Ondra – 4. část

Ze školní jídelny na základce jsem zvyklý, že na jídlo se čeká v řadě srovnatelné s délkou Velké čínské zdi, a proto snáším několikavteřinovou řadu v jídelně na našem gymnáziu jen těžce. Přece jen, jsem tady teprve pár dní – přesněji je to můj druhý čtvrtek. Ondra dneska končí stejně jako já, ale zatím ho tady nikde nevidím. Vždy je tady dříve jak já a už má zabraný nějaký stůl pro čtyři. No nic, sedl jsem si s podnosem s talířem ke stolu v rohu, odkud mám výhled na příchozí, takže všimnout si jeho příchodu by neměl být zase až tak velký problém. Už zbývá jen doufat, že si ke mně dříve nepřisedne nějaký spolužák, nebo ještě hůře někdo, koho vůbec neznám.

Dárek pro Ondru

Ten inzerát umím už nazpaměť:

Darujeme tři koťata černobílého zbarvení. Jelikož se narodila velmi nečekaně, nemůžeme si je nechat, hledáme tedy pro mě ruce nového milujícího páníčka. Okamžitý odběr.

A kontakt, samozřejmě. O tom, že bych Ondrovi koupil kotě, jsem uvažoval už asi dva měsíce, a navíc má v pátek narozeniny. Dlouho jsem možnosti takového dárku nevěnoval pozornost, ale nakonec jsem se Ondrova taťky zeptal, jestli by mu to nevadilo. Řekl jsem mu, že Ondra si oblíbil jedno z koťat, která jsem měl v Itálii, když jsem tam byl s ním na návštěvě. Jeho otec svolil, až když jsem slíbil, že Ondrovi s kotětem budu pomáhat. S paní, která dala inzerát, jsem nedávno mluvil. Bydlí kousek za městem a dohodli jsme se, že si kotě přijedeme vyzvednout dneska. Na její doporučení jsem ještě včera ve městě kupoval kočičí pelíšek, žrádlo a pár dalších věcí.

            Najednou ke mně přišel jeden Ondrův spolužák:

„Čau, Ondra říká, že si máš prý jít sednout k nám.“

Jak se objevil, tak zmizel. Já jsem se rychle s podnosem zvedl, abych viděl, kde Ondra vůbec sedí. Jak jsem si mohl nevšimnout jeho příchodu? To jsem tak moc přemýšlel nad tím kotětem?

            „Čáu, Tome!“ přivítal mě Ondra ještě dříve, než jsem si vůbec stačil sednout.

Byli u stolu celkem tři – Ondra, Danek a Víťa. Ti se přesadili tak, abych seděl vedle Ondry. Asi jediní dva kluci, kteří vědí, že jsme s Ondrou nejlepší kámoši.

„No zdravím. A co ty,“ obrátil jsem se parodizujícím a vyčítajícím obličejem k Ondrovi, „co žes mě na sebe neupozornil, kdyžs kolem mě procházel?“

„Já tě zkoušel, jestli si mě všimneš, ne?“ pochopil Ondra mou hru a okamžitě na ni přistoupil.

„Promiň no,“ řekl jsem s vtipem na rtech, „ale jinak: Dneska vodpoledne si nic neplánuj, po vobědě dem rovnou k vám domů, kde na nás už čeká tvůj taťka. A jede se na vejlet.“

„Vejlet? Kam?“ začal Ondra vyzvídat.

„To zjistíš, jak tam dojedem. Neboj, slibuju, že se ti to bude líbit,“ ujistil jsem ho ještě.

            Slova se najednou ujal Víťa:

„A mě neberete?“ a začal předstírat, že si mne oči, jak brečí.

„Však vy dva jedete na víkendovou oslavu,“ ujistil jsem oba jeho spolužáky.

Ondra pozval na svou první větší oslavu narozenin (kromě mě) Danka a Víťu. Všechny jeho předchozí narozeninové oslavy se konaly pouze v rodinném kruhu, takže tato by měla být jeho zatím opravdu největší. A také že si ji zaslouží – dvanáct let není klukovi každý den. Slavnost bude na naší chatě, od které mně už rodiče půjčili klíčky. A je tady ještě něco zajímavého: Na kolech pojedeme nejen my čtyři, ale i jeho taťka. Auto, ve kterém bude mamka Danka, za námi přijede posléze a bude plné jak tašek, tak i jídla a bude v něm i přenoska s kotětem – ale to Ondra ještě neví. Všichni kluci se dušovali, že těch deset kilometrů ujedou. No, uvidíme.

            „Rodiče mě nechtěj pustit. Prej že je to moc nebezpečný. A já už mám koupenej dárek,“ řekl trochu posmutněle Víťa.

„V pořádku, dárek mně můžeš dát zejtra, a ty tak přijdeš jen vo tu oslavu a dort,“ ujal se slova Ondra a zachechtal se při tom.

Víťovi to nedalo a pohotově vzal skleničku s čajem a vylil mu ho do polévky. Poznamenal při tom, že to má za to. Ondra si to nenechal líbit kopl „dárce“ pod stolem nohou.

„Hele, nechte se vy dva,“ vložil jsem se do toho už já.

Ani jeden z nich mně nijak nevěnoval pozornost, a tak jsem si trochu odsunul židli a udělal Ondrovi na koleni pavouka, což vždy nesnášel. Okamžitě přestal a leknutím vykřikl přes celou jídelnou. Sled následujících událostí byl už víc jak předvídatelný. Všichni okolní, kteří nás ještě nesledovali, se na nás otočili a všude nastalo ticho. Učitel, který zrovna měl dozor, se k našemu stolu podezřívavě díval a hledal, která náctiletá holka takto vykřikla. Že by takový zvuk mohl vydat skoro dvanáctiletý kluk, to ho nenapadlo. A všemu tomu následoval výbuch smíchu u našeho stolu. Okolí si už začalo vnímat svých záležitostí, čehož ještě využil Danek, který prohlásil, že pokud bude takový binec i na oslavě na chatě, tak musí Víťa jet za každou cenu.

„A jo, ti rodiče. Nepustěj? Budou muset,“ koukl jsem se na Víťu, „když tak mně na ně dej číslo, přes mobil se to ňák domluví.“

            „Vy čtyři, budete tu strašit ještě dlouho, když jste dojedli už před několika minutami!?“ ozvalo se nad námi. To dozorující učitel nás už vyzýval, abychom opustili jídelnu. Myslím, že se budeme muset naučit jíst méně hlučněji, jestli se tady nadále chceme scházet při obědě.

„Počkám tě venku na hřišti, jo?“ prohodil Ondra mým směrem.

Rozloučil jsem se s Ondrovými spolužáky:

„Oukej. Kluci, s váma se loučím, Ondra se pak zejtra při vobědě stopro pochlubí, co bylo cílem toho vejletu.“

A vydal jsem se do šatny, abych zároveň zavolal Ondrovu otci, že už budeme vycházet, ať nás už tedy očekává.

            „A co to má bejt za speciální vejlet?“ začal Ondra vyzvídat, když jsme šli ze školy domů.

„Však sis četl ten můj deník. Dyž si ho v hlavě ještě jednou projedeš, tak na to přijdeš. Ale říkat ti to nebudu, nechci ti kazit překvápko. Kapišto?“

Ondra souhlasně zakýval hlavou, a to už jsme byli před jeho domem. Zazvonil jsem na jejich zvonek a řekl jeho otci, že my jsme připraveni.

„A aspoň řekni, kam to jedem?“

„Ještě jednu takou otázku a ulechtám tě k smrti, jasný?“ zkusil jsem mu „vyhrožovat“.

„Já nic, já kočička!“

„Kočička, jo? A labuť lechtivou si pamatuješ?“

            Nestačil ani to „Né!“ vykřiknout, jak rychle jsem mu zajel rukou pod tričko, abych ho začal lechtat na bříšku. To se už rozkoukal a otevřel pusu, aby mohl něco zařvat, jenže v tom jsem druhou rukou ho začal lechtat pod krkem. Když si uvědomil, že nemá proti mé převaze žádnou šanci, stačil mně podkopnout nohu. Nevím, kde vzal takovou sílu, aby mě shodil dolů, ale to jsem v ten okamžik neřešil. Ještě že bydlí v postranní ulici, kde nechodí moc lidí – případným kolemjdoucím by se tak naskytl jedinečný pohled na to, jak na mně leží mladší kluk, kterého se aktuálně snažím ulechtat k smrti, a to tak, že jednou rukou dráždím jeho bránici pod jeho trikem, zatímco druhou ho lechtám střídavě na krku a v podpaží.

            „Kluci, máte v plánu se tady na sobě ještě dlouho legračně hýbat, nebo už konečně pojedeme?“ ozvalo se nad námi, „Chtěl bych vás ještě upozornit, že máme být na místě za tři čtvrtě hodiny.“

To k nám promlouval Ondrův taťka. (Takže se přece jen někomu ten pohled naskytl!) Zvedli jsme se ze země a nastoupili do auta – nečekaně dozadu vedle sebe.

„Tak dozvím se konečně, kam to jedem?“ ozval se Ondra.

Zrovna jsem mu odhrnoval tričko, abych začal lechtat, když se jeho taťka ujal slova:

„Spíš mi povězte, kluci, co bylo dneska ve škole?“

Oba jsme bez rozmýšlení jednohlasně odpověděli:

„Níc!“

Otec otočil oči v sloup a my se na zadním sedadle snížili, abychom se mohli spolu sami sobě potichu zasmát. I když, jakou jinou odpověď očekávat od Ondry ve „své náladě“ a ode mě, respektive od dvou kluků, kteří se právě vrátili ze školy.

            Asi po půl hodině jsme přijížděli k vesnici, kde bydlela paní, od které máme přislíbené kotě.

„Tak co, už mu to řekneš, Tome?“ zkusil mě jeho otec přesvědčit, abych Ondrovi konečně prozradil, kam a proč vůbec jedeme.

Dům, ke kterému jsme jeli, se už objevil před námi. Koťata byla společně s kočkou za domem, takže nebyla vidět.

„Jdi mu to vysvětlit, já ho jdu mezitím převzít,“ vystoupil z auta jeho taťka a dal se směrem k domu.

Já s Ondrou jsme vystoupili také.

„Takže, jsme u cíle,“ vzal jsem ho za ruku, „v mým deníku bylo napsaný, co ti chci dát k narozkám, a proto sme tu. Poblahopřeju ti až na voslavě, ale tu sme přijeli si vyzvednout tvůj dárek. Víš, že jsi taková malá kočička.“

Trochu se uculil, i když stále neměl tušení, o co vlastně jde.

„A vode dneška budeš mít k tý kočičce blíž, protože tam to kotě,“ ukázal jsem na paní, která nám právě v doprovodu Ondrova otce přinášela koťátko, „je vede dneška tvý.“

Paní přišla až k nám a řekla:

„Tak ty seš ten mladej muž, kterej má dostat svý první zvířátko, jo? Ale musíš se voňho dobře starat!“ a předala rozzářenému „mladému muži“ jeho první narozeninový dárek.

„Jé, to je roztomilý!“ pronesl Ondra směrem k černobíle flekatému koťátku, „jak se menuje?“

„Však mu ňáký méno vymyslíš,“ řekla paní a přidala k tomu ještě několik dalších rad, jak má Ondra s novým malým kamarádem zacházet.

Ondra se otočil na mě:

„Tomí, díky moc!“ a zkusil mě obejmout, což se mu kvůli vzpurnému kotěti v náručí nového páníčka nepovedlo.

„V autě,“ pošeptal jsem mu.

Souhlasně zakýval svou hlavičkou, rozloučili jsme se s paní, která nám darovala koťátko, a nastoupili do auta. Ondra si neustále hladil své nové zvířátko, které měl ve svém náručí.

            „Takže líbí?“

Ještě jednou kotě pohladil, otočil se na mě a dal mně na líc letmou pusu. Myslím, že nikdo na světě neumí svůj vděk vyjádřit lépe než on. Vlastně nemyslím si to, já to vím. Já jsem využil té chvilky a prohrábl se mu ve vláscích, které mu zase trošičku povyrostly – už dosahovaly ramen, ale byly v nich stále vidět tmavé pramínky, jenž více než dobře naznačovaly, že v budoucnu mu úplně ztmavnou. Škoda.

            Jak už to u mě bývá, tak jen u pohlazení vlásků jsem neskončil. Pokračoval jsem hlazením kolem krku, až jsem se dostal k hlazení jeho zad. Ondra párkrát zkusil napodobit lísání se, jak to dělalo jeho koťátko. A vymyslel mu i jednoduché jméno: Miči. Co na tom, že to byl kocour, a ne kočka, ale Ondrovi se to líbilo – a to bylo hlavní.

            Moment, jak jsem byl u těch vlásků, vzpomněl jsem si na slib Víťovi, že domluvím s jeho rodiči, aby ho s námi pustili.

„Ondro, neměls mně náhodou připomenout toho Víťu?“

Otočil oči v sloup, něco nesrozumitelného zamumlal a řekl otci, co jsem měl na mysli. Slíbil mu, že jakmile dojedeme, rodičům zavolá.

Podvečer u Navrátilů

            Když jsme přijeli domů, hodiny už ukazovaly večer. Ondra vylezl z auta s kotětem, já s jeho taťkou jsme vzali věci, které jsme včera nakoupili a nechali v kufru v autě, aby Ondra jen tak neodhalil, že mu mám v plánu sehnat malého společníka.

„Kluci,“ promluvil k nám Ondrův taťka doma, „vybalte si tady tu kočku, připravte jí pelíšek. Já vám asi nemám s čím pomoct, kdyby něco, jsem na balkóně.“

„Tak kde bude bydlet?“ otočil jsem se na Ondru, jakmile jeho otec odešel.

Jako první jsme museli udělat v jeho pokojíku místo, kam dáme kočičí pelíšek. Kotě jsme mezitím dali do nové přepravky, aby „se někam neuteklo“, jak Ondra poznamenal. Ještěže jsem tam byl s ním – beze mě by dal kočičí záchod klidně do ložnice. Myslím, že o takovou voňavku by nestál. Nakonec zvítězila jako optimální místo koupelna, kam ještě Ondra dal nálepku, že dveře musí zůstat neustále otevřené.

            Kotě konečně „bydlelo“. Pelíšku jsme jako místo vybrali jediný volný roh v Ondrově pokojíku, kam jsme kočku vypustili. Chvilku všude šmejdila, ale nakonec v pelíšku usnula. Ondra si zašel na záchod, a tak mně nezbylo nic jiného, než se jít nadýchat trochu svěžejšího vzduchu ven na balkón. Ondrův otec tam seděl na židli, kouřil cigaretu a měl nalitou sklenici vody. Sedl jsem si na druhou židli – jiná tam ani nebyla – a zkoušel jsem pozorovat protější dětské hřiště. Kde jsou ty časy, kdy jsem na podobných místech trávil celé dny. To je odehraných partiček fotbalu, florbalu, volejbalu a podobných her, které se na dětských hřištích hrají… Kdy že jsem to byl na nějakém hřišti naposledy? Půl roku zpátky, pokud si dobře vzpomínám. Ne, počkat, posledně to bylo s Ondrou před třemi dny. Večer, když už tam takřka nikdo nebyl; byli jsme tam ještě s Dankem a Víťou – měli jsme si původně zakopat, ale dopadlo to jako vždycky: Ondru jsem zlechtal, ti dva nás pobaveně pozorovali (za což jsem jim slíbil, že je na chatě ulechtám k smrti) a nakonec jsme se jen procházeli městem. Nevím, jak se mi to podařilo, ale každého z nich jsem musel chvilku nést na krku. Ten mě bolí ještě dneska.

            „Tome, dokud tu Ondra není,“ probudil mě z přemýšlení jeho taťka, „chtěl bych jen říct, že nemám zase až tak moc velkou radost z toho, co mi s Ondrou děláš. Musíš mě v tom pochopit, jsem prostě jeho rodič: Jestli se ho tam v předu nebo vzadu nějak dotkneš, tak mi věř, že to, co bude z mé strany následovat, se ti líbit nebude.“

Počkat, co tím myslí? Doufám…

„Je mu jedenáct let, je to pořád ještě dítě. Tobě je patnáct, jsi v pubertě, máš plnou zodpovědnost za to, co děláš, navíc jsi si toho plně vědom. A hormony s tebou mlátí, chceš něco objevovat…“

„Promiňte, pane Navrátil, ale já v-vám asi moc ne-nerozumím. Doufám, že si nemyslíte, že já bych mu chtěl udělat něco t-takovýho, že ne? Já bych Ondrovi nikdy nic takovýho neudělal. To, že ho vobčas pohladím… No dobře, ale je to z kamarádství. Však je to kámoš, a to bych měl něco takovýho udělat kámošovi?“

„To se mi ulevilo, že to takto bereš. A prosím tě, nech si to pane Navrátile. Pro tebe Honza. A tykej mi.“

„Těší mě, Honzo,“ podal jsem mu ruku.

Natáhl jsem se na židli tak, že jsem byl v „pololehu“ a nohy měl opřené o balkónové ohrazení. A zkusil jsem přemýšlet nad tím, co mi právě Ondrův ta… tedy Honza řekl (na to si budu zvykat dlouho). To si vážně myslel bych chtěl s Ondrou… Eh, nechce se mi na to ani myslet.

            „My o koze a koza je tu,“ koukl Honza na Ondru, který se právě přišel podívat za námi na balkón. Opřel se o dveře a unaveně se na nás koukal.

„Tak tam jen tak nestůj, přines nám něco k pití a pojď si tady za námi sednou, ne?“ vybídl ho ještě.

Ondra souhlasně zakýval hlavou a zmizel ve dveřích.

„O tomto s ním raději nemluv,“ řekl Honza suše směrem ke mně.

            Ondra přišel za chvilku se třemi sklenicemi džusu, které položil na stolek mezi našimi plastovými židlemi. Aniž by se nějak ptal, sedl si (tedy lehl) na mě – proč ne, je tak zvyklý, a navíc tam jiné místo ani nebylo. Jen co se uvelebil, začal díky mému náklonu klouzat dolů, ale rychle jsem ho chytl za bříško, aby nebyl o pár vteřin dole pod balkónem – beztak by volným místem mezi tyčkami v plotu na balkóně proklouzl. On za odměnu vzal ze stolu dvě sklenice s pitím, jednu mi dal, ze druhé si začal upíjet. Všiml jsem si, že jeh… že Honza nás po očku trochu posmutněle sleduje. A to jsem si myslel, že s naším „zvláštním kamarádství“, jak sám před pár dny řekl, nemá žádný problém. Ondra si střetnutí našich pohledů všiml a lehce se zasmál.

            „Co ty se pořád směješ,“ řekl Honza (jé, už to umím), zatímco pokládal svou ruku na odhalené bříško Ondry, aby ho poplácal. Ruku nadzvedl, chvíli ji držel a pak ji zase položil na Ondrovo bříško. A hladil ho.

Ale moment. Honza poplácává Ondru po holém bříšku, mluví se mnou otevřeně o tom, jestli mám Ondru rád, pije čistou vodu…

„Honzo, podej mně, prosím tě, tu sklinku s vodou.“

Nesouhlasně zahýbal hlavou. Nevadí, stejně jsem se pro ni natáhl. Přičichl jsem k ní, ale neměla tak neutrální zápach jako voda z kohoutku.

„Vodka,“ pošeptal mi Ondra.

„Co ty seš takovej znalej?“ podezřívavě jsem se ho zeptal.

Jenom se uculil, ale hned zesmutněl.

„Tati, proč najednou piješ a kouříš?“

Honza mně vytrhl sklenici z ruky a položil si ji na zem. A Ondra měl pravdu, jeho taťka snad nikdy nepil a cigaretu si dával jen tehdy, když mu bylo smutno. Prý třeba jednou za měsíc.

„No jo, to je toho, trochu jsem se napil, no. Jdu si lehnout,“ a odešel si odpočinout na gauč do obývacího pokoje.

            „Z čeho je smutnej? A proč vůbec pil tu vodku? Co ti říkal?“ začal se mě Ondra po chvíli šeptem vyptávat, zatímco na mě stále ležel.

To jsem mu měl říct to, co mi Honza povídal? Tím ho přece nemůžu nijak znepokojovat a zatěžovat. A jak ho znám, tak by měl zase na krajíčku těch jeho modrých očiček slzičky. A jeho slzičky mně přijdou jako ta nejsmutnější věc na světě – pravý opak jeho smíchu.

„Jen… Jenom se mě ptal, jestli tě mám rád,“ naznačil jsem mu aspoň trochu.

„A máš?“

„Jasně že jo, ze všech nejradši,“ a abych ho ujistil, dal jsem mu letmou pusu na jeho líčka.

            Po pár minutách, kdy na mně ležel a koukali jsme se společně na dětské hřiště, začal zívat.

„Takže taťka je fakt vopilej?“ ujistil se u mě ještě.

„Jo, asi trošku jo. Poď, pudem spát k nám, co ty na to? Aspoň tak poznáš mí rodiče. Eh?“

Ondra nic neříkal, ale nebylo těžké uhodnout, že souhlasil. Už u nás sice jednou spal, ale to byli rodiče ještě někde u známých na chatě. Teď jim ho aspoň představím, když ho znají jen z vyprávění.

„A co si mám vzít?

„Však to znáš: aksnu na zítřek, slipy a kartáček na zuby. Nebo si chceš vymyslet něco speciálního?“

Ondra se šel do pokojíku nabalit a já šel za Honzou, který už spal na gauči.

„Nevadí, když vemu Ondru na noc k nám?“ zeptal jsem se, i když už jen ze zdvořilosti. Asi bych ho byl vzal i bez Honzova požehnání, protože Ondra byl trochu nesvůj z toho, že jeho otec byl podnapilý. A nechávat takového kluka doma samotného s otcem, který má upito, by… Je mně to proti srsti.

„Běžte, kluci, běžte,“ řekl, jako kdybych ho otravoval nebo kdyby mluvil ze snu.

No co, už na to máme i „požehnání“, tak jdeme.

            „Ondro, hlavně nezapomeň dát najíst Mičimu!“

Večer u Tomáše

            „Ahojte,“ řekl jsem zvýšeným hlasem, jakmile jsem dorazil s Ondrou k nám domů.

„No nazdar. Kdes byl celý den, prosím tě? Jedninou zprávu nenechá,“ pozdravil mě otec.

Slova se ujal Ondra, který právě vstoupil do naší chodby, po té co si sundával boty. Rodiči ještě nebyl spatřen:

„My byli koupit koťátko.“

„A to je kdo?“ ukázal taťka na Ondru a koukl se na mě.

„Jo, tati, představuju ti Ondru Navrátila – ten kluk, se kterým jsem byl vo prázkách v Itálii,“ předstíral jsem, že dělám konferenciéra, „Ondro, toto je můj taťka a tam někde v kuchyni je moje mamka.“

            Po té, co jsem rodičům představil „šikovného mladého kluka“, jak mamka prohlásila, jsme šli povečeřet.

„A kde bude Ondřej spát? Že u nás, to je mi už jasné, když má s sebou školní tašku, ale kde tu?“ prohodila během řízku s hranolky mamka.

Ondra se na mě koukl a zeptal se:

„Však je tu ta matrace, na který sme spali před dvěma tejdnama, ne?“ – díval se na mě, i když mluvil na mamku.

Rodiče se na mě podívali. Ajaj, Ondrou, to jsi neměl říkal. Ono to bylo takové menší tajemství, o čemž jsem ti měl asi říct. Mamka s taťkou nemají moc rádi, když u nás musí někdo spát. Před rokem u nás měl spát bratranec, který je stejně starý jako já, ale rodiče se vymluvili na to, že nemáme doma místo. Že ne? Před dvěma týdny spal Ondra v mé posteli a já na matraci. A i kdyby tady už ta matrace nebyla, myslím, že by problém nebyl – do postele se vejdeme oba. Ale to bych nechtěl před rodiči zkoušet, jejich otázky typu „Už se ti líbí nějaká holka?“ nebo trochu vtipněji myslená „Kdy budou vnoučata?“ mně už trochu vadí. Že bych si měl hledat nějakou holku (kterou budu stejně potřebovat pro taneční příští rok), mě v současné době nijak neznepokojuje.

„Tys u nás už spal?“ zeptala se podezřívavě mamka.

Ondra se na mě podíval a já jsem raději odpověděl za něj:

„Spal tu před tím, než sem jel na adapťák. Nechtěl bejt doma sám,“ vymyslel jsem si první možnou výmluvu.

            Následovaly přípravy na spánek. Přinesl jsem si do pokoje matraci, na které už Ondra spal, a mamka ji ustlala. Popřála nám ještě dobrou noc, přidala výstrahu, že zítra vstáváme v 6.55 (jako kdybych to nevěděl a neměl připravený budík na mobilu), a odešla. My jsme tak zase zůstali sami. Bylo to jako před dvěma týdny před adaptačním kurzem – s tím rozdílem, že já ležel v posteli, zatímco Ondra na matraci.

„Nebude se ti tam dole spát blbě?“ zeptal jsem ho se ho pro jistotu.

Během jediného okamžiku, jehož doba trvání by se snad dala měřit jen v nanosekundách, ležel Ondra vedle mě. Trochu se uvelebil (čti „zabral skoro celou matraci a polštář celý“), a to tak, že na mě zbylo minimum místa na posteli, a jako vždy jsme si ještě chvilku povídali.

„A kdo všechno ještě pojede na tu voslavu?“ zeptal jsem se ho, protože, jak u něj bylo zvykem, určitě přizval ještě několik dalších kamarádů.

„No, doufám, že ty, pak Danek s Víťou a ještě tři kámoši ze základky. Jo, a Danek říkal, že prý vezme aj svýho bráchu.“

Svého bratra? Toho bratra, který si v autobusu na adaptační kurz odsedl od Danka s tím, že ho prý nemá pořád otravovat?

„Myslíš Dejva vod nás ze třídy?“ zkusil jsem se ještě ujistit.

„Ale ne. Má ještě jednoho vo ňákej ten rok mladšího. Danek říkal, že na tom trvala jeho máti, aby ten malej nebyl doma sám, že prej jeho taťka je na ňáký služební cestě, nebo co. A bla, bla, bla, bla. Jo, a že se na tom domluvili s mým taťkou.“

            Zatímco jsme si povídali o nadcházející oslavě, skoro rozrazila dveře mamka.

„Ticho tady! Je už po jedenácté, máte už spát!“

Pak si všimla toho, že dolní postel, tedy matrace je prázdná. Díly prudkému odrazu slunečního světla, které k nám zapřičinění Měsíce slabě dopadalo, jsem viděl, že se nejprve podivila, kde asi Ondra je, ale vzápětí to zjistila.

„A co se vůbec mačkáte v jedný posteli? Takhle se přece nemůžete vyspat. A kde jste to vůbec viděli, aby spolu dva kluci spali na jedný posteli? Padej dolů, Ondřeji!“

Ondru jsem rukou zastavil, aby nikam nechodil, a místo něho jsem se přemístil na matraci já. Mamka se na mě tázavě podívala.

„No co, na matraci se mu spí špatně, tak když je ten host, tak ať spí pohodlnějc.“

Matka nechápavě zakroutila hlavou, otevřela pusu, že chtěla ještě asi něco říct, ale raději jen mávla rukou, odešla a zavřela dveře. Myslím, že k tomuto si zítra poslechu z její strany krásný seminář.

„Dobrou, Tomi.“

„Tobě taky dobrou,“ pohladil jsem ho ještě po vláscích, jak jsem měl ve zvyku.

Trochu zavrněl a pak už usnul.

Ráno

            „Pánové, vstáváme, umýt a snídaně je za půl hodiny na stole,“ vzbudil nás ráno „příjemným“ a rozespalým hlasem otec, kterého k tomu asi mamka donutila,

„Tomí, já chci eště spát,“ řekl Ondra snad ještě ze snu a se zavřenýma očima.

„Jasně, a do školy místo tebe půjde jen aksna, že? Ale já vím, jak tě vytáhnu z postele.“

Otočil jsem ho k sobě a dal jsem mu pusu na dobré ráno na líce. Takto jsem ho budil poprvé. Posledně jsem mu jen prohrábl rukou vlásky, jindy jsem ho zase zkusil trochu polechtat v podpaží, které bylo díky jeho pozici, ve které spal, odhalené. Jednou mě dokonce probudil on tak, že se svými rtíky mého líce jen lehce dotkl a pusu jen naznačil. I to však stačilo, abych se okamžitě probudil. Ihned potom se mi začal omlouvat, že nevěděl, jak jinak mě probudit. Přece jen, takto příjemně se neprobouzíte dennodenně, kdo by tedy byl schopný spát dál?

            „No jo, přesvědčils mě, ty…,“ začal hledat vhodné slůvko, protože  byl ještě pořád rozespalý, „ty, ty přesvědčovateli.“

Mobil ukazoval 6.53. Ano, tak jak jsem předpokládal, rodiče budík předběhli.

„Tak běž, Ondro, patnáct minut je koupelna tvoje. Ale nemyj si vlasy – teď by vopravdu nebyl čas ti to fénovat, jo?“

Ondra slíbil, že hlavu si umývat nebude, a vyrazil do koupelny. Jen tak tak jsem mu stihl dát ručník dřív, než za sebou zavřel dveře. Nutnost zdlouhavého vysoušení jeho vlasů je asi jediná nevýhoda na jeho husté zlaté hřívě.

„Tome, seš tam?“ ozvalo se po pár minutách, kdy ustal zvuk vody ze sprchy, z koupelny.

Zašel jsem ke dveřím a zeptal jsem se ho, co potřeboval. Trochu zpomalil hlas (jako kdyby to ještě šlo) a řekl:

„Budeš se zlobit moc, když jsem na to zapomněl a ty vlasy si umyl?“

„Já tě asi přizabiju.“

            Našeho rozhovoru, vedeného přes dveře, si naštěstí rodiče nevšimli, a tak jsem vešel za ním do koupelny, kde, krom toho, že bylo všude mokro, stál Ondra, který připomínal zmoklou slepici, v ruce držel osušku. Za to ho (a potažmo mě) mamka nepochválí.

„Raději si dej tu vosušku, ať tě takhle nevidí mamka,“ poradil jsem mu, aby na sobě aspoň něco měl, a zapojil jsem fén.

„To ti taťka pořád suší doma vlasy, když si je umyješ?“

Dal si osušku kolem pasu, podíval se na mě a řekl, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě:

„Vobčas. Ale tebe to baví, ne?“

Má pravdu, baví mě to. Baví mě vysoušet mu vlásky, česat jeho zlatou hřívu, hladit ho ve vlasech, po ramenou, po zádech, po bříšku, po nohách, po ručičkách, po lýtkách, po nártech. Baví mě ho škrabkat všude, kde jen chce. Baví mě dotýkat se ho. Baví mě s ním být, s ním mluvit, ho vidět, cítit ho, vědět o jeho přítomnosti. Baví mě on, baví mě on celý. Nad čím to tady přemýšlím? Sám nevím, ale… Nejsem si nějak ničím jistý, zkrátka mě baví, mám ho rád. Mám ho moc rád. touha po jeho přítomnosti je každým dnem s ním s ním stráveným větší. Těch pár dní v týdnu, kdy se nevídáme, mně vždy připadají jako věčnost. Pár dní zpátky jsem přemýšlel nad tím, co mi řekla Alena v autobuse. Že by přece jen bylo něco pravdy na tom, že se mi líbí kluci? Ale to přece není možné, s holkami se normálně bavím, před dvěma lety jsem měl na Facebooku dokonce jednu ve vztahu! No, takže tady máme důkaz.

            Jo, Kristýna, poznal jsem jí na prázdninách, byla o půl roku mladší než já. Hodně jsem se s ní bavil, ale dát jí pusu na rozloučenou byl pro mě nadlidský úkol. Prostě jsem to nedokázal. Místo toho jsem ji jen „na oko“ objal a rychle jsem zmizel ve vlaku, abych se nemusel koukat na její zklamaný výraz ve tváři. Vždyť s tím, že dám pusu Ondrovi, nemám žádný problém, tak proč pro měl bylo toto nesplnitelným úkolem? Možná, že na Aleniných slovech je něco pravdy. Třeba se mi kluci líbí víc, než je zdrávo. Třeba to, co cítím k Ondrovi, není jen „něco víc než kamarádství“ – jak řekl jeho taťka –, ale je to mnohem víc. Dávám mu pusy na dobrou noc, vodím ho (někdy) za ruku, jsem s ním skoro pořád, chodíme spolu kamkoli, někdy s ním jen tak ležím, hladím ho… Ne! Pryč, myšlenky! Nechci na to myslet! Je to kamarád a tečka!

            Najednou se Ondra začal silně smát. Chtěl jsem se ho zeptat, co je, ale nebylo třeba – vím proč: Stál jsem před ním dlouho zaražený, s pusou mírně otevřenou, díval jsem se pořád na něho a ve tváři jsem měl nepřítomný výraz. To mám z toho, že jsem se jím nechal unést. Po několika minutách, kdy se mi konečně podařilo jeho vlasy vysušit, jsem ho, nevím proč, osobně zavedl do pokoje. Bylo už 7.18, takže jsem si dal rychlou sprchu, zatímco Ondra se převlékal, a šli jsme na snídani. Každý jsme si dali, na co jsme měli chuť, ale nikdo z nás nesledoval hodiny.

„Pánové, je čtyřicet tři. Ste si jistí, že to stihnete?“ upozornil nás taťka.

„Zuby a ať už vás tu nevidím,“ dodala ještě mamka.

            My dva jsme se rychle přesunuli do koupelny, abychom si vyčistili zuby.

„Schválně, kdo plivne přesnějc do tý díry,“ zkusil Ondra vyvolat soutěž.

Plivat zubní pastu na cíl, to jsem už dlouho nedělal. Ale je pravda, že v jeho věku to u mě bylo na dennodenním pořádku, proto jsem mu raději vyhověl. Stejně nakonec vyhrál on. Po koupelně mě už Ondra čekal u dveří a já jsem si ještě v rychlosti sbalil aktovku.

„V kolik dneska přijdeš?“ zeptala se mě ještě mamka ve dveřích.

„Nevím, tak možná po pátý?“ rychle jsem ji odbil, abychom mohli s Ondrou spěšně opustit byt a vydat se směrem ke škole, protože zvonilo za patnáct minut.

V pátek jsme sice vždy končili po čtrnácté hodině, ale dnešní plán byl jiný, než abych byl doma u počítače nebo někde lítal s Ondrou. V 15.30 („Přesně!“) jdeme s Ondrovým taťkou a Dankovou mamkou nakupovat věci na víkendovou oslavu. Chvíli jsme se skoro dohadovali, kam půjdeme: Ondra byl pro nákupní centrum ve středu města, já pro blízké Tesco a jeho taťka by vše nejraději nakoupit ve večerce. Nakonec jsem Ondru přemluvil, abychom šli do Tesca – pod příslibem možnosti výběru ještě nějakého malého dárečku –, přehráli jsme tedy jeho otce 2:1.

Na obědě

            Po dopolední nudě během vyučování jsem se zase ocitl ve školní jídelně u stolu, u kterého jsem seděl já, Ondra, Vítek a Danek – tedy včerejší sestava. Ondra měl ve tváři blažený výraz, protože dneska o velké přestávce dostal hobla, jak se sám přiznal. Dvanáctkrát vyletěl.

„A chytli tě aji?“ zkusil jsem i vyzvídat otázkou, na kterou je odpověď předem známá.

Zrovna se chystal vydat ze svých rtíků souhlas, ale místo toho ho popadl záchvat smíchu. Nemusel jsem se moc rozhlížet; byl to Víťa, kterému se vysypal celý obsah solničky na talíř s pozůstatky chemických pokusů, alias bretaňské fazole, žitný chléb, okurek.

„Ondra, co ty vo tom víš, eh?“ koukl se Víťa na Ondru, který se pokusil napít.

Neuspěl. Jakmile se rty dotkl čaje ve sklenici a uviděl „vážný“ obličej Víťi, propadl znovu svému záchvatu smíchu. Tentokrát jsem to schytal už i já, protože čaj mu vyprskl nejen na celý stůl, ale i na mě.

„Hups. Promiň?“ zkusil Ondra rychlou omluvu směrem ke mně, kterou stále cedil mezi smíchem; naštěstí už byl klidnější.

„Já se už nemůžu dočkat, jak tě v neděli ráno vzbudím kýblem ledový vody,“ prohodil jsem směrem k Ondrovi.

„A za mě ho hoď aspoň do přehrady.“ – to se přidal Víťa.

            „Ták, pánové,“ zjevil se nad námi dozor – mimochodem, stejný učitel, který nás „nachytal“ včera –, „máte asi tři vteřiny na opuštění jídelny, než se opravdu naštvu.“

Sborově jsme prohlásili obligátní „ale“, jenže tím každého odpověď skočila. Jako jeden muž jsme se zvedli, odnesli podnosy s nedojedenými obědy a spěšně jídelnu opustili.

„Vod zítřka s vámi nesedím, protože si chci…“ nedokončil vyčítavou řeč Danek, když ho Víťa přerušil se slovy, kdy mu slíbil, že zítra se on jistě do školní jídelny nedostaví.

„Hele, zítra je sraz v devět třicet před Ondrovým barákem,“ ujistil jsem ještě Danka s Víťou, abychom byli sesynchronizovaní.

„Bágly jdou podle domluvy do auta. Takže mně můžete vzít i těžký dárky. Zvláště vítaný sou drahokamy, elektronika, peníze…“ zahrál si Ondra na pana Vtipného.

Během slova peníze jsem do něho už šťouchl loktem.

„Héj!“ vydal ze sebe zvýšeným hlasem, „No tak dobře, prachy můžete poslat aji na účet. Každopádně, bude nás trochu víc, tak s tím počítejte.“

Před školou jsem se s Ondrou rozloučil, samozřejmě nechybělo obvyklé objetí se, a každý jsme se vydali k sobě domů.

Z Tomášova deníku

14. září

            Ve škole nic zajímavýho (jako vždy), ale oběd stál za to: Seděl jsem s Ondrou, Víťou a Dankem u stolu, když najednou se Víťovi vysypala celá solnička do polívky. Ondra z toho dostal záchvat smíchu, protože jak pak sám řekl, víčko uvolnil on.

            Pak jsme nakupovali věci na víkendovou oslavu. Ondra dostal slíbenej dáreček – vybral si nějaký malý lego od Star Wars. Už to začal rozbalovat, když jsem mu to vytrhl z ruky a řekl mu, že to dostane až zítra. Začal sice trochu vyvádět, ale pak jsem ho nějak uklidnil. Takže jsme s jedním trucujícím pasažérem nasedli do auta plnýho jídla a dalších nesmyslů na oslavu, Dankova mamka nás pak hodila každýho domů. Ondru jsem ještě pod hrozbou trestu lechtáním přesvědčil, aby přestal trucovat.

Z Ondřejova deníku

14. 9.

            Spal jsem u Tomiho doma, viděl jsem i jeho rodiče. Ráno jsem si umyl vlasy, aby mi je zas mohl Tomi vyfénovat. Během toho, se zase nad něčím zasnil, a koukal někam do blba. Po škole jsem jel nakupovat s taťkou, Dankovou mamkou, a Tomim do Tesca. Tomi mi tam koupil slíbený dárek, ale nechtěl mi ho dát. Prý, že až zítra.

            Znáte takový ten pocit, kdy nemůžete večer v posteli usnout, protože víte, že nastávající den má být něčím výjimečným? Tak přesně toto mám už naštěstí za sebou. Podíval jsem se na mobil – teprve 7.03. Tak proč jsem už vzhůru? Rychle jsem zase zalehl. Začal jsem myslet na to, že jsem dneska v noci měl konečně po delší době sen. Nutno říct, že moc krásný sen. Byl jsem v nějakém velkém domě a seděl jsem na podlaze. Přede mnou byl v tureckém sedu nějaký drobný kluk – myslím, že to byl Ondra. Nevím to jistě, neviděl jsem mu do tváře, ale podle vlasů to byl nejspíš on. Ani nevím, jestli ten kluk byl oblečený, ale co vím určitě, je, že triko neměl. Dal jsem mu ruku na ramena, chvilku jsem ho hladil a pak jsem pomalu začal sjíždět rukou na záda. Chvilku jsem ho ještě na zádech hladil, posléze jsem přešel ve škrabkání. Nevím, jak dlouho to trvalo – ve snu to neumím odhadnout – ale moc se mně to líbilo. Po probuzení mě to zase převedlo na myšlenku, že možná budu opravdu na kluky. Na Ondru myslím pořád, mám ho už i ve svých snech… Ale ne! Nechci přece na to myslet! Znova: Běž pryč, myšlenko!

            Raději jsem vstal, abych si mohl dát si sprchu. Mobil ukazoval 7.58, takže jsem zase myslením na Ondru strávil skoro celou hodinu. Po sprše přišel čas na balení batohu – je to už můj zlozvyk, že přípravy na nějakou cestu odkládám až na poslední chvíli. Když u nás Ondra spal před odjezdem na adaptační kurz, věci jsem si začal balit, až jakmile usnul a já si zapsal pár stručných vět do deníku.

            „Takže, klíče od chaty máš, mobil měj pořád zapnutý a nevyvádějte tam žádný blbosti! Já se pak pana Navrátila poptám, co jste tam dělali,“ zněla slova na rozloučenou od mé mamky.

Slova, která v obměněné podobě slýchávám snad pokaždé, když jdu někam ven.

            Po pár minutách cesty na kole jsem se konečně ocitl na místě odjezdu na naši expedici, tedy před domem od Ondry. Přijel jsem ještě asi deset minut před tím, než jsme se měli setkat, ale přece jen jsem nebyl první, kdo tam byl. Respektive jediní, kdo ještě chyběli, byli všichni dospělí a Danek se svým bráchou.

„Představuju ti Tomih… Toma,“ ukázal Ondra svému mně dosud neznámému kamarádovi směrem ke mně, „a Tomi, todle je Filip.“

Ani jsem si s ním nestihl podat ruku, protože část rodičů právě vyšla ze dveří domu; Ondrův taťka a soudě podle Víťova rozzářenějšího obličeje jeho mamka.

„Pánové, všechny vás zdravím, volala mi mamka od Danka, že jsou už u mostu, takže do pár vteřin tady,“ pozdravil nás Honza.

            A skutečně, auto tady bylo během minuty. Z jeho dveří vyběhlo jako první drobné torpédo – tedy mladší brácha od Danka. Brácha, to není moc vhodné slovo. Spíš se sem hodí bráška, protože nemohl chodit ještě ani do školy.

            „Ahój,“ přiběhlo torpédo ke mně a pozdravilo mě, jako kdybychom byli vodáci a on na mě mával ze své kánoe.

„Mno, ahoj, ty budeš ten bráška od Danka, že? Jak se menuješ?“

„Já jsem Kristiánek,“ řekl hrdě, ale už o poznání tišeji, než mě pozdravil.

A jméno Kristiánek mu, nevím proč, sedělo. Byl hodně podobný na svého staršího brášku – oba měli velké zelené oči a malé rtíky. Měli podobné dokonce i vlásky, i když Kristiánek je měl o poznání kratší. Na Ondrovi bylo vidět, že ho potkal poprvé v životě; koukal na něho asi jako já, když jsem se kdysi koukal na Ondru samotného, zatímco on se převlékal. Nedovedu si vysvětlit, proč stál vedle mě zaražený a dlouze se na Dankova brášku koukal. I když ten Kristiánek byl opravdu pěkný, nikdy jsem neviděl nějakého hodně malého kloučka, který by byl hned na první pohled tak roztomilý. (Samozřejmě, že coby do vzhledu Ondru u mě „nepřekonal“.)

            „Já sem Ondra,“ vylezlo z něj nakonec, „kolik ti vůbec je?“

„Tolik,“ ukázal Kristiánek na pravé ručičce čtyři prstíky.

No, tedy, myslím, že ty prsty byly čtyři. Druhou rukou si musel prstíky přidržovat, asi aby ukázal správný věk – i když se na jeho drobné dlani dal přesný počet určit jen těžce.

„Tý jo,“ řekl Ondra ještě po chvilce, co se na na Kristiánka koukal, „to je supr, že jedeš s náma.“

Musel jsem do Ondry trochu šťouchnout, aby už konečně přestal vyjeveně zírat na malého brášku od Danka, a přitáhl jsem ho jemně blíž k sobě, jen abych ho odlákal od Kristiánka.

„Ještě mi řekni, že se ti ten malej líbí,“ pošeptal jsem nenápadně Ondrovi do ucha tak, aby to nepostřehli ostatní jeho kámoši.

„No a tobě ne?“ oplatil mi svým tichým a pomalým hláskem, i když s musel stoupnou na špičky, aby mně to mohl pošeptat.

Na chatu

            „Honzo, můžem vyrazit?“ koukl jsem se na Ondrova taťkou.

Po souhlasném přikývnutí jsme naložili tašky do auta. Ondra se dral jako první, aby mohl nakouknout do kufru, co tam všechno je, takže jsem ho musel přidržet u sebe – proč mu kazit překvapení z dárků, které tam jsou různě položené? Po jeho tázavém pohledu jsem mu vysvětlil, proč do auta ještě nemůže, vzal jsem mu batoh s věcmi a dal jsem je do kufru osobně. Nyní jsme byli připraveni k odjezdu. Řidička, tedy Dankova mamka dostala mých pár pokynů, aby věděla, kam že to vůbec jedeme, a já jsem se ještě podíval na všechny účastníky naší „expedice“: Autem už vyjely mamky od Danka a Víti, a hlavně Kristiánek. Dále jsme tu byli my, tedy cyklistická část našeho zájezdu – já, vedle mě Ondra, dále pak Honza, Víťa, Danek a Filip.

„Tak si to tam užijte, uvidíme se v neděli, jak se vrátíte,“ zkusil si ještě Ondra zavtipkovat, na což jsem mu odpověděl lehkým zataháním za jeho vlasy.

            Auto zmizelo na konci ulice, a my tak mohli vyjet. První já, za mnou v těsném závěsu Ondra a „tam někde vzadu“ zbytek. Neujeli jsme ani deset metrů, když se Ondra rozjížděl a zároveň přehazoval z pátého stupně na první. Výsledek byl zcela jasný – řetěz dole.

„Tak tak rychle jsem to fakt nečekal,“ bylo jediné, co jsem mu na to řekl.

Honza se mu pokoušel řetěz nahodit, jenže marně; Ondrovi se to povedlo tak šikovně, že se jeho opětovné nahození nepovedlo ani mně, ani Honzovi, který to zkoušel už i s použitím hrubší síly.

„Vidím to tak, že pojedeš na starém kole od mamky – máš ho v garáži,“ uvedl Honza.

            Ondra se po dvou minutách vrátil z garáže u domu, odkud si přivezl náhradní kolo. Růžovou barvu nechme stranou (Ondrovi se stejně líbila nejvíc fialová nebo růžová), jenže bicykl byl snad větší než Ondra samotný. Zkoušel na něj vylézt, ale nedařilo se mu, navíc regulace výšky sedátka byla znemožněna tím, že bylo zapotřebí šestihranu.

„Hele, běžně nosím po kapsách dva nebo tři ty klíče, ale dneska sem si je jaksi zapomněl,“ odpověděl jsem mu na jeho požadavek na nářadí.

Ještě chvíli se pokoušel nasednou, ale pak jsem ho přerušil:

„Vem si raděj to mý kolo, dá se jednodušejc snížit. Ale jestli shodíš řetěz aji tu, tak tě asi přizabiju, jo?“ nabídl jsem mu to mé.

            Po dvou hodinách ničím nerušené cesty (snad krom toho, že Ondra znovu shodil řetěz) jsme konečně dojeli k naší chatě, kde na nás už čekalo auto. Mamky odpočívaly ve venkovním posezení, a jak bylo vidět, o malého Kristiánka se moc nezajímaly; ten seděl v mé staré houpačce pověšené mezi dvěma břízami vedle chaty. Nepohupoval se, byl dokonce o moc klidnější, než když jsme ho viděli při odjezdu z města. Honza ještě upustil poznámku o tom, že jsem mluvil o chatě, nikoliv o rodinném domu. Je pravda, že to není zrovna nějaká horská chaloupka – dům postavený v osmdesátých letech snad z betonu, nebo něčeho podobného. Přízemí a první patro, dva balkony, venkovní terasa… Naši žádnou „roubenku“, jak sami řekli, nechtěli. A to je, myslím si, i dobře, protože je tady hodně možností venkovního vyžití. Houpačku si už obsadil Kristiánek (a to jsem si slíbil, že v ní vyfotím Ondru), posezení zabrali mamky a Honza, část prostoru kolem chaty se zaplnila koly zbytku naší výpravy.

            Jako poslední si bicykl o zeď opřel Ondra. Ihned potom vyšel směrem k houpačce. Nemohl se ani nožičkami odrážet, protože na zem jednoduše nedosáhl, měl jen skloněný obličej a vypadal, že usíná. Ondra se k němu pomalu připlížil a zezadu na něj bafl. Kristiánek nic takového nečekal a začal velmi hlasitě plakat.

„Ondro, tak jsi ty normální? Takto na něj vyjet,“ zareagoval jako první Ondrův taťka.

Hned nato se přidala Dankova mamka, která raději nic neříkala, jen si vzala malého Kristiánka do náručí a začala ho utěšovat. Ondra si všiml Honzova zamračeného obličeje a raději opustil „místo činu“, aby se šel schovat – kam jinam než ke mně.

 „To vod tebe fakt byla docela blbost, nemyslíš? Vždyť je malej, toho nemůžeš jen tak vystrašit,“ začal jsem na něj trochu zhurta.

A to jsem asi neměl, protože ode mě čekal spíše trochu utěšení. Kdybych takto pokračoval, tak díky mým slovům by se mu skoro vehnaly slzičky do jeho modrých kukadel – jeho slzy jsou to pro mě ten nejhorší pohled, jaký se mi kdy může naskytnout.

„Ale počkej, zas takhle sem to nemyslel,“ zkusil jsem rychle změnit postoj, „je prostě moc malej na to, aby něco takovýho pochopil. Ale ty seš větší, tak není důvod, abys tu natahoval, ne?“

Zabořil se mi do ramena; přiblížil svou pusu k mému uchu – chtěl mi asi něco pošeptat , ale zřejmě si to rozmyslel –, zase ji oddálil, a místo toho si šel beze slova pro svůj batoh, který si nechal opřený o kolo. Chodil, jako kdyby na něj byly namířené všechny kamery světa a lidé si na něj ukazovali coby na největšího zločince. Batoh zvedl a zkusil nepozorovaně projít kolem posezení, kde mamka utěšovala Kristiánka – ten už neplakal, jen se potřeboval dostat z šoku.

            „Nemůžeš na ně…“ nestačila mamka dokončit slovo, když ji Ondra přerušil se slovy, že jako ví.

„Moh bych si ho zkusit vzít na klín?“ dodal Ondra ještě.

Mamka souhlasně přikývla; Ondra se posadil a mamka mu předala Kristiánka. Oba vypadali spokojeně: Kristiánek se nechal konejšit Ondrou, který přitom měl radost, že se mu důvěřuje stále více a více. Kdysi hladil ve třídě křečka jednoho ze spolužáků, jak mi vyprávěl, který ho stačil při prvním uchopení do dlaně pomočit. On se tehdy zhrozil, ve škole se zběžně umyl a doma prý třikrát osprchoval. Od včerejška mohl hladit své nové kotě, ale to na něj ještě nebylo moc zvyklé, a tak mu na klíně vydrželo jen jednou – když jsme ho vezli autem domů. A teď má na sobě „nejvyšší metu“, dítě. Zatím si vede dobře, zkusil Kristiánka polechtat pod pažičkou. Oba se smáli, ale mi to už začalo… Nevím, snad dokonce i vadit, nebo co. Chtěl jsem nejen mít Ondru jen pro sebe, ale být pro něj jediným.

„Ondro, poď už do chaty, nebo ti ten batoh vyžerou mravenci,“ zavolal jsem na něj.

Vyžerou mravenci? To jako že by mu snědli oblečení nebo nabíječku na mobil? Mohl by mi někdo vysvětlil, proč jsem řekl zrovna první blbost, na kterou jsem myslel?

            Poté, co nám mamky připravily dobrý oběd, jsem navrhl, že bychom se mohli jít koupat. Splávek nedaleké řeky byl vzdálený asi dvě stě metrů, tak proč toho nevyužít. Narazili jsme však na jednou nepříjemnost: kromě mě tady nikdo neměl plavky.

„Však můžete jít ve slipech, ne?“ navrhl jsem, když jsme mluvili o tomto problému.

Kluci souhlasně zakývali hlavou, jen Danek trochu vytřeštil oči a raději tiše nesouhlasil. Přidal se tak k dospělé části výpravy, za kterou Dankova mamka řekla, že raději zůstane v chatě, když její koťátko nechce jít. Slovu „koťátko“ následovala vlna tlumeného chechotu, během kterého se však dal Danek do protiútoku.

„Hele, ty máš co říkat. Kočičko,“ řekl svým dětským, ale přece jen trochu záškodnickým obličejíčkem k Ondrovi.

„Héj, tak mně může říkat jenom Tomi!“ a vrhl se směrem na svého „vyzyvatele“.

Danek se chtěl také rozběhnout, ale jeho mamka mu hbitě dala ruce na ramena tak, aby mu v tom zabránila. Ondru jsem odchytl já, protože Honza by se k tomu odhodlával přece jen déle. Nijak jsem neváhal, vždyť to byla přímo ideální situace k tomu, abych Ondru zase nějak objal, i když tentokrát jsem ho musel první chytnout za límec trika, protože už byl rozběhnutý. Přitáhl jsem ho k sobě a pak teprve jsem ho objal, aby nemohl utéct. Začal ještě napodobovat nějakého boxera, když vztahoval pěstičky směrem k Dankovi, ale v tomto jsem mu zabránil o chvíli později tím, že jsem mu držel i ruce a ty tlačil k tělu. K jeho dokonalému znehybnění chybělo už jen nadzvednutí těla, ale zase to s tím „přátelským objetím“ nepřehánějme, že.

            „Klid, Kočičko, však se nic nestalo,“ zkusil jsem uklidňovat Ondru, ale naštěstí celý svůj „vztek“ jen předstíral.

Z Tomášova deníku

15. září

            Dneska byl první den z oslavy Ondrových narozenin. Jeli jsme na kolech s pár jeho kámoši (a několika rodiči), auto jsme měli coby doprovod, koupali jsme se v řece. Nechce se mi moc psát protože je večer a ve vedlejším pokoji na mě čekají spojené postele, ve kterých je Ondra, Kristiánek s Dankem a ještě pár dalších kluků.

16. září

            Samotná oslava včetně předávání dárků proběhla už včera, dneska jsme jen snědli dort (Honza říkal, že jinak by se nám blbě spalo). Ani jsme neobědvali, hodinu po dortu jsme uklidili, nasedli na kola a odjeli směrem domů. (…)

            Cesta zpátky byla o poznání příjemnější a záživnější než ta na chatu. Kluci si na kolech vedli velmi dobře, jak Honza poznamenal na zastávce zhruba v půli trasy. Zatímco všichni odpočívali a „napájeli“ se Coca-Colou, pozval jsem pohledem Ondru na procházkou do lesa.

            „Dej mi vteřinkou, já se tu jen vyčůrám,“ řekl Ondra po asi sto metrech.

Jen co si rozepnul zip u jeho kalhot, kterými nebylo nic jiného než nad koleny ustřižené džíny, všiml si, jak stojím jen asi metr od něj. Koukl se na mě obličejem, který naznačoval: „Hej, jdi ještě tak o pár metrů dál“.

„Jéžiš, uděláš mi to tvý překvápko, a tady ti najednou vadí, že se na tebe koukám,“ vyklouzlo ze mě, i když jsem věděl, že trochu soukromí by si přece jen zasloužil.

„Aspoň vo kousek,“ udělal prosebný obličej.

Ale přece jen jsem trochu poodešel, aby byl klidnější.

„Tak nemusíš zas tak daleko, sám to bejt nechci,“ řekl, zatímco si ulevoval.

Jakmile byl hotový, přišel za mnou, stiskl mi ruku a řekl:

„Dík, Tomi.“

„Promiň, měls pravdu. Však sem ti sám řekl že máš mít svý malý tajemství.“

„Copak nejseš výjimka,“ řekl šeptem, ale stále zřetelně, abych ho slyšel.

            Postavil jsem se před něj, vzal jsem ho i za druhou ruku a přitiskl jsem k sobě, abychom to od sebe neměli moc daleko.

„Jo, to už závisí na tobě,“ neodolal jsem a odpověděl mu.

„Budu vo tom přemýšlet. Záleží na tom,“ a lehce se zasmál.

Přestal jsem ho držet za ruce, a místo toho jsem ho pažemi objal, přece jen, držet se dlaněmi a zároveň být k sobě přitisknutí, to není zrovna nejpohodlnější; Ondra udělal to samé.

„Na čem?“ zeptal jsem se ho, ale připadal jsem si, jako kdybych byl v ráji. Být u sebe tak blízko v lese během babího léta, něco takového jsem nezažil ani ve snu. Objímali jsme se už mnohokrát, ale v takovém prostředí nikdy; jen před domem, u školy, vleže v jeskyni, u ohně, jednou i v autě (to jsme tam byli sami – jeho taťka byl v noci na benzinové pumpě na toaletách – a Ondra byl v polospánku), v lese však nikoli.

            „Třeba jak mě máš rád,“ pošeptal, když byl už opřený hlavou na mé hrudi a já ho pohladil po vlasech.

„Mám tě tak rád, jak jenom můžu. A furt na tebe myslím. A dyž sem s tebou, tak sem ten nejšťastnější člověk na světě. Však to víš, já sem ti to už několikrát říkal. Já sem tvůj a ty seš můj,“ řekl jsem polohlasem já.

„Počki, co myslíš tím, že sem tvůj?“

„To se tak říká, když někomu na někom moc záleží, víš?“ ujistil jsem ho.

„Tak ty seš taky celej můj,“ lehce se zasmál.

Dále nic neříkal, jen byl o mě spokojeně opřený; pořád jsem ho hladil. Hladil jsem ho všude, kam jsem dosáhl. Jakmile jsem se rukou dostal zase k jeho ramenům, zajel jsem přes ramena, teď už jen prsty, k bradě. Ukazováčkem a prostředníčkem jsem jeho hlavičkou pomalu nadzvedl – tak, aby se jeho ústa přiblížila k těm mým. Přiklonil jsem k němu hlavu, abych mu mohl dát pusu. Pusu na jeho drobné rtíky. Naše těla se tak setkala v dokonalém spojení dvou lidských bytostí.

            „Ondrá! Tomé! Máte už jít!“ ozvalo se asi padesát metrů od nás.

S Ondrou jsme se pustili a otočili. Stál tam Danek a rukou si zakrýval oči – ráj skončil.

„Už dem,“ řekl jsem tak, aby mě uslyšel.

Naše rty se uvolnily, ale ještě jsme se nepustili. Já se pořád nedokázal dostatečně nabažit toho pocitu, že mám Ondru. V jeho očích jsem viděl čisté štěstí a radost. Nic víc, nic míň. Podali jsme si ruce a loudavým krokem jsme se vydali směrem k Dankovi.

„Ehm, ehm,“ zamrmlal, když jsme byli pár kroků od něj.

„A jo,“ pustil Ondra moji ruku a doběhl k Dankovi.

Něco mu pošeptal a odběhli spolu na mýtinu, kde byl zbytek výpravy. Neopomenul se kouknou na mě s výstižným gestem, abych je následoval. Došel jsem na místo, odkud jsem s Ondrou před čtvrthodinou odběhl. Ondrův taťka směrem ke mně kroutil hlavou, Ondra si povídal s Dankem.

„Tak jedem, ne?“ navrhl jsem.

„Ano, zvedáme se, Tome, ty jedeš vedle mě,“ zdůraznil poslední větu Honza.

            Během druhé části cesty jsem přijel kolem blíže k Honzovi, abych zjistil, co to vůbec potřeboval.

„Podívej se, já jsem si k tomu už řekl své. Ale nechci, abyste zacházeli až tak daleko. Přece jen, je mu jedenáct let…“

„Dvanáct,“ opravil jsem ho.

„No dobře, dvanáct. Ale ještě u něj není nic dané, takže vocaď pocaď. Rozumíš mi?“

Myslím, že ti rozumím, ale to se tě mám opravdu zeptat, jestli sis někdy něco takového zažil? Jestli jsi neměl někdy někoho, s kým bys chtěl být pořád? U koho bys měl nutkání ho hladit? Někoho, u nějž by pro tebe byly nejlepší zážitky ty, kdy se ho dotkneš?

„Haló,“ zkusil mi zase probudit mysl, „jsi tady?“

„Eeh, jo, sem. Chápu, chápu. Já už teď ale raděj jedu dopředu za Ondrou, protože už se blížíme k městu, jo?

Po vytočení hlavy jsem viděl Honzovo souhlasné zakývání, a tak jsem zase trochu zrychlil, abych předjel nejprve Danka, pak Filipa, Víťu a nakonec byl vedle Ondry. (Řidiči kolemjedoucích aut byli určitě rádi, že dva cyklisté jedou vedle sebe.)

Povídka Ondra:
– 1. díl
– 2. díl
– 3. díl
– 4. díl 
– 5. díl

Diskuse k povídce 

Příspěvek byl publikován v rubrice Naše tvorba, povídky. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.