Ondra – 2. část

Další setkání

Mobil začal zvonit. Zvedl jsem ho a se ozval ten krásný hlásek: „Čáu, máš vo víkendu čas?“ Ten krásný hlásek, který může patřit jen jednomu kloučkovi na světě – Ondrovi.

„Ondro! Seš to fakt ty? Čau! Jasně, že mám!“ začal jsem na něj podezřívaně, i když ho mám v kontaktech uloženého jako „Ondrášek“.

„Mám takovej menší problém s kompem, nemoh by ses mně na to kouknout?“

Páni! Zve mě k sobě domů!

„Jo, klidně, kdy?“ přijal jsem.

„Mohl bys přijít v sobotu tak kolem páté?“

„Určitě.“

„Díkes. Čau,“ a zavěsil.

Zvedl jsem hlavu od počítače a koukl na kalendář. Pátek, devatenáctého. Od Ondry mě dělí už jen 25 hodin.

***

Den nato jsem stiskl tlačítko Navrátil na domovním zvonku. Nic. Zkusil jsem to ještě jednou, ale v tom jsem uslyšel cupitání něčích nohou – o pár vteřin jsem už uviděl Ondrův obličej před sebou. No, spíše pod sebou. Nikdy jsem si moc neuvědomil, jak je drobný; za ten měsíc, kdy jsem ho neviděl, v mé hlavě hodně vyrostl. Ale přece jen jednu změnu jsem postřehl okamžitě – kde jsou jeho dlouhé vlásky? Místo zlaté hřívy, která mu vpředu padala do očí a vzadu skoro po ramena, skoro nic. Jen pár centimetrů dlouhé něco.

„Ondró, ahój!“

„Čáu, Tomé, novej sešmik?“

On, kterého nějaká šílená osoba s holicím strojkem připravila snad o všechny vlasy, se ptá mě, který se jen jinak učesal.

„Já? Tak trochu. Ale kde máš vlasy ty?“

„Taťka říkal, že mi moc padaj do vočí. Poď nohoru,“ pozval mě konečně k sobě domů.

„A je doma?“ začal jsem vyzvídat cestou po schodech.

„Šel na ňákou voslavu. Prý příde, až budu spát.“

Nechat takového drobného kloučka samotného doma přes noc?

„Povídej, co škola? Jak bylo na eš vé pé?“ pokračoval jsem s výslechem.

„Úplně na nic. Furt sme někam chodili, poslední den sme se vrátili půl hodiny před večerkou. A v tý půlhodině sme měli stihnout ňákej rozlučák?“

Rozlučák? Jaký rozlučák? Vždyť je v páté třídě, společně mají ještě čtyři roky před sebou!

„Jak rozlučák? Pokud vím, tak v devátý třídě eště nejsi, ne?“

„Du na gympl,“ zněla jeho posmutnělejší odpověď.

Gymnázium Jana Palacha? To Gymnázium Jana Palacha? Počkat, to by však znamenalo…

„Ondro, budem spolužáci!“ zkusil jsem mu spravit náladu.

„Počkej, ty jako taky?“

Souhlasně jsem přikývl hlavou.

„Supér, aspoň někdo, koho tam budu znát!“ řekl radostněji.

Doma jsme se zuli a přešli do jeho pokojíku. Musím říct, že moc velký nebyl. Má tu celkem čisto, středem pokoje je stůl s počítačem. A u stolu jedno křeslo.

„Tak povídej, co s tím máš,“ usedám na židli. Čekal jsem, že se mě zeptá, jestli bych mu nepomohl přinést nějakou židli, ale stejně si sedl ke mně na klín. Jakmile se na mně uvelebil, spustil: „No, já to zapnu a vono to píše ňáké en té er dé el nenalezen.“ Hrabal se v počítači. Vzpomínám si, že v jeho věku jsem u počítače seděl půlku dne a zkoušel, co všechno je možné.

„Žes lez do céčka?“

„No, zkoušel jsem nastavení složky a najednou tam byly ňáký divný soubory, tak sem je smazal.“

Ten bude, i když nevím jak, doopravdy po mně!

Začali jsme instalovat systém. Samozřejmě že to naoko dělal on, aby se něco naučil. Ale navigoval jsem ho. Za dvě hodiny bylo vše hotovo. „Zahrajem GTA?“ navrhl jsem.

„Klidně.“

Po chvilce hraní jsem si uvědomil, že se vlastně nacházím v sedmém nebi. Seděl jsem u počítače, Ondra na mém klíně střídavě vodorovně a svisle. Teď zrovna víceméně seděl na mojí pravé noze, opřený o mé pravé rameno, nohy, spíše nožičky visely zleva ze židle. Já si ho ještě držel kolem bříška, aby mi třeba nesklouzl. Co nesklouzl! Ale aby moje ruka nesklouzla níž než jen na bříško! Přemoct se bylo opravdu těžké, ale přece bych ho neosahával, to jeho drobné tělíčko, ty jeho krásné, i když krátké vlásky, ty jeho tenoučké nožk… Sakra! Během mého zasnění mi ta pitomá ruka sklouzla přes kalhoty tam, kam většinou může je lékař! Pomalu, aby mu to nepřišlo podezřelé, jsem ji vysunul zpátky na bříško. Fuj, budu se muset ovládat. Ještě že nic nezpozoroval. Aspoň doufám.

„Prosím tě, nemáte tu něco k pití?“ vyrušil jsem ho ze hry. „Jo, poď do kuchyně.“

V kuchyni jsem se poprvé za ten večer koukl na hodiny. Ondra si toho všiml a s mírně zklamaným výrazem se mě zeptal: „V kolik musíš bejt doma?“

„Přiměřeně, přiměřeně,“ odpověděl jsem mu s lišáckým úsměvem.

„A nechtěl bys tu zůstat dýl?“

„Jak dýl?“

„No, třeba… do rána?“

„Nebude se tvůj taťka zlobit?“ řekl jsem, ani nevím proč. Cožpak tady s ním nechci spát? Chci! Ondra mě pak ujistil: „Myslím že ne, von vo tobě tak trochu ví.“

Usmál jsem se na něj, ale v duchu jsem skákal radostí.

„Počky, tak já musím zavolat domů.“

Posadil jsem se na podlahu v pokoji, vzal jsem mobil a vytočil kontakt označený jako „domů“. Ondra si samozřejmě sedl vedle mě.

„Ahoj mami, nebude vadi…“ Sakra, ten Ondra dokáže být neodbytný, když se mu chvilku nevěnuju! Neustále po mně nějak lezl. Což o to, normálně by mi to vůbec nevadilo, ale zvuky, které při tom vydával, mohly způsobit záplavu dalších otázek z mobilu.

„Ondro,“ řekl mu polohlasem, „počkej chvilku, nebo tady nebudu moct spát.“ Uklidnil se takřka okamžitě.

Mohl jsem pokračovat v hovoru: „…kdybych přespal dneska u kámoše?“ Po pár sekundách vysvětlování jsem na spaní s Ondrou dostal „požehnání“. Ihned po ukončení hovoru jsem začal Ondru pořádně lechtat – potvůrku jednoho. „Héj, to stačííí!“ začal cedit mezi zuby a záplavou smíchu.

Po pár minutách škádlení se jsme už ani jeden nemohli. Napadla mě na Ondru otázka: „Máš hlad?“

„Tu nic není, jen ňáký müsli.“

„Co bys řek na pizzu?“

Na jeho tváři se ukázal takový zajímavý úsměv. Vyjadřoval něco mezi „Nemusíš si dělat škodu.“, „Dal bych si ji rád.“ a „Kdy a kde?“. Souhlasně přikývl. Šli jsme tedy zpátky do jeho pokoje, kde na nás stále poslušně čekal počítač. Do křesla jsem si sedl já, zatímco on se posadil do své původní pololežící polohy a už hledal „rozvoz pizzy mělník“.

„Počkej, já pro ni skočím,“ zastavoval jsem Ondru po půlhodině, když už v ponožkách a bez peněz vybíhal ze dveří dolů pro pizzu.

Po pozdní večeři jsem už na Ondrovi viděl, jak se mu klíží oči. Aby ne, bylo půl dvanácté.

„A jak budem spát?“

„Můžem u mě v posteli,“ navrhl Ondra.

Ne že by se mi ten nápad nelíbil, ale nevím, jak by se tvářil jeho otec poté, co by nás ráno spatřil v jedné posteli společně.

Ale co: „Vejdem se tam?“

„Stopro.“

A bylo rozhodnuto.

Já se svlékl do trenýrek, zato Ondra byl důkladnější. Seděl jsem na posteli, on se přede mnou začal svlékat. Mé vnitřní já mi nedovolilo nic jiného, než se koukat na něj. Ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Sundal si tričko, odepnul pásek a sundal kalhoty.

„Ukaž, podej mi to,“ pomohl jsem mu alespoň trochu.

Teď už tam stál jen v ponožkách a ve slipech. Bez ostychu si sundal slipy. A ve mně se ani něco zaseklo, protože jsem tam jen tak nehnutě seděl a v duchu obdivoval jeho krásu. To mladé tělíčko, které nevypadalo, že by mu bylo jedenáct let. Ploché bříško (ale žádný anorektik), drobné nožky. Úchvatný pohled. A jemu to asi opravdu nevadilo, protože se na mě jen usmál, sundal si ponožky a začal si navlékat pyžamo.

***

Šel jsem zhasnout, zatímco on vypnul počítač. I tak dorazil do postele první. Lehl si úplně ke kraji. Tak, aby na mě asi zbylo co nejvíce místa. Pohledem mě pozval k sobě. Já už na nic nečekal a lehl si vedle něho. Chvilku nato se doslova přilepil ke mně. Svou rukou mě „ošmatrával“ tak dlouho, dokud nenašel moji dlaň a té se chytl. Na jeho obličej dosvitovalo měsíční světlo, jeho výraz ve tváři naznačoval něco jako „jsem tvůj“ nebo… Nebo co já vím, prostě vedle mě spokojeně „vrněl“. Já jsem mu to oplatil tak, že volnou rukou jsem ho začal hladit na zádech. Úžasný okamžik! Připadal mně jako koťátko, které, když zavolám jeho jméno, přiběhne, lehne si do mého klína a já ho začnu hladit po hřbetu. A to koťátko začne příst, usíná. Nakonec spí a já mám strach pohnout se jen o milimetr, abych ho nevzbudil. Nějak takhle jsem si připadal.

„Dobrou noc, Ondrášku,“ pošeptal jsem mu do ouška.

„Dobrou.“

Usnul do pár minut. Ale se mnou to bylo horší. On vedle mě usnul klidně, zato já ležel v nějaké divné poloze, ve které se špatně usíná. Jak bych také mohl ležet v jiné poloze, to by se jemu spalo méně pohodlněji. Zbyla mně jen fantazie. Jaké to bylo, když jsem ho potkal na chodbě ve škole poprvé (v kroužku, odkud jsem ho znal, se nezmínil, že chodí na stejnou školu jako já). Jaké to bylo, když škola organizovala „Jsi chytřejší než páťák?“ pro jeho a moji třídu. Jaké by to bylo, kdyby na společný výlet do Drážďan nejely třídy 5.C a 9.B, ale ty naše. Vzpomínal jsem, jaké to bylo, když jsme spolu ještě chodili do kroužku, což bylo naposledy před čtvrt rokem. Moment, proč tady stále přemýšlím nad minulostí? Ležím přece v posteli se skvělým klukem, kterého jsem dokázal uspat, a jsem šťastný. Za pár měsíců s ním budu chodit do školy. A za dalších pár měsíců bude slavit dvanácté narozeniny. Jaká ta oslava asi bude? A pozve mě? Doufám že ano. Ale jak se budou tvářit jeho další kamarádi? A co bych mu měl koupit? A mám mu vůbec něco koupit? Určitě. Ale co? Při všem tom přemýšlení se mně usíná už dobře.

Druhý den

Ráno mě probudily něčí rtíky na mé tváři… Ondro?!

„Uuh, brý ráno,“ dostal jsem ze sebe překvapený, ale stále ještě skoro spící. Ale Ondra se okamžitě začal omlouvat: „Promiň, já nevěděl, jak tě vzbu…“

Po slůvku promiň jsem pohladil jeho vlasy. Ale ne jak když teta rozcuchá vlasy svému synovci. Má ruka spíše jeho vlásky tak nějak hladila.

„Nic neříkej,“ pošeptal jsem mu. Leželi jsme vedle sebe, já se díval do jeho očí, on do těch mých. Oba jsme se na nebe usmívali. „Slib mi, že si ty vlásky necháš dorůst,“ zase jsem mu pošeptal. Souhlasně přikývl hlavou. Ještě chvíli jsme tak beze slov leželi, občas něco pošeptali. Ani jsme si nevšimli, že jeho otec se už vrátil domů a nakoukl do „našeho“ pokoje. Nedokážu si představit jeho výraz ve tváři, ale řekl bych, že by mně to v tu chvíli bylo stejně jedno.

„Kluci, snídaně“ ozvalo se na nás z kuchyně. Vstávat se nám nechtělo, ale vůně čerstvého sladkého pečiva nás probudila.

„Dobré poledne. Tak co jste tady spolu včera dělali?“

Když viděl, jak se držíme za ruce, znejistěl, ale po chvíli se na nás usmál. Stejně jsem už raději Ondru pustil.

„Sme byli na kompu,“ odpověděl Ondra.

„No, vy dva svatoušci, tady máte něco ke snídani, tedy skoro k obědu – fornetti a granko. Tak ať vám chutná, já musím ještě do práce.“

„Děkujem,“ řekli jsme skoro jednohlasně a zasedli jsme ke stolu. Ještěže se jeho otec jeví jako „docela v pohodě“.

***

„Tak já už asi půjdu,“ řekl jsem po snídani. Odešel jsem si do pokoje hledat svoje věci a trochu více se obléct, zatímco Ondru v kuchyni ještě zdržel otec, který ale zanedlouho odešel do práce.

„Počkej eště chvilku. Já bysem se skočil sprchnout, nemoh bys mi pak vyfénovat hlavu?“

Kouknout se ještě k Ondrovi do koupelny? Nakonec, proč ne, doma si ještě nějakou tu půlhodinku holt počkají.

„Budu hned,“ ujistil mě.

A také že byl, za pár minut už mě volal. Když jsem vešel, zrovna se sušil ručníkem. Stejně jako včera nic neskrýval. Po chvíli si dal ručník kolem ramen a podal mi fén do rukou.

„Ale musíš mi říct, jak chceš učesat vlasy,“ zjišťoval jsem ještě.

Ondra se postavil před zrcadlo a já jsem mu začal vysoušet pozůstatek jeho bujaré hřívy. Byl to asi jediný okamžik, kdy jsem byl rád, že ji má ostřihanou: Nedokážu si představit, jak bych mu jeho dlouhé zlaté vlasy rozčesával a vysoušel.

„Dík,“ zaznělo od něj, když už měl vlásky suché.

„Tak poď, tě odnesu na postel, ať tu nechodíš bosky.“

Byl už celý suchý, takže brát ručník sebou nebylo třeba. Vzal jsem ho tedy do náruče a odnesl na postel, kde jsem ho položil.

„Hele, chceš překvápko?“ zeptal jsem se Ondry po chvilce, co na posteli ležel.

„Jo!“ odpověděl celý natěšený.

„Zavři oči.“

Nijak neznejistil. Ležel přede mnou na posteli. Tak, jak ho Pánbu stvořil a se zavřenýma očima. Já klečel u jeho postele, měl jsem ho celého na dosah. V té chvíli se mně honilo hlavou hodně nápadů, ale žádný nepřipadal v úvahu. Pomalu jsem přiblížil svou hlavu směrem k jeho pupíku. Skoro na dotek. A „fooooouuuuuk“ mu do bříška! Páni, jak ten se začal smát, to snad ani nebylo možné! Ještě jsem si vzpomněl, že je lechtivý, ale to už mi připadalo vůči němu příliš ne fér.

Když se už dosmál, pomohl jsem mu z postele a on se začal oblékat. Nejdříve slipy, pak ponožky, třičtvrťáky a nakonec triko. Na tváři mu stále zůstával jeho kouzelný úsměv.

„Tak já už budu muset fakt jít.“

Přešli jsme ke dveřím. S Ondrou jsem se chtěl už rozloučit, ale řekl: „Tě doprovodím aspoň dolů eště.“

Obuli jsme si boty a sešli jsme po schodišti dolů.

„Díky moc.“

Usmál se.

„Nechtěl by ses podívat někdy na zoubek sítím na škole?“ zkusil jsem si domluvit, kdy se znova uvidíme.

„Kolik máte v pondělí hodin?“ optal se s výrazem, který parodoval obličej pana Burnse ze Simpsonových, když říkal „Výborně!“.

„Pět, vodpoledka vodpadaj.“

„Ehš, my máme šest,“ řekl Ondra.

„Tu hoďku na tebe počkám. Hodím si tašku dom a přinesu si noťas. Co ty na to?“

„Jo, ale kde?“ souhlasil.

„Počkám na tebe před vaší budovou, jo? Ale kam po vobědě? Na chodbě bysme byli moc nápadní a před školou taky.“

„Můžem zajít k nám do šaten, stejně Mrůzková na dozory kašle. Wifina tam je.“

„Domluveno. Teď už budu muset jít. Ty běž nahoru, nebo tu zmrzneš.“

„Tak ahój.“

Na rozloučenou jsme si ještě podali ruku, ale nebylo to jen obyčejné podání, spíš něco, co nás spojilo na delší dobu. Když už jsem ho chtěl pustit, jeho prstíky se mě ještě držely a odmítaly nechat.

„Ciao, Andrea!“ zavzpomínal jsem si nahlas.

 

Povídka Ondra:
– 1. díl
– 2. díl
– 3. díl
– 4. díl 
– 5. díl

Diskuse k povídce 

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše tvorba, povídky. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.