Ondra – 1. část

Po pár měsících jsem zase stál s kufrem na pražském Florenci, kde jsem čekal na autobus do Říma. Rozloučil jsem se s tetou, naložil kufr do zavazadlového prostoru autobusu a zanedlouho jsem opouštěl rodný kraj. Cestou jsem začal vzpomínat, ani nevím proč, na dobu rok zpátky, kdy jsem chodil do jednoho kroužku. Bylo mi tehdy čtrnáct let, když jsem se prvně rozhlížel po klucích, kteří se mnou do toho kroužku chodili. Vzadu seděli starší hoši, tak šestnáctiletí, naproti mně dva mladí kluci, z nichž jeden mě zaujal – jmenoval se Ondřej Navrátil. Světlé, vzadu dlouhé vlasy, andělská tvář, krk ověšený klíči a různými kartami, mezi nimiž jsem rozpoznal legitku na obědy a průkazku na autobus. Na sobě měl zrovna červené tričko s dlouhým rukávem a dětské džíny s kšandami, které na něm plandaly. Strašně mi připomínal jednoho kluka, který za námi jednou přijel do Itálie, ale tomu byly asi čtyři roky. Snad proto mě tak zaujal.

Vzpomínky na cestu

Netušil jsem, že kluk, kterému tehdy bylo deset let, by ještě mohl mít takové dětské vlásky. Pořádně jsme se seznámili, až když jsme spolu seděli naproti sobě při soutěži, to bylo o půl roku později. Cestou z vlaku jsem s ním navázal rozhovor na různá témata, pověděl jsem mu pár vtipů – u každého se zajímavě zahihňal. Tak hezky, jak jsem to ještě u nikoho nikdy neviděl, a to jsem zahlédl už hodně lidí se úsměvů. Ale on vždy pořádně rozevřel kukadla, protáhl obličej a zeširoka se usmál. A až potom se začal teprve smát.

Tlachali jsme spolu až k budově, kde se soutěž konala. Sedl jsem si tak, aby on byl naproti mně. Pořád jsme se povídali, pořadatelé nás museli několikrát napomenout, že během klání máme být zticha, nebo aspoň šeptat. Během čekání na výsledky jsme se spolu s jeho o rok mladším kamarádem a ještě několika takovými kloučky (já byl jeden z nejstarších) koulovali plastovými balónky. Když už mě bombardoval „silně“, vzal jsem ho a položil do toho bazénku s kuličkami. Byl droboulinký, takže jsem s tím neměl nejmenší problém. Při pokládání se mu odhrnulo tričko a odhalilo se jeho bříško. Zkrátka výborná situace k lechtání. „Stačíí, stačíí, už dóst!“ dostával smíchy ze sebe. Po chvilce trýznivého a nelítostného lechtání se mně ho už „zželelo“, a tak jsem přestal, podal mu ruku, aby mohl vstát, a z bazénku s kuličkami jsem ho vytáhl.

Někdy při tomto vzpomínání jsem usnul.

***

Ráno jsme dojeli na autobusové nádraží před Roma Termini; vzal jsem si své věci, kufr a volnou chůzí jsem se vydal směrem ke stanici. Vlak mně jel za dvě hodiny.

„Un adulto a Terni, per favore,“ řekl jsem si o jízdenku. (Jeden dospělý do Terni, prosím.)

Paní za přepážkou se na mě letmo podívala a během vydávání lístku se mě zeptala: „Scusa, ma tu, non sei dalla Repubblica ceca?“ (Promiň, ale ty… nejsi z České republiky?)

Začal s vyjeveným výrazem rychle přemýšlet, jestli se náhodou neznáme, a nejistě jsem odpověděl:

„Sì?“

A ona na to skoro okamžitě, teď už česky:

„Ty seš Tom, že?“

„No jo, sem.“

„Ondrášek mi o tobě říkal, že prej ste spolu chodili do kroužku. Sem jeho mamka.“

Dokážete si představit horší věc, než když vás osloví rodiče nějakého z vašich kamarádů? Je to vždy chvíle, kdy se modlíte za to, aby daný kamarád nevyprávěl své matce nebo otci, co všechno za blbosti jste spolu dělali.

„Aha. Když tak ho pozdravte.“

„Je tu na prázdninách. Kdybys chtěl, klidně za ním můžeš zajít, je sám doma. Bydlíme skoro naproti, ulice Massimo D’Azeglio 4.“

Naplnil mě nějaký zajímavý pocit. Neměl jsem tušení, co na to říct. Chvíli jsem se z toho vzpamatovával, trošku jsem se zasnil, ale nějaký Ital, který stál za mnou, mě svou prostou větou „Ma caz*o muoviti!“ (Kurva, pohni si!) rychle probudil. Spěšně jsem se rozloučil s matkou Ondry (a ten lístek jsem tam nechal), dal kufr do úschovny a vyšel před stanici.

Několikrát jsem obešel nejbližší okolí, než jsem konečně v jedné postranní uličce narazil na správnou adresu. Na zvonku jsem našel „Navratilova“ a stiskl příslušné tlačítko. Asi po pěti vteřinách se ozve mně dobře známý hlásek se slovy: „Chi è?“ (Kdo je?)

„Tu Tomáš, z kroužku z Mělníka.“

Asi po dvou vteřinách jsem z reproduktoru slyšel, jak položil sluchátko. Za chvilku už byl dole a stál naproti mně. Z jeho tvářičky se řinul úsměv.

„Co ty tu?“ zeptal se.

„No, to bysem se snad měl ptát já tebe, ne?“

„Já sem tu na prázkách. Poď nahoru,“ pozval mě dále.

Kráčeli jsme po schodech do prvního patra, kde bydleli. Začali jsme si povídat o všem možném, jak mu jde škola (prý je premiant), jak se dostal do Říma a o podobných věcech.

Vůbec jsem si neuvědomil, jak ten čas letí, a koukl jsem na mobil, že už je 13.39. Byl bych zavolal do Terni, že se na pár hodin zdržím, ale to by rodičovstvo „nepřežilo“.

„Ondro, mně už jede vlak.“

V jeho tvářičce se objevil překvapený výraz: „Ty eště někam jedeš? Já myslel, že jenom do Říma?“

Usmál jsem se na něj a pověděl jsem mu: „Já jedu eště vlakem do Terni, tam mám pár příbuzných. A pak zas domů, do Prahy.“

Chtěl jsem mu navrhnout, že by mě mohl doprovodit ke vlaku, ale ukázalo se, že jemu to myslí rychleji než mně: „Tě aspoň doprovodím.“

To mě potěšilo. Čekal jsem na chodbě, zatímco Ondra se převlékal. Zanedlouho jsem přece jen neodolal a do jeho pokojíku a zase jsem se zasnil. Poprvé jsem ho viděl jen ve slipech. Pod tou kuklou z oblečení bylo něco nádherného: jeho mladé tělo. Je mu sice jedenáct let, ale postavu má mnohem menší a drobnější. Nikdy jsem se s takovým obdivem na tělo malého kluka nekoukal. I když byl polonahý, stále jsem se díval na jeho zlatou hřívu. Bylo na ní něco zvláštního, kouzelného; nedokázal jsem z ní spustit oči. Ale dávaly mi zabrat i jeho andělsky modré oči. Představte si anděla bez křídel – a máte představu, jak v tu chvíli Ondra vypadal. Během chvilky si všiml, že si ho neustále prohlížím. Koukl se na mě, usmál se a zase pokračoval v převlékání. Čas na mobilu mě však rychle vrátil do reality – vlak odjížděl za třicet jedna minut, a já jsem neměl ani lístek ani kufr.

Lístek jsem koupil znova, Ondra mi zašel můj kufr a už jsme si to rychlou chůzí šinuli k nástupišti. Označil jsem si jízdenku a zavazadlo nacpal do přeplněného vlaku (zas na stojáka u dveří). Celou dobu měl Ondra ten jeho roztomilý výraz.

„Kdy se zas uvidíme?“ optal se mě.

„Až se vrátíme do Česka, tak můžem někam zajít,“ odvětil jsem.

To mu vneslo do tváře úsměv a už jsme se loučili.

„Užij si Řím, a když tak se napíšem na Skypu,“ řekl jsem mu na rozloučenou. Podali jsme si ještě ruku a já už zmizel ve vlaku.

Nová naděje

Tři týdny v Terni jsem si užíval: pár přátel, rodina, pizza, noční život, … Ale jedno mi začalo chybět: Ondra. Jednou večer jsem neměl nic na práci, tak jsem se přihlásil na Skype. A Ondra byl online (což se tak často nestávalo)! Začali jsme si tedy psát.

tomasx: ahoj:)
ondrej.navratil10: cs
tomasx: jak je v rime? (sorry za hacky, italska klavesnice)
ondrej.navratil10: nuda co ty
tomasx: u me dobry, za par dni ale odjizdim
tomasx: kdy ty jedes do cr?
ondrej.navratil10: dvacátýho
tomasx: ty jo, to je blizko. ja jedu o tri dny pozdeji studetakama
tomasx: s kym jedes?
tomasx: s mamkou?
ondrej.navratil10: nevím
tomasx: 😀
ondrej.navratil10: jaký máš číslo (mobil)
tomasx: 103 921 881
ondrej.navratil10: už musím cs
tomasx: (bye)

Zhruba za deset minut mi začal zvonit mobil – neznámé italské číslo. „Ahoj Tomáši, tu mamka od Ondráška Navrátila.“

Tak na to chtěl to číslo, potvora jedna. A zase jsem se dostal do té „úžasné“ situace, kdy musím mluvit s rodičem od jednoho z kamarádů.

„Dobrej večer.“

„Ondrášek mi říkal, že třiadvacátýho pojedeš do Prahy. Nemohla bych ho posadit vedle tebe? Já měla jet s ním, ale nějak mi to nevyjde a zařizovat někoho, aby jel z Prahy do Říma a zase zpátky, to by bylo moc drahý.“

V tu chvíli mnou projel hřejivý pocit. Můžu jet s Ondrou, můžeme sedět vedle sebe, můžeme si povídat a kdovíco ještě.

„Jo, klidně, jedou Studenťákama, ti nebejvaj plní.“

Pak už jsme si jen domlouvali podrobnosti. Ještě poznamenala, že kdyby se mi chtělo, tak „můžeš se u nás den před odjezdem vyspat, ať pak nejsi unavenej“.

Těch pár dní, které mi zbývaly do odjezdu, se nějak začaly pořádně táhnout. Už nastal můj poslední večer v Terni, rodina a rodinní známí (a já) jsme se sešli v pizzerii na rozloučenou, povídali si o všem možném, ale já jsem stejně moc nevnímal. Myslel jsem na Ondru. Na to, že budu s ním a budu ho moct hlídat. Ráno jsem se ještě šel naposledy projít po městě a do oka mi padlo hezké (a drahé) tričko – a dárek pro Ondru byl na světě.

Odpoledne jsem už seděl ve vlaku a poslouchal hudbu z iPodu. Po pár hodinách jsem přijížděl k Římu. Roma Tiburtina, poslední zastávka před konečnou stanicí. Teprve teď jsem si začal uvědomovat, co vlastně budu s Ondrou dneska večer a zítra dělat? Jako ideální scénář se mi začalo jevit jít první někam pov-. Sakra, Roma Termini, začal jsem nad tím uvažovat příliš pozdě. Ale co, podíval jsem z okna, nástupiště poloprázdné (kdo by asi v konečné stanici přistupoval, že?). Vystoupil jsem a najednou jsem uviděl, jak ke mně přibíhá nějaká bytůstka – Ondra! Přiběhl a honem natáhl paži, abychom si mohli potřepat rukama.

„Čau, Ondro!“

„Ukaž, já ti pomůžu,“ zatáhl za můj kufr.

Nyní trošku fyziky: Těleso A, tedy kufr má (by voko) 55 kg. Těleso B, tedy Ondra má stěží 40 kg a nějaké drobné. Výsledek? Kufr leží na Ondrovi. Zavazadlojsem tedy vzal já a už jsme šli.

„Tak co, jak se těšíš domů?“ zeptal jsem se ho.

„Zas ta škola… Dé účka…“

Jelikož tento názor jsem s ním sdílel, tak jsem se zeptal dále: „A co budem zejtra dělat?“

Jen pokrčil rameny.

„Jels už v Římě tramkou?“

Odpověděl že ne. Takže zítřejší program byl jasný, zbývá vymyslet co dneska.

„Kde je nejbližší pizzerka?“ zeptal jsem se.

„Jo, mamka říkala, že večer dem na pizzu, že tě zvem.“

***

Večer jsme tam opravdu šli. Ondra si dal šunkovou (kdo by to byl řekl, že by se do jeho bříška nacpala celá pizza), jeho mamka škeble, nebo co to bylo za mořské potvory a já si dal Margheritu. Když jsme už šli domů, Ondra šel samozřejmě vedle mě. Jeho mamka řekla: „Dneska mám noční, takže doma budete sami. Tak si hezky hrajte.“ Načež se na ni Ondra škaredým pohledem podíval, takže bylo jasné, že si „hezky hrát“ nebudeme. Opak byl pravdou – jen co jsme došli domů a jeho mamka odešla, sedli jsme si k počítači. No, sedli. Já si sedl na židli a Ondra na mě. Ne, že by mi to vadilo. Zhruba po dvou hodinách nás počítač omrzel, tak jsme šli do obýváku.

„Co chceš za film?“ zeptal se mě.

„To je jedno, něco vyber.“

Během upoutávek (měl bych ho naučit tahat torrenty, protože deset minut reklam, které nejdou přepnout…) si dal do mikrovlnné trouby popcorn. Pak už jsme usedli do gauče naproti televize. Já si schválně sedl ke kraji, ať má dostatek místa, ale on se stejně uvelebil těsně vedle mě. Koukali jsme na Taxi 4. Je zajímavé, jak se do jeho žaludku vejde celá pizza a ještě mísa popcornu, který zkonzumoval během pár minut.

***

Už bylo něco před půlnocí, takže stejně nakonec usoudil, že když si sedne na pravou část pohovky, budeme mít více místa. A také že ano. Když přese mě přelezl, hlavu si opřel o mé rameno a natáhl se po zbytku gauče. Nakonec vzal moji ruku a dal si ji kolem boku. Tento večer se vyvíjí až příliš hezky. Ondra během patnácti minut usnul. Měl jsem co dělat, abych vypnul televizi a přenesl ho do jeho postele, aniž bych ho vzbudil.

Nechápu, jak jsem se mohl vyspat já, když nás ráno jeho mamka vzbudila kolem deváté hodiny a já byl v nějaké divné poloze opřený o jeho postel, zatímco on si celou noc držel mojí ruku.

Jak jsem mu slíbil, šli jsme koupit lístky na tramvaj. Chvilku nám trvalo, než jsme zjistili, jaký lístek koupit, ale nakonec z toho automatu cosi vypadlo. Doufali jsme, že je to dobře, protože pokuta ve výši až 150 Eur dokáže zkazit den. Po krátkém čekání tramvaj přece jen přijela.

„Máme problém. Jak se tam nacpat?“ zeptal se hned po spatření množství lidí na zastávce Ondra. Chytli jsme dobrou linku, protože tramvaj nás zavezla skoro před zdi Vatikánu. Neměl jsem odvahu ho tam vodit, tak jsme si jen koupili zmrzlinu a jeli zase zpátky k Ondrovi domů.

***

Blížil se čas odjezdu do Prahy. Ondra začal lítat po bytě a hledat vše, co tu zapomněl. Já si už odpojoval notebook od napájení a s „mírným“ použitím síly se mi podařilo z italské zásuvky dostat můj adaptér s německou koncovkou. A mohli jsme vyrazit. Autobusové nádraží bylo, co by kamenem dohodil od bytu, takže stačilo vyrazit tři čtvrtě hodiny před odjezdem. Autobus už byl samozřejmě tam a čekal už jen na nás (na českém dopravci se italský zvyk, že jízdní řád pouze označuje, že daná linka tudy vede, uchytil). Předal jsem naše kufry řidičům, zatímco se Ondra loučil se svou mamkou. Já si s ní podal ruku a nastoupili jsme do autobusu. Ondra ještě naposledy zamával své mamce a v televizi se už začínal objevovat film. To, že to bylo Taxi 4, nás nijak zvlášť nepotěšilo.

Když už jsem na Ondrovi viděl, že se začíná nudit, vytáhl jsem notebook. To zase rychle ožil. Hrál si GTA a podobné blbosti, které jsem měl delší dobu v plánu odinstalovat. Diskuze mezi námi probíhala ve stylu jeho otázky „Jak je lítání?“ a mé odpovědi „RIPAZHA“ nebo „Je lepší molotov, nebo ta časovaná bomba?“. Kolem třiadvacáté hodiny, když už půlka autobusu spala a kapacita baterie notebooku se blížila nule, už i Ondra pocítil nutnost spánku. Vyměnili jsme si místa, protože já byl v uličce, a kdyby se o mě opřel, spadli bychom oba. Já byl přes mikinu opřený o ledové okno a Ondra přikrytý bundou se přitulil ke mně. Bylo 23.17 (světélkující hodiny nad řidičem byly ve tmě dobře vidět), když už jsme konečně byli připraveni ke spánku a přestali jsme hrát slovní fotbal. Do 23.35 jsme si ještě šeptem povídali a kolem 00.03 už spal. V 00.06 se už rozžíhala světla a řidič nás „příjemně“ probudil se slovy „Firenze, dieci minuti di pausa“ (Florencie, deset minut přestávky) – přijeli jsme do Florencie. Následovalo Ondrovo „Už sme tu?“. No nezabili byste toho řidiče?

Další zastávky se mi už podařilo Ondru nechat spát (tajně jsem mu dal masku na oči). Horší to bylo se mnou. Pokaždé, když jsem nespal, jsem měl co dělat, abych ho nějakým pohybem nevzbudil. Jak hezky spal. Bylo mi až líto, že jsem si ho nemohl takhle vyfotit.

Doma

Nastalo ráno. Bylo něco kolem osmé hodiny a to už byli všichni vzhůru. Všichni, až na Ondru – jeho hlavička ležela na mém rameni, byl stále zachumlaný v bundě a bezstarostně spal. Po deváté, když už jsme se blížili k Praze, byl vzhůru. No, vzhůru, byl spíše ještě taková polospící myška.

Pak už jsme vystupovali z autobusu. Ondra už byl zase živý a začal kolem autobusu hledat naše kufry. Naštěstí nezmizely. Já se šel uvítat se strejdou, který na nás oba už netrpělivě čekal.

„Strejdo, todle je Ondra,“ představil jsem „malého kamaráda“ prvnímu zástupci mé rodiny.

„Co teď?“ ozval se Ondra.

„Tak Mělník je blízko, to dojdem,“ začal strejda sarkasticky.

Zamířili jsme si to k metru. S Ondrou jsme začali hledat, kudy se dostat k Hlavnímu nádraží, a strejda sháněl lístky.

Ondra netrpělivě vyhlížel soupravu metra.

„S eště nejel metrem?“ optal se ho strejda.

„E-e,“ zněla jeho stručná odpověď.

Souprava, která přijela, byla skoro plná, jen tak tak jsme se vecpali s kufry dovnitř.

„Ondro, drž se tyčky, spadneš.“

„Ále,“ dostalo se mi odpovědi.

To, co následovalo, by ani nebylo třeba popisovat: Souprava se rozjíždí, Ondra padá na strejdu.

„Připadám ti snad jako ňáký madlo?“

Podal jsem mu ruku a zvedl jsem ho.

„Drž se aspoň mě,“ řekl jsem, protože kolem nebyla žádné volné držadlo a na tyčku nahoře, které jsem se držel, nedosáhl. Chytl jsem ho za ruku, aby si nehrál na bowlingovou kouli při dalším rozjezdu soupravy, a po dojezdu na Hlavní nádraží jsem ho pustil.

„Zaberte tamtu lavičku, já du koupit lístky,“ ukázal strejda na bezdomovci páchnoucí něco. Předal nám lístky a už nás jen doprovodil k vlaku.

„Pozdravuj doma,“ znělo jeho rozloučení.

***

Když jsme vyjeli z Prahy, zkoušeli jsme mluvit jen italsky nebo anglicky (ještěže jsme byli v kupé sami). Aspoň jsme si každý potrénovali cizí jazyky. V půlce cesty jsem si vzpomněl:

„Ondro, mám pro tebe vlastně ještě dárek!“ a začal jsem prohledávat kufr, abych našel triko, které jsem mu v Terni koupil.

„Díky moc!“

Okamžitě si začal sundávat mikinu a tričko. Já ho jemně chytl za ruku a řekl mu: „Tady ne, zkus si ho raději až doma,“ a mrkl jsem na něj. Usmál se a pomohl jsem mu obléct si zpátky mikinu. Přijeli jsme do Mělníku. Z vlaku jsem vystoupil nejdříve já, pak kufry a nakonec Ondra. Tady celá naše cesta končí.

„Tak se měj hezky, někdy se zas uvidíme,“ začal jsem se s ním loučit.

Skoro to vypadalo, že chtěl něco říct, ale místo toho mě lehce, krátce a kamarádsky objal.

„Dík za doprovod, za rok jedem zas spolu.“

To mi zlepšilo náladu. Naposledy jsme si řekli „Ahoj“, já mu ještě prohrábl rukou jeho zlatou hřívu a Ondra vyrazil vstříc svému otci, který ho už netrpělivě vyhlížel.

 

Povídka Ondra:
– 1. díl
– 2. díl
– 3. díl
– 4. díl 
– 5. díl

Diskuse k povídce 

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše tvorba, povídky. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.