Malé mořské víly

„Když se někoho zmocní touha, přináší jen trápení a žalost.“

Malá mořská víla

Hans Christian Andersen

 

Přijížděl a uviděl moře. Na tohle se od mala vždycky nejvíc těšil, když se před ním moře otevře jako nový zcela odlišný obzor. Úzká silnička ho svedla až k pobřeží, zpomalil. V zátočině se rozléval klid, okolní skály ukolébaly hladinu k polední lenosti, vyhřívala se na slunci. Záplavu třpytu nerušilo nic než rozhoupaná pramici nedaleko břehu. A na ní stál chlapec.

Mohlo mu být tak deset let, když už směl sám rybařit na loďce? Ale byl takový droboučký, vůbec nevypadal jako někdo, kdo má být sám s mořem. Měl na sobě jen vyšisované kraťasy, a přesto se jeho kůže paprsky nedotýkaly, nepřipomínala spečená těla lodníků sžitých s mořem, spíš nedotknutelný třpyt hladiny. Světlé vlasy mu vánek shodil do čela, chlapec si je snažil odfouknutou z očí. Soustředil se.

Konečně se odhodlal a dvakrát se na vratké palubě zatočil do kola. Vrhačku, která se kolem něj rozprostřela jako medúza, pustil ale pozdě, a tak se obmotala kolem chlapcova těla. Zuřivě se snažil ze sebe mokrá hadiska servat. Pak zůstal stát na rozhoupané loďce, oddechoval, bylo mu do pláče.

Martin sem tentokrát nepřijel na dovolenou. Jednalo se o studijní stáž, kdy měl dokázat výzkum, na kterém stála jeho diplomová práce. Mohla mu otevřít dveře do nekonečného světa mořských biologů. Výzkum se týkal specifické čeledi parmiček, které žily při pobřeží Jónského moře. Právě v době sezony se parmičky v těchto končinách houfovaly k výtěru, což byla nejlepší příležitost dokázat svou teorii. Albíni parmiček jsou vyčlenění z hejna a hledají sobě podobné, aby vytvořili vlastní hejno. Pokud by se dokázalo, že takto sdružit se dovede 1 – 2 procenta albínů, poukazovalo by to na možnost, že taková albínská hejna zvládnou přežít. Martinovi stačilo, aby našel jedno takové hejno, které by potvrdilo jeho výpočty vzhledem k odhadovanému průměrnému množství parmiček v této oblasti.

Hned jak se Martin ubytoval, vrátil se k té zátoce, poblíž které se nacházela rybářská osada. Zabralo mu skoro celý den, než našel chatu, v které během sezonních prací bydlel chlapec se svou rodinou. Jak se záhy dozvěděl, všichni z rodiny se živili rybolovem. V napjaté finanční situaci, která vířila celou zemí, by se s ním jako s cizincem nejspíš ani nebavili. Martin měl ovšem výhodu, že jeho otec se zde narodil, díky němu ovládal i místní řeč. A na to, že by jejich chlapci za výpomoc s výzkumem zaplatil, slyšeli obzvlášť dobře.

„No ten vám tak pomůže,“ zrazovali Martina chlapcovi starší bratři a smáli se. Chlapec seděl u kuchyňského stolu, hrál si s pár figurkami Lega, mlčel.

„Pochybuju, že by se za ty peníze jen tak někdo vzdal sezonní práce,“ zdůvodnil Martin a oni hned jo tak to zas jo, je to tak, a doba je zlá a každý se snaží hlavně zůstat nad vodou.

Když už bylo všechno domluveno, obrátil se Martin k chlapci: „A tobě nebude vadit, že se mnou vždycky po ránu budeš chodit rybařit?“ Chlapec překvapeně vzhlédl od hry, jen stydlivě zavrtěl hlavou.

Na svůj výzkum měl Martin institutem zaplacený jen dvoutýdenní pobyt, a tak hned následujícího dne s chlapcem vyrazili. Všechny pomůcky potřebné k rybolovu včetně pramice mu rybář zapůjčil. Martin pak chlapci v atlasu ukázal několik fotek parmiček.

„Jo, tak ty znám,“ špitnul chlapec zahleděný do atlasu. „Vobčas se mi přepletly do sítě, ale tyhle mám prej pouštět.“ Martin rozhodl, že nejvhodnější k lovení může být právě zátoka, ve které ho poprvé spatřil. Celou cestu si chlapec atlas mořského světa prohlížel, a když bez úspěchu dorybařili, půjčil mu Martin atlas domů.

V prvních dnech chlapec většinou mlčel, jak byl zvyklý. Koukal se do vody, nebo si prohlížel atlas, který teď nosil stále u sebe. Usmíval se, když vycítil, že se na něj Martin kouká. Někdy se ho snažil Martin rozpovídat, nebo mu aspoň obsáhle vyprávěl o životě parmiček, kterých měl plnou hlavu, i když to nebylo právě nejplodnější diskusní téma. Ale zdálo se, že přesto chlapce baví. Jindy si jen oba užívali ticha moře.

Prvně se chlapec rozesmál jak racek, když se jim konečně čeřenem podařilo vytáhnout pět parmiček. Nebyli to sice albíni, ale oba se shodli, že už natrefili na správné místo a zítra bude líp. Ta naděje chlapce ukolíbala k spánku, opřel si hlavu o Martinovo rameno a probudilo ho až drcnutí pramice o břeh.

„Nechceš odnést domů?“ nabídl se Martin a hlas mu přeskakoval. Chlapec se ještě jednou rozesmál a pelášil po svých k osadě. Martin si nedokázal vybavit, že by kdy prožil krásnější den.

„Dík že mě bereš sebou,“ prohodil pak ráno. Martin nejdřív nechápal. Chlapec trávil daleko radši svůj čas s mořem, než aby musel pomáhat s prací doma. Pak se ale stejně musel vrátit a táta ho seřval, že nic neulovil, že je neschopný. Pak se rodiče hádali, čím zaplatí pronájem lodi? Copak jim v téhle době někdo půjčí? Chlapec se zarazil, jako by už prozradil moc.

„Dík žes mi to řekl,“ pohladil ho Martin po kadeřavých vlasech a chlapec k němu vzhlédl své věčně sklopené oči. Pak ho Martin vzal v podpaží a vyzdvihl na palubu pramice. Opřel se o záď a tlačil loď se slovy: „Vzhůru na další výpravu, korzáre! Čekají nás truhlice plné různobarevných zářivých parmiček!“

Čeřen se houpal někde dva metry pod dnem pramice, v hloubce, kde se teoreticky měly parmičky nejhojněji vyskytovat. Chlapec si ve vodě chladil ruku, což teoreticky mohlo ryby plašit, ale prakticky oba věděli, že tam nejspíš stejně žádné nejsou. Ležel opřený bradou o loket, kolena skrčená na lavičce. Tou dlaní pod hladinou jako by stále po něčem šahal. Byl to jeden z mála chlapců, který se nikdy nekoukal zasněně k nebi, ale jen a pouze do moře. Možná podobně jako kdysi Martin sám?

„Tam prostě musí bejt krásnějc.“

„Kde?“ zeptal se Martin. Chlapec jen zdvihl pod hladinou ukazováček.

„Všechno tam je jak kostky Lega, tolik barevný a všechno různě poskládaný, ale nejsou to kostky, je to vopravdický. Takový trychtýře, co z nich jdou bublinky a větvičky, ale ne vobyčejný ale červený a voranžový a vůbec různý. A pak jsou tam někde taky ty tvoje parmičky. Fakt, neboj, někde tam jsou, tak velký hejno, žes ho eště nikdy neviděl. A plavou si třeba dokolečka, úplně všude a vypadá to, jako když vítr rozfouká písek nebo listí. Protože v moři se nemusí jen chodit sem a tam, ale mohl bych plavat nahoru i dolů do nějaký tý propasti, jak se vo nich píše.“

Pak chlapec zvážněl, jako než se říká něco tajného. „ Věděls, že jsou i víly?“

„Slyšel jsem někdy, že možná jsou,“ usmál se Martin. Nikdy nechtěl být tím, kdo dětem vymlouvá Ježíška.

„Ale možná jsou tam i vobrovský chobotnice, tak proč by možná nebyly i víly?“

„A možná je tam všechno možný,“ hrál Martin s chlapcem jeho hru. „Jak si takovou vílu představuješ?“

„Je to taková ryba, něco jako lososi, co loví táta, ale hezčí.“

„Takže mořský víly jsou vlastně ryby?“

„Ale ne! Jsou to normální lidi jako já, ale takoví, co nějak spadli do vody… nebo tam sami chtěli.“ Zamyslel se, asi teď sám sobě nerozuměl. „Pak prostě připlave tahle ryba a spolkne tě, jen ale napůl, seš pak půlčlověk a půlryba.“

„To bys teda musel vypadat docela podivně. Tak… rybodivně!“ křenil se Martin.

„Tak jako máš ploutev, žejo, abys moh taky plavat. A místo pupíku máš rybí voko.“ Martin se okouzleně rozesmál a pak natáhl k chlapci paži a odhrnul mu lem trička.

„Promiň, já se prostě musel přesvědčit, jestli se z tebe už nestává rybička.“

„To eště ani nemůžu,“ řekl chlapec smutně.„Tam dole je přece ticho, ne? Úplně jenom ticho?“

„Jo. Slyšíš jen… brumlat si moře,“ napadlo Martina v záchvatu inspirace místo výkladu o zvukovém vlnění pod hladinou. „A občas zazpívá nějaká ta velryba.“ Chlapec pokýval hlavou, jako že bere na vědomí a je s tím spokojený.

„Zkusíme čeřen?“ řekl pak nejistě s pokrčeným obočím.

„Jo no, od toho jsme vlastně tady,“ odpověděl Martin.

Nyní už každý den končili o něco dřív, aby si dopluli ještě do městečka na zmrzku. Nikdy ji nelízali u domů vybělených sluncem, ale vždycky na kamenech na pobřeží. Jednou chlapci zrádné sluníčko sfouklo celý kopeček z kornoutu a rovnou na tričko. Byl z toho zoufalý, triko ulepené a doma se zeptají: Kdes vzal drobný na zmrzlinu? Tys nepřinesl všechno, co ti ten cizák zaplatil? Chlapec se celý zakaboněný ohradil, ať se mu Martin nesměje, že tohle je vážná věc.

„Nesměju se tobě, to bych ti neudělal,“ pomohl mu tričko svléct a šel ho vyprat do moře. Pak leželi na plochých kamenech, čekali, až tričko oschne. Martin roztáhl paže a vzal chlapce kolem ramen, aby neměl hlavu na tvrdém. Chlapec se k němu přitiskl. Hrál si s pískem, prosíval ho mezi prsty na své břicho, písek se pomalu sypal, jak chlapec dýchal, pak ho sám dlaní shrnul a začínal znovu. K něčemu se rozhodl, nadzvedl se na jednom lokti a přitulil se k Martinovi.

„Dáš mi pusu?“ zeptal se.

„Cože?“ usmál se Martin nervózně.

„Já už chci bejt dospělej.“

„A proč prosím tebe? Dyť dětství je nejkrásnější.“

„Nene,“ protestoval chlapec. „Nejkrásnější je to přece tam v moři, sám si to povídal. A tam prej můžu teprve, až budu dospělej.“

Chlapec se k němu tiskl svým křehkým tělíčkem, díval se Martinovi zblízka do očí a pootevřené jemné rty se ve slunci leskly.

Celý zbylý večer strávil Martin v úvahách. Mohl si v městečku na vlastní náklady prodloužit podnájem a dokončit svůj výzkum. A tak by mohl zůstat chlapci nablízku a být tu pro něj. Takové myšlenky se mu v hlavě honily od prvního dne, ale po dnešku v nich měl jasno. Uvědomoval si, že výzkum je stejně jen záminka pro to, aby dal chlapci jinou alternativu mezi nechtěným životem rybáře a životem v moři. Až nyní se Martin otřásl hrůzou při představě, co by taky chlapcovy fantazie mohly znamenat. Co by se mohlo stát, kdyby mu v moři žádný losos neposkytl ploutve.

Mohl ho vést jinam, než mu předurčili rodiče. Pokud by jim nabídl, že se o chlapce postará, mohli by odmítnout? Ve finanční krizi je pro ně jen slabou rybičkou, která uzobává ze společného dílu. Pokud by měl víc času a výzkum se přece jen zdařil, mohl se o práci ucházet rovnou tady. Postaral by se tak o sebe i chlapce. Hned druhý den ráno zavolal domů otci.

„Víš, tati, já tu mám totiž… no takovou velkou příležitost.,“ snažil se vysvětlit.

„No tak, se už vymáčkni, dyť se nedoplatíš.“

„Víš, jak jsi mi říkal o tom kontu, že po dokončení studia půlka našich společných peněz přejde na mě…“

„Co říkáš?“

„Víš, kdyby to šlo už teď, abych ten výzkum dokončil… je to opravdu velká…“

„A já ti nerozumím prosímtě, ještě mi zavolej, ale hlavně se vrať už co nejdřív domů.“

„Nevíš,“ řekl Martin do hluchého telefonu. Když mu chlapec pak chtěl vrátit atlas podmořského života, řekl mu Martin, že je to dárek na památku.

Za dva dny musel ukončit výzkum a jet domů. Ukázalo se, že v teoretické části došlo k statistické chybě. Ve skutečnosti šlo jen o 0,1 – 0,2 procenta parmiček, které se ač vyčleněné z hejna, dokážou sdružovat. A v takovém počtu není možné, aby se albíni mezi sebou dokázali vyhledat a vytvořit hejno dost velké, aby si našli potravu a přežili navzdory predátorům. Byla to tedy jen další z malých mořských víl.

Tuto povídku spolu s pěti dalšími si můžete přečíst ve sbírce Negativní povídky, k dostání: http://www.youngbooks.cz/negativni-povidky

Komentáře k povídce

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše tvorba, povídky. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.