Život a pocity nekriminálních pedofilů – kvalitativní kazuistika

Tento referát byl přednesen na 18. kongresu k sexuální výchově v Pardubicích 2010 a na XXIII. Bohnických sexuologických dnech 2011. Text referátu je publikován s laskavým svolením autora.

Ještě dříve, než zde uvedu kvalitativní kazuistiku – rozhovor s nekriminálním pedofilem, chci s odkazem na svou bakalářskou práci [1] připomenout a zdůraznit – vzhledem k tomu, že se stále vyskytují místa, kde je pod pojmem „pedofil“ chápán člověk, který sexuálně zneužívá děti – že pojem pedofil z odborného hlediska neoznačuje člověka, který děti sexuálně zneužívá, nýbrž člověka, který je k dětem eroticky přitahován.

Nyní tedy ke kazuistice – asi málokdo z nás někdy skutečně přemýšlel o tom, jak vlastně takový pedofil poznává, že je pedofilem. V rámci diplomové práce proto připravuji několik kvalitativních kazuistik nekriminálních pedofilů a o jednu z nich bych se chtěl s vámi nyní podělit:

Muž, 30 let, na internetu vystupující pod stálou přezdívkou Kasz, nebo také Petr Kasz [2], věřící křesťan, 7. rokem učí na základní škole, nejvíc se mu líbí dívky ve věku 4-12 roků. Dětství, dle jeho slov, prožil jako standardní dítě, má 2 mladší sourozence, rodiče žijí v manželství přes 30 let. Své odlišné sexuální orientace si začal poprvé všímat kolem 13ti let věku. Tehdy si všímal, že se mu jaksi „zvláštně“ líbí mladší dívky, kolem věku 7-9 let. Dále následuje přepsaný a upravený (s ohledem na zachování bezpečné anonymity) rozhovor s ním:

Jak jsi to, že se ti ty holčičky líbí, tehdy, když ti bylo 13 roků, vnímal?

Už tehdy jsem cítil, že na mě působí jaksi jiným způsobem a že mým vrstevníkům se asi líbí jiná věková kategorie. Kdybych se svěřil spolužákům, jaké holky se mi líbí, bylo by jim to zcela jasné a já věděl, jakým pojmem by mě označili. Přitom jsem si tehdy vůbec neuvědomoval, že by se mi ty holčičky mohly líbit z důvodu odlišné sexuální orientace.

Co sis tehdy představoval pod pojmem „pedofil“?

Pod pojmem pedofil jsem měl samozřejmě, jako snad každý, ztotožněnou představu člověka, který chce dětem nějak ubližovat. Jenže mně se ty holky ukrutně líbily a neměl jsem jedinou myšlenku na jakékoliv ubližování, naopak udělal bych vše pro to, abych jim bylo se mnou dobře, kdyby jim někdo ubližoval, chtěl bych je chránit. Tehdy jsem taky vůbec nevěděl, proč se mi líbí, protože pojmy jako sexuální orientace, sexuální vzrušení atd. mi byly zcela cizí.

Tušil to o tobě tehdy někdo? Jaké holky se ti líbily nejvíc? Kdy ses poprvé zamiloval?

Na škole jsem byl známý tím, že jsem na mladší. Nejvíc se mi líbily holky z primy nebo sekundy (tj. věk 11-13 let), bylo mi tehdy 17 let a poprvé jsem se zamiloval do 13tileté, to bylo prozatím poprvé a naposledy, kdy se ta, do které jsem se zamiloval, zamilovala také do mě. Po roce jsem se v krátkém sledu pak zamiloval opět do třináctileté a do sedmnáctileté, které mě obě odmítly, především to druhé odmítnutí bylo takové těžší a půl roku trvalo, než jsem se zase odmiloval.

Ta třetí tedy dítětem už určitě nebyla…

Nebyla, obecně mně na věku vůbec nezáleží, pro mě je důležité, jestli si s ní rozumím, to mě přitahuje nejvíc. Mně se občas výjimečně líbí i starší, a tohle byla právě jedna z těch výjimek.

Máš ještě nějaké další zážitky, které se pojí k období, kdy jsi ještě nevěděl, že jsi heterosexuální pedofil, ale přitom se to projevovalo?

Pamatuji si na zážitek zhruba ze 17ti let svého věku, kdy jsme jeli celá rodina na návštěvu ke známým, kde v tu dobu byli přítomni jejich příbuzní, kteří tam byli i se svou osmiletou dcerou. Už nevím, jak jsme se spolu seznámili, ale po nějaké chvíli mě vodila po bytě za ruku, dokonce mě zavedla do dětského pokoje, odkud vyháněla svou mladší sestru a chtěla, abychom tam byli sami. Byla pořád se mnou, pořád si se mnou povídala. Na její přání pak její rodiče pořídili fotku, na které jsme jen my dva, a ona mi slíbila, že mi tu fotku dá, až bude hotová. Tehdy mně s ní bylo hodně dobře, když jsem odcházel z návštěvy, bral jsem to jako velmi příjemně strávené odpoledne. Nicméně na zážitek jsem brzy zapomněl. Po čase mě před kostelem pozdravila nějaká malá holka se slovy: „Tady máš tu fotku,“ a natáhla ruku s obálkou. Zprvu jsem nevěděl, o co jde, poděkoval jsem a pokračujíc směrem domů jsem obálku otevřel. V tom jsem si uvědomil, že to je fotka z té návštěvy a že mi tehdy slíbila, že mi ji dá. Tehdy mi to připadalo krásné, připomněl jsem si to příjemné odpoledne. Dnes trochu lituji, že jsem si nebyl trochu víc vědom pozornosti té holčičky, třeba jsme v té době mohli být kamarádi. Svým nezájmem jsem ji tehdy třeba zklamal. Její rodina v té době nefungovala, jak měla, možná proto se ona ve mně jakoby vzhlížela, jakoby se do mě zamilovala. Určitě, když zpětně přemýšlím, na mě jistým způsobem působila. Byl jsem jí uchvácen, i když navenek to člověk dokáže dobře zamaskovat. Jenže tehdy jsem stále ještě nevěděl, co je příčinou toho,  že se mi líbí malé holky.

Pedofilové musí být mistři v tom maskování, nemyslíš?

Asi jak kteří, koneckonců i mistr tesař se někdy utne.

Stalo se ti, že tě někdo odhalil?

Nestalo, respektive nevím o tom. Je to klidně možné, ale asi takový člověk nebude mít odvahu mi to říct do očí.

Kdy a jak sis vlastně uvědomil a přiznal to, že jsi pedofil?

Cesta za uvědoměním byla dlouhá. Od poloviny roku 2000 jsme domů zavedli internet. Za krátkou dobu jsem objevil Proudlyho stránku. Byly na ní obrázky, pravidelně aktualizovaná galerie hezkých fotek dětí. Aby někdo hned nepojal podezření, že šlo o nějaký pochybný materiál, byly to prostě normální fotky dětí, které i dnes lze najít na internetu. Zpočátku jsem ji navštěvoval nepravidelně, později jsem se nemohl dočkat vždy nové každotýdenní aktualizace fotek. Vím, že se mi ty holky líbily (a výhradně holky, kluci na té stránce byli taky, ale vůbec mě nezajímali). Začal jsem na internetu samozřejmě i víc hledat, přečetl jsem nejenom Proudlyho stránku, ale i další, např. Hostovu stránku, která existuje dodnes [3]. Až přišel říjen 2002 a nepřetržitý internet na kolejích. Začali jsme i se spolubydlícím hodně chodit na Xchat. Původně pro seznamování se s holkama, dospělýma samozřejmě. Jednou jsme procházeli celý Xchat. Najednou jsem narazil na místnost Proudly. Věděl jsem, kdo to je. Hnedka jsem vstoupil. A tam to uvědomování začalo. Zpočátku jsem tam chodil sporadicky, ale za krátkou dobu pravidelně – probírali jsme nejrůznější věci. Pokládal jsem mu ty otázky, které jsou položeny i na mé stránce, a hledal na ně odpověď.

Jaké otázky máš na mysli?

Kdo je to pedofil, jak se pozná, atd. Ale to jsem ještě chtěl říct – na Xchatu jsem poprvé v životě narazil na lidi, kteří byli malými holkami uchváceni velmi podobně, jako já. Do té doby jsem si myslel, že jsem takový, komu se líbí malé holky a nechce jim ubližovat, na světě sám.

Jak vlastně takový pedofil pozná, že je pedofil?

Někdy to není úplně snadné. Jsou ale příznaky, podle kterých to jde celkem bezpečně poznat – děti se mu hodně líbí, třeba mně se vždycky holčičky líbily víc, než dospělé ženy nebo moje vrstevnice. Je to hodně o pocitech, které člověk cítí. Takovým hodně signifikantním příznakem je, když se člověk do dítěte zamiluje.

Kdy ses začal zamilovávat opravdu do dětí?

 Když mi bylo 20, poprvé jsem se zamiloval do 10tileté dívky. Tehdy jsem ale stále ještě nevěděl, jestli jsem pedofil. Seznámil jsem se s ní v kostele, kam jsem tehdy pravidelně chodil.

Jaké jsi měl pocity jako zamilovaný? Myslíš si, že jsou to totožné pocity, jako mají gynekofilové, když se zamilují do dospělé ženy?

Byly to pocity, které zná, myslím si, každý zamilovaný – těšil jsem se na další setkání s ní, myslel jsem na ni od rána do večera, když pak mělo dojít na setkání, rozbušilo se mi srdce, sevřely se mi žíly… Asi za dva týdny se šla po mši zeptat taťky, jestli můžu přijít k nim domů. Byl jsem v sedmém nebi. Samozřejmě mě ani v nejmenším nenapadlo, a v podstatě nikdy, že bych měl té dívce(nebo jakékoliv jiné dívce) jakkoliv ublížit. Naopak, dával jsem si moc velký pozor, abych nedal najevo náklonnost nějak nepřiměřeně. Vyvinulo se z toho kamarádství, které v poměrně intenzivní formě trvalo přes 4 roky. Téměř denně jsme byli spolu.

Pokud vím, tak ses jí nakonec se svou náklonností svěřil…

Když jí bylo 14,5 roku, tehdy jsem jí v jedné „slabé“ chvíli, kdy jsme byli o podzimních prázdninách spolu sami a po příjemně stráveném večeru v místním divadle, vyznal lásku.

Nebyl to pro ni šok?

V tu chvíli asi ano. Když jsem se později ptal, jaká byla její prvotní vnitřní reakce, říkala, že jí v tu chvíli projel mráz po celém těle. Po vyznání lásky jsem jí pak ještě řekl i to, že jsem pedofil, protože jsem se do ní zamiloval už před 4 roky.

Já být dítě v tom věku, tak mě to asi dost vyleká a možná bych se pak víc držel zpátky v kamarádství s pedofilem. Napadlo tě, že to může mít i takový dopad?

Dneska už bych to asi neudělal, i když zas na druhou stranu v té situaci bych možná měl opět nutkání se sdílet – opravdu to byla taková téměř intimní chvíle, hodně jsme toho spolu za ty 4 roky zažili a v podstatě jsem neměl bližšího člověka, logicky jsem se chtěl svěřit. Za další rok se však vztahy poněkud změnily, začala chodit na střední školu a já se mezitím stihl zamilovat do další, tentokrát jedenáctileté Alžběty. Její rodinu jsem do té doby téměř neznal, chodila do kostela tak nějak samostatně.

Ty to máš vůbec nějaké zvláštní, zamilováváš se výhradně do děvčat z kostela…

Ano, je to tak, vlastně všech sedm mých dosavadních zamilování bylo do dívek věřících, které chodí nebo chodily do kostela. Je to logické – přicházím tam s nimi do styku povětšinou neformálně v rámci aktivit, které pro děti pořádáme.

To je docela zajímavé. Určitě se tedy nesnažíš s nimi kamarádit nějak tajně. Jak se pak k takovému kamarádství staví jejich rodiče?

Snažím se chovat co nejnormálněji. Pokud chci kamarádit s dítětem, musí to jít skrz rodiče. V případě Alžbětky jsem proto vymýšlel způsob, jak se seznámit s jejími rodiči, i když jsem je tehdy téměř vůbec neznal. Každá rodina je trochu jiná, má uvnitř jiné vztahy, jiné zvyky, jiné chování, člověk na to musí brát ohled. S Alžbětkou jsme pak chodili docela často ven nebo byli u nich doma. Naprosto bez problémů, mohl jsem přijít nebo zavolat kdykoliv. Ale to už je taky historie, puberta to vždycky zarazí.

Jak vlastně pak to kamarádství končívá?

Většinou postupným oboustranným opadnutím – a zas je to logické. Dospívající dívka začíná mít trochu jiné zájmy, určitě se začíná víc zajímat o vrstevníky, začnou pro ni být důležitější jiní a noví lidé. Je to přirozený vývoj, nejde tomu předejít. Z mé strany zatím vždycky určitá větší náklonnost přetrvává dál, ty holky, do kterých jsem byl zamilovaný, se mi líbí a přitahují mě, i když jsou dávno dospělé.

Momentálně jsi zamilovaný?

 Aktuálně jsem už přes dva roky zamilovaný do Markétky. S rodinou chodila do kostela již delší dobu, ale já si jí všiml až o pár let později. Tehdy měla 10 roků. Markétka je významná tím, že jsem se o tom, co k ní cítím, svěřil její mamce. Je to už skoro dva roky a s Markétkou rovněž můžu celou dobu bez problémů kamarádit. Mezitím, co jsem zamilovaný do Markétky, jsem se o minulých prázdninách stihl zamilovat do další desetileté holky, bylo to takové krátké paralelní zamilování – byli jsme na návštěvě u známých, kde byli jejich známí…

To už tu jednou bylo, ne? Nejsi tak trochu „promiskuitní“?

Já nevím, na té návštěvě, kde jsme byli 3 hodiny, po mě chtěla kontakt – emailový. Že jsem zamilovaný, jsem zjistil až další den ráno, když jsem se probudil a celý den jsem ji měl v hlavě. Zpětně jsem si uvědomil, že už při odchodu z té návštěvy jsem byl zamilovaný. Asi nejde vůlí ovlivnit, do koho se zamiluješ. I když jdou ovlivnit další okolnosti – třeba nemusel bych se snažit navázat další kontakt. Ale v mém případě asi nemůže být o promiskuitě řeč. Přál bych si, kdyby jednou ta holka, až třeba bude starší, náklonnost opětovala, tím pádem bych neměl důvod se zamilovávat znovu a znovu. Takhle zažívám jen nenaplněnou lásku a pořád se dokola zamilovávám.

Ty jim vlastně ani nemůžeš říct, že ses do nich zamiloval…

To je ono, nemůžu, protože bych jim svým způsobem tím „dospěláckým“ sdělením kazil dětství. Je to takové hodně těžké. Po delší době ta zamilovanost přechází v dost intenzivní lásku a touhu být a žít  s ní do konce života, ale já jí to ani nemůžu říct. Aspoň, že modlit se za ně můžu.

Někteří lidé nevěří, že to, co k těm dívkám cítíš, je láska.

To je bohužel pravda, zas další bolestná skutečnost. Zkus někdy udělat anketu: Věříte, že pedofil může opravdu milovat dítě? To by asi nemělo šanci na úspěch, tak třeba i „odlehčenou“ formu: Může dospělý 30tiletý muž opravdu milovat jedenáctiletou dívku a chtít s ní prožít zbytek života? Nevím, přinejlepším by asi někteří odpověděli, že je to divné. Ano, je to divné, protože to je neobvyklé, protože to je málo časté, protože pedofilů je v populaci málo. Nejvíc mě mrzí, že tomu po víc jak třech letech přátelství a skoro dvou letech od svěření nevěří ani mamka Markétky, přitom po celou dobu se snažím dávat najevo, co nejvíc to jde, že mám Markétku rád.

No jo, ono je to pro rodiče asi dost těžké, přece jen mají o svoje dítě strach, zvlášť v dnešní době.

Neřekl bych, že je dnešní doba nějak zvlášť nebezpečnější než jiné doby. Markétce může udělat cokoliv kdokoliv a kdekoliv, jenže o jiných lidech její mamka neví to, co o mně. Tyhle předsudky mě prostě bolí.

Jak vlastně proběhlo tvoje svěření se mamce Markétky?

Proběhlo téměř před dvěma lety, bylo to asi nejlepší svěření ze všech dosavadních. Tehdy to vypadalo, že je vše v nejlepším pořádku… Mohl jsem a stále můžu kdykoliv k nim přijít domů na návštěvu, a to i když je Markétka sama doma. Nejvíc mě ale mrzí, že jsem se některé věci dozvěděl až po roce a půl od svěření – je to takové bodnutí do srdce, když si myslíš, že ten druhý, v tomto případě maminka Markétky, snad i dokáže připustit, že by to mohla být láska, co cítím k její dceři, ale po roce a půl se dozvíš, že si to nemyslí. Přitom právě proto, že Markétku miluji, se maximálně, jak nejvíc můžu, snažím k ní chovat co nejlépe, a v žádném případě si nedovedu představit, že bych jí měl jakkoliv ublížit, a to i nějakým svým nepřiměřeným chováním, dejme tomu, že bych byl nějak nadmíru vlezlý… Tohle fakt hodně bolí. Ale na druhou stranu si říkám, a zatím to tak platilo, že mamka Markétky potřebuje delší čas na přemýšlení – když jsem se svěřil své mamce, taky jí to pár let trvalo, než všechno vstřebala a pochopila. Stejně tak si myslím, že hodně lidí, když si přečte tenhle náš rozhovor, nebude věřit tomu, co se tady píše…

To se dá očekávat, když lidé a média nemají nejmenší potuchu o tom, co takový nekriminální pedofil skutečně prožívá. Tak mě napadá, že by to, že se takhle zamilováváš pořád do nedospělých dívek, mohl někdo chápat jako nemoc. Jak se na to díváš?

Podle mě pedofilie sama o sobě není nemoc. Teď bych tady musel opisovat tvou bakalářku, na které jsme spolupracovali, myslím ale, že je jasné, že pokud jsem schopný žít relativně spokojeně na svém místě ve světě a nemám neodolatelné touhy někomu ubližovat, pak je všechno v naprostém pořádku.

Teď z posledních tvých odstavců na mě ale dýchlo takové trochu trápení…

Kdo nemá žádné trápení? Snad jedině ten, kdo už umřel. Denně mám hodně chvil, při kterých jsem relativně spokojený, občas zažiji i chvíli, kdy jsem opravdu šťastný – třeba když odcházím od kamarádky, se kterou si můžu o všem popovídat, a která třeba zrovna je opravdu přesvědčená, že Markétku miluji. A nebo když můžu zažít nějaký hezký zážitek s dětmi, ať už ve škole nebo v kostele nebo jinde.

Co je vlastně podle tebe láska?

Chtít pro druhého dobro. Pak samozřejmě automaticky vyvstane otázka, co je dobro pro druhého – někdy na to není úplně lehká odpověď.

Asi bychom o lásce mohli psát ještě hodně dlouho – zabrousíme teď proto trochu do jiného tématu: Nebojíš se, že tě někdo odhalí, když se setkáváš s redaktory médií nebo si s nimi dopisuješ prostřednictvím emailu?

Setkání s paní redaktorkou Nejezchlebovou [4], [5] samozřejmě bylo riskantní, ale kdo neriskuje, sice nic nemůže ztratit, ale také nic nezíská. Hodně mi vadí, jaké je mezi lidmi povědomí o pedofilech, takže samozřejmě když se objeví nabídka ze strany médií, snažím se nalézt způsob, jakým by se nějaká spolupráce dala navázat. Mělo by se samozřejmě jednat o způsob pokud možno bezpečný, na druhou stranu čím větší je vzdálenost mezi redaktorem a mnou, tím menší je autentičnost článku. Samozřejmě, že se hodně bojím, že někdo buď odhalí mou skutečnou identitu a nebo zneužije toho, že mě zná osobně a ví o mně, že jsem pedofil. Částečně se bojím o sebe, protože pracuji jako učitel, a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se to někdo dozvěděl, částečně se bojím také o děti, s nimiž kamarádím nebo které učím, protože kdyby jim někdo řekl, že jsem pedofil, může jim to ublížit také. Zvlášť, pokud mě třeba mají nějakým způsobem rádi.

Co si myslíš o současném postoji lidí k pedofilům?

Myslím si, že se nás lidé bojí – ale ne proto, že bychom skutečně byli nějakým zvlášť velkým nebezpečím pro děti, ale proto, že si to myslí. Já si myslím, že pedofilně orientovaný člověk není o nic větším nebo menším nebezpečím než někdo, kdo je tzv. „normální“. Sexuolog Weiss  uvádí, že 40% dětí zneužijí jejich vlastní rodiče, tedy ti, kteří by je měli ponejvíc chránit a u kterých jsou děti také nejvíc zranitelní, a 90% zneužití mají na svědomí lidé, kteří jsou po sexuální stránce normální. Myslím si, že nám ti, kteří nás a priori považují za zvýšené riziko pro děti, dost křivdí.

Co si myslíš o ostatních pedofilech, které znáš z internetu?

Pedofilové, které znám z internetu, které lze potkat na fórech apod., to je široká škála různých lidí. Asi by zabralo nejmíň dvě strany, než bych aspoň část po skupinách popsal. Myslím si ale, že je pro všechny dost žádoucí, aby měli možnost porovnávat svoje postoje s ostatními pedofily, a také aby existovala nějaká oficiální literatura, která by jim byla takovým návodným manuálem pro život. Dnes nic takového neexistuje, přitom někteří pedofilové by to potřebovali jako sůl, občas musím některé „kolegy“ na fórech umravňovat. Ale je to jako všude – i mezi gynekofily jsou lidé všelijací. V tomto směru, si myslím, bude velmi přínosná tvoje příručka, pokud tedy jednou vznikne.

Doufám, že ano. Ještě zabrusme do kontroverzních témat, o kterých se v médiích dost často mluví – a to je například dětská pornografie…

Dětská pornografie je určitě dost velký problém. A jak už to tak bývá, řešení podobných problémů nebývá jednoduché. Někomu opravdu může sledování dětského porna na počítači pomoci, u jiného to může vyvolávat větší chuť zkusit si viděné i ve skutečnosti. Otázka ale je, jestli tato diferenciace spíš než se sledováním pornografie nesouvisí se schopností jedince rozlišit skutečnost od fantazie. Naštěstí, zatím, fantazie a to, co si v mysli představujeme třeba při masturbaci, nikdo (aspoň prozatím) nemůže kriminalizovat. Ti, kteří vymysleli a schválili zákaz držení dětské pornografie, by se měli zamyslet nad statistikami, které jednoznačně praví, že sledování pornografie snižuje výskyt sexuálních trestných činů. Někteří lidé místo, aby děti chránili, je podobnými zákazy ještě víc ohrožují. A to samozřejmě zcela pomíjím veškeré diskuze o animované dětské pornografii nebo o tom, jestli není člověk, který si dětské porno jen prohlíží, perzekuován za to, s jakou sexuální orientací se narodil, nebo za jednání, které třeba nikomu ani nemohlo ublížit, ba naopak, mohlo mu pomoci vybíjet sexuální napětí. Zákaz výroby a distribuce dětského porna se skutečnými aktéry by měl být dostačující.

Vím, že je to častá otázka, ale musím se zeptat: Necítíš svou sexuální orientaci jako rozpor s křesťanskou vírou, potažmo s církví?

Mně se vždycky holčičky strašně líbily. Zároveň mě nikdy nenapadlo, že bych jim měl nějak ubližovat – proč bych měl ubližovat tomu, kdo se mi líbí, proč bych měl ničit tu krásu? Tady jsem tedy logicky žádný rozpor s vírou necítil a ani necítím. Víra mi naopak pomohla v tom smyslu, že už od začátku, protože jsem v těch dívkách viděl vždycky obrovskou krásu, chápu pedofilii jako dar – vidět krásu tam, kde někdo jiný třeba nevidí nic. Kromě toho svěřil jsem se dvěma kněžím, kteří také pochopili, a s jedním z nich si občas na téma pedofilie dost do hloubky povídáme.

Někoho při čtení tvé poslední věty určitě napadnou ty sexuální skandály kněží…

Lidé už jsou takoví, momentálně to asi nebudu komentovat, musel bych se rozčílit.

Ještě bych se chtěl zeptat na tvou práci učitele, jsi spokojený?

Jsem relativně spokojený. Mám stabilní místo, šest let praxe. Děti občas zlobí, ale taky jak které. Mám je rád, pochopitelně takovou tou obecnou láskou. Samozřejmě, že mezi nimi mám svoje oblíbence i neoblíbence, ale snažím se být objektivní.

Stalo se ti už, že ses nějak víc zakoukal do žačky, kterou učíš?

Ano, stalo se mi to hned první rok, v podstatě pokaždé se najde nějaká, která mě svým způsobem víc zaujme. Ale třeba zrovna jedna docela hezká šesťačka byla ze začátku taková trochu zákeřná, a nakonec ten rok pak v květnu, kdy už byla naladěná pozitivněji, přímo v hodině, už nevím při jaké příležitosti, prohlásila: „Pane učiteli, vy nás máte rád.“ Tím se nechci chlubit, myslím si, že ostatní učitelé je taky mají rádi, ale zkrátka taková hláška od původně zákeřnější žákyně člověka dost potěší. A takových okamžiků k těšení je po celý školní rok hodně, a také proto mě ta práce hodně baví, i když místy nevím, co udělat dřív. Letos mám naštěstí „pauzu“ od třídnictví, tak je to takové lepší, mám víc času.

Docela často označuješ pedofilii za sexuální orientaci, jindy o ní píšeš jako o deviaci. Zvlášť tím, když o ní mluvíš jako o sexuální orientaci, můžeš vyvolávat nesouhlasné reakce lidí…

Mluvím o ní většinou jako o sexuální orientaci, někdy jako o deviaci, přitom v tom vlastně nevidím rozdíl, pro mě to jsou totožné pojmy. Pokud někdo namítá, že pedofilie není sexuální orientace, ale deviace (čímž jakoby zdůrazňuje její jakýsi „patologický“ aspekt), tak ať mi odpoví na jednoduchou otázku:  Jakou má pedofil sexuální orientaci? Přece sexuální orientaci má každý člověk.

Někteří lidé se domnívají, že osvětová činnost pedofilů má za cíl legalizovat sexuální kontakt s dětmi. Jaký je tvůj pohled na tuto věc?

Některým pedofilům o to skutečně může jít. Třeba propagují snížení (nebo rovnou zrušení) hranice pro „legální sex“. Já jsem křesťan, propaguji zas na druhou stranu konzervativní hodnoty, jakou je například pohlavní styk až v manželství.

Jsi tedy ochotný na svou případnou vyvolenou počkat – třeba až nějaká z těch dívek, do kterých jsi byl zamilovaný, dospěje?

Jistěže. Má to ale dva háčky. Prvním z nich je věkový rozdíl. Bojím se, že se budu pořád zamilovávat do těch desetiletých, jenže můj věk už je dosti vyšší, a ve 30ti čekat na desetiletou, než projde pubertou a dospěje… to je hodně dlouhá doba a pravděpodobnost, že si bude chtít vzít za manžela skorodědka, je samozřejmě mnohem menší. A pak, i kdybych tedy počkal, je zde nejpodstatnější háček: stejně vždycky záleží na tom, jak se ona rozhodne a zda vůbec by pro mě měla přístupné svoje srdce. Reálně spíš čekám, jestli nenarazím na nějakou hodnou starší vrstevnici, se kterou si budu rozumět a se kterou by to třeba pak jednou mohlo klapnout.

Toto je rozhovor, který jsme přednostně vedli pro sborník Kongresu k sexuální výchově v Pardubicích. Myslíš si, že sexuální výchova je důležitá už na základní škole?

Rozhodně! Dost teď v médiích prolétl ten protest proti příručce k sexuální výchově. Hodně se kritizovalo například to, že jsou v ní uvedené odborné texty paní doktorky Fifkové o sexuálních deviacích, prý že děti takové informace nepotřebují. Že ne? Počátky projevů mé odlišné sexuální orientace sahají někdy k mým 13. narozeninám, možná i o něco dříve. Z diskuzních fór vím, že někteří mladí pedofilové jsou z toho, že je přitahují a sexuálně vzruší děti, zděšení, a to jsou, prosím pěkně, třeba i patnáctiletí kluci, kteří jsou zoufalí a píšou pak na Zpovědnici.cz, že si chtějí vzít život. Proč? No proč asi – jsou přeci pedofilové, vyvrhelové společnosti, ti, kteří jsou odsouzeni ke zneužívání dětí! Že by to mohlo být i jinak? Ale to by jim to musel někdo nejdřív říct! Myslím si, že pravdivá sexuální výchova, která nebude tabuizovat nejen sexuální deviace, by v tomto směru byla velmi přínosná.

Prozatím ti děkuji za rozhovor a těším se na další spolupráci při vytváření diplomové práce.

Není zač, až budeš potřebovat, zase se ozvi.

Závěrečný komentář: Možná se někomu bude zdát zvláštní, že má jeden člověk tolik možností a příležitostí kamarádit s dětmi, možná to někomu přijde nereálné. Nicméně vím, z jakého prostředí Petr pochází a navenek opravdu nejde poznat, co uvnitř prožívá. Děkuji Petrovi, že umožnil mně i čtenářům tohoto textu nahlédnout do jeho vnitřního prožívání. Pokud by měl někdo jakýkoliv soukromý dotaz, Petra je možné kdykoliv kontaktovat na jeho emailu kasz@seznam.cz, odpovídá vcelku promptně. Podrobná vyčerpávající kazuistika bude součástí připravované diplomové práce.

Odkazy na literaturu:

[1] ŽÁK, Karel. Pedofilie: bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra rodinné výchovy a výchovy ke zdraví. Brno, 2009, 78 stran. Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Mgr. Jitka Reissmannová. Dostupné na Internetu: <http://is.muni.cz/th/174448/pedf_b/>.

[2] KASZ, Petr. Kontakt: email: kasz@seznam.cz, ICQ: 273-094-284, Web: Kaszova stránka [online]. 2003 [cit. 1. 9. 2010]. Dostupné na Internetu: <http://kasz.sweb.cz>.

[3] HOST. PF03 [online]. 2002 [verze říjen 2007, cit. 1. 9. 2010]. Dostupné na Internetu: <http://kasz.sweb.cz/pf03/index.htm>.

[4] NEJEZCHLEBOVÁ, L. Zpověď MF DNES: Jsem pedofil a učím. In: Mladá fronta DNES, 10. 11. 2007. Dostupné na internetu: <http://zpravy.idnes.cz/zpoved-mf-dnes-jsem-pedofil-a-ucim-dl0-/domaci.asp?c=A071109_152603_domaci_ton>.

[5] NEJEZCHLEBOVÁ, L. Mou dceru miluje pedofil. In: Týden 6/2010. Dostupné na Internetu: <http://kasz.sweb.cz/Tyden_06-2010.pdf>. Online rozhovor Pedofil budu až do smrti, odpověděl Petr čtenářům je dostupný na Internetu: <http://www.tyden.cz/rubriky/lide/o-kom-se-mluvi/pedofil-budu-az-do-smrti-odpovedel-petr-ctenarum_158227.html>.

Mgr. Karel Žák se představuje

- externí spolupracovník, zabývá se tématem pedofilie především z hlediska doposud opomíjené primární prevence pohlavního zneužívání dětí. Kontakt na autora: karelzak@kazaweb.cz
Příspěvek byl publikován v rubrice Odborná knihovna. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.