Už vím, že jsem pedofil

Jmenuji se Tony a jsem pedofil. V době, kdy píšu tento článek, je mi 21 leta studuji na vysoké škole. Jsem nespolečenský introvert, romantik teoretik s nulovými sexuálními zkušenostmi, trochu melancholik se sklony k depresím a stále přemýšlím, co vlastně v životě dělat. Ve své orientaci ještě nemám úplně jasno, ale pár věcí vím. Vím, že mi většinou nic neříkají dívky, které se líbí mým vrstevníkům. Někdy se s těma holkama cítím vyloženě nepříjemně, proto ani jejich společnost nevyhledávám. Už to samo o sobě působí tím divněji, čím jsem starší. Vím, že se mi líbí mladé dívky, třeba kolem 10 let, a to stále víc od doby, kdy jsem si to naplno uvědomil a připustil.

Kdybych měl možnost s nimi trávit čas nějakým společensky přijatelným způsobem, určitě bych se tomu nebránil. Je mi s nimi dobře, když nějakou pěknou vidím, hned mi zvedne náladu. Když někam jdu, dívám se po holčičkách. Vyhledávám místa, kde můžu nějakou potkat. Sídliště, hřiště, parky, hromadná doprava. Tam všude se to krásou jen hemží. Stačí se dívat. Že něco nebude v pořádku, pozoruji už delší dobu, ale až asi před rokem jsem si začal uvědomovat, že bych mohl být pedofil. Chtěl bych zde uceleně popsat své dospívání a postupné uvědomnění si své odlišnosti. Nebude to ničím zvláštní příběh a spousta dalších to asi prožívala a prožívá podobně, přesto si myslím, že bych to napsat měl.

Rodiče se na mně odmalička učili, jak vlastně vychovávat děti. Jsem přesvědčený, že to silně ovlivnilo mou osobnost na celý život. Kdybych se mohl vrátit v čase, zejména mámě bych poradil, aby mě alespoň trochu vedla k samostatnosti a nedělala za mě doslova vše. Tenkrát jsem si to nijak neuvědomoval, ale později už jsem měl problémy to nějak dohánět. V útlém věku jsem prakticky nepřišel do kontaktu s jinými dětmi, protože sám jsem nikam nechodil a rodiče nikdy neměli přátele, se kterými by se pravidelně stýkali. Byl jsem tedy doma a hrál si sám, s rodiči, nebo sledoval televizi. Táta hodně pracoval, ať už v zaměstnání, nebo na baráku a mámu už jsem zmiňoval.

Na babičku s dědou si nemůžu ztěžovat, byl jsem u nich často a rád. Hlavně děda byl hodný, za celé dětství si ho pamatuji jen jednou opravdu rozzlobeného (o to víc mě to tenkrát vyděsilo). Byl pro každou legraci, vymýšlel pohádky, hrál si, uměl to s dětmi a bavilo ho to (a ne, nemám důvod si myslet,že byl pedofil).

Do školky jsem chodil jen necelý rok před nástupem do školy. Máma mě tam ráno vodila a zase si mě odváděla snad už před obědem, ale i tak jsem tam chodil s hrůzou. Byla to nejhorší školka v okolí a dodnes je, každý vám to potvrdí. Chodil jsem do nějaké smíšené třídy (děti snad od tří do pěti let, což je docela rozdíl).

Tady už si pamatuju na víc věcí, třeba jak jsem od jednoho kluka dostal pěstí do břicha, nebo na společné záchody, kde se jedna holka svlékla a předváděla ostatním most (to už je docela anarchie, nevím co by na to říkala učitelka, kdyby to viděla :D). Se zájmem jsem její výstup pozoroval a nějaké vzrušení jsem určitě cítil, i když jsem o sexu neměl ani páru. Jinak byl pro mě ale pobyt ve školce stresující, do kolektivu jsem nedokázal zapadnout, uzavíral jsem se do sebe.

Ve škole to bylo podobné, jako tichý samotář jsem rychle našel smysl ve vynikající prospěchu, což, jak jistě uznáte, nijak nepřispělo k mým vztahům se spolužáky. Až do osmé třídy jsem se kamarádil jen s několika podobnými outsidery.

Ve volném čase jsem párkrát s nevalným úspěchem navštěvoval různé zájmové kroužky, ale jinak jsem byl skoro pořád doma, žádní kamarádi, blbnutí venku a podobně (a ano, takové zážitky mi teď chybí…). Asi tak na prvním stupni základky jsem doma trávil až nechutně mnoho času u televize (dnes už nesleduji skoro vůbec) a později se přidaly i počítačové hry, které mě držely až do střední školy. Utíkal jsem do lepší reality, místo abych čelil té skutečné, bylo pro mě snazší schovat se ve hře, místo abych si našel cenná přátelství a udržoval společenské vztahy. Nejhorší na tom je, že když jsem si to konečně uvědomil, bylo už pozdě. Za některé hry jsem rád, některé hry se uměleckým zážitkem vyrovnají dobré knize, ale často to byl jen zabiják času.

Jediná věc, kterou si můžu přičíst k dobru je to, že jsem o prázdninách pravidelně jezdil s jediným dobrým kamarádem (přesto ho nemůžu nazvat nejlepším, takového jsem asi nikdy neměl) na třítýdenní tábory. Ze začátku to pro mě jako nesamostatného asociála bylo docela peklo, navíc jsem patřil k nejmladším dětem na táboře (asi 10 let), ale aspoň jsem se trochu otrkal a i když už si na spoustu věcí nevzpomínám, mám parádní zážitky na celý život. Mohlo jich být ale víc. Později už jsem naopak patřil ke starším mazákům, mohl si víc dovolit a vůbec, krásně si to užil. Hned bych jel zase 🙂

Kromě toho, že jsem na táborech šmíroval holky třeba na záchodech, si vzpomínám na jednu konkrétní, která se mi docela líbila. Byla celá taková drobná, roztomilá, s jemnými rysy a i když jí mohlo být sotva dvanáct, nebyla o moc mladší než já. Měla takový zvláštní pohled, jako kdyby trošku šilhala, nebo měla trochu šikmé oči, nebo jako když se na sebe hodně zblízka podíváte do zrcadla. To si pamatuju a líbilo se mi to na ní, ale jinak jsem se s ní nijak nesblížil.

V deváté třídě přišel takový zlom, kdy jsem se začal víc zajímat o holky a o to, jak vypadám (i když to moc platné nebylo :D), nebo kdy jsem třeba teprve začal pravidelně masturbovat (asi jsem opravdu dospíval pomaleji?). To ale nic neměnilo na tom, že moje společenské aktivity začínaly a končily se školou. Ve volném čase jsem většinou stále seděl doma a hrál na počítači.

Ze spolužaček se mi líbila jen jedna. Byla taková veselá, zábavná, hravá. I to, jak se oblékala, česala… Už tehdy jsem snad něco tušil, i když nám oběma bylo čtrnáct, patnáct. Od té doby se s ní skoro nestýkám. Naposledy jsem ji viděl někdy na jaře. Trochu přibrala, dost se zakulatila a měla takový unavený, dospělý výraz v obličeji. Připadala mi hrozně stará. Nevzpomínám si, že bych v té době nějak pokukoval po výrazně mladších. Přeci jen, pořád to byly vrstevnice.

Střední škola asi nebyla dobrá volba (i když kdoví, co by bylo, kdybych volil jinak). Odborná škola, kde byli samí kluci, kteří dokázali řešit jen holky nebo chlast. A počítače, aspoň tam jsem se mohl zapojit. 🙂 Neměl jsem s nimi moc o čem mluvit, protože jsem s holkama žádné zkušenosti neměl – kvůli své povaze jsem jejich společnost nevyhledával, ale to vlastně obecně jakoukoliv společnost. Do hospody po škole mě to netáhlo, alkohol mě nelákal, mám prostě nějak zafixované „napiješ se – bude ti špatně“ (ani dnes moc nepiju, jen příležitostně; nikdo z rodiny také moc nepije). Takže kluci se o víkendech opíjeli, potom to ve škole celý týden rozebírali, já mezitím dostával výborné známky a vadilo mi, že nezapadám, že nemám holku jako ostatní a vůbec. Navíc se mi v té době přidaly i jisté zdravotní potíže, které tomu také moc nepomohly. Po škole jsem hrál na počítači, nikam jsem nechodil, protože jsem neměl kam, nebo přesněji s kým a neměl jsem s kým, protože jsem nikam nechodil. Někomu se to může zdát k smíchu, ale pro takového introverta to není snadné. Nedokázal jsem se z toho začarovaného kruhu dostat, i když jsem si problém uvědomoval.

Ve věku 16 – 18 už se asi začínala projevovat pedofilie, i když tenkrát bych to tak ještě nepojmenoval. Věděl jsem, že se mi nelíbí to, co ostatním, nebo to, co se obvykle považuje za ideál krásy. Věděl jsem, že se mi odjakživa líbí mladší (přesněji, nedokázal jsem ani pomyslet na starší, ale tahle hranice se posouvala s tím, jak jsem stárnul já) a patnáctileté se přece můžou líbit každému, no ne?

Střední školu jsem dokončil s vynikajícími výsledky a bez přijímaček nastoupil na vysokou. Pokračoval jsem v oboru, takže opět 99% kluků. Říkal jsem si, že to bude problém (kde jinde bych se já dokázal seznámit, než ve škole?), ale není to už vlastně jedno? Pozadu už jsem, tak nezáleží na tom o kolik. A stejně mi ty holky z nějakého důvodu většinou nic neříkají… Začal jsem úspěšně studovat na náročné škole, ale už ne s vynikajícími výsledky. Motivace opadla, vidina nějaké budoucnosti zmizela. Pořád jsem měl spoustu práce do školy, už jsem ani nehrál na počítači, ale nezbyl ani čas na jiné činnosti.

Už od střední školy jsem se věnoval jisté aktivitě, přes kterou jsem se seznámil s různými lidmi, kteří více či méně ovlivnili můj život a později přes ni i poznal svou první velkou malou lásku. Začal jsem pomalu dohánět, o co jsem v dětství přišel. Budovat cenná přátelství, nevyhýbat se společnosti, „rozšiřovat komfortní zónu“. Se samostatností už jsem problém neměl, se svou uzavřeností však stále ano.

Ve věku 19 – 20 už začalo být zvláštní, že se mi líbí mladší dívky, pořád jsem to ale nějak přehlížel (nepřipouštěl si) s tím, že patnáctileté se přece můžou líbit každému. Zajímavé bylo, že třeba i pornografii jsem postupně přestával sledovat (a v současné době nesleduji prakticky vůbec), protože jsem jednoduše nenacházel nic, co by se mi opravdu líbilo.

Myslím, že se mi podařilo vzpomenout si přesně na okamžik, kdy jsem začal vážně přemýšlet o pedofilii. Asi tak před rokem a půl, dvěma jsem nějakým způsobem narazil na zmínku o loliconu – kreslené pornografii, ve které vystupují děti. Tenkrát jsem už vyhledával pornografii s velmi mladými dívkami (ale dospělými, i když za dospělou bych považoval i patnáctiletou). Zaujalo mě to a něco jsem si našel – v té době byla u nás ještě kreslená dětská pornografie plně legální (a tu skutečnou jsem nikdy nehledal).

Podobným způsobem jsem se asi vloni v červnu náhodně dostal na různé blogy a fóra pedofilů. Nevím už, co přesně bylo to první, nejvíc mě ale tenkrát ovlivnilo fórum Pedodaktyl. Zůstal jsem vzhůru dlouho do noci a se zájmem si přečetl víceméně celé fórum. Když mi došlo, že snad budu taky pedofil, hrozně to se mnou zamávalo a nějakou dobu jsem nad ničím jiným nepřemýšlel a vůbec jsem měl co dělat, abych se s tím vyrovnal. Byly to zvláštní smíšené pocity, takové prozření, úleva, radost z toho poznání a zoufalství zároveň. Některé věci začínaly dávat smysl.

Pomalu jsem se s tím srovnával a mezitím pročítal různé blogy, fórum Pedodaktyl (CZGL fórum už myslím nefungovalo) a poznával komunitu. Zjišťoval jsem, jak je pedofilie častá a jak se s ní dá žít. Zrovna v té době se ale na Pedodaktylu přestaly objevovat nové příspěvky, jako když utne. Říkal jsem si, že tyhle fóra asi opravdu budou na hranici legality a někdo se je snaží zlikvidovat.

Přestal jsem dění na internetu sledovat a místo toho sledoval, jak se pedofilie projevuje u mě, když tomu nechám volný průběh. Věděl jsem už na základě své povahy, že bych nikdy nikomu neublížil, takže tohle mě ani netrápilo. Zjišťoval jsem, že se mi líbí holčičky, a to tím víc, čím víc je pozoruju. Začal jsem si to opravdu užívat, konečně jsem našel něco, co se mi líbí a činí mě šťastným. I taková drobnost, že jsem na pár vteřin spatřil nějakou krásnou holčičku mi dokázala zvednout náladu na celý den. Pedofilii jsem si tedy uvědomil a připustil, stále jsem v tom však měl hrozný zmatek a vůbec si nebyl jistý, zda jsem skutečný pedofil, nebo se mi jen mladé dívky líbí víc než starší, nebo je to nějaké zvláštní poblouznění.

Udělat si v tom jasno mi pomohla následující událost. Koncem léta jsem byl na akci, kde se pohybovala asi stovka mladých lidí. Mezi nimi bylo neobvykle mnoho dívek. Kluci jednoduše nevěděli, kam se dřív podívat. Mě však zaujala jen jedna. Spatřil jsem ji poprvé a už jsem si žádné jiné ani nevšimnul. Měla drobnou, štíhlou, skoro chlapeckou postavu, byla snad o dvě hlavy menší než já. Přirozená kráska, žádné zbytečné líčení. Opečovávané dlouhé vlasy, volně rozpuštěné, měla zčesané na stranu, takže jí neustále padaly do obličeje. Byla moderně, až výstředně oblečená. Pamatuji si červené sluneční brýle s reflexními skly, na kterých byly poloprůhledné hvezdičky 🙂 A ještě jednu věc jsem zapomněl zmínit. Bylo jí 12 let.

Byl samozřejmě problém dávat se s ní nějak do řeči, navíc mezi tolika lidmi, proto jsem se za ní jen otáčel, kdykoli jsem ji zahlédl. Až večer, když jsme čekali na vlak, jsme se na nástupišti potkali. Ve vlaku jsme seděli naproti sobě a třičtvrtě hodiny si povídali. Překvapilo mě, jak rozumně se s ní dá mluvit, já v jejím věku neměl zdaleka tak vyspělé názory (ale kluci dospívají později, že). Zoufale jsem se do ní zamiloval. No, nevím, jestli to byla pravá láska, ale pár nocí jsem kvůli ní nespal. 🙂 Bohužel, viděl jsem ji potom už jen párkrát, takže ani nebyla možnost nějak se sblížit. Navíc, zamilovat se do dvanáctileté ve dvaceti už není úplně normální, alespoň podle toho, jak to vnímá společnost. A jak by to pravděpodobně vnímala i ona sama. Občas na ni ještě myslím, ale láska už to není. Dnes je jí 14 let.

Na tohle moc nejsem, nedal bych dohromady data narozenin ani nejbližší rodiny, možná tak měsíce. Její datum narození si pamatuji přesně. Zvláštní? Když jsem ji poznal, byla na začátku dospívání. Na svůj věk velmi samostatná a rozumná, ale přitom stále dětská. Jsem zvědavý, jak se budou mé city k ní měnit s tím, jak bude dospívat. Snad budu mít možnost se s ní ještě někdy setkat. Po této události mi už bylo jasné, že holky do dvanácti let mě prostě přitahují daleko víc, než jiné.

Fórum jsem sledoval jen příležitostně, třeba jednou za několik měsíců. Po čase se objevila zpráva o Kubově zadržení. Že by to s těmi nevinnými pedofily nebylo až tak slavné? Nějaký čas jsem hledal informace opravdu jen o jeho kauze, jednoduše mě zajímalo, jak to dopadne s tím člověkem, který všem radil a zdál se být vzorem pro ostatní pedofily. Jak mohl takový člověk selhat? Nakonec jsem se to dozvěděl – nejprve z popisu soudního procesu a dalších bližších informací a později i z jeho vlastních příspěvků. Chtěl bych jen dodat, že Kuba u mě nijak neklesl, zneužíval někdy v minulosti před svými aktivitami na fórech, vše dostatečně vysvětlil a byl potrestán, dál už bych to nerozebíral.

Co jsem ale chtěl říct – díky vyhledávání těchto informací jsem narazil na web a fórum ČEPEK, které jsem letos v létě se zájmem pročítal a víceméně se vyrovnal se svou pedofilií. Po nějakém rozmýšlení, kdy jsem usoudil, že při anonymním vystupování mi snad žádná rizika nehrozí, jsem se nakonec i zaregistroval a začal přispívat. Jednak proto, abych znal názory ostatních pedofilů, protože jsem si ze začátku přeci jen nebyl ještě úplně jistý na čem jsem, jak je ostatně vidět z mých prvních příspěvků na fóru. Potom také proto, abych se mohl někomu svěřit alespoň takto anonymně, když už se nemůžu jen tak někomu svěřit normálně. Jako taková forma terapie – nálady se u mě střídají ze dne na den a tohle mi pomáhá. Vy mi pomáháte, za což jsem vám vděčný.

Nedávno jsem se poprvé osobně setkal s jiným pedofilem. Byla to velmi zajímavá, ale zároveň rozpačitá zkušenost. Psát o sobě a pedofilii schovaný za anonymní přezdívkou je jedna věc, ale mluvit o tom s někým osobně je úplně jiné. Je pro mě velmi těžké se otevřít a rozpovídat. Nikdy jsem se s nikým nebavil o svých pocitech a osobních věcech, nejsem na to prostě zvyklý…

V současnosti mám svůj volný čas vyplněn nejrůznějšími zájmy a aktivitami, ani nestíhám dělat všechno, co bych chtěl. Překonávám svou uzavřenost, doháním, co jsem zameškal. Cestuji, poznávám nové lidi. Mám stovky známých z různých zemí (tedy lidí, jejichž kamarádství často končí u „ahoj, jak se máš“), pár dobrých kamarádů, ale žádného pravého přítele, na kterého bych se mohl obrátit s čímkoliv.

Bojuju, přežívám, mám své problémy jako každý jiný. Snažím se žít se svou pedofilií, nic neskrývat sám před sebou a hledat způsob, jak být v kontaktu s dětmi (který mi zatím celkem chybí a který by mě tak nějak vnitřně naplňoval) a vůbec být nějak prospěšný. Začínám spolupracovat s volnočasovými středisky a pracovat jako vedoucí v kroužku.

Rodina, kamarádi, spolužáci, spolubydlící o mně vědí, že jsem nikdy neměl holku, působí to tím divněji, čím jsem starší, ale raději ať na mě koukají jako na zoufalce, než jako na úchyla. Nerad o tomhle tématu s někým mluvím a snažím se vyhýbat zbytečným otázkám.

Vztah se starší dívkou bych si dokázal představit, některé se mi i docela líbí, ale nijak aktivně ho nevyhledávám. Se staršími, dospělými dívkami se často cítím vyloženě nepříjemně. Čas strávený s holčičkou by mi byl daleko příjemnější. S dětmi se dokážu bavit naprosto přirozeně, bez rozpaků. Nezajímají mě dospělácké zábavy jako vysedávání v hospodě nebo baru a podobně. Nedokážu se zapojovat do obvyklých debat o ničem. Nelíbí se mi, když dvacetiletí kluci nemluví o „holkách“, ale o „ženách“ a když o nich mluví bez trošky úcty. Jsou to drobnosti, kterými se liším, ale dohromady je to hodně. Hodně a rád čtu. Utíkám do lepších světů, abych se skryl před tím skutečným. A vracím se z nich připravenější čelit každodenním problémům. Stále častěji vyhledávám knihy a filmy, ve kterých vystupují děti. Snažím se přiblížit dětskému světu a zároveň zachovat ten kousek dítěte v sobě, nikdy úplně nedospět. Kdyby se to stalo, asi bych se zbláznil… Myslím, že by o mě dost lidí řeklo, že jsem docela v pohodě, jenom takovej divnej. A víte co? Mně už to ani nevadí.

V posledním roce se se udály zatím největší změny v mém životě. Jsem pořád stejný člověk, ale spoustu věcí vnímám jinak. Mám jiné názory, priority, trochu jinak uvažuji. Musím si ten život nějak srovnat. Se svou pedofilií jsem víceméně smířený a vyrovnaný. Nechávám to volně plynout a čekám, jak se to bude dál vyvíjet.

Jsem pedofil. Dvě slova, která dokážou v okamžiku obrátit život naruby. Možná ho ulehčí, když jim správný člověk porozumí a převezme tak část té tíhy na sebe. Možná ho úplně zničí, když narazí na předsudky. Dvě slova. Zatím je říkat nebudu. Třeba k tomu nikdy nebude důvod, věci se můžou tak rychle změnit. Ale láká mě to. Třeba se někdy nechám strhnout okolnostmi, otázkami. Obávám se, že otázek bude jen přibývat.

Diskuse k článku na fóru

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy, Příběhy pedofilů. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.