Je to strašák logicky větší než samotná pedofilie. Někdy i slýcháme, že ten kdo znásilní dítě, není vlastně pouze pedofil, ale má ještě sadistickou složku osobnosti. Někdy to tak může být a někdy to může být předsudek na druhou. Protože lze podle jakékoliv vlastnosti člověka dopředu odsuzovat jeho neuskutečněné skutky?
Někdy takové tendence můžeme vycítit i v pedo komunitě, a popravdě je to pochopitelné. Částečně v tom může hrát roli i pocit, že pokud sám mám nějakou odlišnost, obecně považovanou jako úchylnou, rád bych měl jaksi „pod sebou“ ještě někoho, jehož odlišnost je i podle mě nebezpečnější. Pedofilní sadista se na to dokonale hodí, stejně jako homosexuál může rád říct, že aspoň není žádný pedofil. To pak může vést k úvaze, že i když pedofilii není nutné považovat za nemoc, tak pedo-sadizmus vzhledem k jeho podstatě ano a dotyčný by se měl léčit. Ale v čem tedy tkví ten rozdíl, který někoho označí za nemocného, i když ani pedosadista nechce dítěti nic zlého provést? Zároveň lze zcela chápat, že pro pedofila, který v sobě intenzivně cítí lásku a něhu vůči dětem, je dost nepochopitelné, že někdo může mít v své osobnosti zakořeněnou touhu dětem ubližovat.
Pokračovat ve čtení →