že by měli být před zákonem všichni rovni, pak můžeme aplikovat ustanovení o náhradách v zákoně z roku 1991. Bude to sice větší práce, protože se budou muset postupně ocenit všechny nevydané nemovitosti, ale bude to stát za to. Celá řada nevydaných pozemků se dnes již nachází v katastrech větších měst, kde je s nimi počítáno jako se stavebními parcelami. A tam, byť je to čast dosud zemědělská půda (a nemůže být jinak, neboť je na tyto pozemky uplatněn blokační paragraf), lze hovořit o cenách ještě daleko vyšších. Pokud se Vám, pane Malý, podaří sehnat stavební parcelu s cenou pod 50 korun za metr čtverečný, dejte mi vědět. Koupím toho tak dvacet hektarů, protože na podobný byznys mi půjčí úplně každý.

Stát se před jednadvaceti lety zavázal, že majetkové nároky církví vyřeší. Tento závazek několikrát zkonstatoval i Ústavní soud. Jestliže je zde dvacetileté období nečinnosti, pak sice můžete tvrdit, že zákon není dobrý, ale musíte současně vyslovit i výtku všem předchozím vládám, že nedokázaly problematiku narovnání mezi státem a církvemi dotáhnout do paragrafového znění. Pokud bude opět dořešení této otázky odsunuto, lze s úsěchem předpokládat, že jak církvím, tak celé řadě subjektů, které jsou postiženy blokačním paragrafem zákona z roku 1991, dojde trpělivost a začnou se narovnání dožadovat soudní cestou, což celý proces prodraží a především může dojít i k přehlcení soudů.

Napsal jste, že jste pro vyrovnání mezi státem a církvemi. Nenapsal jste, stejně jako celá řada dalších, jak si toto narovnání představujete vy. Takže jste vlastně dlužen čtenářům i toto vysvětlení.



V článku hodněkrát použito slovo pedofil...
Uživatelský avatar
MR_Xguard
Čestný člen skupiny ČEPEK
Pohlaví: Muž
Líbí se mi: Dívky
ve věku od: 4
ve věku do: 12
Výkřik do tmy: Člověk je tak silný, jak moc je silná jeho víra.
Příspěvky: 529
Dal: 49 poděkování
Dostal: 94 poděkování

Re: 620 zneužitých dětí, nebo desetitisíce? (blog.iDnes.cz)

Nový příspěvek od MR_Xguard » úterý 25. 9. 2012, 23:15:25

Občas se mi stane, že mi jde na stránky blog.idnes napsat i 1 komentář. Tož jsem to zkusil.

Edit: škoda jen, že mi tam už nejde přidat 2 odkazy.
Michael Xguard, sociální gorila :D
Uživatelský avatar
Kuba
Čestný člen skupiny ČEPEK
Pohlaví: Muž
Bydliště: Doma
Líbí se mi: Dívky a ženy
ve věku od: 13
ve věku do: 26
Příspěvky: 1445
Dal: 432 poděkování
Dostal: 269 poděkování

Re: 620 zneužitých dětí, nebo desetitisíce? (blog.iDnes.cz)

Nový příspěvek od Kuba » čtvrtek 27. 9. 2012, 15:07:16

Co by člověk taky čekal od blogů na iDnes. :D
Světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.
- Vladimir Nabokov, Lolita (přeložil Pavel Dominik)
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 hosti