Ondra – 3. část

V duchu jsem dopočítával poslední minuty a vteřiny výtvarné výchovy – nuda. Jako vždycky. Málokdo dělal to, co chtěl učitel, konec deváté třídy se blížil, známky byly skoro uzavřeny. Já si už jen čmáral po lavici a vzpomínal na sobotu. Konečně, zazvonilo!

Před prázdninami

Zaběhl jsem domů, hodil tašku do kouta a popadl notebook. Nemusel jsem ani spěchat, Ondra končil, právě když jsem došel před školu. Z budovy začali vybíhat kluci a holky. Koukal jsem do davu, ale ne a ne ho spatřit. Ale moment – tam vzadu je nějaká světlá hlavička! Je to Ondra! Nějak podvědomě jsem rychle zvedl ruku, abych na sebe trochu upozornil, aniž bych si to rozmyslel. Mírně jsem na něho mávl, ale hned jsem radši ruku stáhl. I za tu chvilku si mě stihl všimnout. Rychle zareagoval: Trošku více otevřel oči, zvedl obočí, lehce se usmál, zamával a rychlým krokem se vydal ke mně.

„Čau Tome,“ začal, když byl ještě pár metrů ode mě, „už sem myslel, že nepřideš!“

„Hele, proč je ta aksna větší než ty?“ začal jsem po chvilce při pohledu na jeho obrovskou tašku.

„Bys ji měl vidět, dyž je plná.“

Ta škola ho snad strhá.

„Dej mně to, aspoň teď ti s ní pomůžu.“

„Dem?“

„Deme.“

Vyšli jsme směrem k šatnám.

„Tak kde je ta vaše šatna?“ zeptal jsem se ho navzdory tomu, že jsem to tady nedávno, když mě na nižší stupeň poslali pro nějaké papíry, kompletně prošmejdil.

„Tam raděj ne, je tam jenom bordel,“ zasmál se.

Našli jsme si dobré místečko, kde byl jak dobrý signál, tak kde se dobře sedělo.

„Tak pojď,“ pozval jsem ho k sobě na klín.

Asi po čtvrthodině bylo hotovo.

„Vidíš, jak seš šikovnej,“ dostal ode mě „pochvalu“. Krásně se na mě usmál. Tak krásně, jak to dokáže jen on. Začal jsem ho hladit po jeho světlých vláscích. Byl vedle mě. Už jsem se nechtěl byť jen o centimetr pohnout, aby ode mě nebyl daleko. Uchechtl se a chvilku jsme se na sebe ještě koukali. Škoda, že jen tak sedět jsme tam nemohli věčně.

Ne, vážně nemohli. Zazvonilo by na konec hodiny a v minutě by se k nám začali hrnout další školáci. Zvedli jsme se, já si dal Ondrovu tašku přes rameno a odešli jsme.

„A jak to vypadá letos s dovčou?“ zabrousil jsem k velmi blízkým prázdninám.

„Prej pojedem zas na Gargáno.“

„Už se těšíš?“

„Ani ne, jenom s taťkou je tam nuda.“

Pak na mě udělal taková ta jeho sladká očička:

„Nešlo by nějak, abys jel taky?“

„Taťka by mě asi nepustil,“ odpověděl jsem nejistě.

„By mu to nevadilo.“

„Eeh, uvidím.“

„A kdyby můj taťka zavolal tvýmu tátovi?“

Počkat, to jako že by mně jeho otec „domlouval“ Ondru?

A pokračoval:

„Nechceš jít k nám? Mohl by ses domluvit rovnou.“

 

Z Tomášova deníku

 

17. červen

            Před nedávnem jsme šli na gympl. Bylo tam nějaký uvítání, seznámení se školou a hlavně různé blbosti kolem adapťáku. Podle rozpisu dalšího školního roku bude moje třída 1. A a ta Ondrova 1. C. Cituju výchovnou poradkyni: „Takže třídy 1. A a 1. C pojedou na adaptační kurz dohromady.“ Co to znamená? Že na adapťák jedeme spolu! Těším se, protože todle bude skvělej začátek.

 

9. červenec

            Právě jsem se vrátil od Navrátilů, kde jsem mluvil s Ondrovým taťkou. Původně plánoval, že s ním pojede na tu dovolenou na Gargano a pak ho odveze k jeho mamce do Říma na další prázdniny. Domluvili jsme se, že to tak trochu pozměníme: S Ondrou pojedu studenťákama do Říma k jeho mamce. Tam chvíli pobudeme a pak přijede jeho taťka autem. S ním pojedeme na dva tejdny na Gargano a nakonec se vrátíme autem do Mělníka.

 

6. srpen

            Směr Itálie! Do Říma jsme s Ondrou dojeli studenťákama. Byli jsme tam asi 14 dní: Projeli jsme obě linky metra a snad všechny linky tramvají. Pak mě provedl centrem, vyfotili jsme se snad u všeho. Hlavně od Colossea mám skvělý fotky, jak mám Ondru v náručí a někdo nás vyfotil. Ta momentka je úžasná, mám ji vyjetou doma. Na tři dny jsme si zajeli i na návštěvu do Terni, Ondra si tam oblíbil jedno koťátko, furt si s ním hrál. Uvažoval jsem, že bych mu nějaký sehnal, ale to asi až na nározky. Poslední večer v Římě jsme si zašli do pizzerky – dal si šunkovou – dobrá večeře v nočním Římě. Když jsme dojedli, tak jsme se šli ještě projít městem, přišli jsme až k fontáně Di Trevi. Dal jsem Ondrovi euro, ať si hodí pro štěstí. Vzal mě za ruku, hodil ji doprostřed fontány a pošeptal mně do ucha: „Ta je za nás za oba.“ Když jsme šli domů, tak mně řekl: „Ho sonno.1)“ Chytl jsem ho kolem pasu a řekl „Budu tě držet, abys mně nespad.“

 

1) Jsem unavený.

 

24. srpen

            Dneska jsme dojeli domů. Škoda, že jsme na tom Garganu byli tak krátce, Ondrův taťka říkal, že dýl nemůžeme, protože má moc práce. I tak to bylo skvělý. Ondra se v Římě rozloučil se svou mamkou a vyjeli jsme na Gargano. Tam jsme každý den dováděli v moři (a jednou během siesty, když jeho taťka spal, jsme si vyjeli i na šlapadlo), občas i na tobogánech. Když byl Ondra v umývárkách, tak mně jeho taťka řekl: „Díky, že se o něj staráš.“ Furt nevím, co tím myslel. Taky bylo krásný, jak Ondra usínal v autě: Opřel se o dveře a nohy mu šahaly až ke mně. Dal jsem si je na klín a začal ho po nich hladit (mohl jsem jen nad chodidlama, jinak bych ho už lechtal). Líbilo se mu to. Po chvilce začal vydávat zvuky jako kočka, když vrní. Usmál se a usínal.

 

2. září

            Zítra jedeme na adapťák. Ondra říkal, že ubytovna je kousíček od města, kde se narodil, takže mě pak prej provede. Už se nemůžu dočkat. A on taky ne, dokud mně v posteli neus (využil jsem toho, že rodiče jsou někde u známejch na chatě, a pozval jsem ho spát k nám), mluvili jsme jen o něm. Teď už si jen tak píšu ale po očku ho pozoruju, jestli se mu spí dobře. Pak si přinesu matraci a dám si ji k posteli.

 

Odjezd na adaptační kurz

„Mně je zima,“ špitl na mě Ondra. No, to byl skvělý nápad ředitele, že odjezd autobusu naplánoval na pro nás ještě noční hodinu.

„A nemáš sebou ňákou mikinu?“

„No, já sem myslel, že když je teď furt tak teplo, tak že ji nebudu potřebovat“

„Tak počkej, já ti vytáhnu ňákou moji.“

Šli jsme si sednout na lavičku, kde jsem v kufru našel mikinu, kterou jsem mu dal. Pravda, docela na něm vlála. Na lavičce jsme už zůstali. Měl jsem tak krásnou příležitost pozoroval, jak vedle mě spokojeně „vrní“. Opravdu vrní, už si navykl vydávat takové zvuky, když se mu nechtělo mluvit, ale aspoň mně naznačit, že je mu dobře, je spokojený a je rád, protože jsem mu na blízku.

Jeho vlásky. Rostou mu docela rychle, ještě pár týdnů a bude je mít zase dlouhé. Ale stále se sám sebe občas ptám, jestli, když mu dorostou, budou takové, jaké měl.

„Hele, tam už něco jede,“ zahlásil, když zvedl hlavu a rozhlédl se. Než jsem stačil zareagovat, slova se ujala nějaká učitelka:

„Takže, zasedací pořádek nechávám na vás, je vás tu sedmapadesát inteligentních mladých lidí, tak pevně věřím, že si sednout umíte.“

Tašky jsme naházeli do zavazadlového prostoru a nastoupili jsme do autobusu. (Samozřejmě, že kufry coby zavazadla jsme měli jen my dva.) Ještě před několika měsíci by se ujišťoval, že si opravdu sednu vedle něho. Teď už jsme to oba brali jako naprostou samozřejmost.

„Tak co, nechtěl by sis eště lehnout? Mám tu pro tebe když tak tu masku.“

Jako odpověď se mně dostalo zívnutí. Nasadil masku, vzal mou ruku, dal si ji kolem pasu a vzal mě za ni, opřel si hlavu o moje rameno a zavřel oči. Už to má jako takový svůj rituál, usíná tak pokaždé, když spolu někam jedeme autobusem. Já jsem jen tak přivřel oči, i když jsem nespal. V té atmosféře se opravdu nedalo spát, obdivuju Ondru, že jemu se to podařilo. Nalevo od nás seděly nějaké dvě holky, soudě podle jejich věku to budou moje nové spolužačky. Vpředu učitelé (a nečekaně řidič), zadní pětku obsadili nějací ne zrovna tiší kluci. Před námi seděl nějaký kluk s nějakým… Asi mladším bráškou. Bylo vidět, že bráška měl dlouhou chvíli; koukal se znuděně kolem sebe, občas zamyšleně koukal do podlahy. Jeho starší brácha se mu nechtěl věnovat, poslouchal si hudbu z MP3. A hele, bráška už to nevydržel a nejistě strčil do ramena staršího. Ten vyštěkl:

„Brácha, nevotravuj mě furt a čum se třeba z vokna! Nemám na tebe náladu!“

Chudák kluk. Lekl se lehce zvýšeného hlasu a přitiskl se k oknu.

Pak byl chvíli klid, ale bylo slyšet, jak mladý začal trochu pofňukávat. Jeho bratr zareagoval:

„Já už ti kašlu na ty tvý simulace. Mám jich plný zuby z domu. Dělej si, co chceš, já jdu dozadu za Mírou.“

Jak někdo může na svého mladšího bráchu takhle nadávat? Vždyť je mu jen smutno a nemá co dělat. Brácha odešel a mladší kluk se skrčil na sedadle. Já bych si k němu asi nejraději přisedl. Mám? Nemám? Nejspíš jo, snad mě nikdo neuvidí. Ale počkat, ne zase tak rychle. Co Ondra? Držím ho tady za ruku, je opřený o mé rameno a vypadá, že spí. Jenže ten kluk tam vypadá opravdu nešťastně. Však to bude jen chvilička, Ondra si ani nevšimne, že u něho nejsem. Začal jsem různě balancovat, abych ho opatrně opřel o moji bundu o okno. Už mně zbývala jen ta jeho ruka; jeho prstíky mě silně, a přece jemně držely. Musel jsem jeden za druhým opatrně uvolnil a nakonec ho ještě pohodlně opřít. Uff, konečně se mně to podařilo. Snad si ničeho nevšiml, stále spokojeně spí.

Naposledy jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli na mě někdo nekouká. Půlka autobusu spala, někteří si četli, pár zamilovaných dvojic si hledělo jen a jen sebe. Bráška byl skrčený na sedačce u okna a potahoval. První ostré sluneční paprsky se odrážely v jeho hladkých, dlouhých a hnědých vlasech. Přisedl jsem si. Nedalo mně to a opatrně jsem ho začal hladit po zádech. Nejsem žádný psycholog nebo psychiatr (ani nevím, který je který), ale zkusil jsem na něj něco, co mě rychle napadlo:

„No tak, však brácha se ti vrátí.“

Po chvilce sebou přestal škubat. Určitě ne proto, že bych mu snad nějak pomohl (to by bylo příliš jednoduché), ale spíš proto, že mu přišlo „blbé“ to, že by měl mít takovou náladu, když si k němu najednou sedl někdo cizí. Jen tak schoulený tam seděl, nevydával ani hlásek. Najedou se jeho hlava pomalu otočila a jeho hnědá očka se zadívala na mě. No, na mě. Neměl odvahu podívat se mně na obličej, jen si mě tak suše začal prohlížet. Zkusil jsem ho ještě povzbudit:

„Nebuď takovej smutnej… Však tu poznáš hodně novejch kámošů.“

Ani jsem nevěděl, co mu říkám, jen jsem ho chtěl utěšit.

„Nech mě,“ špitl ještě jemněji než Ondra.

„Nemůžu tě nechat, brácha ti někam odešel a ty tu seš… Hele, víš ty co? Co kdybych ti teď pučil MP3, ať se tak nenudíš?“

„Ty bys mně ji fakt pučil?“

Ještě před chvilkou vypadal, že mně nijak nedůvěřuje. Ale teď se jeho hnědá očka hezky rozzářila; i když ne zas až tak krásně jako Ondrovi, když mě zdraví.

„Ale ty za to asi budeš něco chtít, že?“

Nechápavě jsem se na něj podíval:

„Co bych za to měl chtít?“

Poklepal jsem ho po rameni a podal mu přehrávač. Beze slova si ho vzal a v jeho tváři se objevil hezký výraz vděku.

Vrátil jsem se na své sedadlo. Ondra ještě klidně spal opřený o okno. I když slunce už vyšlo, nechtěl jsem ho budit. Jen jsem se zakoukal na jeho ruku, která mě před tím pevně držela. Ležela tam tak, jak jsem ji pustil. Nepohnula se. Ale přišlo mně jí líto, že jsem ji na chvíli opustil. Raději jsem ho za ni zase chytl, aby si nebyl nějaký nejistý, když se probudí.

Po chvilce se ozvalo mým směrem:

„Nejseš ty náhodou na chlapečky?“

Otevřel jsem oči a rozhlédl jsem se kolem sebe.

„Jo, s tebou mluvím. Hele, nevykládej si to blbě, ale nejseš náhodou na kluky?“

Naproti přes uličku seděly dvě holky – nejspíš moje budoucí spolužačky.

„Vo čem to sakra meleš?“ napadla mě první rychlá odpověď.

„Sorry, sorry, to mě jen tak napadlo. To víš, jak ses tu těm dvoum malejm věnoval, docela to plete.“

„Oukej, tak už to neřeš, jo? Navíc, nechci ho vzbudit,“ řekl jsem jí a kývl jsem směrem k mému malému spolucestujícímu.

Snažil jsem se tak i rychle ukončit nechtěný rozhovor. Obě holky se na sebe kukly, něco si zašuškaly a ta, která se mnou mluvila, ještě pokračovala:

„Když tak já jsem Alena a todle je Julča.“

„Já jsem Tomáš. Myslím, že se ještě uvidíme,“ pokusil jsem se sarkasticky ukončit rozhovor.

Koukl jsem se na Ondru, jak stále hezky spí; snažil jsem se rychle zapomenout na tento nepříjemný rozhovor. Bylo na tom, co povídala, něco pravdy? Ne, to je blbost. Já nejsem na kluky! Prostě… Prostě ho mám rád – jako kamaráda.

Naštěstí mě po chvilce z přemýšlení probudil hlas učitelky, která začala mluvit do mikrofonu. Najednou jsem ucítil, jak i Ondra začíná „ožívat“ – začal se různě vrtět a hýbat prstíky. Nakonec zívl, sundal si jednou rukou masku a otevřel oči. Teď jsem čekal jeho otázku „Už tam jsme?“, ale zeptal se:

„Kde seš?“

„Ale jsem tu, Ondro.“

Spokojeně zavřel oči a opřel se mně o rameno. Potom teprve vznesl svou obligátní otázku:

„Už tam jsme?“

„A víš ty, že jo?“

Opravdu. Přijeli jsme před ubytovnu.

„Tu budem bydlet?“ zeptal se.

Ondra se definitivně probudil. Vyšli jsme před autobus a shromáždili jsme se ne blízkém plácku.

„Takže, vytáhněte si zavazadla, nechte je tady, pak pojďte všichni za mnou, první ze všeho si musíme rozdělit pokoje,“ začala jedna z učitele, když už jsme byli všichni.

„To jako nebudem na pokoji spolu?“ koukl se na mě Ondra.

„Řek bych že ne. Je to adapťák, tak tu máš poznat svou novou třídu.“

„Jo, ale já chci bejt na pokoji s tebou.“

Nestihl jsem reagovat, protože už nás zase vyrušila učitelka:

„Máme různé pokoje, takže bychom vás rozdělili do různých skupinek. Je tady někdo, kdo už ví, s kým chce být na pokoji?“

Ondra neváhal a zvedl ruku. Zkusil jsem to ještě jednou (ale nevím proč – vždyť na pokoji s ním být chci):

„Tak víš, že bych s tebou byl rád, ale furt je to adapťák.“

Říkal jsem to zbytečně, zkrátka si na tom trval.

„Jména?“ zeptala se učitelka do davu.

Ondra nás nahlásil.

„Jenom vy dva dohromady? Takže k vám potom ještě někoho přiřadím.“

 

Dopoledne prvního dne

Nakonec nás na pokoji bude pět. My dva a nějací tři kluci z mojí nastávající třídy. Vzali jsme si zavazadla, klíč a šli jsme se vybalit. V pokoji si Ondra vybral postel skoro vedle mojí.

„Já si jenom někam skočím, jo?“ řekl rychle Ondra a zmizel ve dveřích.

„Počkej!,“ ale už bylo pozdě. Kam teď mohl tak narychlo odejít? Vždyť máme jít každý za svou třídou na „první seznamování“, jak to nazvali učitelé. Mohl by jít za nějakým kamarádem, ale ještě tady nikoho nazná; tak kam? Zkusil jsem na něj ještě chvilku počkat, ale nedorazil. Snad se mu něco nestalo?

Když jsem seděl už v místnosti, kam se naše třída měla dostavit, zaslechl jsem rozhovor mezi učitelkami:

„Hele, Majdo, mně tu asi chybí jeden kluk.“

„Počkej, jak chybí? Vždyť když jsem všechny počítala, bylo jich přesně sedmapadesát.“

To se ještě Ondra nevrátil? Vždyť říkal už před čtvrthodinou, že si jen „někam skočí“. Začal jsem si asi připadat jako nějaký starostlivý rodič, nebo co, ale zvedl jsem se a proběhl jsem celou ubytovnou, abych ho našel. Nebyl ani na pokoji, na záchodě nebo někde jinde. Jako by se po něm slehla zem. Ale to přece není možné! Vyběhl jsem před ubytovnu, ale nenašel jsem odvahu zakřičet „Ondro, kde jsi?!“. Podíval jsem se ještě k autobusu; ani tam nebyl. Začal jsem se rozhlížet po okolí a najednou mě do očí trkla drobná postavička na nedalekém poli. Rozběhl jsem se a… Opravdu, byl to on! Ležel tam v trávě mezi lučním kvítím. Byl trochu schoulený, otočený na bok a ruce měl pokrčené před tváří. Hlavou se mně začaly honit různé „divné“ myšlenky. Proč by měl důvod být smutný? Na adaptační kurz se přece těšil už hodně dlouho; včera, než usnul, o ničem jiném nemluvil. Fantazíroval, jak budeme spolu na pokoji, jak spolu budeme chodit na výlety, dokonce mně slíbil i nějaké překvapení! Překvapení. Vždy mně říkal všechno, ale to, jaké to má být překvapení, jsem z něj „nedostal“. Zkoušel jsem tehdy hádat:

„A proč mně to nechceš říct?“

„Protože je to tajemství.“

„A bude to aspoň hezký?“

Trochu se tehdy začervenal, uculil a sebevědomě prohlásil:

„Tobě se to určitě bude líbit.“

Ale teď tady ležel. Uprostřed louky. Sedl jsem si a začal se na něj koukat. Nemluvil jsem. Jen jsem zaslechl, jak popotahoval.

Zeptal jsem se ho:

„Pozoruješ louku?“

Najednou jsem ucítil, jak do mě jeho nožka kopla. Řekl rychle „Nech mě bejt!“ a ještě jedou do mě lehce kopl.

„Co se děje? Někdo ti něco udělal?“ zeptal jsem se ho polekaně.

„Jo, ty! Myslel sem, že sem tvůj kámoš!“

„Však jo, seš můj kámoš, vždyť to přece víš!“

I když byl ke mně otočený zády, vycítil jsem, že mně nedůvěřuje. Nevím jak, prostě jsem to tušil. Pokračoval:

„Kámoš by vode mě v autobuse nevodešel.“

„Vždyť já jsem vod tebe nevodešel. Já jsem jenom…“

Já jsem přece odešel, tak co mu to tady říkám? Ondra spal a ten kluk před ním byl smutný. Teď vlastně ani nevím, proč jsem za tím klukem šel. Byl to nějaký cizí kluk, kterého jsem viděl poprvé v životě, uvidím ho párkrát během adaptačního kurzu, a pak už ne. Tak proč jsem Ondru opřel o okno a šel za tím klukem?

„Počkat. A jak ty vo tom víš, kdyžs spal?“

„Ty si fakt myslíš, že bych stihl usnout? Já na spánek v buse potřebuju aspoň hodinu. Ale pročs vodešel?“

„Bylo to trošku složitější,“ začal jsem s odpovědí, „ale pokusím se ti to večer vysvětlit. Teď už prosím tě pojď, čekaj tam jenom na nás.“

„Já bych tu raděj zůstal,“ říkal pořád ještě trochu nejistě.

Lehl jsem si vedle vedle něho. Už jsem ho chtěl pohladit po ramínku, ale v tom se začal otáčet. Čekal jsem, že se mně naskytne kyselý výraz v jeho tvářičce. Místo toho byl už jen trochu posmutnělý. Začal jsem se mu koukal to těch jeho modrých očí, které byly najednou nějak krásnější. Určitě byly krásné pořád, ale až teď jsem si je prohlížel s takovým zájmem. Po chvilce, co jsme se vzájemně koukali do očí, jsem se konečně odvážil k pohybu, a sice jsem natáhl ruku k jeho obličejíčku. Měl jsem natažený prst, jako kdybych se chtěl dotknout něčeho pro mě nikdy neznámého – něčeho, co jsem nikdy předtím v životě neviděl. Přece jen jsem se dotkl jeho hladkého líčka; jen tak prstem. Přejel jsem mu po líci seshora dolů. Pokračoval jsem až k jeho rtíků. Po těch jsem mu přejel tam a zpátky. Stáhl jsem prst zpátky k sobě a on se najednou usmál. V duchu jsem skákal radostí, že se mně ho konečně po těch pár dlouhých minutách podařilo dostat z jeho špatné nálady. Jen jsem nechtěl dát nic najevo, abych tu chvíli nepokazil.

Přerušil ji sám Ondra. Zvedl pravou ruku a zpočátku roztřeseným, pak už sebevědomým pohybem posunul svůj prst mezi můj a jeho obličej. Nevěděl jsem, co chce dělat. Chvilku jsem se na něj stále koukal, ale pak jsem asi pochopil. Zvedl jsem levou ruku, na které jsem neležel, a udělal to samé. Naše ukazováčky se dotkly. Jen tak letmě; on se přitom usmál a zavřel oči. Byl to sice jen krátký okamžik, ale byl nádherný. Jen chvilku nato jsme se oba začali lehce usmívat, možná skoro až smát.

„A pročs šel zrovna sem?“ zeptal jsem se vida, že už není smutný.

Ukázal mně ruku, na které ležel a kterou se nedotýkal mého ukazováčku.

V ní bylo několik krásných bílých sedmikrásek, které nasbíral. Květy už byly trochu zmačkané, když na nich ležel, ale co na tom záleželo; nabízel mně je. Já jsem je tiše přijal a uchopil je do ruky, jako kdybych přijímal něco z něho. Nemohl jsem najít žádné slovo, které by vyjádřilo, jak moc mě dojalo to, co právě udělal. A jak mě to překvapilo – nikdy jsem ještě neviděl, že by chlapec mohl dát sedmikrásky klukovi. Asi mu budu muset jednou vysvětlit, co to znamená, když někdo dá někomu jinému několik takových sedmikrásek. Ale teď určitě ne.

„Jsou překrásný,“ poděkoval jsem mu.

A už se mě zeptal svým normálním, pomalým hláskem:

„Kámoši?“

Místo odpovědi jsem ho jen k sobě přitiskl.

„Tak dem,“ začal jsem ho zvedat ze země.

Když se mně ho konečně podařilo „donutit“ vstát (předstíral gumové nohy), byl celý špinavý. Jediné, co mně na to řekl, bylo:

„No co. Řekni pak třeba, že jsem se ztratil.“

Narážel tím na to, že už jsme spatřili několik spolužáků, kteří nás už přišli hledat i k louce. Rychle jsem ho ještě rukami očistil od stébel tráva a vyšli jsme vstříc prvnímu dni adaptačního kurzu, na který jsme se oba přece tak těšili.

 

Večer

Konečně máme každý chvíli pro sebe, učitelé nás už nijak nekorigují. První den adaptačního kurzu, kdy jsme se všichni vzájemně seznamovali, je za námi. Oheň, kolem kterého obě naše třídy seděly, krásně hřál, všichni si povídali. Byla to krásná atmosféra. Ondra seděl (nečekaně) vedle mě, ale každý jsme se věnovali někomu jinému. On se bavil se svým budoucím spolužákem, zatímco já je po oušku poslouchal:

„Hej, tos měl vidět. V autobuse za mnou normálně přišel jeden starší kluk a pučil mi svou em pé trojku!“

Při této větě jsem zpozornil, Danek, jak se ten kluk jmenoval, o mě totiž mluvil.

„Ptal sem se pak učitelky, kdo to byl, a ta mi podle zasedacího pořádku řekla, že to byl nějakej Tomáš.“

Jakmile Ondra zaslechl moje jméno, rychle se ke mně přitiskl – měl jsem ho po svém pravém boku.

„Žádnýho neznám,“ řekl Ondra.

Nezná? A já jsem kdo? Poklepal jsem mu na rameno a podezřívavě se na něj podíval. A v tu chvíli si mě Danek všiml.

„Jo, tos byl ty! Hele, díky moc. Bude stačit, když ti ji vrátím až zítra?“

Chtěl jsem mu odpovědět, ale slova se hbitě ujal Ondra:

„Jo, to stačí.“

A řekl to vcelku rychle. Takto večer se mi už nechtělo řešit jeho myšlenkové pochody, takže jsem tomu nevěnoval pozornost. Stačilo mně, že se ke mně trochu přitiskl.

Asi po půlhodině se Ondra dostal zase do takové své „dětské nálady“, kdy se vydává za miminko a chce po mně, abych se o něho „staral“. Tentokrát si dal mou ruku kolem pasu a trochu se po mně lísal. Zároveň jsme si každý opékali špekáček. Sledujíce dění kolem nás jsme se na sebe stále koukali. Zahlédl jsem, jak jednu svou ruku uvolnil a dal ji směrem ke mně za kládu, na které jsme seděli, a lehce se ve tváři pousmál. Pochopil jsem ho. Dal jsem si prut se špekáčkem do druhé ruky a právě uvolněnou dlaň jsem dal k té jeho. Chviličku jsem počkal a pak jsem ji chytl. Ondra se dokonce zasmál.

Reagoval jsem:

„Jéžiš, co je?“

„Níc,“ usmál se ještě, „ale prut se drží v levý ruce blbě.“

Po chvilce k nám dvěma přišla učitelka a sedla si vedle nás.

„Kluci, můžu? Vy dva jste v nějakým příbuzenským vztahu?“

Ondra zavrtěl hlavou.

„Takže on tě tady hlídá?“ dotázala se zase směrem na něj.

„Jo, hlídá.“

„A vodkaď se znáte?“

Ondra sebevědomě odpověděl:

„Sme spolu kdysi chodili.“

A po chvilce ticha se doplnil:

„Do školy.“

„Vole,“ šťouchl jsem do něho a začal jsem se smát.

Učitelce se po chvilce vrátila zdravá barva a zase se zeptala:

„A rodiče vo tom ví, že tu jste spolu?“

Tentokrát jsem raději odpověděl já – kdo ví, čeho by on byl ještě schopný:

„Mejm je to jedno a jeho jsou víceméně rádi.“

„Eh, škoda. A já vás chtěla představit všem coby ideál bratrského vztahu,“ a odešla.

Zanedlouho se už Ondrovi začaly klížit oči.

„Nepudem už spát?“ skoro na mě zívl.

Když jsem se koukl na mobil, bylo už něco kolem jedenácté. Velká část malých (tedy 1. A) šla už spát. Přidali jsme se tedy i my. Došli jsme na pokoj, kde jsme byli ještě sami. Ondra se zase začínal vysvlékat – po příchodu někam, kde budeme spát, je to vždy jedna z prvních věcí, kterou udělá. Dneska už byl naštěstí „opatrnější“, než když jsme v červnu spali u něho doma. Vysvlékal se beze studu, ale už se mně tak „nevystavoval“, což kdysi s oblibou dělal; jako vždy začal odspodu. Sundal si tepláky (z půlky zelené od trávy) a ponožky (ráno, když jsem mu je doma podával, byly ještě bílé). A pak znuděně a ospale prohlásil: „Mně se už nechce, dodělej mě.“ Pomáhal jsem mu už s ledasčím – umýval a sušil jsem mu vlasy; hledal mu oblečení, které si může obléct; jednou jsem ho dokonce odnesl z koupelny do postele – ale nikdy jsem ho nepřevlékal.

„Hej, to fakt nejde,“ řekl jsem.

V mysli se mně okamžitě usídlila situace, jak by asi vypadaly obličeje spolužáků, kdyby přišli na pokoj, zatímco já bych měl Ondru položeného na posteli v nepříliš přirozené poloze, on by byl skoro nahý a já mu svlékal trenýrky. To by prostě nešlo. Ale zase jsem mu nechtěl odporovat. Sundal jsem mu tričko, které jsem mu kdysi koupil, a navlékl mu horní část pyžama.

„Budeš spát v trenkách?“ zkoušel jsem ho ještě přemluvit.

Jen zavrtěl hlavou.

Chtěl jsem se ještě ujistit:

„Fakt ne?“

„Máš strach?“ zeptal se mě nějak moc sebevědomě.

Kdo mu takové věci dává do hlavy? No co, nikdo tu není. Trochu jsem odtáhl gumu jeho trenýrek, ale moje ruka se zastavila. Ondra si všiml, že jsem už „v koncích“. Zavřel oči, uvolnil se, usmál se a řekl:

„Mám pro tebe malý překvápko“ řekl přesně tak, jak mně to řekl včera.

Ale přidal k tomu ještě jedno slůvko:

„Sebe.“

Můj tep se v tu chvíli opravdu musel zastavit, jinak si to totiž nedovedu vysvětlit. Ležel tu tak jako kdysi. Byl uvolněný, na sobě měl jen (naopak) nasazenou noční košili a trochu stažené trenýrky. A to bylo tím jeho překvapením pro mě. Proboha, není a ani nebude… Toto prostě ne!

Když se mně už vrátil tep a popadl jsem dech, uklidnil jsem se. Sedl jsem si pod postel tak, že moje hlava byla poblíž té jeho. Přiblížil jsem svou hlavu k té jeho a začal jsem mu šeptat do jeho ouška:

„Ondrášku, je ti sice už skoro dvanáct, ale já nechci, abys todle dělal.“

Přerušil mě:

„Co abych dělal?“

„Prostě todle. Nejsem si jistej, jestli to úplně chápeš, ale chtěl bych ti to tak nějak vysvětlit: Měj svý malý tajemství. To tajemství nikomu neukazuj… Jak to říct… Nesvlíkej se tak před nikým. Navíc, nejsi žádná šlapka, ne?“ dokončil jsem svou kostrbatou řeč.

Otevřel oči, přestal se usmívat a trochu zavrtěl hlavou. Nic neříkal. Upřeli jsme jeden na druhého svůj zrak. Řekl jsem si, že toto musím nějak ukončit. Napadla mě asi ta největší „blbost“, která mohla, ale přesto jsem ji použil – sarkasticky.

„Hele, vobleč se, nebo tě tu fakt asi znásilním, jak tu ležíš!“

„Já zavolám mamince, že mě tu chceš znásilnit!“ usmál se.

Ale při posledním slovu se už řehtal na celou místnost. Můj sarkasmus pochopil dokonale. Měl jsem radost, že „to zahrál do vtipu“, takže jsem přihodil:

„Jasně, a pak spolu můžem rovnou chodit, co?“

„A my spolu nechodíme?“ cedil mezi návaly smíchu.

„Tak to abysme začli.“

Najednou se dosmál a řekl: „Tak jo.“

Počkat, co myslí tím „Tak jo“? A proč se přitom přestal smát? Otevřel jsem pusu, jako kdybych chtěl něco říct, ale po chvíli jsem ji zase zavřel. Koukl jsem se vedle něho, kde ležel polštář. Následující situace by se dala popsat z pozice sportovního komentátora asi takto:

„Tomáš si všímá polštáře ležícího vedle jeho soupeře, zatímco ten stále neví, o co tady běží. Tomáš rychle natahuje ruku. Jeho soupeř, Ondřej, už zjistil, že se zde schyluje k bitvě. Zareagoval však příliš pozdě, a tak se Tomáš zmocnil polštáře a bleskurychle se vzdaluje od svého soupeře, aby mohl vypálit. Ondřej se už konečně vzpamatoval a po zjištění, že jediné účinné zbraně se zmocnil Tomáš, si rychle začíná krýt obličej. Ale to je pozdě, přátelé, Tomáš se již připravil k útoku… A to byla rychlost! Bílý polštář přistál mezi břichem a nohama Tomáše! Ale ten se nenechává zahanbit. Rychle se zvedá, bere polštář, kterým byl zasažený, a zamiřuje Tomáše! Jenže to je pozdě, ten k němu rychle přiskočil a…“

A objal jsem ho. Byla to sice polštářová bitva, ale jen s jedním polštářem, a já jsem navíc Ondrou odchytil, takže jsem bitvu vyhrál. Tiskl jsem ho k sobě, aby nemohl po mně hodit polštářem, ale ne zase tak silně, aby mu to vadilo.

„Hajzle. Ale kdybych měl víc času, tak bych tě sestřelil!“ prohlásil udýchaně.

„Tak se už běž převlíct, jo?“

„No už jdu. Jo, a v noci je prej něco na sedmičce. Až pudou učitelé spát, pospojujou se postele a spíme tam.“

„Mejdan? Ty seš ňákej aktivní,“ pochválil jsem ho mezi slovy, „jak ses k tomu dostal?“

„Všaks mně říkal, že je to adapťák, že se tu budem seznamovat. Tak todle je vono. Vymysleli to prej ještě v buse. Ale učitelům ani muk!“

Zalezli jsme každý do své postele. Jakmile jsem vytáhl notebook, Ondra ležel „nějakým záhadným způsobem“ vedle mě.

Gé té ačko?“ byla jeho první otázka.

„No jasně, snads nečekal, že budem hákovat Pentagon?“ zavtipkoval jsem.

Pak už na pokoj začali přicházet ostatní. Když už bylo po půlnoci, zaklepal někdo čtyřikrát na zeď.

„Sedmička je připravena,“ řekl Ondra.

Zvedli jsme se a vyšli na chodbu. Učitelé nikde, jen občas někdo šel směrem k sedmičce. Přišli jsme tam, už bylo skoro plno. Plno, to je lehké slovo. Bylo tam pospojováno šest postelí a ty byly napěchované množstvím kluků a holek z obou tříd. Odhadem tam bylo deset z mojí třídy a zbytek od Ondry.

„Ták, sem zvědavej, jak tu najdem místo,“ řekl tentokrát Ondra.

Přistoupil k nám Danek. Zavelel a hned se ukázala na postelích skulinka akorát tak pro nás.

„Hele, ty uvaděči,“ oslovil jsem ho narychlo, „takže zítra tu em pé trojku, jasný?“

Ondra se na mě škaredě podíval. Nebyl to žádný z „jeho obličejů“ – napodoboval asi nějaký obličej, který viděl v televizi.

„Já myslím, že sme všichni,“ začal jeden z těch, kteří to všechno organizují, „poprosil bych vás, abyste se uklidnili,“ mluvil vážným, až parodizujícím hlasem, „zábava může započít.“

„Takže spát se asi nebude,“ špitl mně do ucha na mně nalepený Ondra.

Program začal. Někteří vytáhli v pyžamech ukrývaný alkohol, jiní přinesli chipsy, popcorn a byla zde i jedna prázdná flaška. Myslím, že asi vím, proč. „Prosím, následujte mě do vedlejšího pokoje, prvním bodem programu je flaška. Chlast s sebou!“ zavelel organizátor.

Přešli jsme do druhého pokoje, kde díky přestěhovaným postelím nebylo takřka nic. Naštěstí se na zemi sedělo celkem dobře.

„Ondro, fakt to chceš hrát?“ zeptal jsem se ho.

„Ale jó,“ zívl na mě.

„Raděj moc nepi, to by mě pak tvůj táta asi přizabil.“

Rozsadili jsme se různě do kruhu. Nebyl tam snad nikdo, kdo by se něčeho aspoň nenapil. I Ondra stihl do sebe něco nalít, když jsem ho chvíli nehlídal. (Jestli toto zjistí jeho rodiče, tak mám rezervé ve spěšném vlaku na patalogii.) „Roztočte to už!“ pokřikovali jsme jeden na druhého. Láhev se začala točit. Každý si přál, aby vymýšlel nějaký úkol či otázku. Zato nikdo nechtěl být obětí, protože plnit úkoly či odpovídat na otázky, které vymyslí poloopilá parta náctiletých, by chtěl jen málokdo. Ale zábava je zábava; byla atmosféra ideální tak na svlékací úkoly nebo hodně nepříjemné otázky.

Láhev se přestala točit, mně se naštěstí vyhnula. Oběť si zvolila úkol, kterým nebylo nic jiného než „Šáhni každýmu vedle tebe na zadek.“ Další si zvolil otázku „Kolikrát týdně si ho honíš?“ Láhev se roztočila potřetí. Už už to vypadalo, že Ondru mine, ale nestalo se tak. Byl obětí. Snad proto, že opravdu neodolal a něčeho se napil, snad pro něco jiného, si vybral úkol. „Druhá strana láhve“ se chvíli rozmýšlela, co mu dát. Pak k ní přišla nějaká holka a cosi pošeptala do ucha.

„Dej Tomovi pusu!“ zaznělo pokojem.

Sakra, kdo byl autorem? Rozhlédl jsem se kolem sebe a zaostřil na osobu, která mně byla víc povědomá jak ostatní. Alena!

„Pusu, pusu!“ řvali jedni.

„Fůůj!“ řvali druzí.

„Kluci se maj cucat?!“ řvali někteří malí. (Co ti tu ještě dělají?)

Ondra se nedal. Postavil se, rozevřel oči (posledních několik okamžiků byl asi duchem nepřítomný), lehce se začal usmívat a vyrazil směrem ke mně. Všichni se trochu ztišili a znejistili. Sedl si vedle mě. Já na něho koukal, co udělá, nenápadně jsem kroutil hlavou. Nějak jsem na něho teprve zaostřoval (všechno to pití udělalo své), zatímco on mě chytl za hlavu. Škubl mnou, rychle a nekontrolovatelně se ke mně přiblížil a dal mně pusu. Na tvář. Pak se mě stále držel a koukal se na mě, čekal na mou reakci. V jeho očích jsem spatřil něco jako „Pořád jsi mně neřekl, jestli spolu chodíme, nebo ne.“

Pokřikování se uklidnilo, Alena nevěřícně koukala. Část sedících začala vyluzovat zvuky jako „O-oóh-tyvolééééé!“, malí se zmohli jen na „Fuj!“, a už byli zticha, někteří jedinci se smáli. Ale ti, kteří se smáli, se smáli jemu, ne mně! V tom jsem ho nemohl nechat. Vzal jsem ho za ruce a opřel vedle mě tak, aby se měl pohodlně. Hned zavřel oči a začal zase vrnět. Kdybychom byli sami, asi bych ho jen začal hladit po vlasech. Ale já jsem zvedl hlavu a podíval se na ostatní. Ti se už dosmáli, malí ztichli, Alena stále „zírala“, vlastně se už všichni uklidnili. Já se nezmohl na nic víc, než že jsem jim odpověděl jednoduchým, ale účinným, prostředníčkem.

I když by se to mohlo zdát, večer tím neskončil. Pověřil jsem někoho vedle mě sedícího, aby točil místo mě. Ondru jsem vzal do náruče a odnesl na společnou „superpostel“. Tam jsem ho už pustil.

„Chci eeště… zííív hrááámlask mlask át,“ zkoušel na mě ještě. Na chviličku jsem si vedle něho lehl.

„Ty už spi,“ pošeptal jsem mu a zároveň ho hladil po vlasech, „dneska toho na tebe bylo až moc. Já si za tebou lehnou později, až dohrajeme, jo? Dobrou.“

Chvilku jsem ho ještě hladil, ale pak jsem se vrátil do kruhu. Ostatní už o tom neřekli ani slovo. Malí už postupně odcházeli do postele, až tam už žádní nebyli, nás nakonec zbylo asi pět. Nevím přesně, co jsme ještě všechno dělali, jaké byly úkoly a otázky, jen vím, že kolem čtvrté jsem už odešel do postele.

 

Druhý den

Ráno nás přišli vzbudit učitelé. „Vstáváme, je po desáté. Kdybyste řekli, že vám stačí jeden pokoj, dříve, celkem bychom ušetřili!“ Otevřu oči. Ondra leží svinutý kolem mě nalevo ode mě, dýchá mně na rameno a má ruku přes moje břicho. Napravo ode mě je na mně přilepený další malý kluk – Danek. To byla noc! Přeživší šli rychle uklidit prázdné flašky alkoholu (ještěže se učitelé nedívali do vedlejší místnosti), zatímco já si dal za cíl vzbudit Ondru.

„Ondro, vstávej, za chvilku bude oběd,“ zkoušel jsem ho šeptem budit. Včera si také něco upil, uvidíme, co to s ním udělalo.

E-ech…“

„Pamatuješ si ještě něco ze včerejška?“

„No, vím, že sme hráli flašku a dál ani ťuk.“ Pak se na mě koukl. Určitě mu došlo, co mám na mysli, usmál se a mrkl na mě.

„Ták poď, dem na pokoj.“

Zavřel oči a řekl: „Mmmh, mně se nechce. Prendimi in braccio2),“ začal „pochtívat“.

„Vždyť těch dvacet metrů ujdeš sám, ne?“

„Neujdu, non ho i piedini3),“ řekl zase tou svou „miminkovskou“ řečí.

Všichni už odcházeli, nezbylo mně tedy nic jiného, než ho vzít. Donesl jsem ho do pokoje, položil na postel a šel jsem se vysprchovat. Cestou ze společných koupelen jsem ho už na nohou.

„Máš tu fén?“ špitl stále ještě mírně rozespale.

Chtěl po mně zase vysušit hlavu, jako jsem mu ji vyfénoval doma.

„Hele, a víš, že asi mám?“

Tím jsem ho trošku překvapil.

„Holky stopro budou ňákej mít. Přijď pak na pokoj, tam ti ji vyfénuju, jo?“

2) Vezmi mě do náruče.

3) Nemám nožičky.

Samozřejmě, že měly. Divily se, že zrovna já, kdo má vlasy pár centimetrů dlouhé, si chci půjčit fén. „Ondrovi…“ Po té, co uslyšely jeho jméno, se jen zasmály a beze slova mně ho daly. Už jsem byl na odchodu, když mě ještě Alena zastavila. Podívala se mně do tváře a tiše začala koktat:

„Héj, fakt jako sorry, nevěděla sem to. Nemyslela sem si, že on by…“

Přerušil jsem ji:

„Už to neřeš.“ Vyměnili jsme si ještě pohledy, usmáli se a ona zavřela dveře.

„Ondro, poď, už mám ten fén.“

Během toho, co jsem zapojoval fén, jsem uslyšel něco jako dupání. Otočil jsem se a on… Hrál si tam na baletku. Nemám tušení, co to do něj vjelo, ale skákal po pokoji po špičkách. Byl to docela legrační pohled, jak se prohání jen v ručníku.

„Se chystáš na Labutí jezero?“

„Chyť mě,“ dostalo se mně odpovědi, jakmile se na mě otočil.

Spatřil jsem ho, jak se proti mně rozběhl. Natáhl jsem paže, abych ho mohl chytit. Rychle jsem musel začít přemýšlet, jak ho chytit. Než jsem se nadál, byl u mě a skočil ležmo směrem na moje natažené paže. Stihl jsem ze sebe ještě vydat „Ne, ne, ne, né!“, ale už bylo pozdě. Rozběhlého jsem ho neměl šanci udržet, oba jsme spadli; ještě štěstí, že do postele. Během pádu jsem ho stihl pevně stisknout, aby mně nevyklouzl.

„Sem labuť šílená,“ prohlásil s úsměvem na rtu.

„A což takhle labuť lechtivá?“

„Nejsem lech-,“ nestihl dokončit větu.

Následoval výbuch smíchu – když jsem zašmejdil rukou směrem k jeho nožce. Dokonce jsem ucítil, jak zkouší boxovat svýma tenkýma ručičkama do mého břicha.

„No počkej!“ přestal jsem ho lechtat na noze. Chytl jsem jeho ruce a uchopil je do mojí dlaně.

„Á teď, todle znáš?“

Začal jsem mu jezdit prstem po jedné dlani:

„Vařila myšička kašičku na zelným rendlíčku.“

„Né, to né!“ začal ze sebe vydávat ještě smíchy.

„Ále jo. Tomu dala, tomu míň, tomu víc, tomu nic. A ten maličkej… A ten maličkej…! Frrr do komůrečky!“

Pohotově jsem mu zajel prstem do podpaží a začal ho nemilosrdně lechtat.

„Né, prosím, nech toho už, prosím!“ říkal stále vážněji.

Z toho jsem začal mít docela strach.

„No jó, no,“ ukončil jsem jeho „utrpení“. Nechal jsem ho uklidnit se, ležel stále na mně.

„Tak co, dem na ty vlasy?“

Když už jsem mu jeho dorůstající vlasy dostatečně vyfénoval a Ondra se převlékl, na pokoj začali přicházet ostatní spolubydlící. Prý se máme připravit, za půl hodiny půjdeme do jeskyně.

„Neměl bys ňákej fix?“ zeptal se mě Ondra během toho, co si hledal v kufru tričko.

„K čemu fix, proboha?“

„Jen ták.“

Objevil se na něm zase takový ten jeho obličej, kdy se snažil předstírat, že je nenápadný. Přitom se ale v jeho blonďaté hlavičce zase rodil nějaký ďábelský nápad. Posledně tento výraz měl ve tváři, když jsem mu před několika měsíci nabídl, že bych mu mohl ukázat, co všechno se dá dělat se školní Wi-Fi. Výrazy, které jsou jedinečné jen a jen pro něj a sluší jen a jen jemu.

 

Výlet do jeskyně

„Pořádně se rozestupte, usaďte se, já na deset minut zhasnu, ať víte, co je to absolutní tma,“ řekl průvodce v jeskyni.

„Zhasnout?“ špitl Ondra.

Stiskl mně dlaň a popošel ke mně trochu blíže. Byla to jedna z chvil, kdy u mě vyhledával pocit „bezpečí“. A já si stále víc a víc uvědomoval, že ho chci mít na blízku. (A jen pro sebe.)

„Neboj, já tu budu,“ ujistil jsem ho.

„Tak, pozor, zhasínám!“ – průvodce zhasl.

„Tome, kde si?“

„Ale neboj, vždyť tě držím. Můžem si tu lehnout, ať furt nestojíme.“

Lehl jsem si, chytl ho za pas a naváděl ho lehnout si vedle mě. Lehli jsme si na záda, on se ke mně hezky přitulil. Opřel si svou hlavičku o moje rameno. A já jsem začal přemýšlet, že bych ho mohl pohladit. Přece jen, ze tmy má docela strach (a to i když je se mnou). Sjel jsem mu rukou od ramena, hezky kolem boku, až jsem se dostal nad zadeček. Tam mně ruka znejistěla. Zajela pod jeho tričko, začala mu různě šmejdit prsty kolem pupíku, až se nakonec zastavila zhruba uprostřed jeho bříška. Jen jsem ho hladil, nechtěl jsem ho lechtat. Za chvíli už byl spokojený a začal vrnět. Poslední náznaky strachu ho opustily.

„Jsi taková kočička, že?“ pošeptal jsem mu.

Cítil jsem, jak jemně zakýval hlavou. Natočil hlavu víc k mému uchu a „Mňaú“.

„Kočičko, já tě asi fakt mi… Mmhh…“

„Eh?“ tiše zpozorněl.

„Mmh… Mám tě rád.“

Pocítil jsem, jak začal hlavou hýbat jako kočka, když přede. Byl malou kočičkou. Mojí malou kočičkou.

„Rožíháme!“ ozvalo se zpovzdálí. Ondra si vytočil hlavu tak, že já jsem mu posloužil jako obrana proti světlu. Trochu jsem se rozkoukal a zahlédl jsem před námi stojící učitelku. Tu, která nám dělala křížový rozhovor u táboráku. Nenápadně jsem pobídl Ondru, aby se povídal. Reagoval pouhým a zaskočený „Mňau?“. Učitelka se tázavě podívala. I v tom šeru bylo vidět, jak sebou Ondra cukl. Teprve se dostával ze své nálady.

„Eeh, asi sem chtěl říct polk?“ opravil se. Učitelka se lehce usmála, zakroutila hlavou a odešla.

„Tak vstávej, ať tu zas nezůstanem jak včera na tý louce.“

Zvedli jsme se a vyšli společně s ostatními směrem ven, kam nás vedl průvodce.

„Že mě vezmeš na krk?“ zkusil na mě prosebně, když jsme vyšli z jeskyně.

„Na krk? A to si fakt myslíš, že tě unesu?“

„Já jsem lehká kočička, tak mě stopro.“

„Seš si tím opravdu jistej?“ koukl jsem na něj.

Souhlasně zakýval hlavou.

„No tak teda poď,“ a sehnul jsem se, aby mně mohl vylézt na záda.

Podařilo se nám to hned na první pokus; vydrápal se po mně nahoru, sedl si mně na ramena a rukama se držel mé hlavy. Dlouhé chvíle během prázdniny, kdy jsem neviděl Ondru a cvičil jsem na nějakém zapomenutém posilovacím stroji ve sklepě, se vyplatily.

„Hyjé, koníku, jedem dopředu!“

„Já ti dám koníka, my jsme slušnej taxík. Zapínám taxametr!“ říkal jsem s vtipem, i když jsem si připadal, jako kdybych byl na konci sil.

„Tak pane taxík, jedem doprava do toho lesa,“ poručil si můj malý cestující.

„A proč doprava, když vostatní jdou po cestě rovně?“

Zasmál se a řekl: „Jen tak.“

Zašel, pardon, zavezl jsem ho do lesa, do kterého chtěl jít. Bylo to sice jen pár desítek metrů, ale už jsem ho musel dát na zem – zase tak moc jsem neposiloval.

„Konečná! Budete platit kartou?“ dřepl jsem si, aby ze mě mohl slézt.

Seskočil na zem a začal si prohlížet okolí, neustále kolem mě chodil – vypadal, že něco hledá. Po chvilce už se zdálo, že kýženou věc našel. Sehnul se, prošmejdil rukama zem a posadil se tam. Jeho oči mě začala vybízet, abych si sedl vedle něho. Proč? Už teď se po nás musí učitelé (zase) shánět. Ale co, on je přednější, posadil jsem se tedy.

„Co tu?“ začal jsem vyzvídat v jeho myšlenkových pochodech.

Rozhlížel se kolem, kde co je. Všude kolem nás stromy (pod jedním z nichž jsme seděli), naproti nám menší skalka. Byla od nás coby kamenem dohodil, takže jsem viděl, co vše na ní je. Až díky těm vzkazům, které tam byly, jsem pochopil význam tohoto místa. Ondra to tu musel znát, jinak by mě sem nezavedl. Vždyť toto místo bylo jen kousek od města, kde se narodil – jak mi sám v autobuse řekl. Pohladil jsem Ondru po ruce a vstal jsem. Zakoukal jsem se na ty vzkazy:

– Anička a Mirdo 4ever;

– Miluju tě;

– Miláčku kde seš? Ztýská se my;

– R + M = best friends.

A bylo jich tam mnoho dalších. Dlouho, dlouho jsem si je všechny prohlížel. Najednou jsem se otočil na Ondru, který stále seděl nehnutě pod stromem a upřeně se na mě díval. Čekal, co mu na to všechno řeknu. Ale co bych mu měl říct? Šel jsem si sednout zpátky vedle něho. Vytáhl jsem fix, který chtěl, abych vzal, a položil jsem ho před sebe. Chtěl jsem mu něco říct, ale nevěděl jsem co; chtěl jsem se ho na něco zeptat, ale nevěděl jsem na co; chtěl jsem ho pohladit, ale najednou jsem nevěděl jak.

Zkusil jsem toto:

„Asi bych měl dokončit, co sem ti chtěl říct v tý jeskyni. Víš, ale vono to není zase tak jednoduchý. Seš můj nejlepší kámoš, to jo… A možná i něco víc. Něco víc jak jen kámoš… Ježíš, já fakt nevím, jak ti to mám říct. Sem rád, když sem s tebou. Je mi blbě, když s tebou nejsem. Ať je to, co chce, je to krásný. Mám tě rád.“

Pak jsem se odmlčel a sklopil jsem hlavu. Jediné, na co jsem teď čekal, byla jeho odpověď.

„Já tebe taky, kámo.“

A řekl ji radostně, i když se u toho… Doopravdy, on se u toho trochu červenal! Mně se v tu chvíli rozzářily oči. Má mě rád! Ještě jednou jsem mu prohrábl jeho překrásnou hřívu. Vzal jsem do jedné ruky fix, do druhé jeho dlaň a nástroj, kterým stvrdí naše přátelství, jsem mu předal.

„Ty už budeš vědět, co tam napsat.“

 

Z Tomášova deníku

 

5. září

            Nedávno jsme se vrátili z adapťáku. Není k tomu moc co napsat, krom toho, že to bylo úžasný! Poznal jsem ten šílenej kolektiv, kterýho budu další čtyři roky součástí. Pár lidí tam sice už celkem nesnáším (Alena, Julča, Dejv), ale na tom ani tak nesejde. Hlavně jsem byl s Ondrou. První den se mi ztratil na louku, ale našel jsem ho – byl jsem tam s ním a povídal jsem si s ním. Večer jsme pak hráli flašku, kde jsem dostal první pusu od někoho, kdo není z rodiy (od Ondry). Další den jsme spolu leželi chvilku v jeskyni, kde jsem ho škrabkal. Venku mě pak zatáhl na nějaký divný, zamilovaný a kamarádský místo, kde se psaly vzkazy. A tak tam je i ten náš: „Ondrášek a Tomi“. (Jeho jméno jsem napsal já. „Tomi“ napsal on, ale nechtěl tam psát „Tomáš“, protože mu to prý nepřišlo pěkný.) Poslední den jsem si ještě pokecal s pár jeho spolužáky, který mi představil. S Dankem (jeden kluk, kterýmu jsem pučil v buse MP3) se celkem začal bavit. Ondra mně slíbil, že když mu dám dneska přečíst můj zápis v deníku, tak on mi dá k nahlídnutí ten svůj. Takže, mám tě rád, Ondro!

 

7. září

            Ve škole se to už rozjelo naplno, ale aspoň že s tou španělštinou zas až takovej problém nemám, jak jsem si před tím myslel. A už delší dobu plánuju, že musím Ondrovi najít nějakej ten dárek – vždyť zanedlouho bude mít nározky! Přemýšlel jsem jen nad tou kočkou, ale s tou by mě (a asi i jeho) Ondrův taťka vyhodil. Snad se mi to podaří nějak domluvit.

 

Z Ondřejova deníku

5. 9.

            Mám zasebou adaptační kurz. Poznal jsem pár nových spolužáků hlavně Danka a Víťu. Hráli jsme flašku (Tomi říkal, že jsem se i opil), a hodně jsem byl s Tomim (to „Tomi“ jsem si vymyslel já), je to nejlepší kámoš, se kterým jsem pořád. Napsali jsme na skálu: Ondrášek a Tomi.

Povídka Ondra:
– 1. díl
– 2. díl
– 3. díl
– 4. díl 
– 5. díl

Diskuse k povídce 

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše tvorba, povídky. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.